Karel Vachek, jedinečný světový dokumentarista. První monografie o světovém režiséru je převážně dokumentární dílo, ve kterém Martin Švoma podává maximum informací o práci režiséra Karla Vachka, jeho filmových projektech. Zabývá se také uměleckými postupy Karla Vachka, které jsou pro mnoho lidí tak provokativní, že jejich ego není schopno jeho dílo vůbec přijmout.

Karel Vachek šel vždy proti proudu zaběhlých schémat, protože o světu neustále přemýšlel a odmítal jít po povrchu.
Tím se velmi lišil od pop-dokumentaristů své doby.

Jeho filmy vznikají dlouho, rodily se v pochybnostech a hledáních. Dokonce i při samotném natáčení Vachek vstupuje osobně do celého procesu natáčení, narušuje realitu, provokuje a tím probouzí zcela jinou realitu než divák očekává.
Jeho filmy nejsou idylické a hrané, nejsou líbivé, protože probouzejí naše podvědomí, dotýkají se naše ega, narušují naše spokojené stereotypy.
Nutí myslet, protože nejsou blbé.

Tím dráždí nejen diváky, ale i kritiky. Většinou mladí mu nerozumějí, což je logické.
Souvisí to především s rozsahem jejich vzdělání.
Souvisí to se schématem jejich uvažování, na které jsou nastavení během svého dospívání.
Jejich mozky spojují realitu a chování lidí zmateně, zkratkovitě, zrychleně. Jsou silně infikování kolektivním myšlením, které je nutí hromadit majetek a vzbuzuje v nich touhou po bezohledném úspěchu. Nejsou proto schopni bez přípravy přemýšlet ve Vachkových dimenzích, které provokují a narušují jejich ustálené stereotypy.

Osobně soudím, že popsat dílo režiséra Karla Vachka nejde, protože veškeré snahy končí intelektuálním žvásty. Jeho dílo se musí vnímat nejen s patřičný vzděláním, ale také  všemi smysly, kterými disponujeme. A mnohokrát. Vnímat jeho filmy, je jeden ze způsobů, jak se očistit od nánosu společenského marasmu, do kterého se choulíme, abychom dosáhli pocitu uspokojení a pomyslného štěstí. Je to také způsob jak se probudit filmovou meditací.

„Nemám dokumentární film vůbec rád. Teď se rozmohlo tolik skučidel, každý kouká na nějaké lidské neštěstí a lidé to mají sdílet. Mě zajímají analýzy a smích, protože lidské počínání je opravdu komické.“

„Film se musí především vymyslet [nebo promyslet], musí se ještě víc přemýšlet předem, na něco přijít, než se začne točit, ale i tehdy, když už se stříhá.“

Vzhledem k tomu, že kniha zdaleka nepodchycuje Vachkův talent v celé jeho šíři a hlavně jeho filosofující pohled na svět a bytí, lze očekávat, že další kniha o Vachkově práci bude už zaměřena mnohem více do hloubky a přiblíží nám jeho způsob myšlení, který ho řadí mezi přední osobnosti  světového filmu.

Kniha je ale každopádně je chvályhodnou dokumentární práci, která je ve filmové  literatuře naprosto nepřehlédnutelná a stává se povinnou četbou každého dokumentaristy. Nejen filmového.

Když v komkoliv najdete zalíbení, ptejte se v duchu všech svých předchozích oblíbenců:  Je to ten pravý do naší společnosti? Řeknou-li ano, živé i mrtvé autority, jimiž jste se obklopili, buďte rádi – řeknou-li ne, nebuďte nešťastni, zůstaňte zvědaví, ale neotvírejte se příliš pochybnému příchozímu; věřte mi, že i hlupáci a mizerové se vzájemně hledají, až se najdou – s jedním narazíte hned na celý spolek, a pak se braňte!  
Karel Vachek, profesorská přednáška.

Karel Vachek etc. | Martin Švoma |  Akademie múzických umění, 2008

Vybraná bibliografie:
Buchar, Robert, Sametová kocovina. Brno 2001
Effenberger, Vratislav, Nová vlna v českém filmu a Karel Vachek. Analogon č. 1/1969
Gogola, Jan, Od díla k dění, In: Hranice (ve) filmu. Praha 1999
Kopaněvová, Galina, O jiném filmu. Film a doba č. 7/1969
Král, Petr, Interview s Karlem Vachkem. O tom, jak to bylo a co tu je. Film a doba č. 1–2/1996
Král, Petr, Rodinný portrét aneb Cesta světla. Film a doba č. 1/1993
Lovejoy, Alice, Druhý stát Karla Vachka. Revue pro dokumentární film, č. 3/2005
Ryšavý, Petr, Fišer, Martin, Adamovič, Ivan, Vnitřní smích Karla Vachka. Živel, č. 17/2000
Hovorka, Marek, Kubica, Petr, Slováková, Andrea, Snad to ani nechci říkat. Film a doba č. 1/2006
Šafařík, Petr, Karel Vachek – Rozhovor. Cinepur č. 5/2002
Vachek, Karel, Janeček, Vít, O vnitřním smíchu, Cinepur, č. 9/2001

The post Karel Vachek etc. o tvorbě světového režiséra first appeared on Čítárny.

Pavel Juráček psal Deník v letech 1959 – 1974. Jsou to rozsáhlé zápisky (1078 stran) a výjimečný dokument doby. Přestože jsou psány v době socialismu, mají neuvěřitelný přesah i do dnešní společnosti. Často máte při čtení pocit, že Juráček žije práve dnes a ne v době jediné komunistické strany. Je to jen důkaz jak neuvěřitelně podobné jsou byrokratické systémy, které k nám přicházejí skrze EU. Ten modrý s hvězdičkami tzv., demokratický ve kterém žijeme a ten rudý s jednou hvězdou, rádoby překonaný. O čem to svědčí je zřejmé.

Juráček byl jedním z výrazných představitelů československé nové filmové vlny, a to zejména třemi autorskými filmy: Postava k podpírání (1963, spolu s Janem Schmidtem), Každý mladý muž (1965) a Případ pro začínajícího kata (1969).

Rozsáhlé zápisky (1078 stran) z původního listinného materiálu připravil k tisku Jan Lukeš.

Pavel Juráček (2.8. 1935 – 20.5. 1989) byl český filmový režisér a scenárista, výrazný představitel české nové vlny 60. let. Byl signatářem Charty 77. V letech 1962-1970 zastával funkci dramaturga. Natočil dva samostatné autorské filmy Každý mladý muž a Případ pro začínajícího kata, spolupracoval námětově a scenáristicky na snímcích Hynka Bočana (Nikdo se nebude smát), Karla Zemana (Bláznova kronika), Jindřicha Poláka (Ikarie XB-1), Věry Chytilové (Sedmikrásky) či Jana Schmidta (Konec srpna v hotelu Ozon). Na počátku 70. let byl propuštěn z Barrandova, po podpisu Charty 77 vyslýchán StB a nakonec donucen k odchodu do SRN (1977–1983).

Další knihy:

Postava k podpírání (2001)
Kniha je průřezem literární a filmovou tvorbou Pavla Juráčka. Obsahuje básně, povídky, realizované scénáře (Postava k podpírání, Případ pro začínajícího kata) a další texty, například filmovou povídku Golem, inspirovanou stejnojmenným románem Gustava Meyrinka.
Vydalo nakladatelství Havran Praha. Sestavil Miloš Fikejz./244 stran.)

Dvanáct osudů dvou staletí (2006)
V knize jsou mezi dalšími jedenácti osobnostmi poprvé uvedeny i životní osudy Pavla Juráčka. Autor Josef Fryš, černobílé a barevné fotografie, 272 stran, Příbram.

Filmový dokument o Pavlu Juráčkovi
Klíč k určování trpaslíků aneb poslední cesta Lemuela Gullivera (2002), režie Martin Šulík

Výpisky z knihy Deník…

Zkuste si při čtení vyměnit slova komunismus za kapitalismus a podobně. Budete překvapemí mírou shody…

Neznám žádná jiná měřítka kromě dvou: buď je mi něco trapné nebo příjemné. Řídí mě tedy vkus. Ve všem, ve výběru přátel, ve volbě vět, v chování, v hovoru, v rozhodování, v obdivu i v nenávisti.

Komunismus, to je takové lízátko pro hodné děti, příslib zahalený do tajemné jednoduchosti primitivních představ o štěstí. Problémy, konflikty a nesnáze v něm neexistují. Jenže každý ví, že ta pohádková pohoda je nesmysl, že to je nedůstojné inteligentního člověka, aby to přijal do víry, ale nikoho ani nenapadne dumat, jak to skutečně bude vypadat.

Uvědomil jsem si, že začínám získávat ten správný barrandovský poměr k lidem: Všichni jsou nadutci, nic neumějí a jestliže chci mezi nimi vyjít, musím být ještě větší podvodník než oni!

Film je děvka mezi uměními a kdo chce s ní něco mít, musí v tom umět chodit, jinak je odsouzen k posměchu.

Poctivý, přímočarý, důsledný člověk je na Barrandově tvorem, z něhož se může stát nanejvýš rekvisitář.

Film je pro mne něčím nečistým. Připadám si jako loupežník, který je odhodlán, že až naloupí dostatečné množství peněz, vrátí se k původnímu řemeslu. Obvykle skončí na šibenici, protože málokdo dovede v pravou chvíli přestat.

Nejsnadnější a nejúspěšnější povolání na světě je povolání filmového režiséra.
Film je prostě živnost pro lidi, kteří nic neumějí a chtějí něco udělat pro svůj komplex velikášství. Čeští režiséři se většinou rekrutují právě z těchhle individuí.
Všichni jsou takoví. Na plnou hubu vykládají v novinách, televizi, klubu a všude o tom, jaký měli záměr, jakou myšlenku, co chtěli říci a tak dál. A ve skutečnosti šlo jenom o to, zdali scénář, hotový scénář, v němž je záměr, v němž je myšlenka a jenž něco říká (protože by to jinak ani nemohl být scénář), měl točit režisér X, ale netočil jej, jelikož točil jiný, takže jej nakonec točil Y. A scenáristé drží hubu, poserové! Klidně si nechávají celá léta líbit, že si režiséři veřejně přivlastňují jejich myšlenky a názory, jejich nápady, jejich inteligenci, vtipnost nebo znalost lidí.

Ještě se nikdo z nich neozval proti trapné zlodějské konvenci, která přiznává autorství filmu výhradně režisérovi, jenž obvykle přijde ke scénáři jako slepý k houslím.

Film je prašivé umění.

AMU ztratila u dívek někdejší význam, protože se Praha otevřela zahraničním studentům. Nyní dívky z filologie, filosofie a práv usilují o poměr s cizincem a čeští „umělci“ byli vystřídáni „černými hubami“. A ještě něco se změnilo. Ti, co přišli po nás, ti mladší o tři nebo čtyři roky, jsou daleko praktičtější, nežli jsme byli my. My jsme strašně chtěli diskutovat, psát, něco vytvořit, o něco se hádat, přestože jsme nic neuměli. Byli jsme však ctižádostiví, neskromní a hodně jsme snili.

Oni jsou jednodušší. Nechtějí nic, než vystudovat. Jsou strašně střízliví a bez fantazie.

Někde za rokem 1935 vede hraniční čára, někde v roce 1936 nebo 1938. Lidé, kteří se narodili za ní, jsou docela jiní než my. Je to neuvěřitelné, ale nicméně zřejmé na první pohled. Jsou jaksi amerikanisovaní, praktičtí, střízliví, sportovnější, neduchovní…

Avšak to, co čeká na scenáristy, kteří nepřestali, je horší než šibenice. Kornatění myšlenek, hladové vyprahlé pusto v mozku, mučivý věčný žentour stále týchž příběhů, z něhož není úniku, strašně mylné, ale tím tvrdohlavější přesvědčení, že psát, to nic vlastně není, že to je jednoduché, že stačí přišpendlit na holou dějovou osnovu pár dobrých nápadů…

To dostane režisér a ten to předělá podle svých představ. Autor se k tomu pak má vyjádřit. Uvažuje tedy: Ta věc se mi hnusila už jako povídka. Nedovedu si představit, že bych se tím měl ještě jednou zabývat. Jestliže s režijním scénářem nebudu souhlasit, budu muset znovu psát a myslet na to. Tak tedy souhlasí.

Za rok nebo ještě déle, kdy už na tu věc docela zapomněl, se dočte v novinách, že režisér nemohl nic dělat, protože slabiny scénáře byly nepřekonatelné. Jestliže je film dobrý, nikoho ani nenapadne, aby to přičítal scénáři. A na festivaly jezdí zásadně jen režiséři a dívky, které hrály hlavní roli.

Nuže, je tady někde místo pro nějaké, třeba i sebeskromnější umění? Pro poctivost? Dobrý scenárista musí být především obratný, otrlý, chytrý a vypočítavý podvodník. Běda čisté naivní dušičce, která by se do toho pekelného mlýna dostala! Tam se umění nedělá, tam se dělá řemeslo. Má zlaté dno.

Sedím v klubu obklopen herci, scenáristy a režiséry. Někdo se ptá: „Pane režis…, pardon! pane Juráček, co budete teď točit?“
Ironicky se na něj podívám. „Nic. Natáčení mě nebaví. Prostě jsem to jen tak zkusil… To není práce pro člověka, který chce v životě skutečně něco udělat. Točit může i cvičená opice!“

Nápad – to je ve filmu fetiš, celé generace filmařů strávily životy v honbě za Nápadem.), pak je úspěch zaručen i při zcela průměrných realizačních kvalitách.
Proto asi mají mnozí lidé k filmu takový odpor. A proto jej považují za oblast podvodníků a poloumělců. Mají pravdu. Ctižádostivec, který má to štěstí, že se uchytne u filmu, skoro vždycky udělá kariéru, i když je to omezenec, nevzdělanec a hochštapler.

Pohoršuje mě, že kdybych přestal jíst, že bych umřel. Zaráží mě to, protože se tu objevuje naprosto nečekaně poznání, že nejsem svým pánem, že o sobě nerozhoduji. Že o mé existenci rozhoduje dva tisíce kalorií denně. Není to strašné?

Právě tak mě štve, že se musí spát. Jsou chvíle, kdy mě tato biologická nutnost udivuje do té míry, že nemám daleko k bláznivému rozhodnutí nepodřizovat se svému tělu, nechodit spát, tvrdohlavě setrvávat v bdění navzdory sobě.

Nebo mniši, ti se také o nic nemuseli starat. Klášter – to byla vlastně velice důmyslná instituce. Osvobozovala člověka od vnější závislosti. Odjakživa jsem snil neurčitý, mlhavý sen o tom, jak strávit dlouhý čas sám se sebou. Jenom a jenom sám se sebou. Mám skoro pověrčivou víru, že z takové samoty bych měl nesmírný užitek. Vzrušuje mě to.

Před třemi týdny mi přišlo svatební oznámení Slávka a Bětky. Nemám odvahu se s nimi setkat. Vyprávěli by mi o tom, jak si budou šetřit na televizor nebo na auto… Mám z takových řečí strašnou hrůzu. Cítím při nich, jak se vzdaluji… Kdybych jim vyprávěl o sobě, mysleli by si, že se ze mne stal vyvrhel.

Nesnáším lidi, kteří se pokorně rozplývají v „lidu“, pochlebují mu a činí z něj boha.
Nechci přizvukovat těm, o nichž píšu, že žijí dobře, že jsou správní lidé a že většina vytváří vzor.
Vždyť to jsou převážně maloměšťáci nebo pásci nebo obojí dohromady.
A ze všeho nejprotivnější je mi hodný, dobrý, spořádaný, zásadový člověk, protože je sterilní.
Nedávno jsme hovořili s Danielem o tom, jak bude vypadat komunistický člověk.
A shledali jsme, že se kolem té věci vytvořil neuvěřitelně zhovadilý názor, že člověk budoucnosti se bude podobat andělům.
Hrome, to je největší nedostatek marxismu, že se o tyhle věci nestará! Zmocnily se jich staré panny v sukních i kalhotách a vytvářejí tak růžovosladký obraz, že to je k blití. I ten nejvzdělanější, nejrozumnější komunista začne blekotat křesťansko-humanistické nesmysly, když má mluvit o morálce, vztazích a člověku budoucnosti.

Čtu vlastní životopis Benvenuta Celliniho11 a s údivem shledávám, že pikareskní příběhy, které mám tolik rád, jsou mnohem realističtější, než jsem si myslel. Všechno se to opravdu stalo. Ohromuje mě to. Ta bezcennost lidského života, ta spousta gest, to křížení mečů pro maličkosti…

To je tedy renesance, o které jsem si myslel, že byla nejušlechtilejší dobou v dějinách. A zatím papež, kardinálové, král a vévodové byli obklopeni lidmi, kteří kradli, cizoložili, zabíjeli, pomlouvali, lhali… A měšťané rovněž a umělci samozřejmě také. Papežové měli nemanželské děti, které se stávaly v osmnácti letech kardinály, příbuzní se vraždili, jako by se nechumelilo, když měl vévoda špatnou náladu, dal klidně zavřít do hladomorny svého nejmilejšího přítele.

A umělci, ta obrovská nedotknutelná jména z dějin umění, ti posvátní velikáni se pomlouvali, nenáviděli, pobíjeli pro křivé slovo, pro přízeň panovníka, pro zakázku… Dělali si co mohli nejhoršího a nemohli si navzájem přijít na jméno. Tak tedy vypadala renesance. Opět mám důvod nenávidět školy. Proč nám tohle někdy někdo neřekl? Proč se žvaní o quattrocentu a cinquecentu jako o vrcholu lidského ducha, o vrcholu duchovní a mravní harmonie? Vždyť to není pravda.

Já trouba jsem si tu dobu tolik idealizoval a svého času jsem tvrdil, že věřím v příchod nové renesance. A nikdy jsem si nedal práci s přemýšlením, co to vlastně renesance byla. Viděl jsem jen veliká umělecká díla. Obrazy, sochy, architekturu… A nevšiml jsem si, že nebýt jistých hospodářských faktů v italských republikách, nebýt toho, že v té době byl papež a někteří vévodové a králové velice bohatí, že by nebylo Michelangelovy slávy.

Žádná duchovní kvalita, žádná harmonie, ušlechtilost a já nevím, co ještě, ale plné truhly v pokladnicích daly vzniknout renesanci. Církev soupeřila se světskou mocí, papež závodil s florentským vévodou a jejich koňmi byli malíři, sochaři a architekti.

Proč nám to ve škole vždycky vykládali tak idiotsky?

The post Pavel Juráček. Jedinečný Deník výrazné osobnosti nové české filmové vlny first appeared on Čítárny.

Co Vančura napsal je český literární poklad. Přesto nedávno studentka filosofické fakulty zveřejnila hlubokomyslnou úvahu o tom, jak se Vančura zoufale, ale zoufale nedá číst.
To mě opravdu rozesmálo. Vladislav Vančura se číst dá a je to mimořádně krásná čeština, ale co naplat, když někdo namáhá jen míchu a papouškuje kdejakého nevzdělaného pisálka v českých médiích.
Přesně podobnou situaci vystihl Jan Werich, když se ptal Miroslava Horníčka:
“A vy jste od novin?” Načež Horníček s úlekem vykřikl: “Proboha, kde?”

Jsou směšné názory, že Vančura už nemá dnes co říct, a proto je neoblíben.
Údajně pro svou avangardnost, složitou češtinu a další nesmysly, takže se musí krátit, přepisovat a upravovat, aby ho čtenář pochopil.
Není to ale tím, že často záměrně kritizujeme formu jen proto, abychom nemuseli mluvit o nepříjemném obsahu? I to je druh propagandy.

Vančura má i po letech co sdělovat dnešnímu čtenáři. Navíc umí kultivovat čtenáře libozvučnou a bohatou češtinou jako málokdo.
Každý, kdo knihu skutečně četl, ví, že v knize jde o jediné: “O instinktivní chamtivost, která vede ke zvrhlosti častěji než pohlavní pud.”
Jako by to Huxley napsal o této knize:

“Mně se alespoň zdají podivínštější lidé, kterým jde o peníze, než ti, jimž běží o sexuální ukájení. Ta úžasná lakota, s níž se člověk pořád setkává! A zároveň s tak fantastickou marnotratností! Často se obě ty vlastnosti sdružují v jedné a téže osobě.”

Konec starých časů (1934)
Nádherná satirická groteska o přechodu od „starých časů“ šlechtického a katolického světa k nové republikánské realitě po roce 1918.
Bezesporu poutavé a moudré dílo, pro svou jedinečnou češtinu v podstatě nepřeložitelné.

Přesah příběhu je natolik aktuální, že ho můžete zařadit kamkoliv do české historie.
Už samotný vypravěč, knihovník zámku Kratochvíle Bernard Spera, který, jak sám úvodem zdůrazňuje, nemá čas ani prostředky psát roky teoretický román, který by oslnil zástupy kritiků, ale potřebuje jen peníze. A sám se stává symbolem toho, co se na zámku odehrává, když neváhá lézt svým pánům do zadku, krade, lže, pomlouvá a na straně druhé občas zazáří svou ctností, která je ale podmíněna spíše jeho zbabělostí než charakterem.
Zámecký pán Stoklasa by zase rád získal zámek Kratochvíli do svého vlastnictví, a proto je ochoten podlézat okolním sedlákům tím, že je nechává krást přátelství i s těmi, kteří ho nepokrytě využívají k vlastnímu prospěchu.

A o čem je postava podvodníka, rádoby ruského knížete Alexandra Nikolajeviče Megalrogova?
To je hlásná trouba, která naplno říká, jak směšná a prázdná je prvorepubliková společnost zbohatlíků, kterou sám dokonale využívá jen díky jejich nezměrné tuposti a nevzdělanosti.

Vančura rozehrává svůj příběh jako parodii na touhu po symbolech moci, po pomyslném knížecím majestátu, jenž údajně představuje všechnu ctnost tohoto světa, ale které se musí odpustit.
Ne nadarmo nás napadají pravděpodobná slova Platónova:

“Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzděláváni ve lži a ten, který se odváží říkat pravdu, je nazýván šílencem či bláznem. Přístup k moci by měl být proto zakázán těm, kteří jí milují, nejen proto že taková láska je duševní porucha, ale protože moudří lidé mluví jen, když mají co říci.” (?Platón)

Vladislav Vančura (23. 6. 1891 – popraven německými okupanty 1. 6. 1942) /  Konec starých časů, Euromedia, 2006

„Země je pokryta lidmi, kteří nestojí za to, abychom s nimi hovořili.“
Cynický, mizantropický bonmot, který pochází z kontextu Vančurovy prózy.

AUDIO
Vynikající je audio s Ladislavem Mrkvičkou z roku 2012.

FILM
Kniha byla zfilmována na zámku Krásný dvůr a díky velmi slušným hereckým výkonům patří k těm nejzdařilejším českým filmům.
Jaká škoda, že režisér filmu Menzel o mnoho let později veřejně chválil to, co ve svém filmu tak úspěšně kritizoval. Lidskou hloupost a nesoudnost. Sám řekl:
“Proč chci volít Karla Swarzenberga? Protože je to šlechtic, ne proto, že má erb, ale protože má ducha. Ti ostatní vedle něj nejsou nic jiného než potomci nevolníků, lidí, kteří mají zbabělou povahu.”
Nicméně ještě jedna poznámka k filmu, jehož zkratkou jsme se za komančů bavili převelice: Konec Starých Časů KSČ.

Ve filmu Menzel použil citát z jiné Vančurovy knihy: Rozmarné léto, kde ji říká major Hugo. A vůbec nepochybil. Jak krásná je to čeština:

„Jezme a pijme. Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, země se otočila a tu je obyčej jísti,“

VÝPISKY Z KNIHY:
Tyto ukázky zachycují, proč je kniha tak zábavná.
Humor zde není jen slovní, ale plyne ze střetu světů.
Fantazie vs. pragmatismus, vznešenost vs. přízemnost, moudrost vs. stupidita.
Vančura se vysmívá lidské touze po majetku, přetvářce a strachu z pravdy, ale dělá to s lehkostí a poetickým jazykem, krásnou češtinou.
Neboť jak pravil: „Humor není smáti se, ale lépe věděti.“

„Kníže byl věřící lhář. Kníže byl umělec života. Stojí zde v majestátu jakési slátané uniformy, v majestátu chudoby, v majestátu vzpomínek…
Vznešený drzý mluvka, a přece nikoho nezrazující, výsměšný a shovívavý, nestálý a věrný, lhář mluvící pravdu, řemeslný dlužník, vyděrač, kurvič, podvodník a současně vznešený pán, kníže, o němž se za našich dob nikomu ani nesní.“
xxx

Pravíte, že tento nicotný příklad nic neznamená? Souhlasím, ale chcete přisvědčit lhaní? Opakuji, že je snazší mluviti pravdu.
Ostatně milovníci výmyslů a skreslenin přijdou na své, poslouchajíce PRÁŠILA. Poskytl jsem mu v tomto vypravování místa v naději, že s tímto mluvkou, který je tak dokonalý strůjce úspěchu, dojde uznání i tato kniha.
xxx

Jeli jsme co noha nohu mine. Cesta byla strmá, vozka se bral podle koní a já jsem klímal. Dešťové kapky bubnovaly na střechu našeho vozu a klouzaly po mém plášti; bylo to nudné a bez smyslu. Bál jsem se, že se podobáme bláznivým maskám.
xxx

„Nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má být vypravován, abyste poznali jeho kuchaře, jako piják pozná vinici, kde se urodila jeho láhev.“
xxx

Do té směsice vpadl zase hlas plukovníkův: „Střílel jsem tygry v turkestanské stepi a v Litevsku jsem uštval jelena, byl bílý jako sníh.“ – Když kníže dospěl k této větě, zvedla se ještě větší bouře nevole než předtím…
„Pah, vaše lesíky,“ děl zpěvným hlasem, „pah, vaše lesíky, v nichž počítáte stromy. Jste lačni zisku stokrát víc než příhod, vy lovci peněz, šmahem pod pensí. Střílíte po kozách, kdy srnčí dobře platí, a štvete zajíčky, po nichž se neohlédnu. Penízek k penízku vám skládá majoráty a důstojnosti, které se mi příčí. Ty břidile, ty mezku s čabrakou, ty hlupče z rozumu, předstírající vášeň myslivosti, což je to pro tebe? V tom je kus starých časů!
Proč chodíš po lesích, ty, chlapík od péra, ty, chuďas advokát, který se všeho bojí? Čemupak věříš, na co ses vzmohl, člověče bez příhod a bez představivosti? Co chceš? Co povídáš? Ze všecičko je lež, co neobsáhne váček na peníze? Všechno je nesmysl, co nelze rožniti a zhltnout s cibulí? Ba, ty máš pravdu! Jaký bílý jelen, když chutná právě tak, jak kýta zvěřinářova. Copak je do barvy! Vyletí komínem. Ty jíš rád uzené.“
xxx

„Vidím, že jste znamenití lidé a že jste stříleli, neztrácejíce času, buď v běhu, buď s bobku, buď rozkročeni anebo s ohnutým kolenem. Chraň bůh, abych nevěřil, že se vám to dařilo, až zaléhaly uši. Kdyby tomu bylo jinak, kdybyste byli nějaká neviňátka z předměstí, zapletli byste se do všelijakých pravd a čpěla by z toho sedlačina. Sláva bohu, že tomu tak není, neboť nic není hanebnějšího než pravdička vyslovená napůl, zajíkavě a s ruměncem řezníků.
Jen si nedejte zajít, jen vesele, jen s chutí do toho! Hrome, kdo by se nerozhodl pro jasnou a plnou řeč? Vemte si dámy za svědky. Co? Jak? Palte, mluvte, otevřte si hubu, mějte se přece k činům!“
xxx

„Má Kratochvíle?“ odpovídal můj pán, „což jsem vám, kníže, neřekl, že ten statek není můj?“
„Dobrá,“ ozval se opět plukovník, „ale míti je za těchto časů méně než držeti. Nemohu vás pozvat na statky, které mám, ale jsem vaším hostem. – Vraťme se však k předmětu svého hovoru; prosím, abyste se ho přidržel: Postavte na rovince mezi severním stromořadím a hřištěm prostornou jízdárnu podle plánů, které vám nazítří předám. Dole se bude opírat o stáje a její okna povedou k severu tak, že bude prosta much a jiné havěti, která znepokojuje zvířata.“
xxx

Podle pravidla, že si lidé váží důležitosti, kterou jim propůjčují jejich úřady, stěžoval si podkoní na Marcela jako já na Kitty.
xxx

Plukovník byl k politování, ale šílenství, které ho rozpalovalo, mělo takové barvy a žhnulo takovou silou, že mohlo pobláznit malé děti a kuchařky, Michaelu, Susanne a každého z lidí, o nichž kníže říkává, že jsou bez příhod. Každého z těch, kdo čekají, že jednoho rána bude pod jejich okny stát knížecí vůz a osedlané koně z pohádky.
xxx

„Cornelie,“ řekl jsem, „je hezké děvče, ale není to Pařížanka.“
„Nikoli,“ odvětil kníže Alexej, „všechny dívky mají půvab Manon Lescaut, vedeme-li si jako abbé Prévost.“
xxx

„Za našich časů,“ řekl opět mistr Jakub, „je dlužno dbáti tří věcí:
chodit v ošlapaných střevících, jíst uzenky a klapat zobákem.“
xxx

„Pane,“ děl kníže, sotva znatelně se usmívaje, „jestliže vyhledáváte spor, začal jste z nepravého konce. Co chcete? Svářiti se pro směr jízdy, která je ukončena? Věřte, že mi nikdo nepokynul, abych zamířil tam, kde jste čekal. Chcete-li přijmouti toto vysvětlení, přijměte je, a jestliže váháte, najděte si jinou příčinu k hádce. Méně ješitnou, méně průhlednou! A přisámbohu, netvařte se jako milenec, který chce trestat dámu, jež se starého čerta stará o vaši žlučovitou povahu. Nezaplétejte ji do hádek, které mezi sebou máme jen proto, že vaše čepice je příliš vysoká a že mi váš výraz připomíná dřevěné hračky!“
xxx

„Koupě řečeného majetku se táhla dvě léta. Obě sněmovny jí věnovaly svou pozornost a můj pán byl toho času vláčen po novinách. Zakusil lecjakých příkoří i urážek. Pamatuji se, jak ho sázeli za stůl a jaká mu dávali jména. Začínali vyšinulcem a končili zlodějem. Na štěstí můj pán přišel na myšlenku zříditi z členů své rodiny družstvo. Odtud se karta obrátila. Úřadům se dostalo, což jest jejich, a věci šly vesele vpřed. Nakonec byla Kratochvíle koupena a prodána za babku.“
xxx

Ha, ha, ha! Vy jste se poved, krást! Krást v revíru, který je málem můj! Tomu by náš pan advokát řekl, že trochu přeháníte.“
„Na mou čest, takový starý chlap a nechá se tak snadno nachytat!
Copak se nestydíš? Copak jsi vskutku věřil, že budeš sedat v zámku za stolem a děliti se s pány o půdu! No, to jsi naletěl! Mít moc a parlament, mít peníze se všemi výhodami a starat se sedlákům o příděl!
Zkusme to obrátit: Co bys tak, brachu, řek, kdybych já neměl nic a ze tvých polností požádal polovic? Tak vidíš, chytráku, drbeš se za ušima. Ty kůže práskaná, ty hřbete, ty znáš tahy, pokud jde o tebe. Myslíš však opravdu, že náš pan Stoklasa je o to hloupější, oč ho chceš připravit? Tak rozumíš té vlídné shovívavosti, s níž naplňoval tvou sklenici? – Tohle mi neupřeš, dnes sis dal do zobáku, ale až skončíme všechny ty tahačky a statek bude náš, potáhneš s dlouhým nosem. Vem, jářku, na potaz svůj poblázněný rozum a
odpověz, co bys ty udělal, kdybys seděl tam, kde sedí Stoklasa? Sto lahví proti jedné, kašlal bys na dělení, jak starý vévoda a jako tvůj pan regent!“
xxx

„Pah, vaše lesíky,“ děl zpěvným hlasem, „pah, vaše lesíky, v nichž počítáte stromy. Jste lačni zisku stokrát víc než příhod, vy lovci peněz, šmahem pod pensí. Střílíte po kozách, kdy srnčí dobře platí, a štvete zajíčky, po nichž se neohlédnu. Penízek k penízku vám skládá majoráty a důstojnosti, které se mi příčí.
Ty břidile, ty mezku s čabrakou, ty hlupče z rozumu, předstírající vášeň myslivosti, což je to pro tebe?
V tom je kus starých časů!
xxx

A dejte pokoj,“ odtušil můj pán, jenž nabyl k plukovníkovi opět důvěry, „kníže má pravdu. Podle pravidel řádného vojenství je dávno prokázáno, že hlad, který bývá zhoubcem armád, může se stát i jejich pomocníkem. Vězte, že není strašnějšího nepřítele než ten, který žene útokem proto, aby se najedl a vyspal.“
xxx

Řka to, kousl se kníže do jazyku a oslovil mého pána:
„Pro pět ran do čepice, sbohem! Sbohem, regente, sbohem, můj moudivláčku, můj strakoši, má pokladničko! Buďte zdráv a vzal čert ohledy!“
„Co to říkáte?“ otázal se pan Stoklasa.
„Co? Nic! Všechno, jak by smet,“ křičel kníže. „Šlechtic nešlechtic, každého svědí někdy dlaň, vsolte Charouskovi jednu za ucho a potom si zazvoňte v kapse zlaťáky. Vezměte doslova, co praví váš vnitřní hlas a básník:
Když zásluha je ve psí dána, pak utrhači sedí rána,
xxx

Příteli, příteli, přeji vám dobré pořízení, klid, pevnost, mír a pádnou ruku. Půjčujte jen na vysoký úrok, chovejte v teple svá játra a bílé víno šmahem u ledu. Kupujte za všechny čerty půdu a přitom se držte pana Jakuba. Dále, abych nezapomněl: Pohoňte se dvakrát do roka po lesích a ať vám slouží větry!
xxx

Mluvili jsme o starých časech a mladý statkář se v proudu řeči zmínil o BARONU PRÁŠILOVI.
“V Paříži dne 14. července,“ pravil, „spatřil jsem knížete Alexeje kráčeti v čele vojenské hudby. Bral se před hloučkem Pařížanů z předměstí mimo kostel svaté Magdaleny, a jakkoliv se slévalo, byl zahalen v plášť s bobřím límcem. Měl rukavice, zdviženou hlavu a orlí pohled. Lidé za ním ukazovali prstem, říkajíce, že je jeho kožíšek podšit bláznovstvím.“
xxx

„Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen…“

 

The post Konec starých časů. Vančura a jeho výsměch lidské chamtivosti a vulgární novinářské mluvě first appeared on Čítárny.

Spisovatel, herec, režisér Vasilij Šukšin (1929 – 1974). Více než jedna generace vyrostla při čtení jeho knih a filmů a jeho slova a myšlenky v každé epizodě, v každém odstavci jsou přesné a moudré.

Když byly Vasilijovi Šukšinovi 4 roky, jeho otce zastřelili bolševici. Po 23 letech byl zcela rehabilitován.  Ze své rodné vesnice utekl, aby neumřel hlady. Byla válka. Šukšin měl 14 let a dalších 14 let se pohyboval po Sovětském svazu jako elektrikář, námořník, telegrafista, nákladač, ředitel školy. Svoji první povídku Dva na žebřiňáku vydal v roce 1958.

Velká změna v jeho životě nastala v roce 1960.
Hodinu předtím než šel na zkoušku na VGIK, otevřel dveře redakce moskevského literárního měsíčníku a řekl legendární větu:

“Přinesl jsem nějaké povídky a prosil bych vás, abyste se na ně podívali. Hned!”

Podívali se a objevili talent.

Během zkoušky na VGIK se Michail Romm zeptal na názor venkovského mladíka Vasilije na „Válku a mír“, na což upřímně odpověděl, že nemá čas číst tak tlustou knihu.
Významnému režisérovi se však emocionální příběh mladého muže o jeho práci ředitele školy líbil natolik, že Šukšinovi dal nejvyšší skóre.

Dříve nebylo třeba Vasilije Makaroviče Šukšina představovat.
Mimořádně talentovaný režisér, herec a spisovatel s ruskou duší a srdcem. Snad jeho nejdůležitějším talentem je mluvit o našich životech, hrát role, které odhalují podstatu našeho chování. Odhalení vnitřního světa nepochopitelné ruské duše bylo jeho jedinečným zvláštním darem.

Vasilij Makarovič Šukšin (1929 – 1974)
Vždy nás fascinoval svými povídkami už za studií na gymplu. Nejen svým dobrodružným životem, ale hlavně svým lidským pohledem na obyčejný život.
I když nám gymnazijní profesor vnucoval názor, že je moralista, nevěřili jsme mu. Jak bychom mohli. Šukšin byl pro nás tajemný autor na úrovni polozakázaného zpěváka Vysockého. O to víc jsme se zajímali o jeho filmy i knihy. Už tenkrát se dost odlišoval od většiny spisovatelů socialistické éry. Jeho talent jsme ale plně pochopili až po mnoha letech, když jsem ho opět četli a četli. Má totiž pořád co říct. Povídky z knihy Červená kalina čtu dodnes a rád.

Protože byl prý kontroverzní Rus, byl vždy záměrně ideologicky přehlížen a na školách se o něm už skoro neučí.
Jeden z mnoha dnešních fenoménů. Za socialismu o něm učitelé mlžili, báli se o svá místa a dnes mlží taky nebo rovnou o něm nemluví, jako tenkrát.
Možná i proto, že měl několik manželek, se kterými se rychle rozešel, a velké množství milenek, včetně Belly Akhmaduliny.
Čeho se ale dnes bojí?
Co se vlastně od té doby změnilo. Jen ideologie, principy autocenzury a stupidity jsou pořád stejné.
Dr. Koukolík takové způsoby uvažování vysvětluje ZDE.

Sám napsal:

„Nikdo se nezajímá o lidi kromě umění. Stát potřebuje vojáky, dělníky, zaměstnance atd. A aby byl pořádek. To je vše. Ale lidé by měli být laskaví. Kdo kromě umění je to může naučit? Kdo vám řekne, že obyčejný laskavý člověk je mnohem zajímavější a lepší než nějaký kyjový generál nebo vysoký úředník.“
Šukšin v dopisu Ivanu Popovovi.

Něco v nás z naší vlasti zůstává, něco, co v nás žije po celý život, někdy nás těší, někdy potrápí a vždy se zdá, že naši vlast ještě někdy uvidíme.
A to, co v nás žije z celé naší domoviny, je buď nějaká stráň, nebo dům, nebo vlhká kláda u verandy, kde jsem kdysi seděl za mrtvé jarní noci a poslouchal noc…

“Ti, komu tak nebo onak pomáhám, asi nemají tušení, že pomáhají také oni mně… Čím je život těžší, tím je hezčí.”

“Celý svůj život vnímám jako tříkolovou bitvu: mládí, zralost, stáří. Dvě z těchto kol je třeba vyhrát. Už jsem jeden ztratil.”

“Měli bychom být trochu laskavější, při našich rychlostech bychom nezapomněli, že jsme lidé.”

Tato žena je krásná. Je krásná ne tou lehkou krásou, která brzy pohasne, ale trvalou, neužitečnou, špatnou krásou. Taková kráska ví, že je to krása, a nevzruší se, nezapomene na sebe, nebude se kazit slzami…

„Žiješ takhle – už pětačtyřicet let – a pořád si myslíš: nic, jednoho dne budu žít dobře, snadno. A čas plyne… A tak dojdete k díře, do které si musíte lehnout, ale celý život na něco čekáte. Otázkou je, proč bychom sakra měli čekat a nedělat takové radosti, jaké se dělat dají? Tady to máš: máš peníze, povalují se ti nějaké mimořádné boty – vezmi si je a udělej člověka šťastným! Možná už taková příležitost nebude.”

Ruský lid si v průběhu své historie vybral, zachoval a povýšil na úroveň respektu takové lidské vlastnosti, které nepodléhají revizi: poctivost, pracovitost, svědomitost, laskavost. Velký ruský jazyk jsme vynesli a zachovali ze všech historických katastrof; předali nám ho naši dědové a otcové.
Věřte, že všechno nebylo marné: naše písničky, naše pohádky, naše neuvěřitelná vítězství, naše utrpení – to vše nedávejte za šňupání tabáku.
Věděli jsme, jak žít. Pamatujte si to. Buď člověkem.

Není ostuda být chudý, je ostuda být levný.

To, co Šukšina jako autora vždy prozradí, je jeho vnitřní a neskrývaná láska k člověku. Žádný patos.

Ať už je to ochlasta, gauner z podsvětí či z politiky, dobrácký inteligent, spořádaný maloměstký úředníček, baroni prášilové, vesnický kněz, šoféri nebo obyčejná babka či stařeček na kraji vesnice, všichni jsou uvěřitelné postavy, živí a lidští, žádné zbytečné polointelektuální žvásty, na jaké velmi často narážíme v dílech současných českých autorů.
Lehkost, s jakou psal své příběhy, prozrazuje nejen jeho velký talent, ale i velké životní zkušenosti, které po léta sbíral (podobně jako Gorkij) a nakonec je zpracoval s geniálností Čechova nebo lyričností Jesenina, záleží jen na vaši čtenářské invenci. Předvádí nám sovětskou společnost v celé její hloubce a složitosti, aniž by moralizoval, aniž by kritizoval. Píše jen to, co viděl.
Někde jsem četl, že všechny jeho příběhy by zasluhovaly, aby byly v jedné veliké knize pod názvem; Co všechno zažil obyčejný člověk Vasilij Makarovič Šukšin. A plně s tím souhlasím.

Vasilij Šukšin byl vždy svůj.
Ať už byl herec, scénarista, režisér nebo spisovatel.  Vždy jste ho poznali. Temperamentní, štědrý, trochu ostýchavý a někdy až k pláči důvěřivý.
A dodnes to vidíme na jeho hereckých výkonech. Typ člověka, který nutně potřebuje žít a ne přežívat, potřebuje kulturu a proto za ní utíká do města, tak jako tisíce dalších. Sám o sobě řekl:

“… nejsem ani venkovský, ani městký, jednou nohou v loďce, druhou na břehu – jde z toho děs.”

V roce 1958 mu vyšla první povídka “Dva na žebřiňáku”, ale až v roce 1960 se začala odvíjet jeho spisovatelská sláva.
To odevzdal do literárního měsíčníku svůj text, ve kterém z odzbrojující bezprostředností popisoval všedni život v socialistické SSSR. V letech 1954 – 1960 studoval na VGIK (Všesvazový státní Institut Kinematografie), kde studoval u Michaila Romma. Stal se populární nejen jako talentovaný spisovatel, ale stejně tak jako skvělý režisér a herec. Nejvíc ho ale proslavil film Červená kalina, natočený na základě jeho povídky.

Ve věku 45 let zemřel na infarkt během natáčení filmu reziséra Bondarčuka Bojovali za vlast.
Za celoživotní dílo mu byla posmrtně udělena Leninova cena za kinematografii.
Na jeho pohřeb přišlo více než 1000 lidí, mnozí z nich symbolicky přinesli větve červené kaliny, protože tento příběh a film byl asi jeho nejpopulárnějším dílem.

Odběhl stranou, natrhal pár zaprášených teplých květin, dohonil vozík a podal květiny ženě. Přijala je s vděčným úsměvem.
“Říká se jim kukaččí slzy,” řekla a opatrně vložila květiny do kytice.
“Nemá vlastní hnízdo, pláče.” Kam padne slza, vyroste květina.
“Kukaččí slzy” Vasilij Šukšin

Šukšinovy texty, které byly přeloženy do češtiny…

Červená kalina a jiné povídky, překlad Zdeňka Psůtková, Lidové nakladatelství, 1987 – výbor povídek
Milpardon, madam, překlad: Zdeňka Psůtková, Praha : Odeon, 1981 – výbor povídek
Postskriptum, překlad: Zdeňka Psůtková, Praha : Lidové nakladatelství, 1981
Rozprávky za měsíčního svitu, překlad: Zdeňka Psůtková, Praha : Melantrich, 1981
Charaktery a lásky, překlad: Zdeňka Psůtková, Praha : Lidové nakladatelství, 1977 (2. vydání 1978) – výbor povídek
Znám jednoho chlapíka, překlad: Marcela Neumannová, Praha : Vyšehrad, 1977 – povídky Znám jednoho chlapíka a Můj bráška
Červená kalina, překlad: Marcela Neumannová, Praha : Odeon, 1975 – výbor povídek
Chtěl jsem vám dát svobodu, překlad: Jaroslav Piskáček, Praha : Svoboda, 1979 – historický román o kozáckém povstalci Stěnkovi Razinovi (1630–1671)

Jako reřiséra ho známe z filmů:

1973 Červená kalina (Калина красная)
1972 Třesky plesky (Печки-лавочки)
1969 Странные люди (Podivíni)
1965 Ваш сын и брат (Váš syn a bratr)
1964 Живёт такой парень (Znám jednoho chlapíka)
1960 Из Лебяжьего сообщают (absolventský film VGIK)

„Tak to bývá: jdeš někde – v lese nebo na poli, dostaneš se na místo, kde se cesta rozdělí na dvě.
A místa jsou neznámá. Nevíš, kterou cestou jít – ale jít musíš. A je to tak těžké – rozhodnout se, až tě to bolí v srdci.
A pak, když už jdeš, tak tě to pořád bolí. Přemýšlíš: „Je to správně? Možná jsem neměl jít tudy?“
A tak to je i v životě, myslím, musíš znát cestu…“.
Vasilij Šukšin, „Tam, v dálce…“

The post Vasilij Šukšin. Červená kalina a jedinečný talent spisovatele, herce i režiséra first appeared on Čítárny.

Nikita Sergejevič Michalkov je žijící legenda. Skvělý režisér, vynikající herec, skvělý scénárista a producent. Všechno, co dělá, vždy vyvolává ty nejnásilnější reakce a polární pohledy.

Kniha slavného režiséra a herce Nikity Michalkova je nádhernou ukázkou živé autobiografické prózy.
Režisérův soukromý život a kreativita se v tomto „životním scénáři“ nerozlučně prolínají. Nikita Michalkov přechází ke vzpomínkám na matku, otce – autora hymny SSSR a nové Rusko, o své celoživotní lásce k manželce Taťáně. O vojenské službě v Tichém oceánu a na Kamčatce…
A samozřejmě o jeho rolích a režijních dílech. Proces natáčení se v režisérově knize jeví jako vzrušující akce s mnoha dobrodružstvími…

„Území mé lásky“ je názorným příkladem autobiografické prózy, v níž jsou život a dílo slavné osobnosti neodmyslitelně vetkány do fascinujícího a rozhodně ne nudného scénáře.

Nikita Michalkov / Území mé lásky, 2015 / Территория моей любви
Více: БЕСОГОН / https://t.me/nikitabsg

Výpisky / Nikita Michalkov / Území mé lásky

Nemyslete si, když říkám, že můj otec je bez hříchu. Vůbec ne. Ale v hlavních, základních problémech ve vztahu k sobě samému a ke světu kolem něj byl upřímný.
Nikdy mě nezajímaly každodenní detaily života jiných lidí. Nikdy jsem nesbíral fámy a drby, po kterých je naše bohéma tak chtivá. Nesnáším mytí kostí jiných lidí, protože sám jsem se opakovaně stal předmětem plané zvědavosti.

K problematice cenzury v kině.
V Hollywoodu existoval Haysův kodex , který pojednával o základních principech: rodina, policie, co je dovoleno a co ne. Tohle byla absolutní cenzura. Byl přijat ve 30. letech 20. století a zrušen v roce 1968. Ale bylo to zrušeno, protože už to nebylo potřeba, protože americký divák a jeho vkus už byl naučený.

O jakém Rusku sním? Vlastně se o tom snažím mluvit. Například v „Lazebníku ze Sibiře“ jsem snil o důstojnosti lidí, kteří žijí v naší zemi, o důstojnické cti, o vnitřních pravidlech, o víře, naději, lásce.

Sním o Rusku, které může dát vzniknout takové literatuře a umění, jako je ruská literatura a umění. A nejde o umění, ale o to, že je to určitá atmosféra vztahů mezi lidmi, hodnoty, které jsou neoddiskutovatelné a tak dále, co dává vzniknout tomuto druhu literatury. I když tato literatura takříkajíc odsuzuje režim nebo mluví o jeho nedostatcích: Saltykov-Ščedrin, Čechov, Tolstoj, Bunin … Ale obávám se, že to, co vidíme dnes, dlouho nezůstane, a to je škoda. Není to tak, že by to nezůstalo, je škoda, že není nic jiného.

“Nejsem proti novým formám.” Všechno má právo na existenci. Ale pouze pokud jste autorem všeho. Když si vezmete díla jako „Mrtvé duše“, „Bratři Karamazovi“ nebo „Idiot“, současně získáte – ať se vám to líbí nebo ne – alespoň kvintesenci světového názoru a díla velkého spisovatele, který je jediný a nedělitelný.
Ale tato kvintesence, jak se ukázalo, vám nevyhovuje. Je příliš těžká a nepohodlná. Můžete to říci jinak: příliš jemná a nepolapitelný. A tak celou nádhernou látku jeho díla přestřihnete „postmoderními“ krejčovskými nůžkami. Nebo připevníte své tlusté podpatky ke skleněnému pantoflíčku, jako to udělala Popelčina nevlastní sestra.

Nechte klasiku být! Občas si představuji, co by Dostojevskij udělal s režisérem, který inscenoval jeho „Bratry Karamazovy“ v podobě, v jaké se dnes uvádí. Nebo co by, řekněme, udělal Gogol, kdyby viděl, co se stalo jeho „mrtvým duším“.

Respektujte kulturu a ducha země, ve které z nějakého důvodu žijete. Pokuste se inscenovat hru tak, aby se všichni diváci smáli a plakali. Ujistěte se, že se stane uměleckým dílem, které skutečně pohne lidmi!

Ale právě s pseudouměním začíná tragická destrukce ve vědomí a duších, která někdy předchází vážnějšímu zvratu ve společnosti, než jsou tyto šokující výkřiky, které jsou dnes mnohými přijímány jako měřítko skutečné kreativity. I když jsem přesvědčen, že kecy se mohou jen chvíli tvářit, že jsou skutečné. Dříve nebo později každý pochopí, že je to blbost. A současnost může být prohlášena za kecy jen velmi krátkou dobu, lidé na to velmi rychle přijdou.“

O filmu “Jeden mezi cizími, cizí mezi svými.”
„Hnací silou postav v mém filmu je síla mužského bratrství, vysoký duch lásky a přatelství, touha to přátelství zachránit. Ospravedlnit se před nimi a ospravedlnit je ve všem, abyste je znovu našli. Nakonec se vraťte „ke svým vlastním lidem“, do „svého vlastního světa“ nebo zemřete, protože nemá smysl žít v „podivném světě“, kde není žádná loajalita a štědrost, láska a čest. Toto nezničitelné mužské bratrství a duchovní štědrost v Rusku prolamují bariéry naprosté nedůvěry lidí k sobě navzájem, která se zrodila rozpadem společnosti, revolucí a občanskou válkou… A já jsem se sám rozhodl, na samém začátku, že nebudu točit film o červených a bílých. Možná to částečně vysvětluje dlouhodobou lásku publika k tomuto snímku…”

UKÁZKA Z FILMU UNAVENI SLUNCEM

The post Oskarový režisér Nikita Michalkov. Území mé lásky. O rodině, filmu, společnosti… first appeared on Čítárny.

Charlie Chaplin (16.4. 1889 – 25.12. 1977) a jeho nesmrtelný projev ve filmu Diktátor. Ten už dávno není jen parodií na Hitlerův ideologický a mocenský vzestup, podporovaný kapitálem Západu a stává se opět velmi aktuální.

Signifikantní poznámka je, že projev byl poprvé vysílán v roce 1940. Válku Hitler rozpoutal útokem na Polsko 1.9. 1939 a jeho totální likvidací během několika týdnů.
Poté byl Chaplinovi zakázán vstup do USA a odešel do Švýcarska!!!!

Stále existuje velké množství velmi inteligentních lidí, kteří svůj um a schopnosti soustřeďují na vzájemné soupeření, které nepřináší společnosti žádné hodnoty, ale naopak války, zabíjení, ponižování a ničení hodnot, které vybudovali naši předkové.

Paradoxně se tak děje ve jménu demokracie a pokroku.
Viz rok 2025 a Evropská Unie, která se z původně mírové projektu stává neuvěřitelným projektem války proti Rusku.

Připomeňme si proto zajímavé historické souvislosti.
Bylo to 18. 10. 1936, kdy  vydal Hitler dekret k realizaci “1. čtyřletky”, 4letého plánu, jehož cílem byla “nezávislost”, “soběstačnost” a “válečná připravenost” německé ekonomiky.
Od srpna 1936 měl program i tajný dodatek.
Memorandum Hitler uvedl tezí: “Válka s Ruskem je nevyhnutelná.”

Projev diktátora
Lituji, ale já nechci být pánem světa, to pro mě není. Nechci vládnout ani dobývat. Chtěl bych pomoci všem židům, křesťanům, všem bez rozdílu barvy pleti. My všichni si toužíme pomáhat navzájem. Žít štěstím těch druhých, ne jejich neštěstím. Nechceme ani nenávidět ani pohrdat. Zde je místo pro každého. Země je bohatá aby nás uživila všechny. Cesta životem může být svobodná a krásná, ale my jsme se na ní ztratili. Chamtivost zničila naše duše, zazdila nás do nenávisti a nutí nás zabíjet. Naše vlastní rychlost nás brzdí. Mechanizace nám přinesla bídu. Naše znalosti z nás udělaly cyniky a hrubce. Myslíme příliš a cítíme málo. Potřebujeme spíše lidskost než mechanizaci, spíše laskavost než vychytralost. Bez těchto vlastností násilí zvítězí nad životem a vše bude ztraceno. Rozhlas a letadla nás měli přiblížit. Původně tyto vynálezy měly hlásat do světa lidskou dobrotu a bratrství mezi národy. Já ale nyní slyším miliony mužů, žen a dětí, kteří žijí v zoufalství a jsou oběti systému, který stále uvězňuje a mučí nevinné lidi.

Těm kteří mě slyší já říkám: nezoufejte! Naše dnešní neštěstí se zrodilo z chamtivosti, ze zahořklosti těch, kteří se bojí lidského pokroku. Lidská nenávist přejde, diktátoři zemřou a moc odebraná lidu, se lidu zase vrátí. Pokud lidstvo bude smrtelné, svoboda nezahyne.

Vojáci!
Neposlouchejte hrubce, kteří vámi pohrdají a utlačují vás, kteří vám diktují, co máte dělat, co cítit a co si myslet. Dělají z vás zvířata a potravu pro děla. Neustupujte těmto zrůdám s mechanickým srdcem a rozumem. Vy nejste ani stroje, ani zvířata, ale lidé s láskou ve vašich srdcích a nikoli nenávistí! Jen zrůdy nenávidí. Nebojujte za otrokářství, bojujte za svobodu.

Svatý Lukáš napsal: „Království boží je mezi Vámi.“
Ne, v jednom z vás, ale ve všech lidech! Ve vás! Vy lidé máte v rukou moc vytvářet stroje, vytvářet štěstí. Máte moc učinit tento život krásný a svobodný, udělat z něho úžasné dobrodružství. Ve jménu demokracie (té skutečné), použijme tuto moc, spojme se! Bojujme za nový svět, který dá všem šanci pracovat, budoucnost mladým, zabezpečení starým.

Surovci těmito sliby získali moc. Ale oni lhali! Nevyplnili žádný z nich. Diktátoři se osvobozují a lid zotročují. Bojujme za splnění těch slibů! Za osvobození světa, za odstranění chamtivosti, nenávisti a nesnášenlivosti. Bojujme za rozumný svět, kde věda a pokrok nás přivedou ke štěstí. Vojáci! Ve jménu demokracie, spojme se!

Diktátor | The Great Dictator, USA 1940
první ozvučený film Charlese Chaplina
režie: Charles Chaplin | scénář: Charles Chaplin | kamera: Carl Struss, Rollie Totheroh | hudba: Meredith Wilson
hrají: Charles Chaplin (židovský holič / diktátor Hinkel), Jack Oakie (diktátor Napaloni), Paulette Godddardová (Hana), Reginald Gardiner, Billy Gilbert
Více o filmu Diktátor >>

Každé slovo projevu bylo navrženo tak, aby oslovilo masy a hluboce je zasáhlo.
Předtím, než herec zahájí svůj projev k mikrofonu, je scéna, ve které sedí vedle uniformovaných, nečinný, bez čepice, dokud důstojník vedle něj nedá rozkaz jít na jeviště a říká:

– Musíte mluvit
– Nemůžu
– Musíte. Je to naše jediná naděje.

Herec váhavě vstane a jde na jeviště, kde mu postava v černém kabátě hajluje nacistický pozdrav.
V zadní části jeviště je gigantická fotografie kupole a prázdné věže. Tímto falešným obrazem demokracie uvalili na svět diktaturu.

The post Diktátor Charlie Chaplin svým nadčasovým projevem říká to podstatné o naši civilizaci first appeared on Čítárny.

Legenda světové filmové tvorby Karel Zeman (1910-1989). Jeho filmy musíte rozhodně vidět, než zemřete, ale vlastně nepochybuji, že jste je už viděli. V časech počítačové magie, jednodušeji prováděných  filmových triků se jeho filmy jeví jako kuriozita. Nicméně Karel Zeman byl jedinečný a první, daleko dřív než ho okopírovali tvůrci Jurského parku, byl první kdo do animace zavedl magické a okouzlující prvky.

1. Cesta do pravěku (1955)
Začněme od začátku. 5. srpna 1955 měla premiéru Cesta do pravěku podle scénáře J. A. Novotného a právě Karla Zemana. Vlastně se původně měla jmenovat Cesta do minulosti naší Země a inspirovala se několika zdroji, jak to detailně rozebírá ve svém článku Ivan Adamovič; ale prvořadě románem profesora učitelského ústavu v Brně Arnošta Cahy (1891-1935) V pravěkém světě (1927, znovu 2008), ilustrovaném již původně Miroslavem Fridrichem.

Oproti filmu tu výpravu podnikají pouze dva kluci, které provází otec a vědec v jedné osobě. Sestupují do Macochy, putují rozsáhlou dutinou a geologickými érami. Časem. Nejedná se však o výlet proti jeho proudu jako ve filmu, nýbrž po proudu; končí u lovců mamutů.
(O překvapivém laborování s časem v Cestě do pravěku a permanentní přítomnosti anachronismu v ní pojednal Zdeněk Smejkal v Zemanově monografii z roku 1986.)

Sám Arnošt Caha se ovšem také inspiroval, a to zřejmě třídílným Burroughsovým románem Země, na kterou zapomněl čas (časopisecky 1918, knižně 1924), vydaným roku 1926 pod titulem Caprona, země divů. V letech 1975 a 1977 byl zfilmován a Caprona představuje vysněný svět, kterým se obyvatelstvo i živočišstvo s každým vývojovým stadiem sune severním směrem.

Zatímco tyhle (skutečně trochu kuriózní) americké knihy žánru science fiction Karel Zeman podle všeho neznal, takřka určitě pamatoval komiks spisovatele Františka Běhounka (svého duchovního souputníka) a výtvarníka Václava Junka (jinak jednoho z tvůrců Rychlých šípů) Výprava Toma Bartona, zveřejňovaný na pokračování v časopise Vpřed (1946-1948). Taky v něm se hrdinové dostanou po podzemních vodách do pravěku. I když ne časem.

Na Cestě do pravěku spolupracoval i paleontolog a spisovatel Josef Augusta (1903-1968), ne však Zdeněk Burian, jak se občas někdo mýlí. Vypravěčem příběhu udělali tvůrci nejmladšího člena klukovské party Jirku, jehož hrál Vladimír Bejval, a Jirka figuruje již v Cahově románu. Na plátně jej provázejí Petr i další, už méně prokreslení kluci Toník a Jenda, z nichž druhý výpravu vede, a po „Řece Času“ putují „směrem“ ze čtvrtohor na pobřeží silurského moře, které se ovšem zrodilo na Rujaně. Filmovalo se taktéž na Váhu a dvou přehradách (u Zlína a u Souše poblíž Tanvaldu) i na zamrzlém rybníce Strmilov v blízkosti Jindřichova Hradce – a filmové triky – kuchtěné z dnešního hlediska na kolenou – stále působí (a kupříkladu na mě nemocněji ve scéně zlověstného útoku ptáka phororhaca).

Zeman byl génius a předvedl divákům úctyhodnou plejádu třiceti druhů předvěkých tvorů, hlavně třetihorních. Nicméně jejich individualizaci potlačil a prezentoval je jen jako anonymní zástupce toho kterého druhu. – Celá „voyeurská“ koncepce filmu se přitom snad může jevit až jako banální, ale nevěřme tomu. I když je pravda, že scénář asi mohl či měl zdůvodnit, proč se většina oblud (ne-li všechny) navzájem utkává pouze na „druhé“ straně řeky, dále od plátna!

2. Vynález zkázy (1958)
Tři roky nato Zeman adaptoval svou první verneovku Vynález zkázy (1958). Ani tenhle film není samozřejmě dnes již tak ohromující, jako když měl premiéru, ale co akt naivismu nezemře nikdy. Do té doby ne tak známý román Tváří v tvář praporu vlasti (1896) zpracovali ve scénář Jiří Brdečka a František Hrubín. „Mélies tedy nezemřel, je to Čechoslovák a jmenuje se Karel Zeman,” napsali, když snímek vyhrál na Expu v Belgii.
Skalní ostrov „Převrácený šálek“ z dětské paměti sotva co vymaže a Zeman fakticky zfilmoval původní ocelorytiny alias práce Riouovy, Bennetovi i Fératovi. Vše umocnila geniální Liškova hudba. „V žádném případě bych jeden Vynález zkázy nevyměnil ani za osmdesát Cest kolem světa za osmdesát dní,“ konstatoval Georges Sadoul (1904-1967) narážeje na dobové zpracování pouti pana Fogga zosobněného tenkrát Rexem Harrisonem. Také si ovšem uvědomme, že měl Zeman na film čtyři roky. – Výsledek vyplnění onoho času se promítal ve dvaasedmdesáti zemích.

3. Baron Prášil (1961)
Třetím a dle mnoha názorů nejlepším z šestice jeho kombinovaných snímků je Baron Prášil (1961) vzniknuvší podle scénáře Josefa Kainara.
Ilustrace verneovek jsou tentokrát nahrazeny rytinami Gustava Doré (1832-1883) a výsledné dílo vyniká malířským využitím barev. Bagdád tone v magické modři, proniká jím ale zář žlutých věží sultánova paláce (ozářených měsícem). Liška u toho nechyběl a Brdečka jako autor komentáře také ne, přičemž Mistr Zeman poprvé získal i známé tváře filmového světa (i když si uvědomme, že tenkrát ne ještě tak populární): titulní roli hraje Kopecký a princeznou Biancou je jedenadvacetiletá Jana Brejchová.

V druhé hlavní roli se objevil šestadvacetiletý Rudolf Jelínek, Cyranem z Luny se stal Karel Höger a kapitánem lodi Jan Werich (plachý Zeman prý se jej zpočátku bál). Sultánem je Hrušínský, pevnosti velí Eduard Kohout, admirála hrál Záhorský, jednoho z důstojníků Karel Effa, trosečníka Josef Hlinomaz a Michela Ardana alias hrdinu klasické verneovky Se Země na Měsíc (1865-1870) představoval budoucí „Tau“ Otto Šimánek. Po jeho boku se objevují i kapitán Nicholl a předseda dělového klubu Barbicane, nicméně se z Měsíce rychle vrátíme na Zem a zvlášť útroby velryby či let na kouli nelze zapomenout. Film končí jako sen, a to opět na Měsíci, kam byli hrdinové vymrštěni explozí dalšího vynálezu zkázy.

4. Bláznova kronika (1964)
Bláznova kronika je čtvrtý Zemanův počin inspirovaný Třemi mušketýry (taky plnými francouzských rytin), avšak omyl; jedná se jen o podobnost (ač na šerm tu dojde).

Příběh se odehrává roku 1625 a titul původně zněl Dva mušketýři. Scénář vysnil Pavel Juráček (1935-1989) a ještě nemohl tušit, že jednou Zemana přežije jen o pětačtyřicet dní.– Autorem komentáře (přednášeného Františkem Smolíkem) byl spisovatel Radovan Krátký (1921-1973), autorem písní Ludvík Kundera (1920-2010) a zpívají je Rudolf Pellar a v roli (předkloněné) pradleny Olga Schoberová. Dále hráli Petr Kostka, Emília Vašáryová, Valentina Thielová, Eduard Kohout, Vladimír Menšík, Jiří Holý, František Kovářík, Karel Effa, Milan Neděla a Jan Libíček.
V časech války habsburského císaře Ferdinanda II. s dánským králem Kristiánem IV. zažijeme díky tomu filmu dobrodružství vesničana Petra (Kostka) i verbíře Matěje/Matyáše z Babic (Miloslav Holub) i příhody s nimi spojené dívky Lenky (Emília Vašáryová).

Občasný názor, že se právě zde jedná o nejslabší z šestice Zemanových kombinovaných filmů a že se Juráčkovi v druhé části vypařil příběh, sdílím, nicméně film je to báječný. I tak. Jaksi prekérním jeho symbolem už mi navždy zůstanou dveře otevírající se do nikam a člověk  na klice zavěšený nad propastí.

5. Ukradená vzducholoď (1966)
Následovala druhá z tří Zemanových adaptací děl Julese Verna Ukradená vzducholoď (1966), což jsou ovšem Dva roky prázdnin (1888), přičemž Zeman filmu pracovně říkal Ostrov kapitána Nemo.
Tohoto chrabrého hrdinu ostrova Tajuplného a Dvaceti tisíc mil pod mořem představuje Václav Švec (namluvil jej ovšem Zdeněk Štěpánek) a rovněž motivy z verneovek s Nemem snadno identifikujeme. Scénář sepsal Radovan Krátký a hudba Jana Nováku užívá i Kmochova kvapíku či Císařského valčíku Johanna Strausse. Píseň Já ďábla přemáhám zpívá dvacetiletá Jitka Zelenohorská a odrhovačku Má roztomilá Baruško Rudolf Deyl mladší. Nezapomenutelné trio pirátů stvořili Hlinomaz, Neděla a Miloš Nesvadba, Jaroslav Štercl hraje policejního komisaře a Karel Effa agenta číslo 13, černého Gustava, jenž se přesunuje také prostřednictvím létajícího člunu opatřeného vesly. (Jde bezesporu o vizuálně fascinující nápad, který roku 1972 okopírovala kreslířka Věra Faltová i do komiksu Mořští vlci a sedm trpaslíků podle scénáře Vojtěcha Steklače – pro čtrnáctideník Ohníček číslo 17 z 1. května.)
Do vyloženě secesního filmu Ukradená vzducholoď složeného pomyslně ze starých kolorovaných pohlednic se vrátila také figura Ardanova, ale představuje ho tentokrát Stanislav Šimek (mluvený Janem Třískou).

Po vynuceném přistání na neznámém ostrově se chlapci usadí až v hlubinách skutečné Nemovy jeskyně a jeden sepíše o jejich ztroskotání dopis. Ten dá do láhve a díky ní objeví ostrov novinář Marek alias Ardan. Ale vynoří se také loď boháče Tenfielda a jeho neteře Katky (Jitka Zelenohorská). Tu ohrozí piráti skrytí původně mezi posádkou, ale kluci z ostrova je přemůžou.
Jako vizuálně velmi působivá scéna mi utkvěl v dětství smrtelně nebezpečný výstup dětí skalním komínem a trochu mě tedy později zklamalo, když jsem pak viděl pracovní fotografie, na kterých herci „šplhají“ po vodorovné ploše asi jako Belmondo a Welchová v komedii Zvíře.

6. Na kometě (1970)
Jedná se o filmovou adaptaci další méně známé verneovky Hector Servadac (1877), ale moderní scénář postrčil její příběh do roku 1888.
Film se původně měl jmenovat Archa pana Servadaca, a jelikož jsou kina stopětkrát lepší obrazovek a monitorů, okouzlilo mě tenkrát pár zhlédnutí filmu zcela (a jen mi dodnes vadí ta přehnaně úsporná stopáž).
Hned úvodní scény, ve kterých se k Zemi přibližuje obrovská kometa, anebo sekvence se sestřelením gigantické mouchy tehdejší dítě nadchly; především však uhranul masový útok dinosaurů a jejich bezděčné zaplašení řinčením plechového nádobí na prchajících vozech.

Skvělý je i moment, ve kterém maličký hrdina opakovaně pálí do gigantického dinosaura z drobounkého revolveru, a navždy bude vepsána do dějin kinematografie (snad naň pamatoval i Spielberg, když chystal Jurský park).
Obří komíny, ne. vlastně kanóny také nezapomenete. Jak se ovšem kompletní vojenská pevnost může poté, co byla vyrvána z kořenů a odsáta k zenitu, zcela dokonale obrátit v povětří a navzdory své rozdrolenosti dosednout na kometu „po nohou“ – a poskládat se jako stavebnice – nechápeme dodnes. Tím spíš ne to, že se totéž opakuje znovu na konci filmu!

Scénář tohoto k míru vyzývajícího filmu napsal spolu s šedesátiletým Karlem Zemanem spisovatel Jan Procházka (1929-1971) jako jednu ze svých posledních prací a na režii se co asistent podílel Karel Smyczek.
Servadaca představuje Emil Horváth mladší, mluví jej ale Jan Tříska, a vysněnou Angeliku z Valencie hrála Magda Vašáryová (namluvená pro změnu Janou Drbohlavovou). Plukovníka Pikarda si vzal na paškál František Filipovský a židovského hrnčíře Silbermana (Verne kvůli němu byl vícekrát nařčen z antisemitismu) Vladimír Menšík. Jeho ženu Ester pak hrála Jiřina Jirásková.
Už tradičně se nicméně „na pozadí“ míhali i další herci menších rolí, a to Karel Effa, Hlinomaz, Štercl, Nesvadba a Eduard Kohout. Osvědčeného figurkáře Oldřicha Velena si pak povšimněme co majitele harému.

Sotva Servadac zjistil, že si to kometa i s ním hasí k Marsu, se kterým se pravděpodobně srazí, a sotva to ostatním nedobrovolným Poutníkům světem slunečním (původní podtitul Vernovy knihy) sdělí, chování všech dosavadních nepřátel se rapidně mění a i Servadac a Angelika si vyznají lásku. Rovněž z ostatních rivalů se stanou přátelé a vojáci odmítají bojovat. Hezké; ale ouha, výpočty se ukazují chybné, Servadac opět kápne božskou, když se to odhalí, a vše se vrací do původních kolejí. Ještě štěstí, že ve finále vyjde najevo, že šlo jen o mladíkův sen. Co děcku mi to ovšem působilo zklamání, ba trpím jím i dnes.

Takhle Karel Zeman vzpomíná na dětství a začátek první světové války. Napovídá tak, kde byl prazdroj jeho nápadů:

Bydlel jsem sám u babičky na venkově. Dítě nepotřebuje moc, aby bylo šťastné. Trochu lásky, společnost kamarádů a prostředí, které jitří fantazii. Babička bydlela přímo u Labe. V rovině se slévala a rozlévala slepá ramena řeky. Pro malého kluka bylo Labe veletok. Kolem rostly olše a vrby, kvetly květiny a pokřikovali rackové. Ta intenzivní vůně bahna, stojaté vody a puškvorce, to ve mně podnes tvoří vzpomínku, kterou jsem s to si vybavit kdykoli pouhým čichem. Tenkrát jsem ještě nechodil do školy, a tak jsme celé dny chytali s vrstevníky ryby – takový ten plevel – bělice, cejnky, všelijaké čudly. Sbíral jsem je do zástěry a babička je pekla celé, tak jak byly, v hliněném pekáči. A pak je vyklopila jako štrúdl – nikdy v životě jsem nic lepšího nejedl. Asi taky proto, že jsem jako kluk měl vždycky hrozitánský hlad. Tehdy byla voda v řečišti ještě čirá, proudící. Těžko dnes uvěřit, že jsme ji pili s chutí přímo z dlaní.

a ještě jedna zajímavá souvislost
„Řeknete dětství – a vybaví se mi především nekonečné dny a týdny trávené v izolaci na lůžku, hořká pachuť léků a studící teploměr v podpaží.“
Z odpovědi Elmaru Klosovi

Snímkem Na kometě jeho práce na kombinovaných snímcích skončila ale vytvořil ještě vynikající, ale už jen animované filmy.
Pohádky tisíce a jedné noci, Čarodějův učeň a Pohádka o Honzíkovi a Mařence.
I jimi překonal, nutno říct, své rané období, kdy se mezi roky 1946 a 1959 podílel počínaje Podkovou pro štěstí i na osmi z devíti filmů o panu Prokoukovi, což byl jakýsi kříženec Bustera Keatona a Vlasty Buriana.

„Ti, kteří u Zemana pracovali, vtipkovali, že by se jim měl započítat do důchodového věku dvojnásobek odpracovaného času.“
Režisér Josef Pinkava

Introvertní, puntičkářský romantik Karel Zeman byl nejúspěšnější exportér v historii naší kinematografie a možná pobaví, že měl, co se vzdělání týče, jen strohý kurz aranžování a reklamního kreslení a jednu (francouzskou) soukromou školu reklamního výtvarnictví, do které ve svých sedmnácti doputoval díky inzerátu!

Až do třiatřiceti se živil reklamou, přičemž pracoval i pro Ringhofferovu Tatru a Baťu, a na začátku své kariéry stvořil v ateliéru v Marseille krátký film o mýdle měnícím se v autíčko. Do studia ve Zlíně nastoupil roku 1943 nikoli jako režisér, ale co výtvarník, a prvotinou tohoto „českého Ridley Scotta“ by se stal Vánoční sen. Kdyby ovšem těsně před dokončením (1944) neshořel.

Zeman se ovšem nevzdal, začal znovu ve spolupráci se jmenovcem Bořivojem Zemanem (1912-1991) a roku 1946 se stal výsledek nejlepší loutkový filmem v Cannes.
Roku 1970 byl Karel Zeman zaslouženě jmenován národním umělcem (zasloužilým se stal už devět let předtím).

The post Karel Zeman. Jedinečný světový režisér a šest jeho geniálních filmů first appeared on Čítárny.

Babička od Boženy Němcové byla pátá nejoblíbenější kniha v Česku. V době 150 výročí prvního vydání. Tento nepochopitelný fenomén má ale svá jasná opodstatnění.

Lidé notoricky znají obsah knihy “Babička” ze školy a z filmu a za druhé v ní nacházejí to, co je přitahuje k současným telenovelám. Nenáročný příběh plný emocí, příběh o harmonii v mezilidských vztazích, který by sami chtěli zažít ve vlastním životě. A to i přesto, že většina podvědomě ví, že obsah knihy je idealizovaný a v reálném životě absurdní.

Kouzlo Babičky zůstává hlavně v tom, jak napsal Aleš Fetters, že umí pohladit po duši.
Není to kniha, kterou bychom museli číst „na jeden zátah“. Stačí otevřít kdekoliv, přečíst stránku, dvě a vychutnat si poklid prostředí, o němž se vypráví.
Věřím, že taková atmosféra mnoha lidem pomůže.

První ilustrační podoba Babičky od Adolfa Kašpara

Bylo ve skutečnosti všechno jinak?!
Ale v beletrii jde vždy o fikci, ne o pravdivou výpověď. Že skutečný život není ideální pro většinu lidí, ví každý. Tím spíš se necháme unést představou poklidu, harmonie, vzájemné lásky a pochopení, které v knize nacházíme. Aspoň na chvíli. Většina z nás také ví, že příběh o babičce psala Němcová, když jí bylo hodně těžko. I to patrně hraje roli při oblibě knihy. Němcová se při psaní knihy chovala jako většina lidí. Utíkala před realitou světa do světa vysněného. A o tom je podstata knihy, která s realitou života má společnou kulisu, ne nepodobnou dnešním telenovelám.

Božena Němcová byla velmi nevyrovnaný člověk. O jejím díle by se dalo napsat, že patří nejspíš do oblasti “červené knihovny”.
Navíc kniha byla psána v době, kdy Němcová byla ve velké finanční tísni a potřebovala úspěch. To mělo vliv na líbivou linii příběhu a zcela vykalkulovanou podbízivost.
Právě proto by Babička uspěla i dnes, ale nejen jako kniha, ale  jako úspěšná předloha pro uslzenou telenovelu, jako denní dávka emocí, jak to propaguje jedna česká televize.

Buďme však spravedliví.  Ve své době Babička splnila jedno poslání beze zbytku.
Přitáhla mnoho lidí ke knihám a češtině vůbec!
Pozvedla po skoro 300 letech katolického útlaku českého národa českou hrdost, kterou do dnešních dnů zneužívají politici.
Babička je malým důkazem toho, že i červená knihovna má své opodstatnění ve světě literatury, pokud je aspoň dobře napsaná. A u Němcové opravdu nelze přehlédnout, že její čeština je velmi kultivovaná. Pokud pomineme slaboduchý děj knihy, pak lze souhlasit s tím, že kniha mezi skvosty české literatury i historie skutečně patří.

Babička. Božena Němcová. Ilustrace Václav Špála.

Rok 2005 byl rokem sto padesátého výročí prvního vydání slavné knihy Babička (první vydání 1855).
Za tu dobu známe víc jak 250 českých vydání. A tím se může pochlubit málokterý titul ve světě. Navíc kniha byla přeložena asi do deseti jazyků a ilustrována asi 50 výtvarníky, z nichž nejvýznamnější byli Kašpar, Svolinský, Špála, Tesař…a také!!
Roku 1940 vydal Babičku s ilustracemi Zdeňka Buriana nakladatel Václav Pavlík. Od té doby Babička s tímto výtvarným doprovodem nevyšla.

Titulní foto:
Fotografie z filmu Babička z roku 1971 s Jarmilou Kurandovou a mladičkou Libuškou Šafránkovou.

Muzeum Boženy Němcové

Výpisky:

Začátek knihy….
Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky, dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! – Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi!
Mně ale neumřela!
– Obraz její odtisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní!
– Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak; ale nástin tento, perem kreslený – nevím, nevím, jak se komu zalíbí!
Ty jsi ale vždy říkala:
„Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.“
Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu.

Závěr knihy:
Bylo to druhý den k večeru po návratu dětí, když babička tiše skonávala. Barunka jí předříkávala modlitbu umírajících; babička modlila se s ní, až najednou ústa se nehýbala, oko upřené zůstalo na krucifix nad ložem visící, dech se zatajil. Plamínek života jejího zhasl, jako zhasíná pomalu dohořívající kahánek, v němž palivo vše stráveno.
Barunka zatlačila jí oči, mladá Mílová otevřela okno, „aby duše volnost měla k odletu“.
Vorša nemeškajíc mezi plačícími, pospíchala k úlu, který pan otec babičce před kolika roky postavil, a zaklepavši naň, volala třikrát: „Včeličky, včeličky, babička nám umřela!“, pak teprv sedla na lavičku pod bez a pustila se do štkaní.
Pan myslivec kráčel cestou k Žernovu, aby dal zvonit umíráčkem; sám se nabídl k té službě. Bylo mu ouzko v stavení, musel ven, by se mohl vyplakat. „Stýskalo se mi po Viktorce, jakpak zapomenu babičku,“ povídal si cestou. Když zazněl umíráček, hlásající všemu lidu, že „není více babičky“, zaplakalo celé údolíčko.
Třetí den ráno, když se pohřební průvod, záležející z velikého množství lidstva, neboť každý, kdo babičku znal, chtěl ji doprovodit ke hrobu, ubíral okolo zámku, rozhrnula bílá ruka těžké záclony u okna a paní kněžna se mezi nimi objevila. Jak dlouho bylo průvod vidět, tak dlouho smutný zrak její ho provázel, až pak záclonu spustíc a hluboce si vzdechnouc zašeptala:
„Šťastná to žena!“

The post Babička Boženy Němcové. První a nejslavnější česká knižní telenovela first appeared on Čítárny.

Filmový režisér, malíř a básník Karel Vachek v knize shrnuje svůj životní názor i tvůrčí metody (část první a druhá), k nimž patří také práce se svého druhu “found footage” (část třetí) či věrnost autoritám, které v jeho vědomí obstály i po rozličných životních zkouškách (čtvrtá část).

Esejistická kniha je filozoficko-uměnovědným počinem z pera režiséra filmů Moravská Hellas (1963), Spřízněni volbou (1969), či monumentální filmové tetralogie Malý kapitalista (1992 – 2002).

Jak říká podtitul, Teorie hmoty je hlavně O vnitřním smíchu, rozdvojení mysli a středovém osudu. Představuje originální přemýšlení o kinematografii, umění a o realitě, nesvázané rigidními terminologiemi, ale v mnohém ustavující pojmy vlastní, uvnitř nichž se autor neustále pohybuje, tvoří, koná. Velký český dokumentarista, který se též věnuje poezii a výtvarnému umění, v knize „shrnuje svůj životní názor i tvůrčí metody (část první a druhá), k nimž patří také práce se svého druhu „found foootage“ (část třetí) či věrnost autoritám, které v jeho vědomí obstály i po rozličných životních zkouškách (část čtvrtá).

Teorie hmoty je knihou o čtyřech částech, nevymezitelně zasahující teritorium poezie, eseje, krásné literatury i literatury faktu. Kniha o čtyřech částech má tu vlastnost, že se z nich autor – jak ostatně sám říká – postupně vytrácí. První dvě části (Pseudoteologie – o vnitřním smíchu; Pseudomodlitba – rozdvojení mysli) jsou vlastně verši v próze: přesná pozorování, úvahy a reflexe nad širokým polem vlastního života, literatury, filmu a (zejména české) společnosti i historie. Vachkův jazyk i styl odkazují k literatuře (jím tolik milovaného) národního obrození, tato patetická rovina je však neustále vyvažována humorem a sebereflexí osoby autora i vlastního textu.
(Vít Janeček)

V čem spočívá práce filmového kritika? Nejprve musí určit (rozlišit) stupeň duchovního vývoje autora, případně prozradit, jak a kudy postupovat „na cestě“; pak posoudit formu díla vzhledem k tradici a techniku provedení, případně objevit novotvary a uvážit, jsou-li použitelné, nebo zavádějící; a nakonec zvážit autorovu mravnost ve vztahu k sociálním a politickým skutečnostem, jež ho obklopují, a k idejím, na nichž je založena!
(ukázka z knihy)

Karel Vachek | Teorie hmoty  Vydal: Herrmann & synové, Praha 2004, 203 s.
O vnitřním smíchu, rozdvojené mysli a středovém osudu

KAREL VACHEK
Narodil se v roce 1940. Studoval režii na pražské FAMU u Elmara Klose. V 1963 natočil absolventský film o strážnických folklórních slavnostech Moravská Hellas, který svou nezvyklou formou, myšlenkovou útočností a humorem vzbudil rozruch, obdiv, ale i nevoli v kulturních i politických kruzích. Veřejně byl uveden až po několika letech. V roce 1968 jako režisér Krátkého filmu Praha natočil film Spřízněni volbou – legendární portrét protagonistů „Pražského jara“ 1968 během událostí kolem volby prezidenta ČSSR.

Po nástupu normalizace musel odejít z Krátkého filmu. Pracoval v dělnických profesích a v roce 1979 s rodinou emigroval přes Francii do USA. Kvůli zdravotnímu stavu své ženy Dagmar se nakonec vrátil. V osmdesátých letech pracoval jako řidič. Po roce 1989 se vrátil do Krátkého filmu Praha, postupně realizoval rozsáhlou filmovou tetralogii Malý kapitalista, jež svérázným způsobem mapovala českou společnost 90. let a přelomu století.

Od roku 1994 je pedagogem Katedry dokumentární tvorby FAMU a od roku 2002 je jejím vedoucím. Svými filmy i tvůrčími postoji ovlivnil celou řadu tehdy nastupujících tvůrců (např. Jan Gogola ml., Vít Janeček, Filip Remunda, Vít Klusák, Martin Mareček, Erika Hníková, Theodora Remundová). V roce 2004 vydal knihu Teorie hmoty, která je důležitým ideových východiskem jeho nejnovějšího filmu. Na podzim 2007 vydalo Nakladatelství AMU monografii Karel Vachek, etc. od Martina Švomy.

Další filmy a názory na webu: www.karelvachek.cz

Ukázka z dokumentárního filmu Karla Vachka

The post Světový Karel Vachek a Teorie hmoty o vnitřním smíchu, rozdvojení mysli a středovém osudu first appeared on Čítárny.

Andrej Tarkovskij. K jeho filmům se lze vracet stejně, jako k dobrým autorům a knihám. Jsou jistotou, že skuteční umělci netvoří pro komerci a pro peníze, ale jejich umělecká výpověď rezonuje v mnohem vyšších dimenzích. Lidé s myšlením Tarkovského ani jinak tvořit nemohou. Jsou jedineční a proto budou svými díly oslovovat a inspirovat další a další generace.

Tarkovského jedinečnost netkvěla jen v režisérské práci. Ta pro něho byla jakousi otrockou nutností,. Jeho mimořádnost spočívala především v psaní scénářů, ve kterých se plně projevil zdroj jeho geniality. Přenesení jeho myšlenek na filmové plátno byla jen technická záležitost, vizualizace do posledního detailu již přesně vymyšleného a viděného.

Rytmus filmu se skládá z časového napětí uvnitř záběru. A podle mého přesvědčení výslovně rytmus je hlavním formotvorným prvkem ve filmu, a vůbec ne montáž, jak se všeobecně míní. /…/ montáž existuje v kterémkoli umění jako projev výběru a spojení, bez nichž neexistuje žádné umění. Zvláštnost montáže ve filmu ale spočívá v tom, že spojuje čas zapečetěný v nasnímaných úsecích. Montáž je spojení kusů a kousků, jež v sobě nesou čas různé, nebo téže konzistence. A jejich spojení dá nový pocit jeho protékání.
Andrej Tarkovskij

Moderní umění vůbec neuznávám. To znamená, že je to umění nebo něco, co se za to vydává. A protože je bez duše. Z hledání božské podstaty se to změnilo v ukázku metody.“
Andrej Tarkovskij, z režisérových deníků.

Nebylo s ním lehké pracovat. Na mnoho spolupracovníků působil jako tvrdohlavý režisér, který se od svých vizí nechtěl za žádnou cenu odchýlit. Proto i filmové záběry byly dlouho a precizně připravované celým týmem. Tarkovskij měl ve své hlavě film už dávno hotový a při výrobě si dokázal prosadit často i nemožné a je to vidět na všech přiložených ukázkách.

Ingmar Bergman, který viděl Tarkovského film poprvé v roce 1971, napsal:

Podplatili jsme promítače, aby nám pustil ten ruský film. Byl to Andrej Rublev. Za dvě a půl hodiny jsme se vypotáceli z promítací místnosti s vyzáblýma očima, nadšení, otřeseni. Nikdy na to nezapomenu. Co bylo pozoruhodné, že jsem nerozumněl ani slovo, film byl v ruštině, ale přesto jsme byli nadšeni. Hned další film Zrcadlo se mi líbil ještě víc

Jeho literární eseje a úvahy se čtou s opravdovou radostí.
Mají silné intelektuální přesahy a dotýýkají se zajímavých souvislostí.  Dennis Lim v Los Angeles Times  napsal:

“…Tarkovsky patří k stále vzácnějšímu druhu umělců, kteří se odvažují přemýšlet o umění jako o duchovním úkolu, a jimž při jejich hledání vznešenosti hrozí riziko výsměchu”.

Jeho filmy posuvají filmové umění do roviny skutečného umění a absolutně nejsou jen průmyslovým produktem, jak je tomu u naprosté většiny filmové bezduché tvorby, tvořené jen pro chvilkovou zábavu.

„Staromódním způsobem si myslíme, že válka začne ve chvíli, kdy se stiskne první tlačítko a vybuchne první bomba, což způsobí monstrózní zkázu, z níž se nebudeme moci vzpamatovat po celá staletí. Pokud zůstaneme naživu.
Ale problém je v tom, že Nová válka, atomová válka, již začala v okamžiku, kdy Oppenheimer explodoval svou experimentální bombu na testovacím místě.
…
„Kdybych se mě zeptal, jaké přesvědčení zastávám (jestli je možné „se držet“ přesvědčení) ve svém pohledu na život, řekl bych:
zaprvé, že svět je nepoznatelný, a (proto) zadruhé, že v našem vzdáleném světě je možné vše.”

Andrej Tarkovskij. Z režisérových deníků.

Filmy Tarkovského jsou skutečně fascinující obrazy, jež mnoha způsoby znovu a znovu aktivují naše vědomí. A to je jasný důkaz nesmírné nadčasovosti jeho myšlení a vidění světa, které geniálně převedl na filmové plátno. Jako jeden z mála světových umělců dokázal, že i film můžeme považovat za pravé umění.

Co je krása, nikdo neví. Naše představa krásy, idea krásy, se v průběhu dějin měnila, měnila se s filosofickými názory, i s proměnou bytosti během jejího vlastního života. Proto se domnívám, že krása je vlastně symbolem něčeho jiného. Čeho ale přesně? Krása je symbolem pravdy. Nemyslím pravdy ve smyslu pravda a lež, ale pravdy jako cesty, po níž se člověk ubírá. Krása každé epochy – tedy krása vztahující se k určité epoše – svědčí o úrovni vědomí, jaké lidé tohoto období měli o pravdě.
Andrej Tarkovskij

Filmy Tarkovského:
Zabijáci (Убийцы, 1958)
Dnes se nikam nejede (Сегодня увольнения не будет, 1959)
Válec a housle (Каток и скрипка, 1960)
Ivanovo dětství (Иваново детство, 1962)
Andrej Rublev (Андрей Рублёв, 1969)
Solaris (Солярис, 1972)
Zrcadlo (Зеркало, 1975)
Stalker (Сталкер, 1979)
Nostalgie (Nostalghia, italsky, 1983)
Oběť (Offret, švédsky, 1986)

Knihy o Tarkovském v češtině:
Andrej Tarkovskij – Krása je symbolem pravdy
Rozhovory, eseje, přednášky, korespondence, filmové scénáře a jiné texty 1967–1986 (Camera obscura, Příbram, 2005, 2011)
Tarkovskij, Andrej Arseňjevič: Zapečetěný čas (Camera obscura, Příbram, Svatá Hora, 2009)

Další knihy:
Andrei Tarkovsky, Sculpting in Time
Andrei Tarkovsky, Elements of Cinema

Linky o aktuálním dění kolem S.Tarkovského:
http://nostalghia.cz/webs/andrej/
http://tarkovskij.wz.cz/
Foto: Andrej Tarkovskij. L’immagine dell’assoluto

Neznám jediného umělce, ať už maluje plátna nebo natáčí filmy, skládá básně nebo sochaří, jehož jediným cílem je rekonstruovat minulost, zůstat v hranicích historiografie.
Vezměte si stejného Shakespeara, Puškina, Tolstého. Všichni se zabývali velmi současnými problémy, když psali o Juliu Caesarovi, o Godunovovi, o válce v roce 1812. U nás je to stejné.
Samozřejmě jsme shromažďovali materiál, četli prameny, historické a historiografické práce, čerpali z kronik a děl historiků umění věnovaných dílu Rubleva a jeho současníků a ze všeho, co se o dané epoše dalo přečíst. A přesto nás znepokojovaly i jiné problémy.

Neznám jediné velké umělecké dílo ve světové kultuře, které by nebylo spojeno s problémem morálního ideálu, postaveného na jiných motivech, na temných stránkách života. Jsou tam talentovaná díla, ale žádná mistrovská díla.

Andrej Tarkovskij

The post Andrej Tarkovskij. Geniální ruský režisér bude oslovovat lidstvo po staletí first appeared on Čítárny.