Orwell to napsal jasně. Svoboda je otroctví, válka je mír, nevědomost je síla. Každý den je jasnější, že EU si vzala jako svůj vzor Orwellův román 1984. A samozřejmě cenzura podle EU znamená hájení svobody slova.

Zákon DSA, který původně vzešel z pera Jourové, jejíž gesci nyní převzala finská eurokomisařka Henny Virkkunenová, však jasně jakoukoli svobodu slova popírá, neboť v rámci oné svobody slova uznává jen to, co je v souladu s politikou Bruselu.

Americký Kongres se právem obává, že se cenzurní praktiky EU, které mají v létě ještě výrazně zesílit, dotknou také amerických občanů, jimž jsou ústavně zaručena práva na svobodu slova a projevu.

To máme sice ústavně zaručené i ve většině zemí v Evropě, nicméně nejpozději za Covidu se ukázalo, že většina evropských politiků ani samotná EU ústavní práva neuznává.

Ostatně, samotné Covid pasy – výtvor EU – byly flagrantní ukázkou omezení ústavních práv části občanů pod zcela falešnou záminkou „potvrzení o bezinfekčnosti.“

V USA se nyní nestačí divit tomu, co ji svým orwellovským jazykem z knihy 1984 sděluje finský eurokomisař  Jonathan Turley,
Ten se dlouhodobě profesionálně zabývá prosazováním svobody slova, což je i téma, na které napsal několik knih, se nedávno účastnil Světového fóra v Berlíně. Tam byla cenzura obhajována nejen evropskými politiky, ale také Hillary Clintonovou.

Nyní varuje před dopadem cenzurních praktik EU nejen v Evropě, ale i v USA a zbytku západního světa.

Nedávno bylo VAROVÁNO před hrozbou pro svobodu projevu plynoucí z používání Zákona o digitálních službách (DSA) Evropské unie.

Předseda justičního výboru Sněmovny reprezentantů Jim Jordan se této záležitosti ujal a obdržel dopis od místopředsedkyně EU pro technologickou suverenitu Henny Virkkunen.
Dopis je vyhýbavý a klamný.

Ve knize The Indispensable Right je podrobně popsáno, jak byl DSA využíván k umožnění rozsáhlého vyšetřování a stíhání projevů.
V přímém rozporu s dřívějšími prohlášeními EU Virkkunenová popřela jakoukoli snahu regulovat svobodu projevu nebo vynucovat DSA mimo Evropu.

Obzvláště šílené je falešné tvrzení, že EU je i nadále „hluboce odhodlána chránit a prosazovat svobodu projevu.“
Mnozí v komunitě zabývající se svobodou projevu považují EU a DSA za největší hrozbu pro svobodu projevu na Západě.

Jordan ve svém dopise správně vyjádřil obavu, že DSA by mohla „omezit Američany“ v jejich ústavně chráněné svobodě projevu ve Spojených státech tím, že by donutila platformy, aby zakročily proti tomu, co EU považuje za „zavádějící nebo klamavé“ projevy.

Ve své odpovědi Virkkunenová bizarně popisuje DSA jako „obsahově agnostický“ a trvá na tom, že DSA „platí výhradně v rámci Evropské unie.“

To není to, co představitelé EU dříve říkali, ani to, co zákon sám dovoluje.
Články 34 a 35 DSA vyžadují, aby všechny stránky identifikovaly, posoudily a zmírnily „systémová rizika“ představovaná obsahem, včetně jakýchkoli hrozeb pro občanský diskurz, volební procesy a veřejné zdraví.

Je na EU, aby tyto kategorie definovala a posoudila z hlediska souladu.

Zákon vyloženě zakazuje projevy, které jsou EU považovány za „dezinformace“ nebo „podněcování.“

Výkonná místopředsedkyně Evropské komise Margrethe Vestagerová oslavila jeho schválení prohlášením, že „již není sloganem, že to, co je nezákonné offline, by mělo být také považováno za nezákonné online. Nyní je to skutečná věc. Demokracie je zpět.“

Někteří Američané se obrátili na EU, aby si vynutili cenzuru svých spoluobčanů.
Poté, co Elon Musk koupil Twitter a zrušil většinu cenzurního programu společnosti, mnozí na levici se zbláznili.

Tato zuřivost se ještě zvýšila, když Musk zveřejnil „soubory Twitteru“, které potvrdily dlouho popíranou koordinaci a podporu vlády při zaměřování a potlačování projevů.

V reakci na to se Hillary Clintonová a další demokratické osobnosti obrátily na Evropu a vyzvaly ji, aby použila svůj zákon o digitálních službách k vynucení cenzury proti Američanům.
Clintonová hovořila na Světovém fóru a obořila se na selhání při kontrole dezinformací.

EU okamžitě reagovala tím, že Muskovi pohrozila konfiskačními sankcemi nejen proti jeho společnosti, ale i proti němu samotnému. Musí  obnovit masivní cenzuru, jinak bude čelil drastickým finančním pokutám.

Tato kampaň před časem vyvrcholila, když měl Musk tu drzost udělat rozhovor s bývalým prezidentem Donaldem Trumpem.
V očekávání tohoto rozhovoru se jedna z nejznámějších postav bojujících proti svobodě projevu na světě rozzuřila.

Bývalý evropský komisař pro vnitřní trhy a služby Thierry Breton vydal Muskovi výhružný vzkaz:

„Sledujeme potenciální rizika v EU spojená s šířením obsahu, který může podněcovat násilí, nenávist a rasismus ve spojení s významnými politickými – nebo společenskými – událostmi po celém světě.
Včetně debat a rozhovorů v souvislosti s volbami.“

EU je již dlouho jedním z nejagresivnějších orgánů bojujících proti svobodě projevu na světě.

Aktivně podporuje vykuchání svobody projevu mezi svými 27 členskými státy.
EU není „agnostická“, pokud jde o svobodu projevu. Dlouho prosazovala určitý druh ateismu založeného na svobodě projevu.

Čelili jsme úředníkům EU, kteří se po léta zapojovali do orwellovského doublespeaku. Nicméně dopis Virkkunenové Jordanovi vyniká svou naprostou prolhaností…

ZDROJE: Zerohedge / Jonathan Turley org / Politico / X-Twitter

Ukázka z knihy George Orwell / 1984

„Strana prohlásila, že Oceánie nikdy nebyla spojencem Eurasie.
On, Winston Smith, věděl, že Oceánie byla spojencem Eurasie ještě před pouhými čtyřmi lety. Ale odkud tato znalost pramenila? Jen z jeho vlastního vědomí, které i tak musí být brzy zničeno.
A jestliže všichni ostatní přijímají lež, kterou Strana předkládá – jestliže všechny záznamy opakují stejnou povídačku – pak lež přešla do historie a stala se pravdou.
Heslo Strany:
“Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost: kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost”.

A přece minulost, svou povahou změnitelná, nikdy změněna nebyla. Všechno, co je pravda teď, je pravda odjakživa a navždycky. Je to docela prosté. Je k tomu zapotřebí jedině nekonečný sled vítězství nad vlastní pamětí. Říkali tomu “ovládání skutečnosti”, v newspeaku se tomu říkalo doublethink…

Doublethink znamená schopnost podržet v mysli dvě protikladná přesvědčení a současně obě akceptovat. Stranický intelektuál ví, jakým směrem musí změnit svou paměť; proto také ví, že zachází se skutečností hanebně; ale použití doublethinku mu současně poskytne útěchu, že skutečnost nebyla znásilněna.

Musí to být vědomý proces, jinak by nebyl uskutečněn s dostatečnou přesností, ale musí být zároveň nevědomý, neboť jinak by s sebou přinášel pocit nepravosti a tím i pocit viny. Doublethink leží v samém jádru Angsocu, protože základní linií Strany je záměrně používat lži, a přitom zachovávat pevný cíl, který se opírá o naprostou čestnost.
Je nezbytně nutné říkat úmyslně lži a přitom jim doopravdy věřit, zapomenout každý fakt, který se stal nepohodlným, a bude-li to nezbytné, vytáhnout ho ze zapomnění na tak dlouho, jak bude třeba, popírat existenci objektivní reality a přitom brát v úvahu realitu, kterou člověk popírá…“
xxx

„Nejhorší osamělost není ta, která pochází z toho, že jste sami, ale ta, která pochází z nedorozumění. Je to osamělost, když stojíte v přeplněné místnosti, obklopeni lidmi, kteří vás nevidí, neslyší vás, neznají vaši skutečnou podstatu. A v této osamělosti máte pocit, jako byste mizeli, rozplynuli se v pozadí, až se stanete pouze přízrakem, stínem svého dřívějšího já.“

The post Orwell a 1984. DSA. Svoboda je otroctví, válka je mír, EU cenzura je svoboda slova first appeared on Čítárny.

Když Zamjatin dopsal román “My” (1923) netušil, že kniha bude prvním skutečným vizionářským dílem varující lidstvo před absolutní moci nad jedincem. Ve svém důsledku je jeho příběh natolik inspirující, že ovlivnil další velikány jako byl Huxley, Orwell, Vonnegut, Boye a další. Orwell sám přiznává, že Zamjatin ve francouzštině ho inspiroval k napsání své legendární knihy 1984.

Jevgenij Zamjatin (1.2. 1884 – 10.3. 1937) ale nepíše svou knihu na základě prožitého reálného budování socialismu v SSSR, jak si mnozí myslí.
Kniha vznikla v roce 1923 a v době kolem Leninovy ​​smrti (21.1.1924) nemohl mít na mysli Stalinovu diktaturu. Ten se sice postupně dostává k moci, ale skutečnou moc získává až po velké čistce v letech 1934-36. Navíc podmínky v Rusku v roce 1923 nebyly takové, že by se proti nim někdo vzbouřil, protože život pro drtivou většinu Rusů se stal skutečně mnohem lepším.
Zamjatin se v knize nezaměřuje na žádnou konkrétní zemi, ale na důsledky průmyslové civilizace.

Zamjatin intuitivně předpovídá a varuje před prosazováním jedné pravdy a jednoho názoru, před zrůdným odlidštěním, umrtvením myšlení a společenským úpadkem.
Jedná se proto o klasickou scifi na základě tehdejších známých informací a vlastních zkušeností, které měl Zamjatin s politickými režimy.
Málo známý fakt je, že Zamjatin byl vězněn carskou vládou v roce 1906 a poté byl bolševiky uvězněn v roce 1922, dokonce na stejné chodbě stejného vězení.

Když Zamjatin chtěl knihu vydat, byl odmítnut.
Vydána byla teprve kopie knihy, kterou někdo vyvezl za hranice, kde byla přeložena do angličtiny, francouzštiny, češtiny.
A rozhodně není těžké pochopit, proč kniha byla cenzurována.
Zvláště v době známé jako Rakušanova fialová cenzura (2021-2025). Porovnej s Bachovým absolutismem (1851-1859) za Rakouska Uherska.

“Uvědomujete si, že to, co navrhujete, je revoluce?”
„Samozřejmě, je to revoluce. Proč ne?“
“Protože nemůže existovat revoluce. Naše revoluce byla poslední a nikdy nemůže existovat jiná. Každý to ví.”
“Má drahá, jsi matematik: řekni mi, jaké je poslední číslo?”
“Ale to je absurdní. Čísla jsou nekonečná. Nemůže být ani poslední.”
“Tak proč mluvíš o poslední revoluci?”

Jednoduše řečeno, Zamjatin v knize popisuje povstání obyčejného lidského ducha proti racionalizovanému, mechanizovanému, bezbolestnému světu.
Ve dvacátém šestém století, podle Zamjatinovy ​​vize, ztratili obyvatelé Utopie tak individualitu, že je známo pouze čísly nebo „unif“ (uniforma). Žijí ve skleněných objektech, což umožňuje politické policii, známé jako „strážci“, jednoduchý dohled. Ve stanovených intervalech mohou jednu hodinu (známou jako „sexuální hodina“) snížit clony kolem svých skleněných bytů. Samozřejmě neexistuje manželství, ačkoli sexuální život se nezdá být zcela promiskuitní.

Jednotnému státu vládne tzv. Dobroditel, který je každoročně a jednomyslně znovu volen celou populací.
Lidé žijí na syntetických potravinách a jejich obvyklá rekreace je pochodovat ve čtyřech, zatímco hymna Jednotného státu jim hraje prostřednictvím reproduktorů.
Hlavní zásadou společenství je, že štěstí a svoboda jsou neslučitelné. Vychází z poznání, že v rajské zahradě byl člověk šťastný, ale ve své pošetilosti požadoval svobodu a byl vyhnán na poušť.
Nyní jednotný stát obnovil lidské štěstí odstraněním jejich svobody.

Pojem MY pochází od Boha, a JÁ od ďábla.

Hlavním hrdinou je D-503, hlavní konstruktér lodi zvané Integrál, která má být vyslána, aby i mezi další civilizace roznesla ideu nejvyššího typu lidské společnosti.
Problém nastane, když se zamiluje do I-330. Jde samozřejmě o zločin. Navíc I-330 je členem podzemního hnutí odporu, které provede povstání, které chce strhnout Zelenou stěnu, jež hermeticky obklopuje společnost a izoluje ji od okolní živé přírody. Spiknutí je odhaleno a všichni jsou podrobeni operaci, která z nich učiní jednou provždy poslušné čísla. Jen I-330, která se zamilovala velmi vášnivě, je nejen mučena, ale nakonec rozmetána na atomy Dobroditelovým strojem.

Pak ji zavedli pod Zvon. Tvář jí úplně zbělela, a protože měla oči tmavé a veliké, bylo to velmi krásné. Když začali ze Zvonu odčerpávat vzduch, zaklonila hlavu, přivřela oči, rty sevřené – to mi něco připomínalo. Dívala se na mne, dokud se jí oči docela nezavřely.
Pak ji vytáhli ven, pomocí elektrod ji rychle přivedli k vědomí a znovu ji posadili pod Zvon. To se opakovalo třikrát – a přece neřekla ani slovo. Ostatní, které přivedli s tou ženou, byli poctivější – mnozí z nich začali mluvit hned. Zítra vystoupí všichni po stupních Dobroditelova Stroje.

Stroj Dobroditele vymyslel Zamjatin jako vylepšený model gilotiny, který oběť okamžitě redukuje na kouř, kal a čistou vodu.
Ovšem i poprava zde má jiný rozměr. Jedná se o rituální lidskou oběť, která umožní, aby jediná pravda Dobrodince a tím i celé společnosti se vrátila do pevných ideových základů. Popravy jsou vykonávány za účasti Dobroditele a jsou doprovázeny oslavnými básněmi.

Podobnost s knihou Huxlee (Překrásný nový svět) je na místě.
Atmosféra obou knih je podobná a jedná se zhruba o stejný druh společnosti, který je popsán, i když Huxleyho kniha ukazuje mnohem menší politické povědomí a je více ovlivněna nedávnými biologickými a psychologickými teoriemi. To vyplývá z toho, že Huxley se zabýval psychotropními látkami a jejich působením na lidské psyché. Proto také tvrdí, že vize budoucnosti lidstva bude ovlivněna touhou po štěstí pomocí drog.
Aldous Huxley předvídal, jak bude vypadat otrocká budoucnost

Výpisky z díla / J. Zamjatin / My / Dopsání knihy 1923.

Opravdu jsem já, D-503, napsal těchhle dvě stě dvacet stránek? Opravdu jsem někdy cítil – nebo myslel, že cítím – něco takového? Písmo je moje. Pokračuji stejným písmem, ale stejné je naštěstí jen to písmo. Žádné blouznění, žádné nesmyslné metafory, žádné city – jen fakta. Protože jsem zdráv, jsem naprosto, absolutně zdráv.
Usmívám se – musím se usmívat, vždyť mi vyndali z hlavy nějakou třísku a mám teď hlavu lehkou, prázdnou. Vlastně ne prázdnou, ale nemám v ní nic cizorodého, co by překáželo úsměvu (úsměv je normální stav normálního člověka).
Fakta jsou tato: Onoho večera sebrali mého souseda, který učinil objev o konečnosti vesmíru, mne a všechny, kdo tam s námi byli, protože jsme neměli potvrzení o Operaci, a odvezli nás do nejbližší posluchárny (číslo posluchárny je mi nějak známé) – sto dvanáct. Tam nás přivázali ke stolům a  podrobili Velké operaci.

Za 120 dní skončí stavba INTEGRÁLU.
Blíží se veliká historická chvíle, kdy se první INTEGRÁL vznese do kosmického prostoru. Před tisíciletím podřídili vaši hrdinní předkové moci Jednotného státu celou zeměkouli. Na vás je dosáhnout ještě slavnějšího vítězství:
zintegrovat skleněným, elektrickým, ohňodechým INTEGRÁLEM nekonečnou rovnici vesmíru.
Na vás je vložit blahodárné jařmo rozumu na nevědomé bytosti sídlící na jiných planetách – snad ještě v divošském stavu svobody. Nepochopí-li, že jim přinášíme matematicky neomylné štěstí, jsme povinni jim je vnutit. Ale dříve než zbraně vyzkoušíme slovo.
Jménem Dobroditele oznamuje se všem číslům Jednotného státu:
Každý, komu nechybějí vlohy, je zavázán sepisovat traktáty, tendenční poezii, manifesty, ódy nebo jiná díla o kráse a vznešenosti Jednotného státu.
To bude první náklad, který ponese INTEGRÁL.
Ať žije Jednotný stát, ať žijí čísla, ať žije Dobroditel!

Už v dětství, ve škole jsme všichni (a vy snad také) četli nejvýznamnější z dochovaných památek staré literatury – Jízdní řád.
Ale srovnejte ho s Deskami – a uvidíte vedle sebe tuhu a démant.
Obojí má stejný základ – C, uhlík – ale jak věčný je démant, jak je čirý, jak září. Komu by se netajil dech z dunivého letu stránkami Jízdního řádu. Ale Hodinové desky mění každého z nás v ocelového šestikolého hrdinu veliké básně.
Každé ráno s šestikolou přesností v touž hodinu a touž minutu vstáváme, vstávají nás miliony jako jeden muž. V touž hodinu všechny ty miliony současně začínají pracovat a současně končí. Sliti v jediné tělo o milionech rukou, v touž vteřinu určenou Deskami zvedáme k ústům lžíci, v touž vteřinu jdeme na vycházku, do posluchárny, do sálu Taylorových cvičení nebo se ukládáme ke spánku…

Vyprávěj něco dětem, dopovíš do konce, a přece se pořád ptají: a dál, a proč? Děti jsou jediní odvážní filozofové. A odvážní filozofové jsou bezpodmínečně dětmi. Zrovna tak to vždycky má být, jako to dělají děti: a co dál?

Sám křesťanský, milosrdný Bůh, který pozvolna upaluje všechny nepokorné na ohni pekelném – cožpak ten není kat? A cožpak těch, které upálili na hranicích křesťané, bylo méně než upálených křesťanů? Ale uvědomte si, že tohoto Boha přesto velebili po celé věky jako Boha lásky. Absurdita? Ne, naopak: krví psaný patent na nevyhladitelnou životní moudrost člověka. Už tenkrát – ten kosmatý divoch chápal: pravá, algebraická láska k lidstvu je nutně nelidská – a nutným příznakem pravdy je její krutost.
Jak je možné, že starověkým lidem nebyla nápadná všechna nesmyslnost jejich literatury a poezie. Obrovitá, úžasná síla uměleckého slova přicházela nazmar.
Je to směšné – každý si psal, co ho napadlo. Stejně směšné a hloupé jako to, že jejich moře tupě naráželo celý den do břehů a miliony kilogrammetrů obsažené ve vlnách dodávaly vznět jen citům milenců. My jsme z milostného šepotu vln vytěžili elektřinu, z šelmy prskající vzteklou pěnu jsme udělali domácí zvíře; a stejně jsme zkrotili a osedlali kdysi divoký živel poezie. Dnes už není poezie opovážlivým slavičím tlukotem – je státní službou, je prospěšná.

Zítra uvidím to neměnné, z roku na rok se opakující, ale pokaždé nově vzrušující divadlo: obrovskou číši souhlasu a zbožně zvednuté ruky. Zítra je den každoročních voleb Dobrodince. Zítra opět svěříme Dobrodinci klíče od skálopevnosti našeho štěstí. Samozřejmě, nemá to nic společného s bezhlavými, neorganizovanými volbami ve starověku, kdy dokonce, směšné to jen říct, nebyl znám ani výsledek voleb. Budovat stát na nevypočitatelných náhodách, může být něco absurdnější?

„Je to s vámi zlé! Zřejmě se vám udělala duše.“
Duše? To divné, prastaré, dávno zapomenuté slovo. Říkáváme někdy „z hloubi duše“, „promluvit do duše“, „oduševnělý“, ale duše…
„Je to… moc nebezpečné?“ zamumlal jsem.
„Nevyléčitelné.“
„A… oč vlastně jde? Neumím… si to… představit.“

„Víte… jak bych vám to… Tak se podívejte – plocha, povrch, třeba zrcadlo. A na té ploše jsme my dva a teď se tam mihl stín aera. Jenom na povrchu, letmo. Ale představte si, že ten neproniknutelný povrch najednou změkl působením nějakého ohně a nic už po něm neklouže – všechno proniká dovnitř, tam do toho zrcadlového světa.
Z plochy se stalo trojrozměrné těleso, svět, a v nitru zrcadla – ve vašem nitru – je teď slunce, proud vzduchu od vrtule aera i vaše chvějící se rty a ještě něčí. Rozumíte, chladné zrcadlo odráží, odmršťuje, ale tohle vstřebává a všechno v něm zanechává stopu – navěky.  Kdysi jste slyšel, jak v tichu dopadla kapka – a slyšíte ji pořád.“

„Ale proč mám najednou duši? Neměl jsem ji – a najednou… Proč ji nemá nikdo než já?“
„Proč? A proč nemáme peří, proč nemáme křídla – jen lopatky, základ pro křídla? Protože už křídla nepotřebujeme – máme aera, křídla by nám jen překážela. Křídla jsou k létání, ale my už nemáme kam letět – už jsme dolétli, už jsme dosáhli svého. Nemám pravdu?“
Zaraženě jsem přikývl. Druhý lékař to uslyšel a přidusal ze své ordinace.
„Co je duše? Říkáte duše?
Zatracená práce! Když to takhle půjde dál, máme tu za chvilku choleru. Já vám to říkal, já vám to říkal, všem – všem musíme vyoperovat tu fantazii.“

Jenom málokdo to ví, že pár lidí přece jen uniklo a zůstalo tam za stěnami. Byli nazí, utekli do lesa. Učili se od stromů, od zvěře, ptactva, květin, slunce. Obrostli srstí, ale pod srstí si zachovali horkou rudou krev. S vámi je to horší, vy jste obrostli číslicemi, číslice po vás lezou jako vši. Všechno z vás strhat a nahé vás vyhnat do lesa! Abyste se naučili chvět strachem, radostí, zuřivým vztekem, zimou, modlit se k ohni.

Četl jsem spoustu neuvěřitelných věcí o dobách, kdy lidé ještě žili svobodně, tj. neorganizovaně, divošsky. Ale nejfantastičtější mi vždycky připadalo právě tohle: jak mohla připustit tehdejší státní moc – i když byla ještě v plenkách – aby lidé žili bez čehokoli podobného našim Deskám, bez povinných vycházek, bez přesně stanovené doby jídla, aby vstávali a chodili spát, kdy se jim zlíbilo; někteří historikové dokonce tvrdí, že tehdy na ulicích celou noc hořela světla, celou noc se po ulicích chodilo a jezdilo.

Co je to za nesmysly? Určitě jsem nemocen. Dřív se mi nikdy nic nezdálo. Ve starověku prý lidé měli sny, sny byly u nich něco docela běžného a normálního. Jak by ne, vždyť celý jejich život byl takový příšerný kolotoč: zelené skvrny – oranžové skvrny – Buddha – míza. My však víme, že sny ohlašují těžkou psychickou poruchu.
A já vím, že můj mozek byl dosud chronometricky seřízeným, lesklým mechanismem bez jediného smítka, zato teď… Ano, teď právě cítím v mozku jakési cizí tělísko, jako když v oku uvázne jemňoučká řasa člověk je celý nesvůj, a jde jen o tu řasu v oku – ne a ne na to zapomenout…

Nemusím snad říkat, že náhody a překvapení jsou při našich volbách – jako při všem – vyloučeny. Volby mají především význam symbolický: připomenout, že tvoříme jediný mohutný organismus o milionech buněk, že – mám-li mluvit slovy evangelia starověkých lidí jsme jedinou Církví. Poněvadž dějiny Jednotného státu neznají případ, že by si třeba jen jediný hlas troufal porušit vznešené unisono.

Včera se konal dlouho všemi netrpělivě očekávaný Den jednomyslnosti. Po osmačtyřicáté byl opět jednohlasně zvolen Dobroditel, který již tolikrát dokázal svou nepřekonatelnou moudrost. Slavnostní nálada byla zkalena jistým zmatkem, vyvolaným nepřáteli štěstí, kteří tím samozřejmě pozbyli práva, aby se stali stavebními kameny včera obnoveného základu Jednotného státu. Každému je jasné, že vzít v úvahu jejich hlasy by bylo stejně nesmyslné jako pokládat za součást nádherné hrdinské symfonie kašel nemocných, kteří jsou náhodou přítomni v koncertní síni…

The post Jevgenij Zamjatin a MY. Vizionářská kniha, která inspirovala velikány jako Orwell, Huxley, Vonnegut, Boyle etc. first appeared on Čítárny.

Budoucnost lidstva velmi zajímavě charakterizoval Edward L Bernays, zakladatel oboru politické propagandy Public relations v USA.
Řekl: “Nejlepší způsob jak lidi přesvědčit je chytit je za jejich emoce. Za jejich podvědomí a pudy. Nepředkládejte masám žádná fakta. Musíte je vyděsit k smrti”.
Na základě této myšlenky jsou napsána všechna velká vizionářská díla, která se v mnoha případech realizují už dnes.

Edward L Bernays ale jen definoval součastnost i minulost. Jak ale víme, moment překvapení však netrvá dlouho a lidé procitnou.
Východiskem jsou vždy dvě cesty.
Dyspotická, o které Jefremov říka, že je bezvýchodným zacyklením vývoje do inferna, odkud už není cesty zpátky a vede k destrukci.
Druhá představuje pochopení podstaty bytí nejen jednotlivce, ale harmonické propojení do kolektivního myšlení.

Stručně řečeno, vždy záleží na příklonu ke zvířecímu, pudovému chování nebo k vyšším duchovním hodnotám.

Budoucnost lidstva. Knihy napsané do roku 1945.

Platón
Zákony” (Nomoi, Leges), Ústava (Politeia, Republica).
Platón obě knihy napsal pod bezprostředním dojmem ze ztroskotání athénské demokracie a snažil se z něho vyvodit velmi podrobné poučení pro budoucnost.

Sebastian Brant
Loď bláznů (1494)
Loď s bláznivou posádkou, která se v naprostém chaosu a jakési nepříčetnosti plaví do ráje bláznů, Narragonie. 500 let stará kniha není jen satirou na tehdější společnost, ale také nepřímou vizi, kam taková společnost směřuje.
Sebastian Brant a Loď bláznů. Neuvěřitelně aktuální, 500 let stará kniha s dřevoryty Albrechta Dürera

Sir Thomas More
Utopie (1516)
Dílo významného anglického právníka sestává ze dvou částí – Kritika společnosti a O ideálním státě. Lidé v této společnosti žijí v hojnosti, a šťastně, skromně a prostě – navštěvují společné jídelny, společně obdělávají půdu a konají řemeslné práce.

Tommaso Campanella
O slunečním státě (1623)
Jeho cílem bylo popsat ideální model společnosti, který, na rozdíl od násilí, nepořádku a iracionalitě skutečného světa, by byl v harmonii s přírodou a chápal božské “umění” a moudrost. Campanella byl ve skutečnosti přesvědčen, že současná společnost je labyrintem nespravedlnosti a neštěstí právě proto, že se odchýlila od tohoto přírodního modelu.

Francis Bacon
Nová Atlantis (1627)
Utopický spis Nová Atlantida. je asi nejslavnější dílo Francise Bacona (1561 – 1626). Na rozdíl od Moora není jeho stát Bensalem naprosto ideální, ale spokojenost obyvatel funguje na základě kritického poznání a rozvoje vědeckých disciplín. Základem společnosti je heterosexuální manželství a rodina. Obyvatelé vykazují nejvyšší míru inteligence a touhy po vzdělávání.
Utopický román Nová Atlantida Francise Bacona vychází až po jeho smrti 1627

Robert Owen
Nový pohled na společnost (1813)
Jako manažer a spoluvlastník mnoha výrobních podniků a společností se pokoušel humanizovat podmínky v anglických továrnách. Ve své továrně vytvářel vhodné prostředí pro dělníky. Stavěl jim školy, knihovny a domy, upravil délku pracovní doby a změnil pohled na práci dětí. Je označován za otce družstevního hnutí a zároveň je na něj pohlíženo jako na představitele předklasické teorie managementu.

Charles Fourier
Nová metamorfóza (1808-1837)
Humanistický podnikatel, který ve svých spisech doporučoval zakládat družstva – falangy (základní jednotka, obec skládající se asi z 1600 lidí), v nichž se společně pracovalo a výsledky práce se dělily v kolektivu. Kniha Velká metarmorfóza je českým výběrem z jeho díla ve třech základních kapitolách. Člověk a dějiny, Kritika civilizace, Harmonická společnost

Bernard Bolzano
O nejlepším státě (cca1832)
Bolzano ve svém díle v mnohém předběhl svoji dobu. Požaduje odstranění majetové nerovnosti, účast lidí na vládě, zrovnoprávnění ženy, odstranění dědického práva, zajištění práva na práci, odstranění meziobchodu, odstranění tříd. rozdílů a mnoha dalších podnětných postřehů z fungování nové společnosti.

Svatopluk Čech
Hanuman (1884)
Svatopluk Čech ve svém podobenství a zvířecím eposu poukázal na věčné problémy, s kterými zápasí lidská civilizace, v kterékoliv době.
Hanuman. Nadčasové podobenství geniálního Svatopluka Čecha o lidském světě

Edward Bellamy
Pohled z roku 2000 na rok 1887 (1888)
Pohled do budoucího ráje. Jaký asi bude svět, až zavládne všude rovnost, volnost a bratrství. O světě řízeném jedinou velkou korporací.
Hlavní hrdina tohoto příběhu v hypnotickém spánku prochází světem roku 2000, v němž žije „ideální“ racionální společnost, kterou bychom mohli nazvat korporátní totalitou. Román byl mocným podnětem pro utopistické hnutí a celou řadu utopických děl jiných autorů.
Edward Bellamy a jeho pohled do budoucího ráje. Vize globální korporatní totality v roce 1888!

Herbert George Wells
Moderní utopie (1905)
Vize o novém uspořádání dokonalejší lidské společnosti. Svoboda jednotlivce je omezena pouze svobodou ostatních a zároveň bezpečností celku. Vědeckotechnický pokrok a jeho správné využití je pro něj prostředkem k maximálnímu využití všech přírodních zdrojů a k osvobození člověka od těžké fyzické práce. Stát se musí stát syntézou všech ras, kultur, politik a náboženství. Zásadně odmítá války jako prostředek dosahování moci.
Stroj času. Wells popisuje budoucnost lidstva, parazity z roku 802 701

Anatole France
Ostrov Tučňáků (1908)
Anatole France (1844-1924) napsal mimořádné a dnes už téměř neznámé dílo, reagující na aktuální společenské šílenství tehdějšího světa. Svatý muž Mael ve své ideové horlivosti omylem pokřtí tučňáky, kteří se pak po nebeském sporu mezi Bohem a anděly stávají částečně lidmi. A jejich dějiny jsou věrnou kopií lidské civilizace, jak s tím dobrým, tak s přemírou chyb, špatností i ukrutností. Přesto, že nám mohou uniknout satirické přesahy na konkretní osoby i události doby na přelomu roku 1900, je dílo velmi nadčasové.
Anatole France. Nadčasový Ostrov Tučňáků o šílenství lidské civilizace

Alfred Kubin
Země Snivců (1908)
Výjimečná a jediná kniha známého malíře Alfreda Kubina. Jeho umění psychologického, ale klidného vyprávění hraničí s groteskou. Čtivá alegorie na hranicích reality a fantazie v utopickém státě někde v Asii, zvaném Země Snivců. Zakladatel této monstrózně úřednické velestavby zve do své země jen snílky. Tito senzitivní a nepraktičtí lidé, zde mohou svobodně vyjádřit svou individualitu, mohou dát průchod jakékoliv své náladě a mohou přiměřeným způsobem ukájet své sklony.
Země snivců. Utopie, sny a dnešní realita. Fantastická kniha slavného rakouského malíře Alfreda Kubina

Karel Čapek
R.U.R (1920)
R.U.R. znamená Rossumovi univerzální roboti a Čapek v tomto scifi románu/hře poukazuje na možné prolémy mezi člověkem a umělou biobytostí – robotem. V této hře vlastně poprvé zaznělo slovo robot, které na Karlovu výzvu navrhl jeho bratr Josef. Karel Čapek původně uvažoval o slově „labor“. Čapkuv robot je montován jako automobil, ale z nikoliv technickych prvků, ale z biologických entit.
První roboti v české i světové literatuře aneb od Tálose po Čapka


Zamjatin Jevgenij Ivanovič
My (1921)
Jeden z prvních utopistických románů. Zamjatinův příběh varuje před odlidštěním, mravním vakuem a umrtvením myšlení.
Jevgenij Zamjatin a vizionářská kniha My, která inspirovala velikány jako Orwell, Huxley, Vonnegut, Boyle etc.

Jaromír Rašín
Sláva strojů a měst (1929)
Rašínova kniha je velmi zajímavá vize o budoucnosti lidstva v podobě rozhovoru u včelaře a včel. Překvapivě aktuální kritika kritizující počínající technokratismus, hektický rozvoj městské civilizace, konzumního způsobu života a tím počínající odlidštění člověka.
Sláva strojů a měst. Dystopická vize odlidštěné civilizace

Jan Barda (vl. jménem Ferdinand Krejčí)
Převychovaní  (1931)
Děj knihy je varováním před nastupem socialistické totality. Děj se odehrává v roce 358 socialistického řádu, tj roku 2276 ve společnosti, která odmítá vše staré. Dokonce i staré knihy se zakazují pod trestem smrti. Lidé jsou označování čísly a symboly.
Převychovaní. Překvapivě přesná vize totalitní budoucnosti Jana Brady z roku 1931

Huxley Aldous
Překrásný nový svět, Konec civilizace (1932)
Budoucnost totalitní civilazace, ke které se společnost rozhodla dobrovolně na základě touhy po pudové rozkoši.
Huxley popsal Překrásný nový svět, kde otroci jsou dobrovolně šťastni

Karel Čapek
Válka s mloky (1936)
Čapkův bestseller Válka s mloky (1936) jsou ve skutečnosti tři knihy, na sebe navazující. Andrias Scheuchzeri, Po stupních civilizace a Válka s mloky. Přesto, že je mnohými román popisován jako utopistický není tomu tak a Karel Čapek sám píše “…to není utopie, nýbrž dnešek…“
Téma ovládnutí lidského světa zotročeným zvířetem – mloky je nejen podobenství se světem Čapkovým a nástupem fašismu, ale v mnohém je i světem naším.
Válka s mloky. Karel Čapek napsal aktuální podobenství, ale ne utopii

Ayn Rand
Chvalozpěv (1937)
Představte si budoucnost a společnost, v níž by každý přemýšlel jen v rámci kolektivu a v každém ohledu by mu sám sebe podřídil. Bez kolektivu by nebylo nic. Člověk by plně patřil a podléhal kolektivu a ten by s ním mohl plně disponovat. Představte si lidskou společnost jako obrovské mraveniště, v němž největším hříchem by bylo použití nebo i pouhé rozpomenutí se na jedno dávno zapomenuté slovo – na slovo “já”.
Ayn Rand. Chvalozpěv o infikované společnosti, kde existuje pouze MY a nikoliv JÁ

Boye Karin
Kallocain (1940)
Kallocain je droga pravdy, po jejímž požití každý vyzradí na sebe i na své nejbližší i ta nejskrytější tajemství. Droga je používána k ovládání společnosti. Dyspotická budoucnost na základě vzestupu Hitlera k moci.
Karin Boye. Kallocain. Proslulý vizionářský román o fašistickém a totalitním státě

George Orwell 
Farma zvířat (1945), 1984 (1949)
Obě knihy popisují budoucnost lidstva jako totalitní společnost, která je postavena na síle a násilí, kde lidé jsou ovládáni strachem z bolesti.
Farma zvířat jako stát prasat. Orwell a jeho popis kolektivní stupidity

——————–
Budoucnost lidstva 1. Nejzávažnější vizionářské knihy do roku 1945

Budoucnost lidstva 2. Nejzávažnější vizionářské knihy po roce 1945

The post Budoucnost lidstva 1. Nejzávažnější vizionářské knihy do roku 1945 first appeared on Čítárny.

Henry Miller (26.12. 1891 – 7. 6.1980) byl díky otevřeným a intimním popisům lidské sexuality, nevázanosti lidského chování dlouho na hraně pornografie a v podstatě je jím dodnes. Obratník raka je dnes už klasický román moderní americké literatury. 

Miller popisuje tzv.”zbytečné” lidi v celé jejich primitivní syrovosti života.
Píše o lidech bez budoucnosti, kteří žijí rádoby svobodně, nezávazně ve všem, co konají. V pití, lásce, sexu, meditacích, nicnedělání etc.
Paradoxně píše o lidech, kteří svou abnormální sobeckost vydávají za bezbřehou svobodu.
Nikdy tam ale nejsou lidé, kteří jsou ukotveni a pracují pro společnost, kteří vychovávají děti a vytvářejí základ lepší budoucnosti pro všechny.

Nemám peníze, nevím, kde je vzít, a žádná naděje mi nekyne. Jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Ještě před rokem, ještě před šesti měsíci jsem se domníval, že jsem umělec. Teď už se to nedomnívám. Jsem! Zbavil jsem se jakékoli literátštiny. Žádné knihy, které bych měl napsat, už bohudíky nejsou.
Výpisek z knihy

V Obratníku Raka popisuje Miller obraz svého života v letech 1930 až 1932 v Paříži, kde podobně jako “ztracená generace”  Hemingway (kniha Fiesta), Fitzgerald etc. se pohyboval v místní intelektuální společnosti.

Přesto je Millerův styl psaní je pro mnoho čtenářů až poetický, čtivý a objevný v nacházení souvislostí.
A proto jak kniha Obratník Raka, tak Obratník Kozoroha nebo trilogie Růžové ukřižování významným způsobem ovlivnily světovou prózu.světové prózy.

Výpisky o knize z pera George Orwella:

“Ale čas od času se objeví román, který otvírá nový svět, a ne tím, že by odhaloval cosi neznámého, ale tím, že odhaluje, co je důvěrně známé. …

Ale jakého druhu je ta zkušenost? Jakého druhu jsou ty lidské bytosti? Miller píše o člověku z ulice a je mimochodem poněkud škoda, že to je zrovna ulice plná bordelů. To je trest za opuštění rodné země. Člověk musí přenést své kořeny do mělčí půdy.

Exil je patrně škodlivější pro romanopisce než pro malíře, nebo dokonce i básníka, protože spisovatel tím ztratí kontakt s životem naplněným prací a zúží svůj pohled na ulici, kavárnu, kostel, bordel a ateliér.
…

Stojí za povšimnutí, že Obratník Raka nenapsal mladík. Když román vyšel, bylo Millerovi už přes čtyřicet, a třebaže od té doby napsal tři nebo čtyři další knihy, je zřejmé, že s tou první žil dlouhá léta. Je to jedna z těch knih, jež pomalu dozrávají v chudobě a anonymitě, napsaná člověkem, který ví, o co mu jde, a je tudíž schopen počkat.
…

Cesta do hlubin noci je kniha, která má určitý záměr, a tím záměrem je protest proti hrůze a nesmyslnosti moderního života – a vlastně života vůbec. Je to výkřik nesnesitelného zhnusení, hlas z žumpy. Obratník Raka je téměř přesný opak. Je to tak neobvyklá kniha, že nám připadá skoro jako anomálie, ale je to kniha šťastného člověka.
…

Po létech strávených životem lumpenproletariátu, o hladu, po tulácku, ve špíně, v neúspěchu, po nocích pod širým nebem, po bitvách s přistěhovaleckými úředníky, po nekonečných zápasech o trošku peněz, Miller zjišťuje, že ho to baví. Nachází zalíbení přesně v těch stránkách života, které naplňují Célinea hrůzou. Nejenže neprotestuje, ale dokonce je přijímá.
…

Jonášem v břiše velryby.

Jen tak mimochodem se zmíní o eseji, který před lety napsal Aldous Huxley o El Grecově obrazu „Sen Filipa Druhého“.

Huxley poznamenává, že lidé na El Grecových obrazech vždycky vypadají, jako by byli v břichu velryby, a prohlašuje, že na myšlence „útrobního vězení“ je cosi zvláštně hrůzného.
Miller mu oponuje, že jsou mnohem horší věci než být spolknut velrybou, a z pasáže vyplývá, že pro něj samého je ta představa docela lákavá. Zde se dotýká něčeho, co je patrně velice rozšířená fantastická představa.

Možná stojí za povšimnutí, že každý, alespoň každý anglicky mluvící člověk, bez výjimky mluví o Jonášovi a velrybě. Jistěže ten tvor, který spolkl Jonáše, byla ryba, a tak je také popisován v Bibli (Jonáš, 2, 1), ale děti ji většinou pletou dohromady s velrybou, a tento zlomek dětské řeči se obvykle přenáší do dospělého života – což je možná známka toho, jak silně působí jonášovský mýtus na naši představivost.
Neboť je fakt, že být uvnitř velryby je velice pohodlná, útulná a domácká představa. Historický Jonáš, pokud ho tak můžeme označovat, byl moc rád, že unikl, ale ve fantazii, ve snění mu mnozí lidé záviděli.

Je samozřejmě zcela očividné proč. Břicho velryby je prostě dostatečně velká děloha, aby pojala dospělého. Jste pěkně ve tmě, v měkce vystlaném prostoru, který odpovídá vaší velikosti, mezi vámi a skutečností jsou celé metry velrybího tuku a můžete zaujmout postoj naprosté lhostejnosti, ať se děje cokoli.
Bouře, která by potopila všechny bitevní lodi světa, by k vám sotva dolehla jako ozvěna. Ani vlastní pohyby velryby byste patrně nevnímali.

Může se třeba vyvalovat ve vlnách na hladině nebo se prohánět tmou středních moří (podle Hermana Melvilla na míli hluboko), a vy byste ten rozdíl ani nezaznamenali. S výjimkou smrti to je to nejvyšší, nepřekonatelné stadium nezodpovědnosti. …

Vlezte si do velryby – nebo spíše přiznejte, že jste uvnitř velryby (protože tam samozřejmě jste). Vzdejte se světovému procesu, přestaňte proti němu bojovat či předstírat, že ho ovládáte; prostě ho přijměte, vydržte to a zaznamenejte.
To zdá se bude návod, který citlivý romanopisec dnes vezme za svůj.
Pozitivnější či „konstruktivnější“ román, který by nebyl emocionálně falešný, si dnes velice těžko lze představit.”

Uvnitř velryby Orwell o knize Obratník Raka od Henryho Millera / 11. března 1940

 

Výpisky z knihy: Henry Miller / Obratník Raka:

A tohle? To není žádná kniha, je to hanopis, pomluva, nactiutrhání. Tohle není kniha v běžném slova smyslu, ne, je to prodloužená nadávka, plivanec do tváře umění, kopanec do zadku Boha, Člověka, Osudu, Lásky, Krásy…čeho chcete.
xxx

S Irenou je ta potíž, že má místo kundy brašnu. Požaduje tlusté dopisy, aby je do ní mohla strkat. Ohromnou, avec des choses inouies. A co Ilona? Ta měla píču! Vím o tom, protože nám odtamtud zdola poslala pár chlupů. Ilona – divoká oslice větřící rozkoš. Kurvila se všude, kam oko pohlédne a někdy i v telefonních budkách a na záchodcích. Koupila pro krále Karla postel a holící misku s jeho monogramem. Ležela s vyhrnutou sukní na Tottenham Court Road a dráždila se prstem. Používala svíčky, svícny a kliky od dveří. Žádný čurák v celé zemi jí nebyl dost velký…ani jediný. Mužští do ní vstoupili a zvadli. Chtěla rozpínavé ptáky, samozápalné rakety, vřelé mazadlo z rozžhaveného vozku a krozotu. Nejradši by vám ocas uřízla a nechala si ho tam navždycky, kdybyste jí to dovolili. Píča jedna z miliónu, Ilona! Laboratorní kundy a nebylo lakmusového papírku, který by se mohl zbarvit podle ní. A tahle Ilona byla navíc skrz naskrz prolhaná. Pro svého krále Karla jaktěživ žádnou postel nekoupila. Korunovala ho láhví od whisky a měla plnou hubu všivých slibů. Chudák Karel, mohl v ní akorát tak zvadnout a pojít. Zhluboka se nadechla a on z ní vypadl jak chcíplý mekkýš.
xxx

Už sto let, nebo ještě déle svět, náš svět, umírá. A za celých posledních sto let nebo tak nějak se nenašel nikdo dost praštěný, aby celému stvoření strčil do díry v prdeli bombu a odpálil ji. Svět vyhnívá, odumírá kousek po kousku. Avšak potřebuje coup de grace, potřebuje úder, který by ho rozbil na padrť. Ani jeden z nás není celistvý a přece v sobě chováme všechny světadíly a moře mezi světadíly a ptáky ve vzduchu.

To vše hodláme sepsat – vývoj tohoto světa, který zemřel, ale nebyl pochován. Plaveme na hladině času a všechno ostatní utonulo, tone nebo utone. Bude to ohromná kniha. Budou v ní oceány prostoru, aby bylo kde se hýbat, procházet se, zpívat, tančit, šplhat, koupat se, metat kozelce, fňukat, prznit, vraždit. Katedrála, opravdová katedrála, při jejíž stavbě bude pomáhat každý, kdo ztratil identitu.

Budou v ní zádušní mše, kázání, zpovědi, modlení, chvalozpěvy, bědování a žvanění a tlachání, jakási vražedná nedbalost. Budou v ní růžicová okna a chrliče a ministranti a hrobníci. Můžete m dovnitř přivést koně a cválat skrz postranní lodě. Můžete mlátit hlavou do zdí – nepovolí.

Můžete se modlit, v které řeči se vám zachce, nebo se můžete někde stranou schoulit do klubíčka spát. Ta katedrála vydrží nejméně tisíc let a nikdo víc už žádnou takovou nepostaví, protože stavitelé budou mrtví a plány jakbysmet. Vydáme pohlednice a zorganizujeme turistické zájezdy. Kolem ní postavíme město a založíme svobodnou obec. Nepotřebujeme žádného génia – génius je po smrti. Potřebujeme silné paže, odvážlivce, kteří budou ochotni vypustit duši a přibrat na váze…

Den se mírným tempem odvíjí. Stojím na balkóně Tánina domu. Dole v salóně se odehrává drama. Dramatikovi je nanic a shora jeho skalp vypadá ještě hůř než jindy. Má vlasy ze slámy. Jeho názory jsou sláma. Také jeho manželka je sláma, i když ještě lehce zavlhlá. Celý dům je slaměný.

Stojím tu na balkóně a čekám, až dorazí Boris. Můj poslední problém – snídaně – je tentam. Všechno jsem zjednodušil. Kdyby se objevily nějaké nové problémy, mohu je s sebou tahat v ruksaku se špinavým prádlem. Zahazuji všechny své sous. Nač jsou mi peníze? Jsem psací stroj. Právě dotáhli poslední šroubek. Všechno klape. Mezi mnou a strojem není žádné odcizení. Jsem stroj…

O čem nové drama bude, to mi ještě neřekli, ale mohu to vytušit. Pokoušejí se mě zbavit. Přesto jsem na svou večeři přišel dokonce o trochu dřív, než čekali. Sdělil jsem jim, kam se mají posadit, co činit. Zdvořile jsem se jich otázal, zda je nebudu rušit, ale ve skutečnosti jsem chtěl říct, a oni to dobře vědí, nebudete rušit vy mě? Nikoli, vy blažení švábi, nebudete mě rušit. Živíte mě. Vidím vás tam sedět těsně vedle sebe a vím, že mezi vámi že je propast. Jste asi tak těsně u sebe, jako jsou těsně u sebe planety. Kdybych odtud odtáhl, nezbude žádná prázdnota, v níž byste mohli plout.

Táňa je v nepřátelské náladě – přímo to cítím. Vadí jí, že jsem plný něčeho jiného než jí samé. Z mého vystupňovaného vzrušení poznala, že její cena klesla na nulu. Ví, že dnes večer jsem nepřišel, abych ji obdělal. Ví, že ve mně klíčí cosi, co ji zničí. Dochází jí to pomalu, ale dochází…
Silvestr se tváří spokojeněji. Dnes večer ji při večeři u stolu obejme. Právě teď pročítá můj rukopis a chystá se podněcovat mé ego, poštívat mé ego proti jejímu. Dnes večer to bude divná sešlost. Na jevišti už stavějí kulisy. Slyším cinkání skleniček. Až se nalité sklínky vyprázdní, nemocnému Silvestrovi se uleví. Naplánovali jsme tohle představení teprve včera v noci u Cronstadtových. Stanovilo se, že ženy musí trpět a že jeviště musí tonout ve větší hrůze a násilí, ve větším neštěstí, větším utrpení, větší bolesti a bídě.

Nikoli náhodou to lidi, jako jsme my, žene do Paříže. Paříž je prostě divadelní jeviště, otáčivé jeviště, umožňující, aby divák zhlédl všechny fáze konfliktu. Paříž sama o sobě žádná dramata nepodněcuje. Ta jsou počata někde jinde. Paříž je prostě jako porodnické kleště, které vyrvou z lůna živý zárodek a vloží ho do inkubátoru. Paříž je kolébka umělých porodů. Každý, kdo se tu v téhle kolébce kolébá, sune se zpátky do vlastní půdy; jeden se ve snu vrací do Berlína, New Yorku, Chicaga, Vídně, Minsku. Vídeň už nikde není Vídní, vyjma v Paříži. Vše se zde povznáší k apoteóze. Kolébka vydá svá kojeňátka a jejich místa zaujmou jiná. Na každém rohu se tu můžete dočíst, kde žil Zola a Dante a Strindberg a kdekdo, kdo někdy něco znamenal. Každý tu někdy nebo jindy žil. Nikdo tu neumírá…

xxx
Boris včera večer zjistil, že má vši. Musel jsem ho oholit v podpaží, ale svědilo ho to dál. Jak jen se v tak krásném prostředí může někdo zavšivit. Nevadí. Nikdy bychom se nebyli tak důvěrně sblížili, Boris a já, nebýt vší.

The post Henry Miller. Obratník Raka. Pornografický román pohledem George Orwella first appeared on Čítárny.

George Orwell si velmi pozorně všímal chování jedinců ve společnosti. Mimo jiné poukazoval na typ člověka, který se často vysmívá své vlastní zemi. Ne proto, že by o něčem hluboce přemýšlel, ale protože si myslí, že samotný výsměch je známkou jeho výjimečnosti a tím i nadřazenosti.
Je to stále stejný druh lidí.
Stejný úšklebek. Stejně falešný výsměch.

“V levicových (progresivních) kruzích je vždy pociťováno, že být Angličanem je něco hanebného a že je povinností se pochechtávat každé anglické instituci, od koňských dostihů po lojové pudinky.
Je to zvláštní fakt, ale je nepochybně pravda, že téměř každý anglický intelektuál by se styděl stát v pozoru, zatímco oslavná píseň God Save the King se hrála chudým, nedovzdělaným, aby nekradli a měli v úctě autority.”
George Orwell, Lev a jednorožec (1941)

Tento jev výsměchu vidíte napříč médiemi, univerzitami, uměním, politikou.
Tento povýšenecký rituál smíchu všemu anglickému: historii, písním, tradicím, průvodům, přízvukům, vesnicím, starým způsobům. Jako by opovržení toho všeho bylo vrcholem sofistikovanosti.

Mezitím se prostý Angličan nezměnil.
Nepředvádí se v tom, jak mluví o své zemi, o domově, o tom, jak se stará o svoji rodinu, o tom, za čím stojí, když je třeba za něčím stát a za něco bojovat. Je někdy tichý, ale vždy skutečný.

Rozpor, o kterém Orwell mluví, je po tisíciletí neměnný:
Jsou tací, kteří cítí povinnost, sounáležitost a ctí historické kořeny svých předků.
A jsou tací, kteří si myslí, že jsou moderní v jedině správném názoru, které jim propaganda vtloukla do hlavy.

Kniha: George Orwell / Eseje
Slavné Orwellovy eseje „Poprava oběšením“, „Jak jsem střílel slona“, „Uvnitř velryby“, „Lev a jednorožec“, či recenze na Obratník Raka Henryho Millera a Mein Kampf Adolfa Hitlera patří mezi 51 textů, které George Orwell napsal v letech 1928 až 1941.

Ve svých publicistických dílech vystupoval nejen jako myslitel a homo politicus, ale především jako člověk vztahující se k druhým, „a fellow human being“; zabýval se sociálními, ekonomickými, a především obecně lidskými otázkami. Jeho eseje dodnes nabízejí příklad, jak lze k životu, myšlení i psaní přistupovat jednoduše a ryze, a staví na přesvědčení, že bez ohledu na ideologie je potřeba zůstat slušným a čestným člověkem.

Plánovaný čtyřsvazkový projekt nakladatelství Argo, nazvaný Eseje I.–IV., bude obsahovat celkem 241 esejí, včetně Orwellových literárních recenzí a proslulých novinových sloupků „As I Please“.
V této podobě se bude jednat o nejúplnější, nejširší a naprosto vyčerpávající souhrn Orwellových esejí v češtině.

Ukázka z knihy: George Orwell – Noviny za šesták
G. K.’s Weekly, 29. prosince 1928 pdf>>

Ami du Peuple (Přítel lidu) jsou francouzské noviny. Vznikly asi před půlrokem a ve světě, kde se to jen hemží „senzacemi“, docílily něčeho skutečně zvláštního a obdivuhodného – tím, že se prodávají po deseti centimech, což je něco jako anglický čtvrťák. Je to solidní formát běžné velikosti, který přináší zprávy, články a kreslené vtipy obvyklé úrovně, zaměřuje se obzvlášť na sport, vraždy, národní cítění a protiněmeckou propagandu. Není na nich nic neobvyklého kromě té ceny.

Není třeba vyjadřovat překvapení nad tímto jevem, neboť vlastníci Ami du Peuple právě všechno vysvětlili prostřednictvím rozměrného manifestu, který je vylepen po pařížských zdech všude, kde to není výslovně zakázáno. Když si člověk tento manifest přečte, s příjemným překvapením zjistí, že Ami du Peuple není jako jiné noviny, k jeho vzniku napomohl čistý veřejný zájem, nezkalený žádnými nízkými vidinami zisku.
Majitelé, kteří se rdí v jakési anonymitě, si tímto vyprazdňují kapsy a činí tak z pouhé rozkoše plynoucí z konání dobra potají. Dozvíme se také, že jejich cílem je válka s mocnými trusty, zápas za nižší životní náklady, a především boj proti mocným novinám, které ve Francii dusí právo na svobodu slova. Nehledě na to, že se tyto noviny zlověstně snaží vyřadit Ami du Peuple z oběhu, bude tento deník bojovat až do posledního dechu – ve všech ohledech, které jeho název naznačuje.

Člověk by tomuto poslednímu zastánci demokracie jistě tleskal ještě o poznání hlasitěji, kdyby náhodou nevěděl, že majitelem tohoto deníku je pan Coty, význačný průmyslník, vedle toho také majitel listů Figaro a Gaulois.
Člověk by též pohlížel na tento bohulibý deník s menší podezíravostí, kdyby se politicky tak vehementně nestavěl proti radikálům a socialistům, kdyby nezastával politiku dobré vůle mezi výrobci a dělníky, poplácávání po zádech a smířlivých postojů. V tuto chvíli je však tohle všechno vedlejší. Důležité otázky pochopitelně zní: Vydělá si Ami du Peuple na sebe? A pokud ano, jak?

Na té druhé otázce skutečně záleží. Jelikož jde pokrok směrem ještě rozsáhlejších a ohavnějších trustů, stojí za povšimnutí každý krok, který nás přiblíží době, kdy noviny budou jednoduše prostředkem reklamy a propagandy, a jen jako takové jemné přislazení té hořké pilulky budou obsahovat jisté množství důkladně cenzurovaných zpráv. Je docela dobře možné, že Ami du Peuple žije z reklamy, ale stejně tak je možné, že vydělává pouze nepřímo tím, že v něm vychází právě ta propaganda, kterou potřebuje pan Coty a jeho společníci.
V tom výše zmíněném manifestu se prohlašuje, že vlastníci se mohou povznést k ještě závratnějším výšinám filantropie a rozdávat noviny zdarma. V Indii jsem viděl deník, který se nějakou dobu rozdával zdarma se zjevným ziskem pro své podporovatele, kterými byla skupina reklamních agentur, jež zjistily, že bezplatné noviny jsou levným a uspokojivým prostředkem, jak vytrubovat vlastní cíle. Jejich noviny dokonce převyšovaly indický průměr, ale poskytovaly samozřejmě pouze takové zprávy, které byly vlastníkům vhod. Ty neznámé indické noviny předpověděly logický cíl moderního žurnalismu – a Ami du Peuple by měl být nazírán jako nový krok stejným směrem.

Nicméně ať už jsou jeho zisky přímé, či nepřímé, Ami du Peuple rozhodně prosperuje. Už teď má značný náklad, a třebaže vznikl jako ranní noviny, nyní vychází i odpolední a pozdně večerní verze. Jeho majitelé mluví čistou pravdu, když prohlašují, že některé jiné noviny se snažily, seč jim síly stačily, aby potlačily tohoto nového zastánce svobody slova. Ony jiné noviny (které samozřejmě také jednají z naprosto lidumilných pohnutek) se udatně pokusily vypudit Ami z trafik a novinových stánků, a dokonce se jim to podařilo, pokud jde o kiosky na nárožích.
V některých krámcích, které vlastní socialisté, je možno dokonce spatřit ve výloze nápis:
„Ici on ne vend pas Ami du Peuple.“ P
rodává se však mohutně na ulicích a v kavárnách, je k dostání také u holičů, trafikantů a všemožných dalších obchodníků, kteří v životě s novinami neměli nic společného. Někdy je prostě nechávají na bulvárech na hromadách, spolu s pokladničkou na dvoucentimové mince, úplně bez dozoru. Člověk vidí, že majitelé jsou rozhodnuti po dobrém či po zlém dosáhnout toho, aby se deník stal nejčtenějším v Paříži.

A pokud se jim to podaří – co nastane pak? Ami du Peuple očividně vystrnadí jedny nebo i vícero méně úspěšných novin – některé z nich už pociťují ztráty. Nakonec je tlak buď zničí, nebo přežijí tím, že napodobí taktiku Ami du Peuple. Z toho plyne, že každé noviny toho druhu, ať mají jakékoli cíle, jsou nepřítelem svobody slova. V současné době je Francie domovem svobody slova, přinejmenším v tisku. V samotné Paříži vycházejí desítky deníků – nacionalistické, socialistické i komunistické, klerikální a antiklerikální, militaristické a antimilitaristické, židovské i antisemitské. Naleznete tu Action Française, royalistický deník, dosud jeden z předních, ale také L’Humanité, což jsou ty nejrudější noviny mimo sovětské Rusko.
Objevuje se zde La Libertà v italštině, která se nicméně v Itálii nesmí prodávat, tím méně vydávat. V Paříži se tisknou noviny ve francouzštině, angličtině, italštině, v jidiš, němčině, ruštině, polštině, i v jazycích, jejichž písmo člověk ze západní Evropy nedokáže číst. Kiosky jsou přímo nacpané všemožnými novinami. Novinářský kartel, do kterého se už francouzští novináři navážejí, vlastně ve Francii zatím neexistuje. Nicméně přinejmenším Ami du Peuple se udatně snaží, aby se stal realitou.

A pokud se zjistí, že něco takového se vyplácí ve Francii, proč to nevyzkoušet jinde? Proč bychom v Londýně neměli mít noviny za čtvrťák, nebo aspoň za půl pence? Pokud je tu novinář pouze jako propagátor velkého byznysu, bude vysoký náklad, ať už dosažený férově, nebo křivácky, jediným cílem novin. Až do nedávné doby různé naše noviny dosahovaly žádoucího prodeje jednoduchou metodou – tím, že občas věnovaly pár tisíc liber na ceny pro výherce fotbalových kvízů.
Nyní jsou fotbalové kvízy zákonem zakázané a nepochybně některé náklady v důsledku toho prudce klesly. Zde tedy předkládám příklad hodný následování pro magnáty našeho anglického tisku. Nechť se pustí cestou Ami du Peuple a prodávají své noviny za čtvrťák. I kdyby z toho neplynulo žádné dobro, veřejnost bude mít aspoň pocit, že dostává za své peníze odpovídající hodnotu.

The post George Orwell. O člověku, který se vysmívá vlastní zemi first appeared on Čítárny.

Orwell a jeho málo známý a nedoceněný román “Nadechnout se” (Coming Up for Air, 1939).  To podstatné v knize je obyčejný lidský strach strach z tzv. „neviditelného“ nebezpečí. Byla to Orwellova reakce na válečnou politickou situaci v roce 1939, kdy nejen Hitlerovské Německo, ale také USA a Británie a další státy propagovaly různým způsobem válečnou psychózu mezi lidmi.

Hlavním hrdinou Orwellovy knihy je George Bowling, pojišťovací agent, kterému je něco přes čtyřicet. Bowling jako by byl přímo ztělesněním šedivé středostavovské průměrnosti.
Hlavní hrdina má průměrný plat, dvě děti, ženu, kterou sice nemiluje a které občas zahne, ale bez níž de facto nedokáže žít, bydlí v malém dvojdomku na předměstí Londýna, má staré auto, jednou za rok vyrazí na dovolenou… Nic ho pořádně nezajímá, snad jen peníze a ceny zboží, ale i tomuto zájmu schází jakékoliv zaujetí. Nadprůměrně je snad jen obézní.

Celý Bowlingův život připomíná určitou formu vegetativního přežívání, jež je provázeno brbláním týkajícím se cen a občasným povyražením. Na druhou stranu Bowling není v žádném případě hloupý primitiv. Někdy dokáže až překvapivě jasně a přesně analyzovat situaci či odhadnout lidi, díky čemuž je ostatně i docela úspěšný ve své práci.

Děj knihy “Nadechnout se” se odehrává v roce 1939, v atmosféře blížící se války, latentního strachu a nejistoty. Každodenní život probíhá sice stále stejně, ale vinou hrozby visící ve vzduchu se ve skutečnosti zcela mění vnímání světa a vlastního života:

„Silnice byly jako vždycky ucpané, velikánské červené autobusy se prodíraly mezi auty, motory burácely, klaksony troubily.
Dost hluku na to, aby probudil mrtvého. Ne však tenhle dav. Měl jsem pocit, že jsem jediný bdící člověk ve městě náměsíčníků. Je to samozřejmě jenom zdání. Když procházíte davem neznámých lidí, nemůžete si nemyslet, že jsou to jenom voskové figuríny. Oni si ale nejspíš myslí to samé o vás. Věštecká nálada, která se mě v tu chvíli zmocňuje, pocit, že válka je za dveřmi a že znamená konec všeho, mi ani nepřipadá zvláštní. Máme ho všichni. Někdo víc, někdo míň. Jsem přesvědčený, že některým z kolemjdoucích se hlavou honí obrazy vybuchujících granátů a hromad bláta. Myslete si o tom co chcete, ale vždycky na to myslí v tu samou chvíli dobrý milion lidí.“

Orwellovi se v knize “Nadechnout se” výborně daří zachytit a popsat onen zvláštní druh rozpolcenosti, kterou vyvolává „neviditelné“ nebezpečí.
Na jedné straně strach, na straně druhé obyčejné starosti a radosti života, jež vyvolávají představu, že žádné nebezpečí vlastně neexistuje.

Schizofrenní realitě Bowling uniká prostřednictvím piva, práce a vzpomínáním na minulost. Především vzpomínky na dobu dětství jsou pro Bowlinga tím nejlepším utišujícím prostředkem.
V nich je svět v období před první světovou válkou světem radikálně odlišným od toho současného, světem, kde bylo vše srozumitelné, kde se nic zásadního neměnilo a kde každý měl své více méně jasné místo. Orwell vytváří prostřednictvím Bowlingova vzpomínání na život v malém městečku nedaleko Londýna obraz, který do jisté míry připomíná to, co např. Karl Popper v knize Otevřená společnost a její nepřátelé nazývá mýtem o pádu člověka – minulost se svou stabilitou a relativní neměnností je přes všechna negativa dobou téměř rajskou.
Naproti tomu neustále se měnící moderní společnost spěje k nelidské davovosti, unifikovanosti a odcizenosti. V Orwellově pojetí je cítit zejména velké obavy z budoucnosti. Varuje nejen před hrozbou očekávané války jako takové, ale hlavně před tím, co bude následovat:

„Ale válka samotná není důležitá, horší je to, co přijde po ní. Svět, do kterého se řítíme, svět plný nenávisti a hesel. Stejnokroje, ostnatý drát, gumové pendreky. Tajné cely, kde umělé zářivky svítí dnem i nocí a fízlové vás sledují i ve spánku.“

Orwellova schopnost předjímat a vystihnout povahu totalitních režimů je úctyhodná. Na druhou stranu se však zdá, jako by si snad ani nedokázal představit, že může přijít změna, která by ve vztahu k onomu starému světu byla něčím pozitivním.

George Bowlinga jeho vzpomínky a šťastná shoda okolností, kdy vyhrál trochu peněz, které své úzkostlivě spořivé manželce zatajil, přivedly k nápadu, o němž se mluví hned úvodní větě románu.
(O tom, jaký nápad to je, se čtenář dozví až v poslední třetině knihy, díky čemuž se autorovi umně daří udržet jisté napětí, jež dává knize příjemný spád.) Při jedné pracovní cestě, okouzlen krásným jarním dnem, se na chvíli zastaví na louce plné petrklíčů. Hlavou se mu přitom honí úvahy o podivné nesmyslnosti lidského života, který je vyplněn mnoha zbytečnostmi, přičemž na věci podstatné a zajímavé většinou nezbývá čas. A v tomto neobvyklém duševním rozpoložení se Bowling rozhodne, že stráví týden ve svém rodném městě, Binfieldu. Nechce odejít od rodiny, opustit práci, radikálně změnit život, chce jen dočasnou změnu, návrat do míst, kde se cítil dobře a která jsou pro něj ztělesněním onoho starého dobrého světa. Návrat, byť krátký, se má stát oním nadechnutím se.

Na návštěvu rodného města se pečlivě připraví a zařídí vše tak, aby se jeho žena nic nedozvěděla, protože ví, že by jeho úmysl nebyla schopna vůbec pochopit. Samotná cesta do Binfieldu je naplněna vzrušením a radostným očekáváním. Oč větší a vzrušenější však byla touha vrátit se do rodného města, o to větší bylo Bowlingovo zklamání.
Již první pohled z kopce nad městem byl zdrcující:

„První otázka zněla, kde je Dolní Binfield?
Nemyslím tím, že byl zničený. Byl jenom utopený. Díval jsem se na poměrně velké průmyslové město. Pamatuju si – sakra, moc dobře si pamatuju! a v tomhle případě se nemůžu moc plést – jak Dolní Binfield vypadal z vršku chamfordského kopce. High Street mohla být dlouhá tak čtvrt míle a kromě několika odlehlých domků mělo město tvar kříže. Hlavní orientační body byly věž kostela a komín pivovaru. Teď jsem nemohl najít ani jeden.“

Přes počáteční deziluzi způsobenou radikální změnou vzhledu města se ubytovává v místním hotelu, a přestože je vnitřně nespokojen, rozhodne se v rodném městě setrvat. Rozhořčení v něm ale nevyvolává žádnou hlubší vnitřní aktivitu, naopak se Bowling zcela v souladu se svým naturelem pomalu ale jistě přizpůsobuje. Popíjí pivo a brandy, pokukuje po ženských a toulá se změněným městem. Z vysněného návratu do jiného světa se stává ušmudlaný výlet doprovázený několika vyčpělými vzpomínkami. Pro Bowlinga je především typické, že čeká změnu od vnějších okolností, což vyvrcholí v jeho pokusu najít starý zapomenutý rybník v zámeckém parku. Ten pro něj byl symbolem určitého tajemství, pravým opakem všedního života. Ze zarostlého rybníka ukrytého uprostřed neprostupného lesa a plného velkých ryb se však stalo přírodní koupaliště plné vřeštících dětí obklopené nespočetnou spoustou nových domů.

Po tomhle zážitku začalo být Bowlingovi zcela jasné, že pokus o útěk do nějakého starého světa byl a je omylem. Nesmyslnost celého pokusu utéct jen podtrhuje samotný Bowlingův návrat. Žena odhalí, že nejel na služební cestu a podezírá ho z nevěry, a on ji není schopen nic vysvětlit. Vše zůstává při starém a Bowlingovou jedinou starostí nakonec je, jak s co nejmenším úsilím uklidnit nastalou situaci: „Hlavou mi problesky tyhle tři možnosti:

A. Říct jí, co jsem doopravdy dělal, tak, aby tomu uvěřila.
B. Vyrukovat se starým trikem o ztrátě paměti.
C. Nechat ji, ať si myslí, že v tom byla ženská, a vzít si svoje prášky.
Stejně jsem ale moc dobře věděl, co nakonec zvolím.

Je asi jasné, že si zvolil třetí možnost. V Bowlingově životě se totiž vůbec nic nezměnilo.

Myslím, že se Orwellovi v tomto krátkém románu “Nadechnout se” velmi dobře podařily zachytit mnohé rysy předválečné doby.
Na jednu stranu je zde spousta nových možností usnadňujících každodenní život.
Na stranu druhou je však právě díky rostoucím možnostem na člověka kladen větší nárok, aby se se svým životem nějak sám vypořádal.
Se ztrátou nutnosti trávit většinu času prací zajišťující holé přežití totiž vyvstává otázka, co si vlastně počít s životem, v němž není třeba se jen dřít.

V postavě George Bowlinga se pak jasně zrcadlí životní prázdnota, kterou vyplňují jen bezcenné cetky povrchní zábavy.
I jeho útěk do rodného města je vlastně také jen jistým druhem povrchního odreagování. Bowling však od něj čeká mnohem více, stejně jako od všech vnějších věcí.
Jeho tragédie tak spočívá především v nepochopení toho, že vnější svět je přes všechny změny vždy jen kulisou a že to opravdu důležité se děje uvnitř člověka.

George Orwell / Nadechnout se / Vydalo Argo

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Orwell o manipulaci vědomí. Nadechnout se. Co vyvolává lidský strach a životní prázdnotu first appeared on Čítárny.

Stupidita je dnes fenomén víc, než kdykoliv jindy. Proto i Británie není už dávno ta ideální Anglie z časů Karla Čapka. Levicově-korporátní kulturní revoluce a´la Mao Ce-Tung jede na plné obrátky. Kancelářský liberální proletariát nové doby propaguje zvrácený gender, LGBT, GreenDeal i zákazy knih a revoluci ve vzdělávání, kde učit se míň, je prý víc. Cíle jsou evidentní. Snížení vzdělávání a IQ populace, rozbití rodiny, státnosti a znesvěcování národnosti. A to vše ve jménu tzv. lepší budoucnosti.

Sověti v Kyjevě kdysi říkali, že mají hlavně dva problémy. Blázny a silnice. Když se dnes podíváme do současné Británie, zjistíme, že těch problému mají podstatně víc než v bývalém SSSR. Ale blázni zůstavají na prvním místě.

Začátkem roku 2023 pronikl na veřejnost závěry britského programu Prevence, který má údajně chránit britské ostrovy před terorismem.
Ten, mimo jiné, ale islámský terorismus už vůbec nepostihuje, Antifa je v Preventu označována jako „jednotlivci a skupiny sjednocené vůči rasismu a krajní pravici“ a fanatici z Extinction Rebelliontam nejsou vůbec.
Hlavním teroristickým prvkem v Británii je ale krajní pravice, která se pozná podle toho, že čte klasiky a sleduje nevhodné filmy. Za krajní pravicí  jsou považování všichni, kteří kriticky myslí a mají jiný názor než levicové vládnoucí liberálně korporátní strany.

Jeden z výstupů programu Prevence je prý fakt, že lidé tzv. extrémní pravice čtou tyto knihy:
Pána prstenů od JRR Tolkiena,
Beowulfa, Chaucera,
v podstatě celého Shakespeara,
Ztracený ráj od Miltona,
Canterburské povídky Geoffreyho Chaucera,
Orwella, zvlášť jeho román 1984,
básně GK Chestertona,
Překrásný nový svět Aldouse Huxleyho,
Tajného agenta Josepha Conrada.

Nebezpeční jsou prý i diváci filmů jako:
Most přes řeku Kwai,
Velký útěk a Zulu,
komediálního seriálu Ano, pane ministře.

A proč takto stupidně přemýšlejí mnohé politické neziskovky, kteří např. v Česku jsou dnes soustředěni hlavně kolem politických stran Fialové vlády?
Protože takoví lidé myslí a když myslí, znají historii.
A když znají historii, umí hledat souvislosti.
A pak jím může rychle dojít, o co se snaží prodejní politici a nikým nevolené politické neziskovky a korporace.
Tak jednoduché to je.
A psal o tom velmi dobře i Bradbury.
>>

Naprostá většina lidí jasně vidí, že destrukce západní kultury, nábožeství a civilizace vůbec se vede na všech možných frontách, ale jen málokdo si uvědomuje skutečné a velmi reálné nebezpečí a realistický návrat do doby Temna. Mnohem horšího Temna než byl fašismus nebo nacismus. Začíná se tomu také říkat korporátní globální totalita. Je jenom otázka kolik lidí z té většiny je ochotno něco udělat, aby se takový vývoj zastavil.

Pod čarou:
Program Prevent britská vláda financuje ve výši 49 milionů liber (59 milionů dolarů) ročně, a zcela jsně „upřednostňuje boj proti ultrapravicové aktivitě”. Definici “krajní pravice” ovšem dodávají svoji a diskuse se o tom v podstatě nevede.

A co je ta stupidita?

Co je stupidita. Prof. Koukolík o stupidiním ničení přírody a společnosti Velikonočních ostrovů

The post Stupidita. Jste pravicový extremista? Pak čtete klasiku Tolkiena, Shakespeara, Huxleyho, Conrada, Chestertona etc. first appeared on Čítárny.

George Orwell vydal knihu “1984” 8.června 1949 jako román. Časopis Time zařadil “1984” dokonce mezi stovku nejvlivnějších knih od roku 1923.
Bohužel někteří méně inteligentní nebo více fanatičtí lidé v ní vidí příručku pro zavádění různých pofiderních totalitních metod ve společnosti.

Jednou z těchto metod je woke ideologie.
Když román vyšel k 75. výročí vydání knihy, objevila se v něm mimořádně stupidní předmluva prof. literatury Dolen Perkins-Valdezové.

A její poznámky jsou vskutku stupidní.
Například v předmluvě si stěžuje, že v románu „neexistují žádné černošské postavy“!!!
Šokující pro ni bylo i to, že se v knize vůbec nehovoří o rase, etnické příslušnosti.
Podle této inteligentní paní tmavé pleti je kniha jen dobrý příběh, který má velké nedostatky.
Např. hlavní postava Winston Smith se „ukáže jako velmi problematická postava“, která má na ženy opovrženíhodné názory. „Zvlášť ne ty mladé a hezké“. Je to „ten typ postavy, která mě dokáže donutit odložit knihu,“ píše profesorka literatury.
S tím se snoubí další nešvar hlavní postavy, která bojuje proti autoritě státu! Nevídané!
Vůbec ji nedochází, že Orwell varuje před totalitním státem plným cenzury a dohledu, státu, který pronásleduje „myšlenkové zločiny“ svých občanů, likviduje jazyk a totálně omezuje svobodu individuálního rozhodování.

A tady se dostáváme k mimořádnému paradoxu předmluvy:

Perkins-Valdezová obviňuje Orwella přesně z toho, z čeho stát v knize „1984“ obviňuje postavu Winstona Smitha: ze spáchání ideozločinu.
Ideozločin je podle Orwella zločin, jenž může být spáchán nejenom slovy či skutky, ale též myšlením. Možná dokonce i pomyšlením.
Pokud je hlavním tématem románu manipulace vědomí totalitním systémem, pak Valdéziová se chová přesně podle knihy.
Dokonce v předmluvě používá stejné metody, které Orwell kritizoval jako jedině správné a tudíž totalitní. ))

Šílenství probuzených (woke ideologie) tak konečně dospělo do fáze, kdy se stává vlastní karikaturou.
V tom je přínos prof. Dolen Perkins-Valdezové fenomenální.
Zda se jedná o nedostatek inteligence, vzdělání nebo přemíry stupidního myšlení naočkovaného fanatickou ideologii woke, nevíme.

Kniha 1984 byla psána jako scifi román. Nicméně ani Orwell nebyl schopen domyslet, že kniha se jednou stane obyčejnou příručkou, jak budovat totalitní stát.
Navíc Orwellova fantazie nikdy neobsáhla takový totalitní úpadek myšlení, jaký v předmluvě předvedla naše woke-profesorka.

Válka je mír
Svoboda je otroctví
Nevědomost je síla

The post George Orwell, román 1984 a mimořádný paradox woke ideologie first appeared on Čítárny.

Orwell vydal knihu “1984” 8.6. 1949. Kniha svým obsahem předběhla dobu tím, že se prakticky proměnila v příručku pro zavádění globálního korporátního totalismu pomocí liberální demokracie a neustáleho rozdělování společnosti pomocí různých menšin a migrace.

Futuristickou vizi světa ovládaného permanentní válkou tří totalitních, téměř totožných velmocí, můžeme vystihnout citací z uvedené knihy:

„Prvotním cílem moderní války… je zužitkovat produkty průmyslu, aniž by se zvýšila všeobecná životní úroveň.”

Domyšleno do důsledků, hierarchická společnost může existovat jedině na základě bídy a nevědomosti. A proto:

Skutečné moc se dosáhne, když vládnoucí třída kontroluje materiální nezbytnosti života, uděluje je a zadržuje masám, jako by to byla privilegia.

Cílem Těch nahoře je zůstat, kde jsou.
Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře.
Cílem Těch dole, kteří jsou příliš zkrušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život, je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni.

Po dlouhá období se zdá, že Ti nahoře jsou bezpečně u moci, ale dříve či později pokaždé přijde chvíle, kdy buď ztratí víru v sebe nebo schopnost účinně vládnout, nebo obojí.
Potom je svrhnou Ti uprostřed, kteří získají Ty dole na svou stranu předstíráním, že bojují za svobodu a spravedlnost.
Jakmile Ti uprostřed dosáhnou svého cíle, uvrhnou Ty dole nazpět do dřívějšího postavení otroků a sami se stanou Těmi nahoře.
Od jedné ze zbývajících skupin se okamžitě odtrhne nová skupina Těch uprostřed a boj začíná nanovo.

Z těch tří skupin se jen Těm dole nikdy nedaří dosáhnout svého cíle.
Dokud se nespojí…

„Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři. Jestliže toto je dáno, všechno ostatní z toho vyplyne.“
George Orwell, 1984

Pokud se tak nestane, pak:

„Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou.“
George Orwell , 1984.

Fikce geniálního Orwella se mění v postupný návrat k otroctví dokonalých opic-lidí

Ve svém románu „1984“ se J. Orwell opíral výhradně o realitu Británie během druhé světové války.
Kopíroval nechvalně známé „Ministerstvo pravdy“ BBC, kde v té době pracoval. Samozřejmě měl i jiné informace o chování fašistů i nacistů, ale základem, fundamentem modelu vytvořeného v románu bylo přesně to, co osobně viděl v Churchillově Británii.

Pokud jde o sovětský život, Orwell o něm nevěděl absolutně nic, a proto mezi SSSR a „1984“ nemohly existovat žádné paralely.
Román by proto měl být používán výhradně jako „materiál o britském životě“, „britském myšlení“ a britských obavách. Ty spočívaly v tom, že mohla být vytvořena určitá „skrytá struktura kontroly nad společností“, založená na „totalitním pronikání“ do všech sfér lidského života, včetně sexuality…

Taková struktura byla a skutečně byla nakonec v Británii skutečně vytvářena za premiéra Starmera: Kamery jsou na každém rohu Británie (téměř 8 milionů kusů, 1 kamera na každých 10 lidí). V roce 2025 je pronásledování lidí za názory (nejen na soc. sítích) na denním pořádku. Muslimská kultura má jasnou zelenou na úkor původního obyvatelstva. Staletá koloniální sláva a arogance prožívá svůj tragický karmický návrat.

JAK VZNIKL NÁZEV 1984?
Málokdo to ví, ale kultovní román George Orwella byl původně zamýšlen pod jiným názvem — „Poslední člověk v Evropě“.
Tento název lépe odrážel atmosféru osamělosti a beznaděje, ale ukázal se být příliš ponurým a nechytitelným.

Na podnět vydavatele bylo rozhodnuto knihu přejmenovat. Tak se zrodilo stručné a znepokojivé „1984“ — datum, které znělo jako varování. Existuje verze, že se jednalo o převrácený rok 1948, kdy autor dokončoval práci na románu.

Na závěr je nutno napsat, že konkrétní rok 1984 stal univerzálním symbolem antiutopie, a pojmy jako „Velký bratr“ a „novojazyk“ se pevně zavedly do každodenního jazyka — jako připomínka rizika totální kontroly a ztráty svobody.

The post Orwell popsal fungování světa jako psychopatickou touhu po moci a penězích first appeared on Čítárny.

V roce 1947 napsal Orwell knihu 1984. Dva roky poté (8.6. 1949), kniha vychází a dodnes je je jedna z nejznámější vizí budoucnosti. Je ale děsivé, jak se vyplňují Orwellovy vize vývoje společnosti, které napsal na základě svých psychologických pozorování a novinářských zkušenosti.
A možná ta děsivost trochu zesílí, když obrátíme kartu a uvidíme, že Orwellova kniha se stala příručkou, jak vytvořit globální chaos, rozložit státy pomocí politických loutek a manipulovat s lidmi pomocí médií a jediné pravdy.

Orwell by dnes svůj román asi nazval 2024.
Nový světový řád, do kterého tlačí svět malá skupina lidí mající finační moc, nelze nazvat fašismem, ale digitální a otrockou kontrolou nad člověkem, myšlenky zlaté miliardy a redukce populace.
Neodpovídá to myšlenkám nacismu?

Málokdo ale ví, že Orwell napsal už v roce 1944 dopis jistému Noelu Willmettovi, jenž se ptal, zda totalita, uctívání vůdců etc. jsou skutečně na vzestupu.
Tento dopis byl zveřejněný na stránkách The Daily Beast.

Musím říci, že se domnívám nebo obávám, že ve světě jako celku jsou tyto věci na vzestupu.
Hitler nepochybně brzy zmizí, ale jen na úkor posílení 1. Stalina, 2. angloamerických milionářů a 3. nejrůznějších drobných führerů typu de Gaulla. Zdá se, že všechna národní hnutí všude na světě, dokonce i ta, která vznikla z odporu proti německé nadvládě, nabývají nedemokratických forem, seskupují se kolem nějakého nadlidského vůdce (Hitler, Stalin, Salazar, Franco, Gándhí, de Valera jsou různé příklady) a přijímají teorii, že účel světí prostředky.

Všude na světě se zdá, že se pohybuje směrem k centralizovaným ekonomikám, které mohou “fungovat” v ekonomickém smyslu, ale nejsou demokraticky organizované a mají tendenci vytvářet kastovní systém.
S tím souvisí hrůzy emocionálního nacionalismu a tendence nevěřit v existenci objektivní pravdy, protože všechna fakta musí odpovídat slovům a proroctvím nějakého neomylného vůdce. Již nyní historie v jistém smyslu přestala existovat, tj. neexistuje nic takového jako historie naší doby, která by mohla být všeobecně přijímána, a exaktní vědy jsou ohroženy, jakmile vojenská nutnost přestane držet lidi na uzdě.
Hitler může říci, že válku začali Židé, a pokud přežije, stane se to oficiální historií. Nemůže říct, že dvě a dvě je pět, protože pro účely, řekněme, balistiky musí dělat čtyři. Ale pokud nastane takový svět, jakého se obávám, svět dvou nebo tří velkých superstátů, které se nebudou schopny navzájem podmanit, může se ze dvou a dvou stát pět, pokud si to vůdce bude přát. To je, jak vidím, směr, kterým se skutečně ubíráme, i když je tento proces samozřejmě vratný.

Co se týče srovnatelné imunity Británie a USA. Ať si pacifisté apod. říkají, co chtějí, zatím jsme se nestali totalitními, a to je velmi nadějný příznak. Velmi hluboce věřím, jak jsem vysvětlil ve své knize Lev a jednorožec (The Lion and the Unicorn), v Angličany a v jejich schopnost centralizovat svou ekonomiku, aniž by přitom zničili svobodu.

Je však třeba mít na paměti, že Británie a USA nebyly skutečně vyzkoušeny, nepoznaly porážku ani těžké utrpení a že existují některé špatné symptomy, které vyvažují ty dobré. Začněme obecnou lhostejností k rozkladu demokracie. Uvědomujete si například, ţe v Anglii dnes nemá nikdo mladší 26 let volební právo a že pokud je vidět, velká masa lidí tohoto věku na to kašle?

Za druhé je tu skutečnost, že intelektuálové mají totalitnější názory než obyčejní lidé. Anglická inteligence se vcelku postavila proti Hitlerovi, ale jen za cenu přijetí Stalina. Většina z nich je dokonale připravena na diktátorské metody, tajnou policii, systematické falšování dějin atd. tak dlouho, dokud mají pocit, že je to na “naší” straně. Ostatně tvrzení, že v Anglii nemáme fašistické hnutí, do značné míry znamená, že mladí v tuto chvíli hledají svého vůdce jinde.

Nelze si být jistý, že se to nezmění, ani tím, že prostí lidé nebudou za deset let smýšlet stejně jako intelektuálové nyní. Doufám, že nebudou, dokonce věřím, že nebudou, ale pokud ano, bude to za cenu boje. Pokud někdo pouze hlásá, že vše je v nejlepším pořádku, a nepoukazuje na zlověstné příznaky, jen pomáhá přibližovat totalitu.

Ptáte se také, jestli si myslím, že světová tendence směřuje k fašismu, proč podporuji válku.
Je to volba zla – mám dojem, že taková je téměř každá válka. Znám britský imperialismus natolik, že se mi nelíbí, ale podpořil bych ho proti nacismu nebo japonskému imperialismu jako menší zlo. Podobně bych podpořil SSSR proti Německu, protože si myslím, že SSSR nemůže zcela uniknout své minulosti a zachovává si dost původních myšlenek revoluce, aby byl nadějnějším fenoménem než nacistické Německo. Myslím si, a myslím si to už od začátku války, tedy od roku 1936 nebo tak nějak, že naše věc je ta lepší, ale musíme ji stále dělat lepší, což zahrnuje neustálou kritiku.

S pozdravem,
George Orwell

The post Orwell otevřeně o totalitě tři roky před napsáním knihy 1984, z které se stala příručka first appeared on Čítárny.