Arnošt Lustig (*21. 12. 1926, Praha – †26. 2. 2011, Praha) byl slušný člověk a spisovatel, který celý život čerpal ze svého šíleného pobytu v německých koncentračních táborech Terezíně, Osvětimi a Buchenwaldu. Velmi často mluvil o německé vině a kolektivní paměti velmi přímo a bez příkras.
„O Německu naopak tvrdím, že mělo za trest ještě tisíc let po holocaustu držet hubu a krok.“
Výrok pochází z osobní vzpomínky a rekonstruovaného rozhovoru spisovatele a publicisty Tomáše Koloce, který ho zveřejnil 24. října 2021 u příležitosti dvojího výročí Arnošta Lustiga (95 let od narození a 10 let od úmrtí). Článek nese název Němce by nechal tisíc let mlčet, Rusům okupaci ´1968 nezazlíval a vyšel na serveru Krajské listy.cz.
Arnošt Lustig (1926–2011) prošel jako šestnáctiletý chlapec Terezínem, Osvětimí (Auschwitz-Birkenau) a Buchenwaldem. Z transportu smrti (z Buchenwaldu do Dachau). Otec mu zahynul hned po příjezdu do Osvětimi (kvůli brýlím a věku ho poslali do plynu). Během těch let, kdy s ním bylo nakládáno jako s nečlověkem přišel téměř o celou rodinu, ale nakonec se mu podařilo uprchnout z transportu smrti.
Mezní zážitky, do kterých se dostal za nacistického Německa, ho trvale poznamenaly a staly se hlavním tématem jeho dlouhé řady knih. Jsou plné vnitřní síly a odhodlání, víry v lidskou důstojnost.
Lustig psal nejen o hrůze, ale i o tom, jak si lidé v pekle uchovávali zbytky lidskosti, lásku, humor, vzájemnou pomoc nebo naopak zrady.
Jejich vina prý je neodčinitelná, nesmazatelná, věčná. Německý národ se podle pana Lustiga tak strašně provinil, že ještě po stovky let bude na jeho rukou krev a ještě desítky německých generací se jí nezbaví.
(Echo24 (2015), které cituje Lustigovy výroky (z Lidových novin Jiřího Peňáse).
Po válce vystudoval novinařinu a pracoval v několika denících a rozhlase; mimo jiné byl i zpravodajem z izraelsko-arabské války. Poté pracoval jako reportér a režisér Československého rozhlasu, redaktor týdeníku Mladý svět a scenárista na Barrandově.
V roce 1968 emigroval.
Žil krátce v Izraeli, potom v Jugoslávii a od roku 1970 v USA. Do Česka se vracel pravidelně v posledních dvaceti letech.
„Život není to, co chceme, ale to, co máme a vydržíme.“
Z knihy Dita Saxová
Mezi jeho nejslavnější knihy patří:
Noc a naděje (1958) – povídky z Terezína
Démanty noci (1958) – povídky včetně „Tma nemá stín“ (útěk z transportu)
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964) – novela o vzpouře v transportu do Osvětimi
Dita Saxová (1962) – o poválečném životě přeživších
Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch., 1979/1991) – deníková forma z Terezína
„Člověk je zvíře, které se denně polidšťuje. A tu lidskost můžeme ztratit během několika vteřin. To ukázaly koncentrační tábory.“
A o ponížení: „Ponížení je to nejhorší, čeho se může člověk od člověka dočkat. Ponížení, ač nejsem soudce ani moralista, pokládám téměř za rovnocené vraždě.“
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou patří k nejsilnějším a nejintenzivnějším čtenářským zážitkům.
Odehrává se v transportu smrti do Osvětimi. Skupina Židů (včetně mladé tanečnice Kateřiny Horovitzové) je nacisty donucena účastnit se „divadelního“ představení pro esesáky – mají hrát „radostný“ život v táboře.
Kateřina se však rozhodne pro radikální vzpouru: místo poslušnosti volí důstojnou smrt a symbolicky se pomstí na svých trýznitelích.
Je to příběh o poslední lidské svobodě – volbě, jak zemřít, když už nelze žít.
„Místnosti, jak každý zasvěcený věděl, panoval rabín Dajem z Lodže, který se nepřestával nikdy modlit, ani když mrtvolu Kateřiny Horovitzové nesli a uložili na slamník vedle ostatních mrtvých.
A když ji tam položili, řekl rabín Dajem tiše, ale tak, aby to slyšeli všichni:
‚Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.‘
A začal se modlit za ni, za všechny, kteří už nemohli, a za ty, kteří ještě mohli.“
VIDEO // ARNOŠT LUSTIG O KNIHÁCH A PSANÍ
Hostem Zuzany Vlčkové je spisovatel Arnošt Lustig.
Témata rozhovoru: Poslední tvorba, podpora mladých autorů, úspěchy na mezinárodním poli a zklamání z neproměněné nominace na prestižní Man Bookerovu cenu 2009.
