Dnes je Alexandr Puškin (1799—1837) chápán jako spisovatel geniálního intelektu, který měl pro ruskou literaturu v mnoho směrech základní význam. Vymanil ji poprvé z úzkého domácího okruhu a otevřel ji světu. Přesto, že jeho dílo není příliš rozsáhlé, ovlivnil myšlení celých generací. Jak autorů, tak čtenářů.

Alexandr Sergejevič Puškin se narodil se 26. května 1799 v Moskvě v šlechtické rodině. Když Puškin dosáhl věku osmi, devíti let, stal se knihomolem: četl vše, co našel v otcově knihovně, včetně Plutarcha, Homéra, francouzských encyklopedistů nebo frivolních románů. V desíti letech se směl účastnit setkání nejvýznamnějších ruských literátů, která pořádal jeho otec – a o pouhý rok později znal prý zpaměti většinu děl francouzské klasické literatury.

Ve 12 letech odjíždí na studia do Petrohradu, která r. 1815 úspěšně končí. Při závěrečné zkoušce recituje svou báseň Vzpomínky v Carském Sele, která naprosto ohromí a dojme tehdejšího patriarchu ruské poezie Děržavina. O dva roky později vstupuje do služeb ministerstva zahraničí. Byl členem literárního spolku Zelená lampa a Arzamas, ale roku 1820 je vypovězen na jih Ruska, později do Oděsy, díky své politické angažovanosti.

Zde koncipuje své první poémy Ruslan a Ludmila (1820), Kavkazský zajatec (1821), Bachčisarajska fontána (1823), Cikáni (1824).

Na otcově statku v Michajlovském píše nejzávažnější kapitoly románu ve verších Evžen Oněgin.
Dokončí jej až roku 1830 v Boldinu, kde musel zůstat ze svou ženou kvůli epidemie cholery. Román se řadí k nejčastěji překládaným dílům světové literatury.

Puškin a slovní zásoba.
Filologové odhadují Puškinovu slovní zásobu na 21,2 tisíce slov. Toto je v menším měřítku a založeno pouze na jeho dílech. V životě používal určitě ještě více slov.
Je to hodně?
Slovní zásoba moderního Rusa se v průměru pohybuje od 6 do 15 tisíc slov. Navíc 15 tisíc je už člověk na úrovni profesora. Ale v běžném životě si vystačíme s pouhými 500 slovy!
Kde Puškin vzal tak bohatou slovní zásobu?
Zdrojem poznání jsou knihy v různých jazycích. Puškin znal sedm cizích jazyků a neustále studoval všechny slovanské jazyky. Snadno přizpůsoboval cizí slova ruskému stylu a ochotně vzkřísil staré slovanské pojmy.

V roce 1825 dokončuje Puškin další významnou tragédii Boris Godunov.

Roku 1833 vydává Puškin další velkou poému Měděný jezdec a o dva roky později prózu Kapitánská dcerka.

Smrt v souboji…
Začátkem roku 1837 se Puškin na základě anonymu, rozhodne nesmyslně bránit čest své ženy a vyzve jejího údajného milence D’Anthese na naprosto zbytečný souboj. Ten se snaží souboj odvrátit, ale nakonec k němu dojde. Osmého února 1837 je smrtelně raněn do břicha. Má roztříštěnou pánev a za dva dny v hrozných bolestech umírá, když se předtím pokusil o sebevraždu. Traduje se, že když Puškin umíral, prohlásil: „Sbohem, mí přátelé.“ Mělo to být adresováno knížkám v knihovně.

Slunce ruské poezie
Vladimir Odojevskij byl první, kdo nazval spisovatele „sluncem ruské poezie“ . Tento výraz použil při oznámení Puškinovy ​​smrti. Za autora výroku byl dlouho považován novinář Andrej Krajevskij, ale znalecký posudek v roce 1954 to vyvrátil.

České překlady Oněgina.
Od roku 1833, kdy byl Oněgin poprvé uceleně vydán v Rusku, vzniklo již osm překladů do češtiny. Poprvé v roce 1860, díky jihočeskému knězi a básníku Václavu Čeňku Bendlovi, pomineme-li pokusy o překlad J.E. Purkyněho a Čelakovského.
Překladem lyriky se zabývala také Eliška Krásnohorská. Nicméně mnohem větší ohlas měly překlady Václava Aloise Junga, které vycházely téměř půl století.
Ve 30. letech 20. století zpopularizovaly Puškinovu lyriku překlady Petra Křičky, drama překlady Otokara Fischera a prózu překlady Bohumila Mathesia.
S rovněž mimořádným ohlasem se setkaly překlady z roku 1937. Ke stému výročí úmrtí Puškina (9.1. 1937) vyšel překlad Josefa Hory a divadelní zpracování se scénářem E. F. Buriana, který vznikl právě na základě Horova překladu. Horův překlad je dnes považovaný za nejkvalitnější překlad Oněgina!!!
V pozdějších letech jsou známé překlady Emanuela Frynty a hlavně Milana Dvořáka, který vydal své překlady v dvojjazyčném vydání v roce 1999, za které obdržel Jungmanovou cenu.

Václav Čeněk Bendl, Václav Alois Jung, Josef Hora, Olga Mašková a Milan Dvořák. To jsou autoři pěti významných překladů Puškinova Evžena Oněgina do češtiny.

Alexandr Sergejevič Puškin na Wiki >>

Rukopis dopisu Taťány Oněginovi s podpisem Puškina byla představena v ruském Kaliningradu.
V Kaliningradském oblastním historicko-uměleckém muzeu byla poprvé vystavena rukou Alexandra Puškina psaná Taťánina dopis Oněginovi z románu „Evžen Oněgin“.
Jak uvedli v muzeu, pravost dokumentu potvrdilo Ministerstvo spravedlnosti. Na dokumentu je také podpis zástupce Petrohradského cenzurního výboru Pavla Gajevského, datum — „9. prosince 1826“, a také autogram básníka „A. Puškin“.
Ředitelka muzea Jekatěrina Manjuková uvedla, že rukopis se do muzea dostal díky mecenášce Marii Terechové, která je potomkem správce záležitostí hraběte Uvarova.

Ukázky z básnické tvorby…

JÁ MILOVAL VÁS
Já miloval vás: lásky té v mé duši
se tetelí snad ještě slabý svit;
však nechť vás více z klidu nevyruší;
já nechtěl bych vás ničím zarmoutit.
Já miloval vás beznadějně, němě,
hned žárlil jsem, hned ostychem se chvěl;
já měl vás rád tak upřímně, tak jemně,
jak dej vám Bůh, by jiný rád vás měl.

Přeložil V.A. Jung

EVŽEN ONĚGIN (část)
„A nyní jděte“ S chladnou krví,
s pistolí k zemi, k soku sok
zamíří pevně, tiše: prvý,
druhý a třetí, čtvrtý krok,
což byly čtyři kroky smrti.
Tu Eugen, který v prstech drtil
svou pistoli, jda stále vpřed,
pomalu, první, ruku zved.
Pět kroků kupředu šli znova.
Vladimír Lenskij, mhouře zrak,
zacílil také… Eugen však
už střelil… chvíle osudová
odbila
–
drama vrcholí:
Upustil básník pistoli.

Taťánin dopis Oněginovi.
Já píši vám – co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla,
a věřte nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář i hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci.
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A my …. Z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme…

Překlad Josef Hora

EVŽEN ONĚGIN (závěrečná část)
A co třpyt krásy od toalet?
Co pátravá skla lorňonu?
Co schůzky v zákulisí? Balet?
Co vzkazy pro primadonu?
Co lóže, v které obemyká
manželku velkoobchodníka,
jež mládne nám rok od roku,
kruh okouzlených otroků?
Na jedno ouško cavatinu,
na druhé slyší povzdech rtů,
poklonu skrytou do žertu…
Muž tluče špačky v jejím stínu
a tu a tam jak paňáca
křikne bis! nebo zaplácá.
Hřmí finále. Ruch na schodišti.
Netrpělivé odjezdy.
Dav chodců do hloučků se tříští
jak pod lampy, tak pod hvězdy.
Vnímavým synům Ausonie
motiv se do paměti vryje
s lehkostí, jež nás udiví…
my řveme recitativy.
Pak připozdí se. Nad Oděsu
v nehybném tichu vyplouvá
člun luny. Do perleťová
prosvítá nebe zpod závěsu
teplé tmy. Spí duch života.
Jen Černé moře šepotá…
*
Tak v Oděse jsem žil tou dobou

Přeložila: Olga Mašková

ČERNÝ ŠÁL
Já hledím jak šílený na černý šál,
a v duši mou chladnou žal dýku svou vklál.
Když věřil jsem kdekomu a byl jsem mlád,
měl mladou jsem Řekyni vášnivě rád.
Ta spanilá děvice laskala mne;
než, záhy jsem dožil se černého dne.
V dům hosty jsem sezval si – veselý lid:
tu ke mně se dotloukal proklatý žid.
Ty s přáteli (šeptal mi) slavíš zde kvas,
co Řekyně zrazuje v tentýž tě čas.
Já dal jsem mu zlata a proklel jsem ho
a raba hned zavolal oddaného.
My vyšli: já na bystrém oři se hnal,
hlás lítosti ve mně se neozýval.
A sotva jsem uviděl milenčin práh,
mně tmělo se v očích, žal hrdlo mi stáh´…
Sám v odlehlou vešel jsem ve světnici…
Kýs Armén tam celoval nevěrnici.
Mně v očích se zatmělo: břinkla ocel…
Ten zločinec neuspěl přervat pocel.
Trup bezhlavý dlouho jsem deptal a bled
a bez slova na děvu upíral hled.
Vzlyk, prolitá krev posud v mysli mně tkví…
Má Řekyně zhynula, láska má s ní.
Šál s neživé hlavy vzav, beze řeči
jím otřel jsem její krev na svém meči.
Můj rab, když den setměl se, nemeškaje,
jich mrtvoly zahodil do Dunaje.
A od těch čas nelíbám krásných očí,
noc veselá hlavou mi nezatočí.
Já hledím jak šílený na černý šál,
a v duši mou chladnou žal dýku svou vklál.

Přeložil V.A. Jung

SLZA
Já s husarem jsem včera seděl
u číše punšové,
v dál na cestu jsem mlčky hleděl.
mrak těžký v duši své.
“Proč pohled tvůj tu cestu honí?”
můj junák vědět chtěl:
“dik Bohu, ještě’s přátel po ní
ty nevyprovázel.”
Já, těžkou hlavu schýliv k hrudi,
dím jemu, duse hlas:
“Svět, husare, mě bez ní nudí!…
jsem vzdych’ a umlk’ zas.
Slz hrášek chvěl se na okolku
mých řas a skanul v číš.
“Ty, chlapče, oplakáváš holku?”
vzkřik’, “že se nestydíš!”
“Mlč, husare! Ach, mně to nedá!…
co žal, ty sotva víš!
vždyť jedna slza stačí – běda! –
by otrávila číš!”

Přeložil V.A. Jung

NOC
Můj vlídný k tobě hlas pln stesků tebe vzývá
a pozdní mlčení tmy noční rozechvívá;
mně svíce u lože malým hoří plamínkem,
mé verše linou se a zurčí pramínkem;
mé lásky ručeje se tebou plny řinou,
tvé oči přede mnou se blýskají a kynou
mně úsměvem, a v sluch mně tiše zaznívá:
já, něžný druhu můj, tě miluji… jsem tvá.

Přeložil V.A. Jung

ŽIVOT
Jestli život zklamal tebe,
nehněvej se, ani rmuť!
ve dnech útrap kliden buď:
slunnější dny dá ti nebe.
Přítomno je zasmušilé;
srdce k budoucnu se pne;
vše je mžik, vše pomine;
vše, co mine, bude milé.

Přeložil V.A. Jung

The post Geniální Alexandr Puškin. Taťánin dopis Oněginovi… Vydařené překlady first appeared on Čítárny.

Poetický rok. Zima a zimní poezie ve verších českých básníků. Skácel, Březina, Toman, Mikulášek, Hora, Vrchlický, Neruda, Zahradníček, Hrabě, Hrubín, …

Jan Skácel / Vteřina v lednu

A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tato bílá chvíle.

Oldřich Mikulášek / A potom k večeru

A potom k večeru, když stále, stále sněží,
je slyšet hudbu; komu nezněla,
nemohl, Petrove, na špičkách dvou tvých věží
viděti tancovat bílého anděla.

Trochu se zachvíval a se závanem křídla
zdvihl se vítr, vločky na mě vál.
Jednu z nich polkl jsem, aby se nenastydla
a jako zázrakem sníh kolem roztával.

František Hrubín / Zima

Zmrzl rybník, struha,
už je zima tuhá.
Led už drží na kaluži,
kdo tam bruslí, ať se tuží.
Už je sněhu převelice,
nebojím se metelice.
Ať si hvízdá meluzína,
jenom když je prima zima.

Jan Skácel / Sníh, když se brzy stmívá

Napadl čerstvý sníh,
je noc
a chlapci na kytaře hrají jedním prstem

můj bože, nevím komu,
hrají si v chůzi a není toho moc,

není to nad ticho,
nad tmavá žebra stromů,
není to vůbec nic –

a přece.

Únor / Karel Toman

Kdo ticho miluješ a samotu
a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí
nasloucháš rytmu života,
zda někdy neslyšíš
hlas hlubin ?

Zní z dálky karneval vražd, krve, umírání.
Mlčení země bolí.
Však dole
tep srdce chvěje se a skrytý pramen temnot
dere se k světlu.

A píseň mladých vod
tvé srdce opije a hlavu štěstím zmámí,
že v zoufalství snad, ve víře však nejsme sami.

První sníh / Otokar Březina

Aj, první sníh! Zem šat má sněhobílý
jak zimy nevěsta – však smutná, bledá…
sta stromů k nebi suché ruce zvedá
a prosí o pomoc, leč marně kvílí…

A jízda větrů po krajině pílí
a k sňatku tomu svědky – mrazy hledá,
a s nebes výšin mlha tmavošedá
jak závoj v lože svatební se chýlí…

Aj, první sníh! Vše jednotvárné kolem –
Ó zemi smutná, kam tvá prchla krása,
jež vábila nás lesem, luhem, polem?

Aj, první sníh! Jak duší to as víří,
když v tmavý vlas nám smutné stáří střásá
svým dechem první sněhobílé chmýří?

Vánoční / Fráňa Šrámek

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již.
A budu ještě blíž,
až lesní půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý náhle, dětinný,
a v rukou žmoule beranici,
včarován v ticho mýtiny
tu budu blízko již.
A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světýlka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu blízko budu již.
Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají…

Zima / Jan Zahradníček

Velurové záclony mrazu střásají přítmí vzpomínek
Vlněné šátky mlh nehybně visí do ticha
Slunce ponurý ledoborec proplouvá krami obzoru
Rtuťový sloupek mícha atmosféry prudce vysýchá
Vyzáblá země tekutým vzduchem balzamovaná
Paralytická obloha kráter vesmírného malstromu
Tetelíme se očekáváním milosrdných katastrof
Do krve nás rozleptává příboj fičících atomů
Nic se nezmění Ach nic se nezmění
Všemi životy bude prosakovat láska k této zemi
Její posupný praporec rozvinuje se do mých snů
Přikrývaje mne soumrakem z kterého teskno je mi.

Báseň skoro jako vánoční pohlednice / Václav Hrabě

Ve sněhu který zrána napad
táhnou se černé šlépěje
jak listí v říjnu žloutne západ
jak stromy staré aleje
Krev slunce stéká po sněhu
a mrazem ztuhlá krajina
zarudlá řeka bez břehů
a bez ryb zvolna usíná
Jen dlouhý řetěz
černých stop
trhá sníh
kdo to tu šel
štěstí či hrob
hledal v závějích?

Zatímco všude hořelo v kamnech
zpocenou tváří
do sněhu pad
ta jarní vůně dýchla až na mne
když pod jeho tělem zem začala tát
Bylo to dobré divadlo
přes sklo se dívat jak byl sám

Poslední dobou špatně usínám
Tak málo sněhu napadlo
a mně který jsem za sklem v teple
zbývá pramálo naděje
že vůbec někdy vítr sněhem
ty černé stopy zavěje

Jan Skácel / Zimní krajina srdce

Na stromech černé plody zimy
země až na kost
prázdno dálka

A zůstat sám a mezi svými
jak nad zamrzlou vodou lávka

Zimní / Jan Neruda

Své čelo mi do okna vtlačila
a bílým svým okem se dívá –
já vidím ji, zimu, tu paní zlou,
jak mlhavým prstem svým kývá.

Je ticho, je mráz a mdlá noha má
si na prahu vykročit váhá,
však zima po horoucí dlani mé
již mlhavou rukou svou sáhá.

A pozvolna ruku tu pozvedá
a klade ji kolem mé šíje –
ta vražedná žena! Vždyť cítím již,
jak ze prsou dechy mi pije!

A cítím, jak v ledovém objetí
tvář bledne, ret rychle jak chladne,
jak tepna se ve skoku zaráží
a srdce jak klesá a vadne.

Zima / Jan Neruda

Přede dvorem stará vrba,

pně už vydoutnalé,

samá jizva, samá troucheň-

kdy ji podtít ale?

Z jara, když jí zbylá větev

květem pookřeje?

V létě, když své staré tělo

na sluníčku hřeje?

Či snad v zimě? Spí pak jistě?

Necítí to ani?

Starý strom a starý člověk

má tak málo spaní!

Zimní pohádka / Josef Vrchlický

K nám z jihu přišel divný host
na sever chladný, mrazivý,
ret jeho sterou písní zněl,
zrak něhou háral blouznivý.

A dokud leto trvalo,
žil u nás tich a spokojen,
však v podjeseni zaplakal
a po prvé byl nešťasten.

A když napadnul první sníh,
pad’ v srdce hosta divný žel,
zamyšlen stával u okna,
až všecky písně zapomněl.

Vlas jemu zbělel pomalu
jak sněhy, které spadnuly,
a oči, druhdy jeden lesk,
hluboko v důlkách zhasnuly.

A denně stával u okna,
uvadlé růže na skráni,
a zíral, plání sněhovou
jak poletují havrani.

Oh, což se jeho kalný zrak
tím sněžným polem natěká!
jak líto mi ho u srdce,
oh, zda se jara dočeká?

I usnul kdys – a divný sen
se sklonil jeho do duše,
to zdálo se mu o jaru,
a on se usmál v předtuše.

A myslí jeho táhlo to
jak ptačí zpěv, jak dívčí smích,
že kalné oči zaleskly
se opět v slzných krůpějích.

I snil, že k němu kloní se
postava plna božských krás
a fialkami propletá
ten zšedivělý jeho vlas.

A venku náhle, jaký div!
tam roztál sníh a zmizel led,
a země stála v kráse své,
nevěsta jara na pohled.

Na stromech květy, v houští zpěv
a sedmikrásky po pláni –
cizinec mrtev – v duši klid
a na rtu blahé usmání…

Jan Skácel / Andělé

Jestli vám vydám všechny svoje čerty
odejdou s nimi moji andělé

Zůstanu sám a bude mi to líto
a ptát se budu kde je naděje

A marně za mne z rozbořených zvonic
dřevěné zvony budou vyzvánět

Zelené sněhy nedosněží
andělé bílí nevrátí se zpět

Zima / Josef Hora

Někde v noci mezi topoly
zvoní zvonky, křupe koní klus.
Ale ne. To jen tak pobolí
vzpomínka na široširou Rus.
Štíhlé břízy do nedohledna,
na závějích měkký, modrý stín.
A těch oblak hloubka bezedná,
v nichž si koupal oči Jesenin.
Někde v noci mezi topoly
zvoní z cerkve na kost zmrzlá zem.
Mrtvý Jesenin tam blábolí
modrý verš nad černým traktorem.

Zimní den / Jan Skácel

Za stromy které bez nás samy
pohubly tolik od mrazu
vychází slunce z čerstvé rány
při zemi trav se drží tma
je velké ticho mezi námi
neznámá zvěř už ustala
brodit se lesy Zotvírány
zůstaly sny a do rána
počalo hojně sypce sněžit
Kam oko dohlédne sníh leží
a přes pole kdo cestu má
pevně se halí do kožichu
A dospělý v tom přísném tichu
prosí a žebrá o něhu
a chtěl by všechno teplé zlato
čurané dětmi do sněhu

Sníh / Vladimír Holan

Sníh začal padat o půlnoci. A je věru pravda,
že se nejlíp sedí v kuchyni,
i kdyby to byla kuchyně nespavosti.
Je tam teplo, vaříš si něco, piješ víno
a hledíš oknem do důvěrné věčnosti.
Co by ses trápil, zda narození a smrt jsou jenom body,
když přece život není přímka.
Co by ses mučil pohledem do kalendáře
a staral se, kolik je ve hře.
A co bys doznával, že nemáš
na střevíčky pro Saskii?
A pročpak by ses holedbal,
že trpíš víc než jiní.
I kdyby na zemi nebylo ticha,
to sněžení je už vysnilo.
Jsi sám. Co nejmíň gest. Nic na odiv.

The post Poetický rok. Zima a zimní poezie. Skácel, Březina, Toman, Mikulášek, Hora, Vrchlický, Neruda, Zahradníček, Hrabě… first appeared on Čítárny.

Poetický rok a léto. Výběr populární poezie ve verších českých i světových básníků.

Léto / Josef Hora

V nebeské modři oblečena,
jde mužským zrakem věčná žena.
Alt večerů a soprán rán,
nahotou její zadýchán,
rozechvěl hvězdy, proudí námi,
duje jak vůně zahradami
a v krvi poznamenav nás,
mizí jak vítr, jako čas.

Červen / Jaroslav Seifer

Je horké letní odpoledne,
vlny jsou věčně neposedné,
dotknou se břehu a jdou zase.
Spí dívka, nebo usmívá se
na kolemjdoucí jedním okem?

Já nevím, ale nad potokem
spletly dvě vážky pružná křídla.

Ach, proč mě tenkrát nepobídla!
Přimhuřujíc své dlouhé řasy,
možná že tehdy myslila si:
jde kolem, v duchu říká – kdyby,
a nakonec mě nepolíbí.

Letní odpoledne / J.V. Sládek

Větřík skoro nedýchal
a slunečko hřálo,
na záhonech v zahradě
kvítí jak by spalo.
Po obloze vlaštovky
lítaly jak šípy,
v úlu včely bzučely
zpod košaté lípy.
Ticho vše, jen pěnkava
pípla někde v stromu,
a zarostlý vodojem
šplounal tiše k tomu.

Nad vodou se rákosí
zvolna kolébalo,
nad ním tančil mušek roj
a šídlo jim hrálo.
Napřed hlasně, potom tíš,
tiše tak a spavě —
ó jak se to usnulo
v té vysoké trávě!

Létu / William Blake
přeložil Jaroslav Vrchlický

Ty, údolím jenž naším spěješ v síle,
skroť mohutnou šíj ohnivých svých hřebců,
stlum oheň šírých nozder jich, ty Léto
jsi často u nás rozbilo stan zlatý
a spalo pod našimi duby, žasem
líc snědá jala nás i vlas tvůj bujný.

Jak v stínech hustých slýchali jsme často
tvůj hlas, když Poledne na zářném voze
v hloub nebes vjelo. Teď u našich zdrojů
se posaď v údolích, v mech, na pokraji
čistého zřídla hedvábný šat odlož
a uvrhni se do šumících proudů!
Náš kraj miluje léto v jeho slávě!

Jsou slavní naši pěvci, kteří bijí
v stříbrné loutny, bujnější mláď naše
nad jihu pastýře, jsou krasší dívky,
jež tančit umějí. Dost máme písní
i nástrojů, ech sladkých, vody čisté
jak nebe, laurů dost, jež brání žáru.

Letní večer / J.V. Sládek

Slunce zašlo za horami
v záři rudých červánků,
nad polem a nad lukami
tichne píseň skřivánků.
Zticha, zticha vítr dýchá
přes lučiny od lesa,
nad nimi se klenou zticha
holubicí nebesa.
Na luka a pole, skály
lehá mlha modravá,
šeří koroptvička v dáli
kuřátka si svolává.
Zticha, zticha vítr dýchá,
v trávu padá rosička,
a na sivém nebi zticha
bleskla první hvězdička.

Píseň červencového dne / Viktor Dyk

A jasmín ještě
svou prudkou vůní opájí.
Mladistvě třeště
sen probudit chce o máji.

Mdlo chvíle této
umlčí ptáky, vládne vším.
To je to léto,
jež nutí myslit na podzim.

Déšť květů zbělí
cestu, jíž kráčíš v mrtvo, hluš.
Usměj se, lze-li.
Nebude pokdy zítra už!

Krásná noc / J.W. Goethe

Měsíc září v dubech, v mlází,
vánek hlásá, kudy šel,
každá z bříz ho doprovází
tím nejsladším z kadidel.

V letní noc, kdy luna svítí,
v chladu rozkoší se chvím!
Ó jak lze teď pocítiti,
co je duši blaženstvím!

Léto / Josef Hora

Proč ukrýváš svůj zrak před mýma očima
a v dálku zříš?
Ty, jež jsi jako ta, jež lásku v moci má,
rci, o čem sníš?
Když dlaně odsuneš a rozevřeš svůj zrak,
co letí jím?
Snad jakby srdcem tvým jel rozejetý vlak — —
Oh, což já vím — —
A říci nechceš-li, své rudé rty skloň k mým,
číst budu z nich
o hlasu života, jenž vzdechem vášnivým
tvá ňadra zdvih — —
Ó, vždyť je to i hlas mé duše, skloněné
u nohou tvých,
jenž ví, že dopijem se z téhož pramene
osudů svých.

Babí léto / Viktor Dyk

Poletuješ v zářijový den,
dálka kdy nás víc než jindy vábí.
Ještě záře v očích, v srdci sen.
Poletuješ, léto babí.

Jemnou svojí nitkou opřádáš
všechno, co tu bylo ještě živé.
Naši hlavu jako naši páž,
babí léto tiché, přičinlivé.

Babí léto, očaruješ-li
muže, že se opět změní v dítě,
za dny, které nikdy nevzešly,
na vždy budu proklínat tvé nítě.

Babí léto, jestli opředeš
pevnou ruku, jež se k dílu napne:
časný mráz chci spíše než tvou lež.
Babí léto, ale léto bab ne!

Babí léto / Jan Skácel

Včera letěl vzduchem první bílý vlas.
Zazvonil,
když zvolna k zemi padal –
a slova,
hrubá, nepokorná slova
v hrdle uvázla mi jako rybí kost.

Mé léto,
ty už také šedivíš?

Je tomu tak
a podzim přijde zítra.
Zas celé stromy budou odlétat,
zas ptát se budem,
kam a komu vstříc.
A ticho, chudé jako polní myš,
tu a tam za zády nám pískne.

Mé léto,
ty už také šedivíš?

Krásný letní den / Ivan Turgeněv

Krásný ruský teplý májový den…
Všechno se znepokojivě vrací k životu;
Chvějící se stín je stále tekutý
kudrnatá bříza; větrejte opatrně
Třese jejich svršky; myšlení je příliš líné
A je nemožné odstranit úsměv ze rtů…
A čerstvá, bílá konvalinka pod keřem
Stydlivě chráněný listem.

Stesk na konci léta / Stanislav Kostka Neumann

Je blankyt hluboký a oblaka jsou nízko jak lodi pokojné a bílé plachtoví;
vzduch zvolna zhasíná, je večer zcela blízko, na stráních poslední den zmírá srpnový.

Klid hledá babočka a rozbitá má křídla
– i cesta za květy a sluncem poraní –; předtucha žlutí jest už v zeleni, jež stydla, se šerem vystoupí mlh smutné dýmání.

Pojď, svatý večere, a obejmi mě rychle, přitiskni k zeleni těch zchladlých polštářů, je naše údolí zas opojné a ztichlé,
neb rázem uprchl dav tučných kramářů.

Pojď, svatý večere, a obejmi mě chladem, mé srdce chvěje se a těká zmučeno
a divně zmateno – zda sytostí čí hladem? –
chce sladkou moudrostí být upokojeno.

Já, zdá se, člověku jsem příliš důvěřoval. Teď vzpíná za Městem své ruce bláhové: jsem příliš chudý pes, bych život ozlacoval, jsem příliš lidský rek pro snění nachové …

Jen země nádhera, jež zákon svůj má v sobě a žádnou iluzí se nedá poplésti,
mně ňadra nabízí v jich proměnlivé zdobě: s ní možno smuten být, nemožno nekvésti.

The post Poetický rok. Léto a letní poezie. Seifert, Hora, Dyk, Neumann, Sládek, Goethe, Blake first appeared on Čítárny.

Josef Hora (8.7. 1891 – 21.6. 1945) byl nejen básníkem tří generací a bezesporu jedním z největších českých básníků, ale také mystik, člověk duchovně vidoucí.

Nejbližší přátelé František Halas, Vilém Závada, Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, František Hrubín se shodovali v jednom:
Byl to upřímný, oddaný, skromný, hluboce čestný člověk, neocenitelný přítel, vždy ochotný ke každé pomoci. I ve vztahu ke svým druhům a spolupracovníkům byl nadán zvláštní jasnozřivostí, která ostatní ohromovala. Nikdy se nesnažil být Básníkem, Osobností, někým, s nímž se počítá ve společnosti, a jestliže tím vším byl, stalo se tak téměř proti jeho vůli.

Skromnost, ticho a ohleduplnost byli jeho nejsilnější životní potřebou. A touha být s lidmi, které měl rád. Nenáviděl předstírání, okázalou nebo falešnou hru v umění a v životě, toužil po společenské užitečnosti a projevoval laskavost, jež pramenila z vnitřní potřeby krásy a z vědomí podmanivosti, přechodnosti, ba i náhodnosti lidského života.

Snad to zní paradoxně, ale právě ten, kdo protrpěl všechny formy lidské strázně, smutku a bolesti nad lidskou nicotností, je schopen zároveň vážit si těch chvil, kdy se pro člověka „zastavuje čas“, těch vteřin milosti, kdy je stržen okouzlením z chvilkového pocitu trvání, který vzápětí nemilosrdně míjí a mizí.

Neboť Josef Hora je stejně jako magnus parens české poezie Mácha především básníkem míjení, uplývání a věčné proměny.
Znovu a znovu se pokouší o vyslovení „živého času“, toho, co člověka přes vědomí zákonitého zániku přitahuje k aktivní činnosti, co ho nutí k radostnému přitakání bytí navzdory nepřízni doby, nepravostem lidí a nenávratností času.

Více: https://www.josefhora.cz/

Od této chvíle
Od té chvíle, co se soumrak snáší
na zem tichou, na vody a města,
přimykají se sny duše naší
k tvarům věcí.

Rukou našich gesta
splývají se světelnými rytmy
listí, které vzdouvá se a sklání
po vánku ke světlu hvězd a v přítmí…

A jsme částí vesmírného vlání
pohledů a pocitů, jež prýští
v křehká srdce z tónů, barev, vůní,
z jejichž výhně roste naše příští
jako leknín z hlubin modrých tůní…

Čas plyne
Čas plyne. Ty, mimo pohled mých očí,
jdeš fialovou dálavou kdes.
Jiný než mně pták v keři ti zpívá
a v okno jiný voní ti bez.

Že stejné slunce nám oběma svítí
v zvlněné vrchy, hluboký kraj?
Ve vanu větrů v tvář že nám dýchá
oběma tentýž laskavý máj?
Z utkvělé dálky, z plynoucích časů
v polosnu volá ke mně tvůj hlas.
A není možno zrušit tu dálku
a možno není zničit ten čas?

Čas, bratr mého srdce
Potoky mezi vrbovím,
motýlí louky domoviny
dny, procházející se růžovým
úsvitem rovin mezi stíny,

ustaňte v běhu, dny větrné,
postavte do trávy své stany,
Ruka, jež ticho rozhrne,
vymyje šátkem tmy mé rány.

Jiný vítr a jiný den,
mocnější slunce nad hlavami.
A k jiným hvězdám, v jiný sen
nebesa otočí se s námi.

Čas, bratr mého srdce, jež jde
a odměřuje mi hodiny bytí,
zaváhá, zhroutí se do tváře mé,
usne a zavoní jak kvítí.

Zpěv rodné zemi
Země, země, stokrát pokoušená,
kolikrát
vídala jsi cizí ruce z věna
tvého lidu cáry rvát!
Krev a slzy tekly po tvé skráni,
mlčel hlas božího slitování,
a jen smrt a jenom hlad
sily zrno do tvých lad.

Bůh a svět
postavili tě v svůj střed,
drtili tě v rukou jako květ,
jako kalich v střepy rozbili tě,
jako stromu zas ti dali zrát.
Mnich a voják bili, líbali tě,
trhali a látali tvůj šat.

Rozkvetlá větev
Bílá krajka, vzdušné zpěnění, jitřní sen,
stříbrná pára, již vydechla země.
Přelud, jenž mizí, nehmotné zdání jen,
rozkvetlá větev, jež naklání se ke mně.

Plachý úsměv, bojácné: Smím?, mlha, cit,
melodie hodiny ranní.
Kterak tě, zrosená, do hrubých rukou vzít
a nepomačkat tě v pevné dlani?

Bouraný dům
Století milovali se tu
a vtichu hodin odlehlých
stavěli na stůl vázy květů
a do tmy lampy lásek svých.

A dnes, dnes krumpáč v tvrdé dlani
obnažil malbu pokoje.
Dávno usnulo milování
a ještě nad ním modro je.

Podzim
Stříbrný večer v chladu tál,
hnal větrem dívčí hlasy.
Srp měsíce šel, očesal
tmou porosené vlasy.
Jen slova vln, jen slova žen,
stín za záclonou světla jen,
jen zrcadlo, v něž podzim dých
stříbrný popel snění mých.

Léto
Proč ukrýváš svůj zrak před mýma očima
a v dálku zříš?
Ty, jež jsi jako ta, jež lásku v moci má,
rci, o čem sníš?
Když dlaně odsuneš a rozevřeš svůj zrak,
co letí jím?
Snad jakby srdcem tvým jel rozejetý vlak — —
Oh, což já vím — —
A říci nechceš-li, své rudé rty skloň k mým,
číst budu z nich
o hlasu života, jenž vzdechem vášnivým
tvá ňadra zdvih — —
Ó, vždyť je to i hlas mé duše, skloněné
u nohou tvých,
jenž ví, že dopijem se z téhož pramene
osudů svých.

Kámen
Kameny bílé, rudé, modravé
na písku spí. Ač tvrdé, libí se mi.
Den pohasne a mráček uplave,
zůstane kámen, věrný rodné zemi.
Nic, nežli tvar. Nic, nežli tíha snad.
Nic, nežli pevná, trvanlivá hmota.
Nic, nežli schopnost necítiti chlad
a ničeho si nepřát od života.
A snad se klamu. Snad i v kameni
podivná hnutí k životu se budí.
A snad i on je svět, kde v plameni
se rodí myšlenka jak v lidské hrudi.

Máchovské variace I.
Modravý vánek v údolí
cupotá s dětmi nad potoky.
A pára plyne topoly
jak mír nad zběsilými roky.
Ale pouť vzhůru k ruinám
jde vichřicí, jez výškou sílí.
A chápu: Byl jsi vždycky sám,
básníku, jehož rozblouznily
prapory mračen nad lesy.
o zuby ruin rozpárané,
propadlých věků útesy,
v zestřízlivělé věky hnané.
Jen trosky tu. Jen ohlas ech.
Jen tma, jež ze zřícenin zeje.
A vichr v ústech, ve vlasech
jak plášť tvé imaginace je.

V slunci
Ani mráčku na obzoru,
ani mráčku v srdci mém.
Cítím ještě vůni boru,
kudy včera kráčel jsem.
Větru van mi cuchá vlasy
jako měkká ruka čís,
na všem leží přísvit krásy,
jíž jsem duši svou dal kdys — —
Zmizel neklid, hoře dřímá
v bílém světle slunečním.
Ženy zjev jde zraky mýma
v úsměvu svém nejčistším —
A jak s minutami míjí,
v niterný se mění sen.
Ve snu tom s ním šťasten žiji
sluncem zalévaný den…

Otevři, neotvírej
Zaťukal někdo na dveře.
Hlas pravil mi: Neotvírej!
Jaro to nemohlo být,
je podzim již.
Láska to nemohla být,
ta neodešla.
Hlas pravil mi: Neotvírej!

Zaťukal někdo po druhé.
Hlas pravil mi: Otevři, otevři!
Snad je to pozdrav z daleka,
dech palem a pomoří.
Snad je to přítel, jenž usměje se:
Buď zdráv!
Hlas pravil mi: Otevři, otevři!

Zaťukal někdo po třetí,
hlas pravil mi: Neotvírej!
Láska, ta plachá je, odchází
a pravý přítel neruší,
tak vytrvalé je na světě
jenom neštěstí.
Hlas pravil mi: Neotvírej!

Ticho přikrylo dveře zas.
Musel jsem, musel jsem otevřít.
Na schodech dozníval kroků hlas,
slyšel jsem někoho ze vrat jít.
Štěstí to nemohlo být,
není-li ve mně.
Jen vzduch se ještě po někom třás.

The post Josef Hora. Skromný, talentovaný básník tří generací first appeared on Čítárny.

Když slyšíme slova blonďatého generála o tom, jak chtějí zabránit válce, kterou si ale nejdřív musí vymyslet a stvořit, měli bychom si připomenout slova Jana Masaryka: “Pamatujte, že dokud budeme generálům platit víc než učitelům, nebude na světě mír!”

Myslím, že slovo mír je dnes chápáno pomalu jako sprosté slovo, i když slovník spisovné češtiny to netvrdí.
Jeho četnost v českých médiích je v poslední době úplně mizivá. Místo toho se nesmyslně skloňuje slovo válka a ti, kteří válku propagují jsou dokonce na to pyšní. Na vyhledávači Google se objevuje slovo válka třikrát víc než mír. (peace 767,000,000, war 2,160,000,000 – 11/2017).

A co je vlastně MÍR?
Podle Wikipedie je to stav, kdy mezi lidmi, skupinami a státy nevládne nenávist a konflikty mezi nimi nevedou k hromadnému násilí. Ze starého Řecka, ale víme, že latinské slovo pax (mír) se odvozuje od slovesa pacisco, uzavírat smlouvy, a říká, že mír se chápal jako dočasné překonání konfliktních vztahů domluvou…

Abychom si objasnili skutečný význam slova válka, čtěme třeba L. N. Tolstého, podle něhož je cílem války vraždění, zbraní války je vyzvědačství, zrada a povzbuzování k ní, přivádění obyvatel na mizinu, drancování nebo kradení ve prospěch armády, podvod a lež, nazývané válečnou lstí.
Mravem vojenského stavu je nedostatek svobody, to znamená kázeň, zahálka, nevzdělanost, krutost, nemravnost, opilství. A přes to všechno je to mezi mnohými lidmi nejvyšší stav a mnozí ho mají dokonce v úctě.

Bylo by proto velmi potřebné, zvláště v ČTV a jiném ideologickém bulváru, aby před každými tzv. objektivními zprávami z různých dnešních front a bojů byly úvodem připomenuty všechny propagandistické špinavé metody z válek minulých a hlavně slova z eposu Illiada, napsané asi v 8 stol. př. n. l.:
“Války jsou produkty rozpínavosti a lidské pýchy, agrese i nelidskosti.”
Zvláště o válkách bychom se měli vyjadřovat jasně a bez propagačních vsuvek a záměrného překrucování pojmů i historie. Třeba slovo Rudá armáda je zřejmě také mimořádně sprosté slovo, protože ČTV ho skoro nepoužívá ve zprávách, tv dokumentech. Stejně jako v tzv. historické knize 1945, pětačtyřicátý (2015). V anotaci této knihy slovo Rudá armáda není vůbec, v obsahu jednou a šikovné nebo hloupé překrucování historie, které je zřejmě hlavním důvodem vydání, je inplantováno do každé kapitoly. Narovnávání historických skutečností je naopak minimální. Není ale pochyb, že vítězná mocnost si diktuje své vlastní podmínky. Tak tomu bylo u Stalina, stejně jako v prohlášeních amerických prezidentů po válce a platí to dodnes.

Není vůbec na škodu si znovu připomenout pár čísel, týkající se 2.světové války.
Za 2.světové války pouze na území Sovětského svazu Němci a jejich spojenci zničili 70 tisíc měst, městeček a vesnic.
Oficiálně uváděné ztráty jsou tyto:
6 milionů domů, 98 tisíc kolchozů, 32 tisíc továren, 82 tisíc škol, 43 tisíc knihoven, 6 tisíc nemocnic a tisíce kilometrů železničních tratí a silnic. Všeobecně přijímaný počet lidských obětí je 25 milionů, z toho dvě třetiny civilních obyvatel. (kniha: G. Roberts, Stalinovy války).

Výrok Tomáše Klvaňy, novináře a učitele na New York University, poukazuje na fanatickou tendenci měnit historii za každou cenu:

„Říkat obsazení Československa Rudou armádou v květnu 1945 osvobození, vyžaduje zavřít oči nad tím, co se dělo v následujících třech letech: posílení komunistů, podrývání demokracie a nakonec puč nastolující totalitu. Nešlo podle mě o žádné osvobození. Rudá armáda Československo dobyla. Jeden totalitní režim byl v krátké době nahrazen jiným. Osvobození se konalo v západní Evropě, kde naopak západní spojenci z diktatur udělali prosperující demokracie.“

Další, a řekněme až děsivou, úvahu nad propagandou měnící historii předválečných a poválečných Sudet najdeme u Zdeňka Mahlera.

“Právě u nás vyšla německá biografie o Heydrichovi, v níž je historik značně fascinován padlým géniem. Z četby získáte dojem, že když parašutisté Kubiš a Gabčík tohoto zločince zlikvidovali, znemožnili možná jeho proměnu ve svatého Fridolína. A že vlastně oni jsou zločinci. Takovým „dějinám” musí čelit třeba i stát.”

Je všeobecně známo, že většina tzv. objektivních zpráv z válečných zón ve většině médií je důkazem, že první obětí každého válečného konfliktu je pravda.
Nezapomeňme na to, kdykoliv omylem čteme štvavé kometáře vyzývající k válkám či dokonce k válkám jaderným.
Například zděšení musí vyvolat naprosto stupidní odpověď bývalé místopředsedkyně TOP 09 Heleny Langšádlové na zcela irelevantní a hypotetickou otázku, jestli by mělo jít NATO kvůli eventuálnímu obsazení Pobaltí do války s Ruskem a to i jaderné.

„Ano, bylo by to naší povinností. Byl by to boj i o naši svobodu.“
Helena Langšádlová, TOP09 (Parlamentní listy, 28.5.2015).

Možná, že ji inspiroval generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, který prohlásil: Kybernetický útok budeme brát jako napadení a odpovíme konvenčními zbraněmi.

Stín táhne nad hrobem,
bubeník vzduchoprázdna.
I mrtví žárlí, věz!
Smuteční vrba srázná
tříští svou němotou hlas.
Tam dole pomlouvají nás.
(Josef Hora: Tam dole)

Čteme-li mainstreamový český tisk, pak je zřejmé, že český lid má nabýt pocitu, že ten pravý a civilizovaný svět je severní Amerika a my, Evropa. Zbytek světa jsou kolonie. Téma široce rozebrané v knize ekonomky Ilony Švihlíkové, která ovšem poukazuje na to, že kolonii jsme my také. 
Jak jsme se stali kolonií. Ilona Švihlíková rozebírá Lisabonskou smlouvu a její katastrofální důsledky

Neobjektivitu také zřetelně vidíme na (ne)řešení imigrace od roku 2015, které evidentně vede k velkému evropskému konfliktu.
Informace, které předhazují mnozí politici a média lidem jako kost psovi je prvoplánovitá a´la sto krát řečena lež se stává pravdou. Nejzrůdněji se v tom libuje ČTV. Paradoxně. Objektivita zůstává hluboko skryta v analýzách spolupracujících médií, někdy šikovně, ale většinou neuvěřitelně hloupě. Je ale zajímavé, že mnozí lidé nechápou takové chování jen jako projev primitivní individuální stupidity, ale místy i jako cílený mediální záměr. Něco jako výrok Dr. Zaiuse v knize Pierra Boulleho Planeta opic: „Lidská moudrost jde ruku v ruce s idiotstvím”.

Viz knihy Petra Žantovského, Černá kniha České televize
Černá kniha České televize. O nehorázných a dlouhodobých manipulacích veřejnoprávního média

kniha Klause a Weigla, Stěhování národů s.r.o. Manuál k pochopení současné migrační krize
Stěhování národů s.r.o. Varující manuál k pochopení současné migrační krize nejen v Evropě

Rozhovor prof. Billa Warnera, Co je politický Islám
Kniha: Politický islám v kostce >>

populární kniha advokátky Kláry Samkové, Proč se nebát islámu
Klára Samková bez nenávisti o tom, proč se nebát islámu

nebo historický exkurz do Indie s Dušanem Zbavitelem, Starobylá Indie
Moudrost a umění starých Indů. Odpovědi Dušana Zbavitele na pomatenost křesťansko – islámské civilizace

Dnešní realita je ale taková, že většina společnosti nemá názory menšiny politické či mediální. Je proto hloupá? Co vlastně chce?
Odjakživa chce naprostá většina lidí MÍR, dostatek jídla a vody, střechu nad hlavou, jednoduše řečeno klidný život. Proč to do dnešního dne žádný velký politik nechce chápat? Ano, to je základní otázka, za kterou hledejme pouze jednu věc. Osobní prospěch, peníze a spolu s nimi touhu po moci. Tak jak to napsal Karel Čapek ve své nadčasové Válce s mloky: 

“Vy lidé pořád chcete nějaké války nebo co. Strach o peníze, to je to celé. A tomu se říká krize.”

„V kom je více síly, ten má pravdu,
nikdo se neptá, z čeho bohatství, kde vzato
– válkou obchodem či pirátstvím…“
Pravil Mefistofeles Faustovi.

The post Válka a mír. Sprosté slovo mír, populární slovo válka aneb když stupidita vládne first appeared on Čítárny.