Neznámý Asimov je komentovaná antologie „pouhých“ 27 próz klasika vědeckofantastické literatury, kde vidíme, jak se prosazoval během jedenácti let 1939-1949. To ještě nepsal romány a jenom občas novelu.

„Myšlenka na vydání skutečných knih tenkrát mou mysl nikdy nenavštívila,“ tvrdí bard v této knize. Jistě nelže. Při psaní užíval deník a skutečně, až v letech 1950-69 se dostalo do desítky jeho povídkových sbírek (mj. I, Robot; Foundation; Foundation and Empire, Second Foundation; The Rest of the Robots; Nightfall and other Stories) na devadesát textů předtím dodávaných časopisům.
A pozor. Česky vydaná, šestisetstránková antologie shromažďuje pouze jeho prózy roztroušené v časopisech i jinde a mimo těchto deset sborníků.

Isaac Asimov (1920-1992) začal psát v jedenácti letech.
Už předtím „nezřízeně“ četl, jak vzpomíná, a jako zanícený fanoušek sci-fi se cítil přibližně od roku 1929. To mu nebránilo v tom, aby každý první týden školního roku „zhltl jako ztělesněný plamen“ veškeré přidělené učebnice. V dalších měsících se jimi – na rozdíl od spolužáků – již takřka neobíral; většinu obsahu si pamatoval.

Ve čtrnácti letech Isaac Asimov debutoval ve školním časopise povídkou Bratříčci – a zjara 1937 ho poprvé pragmaticky napadlo (nucen byl vnějšími okolnostmi), že by měl publikovat za peníze. S přestávkami napsal tudíž během roku příběh o cestování v čase Kosmická vývrtka – a 21. 6. 1938 stanul s ním v podpaží v recepci newyorského (sám taky bydlel v New Yorku) časopisu Astounding Science Fiction. Zaměstnaná zde dívka mu po chvíli povídá: „Ale ano, pan Campbell vás přijme.“

Tenkrát teprve osmadvacetiletý šéf tehdy nejvýznamnějšího žánrového časopisu byl už známý spisovatel a předvedl Isaacovi, že brzy otiskne jeho fanouškovské dopisy.
Vitální John Campbell (1910-71) sice Vývrtku, kde mu mj. vadila sebevražda na konci, zamítl, ale mladíkovi napsal dvoustránkový dopis, ve kterém dílo rozebral. I návštěva u redaktora trvala hodinu a tento nadšený muž podle všeho vycítil, že Asimov psát nepřestane. Na rozdíl od mnohých jiných.

A jeho druhou povídku Černý pasažér odmítl a prohlásil, že přijde rok práce, než bude mládenec vůbec s to něco prodat, ale Asimovovo nadšení neuhasil. Navíc vznikl konkurenční časopis editovaný – budoucím slavným spisovatelem – Frederikem Pohlem (1919-2013), jen o měsíc starším než Asimov: Astonishing Stories. A 17. 11. 1939 v tu Pohl Černého pasažéra zveřejnil, i když pod vlastním titulem Hrozba z Kallistó. Touto šťastnou hrozbou publikace Neznámý Asimov začíná – a povídky, upozorňuji, nejsou dodatečně sebeméně vylepšeny.

Ještě před zveřejněním Hrozby z Kallistó naťukal Asimov na psacím stroji Underwood 5 (stál deset dolarů) tři jiné prózy vč. Ztroskotání u Vesty, za niž mu časopis Amazing Stories (protože Campbell opět text odmítl) vyplatil 64 dolarů. Tato suma tenkrát zhruba odpovídala psavcovu celoročnímu kapesnému a jistě, o penězích se nemluvívá, když jde o „kultúru“, ale v této knize se autor – obecně – věnuje honorářům dost. Má důvod. Platily mu studia, ale na druhou stranu nebyly tak gigantické, aby jej ze školy odlákaly na volnou nohu- Na to byl navíc příliš opatrný.

Časopisu Future Fiction prodal další z výš zmíněné trojice próz.
Jmenuje se Kruh kolem Slunce. A pak? Po třeťáku střední jej prostě nevzali na medicínu, i psal dál. Náhle však, přizná, slabší věci. V jedné takové (dnes nezvěstné) dělá z bájného Minotaura mimozemšťana. Až Campbell koupil jeho povídku Trendy, kde jsou budoucí lety na Měsíc trefně situovány do 70. let. Asimov inkasoval 69 dolarů. Podle taxy: cent za slovo. K tomuto obchodu došlo v lednu 1939 a byl to již devátý Isaacův pokus během sedmi měsíců. Text vyšel, ale musel jej upravit a byl nucen přistoupit na nový titul. Nezdá se to snad ani možné, ale o těch prázdninách začal také touhle povídkou Trendy (která mj. první předpověděla dnešní odpor mnohých k průzkumu vesmíru) „zlatý věk sci-fi“.
A taky začal, samozřejmě, prvními díly A. E. van Vogta a Roberta Heinleina v tom samém časopise.

U Asimova následoval příběh Zbraň příliš hrozná, než aby bylo možné ji použít (Amazing Stories v květnu 1939), ale dál je odmítán a kupř. Černého mnicha plamene předělával – před zveřejněním v Planet Stories, kde ho přijali na podzim 1941, – šestkrát. Příběh končí kosmickým střetnutím, které koncipoval podle bitvy u Salamíny. Titul je dosazen až redakčně, ale text je nepochybně předchůdcem úspěšných Asimovových knih Nadace či Oblázek na nebi. Lidstvo zde obývá víc planet – a situace je odvozena od poměrů v Judeji v čase římské nadvlády.

V květnu 1939 napsal Asimov i svou první povídku o robotech Robbie, ale Campbellem byla odmítnuta, že má slabý konec.
Autorův kamarád Fred Pohl se však mezitím stal šéfem Super Science Stories a zjara 1940 ji vydal pod titulem Divný kamarád na hraní. Dnes tento příběh uvádí už klasickou knihu Já, robot.

Na obálce jakéhokoli časopisu se Asimovovo jméno objevilo prvně až v souvislosti s novelou Míšenec, zveřejněnou taky u Pohla, a nikoli prvně se zde Isaac obírá rasovými předsudky. U Žida vyrůstajícího za Hitlerova nástupu to není tak zvláštní.

A někdy koncem roku 1940 prodal pak Donu Wollhemovi povídku Tajný smysl. Ta v naší knize uzavírá první část.
Ta druhá sestává z dalšího tuctu próz i vč. závěrečné Časokočky (napsané 7. 12. 1941). Asimov ji uveřejnil po pseudonymem George Dale. Druhá část naší knihy zahrnula krom toho Malého muže v metru a Zákonná práva, jejichž základy či nápady dodal Fred Pohl; obě povídky nakonec vyšly až roku 1950 – a my se vraťme do léta 1939, kdy měl Asimov už titul bakaláře Kolumbijské univerzity, ale na medicínu ho ani podruhé nepřijali. Rozhoduje se proto dosáhnout doktorátu z chemie a současně – inspirován Campbellem editovaným časopisem Unknown – zkouší psát v žánru fantasy: Život před narozením.

Ale i sci-fi: Bratři. Oba texty jsou dnes nezvěstné, i když Campbellovýma rukama prošly. Ale teprve 17. 4. 1940 obdržel Asimov od svého mentora další šek – za dvakrát předtím přepracovaný a Campbellem navíc rozšířený. Šlo o 72 dolarů a vzpomíná:

„Ve spojitosti s tím si vybavuji příhodu, k níž ten večer došlo v otcově cukrárně, kde jsem i za studií pracoval (a měl ještě dva roky pracovat). Nějaký zákazník se urazil, když jsem mu zapomněl poděkovat za nákup, a řekl: Hochu, za poslední týden jsem si tvrdou prací vydělal 50 dolarů. Čím se živíš ty?
Řekl jsem: Já píšu. A tohle jsem dnes dostal za jedinou povídku.“

Strčil zákazníkovi šek pod nos. A v říjnu 1940 uveřejnil díky Pohlovi v časopise zvaném Astonishing povídku Míšenci na Venuši; byl to první případ, kdy jeho text inspiroval také ilustraci na obálce. Dáma Irene z této prózy je inspirována jednou jeho blonďatou kolegyní ze školní laboratoře.

Následující povídku Imaginární veličina odmítli jakl Pohl, tak Campbell. Prodal ji, ale teprve za dva roky. Jde přitom o předzvěst jeho slavné „psychohistorie“, která měla sehrát roli v Nadacích, a psychologii tady prvně prezentuje jako matematiku. U Pohla vydal i povídky Historie a Dědičnost, s druhou byl zase na obálce. Jeden budoucí významný literární agent jej ovšem právě tady upozornil, že má na začátku Dědičnosti dvě postavy, o kterých už dál nepadne zmínka. „To by nemělo být.“

V Historii pak Asimov píše – už v září 1940 – o Hitlerově konci. A to konci na Madagaskaru, anžto snil, že tento šílenec dožije – podobně jako Bonaparte – na ostrově. Campbell však přijal až jeho další robotickou povídku Rozum (Astounding, duben 1941) a jednalo se o první text, kdy ho neprosil o úpravy. Ba byl nadšen.

Teprve v létě 1941 prodal Asimov časopisu Startling Stories své Vánoce na Ganymédu, ale daleko podstatnější je debata nad povídkou Lhář!, k níž došlo 16. 12. 1940. Tehdy prý vznikly dnes klasické tři zákony robotiky, přičemž Asimov opakuje, že je vymyslel Campbell.

V Astounding vyšel Lhář! v květnu 1941. Pak… Po dnes ztracené próze Masky napsal pro Thrilling Wonder Stories povídku Kanadský žertík a u Pohla opět uspěl až textem Superneutron. Do poloviny března 1941 tak vytvořil 31 povídek, nicméně deset nikdy neprodal a už neexistují.
Také z ostatní jedenadvacítky mají vlastně zásadní význam jen ty tři, které jsou o (pozitronických) robotech: Robbie, Rozum a Lhář. Tak tedy proběhly tři úvodní roky géniovy kariéry a sám Asimov je má dodatečně za roky „autora třetího řádu“. Ale…
17. 3. 1941 mu John Campbell osudově předložil citát z Ralpha Walda Emersona:

„Pokud by se hvězdy objevily jen jedné noci za tisíc let, jak by mohli lidé věřit, obdivovat a uchovávat po tolik generací vzpomínku na město boží?“

Asimov šel domů a do 9. 4. dopsal prózu, kterou společně s Campbellem už předem pojmenovali Příchod noci. Isaac za ni dostal 166 dolarů – a povídka byla pak často označována nikoli jen za majstrštyk, ale za nejlepší sci-fi všech dob. A ještě s náskokem. Asimov se díky ní prvně dostal na obálku Astoundingu, kde vyšel příběh jako úvodní.
Tou dobou, tedy zjara 41, se snažil o doktorát, ale neprošel. V opravném termínu však získal aspoň magisterský titul. A 6. 6. přijal Campbell jeho povídku Definitivní. Během tří prvních let vydělal Asimov psaním jeden tisíc dolarů, přičemž školné za stejnou dobu obnášelo 1200 dolarů.

V únoru 1942 zveřejnil poté v Amazingu další robo-povídku Ztratil se robot AL-76, která byla později zařazena až do knihy Zbytek robotů (1964). Podobně se stalo s povídkou První zákon, zatímco Velká hra, již dokonce nabídl serióznímu magazínu Collier´s, je dnes nezvěstná.

8. 9. 1941 odevzdává Campbellovi první povídku známé série Nadace (vyšla v květnu 1942) a za osm dalších let má napsat ještě sedm dalších povídek pro celkem tři knižní díly Nadací, které získají Huga jako ta „nejlepší SF série všech dob“.
Jak Asimov připomíná, za druhou z těchto povídek inkasoval už 180 dolarů. A následovaly další příběhy o robotech.
Známá Hra na honěnou byla odevzdána 20. 10. 1941 a vyšla v březnu 1942.

Sedm závěrečných povídek naší knihy pak představuje konec raného období Asimovovy tvorby, na které později nostalgicky vzpomínal.
Po napsání Časokočky se několik měsíců věnoval jen studiu, aby napodruhé přece prošel kvalifikačními zkouškami. Pro případ, že by to nevyšlo, se ale přihlásil i na Newyorskou univerzitu. Po zkouškách, a když (koncem ledna 1942) ještě neznal ortel, napsal robo-povídku Bezděčné vítězství. Campbell ji překvapivě odmítl, ale v březnu ji Asimov prodal do časopisu Super Science Stories, kde vyšla v srpnu (a dnes je v knize Zbytek robotů).

Mezitím, a to už 13. 2., Asimov zvěděl, že na univerzitě prošel a může začít s výzkumy pro doktorandskou práci.
Nepsal pak nějakých 14 měsíců a bylo to nejdelší neplodné období, které v tom směru kdy zažil. Jednak dělal seriózní výzkum, za druhé i dál pracoval v rodinné cukrárně a za třetí se – na Valentýna 1942 – seznámil s budoucí manželkou, již si vzal 26. 7. 1942.

Přerušil – kvůli válce – i doktorandský výzkum a do roku 1944 získával odklad díky tomu, že pracoval na experimentální letecké základně – za víc než 200 dolarů měsíčně a podobně jako spisovatel Robert Heinlein. Roku 1944 povolali Asimova k „fyzickému přezkoumání“ a stanovili ho neschopným služby pro krátkozrakost.
Už 4. dubna 1943 dokončil fantasy povídku Autor! Autor! – a Campbell ji přijal, aniž vyžadoval úpravy. A zaplatil 150 dolarů. Teprve na šestý pokus se tak dostal Asimov do jeho časopisy Unknown, ale povídka bohužel nevyšla pro nedostatek papíru a konec magazínu. Objevila se prvně až roku 1964 v jedné z knižních antologií utvořených z próz tohoto časopisu.

8. 7. 1943 ještě přijal Campbell Asimovovu povídku Rozsudek smrti a za zbytek války napsal Isaac i další dvě povídky o robotech Chyť toho králíka (vydána v únoru 44) a Únik (srpen 45). Do května 1945 napsal také čtyři povídky pro Nadaci a za tu poslední (Mezek) inkasoval od Campbella 875 dolarů! Mimo série vytvořil jen Slepou uličku, přijatou v říjnu 1944 a inspirovanou pompézním stylem vojenských dopisů. Jde o jeho první povídku uveřejněnou v jakékoli antologii (1946).

Pět dní po kapitulaci Japonska přece dostal Asimov „povolávák“ a nastala další prodleva v psaní. Teprve 7. 9. 1946 začal tvořit povídku o robotech Důkaz, ale 17. 2. 47 měl pořád jen hrubý náčrt. V uniformě psal pomalu. A vzápětí byl převelen na atol Bikini. 10. 4. byl ještě v Honolulu a dílko tu dopsal. Pošta je doručila Campbellovi a v září 1946 vyšla povídka v jeho časopise. Sám Orson Welles tenkrát telegraficky požádal o filmová práva a Isaac mu prodal i ta rozhlasová a televizní. Dne 28. 5. jej pak poslali zpět do Států, kde si zažádal o propuštění, aby se vrátil k doktorandské práci. 26. 7. 1946 šel jako desátník do civilu a získal nárok na vládní příplatky pro veterány. Dne 30. 8. 1946 vyšel v jedné antologii jeho skvělý Příchod noci a v březnu 47 se objevil Malý ztracený robot (psaný od září).

V květnu 1947 napsal povídku Žádné spojení a…
„V červnu 1947 jsem uvažoval, že bych se pustil i do psaní disertace, ale měl jsem z toho hrůzu. Protože obvyklý styl disertací je mimořádně pompézní a já měl – po letech snahy o co nejlepší psaní – strach, že nedovedu psát dost špatně na to, abych si vysloužil titul.“

Do června ale napsal povídku ve stylu vědecké zprávy a cvičil se tak právě v takovém psaní. Vyšla v únoru 1948 a tři měsíce nato dělal ústní zkoušku, výtisky magazínu kolovaly katedrou chemie. Bál se, že mu to uškodí. 20. 5. probíhala zkouška a každý v komisi povídku četl. Zkoušení trvalo hodinu a dvacet minut. Prošel. Profesor nakonec udělal narážku právě na jeho beletrický text. Asimov se opil. Od 1. 7. byl doktor. A tvrdí, že díky oné parodii s falešnými odkazy prvně překročil hranici žánru.

V září 1947 taky napsal povídku Zestárni se mnou, ale dva roky se mu ji nepovedlo udat. A rok pak nevytvořil vůbec nic. Tedy v oblasti beletrie. V červenci 1948 napsal svou 58. povídku Závod Černé královny a v říjnu dopsal Matku Zem, předehru k románům Ocelové jeskyně a Nahé slunce.
Za další povídku do cyklu Nadace mu Campbell dal v březnu 1949 rovnou tisíc dolarů. A to už začal čas sci-fi románů. Nikoli jen Asimovových.

Do 25. 5. 1949 dokončil – na prosbu editora nakladatelství Doubleday Waltera Bradburyho – rozšíření povídky Zestárni se mnou a přejmenoval ji na Oblázek na obloze. Asimovova prvá kniha tak vyšla v lednu 1950. Už v březnu 1949 mu přitom za pět tisíc dolarů ročně nabídli místo na fakultě biochemie při lékařské fakultě Bostonské university. Ale již roku 1952 vydělával víc jako spisovatel než jako profesor. 1. 7. 1958 se vzdal platu na této škole a zůstal jen mimořádným profesorem. Začal vydávat v průměru osm knih ročně.

„Ale musím říct, že od roku 1949 jsem nezažil nic, co by se vyrovnalo vzrušení prvních jedenácti campbellovských let, kdy mi každé odevzdání rukopisu přinášelo nesnesitelnou úzkost, kdy každý odmítnutý rukopis znamenal zoufalství a každý přijatý probouzel euforii.“

Neznámý Asimov. Přeložil Zdeněk Uherčík.
Doslov o autorovi sestavil Martin Šust. V edici Trifid (svazek 655) vydala nakladatelství Argo a Stanislav Juhaňák – Triton. Praha 2023. 584 stran

Z knihy:

Ale čas psaní knih nakonec přišel a já začal shromažďovat materiál, který jsem dříve napsal pro časopisy. Mezi lety 1950 a 1969 bylo vydáno deset sbírek (všechny vyšly u Doubleday). Obsahují osmdesát pět povídek (plus čtyři komické básničky) původně zamýšlených pro science fiction časopisy, a v nich také vydaných. Téměř čtvrtina z nich pochází z oněch prvních jedenácti let.
Pro úplnost jsou to tyto knihy:
Já, robot (I, Robot /1950/)
Nadace (Foundation /1951/)
Nadace a Říše (Foundation and Empire /1952/)
Druhá Nadace (Second Foundation /1953/)
Marťanský způsob a jiné povídky
(The Martian Way and other Stories /1955/)
Země je dost veliká (Earth is Room Enough /1957/)
Devět zítřků (Nine Tomorrows /1959/)
Zbytek robotů (The Rest of the Robots /1964/)
Asimovovy detektivky (Asimov’s Mysteries /1968/)
Příchod noci a jiné povídky (Nightfall and other Stories /1969/)

The post Neznámý Asimov. Jak začínal kariéru světový spisovatel scifi first appeared on Čítárny.

Jan Kameníček napsal několik her z hudebního prostředí, Například Třináct krásných let (1978), Zrání (1979), Interview (1980), Variace na Paganiniho téma (1982), Kontrapunkty (1983), Z mého života (1984), Hodiny u Bachů (1985), Podzim v Novém světě (1986).
Pro televizi připravil s dlouholetým spoluautorem Svatoslavem Gosmanem Obrazy z dějin české hudby a balet Alenka v říši divů.
Jeho rozsáhlejší rukopisy byly dostupné pouze v samizdatových opisech.

První oficiálně vydanou publikací se stalo Rekviem za kantora Bacha (1988); od té doby následovala řada dalších.
František Kautman o jeho tvorbě napsal:

“Jan Kameníček se v próze vyznačuje úzkou symbiózou literární, hudební a výtvarné inspirace. Po debutu, analýze Bachova díla sepsané se záměrnou nadsázkou, následoval experiment, poznamenaný šedesátými léty, ale kombinovaný s mikroskopicky precizní metaforičností blízkou ‚novému románu‘ včetně detailního ponoru do psychického světa postav. Postupně se Kameníčkovi podařilo spojit experiment s vyprávěním, aniž by jedno potlačovalo druhé, jak se stávalo postmodernistům. Kombinace experimentu s vyprávěním a psychologickou, analytickou drobnokresbou zpřístupňuje jeho díla i širším čtenářským vrstvám a dokazuje to i jejich úspěch v zahraničí.”

Je psaní pro rozhlas, s nímž máte tak bohaté zkušenosti, lehčí, než tvorba pro jeviště? Ne každý spisovatel se může stát i dramatikem.
Psaní pro rozhlas, televizní hudební scénáře a práce pro divadlo, to se nedá absolutně srovnat. Práce pro rozhlas je jednodušší, méně složitá pro vlastní stavbu díla, více narativní, stavěná na vyprávění a náladách vytvářených zvukem; což je úžasné pro fantazii samotnou, stejně tak, jako když čtete knížku. Jen vy sami si můžete pro sebe představovat krásy komnat, neobyčejný půvab princezny a mohutnost příšerného draka. Přesto všecko musíte, stejně jako u dramatu, dodržovat i zde Aristotelova pravidla daná už od antiky. Ta platí v rozhlasové tvorbě stejně jako v divadle.

Ovšem divadlo, a to je podmínka, je založeno na akci; tam dlouho jen s vyprávěním tří osob nevystačíte.
Jak se říká: za každou cenu musíte válet těsto; pořád se musí vizuálně něco dít. I když současné divadlo se od tohoto trendu odklání a hrdina stojí a deklamuje. Aldo Nikolaj a jeho hra Tři na lavičce se hraje už řadu let – jako vděčný, i když nijak objevný dramaturgický nápad pro tři starší herce v souboru; ovšem je to stejně původně rozhlasová hra. Takže pokud chcete napsat hru, musíte pamatovat na akci. Kulisy, kostýmy, choreografie, to všechno napomáhá k většímu spádu, ke gradaci. A akce musejí gradovat, aby po krizi přišlo rozuzlení i katarze.

Krom toho musí být příběh pro divadlo nosný; musí být „o čem hrát“, aby to nebyla krátká povídka, ale to dramaturg pozná. Ve výsledné formě je pak divák šťastný, že vidí zblízka herce ozářené reflektory, je rád že se účastní i drobné chyby na jevišti, a jde s sebou, když herci vypadne text. Někdy jsou herci takzvaně odbouráni reakcí publika nebo kolegy, ale obyčejně je to předem dohodnutá věc. Vždyť je to divadlo! Divadlo, které je úžasný fenomén; jev, který nikdy nezmizí, tak jako kniha; tak jako vyprávění člověka člověku.

Máte zato, že disponujete nějakým ryze osobním přístupem k téhle práci?
Hledám jen intimnější prostředky, a proto raději píšu knihy. Ale pokud dojde ke spolupráci s rozhlasem nebo divadlem, vždycky se na ni těším. Ovšem je tu jedno zásadní pravidlo: pokud autor zasedne při zkoušce do tmavého hlediště, hluboko za osvětlený režijní pult, nesmí do práce herců a režisérů mluvit. Je lepší ani nechodit na zkoušky, ono už jen to závěrečné klanění dá člověku zabrat.

Mrtvý autor, nejlepší autor?
No, něco v tom smyslu. Práce autora skončila, teď je to na hercích a režisérovi. Fakt je, že když už jsem nevystupoval v rozhlase jako autor, ale později jako režisér, obyčejně vznikl (ne vždycky) podivný vztah, či odborně přenos mezi režisérem a herečkou. Intenzivně jsem zažil tento pocit třikrát. A jednou kvůli tomu došlo u mě málem k rozvodu.

Při tvorbě dojde k podivnému splynutí, rádo se říká, že je to chemie, ale je to vážně tak. Divadlo, divadelní soubor, technici, zvukaři, kulisáci, maskéři, to je svým způsobem sekta; se vším, co k tomu patří. Zajímavé: jen skončí zkoušky a premiéra, všechno se rozplyne. Dojde k vakuu. Jako když přijdete navštívit lékařský personál, poté, co vás před měsícem pustili, anebo navštívíte po prázdninách školu, kterou jste vystudoval. Setkáte se jen s odtažitým nezájmem, už tam zkrátka nepatříte. A v divadle začne další obsazování rolí, kdy herci čtou ferman zásadně odspodu. (Mimochodem, jeden moc milý herec Národního divadla, herec středních rolí, si přečetl ferman taky a samozřejmě odspodu a s údivem zjistil, že je obsazený do hlavní role. Pro sebe si zamručel: „Začínají problémy…“).

Ono totiž vlastní zkoušení, čtené zkoušky a rozbory postav je práce neobyčejně namáhavá. Nevděčná. Jste v divadle deset, dvanáct hodin denně. Mám moc rád herce (i když prý herci nejsou, jsou jen herečky), ale nevěřím jim. Ani slovo. Herec je nepředstavitelně vnímavá bytost, mimóza, leč a jenže a avšak velmi tvárná. Někdy i toho charakteru je míň. Samozřejmě, že jsou výjimky. Ale herce miluju. Moc.

Vím, že jste v poslední době napsal několik divadelních monodramat. Kolik tu vězí racionálního přístupu a kolik je tak říkajíc čirou inspirací?
Vlastní děj se musí umět říct (jak jsme o tom spolu psali v knize Zdánlivé zbytečnosti, 2015) producentovi ve výtahu, a to během pěti minut. Nosnost tématu je paralelní s dobou, kdy se hra hraje.

Anebo?
Anebo musí přijít režisér a dramaturg a paralelu se současností najít, to v případě, že je text už napsaný.
Pokud se hra teprve píše a téma je nosné pro tak dvouhodinovou, vnikne kostra a text se piluje. V dialozích se ale stále a znova, a jak řečeno ve filmu Dveře v podlaze: „Co tatínek píše?“
„Jeden den napíše tečku za větou, druhý den ji vymaže, a třetí den napíše tři tečky, ty pak vymaže a napíše tečku.“

Někdy se ovšem repliky škrtnou proto, že bude lepší, když postava akci zahraje. Má hra Hrobník je o negaci. O tom, že člověk slouží na hřbitově mrtvým. Nápad vznikl, když jsem jednou v září (bylo příšeří) vešel na Vyšehrad a tam svítilo mnoho svíček. A napadlo mě, že se přece někdo o tyto slavné mrtvé musí starat, že ten člověk musí někde bydlet, má třeba rodinu…

V čem jste našel drama?
Hrobník nevydrží samotu, byť mu otec, který mu předává všechny odborné zkušenosti a tradici, přivede Kristýnu. Hrobník ale po smrti otce Kristýnu vyhodí. Zažije chvíli svobody a bezstarostnosti. Pak ale samozřejmě končí hra tragicky; dobrý příběh končí vždycky smrtí, jak řekl Hemingway. Jde o zcela účelové, racionální finále.

To je typické i pro další vaše hry?
Druhá hra je o stárnoucí herečce, Kocourku můj, já pro Tě pláču. Je jí asi čtyřicet, vrací se ze zámořské lodi, kde s manželem měli několikaměsíční práci; zpívali národní české písničky; a ona se vrací zpátky do svého divadla v Šumperku. Ovšem závist vykoná své, ještě v noci raději zas odjíždí.
Když pak natočí krátký pořad pro rozhlas, ozve se jí mladý muž, který se afektovaně zamiluje  do jejího hlasu. V té době už herečka žije bez muže, a tak románek přivítá. Bohužel, i tahle etapa v jejím životě končí tragicky, sebevraždou mladého milence.
Každá hra je víceméně bilanční a tady hrdinka (teoretici používají termín antihrdinka, což je ale lapsus, protože i antihrdina je hrdinou a průvodcem děje) poznává, kolika omylům v životě nezabránila a kolika lží vůči sobě a druhým se záměrně a vědomě dopustila.

Napsal jste čtyři monodramta?
Přepracoval jsem Milovaný hlas od Cocteaua. Původně Jean Cocteau napsal hru o dvou mužích, což by bylo zakázané, hru sem přivezla Olga Scheinpflugová, myslím, že premiéra se nikdy nekonala. Tato verze se odehrává v současnosti mezi ženou a mužem, ovšem v hlavní roli je šílená jízda autem.

A čtvrté monodrama?
Je o takovém malém veksláčkovi, který všechno kolem sebe ovládá, i když uboze jen jedním mobilem. Dělá tzv. „do nemovitostí“, ale akorát tak čeká, kdy jeho matka zavře oči a on bude moci prodat její tři plus jedna s výtahem. Hlavní smysl jeho činnosti je, že se může po večerech bavit s neznámými lidmi, prodávat byt na inzeráty, které si zadal a provokovat a manipulovat. Je rozvedený a jediné, na kom mu zaleží, je jeho syn; ovšem díky prolhanosti a věčné manipulaci přichází i o něho.

Vzpomněl byste v téhle souvislosti i na úplný začátek vlastní dramatické tvorby?
Bylo to rozhodně veliké riziko. Bylo nám dvaadvacet a pozvali nás se Sváťou Gosmanem, mým dlouholetým kolegou do rozhlasu, kde už jsme před tím předložili návrh psát pro rozhlas životopisné hry a povídky o skladatelích. Vím, že mně rychle a uctivě zavolali odpoledne, na podzim a pršelo. Doběhl jsem do rozhlasu ze Šafránky, to je deset minut běhu, a tam mi nabídli několik stránek ruské životopisné hry. Byl to paskvil. Což i šéfredaktor komunista, moc slušný člověk, věděl. Řekl mi, zkus s tím něco udělat, jinak jim to pošleme nazpátek. Asi po roce poslali naši hru, Rusové si ji vyžádali rovnou i s překladem. Ovšem peníze jsme nedostali, žádné tantiémy. A ani, a to dost bolelo, nám neřekli, že hra měla úspěch. Dnes jsou hry ve Zlatém fondu. Jednou nám bylo zaplaceno (a to minimálně) a teď jsou všechny sedmdesát let majetkem rozhlasu.

Kdy tedy člověk začne profesionálně psát?
Podívejte, pokud bere člověk psaní jako profesi opravdově, velmi brzy se dostane do prostředí redakcí a studií, kde ho vnímají ti zkušenější kupodivu velmi vážně. Proč? Asi vycítí, že ten mladý blázen to myslí s psaním zodpovědně, a autorů není nikdy dost, tak proč to nezkusit. Samozřejmě, že staří scénáristé si hlídají svoje témata a svoje zájmy, ale mluvím teď o lidech, s kterými přijde autor do styku, a to jsou redaktoři a dramaturgové. Takže dost brzy dojde k hovoru u kávy, kde se přetřásají témata, která jsou žádaná šéfem, nebo která by byla vhodná pro trh. A v tu chvíli začne pro mladého autora dilema. Mám se stát nájemným psancem? Začnu pracovat na zakázky pro televizi? Neví. Nebo jde o peníze, tak už ví. Na každém seriálu v televizi se samozřejmě podílí množství autorů, kteří podléhají supervizi a píší na zadaný námět (téma); takto už psal Balzac, Jaroslav Dietl, Jiří Štaidl a jiní. Tantiémy už šly na jejich konto. Ale pak je tu druhá sorta spisovatelů, kteří zvolili možnost psát při zaměstnání a stanou se takzvaně nedělními písaři. A to jsou ti, kteří bez rizika a pro radost a s velkým alibi svého životního a finančního zabezpečení píší po nocích. A kupodivu, ti mívají i největší radost z díla.

A další skupina?
A třetí skupinou je skutečný spisovatel na volné noze, který shání zakázky a píše a píše, bez jakéhokoliv odéru spisovatele, jak se ještě stále traduje. Tedy jako bohém, který čeká na inspiraci. Přitom inspirace je jen otlačený zadek.

Opravdovým autorem na volné noze jste se stal; nicméně v jiné době. V čem to bylo horší a co vidíte při pohledu zpátky jako lepší konstelaci pro psaní, jestli vůbec něco bylo výhodnější?
Jsou dnes podmínky pro spisovatele příznivější?
Kdo v osmdesátých letech nemohl psát kvůli roku 1968, ten psal do šuplíku; pokud jen nenadával a nechrlil trapná hesla na Husáka. Jenže mladší generace nebyla a ani nemohla být tolik zatížená rokem 68 a chtěla psát básně, písničky, chtěla psát povídky. Dokonce byla přijímána jako snad jakási naděje, a doufalo se, že se přizpůsobí, a jak se říkalo, dost ošklivě „přitulí“ k nomenklatuře, novodobé kastě.
Slavilo se čtyřicáté výročí ukončení války a U Topičů v Salonu Československého svazu spisovatelů (mě tehdy nenapadlo, že po převratu tam budu mít čtení ze své knihy a hrát mi tam bude můj milý spolužák Libor Kaňka, člen Kvarteta Martinů), tam roku 1985 probíhala výstava našich velkých spisovatelů s Janem Kozákem v čele, a tehdy zde visely velké portréty všech těch přisluhovačů i s mnoha tituly, protože co titul, to větší důchod a pobyt na Dobříši.

Jen tam jaksi chyběli pan Hrabal, Vaculík, Kundera a hlavně Jaroslav Seifert, i když rok před tím dostal Nobelovu cenu. Ona výstavka byla na volný vstup, nic se neplatilo, a tak na Národní třídu vcházeli prostí čtenáři a glosovali do knihy návštěvníků. Denně se ta kniha hostů musela měnit, protože tam byly připisovány stále nové připomínky a názory, takže do knihy byly vkládány nové bílé listy, až byl – nakonec – s velkým debaklem Salon tiše uzavřen.
Pro činovníky Svazu spisovatelů to byl těžký šok. Podraz; rána do vazu. Normalizace let sedmdesátých skončila, to bylo jasné, a tady si prostý člověk dovolí psát do knihy hostí svá přání a pravdy. To se předtím tady smělo jen na záchodcích.

Byla to situace dalšího uvolňování, jak na ni vzpomínáme všichni.
Bezesporu. Právě v téhle době jsem nabral sílu. Nota bene, když jsem šel odpoledne z Alfy z Gándhího, kde se mluvilo v závěrečných titulcích o pravdě, která vyhraje. Jistě je to fráze, ale komunisti tam ten titulek nechali. Šel jsem prázdnou Prahou a opravovali v neděli kostel Svaté Voršily. Ne, nedošlo mi ještě, že přijde Gorbačov a tady vzniká nová Národní třída. Nu, vzniká… Z jedné strany byla omítnutá, z druhé obložená trubkami s lešením; jak mi to ukazovala ze střechy redakce ve Spisovateli paní redaktorka Kovářová. A já šel celý opojený změnami do Slavie na čaj za tři koruny. Kavárna byla v oněch letech prázdná, až na pár pasáků a snědých Arabů a hezkých prostitutek, kteří se později přestěhovali ke „Golubům“. Ale intuice uvnitř mi říkala, že to všechno začíná mít smysl a doma jsem si napsal na pivní tácek: „Je dáno.“ No, a bylo. A v té době, leže ze zvyku v ateliéru na posteli, jsem začal psát svoji první knihu. Programově. Bez ohledu na to, jestli vyjde; a když, tak za jak dlouho.

Takže naprosto žádné stopy ryze vnitřní inspirace? Přeháníte.
Aby nedošlo k nedorozumění! Své hry a povídky pro rozhlas jsem psal, protože mě živily, ale i tam jsem si rozhodně vybíral náměty, které mě bavily a nebyly nijak proti mým zásadám. Samozřejmě, že se musíte naučit říkat ne. Jako písař Bartleby od Hermana Melvilla, který zodpovědně přepisuje listiny, ale jednou, když mu šéf řekne, aby opět opsal nějaký dopis, kupodivu tiše odpoví: „Já bych, prosím, raději ne…“ A nikdo s ním víc nehne.
A nikdo ani nerozumí jeho vnitřní pohnutce. Prostě, já bych raději ne. To je nutné umět. Mít v hlavě srovnané hodnoty. A cíle.
A jistěže nastal okamžik, kdy jsem si přál námět a čekal na něj. Jako rybář u řeky. Hleděl jsem do stropu a napadl mě. Námět na knížku. Ale o ambicích stát se romanopiscem, nad tím jsem neuvažoval, a to první, co jsem věděl, bylo, že potřebuji milieu, tedy prostředí, a to tak věrohodné, že budu znát každý pokoj. Že budu vědět, kde jsou dveře, kde schodiště, kde okna. Ale kreslit si plánky a ulice, jako to dělal Georges Simenon, to mě zdržuje. Napadlo mě nicméně začít ten román ve třicátých letech. Inspirovala mě doba malíře Schikanedera a tehdejší prostředí. Začal jsem psát o mladém muži, který se vzepře rodině a uteče z Královských Vinohrad. Na nich jsem totiž vyrůstal a znal je tudíž dopodrobna.

Prvních čtyřicet stránek bylo posléze na světě, ale já nevěděl jak dál. Napadlo mě, že bych mohl použít metody písňové formy, část A zaměnit za B a později se vrátit do A. Udělal jsem to a střední sekvence románu se proto odehrává v současnosti a z děje začíná vysvítat, že se hrdina ocitá v jakési podivné léčebně. Jednalo se o paralelu doby, ve které jsme žili.
Noci ten muž prožívá po Václavském náměstí, prolézá divadla a bary a kina a prožívá svoje první vztahy se ženami. Ale nakonec se stavba románu vrací k části A, k třicátým létům. Ta knížka se jmenuje Vznik románu v sonátové formě a je to jedna z mých nejmilejších. Musím však zmínit, že na mě zapůsobila v té době kniha Giuseppe Berto Il mare oscuro, Temné zlo, řekl bych z roku 1965. Zapůsobila na mě svou stavbou, kdy autor používá nezvykle dlouhá souvětí.

Tato vaše knížka vyšla i podruhé, a to totálně přepracovaná (1992).    
To je pravda. Měl jsem termín dodat rukopis do tiskárny a ještě předtím jej donést doktorce Sobotkové k závěrečným korekturám. Celou noc jsem knihu nadšeně upravoval a nevyspalý pak mířil přes žhavou letní Prahu, protože tramvaje nejezdily; opravovaly se koleje. Chtělo se mi brečet vztekem a lítostí a hlavně únavou. A najednou mně došlo, že právě tohle každý nedokáže; že jen ten, kdo si projde takovými zkouškami, má právo dočkat se vítězství.

Vnitřními zkouškami, dodal bych. Protože tohle zrovna není příklad překonání vnější tragédie.
Ale byly i vnější. Předtím. Bohužel taky potom.

A užil jste si své? I při práci na dalších knížkách?
Nevím o žádné, která by se psala snadno a zlehka a jen tak levou rukou, jak se říká. Myslím, že jen knížku Dům jsem psal, jako bych téma odstřihl z nebe.

A prakticky? Nevznosně řečeno?
Využil jsem popisu domu, ve kterém, jsem vyrůstal a použil klasicky modelovu situaci, která se používá od antiky, se základními postavami commedia dell arte. Ale psaní je těžké řemeslo a v těchto dnech léta 2015 jsem rád, že vůbec dokážu napsat slovo. Mám ošklivou migrénu od nemocné páteře a ruce se mi tak třesou, že se stěží strefím na klávesnici. Cítím někdy, a je to nesporně věkem, jak moje hlava stěží vymýšlí nové vlastnosti postav, jejich nová jednání, gesta, slovník i prostředí. To, co jsem už napsal, si ale pamatuji. Dobře. Dnes už si ale velmi rozmýšlím, do čeho se pustím. A zda bude téma zpracováno beletristicky nebo divadelní formou; jen rozhlas už mě tolik nezajímá, byť prý budou točit nějaké moje povídky. Televize už vůbec ne, svým prostředím, morálkou, špatnými vzpomínkami. S televizí jsem se rozloučil dost nepříjemně.
Dnes vím, že mě ještě čekají tři knihy, abych dostál svých trilogií. Chci napsat třetí díl Zdánlivých pochybností, dokončit Biblickou trilogii a udělat revizi Času rozpustilých písní, ukončit i trilogii japonských překladů veršů Měsíc na nesmírném nebi nazvané Procity.
Užívám si přitom své, to máte pravdu, ale je to krásná práce a už se jí tolik nebojím jako v mládí. Tak je to. Nebojím se ani prázdné obrazovky. Ono to přijde.

The post Jan Kameníček. Opravdu vynikající spisovatel a dramatik o svém profesionálním psaní first appeared on Čítárny.

Jak by psal Charles Dickens, kdyby žil dnes a měl před sebou monitor? Jeden vynikající bohemista ze Zdic (Vladimír Novotný) mi říkal, že stejně. Jak to? „To, co děláš na počítači, to bys nakonec ručně prováděl stejně.“ Nebo přece existuje rozdíl?

Pravděpodobně časový. Rok psaní by možná s počítačem nemusel být celý rok. Hm, to nemusel, ale háček tu stejně bude.
Psychický. Chtěl by snad autor Olivera Twista vážně psát rychle jako Emerson Fittipaldi. Nebo ještě rychleji? Dickens by si to možná nepřál. Nebo by to ani nedokázal. Jednoduše psal tak, jak přemýšlel. I když… Úplně jednoduché to nebude a Truman Capote vtipně píše:

„Thackeray je dobrý spisovatel a Flaubert velký umělec. Trollope je dobrý spisovatel a Dickens velký umělec. Colette je dobrá spisovatelka a Proust velký umělec. Katherine Anne Porterová byla vynikající, skutečně byla výjimečně dobrá spisovatelka, a Willa Cartherová byla umělkyně. Ale zrovna mě nenapadá nikdo,“ vtipkuje Capote, aniž by myslel sebe, „o kom bych dneska mohl říct, že je velký umělec.“

To řekl svému „zpovědníku“ Lawrenci Grobelovi ještě před nástupem počítačového věku a „počítačového“ psaní, ale to nevadí a pochybujete se mnou, že modernější technologie vygenerovaly větší počty „umělců“. Pokud by to byla pravda, měli bychom jich stáda. Nové technologie jsou čímsi fascinující a obdivuji je, ale možná nakonec nevykonstruují víc…
Možná ani ne víc paní Porterových, přičemž Katherine Anne Porterová (dodejme) žila v letech 1890-1980 a vedle povídek napsala román Loď bláznů (třikrát ji nominovali na Nobelovu cenu za literaturu).
Tím spíš technologie „nenasekají“ ani vyšší množství „vynikajích, skutečně vynikajích“ spisovatelů. Klávesnice DELETE sice skýtá výhodu, ale spisovatele nevytvoří, a někomu to bude znít až rasisticky, ale často se jako velikán-autor už prostě musíte narodit.

Charles John Huffam Dickens (1812-1870) sice neměl před napsáním Davida Copperfielda přímo porodní křeče, nicméně takřka jako pomatenec z Bedlamu (londýnský blázinec) se riskantně prodírá (jako bych jej viděl) nejpodivnějšími místy tehdejšího nočního Londýna a jeho zatím beztvarý román mu představuje totální duševní břemeno, s kterým se přes den zamyká v pracovně. Ale vyčkával, váhal, možná si dokonce zoufal, dlouho neuměl začít.
Proč? Protože ještě nebyly počítače? To je samozřejmě nesmysl.
V nějaké science fiction z prostředí Dickensova „století páry“ to jednou bude důvod, ale britský spisovatel a kritik Peter Ackroyd (*1949) to vnímá jinak, soudně. A uvádí, že se Dickens jednou komusi svěřil s tím, že nikdy nezačal dřív, než měl příběh vymyšlený „do posledního detailu“.

Řekne se – samozřejmě – ledacos, a sice to velmistr vyslovit mohl, ale jiná už pohádka bude, že detaily, daleko dopředu upředené, směly během psaní měnit vzhled, orientace i polohu. A Dickens psal především instinktivně. Do náruče nabíral nejen svět, nýbrž kilotuny svobody. S ním. O svobodu se vždycky bál.

Z jedné strany měl obrovskou, závisti hodnou kontrolu nad vlastním příběhem (Alexandre Dumas ji měl samozřejmě také), ale vlastní vyprávění ho paradoxně ovládalo jako žáka a jaksi krystalizovalo i bez Charlesova vědomí a jeho vůle.
Dickens byl čímsi vyšším dosazený článek do srdce stínů, kterým říkáme svět, ale tento svět představoval POUHÉ stíny proti jeho románům. Jimi žil. Uvnitř nich. A před niterným zrakem sice viděl prokreslené scény, ale myšlenku neuvidíte, takže mu ji vize každou chvíli přebily esem děje. Musel se tomu bránit, což dělal, a nikdy nechtěl klesat pod svou úroveň, jíž si byl vědom.

Dickens žil ve městě stvořeném z vlastní fantazie, i když ta ho neovládala, a nejstarší jeho syn tvrdil, že byl otec „systematičtější a pořádnější“ než kterýkoli úředník.
V osm ráno se trochu najedl, mezi devátou a druhou se ukrýval v tiché pracovně (ale Marcel Proust ji měl, jak víme, izolovanou lépe), ve 14. 00 vstal i od rozepsané věty a další tři hodiny prostě bloudil metropolí. Klidně po periférii. Tenkrát byl samozřejmě Londýn menší.
V šest jedl, už se nebránil přátelům, rodině; ale o půlnoci prostě usnul a nazítří v devět (a obyčejně po sprše, což nebylo dobově typické) pokračoval v onom tichu v Našem společném příteli, nebo v jiném románu.
Mezitím tvořil povídky, reportáže – a za pět hodin mezi devátou a druhou napsal dva tisíce, někdy dokonce čtyři tisíce slov. To se Dickensovi dařilo taky díky tomu, že svedl zachycovat něco nebeského, čemu zkratkou říkejme ZÁPAL.

Někdo řekl, že umění psát spočívá v tom, že poznáte, co vynechat. To bude pravda a Dickens je dobrý příklad.
Je doloženo, že dbal instinktivně na to, čemu říkal „neutuchající proces zavrhování“, takže neustále brutálně likvidoval houfy a stáda nespoutaných představ, které na něj dotíraly jako osazenstvo pekel. Možná to osazenstvo pekel nebylo, jenže on tam onu neupoutanost odkazoval. Mocí soudce.

Máte vždycky různé možnosti a lidi jsou tací, že si každý neumí vybrat možnost sobě ideální. Charles Dickens to ale velmi pravděpodobně brilantně zvládal a každopádně při psaní nijak britsky nepotlačoval city. Doloženo je, že při psaní plakal, smál se… a že se to mohlo střídat. Šel se svými figurami stejným krokem a Peter Ackroyd píše:

„Ti, kdo se zajímají o celkový tvar jeho prózy (nemusí se jednat jenom o kritiky a badatele), si jednoduše všimnou, jak dokonce i ty nejprostší pasáže zapadají do složité rytmické struktury.“

Taky během dokončování knihy byl stejně rozrušený jako před začátkem a prý opět bloudil uličkami. Zasmušilý elegán. Čekalo ho loučení, chápal, že přijde, a pamatoval si, jaké to bylo. Ale nejednalo se jenom o to, že přijde se slovy THE END o imaginární kamarády, své hrdiny, Dickens vždycky ztrácel i část sebe.
Ta odumřela. Pokaždé. Ale je to pro nás lepší, než aby „chcípla“ počítačová jednotka a – nic nezálohující – Dickens, vyvržený ze sobě vlastní reality do našich „světa-stínů“, spáchal v zoufalství sebevraždu.

Dickens napsal i jeden z nejlepších duchařských hororů všech dob. Hlídače:
The Signalman – Charles Dickens BBC GHOST STORY FOR CHRISTMAS 1976

The post Kdyby psal Charles Dickens na počítači, byl by lepší? Jak vůbec psal? first appeared on Čítárny.

Tato kniha jsou jakési memoáry o řemesle, zvané psaní. Stephen King balancuje na rozhraní vlastní biografie a lekce tvůrčího psaní pro začátečníky i mírně pokročilé. A hlavně, je psána velmi svérazně. King na mnoha příkladech ukazuje chyby, kterých se autoři dopouštějí, radí jim jak zacházet s rukopisem a popisuje celý podivný proces od nápadu až po vydání.

Tato kniha má své tři nej.
Je to nejzajímavěší kniha, která byla podle mne o tvůrčím psaní napsána,
má nejšílenější překlad Ivy Pekárkové
a tudíž se stáva nejhorším počinem českého nakladatele Beta – Dobrovský.

Stephen King kraluje hororu už desetiletí, napsal desítky knih a je bezesporu oprávněný napsat svůj názor na psaní knih. A také to umí jinak než jiní autoři.
Jedno je však celou knihou prostoupeno. Kdo chce opravdu psát, musí knihou žít, musí je číst a musí psát.
Pokud je pro autora psaní drogou a pokud si zachová disciplínu, může se prosadit. Samozřejmě je třeba mít fantazii a zkušenosti.

“Při psaní nejde o vydělávání peněz, o slávu, o randění, o sex ani o navazování přátelství. Nakonec jde vždycky o to, abyste obohatili život těch, kdo budou vaše dílo číst, a stejně tak i svůj vlastní. Jde při něm o vstávání, o uzdravování, o překonávání něčeho. O radost, že? O radost. Psaní je magie, stejně jako kterékoli jiné umění je to živá voda. A voda je zadarmo. Tak pijte. Pijte, co hrdlo ráčí.“

Co napsal o knize Stephen King

Tato kniha není autobiografie. Je to spíš jakési curriculum vitae – můj pokus naznačit, jak byl zformován jeden spisovatel. Ne to, jak byl jeden spisovatel stvořen, nevěřím tomu, že je vůbec možné stvořit spisovatele, ať už podmínkami nebo vlastní vůlí (i když jsem tomu kdysi věřil). Všechno potřebné vybavení už je v nás, když jsme odesláni na svět. Ale v žádném případě to není neobvyklé vybavení, jsem přesvědčen, že spousta lidí má aspoň nějaké spisovatelské či vypravěčské nadání a toto nadání je možné posílit a vybrousit. Kdybych tomu nevěřil, bylo by psaní této knihy ztrátou času. / Stephen King

POZOR!!!
Šílený překlad Ivy Pekárkové
Při výběru knihy si ovšem dejte pozor na rok vydání. 2002 rozhodně neberte ani do ruky. Je to příklad naprosto skandálního přístupu k překladu Ivy Pekárkové a nezdopovědné práce redakce Beta – Dobrovský, která vůbec takovou knihu vypustila na trh. O tomto překladatelském braku si můžete přečíst zajímavý článek Zmrzačený King – posudek pro překladatelskou anticenu Skřipec 2003

Naštěstí však už existuje nový překlad Davida Petrů.
O psaní, memoáry o řemesle / Stephen King / Beta 2005

The post Stephen King, legenda hororu píše o psaní knih a šílený překlad Pekárkové first appeared on Čítárny.

Jan Kameníček, v některých směrech nepochybný pokračovatel Franze Kafky a v jiných zase následník Ladislava Fukse, jehož léta osobně znal, je uměřený, když vzpomíná, a nevtíravý, pokud radí, jak snad psát. Uvnitř tohoto knižního rozhovoru se vrací až do dětství a svého mládí, nicméně knížka vám může sloužit i co neformální učebnice; je příručkou potenciálního spisovatele a ve svém závěru taky komentovanou antologií autorových povídek.

Zahrnuje ale i ukázky z klasiků, rozbory, analýzy a pomyslná setkání s četnými osobnostmi kulturního života, Karlem Čapkem zdaleka nekonče.
A dostane se nám i vhledu do magických světů Jaroslava Foglara.
Svazek je samostatně fungující, prostřední částí plánované Kameníčkovy trilogie uvedené již svazkem Zdánlivé zbytečnosti (Powerprint, 2013) a má být dovršen Zbytečnými pochybnostmi.

Webové stránky spisovatele Jana Kameníčka http://jankamenicek.cz/ poskytují víc informací o spisovateli než tento doslov, hovořící za knihu.
Vznikala coby druhá část zamýšlené trilogie a neubránila se tomu, aby se nestala i vzpomínkami, jako se to přihodilo svazku předchozímu, Zdánlivým zbytečnostem. I tentokrát si dva autoři nárokují pozornost každého, kdo se pokouší psát a pochopil, že není třeba začínat na zelené louce.
Jan Kameníček proto rovněž doporučuje; slovo radí by totiž leckterého adepta literatury mohlo odradit, a doporučování navíc obnáší ukázky světové i naší klasiky. Avšak taky docela původní povídky a jejich rozbory.
Ona může být taková maličkost safra důležitá. Jejich tisícovka někdy vykoná, co poslední kapka. Nelze sice zaručit, že v knížce objevíte podobných detailů skutečně na chlup tisíc, ale autoři rozhodně argumentují, že tu nekráčí o maličkosti zdánlivé. A pokud dočtete do konce, tak kdo ví, ale třeba se i převážíte.
Buďto do nitra kašny (ve které už navždy budete psát, a to jistě lépe a lépe),
nebo do jiné, hned sousedící nádrže s čirou vodou, kde si budete už stále a stále jen číst. (A kdo chce, nechť si za letní metaforu kašen dosadí domky.)
Tedy číst a číst? Ale ne. S rozumnými přestávkami (jako tomu má být i při psaní), nicméně ten, kdo nečte, jako by ani nevedl dost dialogů se světem, přáteli, kolegy, sousedy, spolucestujícími. Ten, kdo aspoň trochu nečte, snad i existuje, ale málo. Moc málo. Ten, kdo nečte, nutně musí zplanět. Ne, nestává se možná hned zbytečným, avšak bude vbrzku pouhou maličkostí.
Bohužel nejen zdánlivou.

S touto knížkou se však, prosíme snažně, zkuste stát společně s námi méně zdánlivými. S touhle knihou Iva Fencla (1964) a Jana Kameníčka (1955). Studujte taky další – a buďte za tu šanci rádi, vždyť teprve dotekem se stíny stáváme se skutečnými lidmi. Doteky s plným slunce by nám naopak roztavily křídla a pouhé vegetování v temnotách by z nás naopak mohlo ukout až jakési hrobníky. I čtěme a pišme a naslouchejme těm, kteří čtou anebo píší, a putujme světem nejlépe všemu otevřené dítě, soutěžící cestou ke škole samo se sebou, když si jen tak poskakuje po dlaždicích právě mezi světly a stíny!

Zdánlivé maličkosti / Jan Kameníček / Vydal Jakub Kameníček – Verbum novum, Praha, 2015
Zdánlivé maličkosti koupíte v předprodeji v knihkupectví Aurora ve Spálené ulici 53, Praha 1

Úryvek z knihy Zdánlivé maličkosti (rozhovor s Janem Kameníčkem)

Jste autor řazený mezi pokračovatele Franze Kafky. Stýkal jste se s Ladislavem Fuksem a dalšími. Nakolik vás tyto vzory ovlivnili, a jak byste psal, kdybyste jejich knihy nečetl?
Samozřejmě, že mě takové přirovnání velice těší.  V Německu se před lety konal seminář literárních vědců věnovaný Franzi Kafkovi.  V přednášce dr. Františka Kautmana, vedle Bohumila Hrabala, Libuše Moníkové a Karla Pecky, jsem byl jmenovaný i já. Je to zavazující. A jak bych psal, kdybych jejich knihy nečetl… To je výborná otázka. Ať to nevypadá namyšleně, ale asi bych psal stejně, jako píšu. Ty prožitky máme hodně podobné. U Franze Kafky se to týká odcizení, které jsem v mládí prožíval a viděl všude kolem sebe, a Ladislav Fuks se zabývá vztahy v rodině. Jedno a druhé není totéž. Od Franze Kafky jsem se naučil, a to bych asi neuměl, kdybych ho dopodrobna nečetl, drobnokresbu. To, jak dokáže, jak říkám, „literární fotografii“, jak zvládá popsat detailně okamžik. A Ladislav Fuks umí, díky tomu, že studoval psychologii, vzorně popsat psychologii postav. A protože jsem studoval hudbu, snažím se stavět větu jako melodii, jako by věta byla hudební fráze.

Nakolik je pro vás významný Franz Kafka, a nakolik je Vám významné i prostředí Kafkovy Prahy? A dovedete si představit, že byste nemohl vycházet z toho prostředí?   
Kafka pro mě znamená mnoho. A Praha je pro mě velice významná, dá se říct, že jsem v životě nikdy jinde dlouho nežil. Ovšem Praha, kterou ještě pamatoval Franz Kafka, pochopitelně není.  Starý Josefov se začal bourat, když bylo Kafkovi 23 let. Zatuchlé a nehygienické ghetto, kde Kafka vyrůstal, a o kterém napsal, jako vždy talmudský protimluv, že je to pro něho vězeňská cela a tudíž jeho pevnost, taková Praha přestala existovat.

V době jeho dospívání byla Praha součástí habsburské monarchie, vyskytovaly se tady různé národnosti, prolínaly se zde jazyky, politické a společenské směry. Ovšem Kafka vnímal moc dobře, jaké v Praze nastává společenské napětí. Proto také později napsal, že by bylo asi nejlepší vtěsnat všechny Židy do šuplíku a tam je nechat udusit. Což si později někteří teoretikové vykládali jako geniální předtuchu nacistických koncentračních táborů. Mimochodem je až roztomilé, jak každé Kafkovo téma má velmi prozaický důvod.
Kafka vyrůstal uprostřed jednoho z nejstarších evropských ghett, který zahrnoval komplex křivolakých uliček, průchodů a pasáží tzv.Judengassen, prostírajících se od Staroměstského náměstí kde Kafkovi bydleli, a odtud až ke Karlovu mostu. Za Kafkova mládí bylo v této přelidněné oblasti šest synagog. Pod tajemnou čtvrtí zůstávaly, a jsou dodnes, kosti a duchové sedmi staletí židovské mystiky, chasidských učenců, kabalistů, astronomů, rabínů a vizionářů. Tato Praha měla své talmudické osobnosti, ten nejuctívanější byl Rabi Löw, známý také jako Maharal. Byl hlavním mudrcem pražského ghetta, duchovním vůdcem, filosofem, astronomem, přírodovědcem i astrologem. Podle legendy byl i tvůrcem pražského Golema. A toto tajemné židovské ghetto bylo najednou zbouráno… „Má vězeňská cela – má pevnost,” ta jistota náhle zmizela.

Toto všechno Kafka nepředstavitelně citlivě vnímal. V té době v Praze byla spousta kejklířů, mágů a také podvodníků. Zcela běžně se zde ve vozech se slámou ukazovali najatí žebráci, kteří se předváděli, kolik hodin a dní dokážou nejíst. Pro mnohé velká zábava, pro citlivého Kafku námět pro hrozivou povídku Umělec v hladovění.
Byl jsem se těsně po Vánocích projít po Praze a zase znovu hleděl s hlavou vzhůru na svatovítský chrám. Nikde jinde se nemohla odehrávat kapitola V chrámu než tady v Praze. Kde jinde by Josef K. kráčel po deštěm zmáčeném nádvoří, kde jinde by vstoupil do prázdného chrámu a uslyšel hlas plný ozvěny: „Josefe K.!“
A Kafkův velice kratičký pobyt ve Zlaté uličce? Dnes je z toho dobrý obchod s legendou jak zde Kafka tvořil. Na pár dní mu sestra za maličký nájem půjčila domek, sotva dva na dva metry. Bez vody a elektřiny. Kafka byl šťastný, že nemusí být doma u rodičů. Vzpomíná, jak si zapálil svíčku a v kabátě psal. A potom, za světla plynových lamp šel pomalu v čerstvém sněhu od Hradu domů.

Dodnes chodím po staroměstském náměstí a uctivě sahám (na dávno už mnohokrát vyměněnou) kliku dveří, kde Kafka bydlel a odkud chodil na večerní procházky a denně do práce. Práce, která ho nebavila, a kterou vykonával velice zodpovědně a které se nechtěl zcela vědomě vzdát. Tady právě dopodrobna a velmi pečlivě a systematicky, jak je u něho typické, zapisoval (a detailně zakresloval) drastické úrazy prostých dělníků a poznával jejich osudy. Toto je předobraz všech systematických mučících strojů, které později s velkou hyperbolou popisuje. A také viděl prosebné čekání dělníků na tmavých chodbách i neochotu některých svých kolegů. Vnímal byrokracii, která v rakouské monarchii vládla a viděl nemožnost dovolat se jakéhokoli práva u „vyšší instance“.

Prožíval jsem z osobních důvodů také ortel nad Jiřím Bendemannem, intenzívně jsem zažíval proces, který vedli příbuzní v pražském hotelu nad Kafkou, když podruhé odmítal vzít si Felice B. (Frídu Brendfeldovou, jak svoji snoubenku nazývá v Ortelu). My sami jsme poznali na vlastní kůži věčný dohled a rozhodování o nás, to všechno se nás osobně týkalo, takhle jsme Kafku četli. A bohužel můžeme číst pořád.

Ovšem Kafkova senzualita musela být nepředstavitelná. Jeho otec nebyl takový ničema, jak se občas traduje. Byl to člověk na zemi nohama stojící, úspěšný obchodník, respektovaný se svým krámem na Staroměstském náměstí. Ovšem stačilo pár nevhodných poznámek a mladý Franz vzal tyto věty jako nejtěžší útok na svoji osobu. Přitom se snažil se svým otcem sblížit, vzpomíná na prožité chvíle na plovárně, ale když k němu otec prohodí pár nevhodných poznámek, jeho životní energie mizí. Ta životní ambivalence je pro Kafku typická. Hledáním smyslu života jsme si prošli všichni, kladli jsme si otázku k čemu a co z toho, ovšem u Kafky to byl ubíjející celoživotní vývoj, který nikdy nepřestal.
„Jen nepřeceňovat to, co jsem napsal, tím se mi stane nedosažitelným to, co mám ještě napsat…“ To je jeho typická ambivalence. Kafka musel trpět depresemi, rozhodně endogenními depresemi, které mu přinášely tělesnou slabost a ještě víc prohlubovaly jeho prožitky o smyslu života.
S tím vším právě s Kafkou soucítím, jen bych se o podrobnostech nerad vyjadřoval nahlas.
A na Vaší otázku, jestli užívám genia loci Prahy odpovídám, že zcela určitě. Uličky Prahy jsou opravdu tajemné, protože působí jako labyrint, málokdy vidíte na konec ulice a to činí, obzvlášť pro cizince, naše město záhadným až nepochopitelným. Tato tajemnost a záhadnost by se měla přenášet i do literatury. Každý příběh musí být svým způsobem detektivní příběh. Záhada.

The post Jak psát knihy. Zdánlivé maličkosti. Kameníčkova neformální příručka spisovatele first appeared on Čítárny.

Ray Douglas Bradbury (22.8. 1920 – 5.6. 2012) byl geniální, ale zcela jistě by se podařilo odhalit nějaký nedostatek. Není k tomu důvod, ale třeba překladatelka Ludmila Kosatíková má sice Raye taky ráda, ale vadí jí jeho sklony k sentimentalitě (a podle některých názorů, je sentimentalita i typickou vlastností krutých lidí) a absence smyslu pro humor. Tento názor sdílejí taky další čtenáři, nicméně 99% těch, co Raye Bradburyho poznali, ho adoruje a sleduje.

Lidé se ptají: “Kam chodíte na svoje nápady?” Je to všechno tady… Tady o ně nikdy nebudu mít nouzi…
(Ray Bradbury vystupující ve vlastním TV seriálu)

Raymond Douglas Bradbury se narodil 22. srpna 1920 v městečku Waunegan v Illinois.
Kulturní matka Bradburyho často brala za ruku do kina a odmalička plnila synka starými bájemi (nejen severoevropskými). Hrůzný herec bezpočtu tváří Lon Chaney zase pětiletého Raye ohromil ze stříbrného plátna. Zamiloval si taky cirkus, kouzelníky a zrovna tak divadlo. Bradbury jako chlapec SNIL nad psanými knihami, které by nikdy nespálil, a zrovna tak miloval barevné komiksy. Na rozdíl od spolužáků jimi nepohrdl a čistě na mylnou chviličku je zahodil. Potom ale Bucka Rogerse zase vytáhl z odpadkového koše a vícekrát už si dospíváním sebrat nic nenechal.
Když mu bylo dvanáct let, přestěhovali se do Tusconu, stát Arizona. Už tehdy byl Bradbury i hercem a pracoval pro rozhlas! A začal psát. Když mu bylo třináct, odjela rodina za prací do Kalifornie.

V osmnácti ukončil školní vzdělání a stal se spisovatelem přiživujícím se zprvu jako kamelot.
S budoucí manželkou se Bradbury seznámil v nakladatelství a vzali se roku 1947, kdy i debutoval pochmurnou knihou Temný karneval. Slavná Marťanská kronika vyšla poprvé roku 1950, v Anglii pod titulem Stříbrné kobylky, a 451° Fahrenheita bylo časopisecky uveřejněno jen rok poté. Následovala řada titulů obsahujících na půl tisícovky dalších literárních děl. Ta díla se už šedesát roků prodávají “na” slavné jméno, ale autor na to naprosto nehřeší. Už roku 1962 taky knižně vydal výbor ze tří vlastních dopisů s titulem Podstata tvůrčího psaní: Listy mladému, ctižádostivému autoru, a podstatu svého neskutečně předvídavého románů o pálení, ale i všeobecném ignorování literatury přetavil roku 1972 též do divadelní hry Sloup ohně (česky ve Světové literatuře 1980/6, stejnojmenná povídka česky vyšla roku 1993 v souboru Sloup ohně a jiné povídky).

Roku 1981 vyšly rovněž Kompletní básně Raye Bradburyho
a připomínám Mistrův zábrus do říše hard-boiled fiction: Zatímco sborník Vzpomínka na vraždu (1984, česky 2002) oprášil povídky už z let čtyřicátých, román Smrt je vždycky osamělá (1985, česky 1992) se stal novinkou, byť někomu jistě i poněkud nudnou.
Další verše Bradbury knižně vydal roku 1987 v publikaci Smrt pro mě má své ztracené kouzlo, ale především i dnes pokračuje v psaní a publikování povídek a nejnověji osobně převedl do komiksu i nejslavnější svůj román o hasičích.

Počínaje rokem 1964, kdy se objevila v nákladu pouhých 280 výtisků Bradburyho povídka Chodec, je taky autorem mnoha cenných bibliofilií. Tak např. divadelní hra Plán rytmu času vyšla roku 1965 nákladem čtyřiceti výtisků, verše Noemův a Achabův přítel (1971) byly vydány nákladem 485 výtisků a pamflet Syn Richarda III. (1974) nákladem čtyř set výtisků. Z roku 1977 pochází tři sta číslovaných a autorem osobně podepsaných kusů knížky Tak tohle podkroví byla luka zelená, z roku1980 je pro změnu limitovaná edice knihy Poslední cirkus a poprava na elektrickém křesle a Bradburyho poéma Je tedy všecko láskou? Ano, ano! (1981) existuje v nákladu dvou set třiceti autorem signovaných výtisků.

Naprostá dokonalost vede k totální prázdnotě.
Lidské myšlení běží šíleným tempem – nebo se pokorně sune ve strojích tvořených člověkem.
(Ray Bradbury)


Objektem literárních analýz.
Roku 1952 připravil spisovatel a editor William F. Nolan Revue Raye Bradburyho a roku 1975 ji přetavil v nezbytného Průvodce Rayem Bradburym zahrnujícím třeba i faksimile různých dosud nevydaných Mistrových prací.

Roku 1977 přišel pak Georgie Edgar Slusser s Bradburyho kronikou a Martin Harry Greenberg se roku 1980 stal editorem sebraných kritických esejů – o Bradburym. Biografie Mistra sepsali kupř. David Morgan (1986), Wayne L. Johnson (1988) či William F. Touponce (1989).
Poznámky ke 451° Fahrenheita dodal roku 1974 v taktéž knižní podobě Joseph Blakey a knižní studii o téže knize vytvořil roku 1994 Samuel J. Umland. Roku 1987 vznikl díky Walteru Jamesi Millerovi i knižní “kritický komentář” k Marťanské kronice. O Bradburym dramatikovi pak napsal knihy (1977, 1989) Ben P. Indick, a tak bychom mohli pokračovat, ale Bradbury zůstane i schopným autorem bezpočtu televizních a více než deseti filmových scénářů počínaje známým Hustonovým filmem Moby Dick (1956).
Roku 1959 adaptoval i román Petera Viertela Bílá lovec, černé srdce – o africké epizodě života svého přítele, režiséra Johna Hustona (pobývali spolu při práci na Velrybě asi půl roku v Irsku), nicméně pozdější film Clinta Eastwooda (1990) využil jiný scénář.

Filmy podle jeho knížek
Vůbec prvním filmem dle Bradburyho ale zůstane pověstná Příšera z hloubky dvacet tisíc sáhů (1952) natočená na podkladě krátké povídky Žabí roh, a jak se nejen zdá, právě ten film inspiroval Godzillu (1954). Tím fakticky i celý nový filmový subžánr, za jehož zrodem tedy Ray Bradbury taky stojí: A Ray Harryhausen, nepřekonaný mistr triků (nar. 29. 6. 1920), zůstává i dál jeho přítelem!

Podle Bradburyho povídky Meteor byla natočena i další známá sci-fi let padesátých Přišlo to z vesmíru (1967) a sám Francois Truffaut se pak roku 1967 ujal 451° Fahrenheita.

Počínaje učebním Příběhem spisovatele (1963) vznikla ovšem taky řada filmů o Bradburym samém vč. dílu cyklu Mistři fantasy (Ray Bradbury: americká ikona, 1997) a hezký krátký dokument (s ukázkou z televizní adaptace známé povídky Jezero).

The post Ray Douglas Bradbury. Neobyčejná životní pouť geniálního spisovatele first appeared on Čítárny.

Karel Čapek v rozmluvě s Vilémem Závadou, Rozpravy Aventina, 22. 10. 1931

Vilém Závada: Pane doktore, redigujete Knihovnu životní moudrosti. Dal jste popud k jejímu založení. Co byste nám řekl o jejím poslání?

Karel Čapek: Po mém soudu každé čtení je do jisté míry poznávání – i čtení románů. Jsem už takový Bildungsphilister – takový věčný chlapec –, těší mě dovídat se a poučovat se. V dnešní době specializace zájmů považuji za užitečné pro sebe i pro jiné vychovávat, pokud to lze, sebe i jiné k jakési univerzálnosti. Pokud možno, znát všechno, zajímat se o vše. Už leta jsem záviděl devadesátým letům knihovnu Pelclovu a Laichterovu. To byl takový pokus shrnouti poznání své doby. Dnešní době scházejí ty širší obzory. Jeví se to v politice, literatuře i jinde. Vždycky si myslím, jak ideální by byla ediční činnost, která by tomu mohla čelit. I pro nás je nutno ponenáhlu sbírat materiál ke kompletní univerzální kultuře, sbírat poznatky i myšlenky, fakta i zásady.

Knihovna životní moudrosti je jen částečkou toho, co bych si přál pro dnešního čtenáře. Ta moderní kultura, jež se má sbírat, musí být kultura demokratická, přístupná každému. Najít tu fazónu a způsob přednesu jsou těžké věci, ale dá se v tom hledat a zkoušet. Jak je vidět na prvních svazečcích této knihovny, věnoval jsem hlavní pozornost bohemikám. Vybral jsem z českého života věci, které pořád zapadají, ale které by měly mít stále živou hodnotu, tak kupříkladu taková Česká přísloví, Vymazalova Zrnka aj. Benešův Rok 1848 ukazuje nám tradici, která tu je, aniž o ní víme. Doufám, že mi také Peroutka udělá pro knihovnu výbor z Havlíčka. ¨

Člověk si musí vždycky uvědomit, pro koho co píše. I jako novinář, i jako autor si musí stále říkat: vychovat, vychovat, vychovat. Výchova není v tom, poučovat lidi nebo jim dělat kázání, ale dát jim příležitost, aby sami mysleli, aby sami srovnávali. Vyšel ode mne impuls, aby Aventinum vydávalo Angloamerickou knihovnu, ne jako mustr, ale aby český člověk mohl srovnávat. Radil jsem k vydávání Zeměpisu a Rostlinopisu. Knihovna Plutarchos má vychovávat k hlubšímu uznání osobností. Tyto edice plní druhou část úsilí o moderní kulturní univerzálnost.

Co sám v nejbližší době vydáte?
Knihu Na okraji literatury. Není to sbírka kuriozit. Obšírně se referuje o sbírce čtrnácti básní, které vyšly ve 220 exemplářích na holandu, ale o to, co se dostane do ruky statisícům, co je literární potravou velkého počtu, o to se lidé málo zajímají. I v tom směru je třeba trochu více demokracie. Máme si toho aspoň všimnout. V tom jsem viděl mezery. Když jsem to psal, chtěl jsem se poučit sám, co vlastně mám psát. Mají čtenáři právo, aby byli ukojeni literaturou ve svých živých a třeba naivních potřebách? Má to básník dělat, je to dobré? Při psaní této knížky jsem si uvědomoval, co vlastně je posláním literatury.

Dále vydám pohádky pro děti. Když vidím malé děti od čtyř od pěti let nahoru, tak mě u nich překvapuje ta frenetická potřeba jazyka, jak milují slova, jak jsou šťastné, když najdou nové slovo. Myslím tedy, že dětská literatura má mít ten nejbohatší a nejkypřejší jazyk. Odnese-li si dítě málo slov z dětství, bude jich znát málo po celý život. To je pro mě problém dětské literatury. Dát dětem co nejvíce slov, představ a schopností vyjadřovat se – pamatujte si, že slova jsou myšlenka, celý duševní fond.

Potom bych rád dokončil třetí díl Hovorů s T. G. Masarykem. Tento díl by se týkal výhradně jen jeho filozofické soustavy.

Nepíšete nové drama?
Zatím ne. Nechci zapadnout do žádné kategorie. Nechci být pouze dramatikem ani pouze romanopiscem. Chci dělat všechno.

Co byste nám řekl o zfilmování svého Loupežníka?
Neviděl jsem ani jednu zkoušku, to víte, v létě mám co dělat na zahrádce. Mohu vám říci jen tolik, že jsem byl zásadně proti.

Rád bych se vás, pane doktore, zeptal na Povídky z jedné a z druhé kapsy. Myslím, že většina kritiků, kteří o knize psali, šla jaksi vedle. Mohl byste nám o tom něco říci?
Předně, člověka omrzí psát věčně jen sloupky, esejíčky a fejetony. Dále i v tom je jistý literární problém, jak má vypadat povídka pro noviny. Představte si tajemný čtenářský okruh lidí, kterých neznáte, ale s nimiž chcete mluvit. První můj autorský zájem o detektivky vycházel z problémů noetických, jak se poznává a objevuje skutečnost. Povídky z jedné kapsy jsou tedy povídky noetické. Jakmile jsem se začal zabývati světem zločinu, zaujal mě proti mé vůli problém spravedlnosti. Asi v polovici mé knihy najdete ten přelom. Místo otázky, jak se poznává, převládá otázka, jak trestat. Povídky z jedné kapsy jsou tedy povídky noetické a justiční. Justiční povídky jsou myslím o něco lepší.

V Povídkách z druhé kapsy mě zas upoutal motiv literární, problém kolokviální řeči: Chtěl jsem zkusit nosnost jazyka mluveného, který by vyjádřil všechny odstíny. Té stránky si v knížce všiml jedině profesor Mukařovský. V obou případech jsem se zbavil komplexu, který mne tlačil. Byly to nahromaděné zkušenosti, s kterými jsem musil jednou ven. V těch dvou knihách je daleko víc reálného, co se skutečně stalo, než si kdo myslí.

Nijak si nestěžuji, ale ty dvě knihy nebyly pochopeny dobře. Nebyly to žádné odštěpky, považuju je za stejně důležité jako své ostatní knihy. V obou knihách mě dále ještě zajímal problém krátké povídky. Málo se o tom přemýšlí, jak se má krátká povídka udělat. Formálně je pro toho, kdo to dělá, taková 8–10–12stránková povídečka stejný požitek jako sonet nebo jiná uzavřená forma básnická. Myslím, že Angličané naučili se tak dobře psát jen na povídkách a jen tady našli ten úžasný dril, nepustit se na špacír.

Nechtěl byste nám, pane doktore, říci něco o své pracovní metodě?
Většinou píšu nahlas, musím si větu přeříkat, jak zní. To dělám při psaní divadelních her, povídek a pohádek.

Jak se díváte na své novinářské povolání?
Domnívám se, že jsem novinář. Nedělám to vedlejší rukou, beru to stejně vážně jako literaturu.

Přál bych všem spisovatelům, aby měli novinářskou školu, aby se naučili o vše se zajímat. U literatury mě hrozně trýzní, že autor většinou vězí ve svém uzavřeném světě. Spisovatel má žít ve světě, který patří všem. I novinářství je pokus o univerzálnost. Po všem se musí jít, nutno se zajímat o celý svět, nejen o určitý výsek. Chesterton, Wells, Shaw jsou také novináři.

Sbíráte exotické gramofonové desky a zajímáte se o přísloví a písničky různých národů. Co byste nám o tom řekl?
Jsou to moje koníčky. Takové desky, to je vlastně cestování po cizích duších. Je to nejpohodlnější a nejpřímější poznávání světa. Shání se to s velikými obtížemi, ale právě tím se to stává sportem.

The post Rozhovor s Karlem Čapkem o knihách, knihovnách, čtení z roku 1931 first appeared on Čítárny.

Procity Jana Kameníčka mají takřka šest set stran. Jde o autorovo bilanční dílo. A sumarizuje takřka desítku jeho knih (přesněji řečeno devět) vydaných mezi roky 1988-2014.
Nicméně texty byly více i méně pozměněny. K jedenkrát napsanému se Kameníček vracel a mnohé moduloval, dohnětl. Některé zařazené knihy navíc sestávají z více próz, a jak upozornila už publikaci oddaná pořadatelka textů Magdalena Wagnerová, pokusila se o to, aby mezi jednotlivými díly docházelo k rezonování.

Některé dílčí úpravy tudíž byly diktovány potřebou včlenit starší do nového a mohutnějšího koryta. Stálo to za to? Snad. A z obdobných důvodů – a pro dublicitu motivů – byly ze souborů Daidalova zoufalství a Ikarovy monology vypuštěny 3 povídky Příběh u bytné; Kocourku můj, já pro tebe pláču a Generál a komorník. Prostřední, jak jsem zjistil, navíc neseděla právě Magdaleně Wagnerové.

Jan Kameníček (*1955) akcentoval v mládí hudbu a osudy jejích předních tvůrců, ale dnes je zřejmé, že na další pouti za katarzí už nezáleží na tom, jestli pátral po osudech reálných či fiktivních. Společným jmenovatelem jsou přitom pocity viny, latentní postižení z pomyslných křížů snímaných postav, vzestupy, propady, apatie, deziluje, vzchopení se, boj, něha, vášeň, pomyslné i totálně hmatatelné křivdy a zoufalství jako kontrapunkt štěstí. Nad vším se klenoucí duha životní konečnosti.

Jak začít knihu, když je celým životem?
Za dozajista nejvhodnější úvod do objemného svazku byla posléze vyvolena sbírka teď už jen jedenácti povídek Daidalova zoufalství, a to včetně finálního textu Hrobník, přeloženého zatím do tří evropských jazyků. Dílu, které nedávno získalo působivou audio-podobu, tu předchází próza Kiaraan, jež je variantou na báj o Daidalovi a Ikarovi. A jako by se skrz tento příběh vynořil z pěn i dávný Hemingwayův rybář. Ale až PO ulovení ryby.

Žije si na pobřeží – s vnukem – a vnuk loví taky, ale ten pouze v rámci dětské hry. A během každodenního čekání na Kiaraana. Volá ho na pláž, k čemž užívá lastur i vlastní ruce, ale tu vstupuje na scénu muž jménem Fresco a mikrosvět se v tu ránu stane symbolem makrosvěta, v němž si vůdci (oblečení, jak jinak, v beránčím rouše) osobují právo vycvičit mladé a nevinné chlapce pro nespravedlivý, samoúčelný boj.

Každoroční slavnost doprovodí za největších veder kohoutí zápasy a celičké to pouze maskuje blížící se válku. Jak rád by děd vnukovi vnukl iluzi, že před vášní dospělého násilí půjde uletět a že chlapec opravdu může uniknout za Kiaraanem. Ale on uniknout nemůže. A samo dítě pochopí, že jde o hladivou iluzi.

Hrobník, nikoli však Sabinův
Už zmíněný, takřka dne již klasický Hrobník, je snově působícím příběhem, námětově blízkým povídkám Howarda Phillipse Lovecrafta či Neila Gainmana, ale… Styl je jiný a metaforičnost značná. A poněkud morbidní povídka je navíc v tom nejlepším smyslu fuksovská.

Titulnímu hrdinovi hrobničení zůstalo údělem a setkávání s mrtvými samozřejmým. Co pamatuje, dotýkal se těl bez života. Je submisivní, s mrtvolami navazuje až nepřiměřený fyzický kontakt, jak mu to však také vštěpoval otec – už od třetího roku života. A hrobničení je „velkým posláním“, což mu zase vštěpovala matka.
Rodina hřbitovní enklávu milovala a kontrastem k pohřbům se posléze stává mladíkova svatba. Skutečně však se v tomto případě jedná o kontrast? Úděl hrobníka je tu rozhodně spíš údělem zahradníka a nelze přece hovořit o nekrofilii, když rod jen vždy opatroval „zahrádku krás“.

V neobyčejně hutném textu nechybí ani rituální pohřbení kočky, při kterém se tu jedině lze stát mužem. Alespoň hrdina to tak cítí. Po otcově smrti vnímá pak osvobození, protože hřbitov nově patří jemu. Režíruje své námluvy s půvabnou návštěvnicí a vložením drobné legendy získává děsivý příběh jímavější hloubku.
Ale otcův stín syna pronásleduje a hřbitov lze opustit jen s touto novou a otcem zajisté už nevybranou chotí. Jenže… Tam venku mají moc veselé filmy a nelze tam proto žít. Skutečné emoce umí hrobník ostatně jenom napodobovat. A otec tu je (upozorněme) svébytnou variantou titulního hrdiny Spalovače mrtvol, avšak pointa bude jiná a s vlastní, neúprosnou logikou metafory zla v některých rodinách.

Ikarovy monology a Mínotaurův ostrov
Za tento soubor povídek je do Procitů vsazena sbírka dnes již pouze tuctu příběhů Ikarovy monology, a to včetně úvodní úpravy Cocteauova textu Lidský hlas a finálního Příběhu lidského hlasu. Příběh s bratrem ta kniha sází na jistou citaci z Bellowova Herzoga a poté v Procitech následuje i (mottem z Franze Kafky uvedená) kniha Mínotaurův ostrov.
Její součástí je přepracování textu Příběh u bytné a původně zde šťastně fungoval doslov Františka Kautmana, do kterého filosof napsal:

„Je to už řádka let, muselo být těsně po listopadu 89, nebo jaro 1990, kdy jsme seděli my tři, já, doktor Radkin Honzák a Jan Kameníček, a probírali další společenský vývoj. Kameníček se zničehonic zahleděl na krabičku zápalek (byli v té době oba vášniví kuřáci) a zcela nepochopitelně pronesl: Od této chvíle se už nebudeme dívat na tuto krabičku z jednoho úhlu, ale ze všech stran. – Stejný přístup pak volil pro variace pohledů na hrdinu.“

Ani slovo navíc! Rovněž Kameníčkovy knihy jsou jakýmisi krabičkami, i když utvářenými ze slov, přičemž tady sotva některé bývá navíc.

Taktéž Mínotaurův ostrov jako by byl psán jedinou větou. Jde o dřeň nerealizovaného románu, ale méně, tuší čtenář, znamená víc.
Z psychologického hlediska se autor obírá problematiku dominance a submisivity, zde v konstelaci babička – matka – chůva. Duše trojice se doplňují, vypravěči ony dámy během jeho dospívání vytvářejí nejen „půvabné pondělky“. Ty posléze vyruší tatínek a i na otce Kafkova se odkazuje. Jak totiž Jan Kameníček ví, Kafův táta vlastně nebyl „kruťas“. Ale ani hrdina Ostrova nevnímá hlavu rodiny vysloveně negativně: miluje je, byť si neváží úrovně jeho inteligence.

O čem je tedy nakonec tento příběh? Také o blížícím se konci dětství. A v jedné z mála klíčových chvil se tatínek opět projeví jako silná osobnost: to když chůvu vykáže do „méně důvěrných“ kolejí. Co mu však přitom bohužel nedochází? Že tím právě ztratil syna.

Příběh o Mínotaurovi je bezpochyby příběh modelový a umně vsazený do historického období po Únoru. Docházelo k nuceným nastěhovávání nájemníků a matka a syn Brůžkovi se tak díky státu vplíží do života zde představené rodiny. Ti dva jsou přitom i pomyslný odraz vypravěčova vztahu k matce.

Kameníčkovy precizní texty jsou vesměs metaforami, symboly a zhuštěninami. Přesto či proto krajně věrohodně reflektují lidství. Předkládá-li nám však přitom přetavené sekvence vlastního života, to se neptejme. A byly snad autorovi terapií? Opět nemístný dotaz. A Mínotaurův ostrov dokonce má i svůj happy end, byť ve skutečnosti nešťastný.

Predestinace a Praha
Roli v Kameníčkových příbězích hrávají více anebo méně odhalené rodové predestinace a je zajímavé, že zároveň často i prostředí Prahy. Konkrétní ulice, náměstí, schodiště, čtvrti, domy… Také novela o „ostrově“ se sune realitou místopisu i dějin, a to zhruba od momentu Gottwaldovy smrti a měnové reformy… Je však zvláštní, nakolik vypravěč pohlíží na děje teprve z pozdějších let života. Své běsy právě díky tomu předvádí s pocitem, že pro něj svět typu „bude, bude“, už skončil. A skrz dům tu zobrazený je kniha provázána s autorovou trilogií Čas rozpustilých písní. Působivost klíčových chvil se navíc umocňuje tím, že se k nim – spolu s hrdinou – vždy dobíráme ještě i podruhé a dokonce potřetí. Opětovná viděná jsou třeba. Osvětlí problém definitivně. Je to kvalitní autorský tah a básnivá proklamace. Perfekce!

Procity nato obsahují do jedenadvaceti kapitol rozčleněné (a citací ze Seiferta předznamenané) podobenství Rekviem za kantora Bacha.
Také o této Kameníčkově prvotině už bylo mnohé napsáno. Přišla ze světa hrdinů, mezi něž patří i Schafferův Salieri, a titulní hrdina ve střetu s pragmatismem fakticky podléhá.
Dále v Procitech najdeme prózu Dům, text Konvikt, rozsáhlou novelu Vacant, formou deníku psaný Vznik románu v sonátové formě (uvedený mottem ze Saula Bellowa) a experiment En ten tý ny, který uvozuje Sókratova úvaha o JESKYNI.

Celkem obsahují Procity přesně třicet próz o nejrozmanitější délce, přičemž nejkratší je – formou dopisu napsaný – Příběh matky z Ikarových monologů a nejrozsáhlejší zůstává novela v šestatřiceti kapitolách Vacant (2005). Některé tyto texty zcela pohlcují. Tak třeba i strohá, ale mistrná povídka Daidalos, jedna z vůbec prvních, co byly Kameníčkovy zveřejněny časopisecky. Chlapec zde v rodině vnímá nemoc i blížící se smrt a finále se stává jedinečným obrazem. A jsme tak dovedeni k symbolické vizi o svobodné šanci každého.

„Jediným skutečným filozofickým problém je sebevražda,“ řekl ostatně klasik, a hle, zde je svoboda nahrazena ujařmením.
Skrze zvuk zvonku, světlo, stín, chuť… vplouváme do bytosti školáka a do jednoho rána v činžáku. Jsme svědky konce jistého života a odhalíme tu souvislost s výtvarnými díly. Strýc byl malíř, ale je i Daidalem z jednoho z pláten, zatímco svět se vyjeví coby koncipovaná soutěž, ve které závodí nevinní sami se sebou.
Daidalos je text lidského nitra a klaun kresby se stává symbolem zlověstné předtuchy. Chlapci z této povídky posléze mrzne úsměv na rtu a cestička s brašnou a ke škole už nikdy nebude klauniádou.

Bude to vzlyk.
Jinou z prvních Kameníčkem zveřejněných povídek byl Výlet – a Marcelu Proustovi by se možná líbil.
I jemu přece stačily vůně, drobnůstky, detail, aby vzpomínky vykročily na pochod. U Kameníčka oproti tomu vše roztáčí rozjitřená mysl chlapce, pro kterého je stěhování velkou událostí. A nábytek světem skrýší. I těch v paměti. Světlo, tma, zima, horko, barvy z vyřezané lví tlapy, pach domova. A fyzická potřeba dojít si na malou, vše otevírá noc, v níž hoch – přece – skončí přimknutý k matce a v její posteli. Jako by sestupoval do lůna, do prenatálního období ulit. „Kamínek, kdesi zasazený a připomínající časy klidu.“ A neskončila ještě noc a už se lze ptát, ze kterého nádraží ráno odjedou. A kam! Děsivou pointu totiž přináší teprve poslední věta.

Jiná z povídek, a to Příběh u holiče, je hororem a současně psychologickou „nuancí na břitvu“.
Někteří pak pamatujeme z dětství až nevysvětlitelnou nelibost z přílišné blízkosti holiče, která je tady shrnuta v jediné, polo-imaginární gesto.

Příběh z prádelny akcentuje zase bič a erotiku, děsuplný zůstává i v celé své kruchtě strohosti.
Jen zdánlivá je pak jeho nedořečenost, neboť se zde vypoví víc, než by vypověděly dlouhé a všelijak „barvené“ stránky o pomyslném ptáčeti.

Zhmotněným snem pro vícero interpretací je Příběh o bílém závěsu, dílo věnované smrti a spánku, ale nejen jim. A Příběh matky je jakousi mělčinou s vyobrazením její divné obrany před osočením rodu poté, co syn kamsi odešel. Ona i švagr nepociťují žádnou vinu, ale vina je jimi naopak transponována do života syna.
Anebo ani to není celá pravda a skutečně se jí umně zbavoval, když ji vyvolával v druhých?

Formu dopisu má Příběh s dopisem a zahrnuje taky tuto klíčovou větu: „Ostatně kdo neumí lhát, ať raději nevypráví, říká se.“

V další povídce Putzi Hanfstaengl hraje hrdina Vůdci oblíbeného Beethovena tak dlouho a tak dobře, až se mu cítí být roven. Je však vykázán.
A próza Malý pan Friedmann předvádí jako básníka zaměstnance pohřebního ústavu, který se ani moc nestydí si přisvojit i Holanovy verše.
Tím se však již dostáváme k částem Kameníčkovy Biblické trilogie a Ježíšovo ukřižování sledujeme očima lotra jménem Kozel – v příběhu Den poslední, den první.

Do tří jazyků přeložený příběh Domu (toho „labyrintu světa“) jako by psal Edgar Poea místo Pádu domu Usherů, pokud by znal Kafkův Proces.
Dům je panoptikem, nájemníci často jen loutkami. Mohou za to? Jestliže ne, proč hierarchizují? Proč plni konvencí zabíjejí nudu zásadami, falší. Proč nejsou sami sebou? Zbyly by snad jen dutiny? „Nejsi v davu, nejsi nic,“ říká se i v próze Konvikt, této alegorii na citový život odříznutého vězně, kterému je sugerováno, že je vězněm dobrovolným. A je skutečně tak obtížné se nezařadit do davu v ruce s aktovkou? Ve finále je odkaz i na Příběh ptačího krále z Ikarových monologů.

Další rozsáhlá novela Vacant je podobenství uvedené citací z lékařského slovníku, podle kterého se mentální anorexie definuje co snaha zastavit vlastní vývoj.
Jsme ve městě ze snu, hledáme, ale má to smysl? Nerodí se děti, nelze ani psát! Jde o fuksovský text, kde je tématem i zkoušení čehosi, co se může hodit, ale ještě není třeba to praktikovat. Novela ilustruje tyranii, ba ďábelství, ale i hovoří o smysluplnosti umění. A roční doby jdou zde v kontrastu s ustrnutím v čase a lékařská věda plká mimo mísu a své pravé místo a Marek mění hůl v hada a hada zase v hůl. Prchněme z podobného města!

Je kam prchnout?
Vznik románu v sonátové formě jsou – snad – zápisky šílence, ale hudebnost je tu nesporná. Začíná se 15. březnem. Plyne čas a v říjnu další rok si vypravěč konečně vzpomene na jeden pro něj podstatný Kafkův dopis, ve kterém se tvrdí, že nikdo okolo neviděl překážky tak, jak je vnímal sám Kafka. Opakovanými pokusy o sebeanalýzu vypravěče připomíná text díla Ladislava Klímy. Muž zde hovoří se svým lékařem, ale nepřipadá mu, že lékař chápe jeho stavy. To dílo upomíná i na Klímovo Utrpení knížete Sternenhocha a ptá se: „Skutečně se psaním vymaníme z iluze?“

Tak se ptal již Franz Kafka a poeovská samota tu byla vypravěči vnucena. Anebo ji snad vyhledával? Pokud ano, odkdy? Otázkami roste paranoia a opět narazíme na motiv šachové partie, který vkliňuje Jan Kameníček do řady povídek. Text kočí jiným 15. březnem a hrdina mezitím už přijal smrt zaživa, aby spatřil i její důsledky.

Dodejme už jen: v chronologickém řazení a podle dat prvních vydání sestává svazek Procity z přepracovaných verzí knih:
Rekviem za kantora Bacha,
Dům
Vznik románu v sonátové formě
En-ten-tý-ny
Konvikt
Daidalova zoufalství
Vacant
Ikarovy monology
Mínotaurův ostrov

Spisovatel a scenárista Jan Kameníček (*1955),
absolvent Střední průmyslové školy stavební, studoval na Pražské konzervatoři obor violoncello, působil v Československém rozhlase a od roku 1980 je ve svobodném povolání.
Z matčiny a zrovna tak tatínkovy strany je z rodin kulturně podnětných, společensky významných, tvůrčích. K příbuzným patří publicistka-překladatelka Marie Fantová, slavný architekt Josef Fanta, překladatelka Eva Horlivá, fotografka Dagmar Hochová, filozof Vladimír Hoppe…
Také Jan Kameníček, byť je charakteristicky skromným mužem, náleží k téže plejádě. Nezačínal obrovsky, jako spíš odpovědně. Psal prózy, s přítelem z konzervatoře Svatoslavem Gosmanem vybrušovaly hry i televizní scénáře. Některé jeho první rukopisy vyšly samizdatově a následně po různých překvapujících aluzích na klíčové životní momenty některých figur světové hudební scény (Johann Sebastian Bach, Ferenc Liszt) vplynula jeho tvorba jako po nějaké řece mezi břehy existencionality – i literární kritika tak registruje v jeho personě (a duši oné osobnosti) evropského pokračovatele existencialistů.
Jeho dílo je, byť nikoli doposud kompletně, přeloženo do angličtiny, němčiny či polštiny.

Knihu Procity uspořádala a ediční poznámku napsala Magdalena Wagnerová. Podstatnou zásluhu na její realizaci má Jan Šavrda. Vydalo nakladatelství „dybbuk“. Praha 2019. 560 stran

The post Jan Kameníček. Procitání, sny a realita v Procitech mimořádně talentovaného spisovatele first appeared on Čítárny.

Na vinně je povídka Cestující společník, která tématicky byla zaměřena na rozdvojené osobnosti. Povídku mu ale neotiskli a vrátili ji s poznámkou:
„Je to vynikající, ale zápletka nestojí za nic.“
Stevenson si povídku znovu přečetl a nezbylo mu nic jiného, než přiznat pravdu. O své neschopnosti na zápletce cokoli vylepšit věděl, a tak se dlouhé týdny trápil, co s tím. Jednou si však vzpomněl, že kdysi se mu o zápletkách zdávalo. Vypadalo to tak, že ve svém snu byl sám mimo děj a jen se díval, jak se věci vyvíjejí. Jakoby mu někdo jeho povídku režíroval. Jakoby měl svého literárního pomocníka podobně, jako se k tomu přiznal brazilský spisovatel Xavier, který svému pomocníkovi dal dokonce jméno Emmanuel.

A jak celá povídka dopadla? Přečtěte si Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda.

Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda
Nejznámější román Roberta Louise Stevensona v oblíbeném komiksovém provedení je určen všem milovníkům tajemných a dobrodružných příběhů.
Henry Jekyll, smělý vizionář, věří, že dokáže své vědecké schopnosti využít k rozdělení člověka do dvou různých osob – jedné zcela dobré a druhé naprosto zkažené. Snaží se namíchat lektvar, který by zničil podstatu toho, co z člověka dělá lidskou bytost. Podaří se mu to sice, ale jen částečně. Namísto toho, aby oddělil špatnou část od dobré, Jekyll osvobodí právě své horší já.
To, co doktorovi původně připadá jako úspěch, se postupně stává jeho noční můrou, protože nad bolestnou přeměnou postupně ztrácí kontrolu. Jeho přátelé pozorují, jak chřadne, a obávají se nejhoršího…
Dokáže doktor Jekyll napravit, co způsobil, nebo je jeho proměna trvalá?

Výpisky z knihy…

Pan Hyde byl bledý a zakrslý – budil dojem člověka zrůdného, ač se ta zrůdnost nedala popsat, měl nepříjemný úsměv, choval se k advokátovi odporně bojácně a zároveň vyzývavě a mluvil ochraptělým, sípavým, až selhávajícím hlasem – to všechno svědčilo proti němu, ale ani to všechno dohromady nemohlo vysvětlit dosud nepoznaný odpor, hnus a strach, jaký budil v panu Uttersonovi. „Jistě za tím vězí něco jiného,“ řekl si, celý popletený. „Určitě za tím vězí něco víc, jen kdybych to dovedl pojmenovat! Chraň nás pánbůh, vždyť on ani nevypadá jako člověk! Spíš jako nějaký troglodyt, nebo snad byla pravdivá ta povídačka starého Fella?[1] Nebo takhle proniká navenek hanebná duše a přetváří jinak neporušenou tělesnou schránku? Tohle to, myslím, bude, protože jestli jsem někdy v něčí tváři uzřel znamení Satanovo, je to v obličeji tvého nového přítele, nešťastný Henry Jekylle!“

Člověk vlastně není bytost celistvá, ale rozdvojená. Člověk je pouhý shluk různorodých, neslučitelných a nezávislých jedinců. Dospěl jsem k poznání naprosté, základní dvojakosti člověka. Je to kletba lidstva, že dva tak nesourodé pruty jsou svázány do jedné otepi – že ti protinožci musí spolu ustavičně zápasit ve zmučeném lůně vědomí.

Člověku je navěky souzeno nést na svých bedrech břímě života, a kdykoli se pokusí je shodit, vždycky na něho opět dolehne ještě nevídanější a strašlivější tíhou.

Ale přesto, když jsem v zrcadle uviděl ten ošklivý přelud, nepocítil jsem vůbec odpor, spíše radostné překvapení. Tohle jsem tedy také já! Zdálo se mi to přirozené a lidské, v mých očích to bylo živějším projevem ducha, zdálo se mi to výraznější a jednolitější než nedokonalá, dvojaká podoba, jakou jsem si do té doby přivykl nazývat svou. A tak dalece jsem bezpochyby měl pravdu. Pozoroval jsem, že když jsem se vtělil do podoby Edwarda Hyda, nemohl se mi nikdo přiblížit bez očividného mrazení v zádech. Soudím, že snad proto, poněvadž ve všech lidských tvorech, s kterými se setkáváme, je směsice dobra a zla, jenom Edward Hyde, jediný z celého lidstva, byl čisté zlo.

Hyde při vší své životní síle byl nejen něčím, co zplodilo peklo, ale takřka i čímsi neorganickým. Tohle bylo to nejhnusnější: že ten propastný sliz jako by vydával hlasité skřeky, že ta amorfní hmota posunkovala a hřešila, že si to mrtvé a beztvárné osobovalo životní funkce. A ještě tohle: že Jekyll byl s tím odporným povstalcem spoután pevněji než manželským poutem, že byl na něho odkázán víc než na vlastní oči, že ho měl uvězněna ve svém vlastním těle, kde ho slyšel reptat a cítil, jak se rve na denní světlo, že v každé chvilce slabosti, v každém důvěřivém zdřímnutí se snažil nad ním zvítězit a připravit ho o život. Proto mi tropil všelijaké zlomyslné kousky: mým rukopisem drápal rouhavé poznámky do mých knih.

The post Jak Louis Stevenson vysnil geniální zápletku s doktorem Jekyllem first appeared on Čítárny.

Po dlouhém naplněném životě zemřela 14. 12. 2016 ve věku 93 let česká ilustrátorka, spisovatelka a malířka Daisy Mrázková (1923 – 2016). Umění zachytit „malé věci“, kterých si dospělí většinou nevšímají a považují je za samozřejmé, ukázat je skrze blízké příběhy a motivy (nalezeného medvídka, procházky, rodinné historky) je společným rysem všech knih Daisy Mrázkové. S jejími knihami vyrůstá už třetí generace dětí, vycházejí v obnovených vydáních a byly přeloženy (a stále jsou překládány) do mnoha jazyků.

Daisy Mrázková se narodila 5. května 1923 v Praze.
Její matka byla Angličanka a se svým budoucím mužem z Čech se seznámila v Londýně, kde oba pracovali v krejčovských dílnách. Daisy Mrázková prožila dětství a mládí střídavě v Praze a u strýce na venkově. Po maturitě na gymnáziu (1942) začala studovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u Antonína Strnadela. Tam také potkala svého budoucího manžela, malíře Jiřího Mrázka (1920–2008). Po uzavření vysokých škol se odstěhovali na Českomoravskou vysočinu a do Prahy se vrátili až po konci války. Studia už nedokončila. Narodily se jí tři děti, Veronika, Anna a Cyril.

Daisy Mrázková se účastnila řady výstav. Spolu s manželem Jiřím Mrázkem byli členy výtvarné skupiny UB 12. Věnovala se olejomalbě, později v její tvorbě převažovala perokresba, kresba barevnými tužkami a v devadesátých letech malba vaječnou temperou.

Od roku 1962 se naplno ponořila také do tvorby autorských dětských knih: stala se průkopnicí českých bilderbuchů.
Řada jedenácti autorských knih malířky Daisy Mrázkové, které vycházely na konci sedmdesátých a v osmdesátých letech ve státním nakladatelství Albatros, patří k tomu nejlepšímu, co na poli dětské knihy v druhé polovině dvacátého století vzniklo. Daisy Mrázková v nich geniálně skloubila abstraktní křehký svět svých maleb a kvašů s drobnou, jakoby klasickou anglickou perokresbou a textem na pomezí poezie a prózy. Děti její knihy milují, protože dokázala jednoduše před stavit velká témata: přátelství, smutek, opuštěnost, dobrotu, radost…
{youtube}2mAWxSAhaPA{/youtube}

The post Ilustrátorka a autorka Daisy Mrázková odešla do nebytí po dlouhém naplněném životě first appeared on Čítárny.