Walt Whitman byl jedinečný a dodnes ne zcela pochopený básník. Stébla trávy je Whitmanova jediná básnická sbírka a celoživotní dílo. Obsahuje 396 básní. Sbírku doplňoval a přepracovával celý život.

Jeho dílo je mimořádné, ale přesto se do jisté míry dá porovnat s dílem českého velikána Otokara Březiny.
Témata obou géniů byly v mnoha místech podobné. Místy až bolestné hledání kdo jsme a kam směřujeme v prostoru který jen tušíme a s vírou v lidství. Whitman byl ale daleko větší optimista než Březina. Byl tím dokonce tak pověstný, že Gilbert Keith Chesterton si z něho trochu utahoval: „Svatý František v své chvále všeho dobrého byl schopen okázalejšího optimismu než Walt Whitman.“

Silně humanistická Whitmanova výpověď, prostupující celé jeho dílo, nabývá v době narůstajících jediných pravd a mediálních masáží nové souvislostí.
Whitmanovo dílo se čte pomalu a zvolna se vstřebává. Komentovat jeho básně? Skoro každý čte něco jiného, jakoby jeho myšlenky byly určeny do jiného času, který ještě nenastal. Osobně cítím z jeho veršů silnou magnetizující sílu, která prostupuje vědomím mého dechu, jak se Whitman snažil (ať už vědomě nebo podvědomě) pojmout energii celého vesmíru svým prožíváním smyslového, jednoduchého a podstatného. Skrze jeho slova proráží prapodstata, obklopující veškeré naše bytí.

Karel Čapek o něm napsal:

“Vskutku není možno představiti si větší vzdálenosti, než je mezi lyrikou symbolickou, tak vágní, tajnou a intimní, a mezi poezii Whitmanovou, jež mluví jako veřejný řečník stojící uprostřed všech a všeho, přítomný a na všechny strany se rozhlížející.“

Sám Walt Whitman píše:

“Co je nejprostší, nejlevnější, nejbližší, nejsnazší, to jsem Já, Já který zkouším své štěstí, který vydávám, abych tím víc dostal nazpět, přikrašluji sám sebe, abych sám sebe dal prvnímu, kdo po mě vztáhne ruku, nežádám nebe, aby kvůli mně sestoupilo, sám je provždy štědře rozdávám.“

Jedna z jeho myšlenek, která charakterizuje Whitmanův pohled na svět a lidstvo:

„Takto bys měl konat: Miluj zemi a slunce a zvěř, opovrhuj bohatstvím, dávej almužnu každému, kdo si o ni řekne, zastávej se hlupců a bláznů, věnuj své příjmy a práci druhým, nenáviď tyrany, nepři se o Bohu, k lidem buď trpělivý a shovívavý, neskláněj se před známým ani neznámým nebo před mužem či muži, jednej upřímně se silnými nevzdělanými osobami a matkami od rodin, čti tyto stránky na otevřeném povětří v každém období každého roku, přebírej si vše, co tě učili ve škole nebo kostele, neb co ti řekly knihy, opusť vše, co zraňuje tvou duši a ty sám budeš velkou básní a dosáhneš nejbohatší plynulosti nejen slov, ale i tichých linek rtů a tváře a řas a každičkého pohybu tvého těla.“
TYTELL, John. Nazí andělé. Olomouc: Votobia, 1996

Jeden z posledních překladů vyšel v roce 2018. Walt Whitman / Listy trávy / Překlad Ondřej Skovajsa a Hana Lundiaková / Vydal Malvern 2018.
Jedná se o první český překlad původního vydání Leaves of Grass (1855) Walta Whitmana.
Obsahuje i pasáže, které v pozdějších vydáních sám básník vyškrtal nebo poupravil.
Český čtenář může přečíst i Whitmanovu rozsáhlou předmluvu, proslulý a vlivný poetický manifest.

Walt Whitman. Místo, kde se narodil.  >>

Výpisky z knihy:

Překlad Jiřího Koláře se Zdeňkem Urbánkem:

„ŘEKLO mi dítě Co je to tráva? a přineslo mi jí plné hrsti.
Jak jsem měl odpovědět tomu dítěti, když sám to nevím?
Myslím, že je to vlajka mé bytosti, utkaná ze zelené látky
naděje.
Nebo, myslím, je to kapesník Páně,
Voňavý dárek a památka naschvál upuštěná,
Se jménem majitele v některém cípu, abychom jej uviděli,
Povšimli si a ptali se Čí je to?
Nebo, myslím, tráva sama je dítě, děťátko zrozené vegetací.
Nebo, myslím si, jediný hieroglyf
A znamená: Klíčím právě tak v širých jako v útlých písmenech,
Rostu mezi černým jako mezi bílým lidem,
Kanuka, Tuckahoa, člena kongresu, negra vítám stejně
A dávám jim stejně. (…)“

xxx

V tobě, čtenáři, pulsuje život a hrdost a láska taková jako ve mně,
a proto jsou tobě určeny tyto mé zpěvy.

Nezavírejte přede mnou své dveře, pyšné knihovny,
neboť přináším to, co chybělo na vašich nabitých policích,
ale čeho je nejvíce třeba,
stvořil jsem knihu,
její slova nejsou ničím, její směřování je vším,
je to svébytná kniha, nespjatá s ostatními, nevyhmataná intelektem,
ale vy, věci skryté a nevyslovené, prostoupíte každou její stránku.

Sám o sobě zpívám, o pouhé jednotlivé bytosti.
O všem tělesném od hlavy až k patě zpívám,
ne pouze podoba tváře, ne pouze mozek je hoden opěvování, tvrdím.
O životě nesmírném svou vášní, svým tepem a silou,
radostném, stvořeném pro činy nejsvobodnější, zpívám.

Hodně vzdorujte a poslouchejte málo.
Jak někdo jednou uposlechne bez ptaní, je plně zotročen.

Já nepohnutelný, pohodlně rozkročen v přírodě,
nechť vzdoruji noci, bouřím, hladu, posměchu, nehodám a příkořím,
tak jako vzdorují stromy, tak jako vzdoruje zvěř.

Zpívám o jedinci,
v jedinci zanechávám ducha revolty.
(Ó skryté právo na povstání! Ó neuhasitelný, nezbytný ohni!)

Sebe slavím a o sobě zpívám.
Lelkuji a svádím k tomu svou duši,
lelkuji a zlehka se nakláněje, pozoruji mečík letní trávy.
Můj jazyk, každý atom mé krve je stvořen z této hlíny, z tohoto vzduchu,
já, právě sedmatřicetiletý, při výtečném zdraví teď začínám
a doufám, že nepřestanu, dokud nezemru.
A troufám si hovořit jakkoli riskantně,
sám příroda, bez zábran, s původní silou.

Vzduch nevoní, nemá chuť destilátu, je bez pachu,
je však navždy určen mým ústům a já po něm prahnu,
vyběhnu na lesní stráň, ze všeho svlečen a nahý,
a přímo šílím po jeho dotecích.

Hra světla a stínu na stromech za houpání ohebných větví,
rozkoš být samoten v polích či na stráních,
pocit zdraví, trylky letního poledne, můj zpěv, když vstanu z lůžka
a setkám se s ranním sluncem.

Poznáš, z čeho se rodí básně,
poznáš dobrotu země i slunce,
nic pak už nevezmeš z druhé a třetí ruky,
ani se nebudeš dívat očima mrtvých,
ani se nebudeš živit přízraky z knih,
ani mýma očima se nebudeš dívat,
ani ode mne cokoli nepřevezmeš,
do všech stran budeš naslouchat
a všechno procedíš sítem své vlastní duše.

Nikdy nebude více dokonalosti, než je nyní.
Nutkání a nutkání a nutkání a nutkání,
stále to tvořivé nutkání světa.
Z temnot vystupují stále množení, stále pohlaví, stálá životní líheň.
Dále to obohacovat nemá smysl, to cítí učenec i prosťáček.
Já, znaje dokonalý řád a míru věcí, když přou se, mlčím, jdu se vykoupat,
naplněn obdivem sám nad sebou.

Obklopují mě darmošlapové a věční vyptávači,
lidé, jež potkávám,
to všechno ale – to nejsem já sám.
Stranou všech těch tahaček a rvaní stojí mé skutečné Já.

Pro mne je muž, kdo má svou hrdost a palčivě cítí svá ponížení.

Voli, kteří tak řinčíte svým jařmem a řetězem nebo stojíte v listnatém stínu,
co to říkají vaše oči?
Zdá se mi, že je to víc než všechno,
co jsem černé na bílém přečetl za celý život.
A neříkám želvě, že je bezvýznamná proto, že není ničím jiným,
a sojka v lesích se nikdy neučila škály, ale pro mne trylkuje docela obstojně
a pohled kaštanové klisny vyhání ze mne veškerou hloupost.

Co je nejprostší, nejlevnější, nejbližší, nejsnazší, to jsem Já,
já, který zkouším své štěstí, přikrašluji sám sebe.

Nářky a podlézání zabalte s prášky pro invalidy.
Proč bych se měl modlit? Proč bych měl být zbožný a dbát na ceremonie?
Vím, že jsem bytelný a zdravý.
Vím, že jsem nesmrtelný,
vím, že mou dráhu nemůže opsat kružidlo tesaře,
vím, že nezaniknu jako ohnivé klikyháky,
které děti vřezávají do noci řeřavým prutem.
Vím, že jsem vznešený,
nenutím svého ducha, aby se ospravedlňoval nebo aby byl pochopitelný,
vidím, že přírodní zákony se nikdy neomlouvají.
Jsem, jaký jsem, to stačí.
Jeden svět je si toho vědom a pro mne ten největší, a to jsem já sám.

Přimkni se úže, noci s nahými prsy – přimkni se úže, přitažlivá a žírná noci!
Noci jižních větrů – noci několika obrovských hvězd!
Tiše se sklánějící noci – šílená nahá letní noci.

Směj se, ó smyslná země, vydechující svěžest!
Země dřímajících a rozplývajících se stromů!
Země po západu slunce – země se zamlženými vrcholky hor!
Země pod křišťálovým dštěním úplňku, jehož se právě dotkl úsvit!
Země jasu a stínu, které žíhají říční proud!
Země s holubí šedí mraků, kvůli mně zářivějších a čistších!
Ty oblá pádící země – země hýřící jabloňovými květy!
Usmívej se, tvůj milenec přišel!

Co dobrého dálo se kdysi nebo co dobrého děje se dnes, není takový div,
ale znovu a znovu je div, jak může někdo být podlý.

Nedávám si ubrousek na ústa,
hovořím se stejnou jemností o střevech jako o hlavě a srdci,
soulož pro mne není o nic odpudivější než smrt.

Jsem božský skrz naskrz a posvětím všechno,
čeho se dotknu nebo co se mě dotýká,
pach těchto podpaží je voňavější než modlitba,
tato hlava je více než chrámy, bible a všechna vyznání.

Jitřní úsvit v mém okně mě oblaží víc než metafyzika knih.
My také vzcházíme oslniví a úžasní jako slunce,
sami sebe nacházíme, má duše, v klidu a svěžesti jitra.

Svou hlavní přednost ti odpírám, odpírám toho se vzdát, co skutečně jsem,
obsáhni celé světy, ale nikdy se nesnaž obsáhnout mne.

Psaní a mluvení mou hodnotu nedokáží
a pouhým sevřením rtů zahanbím pochybovače.

Věřím, že pouhý list trávy není méně než denní konání hvězd
a že mravenec je stejně dokonalý a také zrnko písku a vajíčko střízlíka
a ropucha je veledílem dokonalosti
a vyšlehlá ostružina by mohla zdobit nebeské síně
a každý nepatrný kloub mé ruky zahanbí složité stroje
a kráva žvýkající se svěšenou hlavou předčí nádherné sochy
a myš je takový zázrak, že stačí ohromit sextilióny nevěřících.
Myslím, že bych se mohl vrátit a žít se zvířaty, jsou tak mírná a soběstačná,
stojím a dlouho, dlouho se na ně dívám.
Nepotí se a nenaříkají na život,
neprobdí na lůžku celou noc v pláči nad svými hříchy,
nehnusí se mi řečmi o povinnostech k Bohu,
žádné z nich není nespokojené, žádné z nich není posedlé mánií po majetku,
žádné z nich si nekleká před druhým, ani před svým předchůdcem,
který žil před tisíci lety,
ani jediné na celé zemi není úctyhodné nebo nešťastné.
Ukazují mi, co máme společného, a já to uznávám,
ukazují mi některé mé vlastní rysy a ona sama je zřejmě také mají.

Skvrnitý jestřáb padá střemhlav a obviňuje mě, že lelkuji a žvaním.
Já také nejsem zkrocen ani trochu. A také já jsem nevysvětlitelný.
Vyrážím barbarský svůj skřek nad všechny střechy světa.

xxx

Stébla trávy, přel. Kolář, Urbánek, Odeon, Praha 1969

Já přirozený

Já přirozený, Příroda,
Milující den, stoupající slunce, přítel, s kterým jsem šťasten.
Paže mého přítele volně visící přes mé rameno,
Stráň bílá květy horského jeřábu,
Táž za pozdního podzimu, odstíny červeně, žluti, hnědi, purpuru
a světlé i temné zeleně,
Hustý povlak trávy, zvěř a ptáci, osamělý neupravený břeh, planá jablka, oblázky,
Krásné odkapávající úlomky, nedbalý seznam jedné věci za druhou, jak jsem je k sobě náhodně přivolával nebo na ně myslil,
Skutečné básně (neboť co nazýváme básněmi, jsou pouze obrazy),
Básně noční osamělosti a lidí, jako jsem já.
Ta báseň plaše skloněná a neviditelná, kterou stále nosím u sebe a kterou nosí u sebe všichni muži
(Vězte jednou provždy, prohlašuji to úmyslně, kdekoli jsou muži jako já, tam jsou naše mužné, číhající mužské básně),
Myšlenky lásky, šťáva lásky, vůně lásky, povolnost lásky, úponky lásky a stoupající míza,
Paže a ruce lásky, rty lásky, falický palec lásky, prsa lásky, břicha přitisknutá a slepená láskou,
Země ryzí lásky, život, který je životem teprve po lásce, Tělo mé lásky, tělo ženy, kterou miluji, tělo muže, tělo země,
Něžné předpolední vánky vanoucí z jihozápadu,
Chundelatý čmelák, bzučící, toužebně poletující nahoru a dolů, svírající vzrostlý ženský květ milostnýma pevnýma nohama, svíjející se na něm a dělající si s ním, co chce, rozechvěně a pevně se k němu připínající, dokud není uspokojen;
Vlhkost lesů za časných hodin,
Dva spící ležící za noci blízko sebe, jeden s paží napříč pod pasem druhého,
Vůně jablek, aroma rozemnuté šalvěje, máty, březové kůry,
Chlapcovy tužby, žhavost a tíseň, když mi potají sděluje, co se mu zdálo,
Mrtvý list ve svém spirálovitém víru a tiše, smířeně padající k zemi,
Beztvará bodnutí, kterými mě bodají výhledy, lidé, předměty,
Soustředěné bodnutí, kterým se bodám sám, bodající mne, jak vůbec může někdo někdy bodnout,
Citliví, všeobsáhlí, dole převislí bratři, s kterými sbližují jen výjimečná tykadla, jen ta vědí, kde jsou,
Zvědavý tulák ruky toulající se po celém těle, ostýchavé
stažení masa tam, kde prsty konejšivě spočinou a samy zatrnou, Čirá tekutina uvnitř mladého muže,
Palčivé, těžkomyslné a bolestné leptání,
Muka, dráždící neuklidnitelný příliv,
Záliba v tomtéž, co cítím, záliba v tomtéž u jiných,
Rdící se a rdící mladý muž a rdící se a rdící mladá žena,
Mladý muž, probouzející se hluboko v noci, horká ruka, snažící se potlačit, co by jej přemohlo,
Mystická milostná noc, podivné, zpola radostně vítané záchvěvy bolesti, vidiny, horečky,
Tep bušící skrze dlaně a chvění obkličující prsty, mladý muž celý uzardělý, zrudlý, zahanbený, podrážděný;
Dorážení mého milovaného moře na mne, zatímco ležím nahý a svolný,
Veselí dvojčat batolících se v trávě na slunci, a matka nikdy neodvracející své bdělé oči,
Kmen ořechu, skořápky a zrající nebo dozrálé, protáhlé a zaoblené ořechy,
Neporušenost rostlin, ptáků, živočichů,
Nízkost, kterou bych spáchal, kdybych se skrýval nebo zjistil, že jsem necudný, když přece ptáci ani zvěř se nikdy neskrývají a nezjišťují, že jsou necudní,
Veliká čistota otcovství, rovná veliké čistotě mateřství,
Přísaha plodit, kterou jsem složil, mé dcery jako Adam svobodné a svěží,
Lačnost užírající mne ve dne v noci hladovým hlodáním, dokud nenaplním, co vydá chlapce, kteří se postaví na mé místo, až se mnou bude konec.
Zdravé odpočinutí, utišení, uspokojení,
A tento hrozen náhodně ze mne samého utržený,
Vykonal své dílo – bezstarostně jej házím, aby padl kamkoli.

xxx

Ukázka z knihy (překlad Ondřej Skovajsa):

SKVĚLÉ jsou mýty . . . . i pro mě jsou rozkoš,
Skvělí jsou Adam a Eva . . . . i já se za nimi otáčím a akceptuju je;
Skvělé jsou národy na vzestupu i národy, které padly, a jejich
básníci, ženy, mudrci, vynálezci, vládci, válečníci a kněží.

Skvělá je svoboda! Skvělá je rovnost! Jsem jejich stoupenec,
Kormidelníci všech národů, vyberte si každý svoje plavidlo
. . . . kam se plavíte vy, plavím se já,
Ve svalech svíráte život nebo smrt . . . . dokonalá věda patří
vám . . . . mám ve vás absolutní důvěru.

Skvělý je dnešek, a nádherný,
Je dobré žít v této epoše . . . . žádná lepší nikdy nebyla.
Skvělé jsou porodní bolesti a ponory a triumfy a pády demokracie,
Skvělí reformátoři i se svými chybami a křikem,
Skvělá smělost a risk námořníků na nových výpravách.

Skvělý jsi ty sám a já sám,
Jsme stejně dobří a špatní jako ti nejstarší a nejmladší a kdokoli jiný,
Co dělali ti nejlepší a nejhorší, můžeme dělat i my,
Co cítili . . necítíme to sami?
Co si přáli oni . . nemáme stejná přání?

Skvělé je mládí a stejně skvělé je stáří . . . . skvělé jsou den a noc;
Skvělé je bohatství a skvělá je chudoba . . . . skvělá je exprese a skvělé je ticho.

Mládí veliké zdravé a milující . . . . mládí plné krásy a síly a fascinace,
Víš ty, že i stáří se může vydat za tebou? Stejně krásné a silné a fascinované?

Rozkvetlý a překrásný den . . . . den obrovského slunce, skutků, ambic a smíchu,
Noc přichází těsně za ním, s miliony sluncí a spánkem a uzdravující tmou.

Bohatství v hojnosti a v krásných šatech a v pohostinnosti:
Ale co bohatství duše – kterým je upřímnost, poznání, hrdost a všeobjímající láska:
A co muži a ženy, jejichž bída je bohatší než bohatství?

Exprese v řeči . . písmem anebo ústy, pamatuj, že i ticho mluví,
Muka nejmučivější úzkosti a chlad nejchladnějšího pohrdání slova nepotřebují,
Opravdová adorace se obejde bez slov a klečení.

Skvělý je nejskvělejší národ . . hvězdokupa sobě rovných národů.
Skvělá je zeměkoule a to, jak se stala tím, čím je,
Dovedete si představit, že to tímto skončí? . . . . a že se růstu vzdá?

Pochopte přece, že od nynějška nás čeká stejně dlouhá cesta
jako od dob, kdy ji halily jen vody a plyny.

Skvělá je hodnota pravdy v člověku,
Hodnota pravdy v člověku trvá napříč všemi změnami,
Je nevyhnutelně v člověku . . . . on a ona se milují a jsou pořád spolu.

Pravda v člověku není diktum . . . . je nezbytná jako zrak,
Bude-li jedna duše, bude pravda . . . bude-li muž anebo žena, bude pravda . . . .
Bude-li fyzický svět anebo etika, bude i pravda,

Bude-li rovnováha anebo vůle, bude i pravda . . . . zbude-li
na zeměkouli vůbec něco, bude i pravda.
O pravdo zeměkoule! O pravdo věcí! Rozhodl jsem se tlačit všude za tebou,
Rozezvuč hlas! Přejdu pohoří anebo se vrhnu do moře za tebou!

Skvělý je jazyk . . . . kraluje všem vědám,
A v něm je plnost a barevnost a tvar a rozmanitost zeměkoule
. . . . a mužů a žen . . . . a všech vlastností a procesů;
Je skvělejší než bohatství . . . . je skvělejší než domy anebo lodě
anebo náboženství anebo obrazy anebo hudba.

Skvělá je anglická řeč . . . . znáte řeč stejně skvělou?
Skvělé je anglické plémě . . . . jaké plémě má tak nesmírný osud jako Angličani?
Matka tohoto plemene se musí ujmout nové vlády nad zemí,
Tato nová vláda povládne jako vládne duše a jako láska
a spravedlnost a rovnost, které vládnou duši.

Skvělé je právo . . . . skvělých je těch několik starých mezníků
práva . . . . je stejné ve všech dobách a nebude narušeno.
Skvělé jsou svatby, obchody, noviny, knihy, volný trh,
železnice, parníky, mezinárodní pošta a telegraf a burzy.

Skvělá je Spravedlnost,
Spravedlnost není ustanovována zákonodárci a zákony . . . . je v duši,
Nařízeními se neproměňuje o nic víc, než se proměňuje láska
anebo pýcha anebo gravitační zákony,
Je neměnná . . . . nezávisí na vůli majorit . . . . majority tak jako
tak nakonec stanou před stejným chladným a exaktním tribunálem.

Spravedlnost, to jsou velicí rození právníci a vzorní soudci . . . .
je to v jejich duších,
Je to dobře roztříděné . . . nestudovali pro nic za nic . . . . skvělé
zahrnuje i to míň skvělé,
Vládnou na nejvyšší úrovni . . . . dohlížejí nad všemi epochami
a státy a administrativami.

Vzorný soudce se nebojí ničeho . . . . mohl by stát tváří v tvář Bohu,
Před vzorným soudcem všichni ustoupí . . . .
život a smrt ustoupí . . . .
nebe a peklo ustoupí.

Skvělé je dobro;
Nemám představu o tom, co je zač, o nic větší, než o tom,
co je zdraví . . . . ale vím, že je skvělé.

Skvělá je špatnost . . . . často ji obdivuju stejně, jako obdivuju dobro:
Říkáte tomu paradox? Určitě je to paradox.

Věčná rovnováha věcí je skvělá a věčný rozvrat věcí je skvělý,
A v tom je další paradox.

Skvělý je život . . a skutečný a mystický . . veškerý a kdekoli,
Skvělá je smrt . . . . Stejně jako život drží všechny části
pohromadě, tak i smrt drží všechny části pohromadě;
Říkám se stejnou jistotou, jako že se hvězdy po splynutí se
světlem znovu navracejí, že smrt je stejně skvělá jako život.

 

The post Walt Whitman. Geniální Stébla trávy psal a zdokonaloval celý život first appeared on Čítárny.

Jean Arthur Rimbaud (*20.10. 1854 – 10.11. 1891). Osud mu bohužel nadělil jen 37 let. Své dílo hodlal zničit, ale díky svému milenci Verlainovi, který ho při rozchodu postřelil, se dílo zachovalo. Dál už geniální talent netvořil. Toulal se světem jako voják, cirkusák, obchodní agent. Nakonec umírá na rakovinu nádoru v koleně 10. listopadu 1891 v Marseille.

Rimbauda uvedl do Čech Jaroslav Vrchlický.
Ve své rozsáhlé antologii Moderní básníci francouzští (1894). Zásluhu o skutečnou popularizaci Rimbauda měla na počátku 20. století zejména Moderní revue a také S. K. Neumann.

V české literatuře existuje několik kvalitních překladů, ale dva z nich jasně dominují jak v počtu vydání, tak v citacích: překlad Vítězslava Nezvala a překlad Karla Čapka.

Má bohéma / překlad Lumír Čivrný

Tak jsem šel, pěstičky narvány do kapes,
a z mého svrchníku byl pomalu jen sen.
co lásek vysnil jsem, a jakých, jen jsi v plen
mě vzala, múzo má, a nesla do nebes.

Jediné kalhoty,a díra v nich jak dům.
Já, snivý Paleček, louskal jsem na pochodu
rýmy. A Velký vůz, ten jsem měl za hospodu.
Z mých hvězd tam na nebi snášel se lehký šum.

A já mu naslouchal u cesty, sám a sám
v těch rosných večerech v září, kdy na čelo
jak by mi po kapkách vínečko pršelo;

k tomu jsem rozehrál rej fantastických stínů,
jak jsem si veršoval a drnkal na pružinu
perka, jež o prsa jak lyru opírám.

 

Mé bohémství / překlad Karel Čapek

Tak šel jsem, v děrách kapes ruce sevřeny;
můj svrchník z sebe málem skutečnost už shodil;
tvůj přítel byl jsem, Múzo, pod nebem jsem chodil,
lala! co skvělých lásek znaly moje sny!

Široce roztrženou měl jsem kalhotu,
Paleček zasněný, já louskal jsem si v běhu
rýmy. Ve Velkém voze byl jsem na noclehu.
Mé hvězdy šustěly tam v sladkém šumotu.

A já jim naslouchal u silnic okraje
v ty dobré večery, kdy rosné krůpěje
jsem cítil na čele jak víno sílící,

kdy tiskna k srdci nohu, jako lyru v klínu,
rýmuje prostřed nočních, fantastických stínů
jsem brnkal na gumy v rozbitém střevíci.

 

Má bohéma / překlad Vítězslav Nezval

Chodil jsem po světě a měl jsem ruce v kapse.
Také můj svrchníček už byl jen vidinou.
Múzo, tys spolčila se s pěkným hrdinou.
A přitom snil jsem jen o samé velké lásce.

Mé prasklé kalhoty se splaskly v chumáč děr.
Zasněný Paleček, já louskal jsem si v běhu
rýmy. Ve Velkém voze dlel jsem na noclehu.
Mé hvězdy šuměly, když přišel podvečer.

A já jim naslouchal na kraji u silnice,
za dobrých večerů při svitu večernice,
a rosa stékala mi zvolna po čele,

když s nohou na srdci za fantastické luny
jsem tahal pérka z bot jak povolené struny,
drnkaje do taktu, a básnil vesele.

 

Moje bohéma / překlad Svatopluk Kadlec

Sem tam jsem chodíval, v děravých kapsách pěsti.
Můj kabát taky byl už jenom ideál.
Tvůj vasal, Múzo má, pod nebem jsem se bral.
O jakých láskách já to sníval v tichém štěstí!

Jediné kalhoty mi praskly na noze.
Blouznivec Paleček, já cestou louskal rýmy.
Hospodou Velký Vůz v těch dobrých dobách byl mi.
Mé hvězdy šustily na modré obloze.

A já jim naslouchal za krásných nocí září,
sedaje na mezích a cítě rosu v tváři:
jak víno ohnivé v maličkých kapičkách,

když s nohou na srdci, tak jako se svou lyrou,
jsem brnkal na gumy svých vetchých perek s dírou
a básnil o překot ve fantastických tmách.

 

Mé tuláctví / překlad František Hrubín

Šel jsem a rukama mnul kapsy rozedrané,
svrchník jen iluzí byl málem, přisámbůh.
A šel jsem pod nebem, tvůj, Múzo, věrný druh:
co lásek já však snil, oho, a jakých pane!

A kalhotami též už nebyl jsem si jist.
Dal, snivý Paleček, jsem rýmy louskal vchodě,
pod Velkým vozem byl noc co noc na hospodě.
Hvězdičky na nebi jsem slyšel něžně příst.

Tak jsem jim naslouchal za blahých nocí v září,
sedal jsem po škarpách a chytal horkou tváří
rosu jak vínečko, jež sílí nadmíru;

rýmuje uprostřed těch fantastických stínů,
s kolenem opřeným o srdce, na pružinu
zedraných perek jsem brnkal jak na lyru!

Originál:
Ma bohême / Jean-Nicolas Arthur Rimbaud

Je m’en allais, les poings dans mes poches crevées;
Mon paletot aussi devenait idéal;
J’allais sous le ciel, Muse! et j’étais ton féal;
Oh! là là! que d’amours splendides j’ai rêvées!

Mon unique culotte avait un large trou.
– Petit Poucet rêveur, j’égrenais dans ma course
Des rimes. Mon auberge était à la Grande-Ourse;
– Mes étoiles au ciel avaient un doux frou-frou.

Et je les écoutais, assis au bord des routes,
Ces bons soirs de septembre où je sentais des gouttes
De rosée à mon front, comme un vin de vigueur;

Où, rimant au milieu des ombres fantastiques,
Comme des lyres, je tirais les élastiques
De mes souliers blessés, un pied près de mon cœur!

The post Jean Arthur Rimbaud. Ma bohema a překlady Čapka, Hrubína, Kadlece, Nezvala, Čivrného first appeared on Čítárny.

Jaroslav Seifert je dodnes básníkem v srdci každého Čecha. Své jedinečné vidění světa vyjádřil nejen v proslulé knize Všechny krásy světa, ale ve všech svých básních. Měl veliký dar slova a mimořádně citlivé poetické vidění, kterým dokázal proměňovat každodenní skutečnost v čistou krásu.
Jak ale viděl Jaroslav Seifert Prahu – matku měst –, když se toulal od Pražského hradu přes Daliborku na Petřín, po kočičích hlavách Nerudovy ulice, přes tajemnou Čertovku až k široké Vltavě a Karlovu mostu, který pamatuje slavné časy českého království?
Jaké obrazy a nálady se mu v pražských uličkách a na nábřežích vybavovaly, aby je pak přenesl do svých veršů libozvučné češtiny?
Pojďme se s ním projít Prahou.

Praha!
Tomu, kdo ji uviděl jen jednou,
její jméno aspoň zpívá
navždy v srdci.
Je sama písní zapředenou v čase
a my ji milujem.
Ať zní!
Jaroslav Seifert – Verše z Goblénu

Jaroslav Seifert. Výběr vyznání a básní o jeho milované Praze.

Vyznání Jaroslava Seiferta Praze / Všechny krásy světa

Praha byla pro mne vždycky víc než město. Byla to má matka, má první láska a můj nejvěrnější přítel. Narodil jsem se pod jejími střechami a celý život jsem se k ní vracel, jako se syn vrací k matčině náruči.
Když jsem se toulal jejími ulicemi, cítil jsem, jak mi bije srdce v rytmu starobylých zvonů. Od Pražského hradu, kde se dějiny češství dotýkají nebe, přes strmé schody Daliborky dolů na Petřín, kde voní šeříky a rozkvétají jabloně, až po kočičí hlavy Nerudovy ulice, které zpívají pod botami. A pak ta tajemná Čertovka, kde se zdá, že čas teče pomaleji, a široká Vltava, která odnáší všechny starosti a přináší nové sny.
Praha není jen kamení a věže. Je to světlo, které padá na Karlovy mosty, je to mlha nad řekou za svítání, je to smích děvčat na Kampě a tichý šepot staletých lip. Je to město, které umí plakat i smát se zároveň – jako život sám.
Miloval jsem ji v každém ročním období: v zářivém jaru, kdy se otevírají okna a Praha voní čerstvým chlebem a kávou, v parném létě, kdy se slunce odráží od zlatých kopulí, v melancholickém podzimu, kdy listy tančí po dlažbě, i v zimě, kdy se střechy pokrývají sněhem a město vypadá jako z pohádky.
Ať jsem byl kdekoli na světě, vždycky jsem v sobě nosil její obraz. Protože kdo jednou spatřil Prahu, tomu její jméno zpívá navždy v srdci.

Praha
Nad sloními pokrývkami záhonů
gotický kaktus rozkvétá královskými lebkami
a v dutinách melancholických varhan, v hroznech
plechových píšťal.

Trouchnivějí staré melodie.
Dělové koule jako semena válek
roznesl vítr.

Noc strmí nade vším
a v zimostrázu kopulí věčně zelených
odchází po špičkách pošetilý císař
do kouzelných zahrad svých křivulí
a v bezvětří růžových večerů
zaznívá cinkot skleněného listí,
jehož se dotýkají prsty alchymistů
jako vítr.

Dalekohledy osleply z hrůzy vesmíru
a fantastické oči hvězdopravců
vypila smrt.

A zatím luna kladla vejce do mraků,
nové hvězdy líhnuly se o překot jako ptáci,
kteří se stěhují z černějších krajin,
prozpěvujíce píseň lidských osudů,
není však nikoho,
kdo by jim dovedl rozuměti.

Poslouchejte fanfáry ticha,
po kobercích vetchých jako stoleté rubáše
ubíráme se k neviditelné budoucnosti

a Jeho Veličenstvo prach
usedá zlehka na opuštěný trůn.

Věnec sonetů
Praha! To chutná jak hlt vína.
Opakuji si stokráte
to jméno dechem naváté
a sladší dechu milenčina.

Ať sirény však nad domy
dají si radši přilbu z čela,
beztak nám ještě nedozněla
siréna našich svědomí.

Kdybych ji viděl jako vázu,
z níž zůstaly jen střep a prach,
kdybych měl přežít její zkázu,
prach její sládl by v mé slině.

Je jako pečeť na listině,
i kdyby byla v sutinách.

Kvetoucí Praha
Oblaka letí. Na chviličku
postůjte při kraji.
Nebe je modré křídly andělíčků,
kteří se líbají.

Květ s květem před očima splývá
v závoj a vzdušný šál,
pták zpívá, celé město zpívá,
i zvon se rozhoupal.

Zní jako harfa při hostině
a s kvítím na strunách,
když zpěvák stokrát po svém víně
bez rozmyšlení sáh.

Stůj, stůj, ty sladký okamžiku,
já chtěl bych spolu znít,
hned slovy lásky a hned díků,
jež nelze vyslovit.

Jsou dny, kdy město už se propadá
do modré hudby
jako Benátky do moře.

Jen ať se propadne, až po vrcholky věží!
Na nich se zachrání jen holubi.
Na jeho goblénech
zamilovaní pastýři zvedají píšťaly
vysoko nad čela
a pomněnky nestačí uhýbat
kotníkům nožek,
když dívky spěchají
vyslechnout tuto kasaci po krásné noci.

Mám jen strach,
aby Praha dobře si ukryla
všechny svoje nástroje,
housle a gamby, loutny i violy,
půvabné jako tváře žen
z barokních portrétů.

S hvězdami na prsou
zvolna se sune mlčelivý průvod
podél dlouhé zdi
a přinášejí své nevěrné nástroje,
aby je odevzdali těm,
kteří se rozhodli zardousit i hudbu.

Byli by jim vyrvali i staré citary,
které visívaly na vrbách,
u babylónských vod,
ale nevěděli jak.
Možná, že byly již zpuchřelé
a pod jejich rukama
se rozpadly jen v prach.

Kamenný most
Čas, řeka, mládí a co ještě?
Snad vůně májového deště
a smích ve větru lehkonohém.
Po mostě šel jsem, srdce bráně,
dát sbohem musil v jedné bráně
a v druhé musil dáti sbohem.

Jen vzpomínku. Jen pěti slovy:
do ruky dítě rybky loví.
Z dlaně je hrob a peníz z ryby;
tím penízem pak zbožně platí
za vše, co touží milovati
a zná jen samo bezpochyby.

Těch jar! Když jaro vzbouzí z mdloby
pod mostem stromy a hned škrobí
jim rukávce, na které včely,
tak zkřehlé, jak by místo v medu
narodily se v tříšti ledu,
ze suknic světců přiletěly.

Těch podzimů a zim, kdy stíny
nad řekou nesou baldachýny,
jež vítr vzdouvá. Jak se klamu!
To není vítr, to se chvějí
jen křídla racků nad peřejí,
než usednou na ledolamu.

Nad věžemi se hvězdy smály,
ach, povídali, že mu hráli,
copak se hvězda smáti může?
Pod jezem rybář zůstal němý;
jez totiž řeku pod dlaněmi
mu proměňuje v bílé růže.

Čeřeny doschly a pach sítí
už vyvanul; už můžem jíti;
čas láme pečeť pergamenu.
Však krev neb zlato, jež se třpytí,
ať je nám dovoleno píti,
jinak by život neměl cenu.

Listí jak člunky po osnově
setřásá vrba na ostrově
a s řekou vítr rubáš tká tu.

Ach, byly dny, kdy chtělo se mi
zoufat si smutkem pod větvemi,
a pak jsem vzlykal do achátů.
Proč se však choulit do perleti
smutku? Jde jaro, roky letí
a vody tekou věky věků.

Až na most jejich prška stříká
jako na záda převozníka,
jenž po krách překračuje řeku.
V obloucích kdysi na lodici
král prchal s krásnou lazebnicí,
ukryv svou hlavu v jejím klíně.

Dodnes tak ještě v beznaději
můžeme prchnout nejsnadněji
výčitkám zlým i trestu, vině.

Prst na ústech, svit mihotavý
patera hvězdic kolem hlavy,
mlčí tu světec. Co chtěl říci,
řekl již rybám u pilíře,
však žena podobá se lyře
a zní na ruce milující.

Než praskne vlna na peřeji,
hoch vezme dívku, obejme ji,
ret plaše nakloní se k retu.

Hrnčíři stojí poblíž stánku,
ťukají prstem do svých džbánků,
majíce ruce plné květů.

Šavlemi, prachem, krví, děly
kameny nám tu vyprávěly.
Jen nehtem ryji do kamenů.
Však krev a zlato, jež se třpytí,
ať je nám dovoleno píti,
jinak by život neměl cenu.

Na troucheň vyschlo kolo mlýna,
i serenádu zapomíná,
již hrávalo v čase mládí.
Však šťastná řeka – vždyť ji znáte,
je mladičká po tisícáté
a svoje struny znovu ladí.

Tak úzce ústa k ústům nelnou,
jak hladinou svou zrcadelnou
lne k pilířům a v tmavých očích
zrcadlí vše, i jaro v mechu,
jejž vítr do spár vsadil v spěchu,
když letěl střemhlav po úbočích.

Hodiny blahé po vteřině
dýchal jsem s vůní na Petříně,
jež oblakem se k řece valí.

A co je s vámi, nožky hbité?
Už také asi netančíte,
jako jste kdysi tančívaly.

Jak lehký poskok karnevalu
proměňoval se v kroky žalu
a bezstarostnost v hořkost lásky,
i zvony z hloubi země sály
svou moudrost, než se rozhoupaly.

A také most má svoje vrásky.
Purpur, jímž sláva plápolala,
boty, jež válka okovala,
šly po tom mostě; voda Styxu
nebyla tmavší. Po pilíři
krev tekla a tu neusmíří
ani ta hlava krucifixu.

Osudů osud ve své roli,
ať už měl masku kteroukoli,
nemohl vybrat lepší scénu.

Však krev a zlato, jež se třpytí,
ať je nám dovoleno píti,
jinak by život neměl cenu.

Hříšné město
Město fabrikantů, boháčů a surových boxerů,
město vynálezců a inženýrů,
město generálů, obchodníků a vlasteneckých básníků
černými hříchy přestoupilo božího hněvu míru
a bůh zuřil;
stokrát již slíbil pomstu městu tomu,
déšť síry, oheň s burácením hromů,
a stokrát odpustil,
neboť vždy vzpomněl si, že jednou města svého,
a nedodržet slova bylo těžko bohu:

dva milenci šli totiž jarním sadem,
zhluboka vdechujíce vůni rozkvetlého hlohu.

Verše z Goblénu
Praha!
Tomu, kdo ji uviděl jen jednou,
její jméno aspoň zpívá
navždy v srdci.
Je sama písní zapředenou v čase
a my ji milujem.
Ať zní!

Mé první ještě šťastné sny
třpytily se nad jejími střechami
jako létající talíře
a ztrácely se bůhvíkam,
když jsem byl mlád.

Jednou přitiskl jsem tvář
na kámen staré zdi
někde pod nádvořím Hradu
a v uchu mi náhle zaznělo
ponuré dunění.
To hřímala dávná staletí.
Ale vlahá, měkká opuka
z Bílé hory
šeptala mi vlídně do ucha.

Jdi, budeš očarován.
Zpívej, máš komu.
A nelži!

Šel jsem a nelhal.
A vám, mé lásky,
jen trochu.

Pohled z Karlova mostu
Už přestávalo dávno pršet.
V poutním chrámě na Moravě,
kde jsem se schoval před bouří,
zpívali mariánskou píseň,
která mi nedovolila odejít.
Poslouchával jsem ji doma.

Kněz poklekl již na stupních
a opustil oltář,
varhany zavzlykaly a ustaly,
ale zástup poutníků se nehýbal.
Teprve po chvilce klečící povstali
a zpívajíce,
aniž se obrátili,
odcházeli všichni pozpátku
k otevřenému portálu.

Nikdy jsem se tam nevrátil
a nepostál pod korunami líp,
kde bílé korouhve se zmítaly
pod bzukotem včel.
Stýskalo se mi po Praze,
i když jsem jen krátko býval
mimo její zdi.

Den ze dne dívám se vděčně
na Pražský hrad
a jeho katedrálu
a nemohu oči odtrhnout
od toho obrazu.

Je můj
a také věřím, že je zázračný.
Aspoň mně přiřkl můj osud.
A když se snáší soumrak
do pražských oken
s hvězdami v průsvitných tmách,
zaslechnu pokaždé její starý hlas
a slyším verše.

Nebýt toho hlasu, mlčel bych
jako pták,
kterému říkají kivi.

Jsou dny, kdy Hrad
a jeho katedrála
jsou ponuře vznešené
a zdá se,
že byly postaveny ze smutného kamení,
které přivezli z Měsíce.

Vzápětí však jsou pražské věže
obetkány zas věnci z paprsků
a z růží
i ze sladkého šálení,
z kterého je utkána i láska.
Moje lehkovážné kroky v ulicích,
má růžová dobrodružství
i lásky a všechno ostatní
jsou zasypány lehkým popelem,
když shořel čas.

Několik kroků od Královské cesty
byl temný kout,
kde se večer chodcům zjevovaly
rozcuchané nevěstky
a do svých mrtvých klínů
vábily malé, nezkušené chlapce,
jako jsem byl já.

Dnes je tam ticho.
Jen tam ještě straší
na hřebenu střech
televizní antény.

Kdykoliv však vstoupím na dlažbu
Karlova mostu,
musím vzpomenout na poutníky
v poutním chrámě.

Jaké je to štěstí
jít po tomto mostě!
I když obraz mám často zasklený
vlastními slzami.

U pražské Lorety
Na starých schodech k Loretě
blouznivou větu po větě
do vlasů šeptáš komusi,
kdo rozumět ti nemusí.
Když ohlédneš se, kde jsi stál
a co jsi dříve neviděl,
anděla spatříš opodál,
jenž stojí tu, však bez křídel.

Kdo už vás líbal na čelo
a kolik mužů probdělo
bezpočet dní a nocí svých
u očí hnědých, studených?
Dnes je tak těžko na světě,
a co jsem tedy vlastně chtěl,
na starých schodech k Loretě,
kde čas i křídla zurážel?

Kamenná křídla komusi,
kdo už víc létat nemusí,
kdo z tíhy svého podstavce
nemusí myslit o lásce,
kdo viděl kolem Lorety,
jež trčí tu tak omšelá,
už kráčet víc než staletí,
jež rodila se, umřela.

Však v téhle chvíli pojednou
zašumělo cos nade mnou,
a já jsem ve tmě uviděl
vzlétnout tu sochu bez křídel;
zatímco létla, já tu stál
a držel ruku komusi,
kdo na to vůbec nečekal
a rozumět mi nemusí.

Večer v seminářské zahradě
Do větru chvíli, chvíli do štěpů
říkám si slova plná nebezpečí
a Praha svítí mědí oštěpů,
jiskrami dýk a broušenými meči.

A její holubníky visuté
jsou plny barev: temně modrá v šedi
a šedá na hnědé a modrá na žluté
a žlutá na bílé a bílá na té mědi.

Spi, město střech a koček, můžeš-li,
a ulož si již do tmy ty své zbraně!
Jdou milenci a ještě nepřešli
a z větve pták se mlčky dívá na ně.

A ta, kterou jsi líbal pod květy
těch štěpů, svírá uzardělá
své dlaně na prsou. Však vzápětí
shrnuje ti vlas z čela.

A noc se strojí již a obouvá
střevíčky hvězd. V tom okamžiku právě
flétny flétnové a harfa harfová
už ladí v trávě.

Světlem oděná
Jednoho dne šel jsem pozdě k šeru,
Praha byla krásnější než Řím,
měl jsem strach, že už se neproberu
z toho snu a že už neuzřím
hvězdy, které ve dne schovávali
chrliči pod křídly v podpaží,
trčící tam jako na stráži
pod římsami staré katedrály.

Jednoho dne šel jsem časně zrána,
bylo téměř zbytečno už spát,
zavřena však byla ještě brána
a já jsem se bál tam zaklepat.

Běda poutníku, jenž u veřejí
čeká jarní jitro bez klíče,
chtěl jsem spatřiti tam chrliče,
když se hvězdy k ránu navracejí.

Spatřil jsem však hrob a bez rozpaků
šel jsem k němu, byl jsem v chrámě sám,
střevíc mrtvých podobá se vraku,
ale jeho špička míří ke hvězdám.
Stín se pohnul nad skráněmi spících,
když se zachvěl plamen na svíci.
Zaslechl jsem ještě přeslici,
zaslechl jsem píseň na vinicích.

Vetkali jsme hrozny v roucho krále,
šedé jako zrána lidský dech,
čtyři paní, spící v katedrále,
mrtvého již nesou na ňadrech.
Pozdravujte lesy kolem Týna,
padajíce měkce do rovin.
Pozdravujte ještě Karlův Týn,
pozdravujte stráně plné vína!

Z hloubi hrobu zvedl nad sloupoví,
které vyrostlo mu pod dlaní,
bílou lebku; ruce milencovy,
stvořené jen pro milování,
dotkly se jí, byla posvěcena
písní lidu, jemuž vyschl ret,
sílila jej, byl to amulet,
jenž mu zůstal z trosek jeho věna.

Jak by mu ret žízní neokoral –
bez ustání spával na meči,
od věků už zaznívá tu chorál,
vroucí píseň jeho bezpečí.
Svatý, který zacloněn je křídly
andělů a štítem modliteb,
chudým země lámal bílý chléb,
drtil hrozny vína pod chodidly.

Zmaten stojím blízko majestátu,
k žebrákům se tisknu do rohu,
nepřišel jsem plakat do achátů,
neboť dávno plakat nemohu.
Kdosi roztrh na oltáři krajky,
spadl stojan se stránkami not,
lodí ozvaly se kroky bot
cvakajících temně do mozaiky.

Vyšel jsem a sníh tál na břidlici,
Praha byla krásnější než dřív,
stříbro mlhy z nebe splývající
zakrylo ji zpola do tkaniv.
Otevři se ještě jednou, kniho,
zdivo věže pověst ovíjí
břečťanem svých melancholií
pod komnatou pana purkrabího.

Když po džbáně ruka, která slábla,
chtivě natáhla se poprvé,
vězeň v kartu kreslil arciďábla,
namáčeje dřívko do krve.
Pak mu padla karta zkrvavená,
vyzývající ho k zápasu,
a žalářník s klíči u pasu
díval se mu přitom přes ramena.

Jakmile se mříže stanou strunou,
v plátky růží promění se rez,
sami ptáci nad tou písní strnou,
zapomínajíce letět do nebes.
A když spánek míjí čelo bledé,
unikaje hrůze lidských řas,
vězeň ví, že časy mění čas,
vězeň ví, kam jeho čas ho vede.

Alchymisté, vařte svoje jedy,
říkejte si temnou formuli,
piště znaky tajné abecedy,
ať vám ďáblové jsou po vůli!
Nevěřím už domům horoskopu –
poznamenán křížem na čele
a vyraziv okno zpuchřelé,
vyskočil jsem rovnou do příkopu.

O zeď studně tluče obruč věder,
lidská hlava bije o mříže,
s lehkým srdcem prchám na Belveder,
jehož střechy jsou tu nejblíže.
Schoval jsem se v bráně letohrádku,
chytni si mne, slepá bábo, chyť,
jaro přede průhlednou svou nit
na neviditelném kolovrátku.

Se střevíčkem pružné tanečnice
špička věže k mrakům vylétla,
a když kaštan rozsvítil své svíce,
oděla se Praha do světla;
zajiskřily smaragdové věnce,
čekající, až v ty močály
vejde měsíc, aby počaly
skřehotati žáby na měděnce.

Stůj a stůj, můj sladký okamžiku,
chtěl bych znít jak vzpomínka a smích
a pak obléci se do hadříků
ptačích per a zmizet ve větvích.
Zeleň stromů úzce objímá Hrad
před oknem, jež skryto ve kvítí,
že se pták tam sotva zachytí,
než se spustí v šero pražských zahrad.
Když jde člověk žalem nalomený,
k zemi ponížený, bezruký,
zdá se mu, že k nebi nad kameny
sepjaly se věže z opuky.

Zatím rytíř v gestu vytrvalém
hrouží ostré kopí do chřtánu
draku, bazilišku, satanu,
jehož křídlo visí nad portálem.
Avšak dračí blána neprůhledná
bez hvězd, bez lásky a bez tepla
nezacloní město, které ze dna
upírá sem okna osleplá
jarním sluncem. Ach, kdo zapomene
šťastných dětí, které v průvodu
smějící se běží se schodů,
krásou věcí ještě opojené!

A když usnou, rytíř i to dráče
věsí se jim ve snu na patu
a drak shodí z okna kořenáče
s růžovými květy muškátů.
Za to zhyne! Ohlas krůčků jejich
utkví ve zdi v jiné podobě,
neboť čas tu zůstal na skobě,
kterou zapomněli ve veřejích.
Potichu, ať nepohnou se misky
k soudu věčně připravených vah,
po špičkách, vždyť už je večer blízký
a zeď hřbitova je na dosah.

Do tmy vejde stín a člověk v hlínu,
milost tmy buď přána oběma,
ale já se děsím golema,
jemuž by se chtělo pomstít vinu.
Mlýnská kola stojí podél řeky,
zbytečně jde voda do mlýnů,
nad ní hvízdá vítr prostořeký
o jaře, jež krokem gamínů
přeběhlo most, sochy oblékajíc;
dělilo se s nimi bratrsky
o slunce a jeho paprsky,
jak by to byl namazaný krajíc.

Bylo jaro, kdy kol všechno zpívá
v načechraném důlku teplých hnízd,
za sedmerým zámkem v chladu zdiva
rozvinul se akantový list.
Drápky jímek stiskly pevně rubín,
až z něj tryskla krůpěj krvavá,
vylila se z hlubin Vltava,
vynášejíc poklady svých hlubin.

Květy vadnou, větře, nešetři jich,
jako při svém spěchu nemá kdy,
chtěl bych vidět perly na liliích,
chtěl bych ještě spatřit smaragdy.
Až zaskřípe zámek plný rezu,
voda pohne kolem lopatek,
pak se vrátí děti nazpátek,
v rukách větve kvetoucího jezu.

Pražské povstání
Ještě jednou jaro! V čas ten milostný
rozkvetly větve ohněm střel
a kašny, dosud němé v tlamách ryb,
počaly zpívat. Ještě jednou jaro,
ještě jednou květen v květu střel!

Čas, který hryže krajky na zvonech
a přitom drápkem větru cuchá vteřiny,
zamával prudce mraky nad střechou.
Ten prapor sto let takto nezavlál,
když kamení se dalo na pochod.

Vzpomínám dní, kdy zvon snad počal sám
a střílny samy na hradbách
otevřely se náhle jako pěst
a kouř z nich tekl dolů po schodech
tak jako bahno. Ještě jednou jaro!

Ještě jednou, ještě jednou v struny
města! Kdo je rozehrál,
kdo odnášel to město pod paží
jak loutnu, nebe zpřevracel
a zpíval květen? Živí básníci,

ti, jež jsem znal, ti bili do dlažeb
a v střepy oken, která řinčela,
a v kalužiny, které tmavěly,
a v překousané dráty na oknech
a v pneumatiky převrácených aut.

Ať je si tma už křídlem havraním
a tmou! Jitra jsou závojem,
jejž obléka si Praha vášnivě –
a v jejích věžích jako ve vlasech
plamen je vpleten, struha, dým a krev.
Ach, ještě jednou jaro v rukou mých!

Město v slzách
Kdyby na světě zázraky byly
a slzy, které z očí chudých kanou,
se v jednu řeku slily,
těmito slanými slzami od pláče
zatopily by se ulice, náměstí, továrny, banky a paláce,
a pláč a lkaní, padajíc v město bez ustání,
zbořilo by je, až by z něho poušť a holé trosky zbyly,
na kterých v noci bloudě vyl by šakal;
kéž by se potom aspoň Jeremiáš našel,
aby nad tím městem z hloubi duše plakal.

Však člověk srdce má, a srdce nejkrutější
má sladkou chvíli odpuštění,
má bolest smutná, cizí nejsmutnější,
a proto, město života, radosti a bolesti, mé město,
jiná pomoc není,
než abych prominul a odpustil ti všecko,
vždyť lidé mají ze železa svaly
a přehlubokou víru,
že přijde slavný čas, kdy křivdy vyrovnají
a bolesti své svrchovanou míru
promění v radost –
a pro ten zítřek náš
již dnes bych odpustil ti vše, mé město,
ulice má a dome,
však to, že tvoje rozhledny, věže a komíny pod mraky
tam nenechaly místo ani pro ptáky –
i kdybych tě ještě stokrát víc miloval,
to ne.

Moudrosti srdce mého mnohem bližší pták
ve prachu cest,
a aeroplán ať letí do oblak,
až třeba na Mont Blanc a na Mount Everest!

A pak mám strach …
Na krásu Prahy dívaje se shora,
mám duši ještě plnou smutku,
bydlím dnes tam, kde kdysi Dalibora
hudební vášeň zmocnila se chorá,
však umírám tam jaksi bez rozsudku.

I já jsem mnohou píseň složil z nudy
a rozezvučel struny snivých houslí,
i já tam někdy nemám všehovšudy
než vody džbán a skrojek chleba chudý,
tak tvrdý, že byste ho neukousli.

S veverkou, ptáky vězeň se jen baví,
však přece jenom je tu jakýs rozdíl:
dřív pod okénkem naslouchaly davy,
teď však se tam již nikdo nezastaví;
já jsem se zkrátka o pár věků zpozdil.

Kdo v Daliborce ještě dneska bydlí
a vyhlídku má do tmy hladomorny,
ach, toho marně ovívají křídly
Múzy, když sedí v rozviklané židli
a zoufale se dívá na své škorny.

Ó krásné dámy, tancující v kole,
pro půvab váš jsem chytl rukavici
a vyzval soka ihned na pistole
– na strážnici to mají v protokole
a já už k tomu nemohu nic říci.

Krev moje teče, ach jak krev je sladká;
na kterou stranu, hlavo má, se schýlíš?
To není krev, vždyť je to syrovátka,
to není kule, je to z vína zátka!
A pak mám strach, že jsem vám lehký příliš.

The post Jaroslav Seifert a jeho milovaná Praha. Výběr básní first appeared on Čítárny.

Abbé Prévost, jezuitský novic, spisovatel, voják a cestovatel se narodil na Den bláznů prvního dubna 1697 ve francouzském Hedsinu. Každý aspoň trochu vzdělaný člověk ho zná, protože četl jeho Manon Lescaut. Hru o sedmi obrazech z roku 1731, kterou vynikajícím způsobem přeložil  Vitězslav Nezval.

Manon Lescaut je příběh půvabné a naivní dívky Manon a a chudého rytíře Des Grieux.
Ve své mladistvé hlouposti přijímá Manon obdiv a dary bohatých Duvalů, přesvědčena o tom, že pomáhá svému chudému rytíři.
Silný příběh, který začíná jako milostná fraška a končí jako tragédie.

Celá báseň >>

Výpisky z Manon Lescaut:

Manon, podobná andělům,
Manon, pro niž zlořečím svým přátelům,
Manon. Milenko! Ach Manon! Dítě…
Manon, ach Manon, Manon! Miluji tě!

Čím to, že já, Manon,
tak šťastna jsem?
Čím to, že já, Manon,
se líbím všem,
co na mně lidé mají?
Mě nezajímají,
jen jeden, jen jeden, jen jeden…
Čím to, že já, Manon,
si přesto všímám jich?
Čím to, že já, Manon,
si tropím z nich ráda smích?
Každý mi něco slíbí,
mně se však, mně se líbí
jen jeden, jen jeden, jen jeden…
Čím to, že já, Manon,
ač je mi šestnáct let,
čím to, že já, Manon,
mám opustiti svět?
Vždyť život trvá chvíli,
ach, vždyť ten život milý
je jeden, jen jeden, jen jeden…

xxx

Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu.
Manon je moje umřít pro krásu.

xxx

Pojď ke mně, já to věděla,
že dodnes mohou se dít divy,
že jednou potkám anděla
a že ten anděl bude živý

xxx

Kořím se Manon tvému jménu
Jsi jako voda bez kamenů
Jsi štíhlá jako vosa v pase
Budu tě líbat bez prstenů
Což nevychází z tebe zář
Kdo hledá v lásce jenom změnu
Je ďáblův muž a otrokář

Když pastýř svoje ovce pase
Píská si přitom kantilénu
Tak jako slunce líbá stěnu
Tak jako s květy líbává se
Já pohroužím se do ebenu
Noci jež padla na polštář
Kdo hledá v lásce jenom změnu
Je ďáblův muž a otrokář

Ty bílý rozvlněný klase
Ty který hoříš bez plamenů
Ó kdykoli se rozpomenu
Na skřivánka vždy rozzpívá se
Ach jsi to ty ty bez hřebenů
A měsíc na okně ten lhář
Jenž podplácí tě za tu scénu
Je ďáblův muž a otrokář

Bůh nezatratil Magdalénu
Bůh neodvrátil od ní tvář
Však ten kdo kupuje si ženu
Je ďáblův muž a otrokář!

The post Manon Lescaut. Prévostova hra z roku 1731 a vynikající Nezvalův překlad first appeared on Čítárny.

Básník Jaroslav Seifert byl jedním z mnoha, kteří vystoupili v roce 1956 na dlouho odkládaném sjezdu Svazu československých spisovatelů. Ve svém projevu ostře kritizoval pranýřování spisovatelů záměrnou medializaci nebo dokonce kriminalizaci a omezování umělecké svobody vůbec…

Jaroslav Seifert (*23. 9. 1901 – †10. 1. 1986) tenkrát svůj příspěvek, přerušovaný potleskem, zakončil požadavky, aby umlčení spisovatelé byli vyzváni ke spolupráci a aby přítomní uvažovali o uvězněných kolezích a mysleli na jejich osud.

“Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže.”

Byl jedním z prvních, kteří otevřeně kritizovali jakoukoliv totální moc vládnoucí strany a i když tenkrát v roce 1956 nikdo nezpochybnil komunistickou ideologii samotnou, byl to přelomový zlom v myšlení většiny společnosti.
Nebyl to však Seifertův první odpor vůči politice Komunistické strany. V roce 1920 založil spolu s několika dalšími osobnostmi umělecké avantgardy sdružení Devětsil, které spojovalo básníky ovlivněné proletářskou literaturou, magickým realismem a poetismem. V roce 1921 vstupuje spolu s dalšími členy Devětsilu do vznikající Komunistické strany Československa. Za osum let byl ze strany vyloučen, když podepsal Manifest sedmi protestujících proti bolševizaci v novém vedení Komunistické strany Československa.

V roce 1966 obdržel titul národního umělce a v letech 1968–1970 byl předsedou Československého svazu spisovatelů.
Na konci roku 1976 podepisuje Seifert Chartu 77 a stává se aktivním propagátorem a kritikem vládnoucí strany. Od té doby je na černé listině a jeho knihy oficiálně nevycházejí. Z té doby nalezneme jen pár titulů vydaných v samisdatu, například sbírky Morový sloup či Býti básníkem.

V prosinci 1984 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu.
Předávací ceremonie ve Stockholmu se však třiaosmdesátiletý Seifert nezúčastnil. Oficiální verzí byl Seifertův nedobrý zdravotní stav, ale ve skutečnosti to byl silný nátlak státních orgánů. Cenu za něj převzala jeho dcera. Český i slovenský tisk tuto událost téměř nekomentoval.

Osud

Hrávali jsme šach na terasách kaváren,
černá, bílá pole jako šachovnice noci,
čtverce polštářů a tmy, bílé a černé.

Musili jsme vzpomínati na Longchamp,
vzepjatí koňové neuběhli však dále
než k Vašim prstům, které miluji.

Vaše nehty barvy předjarního kvítí,
vzdálenost od úst k ústům, polibek, zítra ráno.

Co mi však byly platny mé věže a pióny!
Bylo to uprostřed léta na terasách kaváren
a byla to hra lásky.

Jaroslav Seifert se stal natolik nepohodlný pro tehdější vládnoucí režim, že i po jeho smrti 10. ledna 1986 byl jeho pohřeb v Rudolfinu a  v břevnovském kostele sv. Markéty pod dohledem státní bezpečnosti, aby nedošlo náhodou k masové revoltě proti státnímu zřízení. Trefně vyjádřil postoj komunistů k Seifertovi Alois Volkman: „Hlas básníkův nebylo žádoucí slyšet, pouze odpouslouchávat.“

Co nám Seifert odkazuje dnes?
Nedejme se mýlit, že Seifertův osud je spojen jen s komunistickýcm režimem.
Je symbolem jakéhokoliv režimu, který mediální silou a zákony protlačuje názor vládnoucí menšiny, úmyslně a programově lže a potlačujeme jakýmkoliv způsobem svobodu projevu, jenž je kritická k vládnoucímu režimu.

I dnes platí, že si můžeš myslet co chceš, můžeš psát co chceš, ale otázkou je, kde můžeš se svými názory veřejně vystoupit.
Existuje mnoho způsobů jak umlčet “nové Seiferty” i v naší tzv. demokratické zmanipulované společnosti. Česká televizea další mainstreamová média to předvádějí každý den.

Býti básníkem

Život už mě dávno naučil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější,
co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem.

Ve staré chrestomatii,
vydané ještě c. k. knihoskladem,
v roce, kdy zemřel Vrchlický,
vyhledal jsem pojednání o poetice
a básnických ozdobách.

Pak jsem si dal do sklenky růžičku,
rozžal svíčku
a počal psát své první verše.

Jen vyšlehni, plameni slov,
a hoř,
ať si třeba popálím prsty!

Překvapivá metafora je víc
než zlatý prsten na ruce.
Ale ani Puchmajerův Rýmovník
nebyl mi nic platný.

Marně jsem sbíral myšlenky
a křečovitě zavřel oči,
abych zaslechl zázračný první verš.
Ve tmě však místo slov
zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru
rozevláté vlasy.

Byl to můj vlastní osud.
Za ním jsem klopýtal bez dechu
celý život.

…

Píseň

Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí.

Poštovní holub křídly o vzduch bije,
vraceje se domů;
s nadějí i bez naděje
věčně se vracíme domů.

Setři si slzy
a usměj se uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.

…

Verše

S kým osamět, s kým zůstat sám
a civět nad propastí?
A plakat? Zaplakal jednou starý Abrahám,
a anděl vzlétl v hermelínovém plášti.

Já nevím, kde je sever, kompas lže
a všecky dívky lžou.
Běž na rozcestí, sloup ti ukáže
tři cesty najednou.

Z účesů židovek vlá silný pach,
to letí komety.
Mé oči krouží v samých elipsách,
jež nejsou viděti.

Zapomněli jsme na múzy,
ty křídel nemají.
Mít za milenky medúzy, ach medúzy,
jež žhavě líbají.

Z korálů berli a pak jít,
kde vládnou sépie,
velrybí mléko okusit,
až ti je někdo nalije.

Adieu, adieu, adieu!

The post Básník Jaroslav Seifert 1956. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže first appeared on Čítárny.

Oldřich Mikulášek. Přemýšlivá a krásně vroucí je jeho poezie, jež ho řadí k českým bardům, kteří nejvíc oslovili své čtenáře. Oldřich Mikulášek (1910 – 1985) byl pan Básník, kterého osud spojil s Brnem, jižní Moravou a vínem.

Velké básníkovo jubileum bylo připomenuto reprezentativním výborem, který představuje „celého Mikuláška“. Nabízí básníkova vrcholná čísla a zároveň chce čtenáři poskytnout i cosi jako „poučení” o více než padesátiletém vývoji tohoto autora.

Ctižádostí antologie je, aby ten, kdo si ji přečte, bezpečně věděl, kdo byl básník Mikulášek a v čem i dnes tkví jeho síla i podmanivost.

Přispívá k tomu též editorův doslov, obrazový doprovod a přehled autorova života. Výbor připravil velmi respektovaný Dr. Jiří Opelík, významný literární historik, editor a přední znalec Mikuláškovy poezie. Ke své edici poznamenává:

„Čas jako nemilosrdný arbitr nepřetržitě prosívá básně vydaných sbírek a ponechává z nich na sítu jen ty – v dané chvíli – největší: permanentně “antologizuje” dílo, a připravuje tak básníky na jejich budoucí, tedy redukovanou, už jen antologickou existenci.
Antologie patří k přirozenému řádu básnictví. Pořadatelé básnických antologií vlastně jen napodobují praktiky času, když rozhodují, co má zůstat na sítu jejich výborů – ať uplatňují jakákoli hlediska, vždycky si myslí, že vybírají jen ty největší kameny. A přece by si měl výběr vždy uchovat práh jisté objektivity, to znamená, že by vždy měla zůstat synekdochou úhrnu nebo aspoň jisté stránky básníkova díla. Aby každý dotčený básník mohl o ní říci: Ano, poznávám se, jsem to vskutku já, kdo jest zde představen.”

https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/47/98/36/ortely_a_milosti.pdf

Výbor z básnického díla Oldřicha Mikuláška…

„Nevidíte-li na obloze obrazu mého letícího ptáka, to proto, že už s horizontem splývá.
A řeku nevidíte-li, to proto, že mi dávno uschly slzy prvního dojetí a možná taky zakrývá ji jíva, ta otloukaná na píšťalku a řeka v píšťalce si zpívá.
Někdy se mi zdá, že všechno, co jsem zahléd´ kdysi, má ve mně k sobě blízko až u srdce je tklivě. Ale já stále hledám dálku, kterou tak cítí v celém těle lučištník s prsty na tětivě a od krve i bez kořisti.
Dřív bych se bál i dýchat, jen aby se mně ruka nezachvěla a rákos byl jak meč, o který se i vítr zakrvácí.
Teď chvím se pouze o svůj cit a bojím se, aby ta čára smrtelně přesná nebyla a skvělá jak čára přes cosi. Protože i v rákosí hnízdívají ptáci.“

Ze sbírky Agogh / Co říká malíř

Vyvolávač

Viděl jsem vyvolavače,
který pravil:
Dámy a pánové, vstupte!
Mluvil jménem červů a žížal,
této bílé a růžové nahoty země:
Kdo vejde k nim,
bude obrán na kost,
obraťte se na ně s důvěrou!
Řekl také: nebude už pláče,
jen ticho povane intimitou míst,
kde kdysi zachvíval se morek,
malými tunely vaší dutosti.
Vstupte!

Ale nikdo se nehlásil.

Tu onen vyvolavač,
trapně lysý,
neboť chloupku ani jedinému
nezželelo se ho —
a hladký k tomu jak řeč člověka,
který vás chce hodit okounům,
pokryl tvář úsměvem:
Což není mezi vámi zoufalce,
jenž by rád umřel?
Jenž by rád zkapl,
opřen lehce o sud?
Co je to život?

Vždyť anděl sotva kýchne,
až k chřípí doletí mu prach,
na který semele vás motor vesmíru;
vždyť v přísných rysech smrti
je krása skoro čirá,
již znají leda husy v klínu táhnoucí
ke špičce Boha nosu. —
A sám se zasmál svému vtipu,
tak nevhodnému v době páření.

Jinak nic.

Tu onen vyvolavač
se rozlítil.
Když začal spílat ženám
grešlí ošoupaných
a mužům umnutců
a slinbab,
a znovu ženám, že se stydí zeď,
když bok svůj o ni otřou,
a znovu mužům,
že jsou kurořitky,
jimž by i blatník v plískanici nasral,
zaplakal někdo v zástupu a křikl:
— On uráží!

A jiný, zřejmě dávno bez jména,
a smutný jako ocas psa,
co ztratil pána,
promluvil tak, že dům se sesouval,
a vždycky přesně o vzlyk:
přátelé opuštěnci,
jsme svázáni jen tkaničkami bot
a ty se ještě někdy zasukují.
Přátelé bot, koktal,
nedejme si šlapat po neštěstí!
Máme jen to a kdopak nám je vezme
laskavě do rukou jak osud?
Tedy kdo,
vy v hrsti?

Jíst, pít a spát
jsou naše dějiny.
A potom vratný pohyb útrob.
A hololezení
vstříc břichům jalovým.
Slyším už kroky, jež nám stejně
zatlačí hlavy pod zem.

* * *
Vyvolavač dávno odešel.
Zástup zapolykal
a bylo to
jako klapot v prázdné, temné sluji,
v uchu Toho,
co je bez viny.

S básní sám

Odněkud slétne sova
Valná schůze ticha
na větvi.

Až se zavře
všechno hebké peří
s jejíma očima
a větev dosáhne mně do spánku,
odlétnou slova.

A v jejich šumu, skoro smrtelném,
zachvěje se chvíle,
kdy báseň sotva dýchá,
plna bázně ze zrození svého.

A ze surových úst.

Rodný kraj / Drahomíru Tůmovi

Co je to rodný kraj? Pár topolů
a dubů a krátký žluví vzlyk
v místech, kde bývali jsme pospolu
a kde byl mladý i ten starý zvyk
ptáti se stále, jestli mne máš ráda
jak tebe já, že hned bych umřel rád.
Ach bože, láska! Zarostla ji tráva
a tesknem sládne i v letním slunci luh,
když vzpomínám a zdravím tě, má Haná,
naposled, krátce (jak žluva), jedenkrát…

Divoké víno

Když začne chřadnout bříza
před mým oknem
– jediné, nač mám se ještě dívat –
divoké víno na protější zídce
pozvolna růžoví
a chví se na omítce,
a zdá se na mě každým listem kývat.
A z prstů listů těch
krev potom denně kane
a víno divoké mně rudne před očima
jakoby na něco stále víc navztekané,
však proč, to nikdo ani já
se nikdy nedoví.
Pak přijdou deště…
A krev divokého vína
s dešťovou vodou začne trpně splývat
v pláč u zdi nářků, dokud hrobový
klid všechny smutné listy nezutíná.
Co ještě –
ptáte se – tam u té zdi?
Jakýsi ptáček, zřejmě zpozdilý,
v řidnoucím listí břízy začne zpívat.
Však o čem, nikdo ani já
se nikdy nedoví.

Staré stříbro

Ještě foukáme do hasnoucích citů.
Kouří se však z nich jenom trochu
jako ze spálenišť.
A saze rozmazaná slzou
je drahá k ústům,
už jen mlčícím.

A je lhostejno,
jestli se zaleskne šedý vlas
na tmavé kdysi skráni,
anebo hřeben stříbrný
zachází trýzní
laskat se s tvou hlavou
a neuslyšet, jak jiskry srší v noc.

Jezy se češou nazad
a proti proudu slepnou
rybím steskem.

Prší tak, že v uších prší.

Prší tak, že v stromech šustí
hedvábíčko, které mužští
slyší v husté chůzi žen –
a ten déšť je neopustí.
Nikdy už je neopustí.
Svět je stále zatažen.
A zataženo je i v duši.

Prší tak, že koni mému
mému grošákovi groše
stříbrem blyští se a zhoustly.
Smutno je mu samotnému.
I mně, když už ze strážního koše
déšť se valí na palubu
a potom i do mých houslí
stéká po smyčci a lubu.

Tehdy

Kdo vymyslel ta dvě strašná slova
– zachovejte klid –
má pravdu! My máme pravdu,
a proto zachováváme klid;
šlape vám někdo po ní?,
zachovávejte klid,
chvějí se vám víčka?,
zachovávejte klid,
kalí se vám zrak?,
zachovávejte klid,
derou se vám slzy do očí?,
zachovávejte klid,
v žilách se vzpouzí vám krev?,
zachovejte klid,
ve žluči tone vám tělo?,
zachovejte klid,
jazyk vám ztěžkl v ústech?,
zachovejte klid,
mrtvého přivezli syna?,
zachovejte klid,
že řítí se vám krov?,
zachovávejte klid,
že žížaly vás žerou,
že hlavu zvedl had,
my usyčíme hada,
jen zachovejte klid,
že vždy jsme ostrov klidu,
sto, dvě stě, tři sta let?,
můj lide, to chce klid,
budeme jednou balvan,
obrovský balvan klidu,
porostlý vzácnými mechy,
a na něm vyryto bodly,
že zachovali jsme klid,
pokud jde o mne, až umřu,
přísahám, ani svalem
nepohnu v kamenné tváři,
já pro jistotu už nyní,
pohrdaje a mlčky,
se semknutými ústy,
se zaťatými zuby,
uraženě a vztekle
zachovávám též klid,
my básníci jsme s vámi,
vy buďte s námi zase,
věže jsou naše kopí,
krvácející srdce,
zraněné srdce náš štít,
hlavy jsou palcáty naše,
vztyčené hrdě je nesme,
oči jsou naše hrozba,
mlčení drásá nám nitro
a ticho na nás křičí,
že možná budeme sami,
nebudeme však ničí,
dokud nám zbude dech!

Starým vinohradníkům

Tož pojďte, chlapci, upijem ten žal,
že dívky se už po nás neohlédnou,
že hlavy nám už jako psí srst šednou
a na pec teploučkou, kde hřejem kosti svoje,
jen kocour za námi by ještě dolézal.
Tož pojďte, chlapci! a napijem se vstoje! –
Křivý je vinný kmen – ale jak vyrušen by stál
šik vojáků – tak stojí – i ten náš vinohrádek.
A vlastně proč bychom upíjeli svůj žal?
I vinohrad je stár; však rodí víno mladé!

Vinohrad u moře

Moře jako mléko. –
Nevím, kdo je pije.
Moře jako pruhované zvíře. –
Nevím, koho žere.
Moře – opál,
z něhož se dá hádat,
jak je dlouho leklá velká, leklá ryba
s břichem jako moře,
moře vyvržené
ze žraločích žaber,
pusté moře, moře zelené
jak tvůj zrazený zrak,
s krůpějí slanou ještě na řasách,
stínících příliš jasné místo smutku
v pohledu až tam,
kde moře končí nebo začíná
neviditelným křídlem racka.
Vinohrad nad pláží
má pouze šíři listu
révového keře.
A má i prsty v tom,
že teď držím číšku proti slunci
a piju na věci tak malé,
jako je zrnko písku,
tvá šlépěj v písku z těch zrn
a voda tonoucí zas v šlépěji
ze zrn toho písku,
který je pamětí tvé chůze
i přesýpá tvůj krok,
tak drobný jako věci, na něž právě piju
tváří v tvář moři
– a každý doušek mne vrhá
na břeh ještě menší básně
po písku sypké,
a ta je pro mne jen,
nic víc,
nic méně,
ať naslouchá ji sotva
jedním uchem škeble.
Hrozen byl uzavřený vždycky.
I jeho bobulka.
A zrnko v ní si myslí své
a je v tom celé moře:
moře nářku, jež se samo zpíjí
a bije sebou o zem,
osud v sudu,
tom tympánu bohů,
když se nahnul život přespříliš,
moře temné, když se bleskem svezl
z očí na nůž, z nože do hrudi –
a jak se potom srdce probudí,
srdce koral, barvy korálové? –
moře ticha, dechem vyvanutý pohár,
jenž se tříští v křišťálovém sále,
a pak už jen moře sinavé
v opuštěné slze na poslední z řas,
stínící to místo, jasné místo smutku
v pohledu až tam,
kde láska končí, nebo začíná
neslyšitelným křikem racka.

Vesnický pohřeb

Vracejí se z pohřbu.
Slov – míň neutrousí
stébel žebřiňák.
Naškrobené límce
povzdech v hrdle rdousí:
A tož tak.
Těžký, braši, život,
marné všecky řeči,
když jde nebem mrak.
Člověk v truhle zdá se
vždycky trochu těžší.
A tož tak.
Vypadá to na déšť.
Neuškodilo by.
Pokývají… však!
Louky nějak nejsou.
A pak i ty hroby…
A tož tak.

The post Básník Oldřich Mikulášek v poezii ztracený a znovunalezený first appeared on Čítárny.

Fjodor Ivanovič Ťutčev (23. listopad 1803 – 15. červenec 1873) přesto, že je považován po Puškinovi a Lermontovovi za třetího nejvýznamnějšího ruského romantického básníka, proslul také svou jedinečnou charakteristikou Ruska, která se dodnes hojné cituje.

Následující citát (1866) je v Rusku dobře známý a je stručným shrnutím toho, o čem Rusko a tajemná ruská duše jsou.

Rusko rozumem nepochopíš,
Nemůžeš ho měřit běžným metrem:
Má zvláštní vzhled –
Věřit lze jen Rusku.

FJODOR IVANOVIČ ŤUTČEV (23. listopad 1803 – 15. červenec 1873)
Ruský romantický básník a diplomat, považovaný po Puškinovi a Lermontovovi za třetího nejvýznamnějšího ruského romantického básníka. Mimo jiné byl vynikající diplomat, publicista a filosof.

Základní vzdělání získal Fjodor Ivanovič Ťutčev (1803 – 1873)   samostatně, studiem doma, na rodinném panství v oblasti Oryol (nyní Brjanská). Jeho prvním učitelem byl básník Semjon Jegorovič Raich, který v něm probudil lásku k poezii a seznámil ho s nejlepšími díly světové literatury. Ve 14 letech byl Ťutčev zvolen členem Společnosti milovníků ruské literatury za svůj poetický překlad dopisů Horatia. (Publius Horatius Cocles byl důstojník římské armády ze 6. století př.n.l.)
V roce 1822 se přestěhoval do Petrohradu , kde se stal zaměstnancem Státního kolegia zahraničních věcí.

Byl často zamilovaný, měl 9 dětí od různých žen – byl několikrát ženatý a všechny své ženy osvítil poezií. Zřejmě byl jedinečný lamač ženských srdcí.

“Ach, jak vražedně milujeme,
Jako v divoké slepotě vášní
My jsme ti, kteří se s největší pravděpodobností zničí sami,
“Co je našim srdcím nejdražší!”

Potkal jsem tě – a vše je minulost
Potkal jsem tě – a vše, co bylo v minulosti, se vrátilo k životu v mém mrtvém srdci; Vzpomněl jsem si na zlaté časy – A mé srdce se tak zahřálo…
Jako někdy v pozdním podzimu Jsou dny, je hodina, Když náhle zafouká jaro A něco se v nás pohne,
Takže, celý zahalený v duchu těch let duchovní plnosti, s dávno zapomenutým nadšením se dívám na drahé rysy…
Jako po století odloučení se na tebe dívám jako ve snu – A teď – zvuky, které ve mně nikdy neustaly, se staly slyšitelnějšími…
Je zde více než jedna vzpomínka, Zde život znovu promluvil, – A stejné kouzlo je v nás, A stejná láska je v mé duši!

Poslední láska

Ach, jak v našich ubývajících letech
Milujeme něžněji a pověrčivěji…
Zářit, zářit, světlo na rozloučenou
Poslední láska, večerní svítání!

Polovinu oblohy zahalil stín,
Pouze tam, na západě, putuje záře,
Zpomal, zpomal, večerní den,
Poslední, poslední, mé kouzlo.

Nechej krev ve tvých žilách řídnout,
Ale něhy v srdci neubývá…
Ach ty, poslední lásko!
Jste jak blaženost, tak beznaděj.

BÁSNÍK

Mnoho lidí v Rusku miluje jeho lyrické básně, i když Ťutčev byl skeptický ke své vlastní tvorbě a považoval se spíše za amatéra než za profesionálního básníka.
Získal ovšem uznání po uveřejnění svých děl v časopise Sovremennik.

Nikolaj Nekrasov ho nazval „ruským básnickým talentem prvního řádu“. Byl vzdáleným příbuzným Lva Tolstého.

I podle T.G. Masaryka byl to “nejznamenitější básník slavjanofilský”

„Slavjanofilové byli po výtce filosofové dějin, západnici více historici, právníci a vůbec odborníci. Západnici reprezentují vědecké Rusko a pokrokovou filosofii; slavjanofilové jsou konzervativnější. Slavjanofilové věří v Rusko (viz Ťutčevův verš), západnici věří v Evropu, avšak kritizují svou vlast i Evropu a chtějí si u obou zjednat co největší vědecké jasno…”

Básnícké dílo zde >> Basník Fjodor Ťutčev

PŘEKLADY NĚMECKÝCH AUTORŮ

V Německu se také seznámil s Heinrichem Heinem a jako první přeložil díla tohoto německého básníka do ruštiny.
Překládal také básně Goetha a Schillera. Jeho díla jsou dodnes ruskými filology považována za přelomová.

DIPLOMAT

Málokdo ví, že Fjodor Ťutčev byl také význačný myslitel, intelektuál, vynikající diplomat, který více než 14 let sloužil na ruských diplomatických misích v Německu.
Už po absolvování univerzity vstoupil do diplomatických služeb a byl poslán do Mnichova.

Jako diplomat se podílel na jedinečném evropském projektu spolu s německým historikem Jacobem Fallmerayerem!!!
V polovině 19. století vznikla myšlenka sjednotit dva národy pod záštitou Ruské říše. Iniciátorem této myšlenky byl hrabě Alexander Benckendorff, který navrhl projekt, v němž císař Mikuláš I., který měl německé kořeny, vystupoval jako sjednotitel Německa a Ruska.
Myšlenka byla taková, že Rusové a Němci se promíchali natolik, že nastal čas sjednotit je do jediné rusko-německé říše s hlavním městem Petrohradem.
Projekt se z různých důvodů nerealizoval.

Tato myšlenka dodnes straší jak Brity, tak Američany, kteří se mnohokrát a aktivně snažili zabránit spojení těch to dvou velmocí.
Všechny světové války byly víceméně o tomto jejich “ohrožení” a tady někdy začíná známa rusofobie. Koneckonců psali o tom často jak Kissinger, tak Brzezinski, aktivní tvůrci americké zahraniční politiky.
Zbigniew Brzezinsky. Velká šachovnice o tom, co se děje dnes v EU, UKrajině, Rusku, USA…

Politika a myšlení Ťutčeva:

“Mezi Rusy v zahraničí se nyní setkáváme s podivným fenoménem, ​​jakoby ve smyslu reakce proti všeobecné aspiraci – je to velmi silná, bezprecedentně se rozvíjející touha po Rusku při prvním kontaktu s neruským světem.”
Z dopisu Tutčeva Alexandru Georgijevskému, 1864.

„Potkáte-li veterána Napoleonovy armády, připomeňte mu jeho slavnou minulost a zeptejte se, kdo ze všech protivníků, kteří s ním bojovali na bojištích Evropy, byl nejhodnější, kdo si po jednotlivých porážkách zachoval hrdý vzhled: můžete se vsadit deset ku jedné, že vás bude jmenovat ruským vojákem.
Projděte si departementy Francie, kde v roce 1814 zanechala stopy zahraniční invaze, a zeptejte se obyvatel těchto provincií, který voják v oddílech nepřátelských vojsk neustále projevoval největší lidskost, nejvyšší disciplínu, nejmenší nepřátelství vůči mírumilovným obyvatelům, neozbrojeným občanům – můžete se vsadit sto ku jedné, že vás označí za ruského vojáka. A pokud chcete vědět, kdo byl nejbezuzdnější a nejdravější, ó, už to nebyl ruský voják.“
Fjodor Ťutčev / Z Dopisu Rusa.

“…všichni, společnost i vláda, by si měli neustále říkat a opakovat si, že osud Ruska je jako loď, která najela na mělčinu, kterou žádná snaha posádky nemůže posunout z jejího místa a pouze stoupající vlna života lidí ji může zvednout a uvést do pohybu.”

“Jsem stále více přesvědčen, že vše, co mohlo udělat a mohlo nám poskytnout mírumilovné napodobování Evropy – to vše jsme již obdrželi. Je to však jen velmi málo. Nyní nelze dosáhnout žádného skutečného pokroku bez boje.
Proto je nepřátelství, které nám projevuje Evropa, možná největší služba, kterou nám může poskytnout. Toto stále více zjevné nepřátelství bylo zapotřebí k tomu, aby nás přinutilo se zamyslet nad sebou, aby nás přimělo si uvědomit sami sebe.
A pro společnost, stejně jako pro jednotlivce – první podmínkou jakéhokoliv pokroku je sebepoznání. Vím, že mezi námi jsou lidé, kteří říkají, že v nás není nic, co stojí za poznání. Ale v takovém případě by jedinou vhodnou reakcí bylo přestat existovat, a přesto si myslím, že nikdo tento názor nesdílí.“
Z  dopisu Petru Vjažemskému. 1848.

“Bylo jasné už dávno, že tato zuřivá nenávist, která se v Západním světě vůči Rusku každým rokem stále více a více vystupňovala, se jednoho dne vymkne kontrole. A tento okamžik nadešel…
Celý Západ přišel demonstrovat své odmítnutí Ruska a zabránit mu v cestě do budoucnosti.”

„Západ mizí, vše se zhroutí, vše zahyne… Víra, dávno ztracená, a rozum, dovedený k nesmyslnosti. Civilizace, která sebe sama zabíjí vlastníma rukama.“

V knize Ruské noci, která je na pomezí beletrie a filosofického traktátu, píše:
„Jsme postaveni na hranicích dvou světů – minulého a budoucího; my jsme noví, svěží a nepodíleli jsme se na zločinech staré Evropy. Před námi se rozehrává její staré, tajemné drama, tajenka, jejíž řešení může být v hlubině ruského ducha

Své ženě napsal:
“Nebylo to bez smutku, že jsem se rozešel s prohnilým Západem, tak čistým a plným pohodlí…”

„Už se nemáme co klamat – Rusko se pravděpodobně dostane do konfliktu s celou Evropou.
Jak k tomu došlo? A jak se mohlo stát, že se impérium, které po 40 let jen vzdávalo vlastních zájmů a zrazovalo je ve prospěch a na ochranu zájmů cizích, najednou ocitne tváří v tvář obrovskému spiknutí?
A přesto to bylo nevyhnutelné.
Navzdory všemu – rozumu, morálce, prospěchu, dokonce i instinktu sebezáchovy, muselo dojít k hroznému střetu. A tento střet byl vyvolán… něčím mnohem obecnějším a osudovějším.
Je to věčný antagonismus mezi tím, co, při nedostatku jiných výrazů, musíme nazývat: Západ a Východ.“
Z dopisu manželce Eleonorě Tjutčevové. 1854.

„Bože, dělat politické projevy v Rusku je jako pokoušet se vytvořit oheň z kusu mýdla. Ale ještě absurdnější než tyto pokusy je hrůza, kterou vyvolávají. Je na čase konečně pochopit, že v Rusku může být bráno vážně jen to, co je ruské.“
Z dopisu manželce, 1870.

V roce 1848 napsal o rozsáhlé ruské geografii:

Moskva, město Petr a město Constantine –
Zde jsou ceněná hlavní města ruského království…
Ale kde je jeho hranice? A kde jsou jeho hranice?
Na sever, na východ, na jih a do západu slunce?

Nadcházející časy odhalí jejich osud…
Sedm vnitrozemských moří a sedm velkých řek…
Od Nilu po Něvu, od Labe po Čínu,
Od Volhy k Eufratu, od Gangy k Dunaji…
Tady je ruské království… a nikdy nepomine,
Jak Duch předvídal, Daniel také prorokoval.

The post Fjodor Ťutčev. Vynikající diplomat, třetí nejvýznamnější ruský básník first appeared on Čítárny.

Fjodor Ivanovič Ťutčev (23. listopad 1803 – 15. červenec 1873) je dnes považován po Puškinovi a Lermontovovi za třetího nejvýznamnějšího ruského romantického básníka, přesto že byl vynikající diplomat a politik.
Jeho básně se vyznačují nejen doknalostí formy, ale také myšlenkovou hloubkou a neobyčejnou vřelostí citů.

Jedním z jeho oblíbených témat byl dialog jednotlivce s vesmírem.

Hrdinové jeho básní byli často sami pod nekonečnou hvězdnou oblohou, vědomi si své vlastní bezvýznamnosti, tváří v tvář věčnosti.

Zachovalo se kolem 400 jeho básní, které jsou v Rusku často citovány.
Jeho rané básně jsou ovlivněné poetickou tradicí 18. století.
Od roku 1830 byl zjevně ovlivněn německými básníky, které často překládal.
V padesátých letech píše řadu pronikavých milostných básní, v nichž je láska chápana jako tragedie.
V Ťutčevově tvorbě šedesátých a sedmdesátých let převládají politické básně.
Nejznámější je Silentium! – žalostivá výzva pro mlčení a lítost, že jeden člověk nikdy není schopen pochopit jiného.

Fjodor Ivanovič Ťutčev / české sbírky
Básně, Česká grafická unie, Praha 1940
Noční hlasy, Vyšehrad, Praha 1948
Vlnobití, SNKLHU, Praha 1960
Větrná harfa, Odeon, Praha 1977

Ukázky z díla Ťutčeva / volný překlad…

Jeden z nejcitovanějších Ťutčevových aforismů:
Rusko rozumem nepochopíš,
Nemůžete to měřit běžným metrem:
Má zvláštní vzhled –
Věřit lze jen Rusku.

Tam je v původním podzimu
krátký, ale úžasný čas –
celý den stojí jako křišťál a večery jsou zářivé…

Tam, kde rázný srp šel a ucho padlo, je nyní vše prázdné – všude je prostor – jen tenké vlasy pavoučí sítě;

Třpytí se na nečinné brázdě…
Vzduch se vyprázdní, ptáky už neslyšíme, ale první zimní bouře jsou ještě daleko –
A čistý a teplý azur proudí
Do odpočinkového pole…

Poslední láska
Ach, jak v našich ubývajících letech
Milujeme něžněji a pověrčivěji…
Zářit, zářit, světlo na rozloučenou
Poslední láska, večerní svítání!

Polovinu oblohy zahalil stín,
Pouze tam, na západě, putuje záře,
Zpomal, zpomal, večerní den,
Poslední, poslední, mé kouzlo.

Nechej krev ve tvých žilách řídnout,
Ale něhy v srdci neubývá…
Ach ty, poslední lásko!
Jste jak blaženost, tak beznaděj.

Ach, jak vražedně milujeme,
Jako v divoké slepotě vášní
My jsme ti, kteří se s největší pravděpodobností zničí sami,
“Co je našim srdcím nejdražší!”

Význam je mi celkem jasný
Tvůj bolestivý sen,
Tvůj boj, tvá touha,
Vaše úzkostlivá služba
Před ideálem krásy…

Takže občas helénský vězeň
Ztracen ve spánku mezi stepi,
Pod skythskou sněhovou bouří
Bloudil jsem zlatou svobodou
A nebe v Řecku.

Listí
Nechte borovice a jedle trčet celou zimu,
Ve sněhu a vánicích, zabaleni, spí,
Jejich hubená zeleň, jako jehličí ježka,
Sice nikdy nežloutne, ale nikdy není čerstvá.

My, světelný kmen, kveteme a záříme
A na krátkou dobu navštěvujeme pobočky.
Celé červené léto jsme byli v kráse-
Hráli jsme si s paprsky, koupali se v poce!…

Ale ptáci dozpívali, květiny vybledly,
Paprsky vybledly, Zephyrové odešli.
Tak proč bychom se měli flákat a žloutnout pro nic za nic?
Nebylo by pro nás lepší odletět za nimi!

Ó divoké větry, spěchej, spěchej!
Pospěšte si a vytrhněte nás z těchto únavných větví!
Odtrhni nás, odnes nás, nechceme čekat,
Letět, létat! Letíme spolu!…

Nehádejte se, neobtěžujte se!..
Šílenství hledá, hloupost soudí;
Hoj denní rány spánkem,
A zítra, ať se stane cokoli, stane se.

Když žiješ, můžeš přežít všechno:
Smutek, radost a úzkost.
Co si přát? Co je k truchlení?
Den byl přežit – díky bohu!

Z mýtiny se zvedl drak,
Vznesl se vysoko do nebe;
Vlaje výš a dál –
A tak zmizel za obzorem.

Matka příroda mu to dala
Dvě silná, dvě živá křídla –
A jsem tady v potu a prachu,
Já, král země, jsem zakořeněn až k zemi!…

Mraky na obloze tají
Mraky na obloze tají,
A sálající v horku,
Řeka se valí jiskrami,
Jako ocelové zrcadlo…

Teplo hodinu od hodiny sílí,
Stín šel do tichých dubových hájů,
A z bílých polí
Ve vzduchu je cítit vůně medu.

Nádherný den! Uplynou staletí –
Budou také ve věčném řádu,
Řeka teče a jiskří
A pole dýchají horkem.

Když není Boží souhlas,
Bez ohledu na to, jak moc trpí, milující,
Duše, bohužel, neutrpí štěstí,
Ale může trpět sám za sebe…

Duše, duše, která je celá
Oddala se jedné milované lásce
A ona jediná dýchala a trpěla,
Bůh vám žehnej!

Je milosrdný, všemohoucí,
On se zahřívá svým paprskem
A svěží květina, kvetoucí ve vzduchu,
A čistá perla na dně moře.

Tomu, kdo s vírou a láskou
Sloužil své rodné zemi –
Sloužil jí myšlenkou a krví,
Sloužil jí slovem i duší,
A kdo – ne bez důvodu – prozřetelností,
Na jejich těžké cestě,
Dodáno novým generacím
Na spolehlivé vůdce…

Čarodějka zima
Lesní porosty začarované –
A pod zasněženou třásní,
Nehybný, němý,
Září nádherným životem.

A on tam stojí, okouzlený,
Ani mrtvý, ani živý –
Okouzlený magickým snem,
Všichni zapletení, všichni spoutaní
Se světelným řetězem z prachového peří…

Bolí zimní slunce?
Jeho šikmý paprsek míří na něj –
Nic se v něm nebude třást,
Všechno to vzplane a bude jiskřit
Oslnivá krása.

Prosincové ráno
Na obloze je měsíc a noční obloha
Stín se ještě nepohnul,
Vládne sám sobě, aniž by si to uvědomoval,
Že den už začal svítat,

Že ačkoli líný a bázlivý
Objevuje se paprsek za paprskem,
A obloha je stále úplně
Noc září triumfem.

Ale neuplynou dva nebo tři okamžiky,
Noc se nad zemí vypaří,
A to v plné nádheře projevů
Najednou nás denní svět obejme…

Tam je v původním podzimu
Krátký, ale úžasný čas –
Celý den stojí jako z křišťálu,
A večery jsou zářivé…
Kde šel energický srp a klas padal,
Nyní je vše prázdné – všude je prostor,
Jen tenký chloupek sítě
Třpytí se na nečinné brázdě.
Vzduch se vyprázdní, ptáci už nejsou slyšet,
Ale do prvních zimních bouří je ještě daleko –
A jasný a teplý azur plyne
Do odpočinkového pole…

Stromy obnažily ramena,
žlutá koule skrývá masky,
Kdo říká, že čas zahojí všechny rány,
nikdy nepoznal lásku…

Cokoli nás život naučí,
Ale srdce věří na zázraky:
Existuje nevyčerpatelná síla,
Existuje také nehynoucí krása.

A pozemský rozklad
Nadpozemské květiny se nedotknou,
A z poledního vedra
Neuschne na nich rosa.

A tato víra neoklame
Ten, kdo žije jen tím,
Ne všechno, co tu kvetlo, uvadne,
Ne všechno, co tu bylo, projde!

Ale tato víra je pro málokoho
Jen ti mají přístup k milosti,
Kdo v pokušení přísného života,
Jak jsi věděl, jak trpět s láskou.

Léčba nemocí jiných lidí
Věděl, jak to udělat se svým utrpením,
Kdo položil život za druhé
A vše vydržel až do konce.

Hukot utichl… Je snazší dýchat
Azurový zástup ženevských vod –
A loď po nich znovu pluje,
A znovu je labuť houpe.

Slunce hřeje celý den, jako v létě,
Stromy září barvami,
A vzduch je jemná vlna
Jejich starodávná nádhera si váží.

A tam, ve slavnostním míru,
Vystaveno ráno,
Bílá hora září,
Jako nadpozemské zjevení.

Tady by srdce na všechno zapomnělo,
zapomněl bych všechnu mou mouku,
Kdykoli tam – v mé rodné zemi –
O jeden hrob méně…

Taková je zeměkoule.
Když oceán objímá zeměkouli,
Pozemský život je obklopen sny;
Přijde noc – a se zvučnými vlnami
Živly narážejí na jejich břeh.

To je její hlas; štve nás a ptá se…
Už na molu ožila kouzelná loďka;
Příliv stoupá a rychle nás unáší pryč
Do nezměrnosti temných vln.

Obloha, hořící slávou hvězd,
Tajemně vyhlíží z hlubin, –
A plujeme, planoucí propast
Obklopen ze všech stran.

Letní večer
Slunce už je rozžhavená koule
Země se odvalila z hlavy,
A poklidný večerní oheň
Mořská vlna to pohltila.

Jasné hvězdy už vyšly
A váží nás
Nebeská klenba byla zvednuta
S jejich mokrými hlavami.

Řeka je plná vzduchu
Proudí mezi nebem a zemí,
Hrudník dýchá snadněji a volněji,
Osvobozený od horka.

A sladké chvění, jako proud,
Příroda mi kolovala v žilách,
Jak by byly její nohy horké
Dotkl se pramenitých vod.

Včera, v kouzelných snech…
Včera, v kouzelných snech,
S posledním paprskem měsíce
Na malátně osvětlené obočí,
Upadl jsi do pozdního spánku…
Ticho kolem tebe utichlo,
A stín se zamračil temněji,
A hrudník dýchá rovnoměrně
Vzduchem to proudilo hlasitěji…
Ale přes vzduchovou clonu oken
Noční temnota netrvala dlouho,
A tvoje ospalá kudrna, stoupající
Hrál si s neviditelným snem…
Tady je, tiše, tiše,
Jako by byl unášen větrem,
Kouřově světlá, mlhavá lilie
Najednou oknem něco proletělo…
Tady to běželo neviditelně
Přes temně se třpytící koberce,
Tady, svírající deku,
Začalo to stoupat podél okrajů –
Tady, svíjející se jako had,
Vylezlo to na postel,
Tady, vlající jako stuha,
Mezi baldachýny vyvinutými…
Najednou s životodárnou září
Dotýkám se mladých truhel,
S růžovým, hlasitým výkřikem
Odhalil hedvábí svých řas!

The post Básník Fjodor Ťutčev. Po Puškinovi a Lermontovi nejvýznamější ruský básník first appeared on Čítárny.

Victor Hugo, autor takových klasik jako Bídníci a Notre Dame měl pět dětí, ale jeho nejvřelejší a nejbližší vztah byl s Leopoldinou, jeho nejstarší dcerou. Byla světlem spisovatelova života a on ji zbožňoval celou svou duší.

V roce 1843, když bylo Leopoldině pouhých 19 let, tragicky zemřela.
Společně se svým manželem Charlesem Vacrym se jen pár měsíců po svatbě plavila na lodi přes Seinu, když náhle začal silný vítr a loď se převrátila.
Leopoldininy šaty se zachytily o loď a ona, která se nemohla rozmotat, klesla za lodí na dno řeky. Její manžel, přestože byl vynikající plavec, si uvědomil, že svou ženu zachránit nemůže, nechtěl se zachránit, rozhodl se nebojovat s živly a utopil se spolu s Leopoldinou.

Tato ztráta byla strašnou ranou pro Huga, který byl v té době v zahraničí a o tom, co se stalo, se dozvěděl z novin.
Spisovatel byl hluboce šokován a na dlouhou dobu se stáhl do sebe, ponořen do smutku.
Sedm let po Leopoldině smrti nic nenapsal.

Vzpomínka na Leopoldinu zanechala v Hugově životě a díle nesmazatelnou stopu.
Věnoval jí několik básní, ve kterých vyjádřil veškerou svou bolest a melancholii. Jednou z nejsmutnějších básní je „Demain, dès l’aube“ ( Zítra za úsvitu ), kde popisuje, jak jde k jejímu hrobu uctít její památku.
Tato báseň plná něhy a hlubokého pocitu ztráty se stala jedním z nejslavnějších Hugových děl.

„ Běda tomu, kdo miloval jen těla, formy, vzhled.
Smrt mu vezme všechno.
Naučte se milovat duše a znovu je najdete .”
Viktor Hugo

Foto: Portrét Leopoldine Hugo od Auguste de Chatillona + portrét Viktora Huga

Zítra za úsvitu. Demain, dès l’aube. Victor Hugo

Jakmile se sluneční záře dotkne okna,
vyrazím na cestu. Vím, že čekáš.
Půjdu přes lesy, přes hory, v dešti.
Už nemůžu být ani chvíli pryč.

Aniž by si všímal čehokoli kolem
odejdu jako osamělý poutník.
Se skloněnou hlavou, sevřenýma rukama v uzlech.
A můj den bude temný jako noc

Nikdy se neohlédnu.
Nebudu zpomalovat a nebudu se na tebe dívat.
Ani zlato, které se rozlije západ slunce.
Ani lodě plující do Harfleuru.

Zatímco světlo slunce tiše slábne,
půjdu sbírat voňavé květiny.
A dám kytici na hrob
z vřesu v květu a cesmíny.

xxx

15. února 1843

Jdi s tím, kdo má tě rád a budiž šťastna v něm,
buď jeho pokladem tak jakos naším byla,
z rodiny v rodinu, jdi jako dobrá víla,
nám tady nudu nech a štěstí s sebou vem!

Tam touží po tobě, zde zadržet tě chcem.
Dci, choti, anděle! — Za dvojí metou spěj.
Nám zanech lítost jen a naději jim dej,
se slzou odejdi a tam vstup s úsměvem!
xxx

Své dceři

Věz dítě, já se vzdávám s klidnou lící,
čiň jako já, žij ve ústraní;
snad šťastna? Ne! A nikdy vítězící,
— leč v odříkání! —

Buď sladká, dobrá, zbožné čelo zvedej
jak den, jenž nebi chce svým ohněm vlásti,
ty moje dítě, v blankyt očí hledej
svou duši klásti!

Zde není šťastných, vítězů zde není,
co hodinou zveš, zlomek jest a změna,
toť samy stín jest, žití dráha v tmění
je z něho utvořena.

Svým losem znaveni jsou všickni tady,
z nich žádnému se štěstí nedostalo,
vše chybělo jim — vše to dohromady,
ó běda! je tak málo!

To málo každý dosáhnouti chvátá,
je hledá světem v touhy svojí vzplání,
toť slovo, jméno, pohled, trocha zlata
a pousmání.

Bez lásky králům každá radost schází
a krůpěj vody chybí pouštím, dítě,
je člověk tůň, kde prázdno beze hrází
vždy otvírá se hbitě.

Viz myslitele, jež jsme zbožňovali,
viz reky, nad nás již svá vznesli čela,
jak jmény svými v obzor vždy nám vzpláli
a v leta naše stmělá!

Jak podobně nám pláli v celé době,
co záře lili v tmu, vše oslnili,
jen trochu stínu hledali pak v hrobě,
tam naposled se skryli!

I nebe, které zná vše naše hoře,
se soucitem se v marnost naši sklání,
svým pláčem porosí vše naše zoře
ve chvíli ranní!

Bůh osvěcuje nás ve každém kroku,
co žijeme, náš krok v jistotu řídí,
jest všemu zákon zde vryt ve hluboku
i v srdce lidí!

Ten zákon svatý, třeba se mu vzdáti,
jej tady slyš, jej stihneš, děcko,
nic nenávidět, všecko milovati,
litovat všecko!

Překlad Vrchlický

The post Victor Hugo. Báseň plná něhy a bolesti věnovaná jeho nejmilejší dceři first appeared on Čítárny.

Na osvobození Československo má bezesporu hlavní zásluhu Rudá armáda s pomocí české, rumunské. americké a polské armády.

Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20.9. 1944 do 11.5. 1945. Podle historiků padlo na československém území 138 000 až 144 000 sovětských vojáků.
Německými koncentračními tábory, věznicemi a káznicemi prošlo 450 tisíc československých občanů.

Celkově německo-hitlerovské válečné snažení znamenalo za 6 let válečného běsnění
smrt pro 26 milionů dov. občanů, sedm milionů Němců, šest milionů Poláků a 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků.
Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.
Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí – v boji i při vyhlazovacích akcích. Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.

Vděčnost československých občanů svým osvoboditelům byla po válce zcela spontánní a projevila se i v poezii. Zvláště, když občané byli infromování, že měli být časem jako národ zcela zlikvidováni.

Vladimír Holan
Mám děkovat…
A hlas se chvěje…
Chvěje se ale úžasem, který,
ač nebyl bez naděje,
přec jenom žasne: přišli sem!

 

Přišli včas
Vítězslav Nezval

Přišli včas jak legendární vojska z dávných kronik.
Zvítězili! Nyní sedí v hloučcích u harmonik.
Mají kouzlo ruských písní, jejich zvláštních tonik.

Jejich světlé oči září nad osmahlou pletí.
Jsou tak lidští, chovajíce malé pražské děti.
Vybojovali nám mír a teď jej s námi světí.
Ruce zdrsněly jim bojem, duši mají hebkou.
Pěticípá hvězda, jež jim vyšla nad kolébkou,
zvítězila za svět v boji za umrlčí lebkou.

Milují svůj domov s vřelou oddaností syna,
který zachránil svou matku v bitvě u Berlína,
pyšni na svou rodnou zemi, pyšni na Stalina.

Dnes se valí ulicemi Prahy jako Něva,
za jásotu, za jásotu, který neumdlévá,
pyšni na svou rodnou zemi, pyšni na Koněva.

Nikdy nebyla jsi, Praho, krásnější, tak pestrá,
jako v dnešní den, kdy zdravíš je jak rodná sestra,
připíjíš si s novým věkem jako na Silvestra.

Ač jsi plná trosek, ač tě Němci zbídačili,
ač ti snažili se přeťat zabijákem žíly,
jsi dnes slavná. Tvoje duše samým štěstím šílí!

sb. Historický obraz (1945)

 

Panychida
Vladimír Holan
Sloužena za všechny bratry mrtvé, umučené a padlé v druhé kruté válce proti Slovanům 1938 – 1945 (úryvky)

Je konec května… Zvolna svítá …
Chvíle, jež hrne v místa skrytá
střelný prach snů a sekané
olovo noční reality,
ta chvíle opouští teď byty
a vzbouzí spáče zlekané
Už u okna, jeden z nich váhá
uvěřit, že to vše je Praha,
co zázrakem zde dále ční…
I vdechne, do hlubin až třeště,
svobodu příliš náhlou ještě
a ještě halucinační.
Barikáda za barikádou
píchala neholenou bradou
do tvrdých ulic v tvrdý kout…
A majíc v ústech broky pouze,
mohla jen broky, broky nouze
na jízdu valkýr vyplivnout…
A z blízké kaple kdosi znalý
varhanovými manuály
slavil a slavil bez příkras
své padlé muže, starce, vdovy…
Struna ze šlachy Achillovy
smrt mladou velebila zas…
A… slyšíš? Hoch si zpívá, zpívá!
Po šesti letech píseň živá
padá v tvou tříšť a bědnou tluč…
Sivoučká je ta jeho píseň…
Ta jeho píseň a tvá tíseň
otevřely se pro náruč…

 

Květnové noci
Jaroslav Seifert

Snad přece jenom jednou za život
je dopřáno nám spatřit budoucnost
a jenom jedna věrná smrt
nás hlídá.

Noc první, růžová,
vám polštář čechrala
z kamení dlažeb.

Kosi zpívali
a kaštan nesl svícny obřadně,
když už se stmívalo.

Noc druhá, zelená,
kdy padal teplý déšť
na vaše helmice, ta byla plná hvězd,
jak bývají noci májové.

Noc třetí sršela však jiskrami,
čtvrtá noc měla příchuť popela
a páchla po kouři jak rozbořený krb.

Co bylo potom, to již nevíme,
to se již tančilo a to se plakalo
a bílým sestřičkám se strašně chtělo spát,
však přece ještě šly a ještě tančily
a na nosítkách usychala krev.

Noc první byla plná nadějí,
noc druhá byla plná nadějí,
noc třetí byla plná nadějí ,
a čtvrtá noc ..

To muži svírali
své granáty tak jako ňadra žen,
noc třetí byla plná nadějí,
noc čtvrtá byla ze všech nejhorší.

A kdo dal tankům křídla?
Kdo?
Noc čtvrtá byla ze všech nejdelší,
to volali, že hoří Pražský hrad.

Však časně zrána ruka obhroublá
mně padla do mých.
Jak se jmenoval
ten rudý voják, už jsem zapomněl,
však jeho ruku držím dodneška.

Noc pátá poté byla bílým dnem.

sb. Přilba hlíny (1945)

 

Báseň k 9. květnu 1955
Vítězslav Nezval

V tom starém městě portálů, barokních soch a bank
potkávám cestou z Petřína už deset roků tank.
Jak socha, jako náhrobek, jak pomník slavné době,
jak trůn, anebo koruna ční v Praze na Smíchově.
/ první sloka /

 

Dík Sovětskému svazu
Vladimír Holan

Mám děkovat…A hlas se chvěje…
Chvěje se ale úžasem,
který, ač nebyl bez naděje,
přec jenom žasne: přišli sem!

Přišli sem všichni, všichni, v které
věřil náš jazyk v hloubi šeré,
přišel Alešův maladěc!

A touha věků, touha chtící
bratrství všesjednocující,
uskutečnila se přec.

/ závěr básně „Dík Sovětskému svazu 16.-17.7.1945 /

 

Osvobození
Jiří Knopp

Vyťukáváme holí
svůj dlouhý život do dláždění města.
Co bylo, to už dávno není,
byla to dlouhá cesta…
Radost i pláč do zapomnění.

Ale jsou dny, které vrostly do naší kůže
jak vytetovaná kotva do paže námořníka.
Ten den, kdy zbavili jste nás mříží,
kdy sovětský voják s rudou hvězdičkou
Zašlapal vlajky s hákovými kříži,
Ten nádherný den, tak krásně čistý
To vydechnutí úzkosti a strachu
Ten kámen odvalený z našich nahrbených zad
Ten plamen míru zažehnutý vámi
Ach díky vám vy mladí muži,
kteří dřív než lásku poznali jste smrt.

My tu u vašich hrobů stojíme v němé pokoře,
nenecháme, pokud živi budeme
poskvrnit vaše činy
úšklebky hlupců.

 

Májová krajina
Jaroslav Seifert

Dělnický průvod zůstal stát,
by jiný mohl se k nim přidat,
a všichni dali na kabát,
když průvod náhle zůstal stát –
do dírky rudý karafiát.

Den májový, den májový,
vroubí nám cestu čerstvé květy,
co můžem ztratit? Okovy!
Den májový, den májový,
a získat můžem celé světy!

Ach Čechy krásné, Čechy mé
– v hospodě skrytě vyhrávají,
v hospodě , kterou nezříme,
ach, Čechy krásné, Čechy mé,
a ještě krásnější jste v máji.

 

Rudoarmějcí
Vladimír Holan

V létě 1945 jsme navštívili zase Padrť. V srpnu do této
vesničky přijeli rudarmejci. Moje žena umí trochu rusky,
nebylo však nesnadné domluvit se. Pro mne to byl velký
zážitek: setkání s prostými lidmi hrdiny. Po létech, v nichž
jsme potkávali tolik nelidí. Snad jsem to řekl srozumitelně
především v Rudoarrnejcích. Rusy jsem miloval už jako
chlapec, poněvadž jsem doma slýchával, že jméno Vla­dimír
mi dala matka Ze sympatie k nim – narodil jsem se
totiž v době rusko-japonské války. V roce 1945 mi šlo,
jako mi jde dodnes, především o děti, stařeny a starce.
Poděkoval jsem, že byli zachráněni. (1962)
…

Šli jsme spolu po hrázi rybníka. Měl v dlani
drobný granát a chystal se jej vhodit do vody
a odnést si nějaké ryby … Protipunkt slunce
zdůrazňoval jeho těšící se, skoro chuťový úsměv,
když náhle pravil: “Netřeba! I ony chtějí žít!”
A jaksi znechuceně vmetl odjištěný granát
do bahna na druhé straně břehu …
Po duté, mastné explozi
vyplulo odtamtud k našemu údivu
několik omráčených úhořů …
Podíval se na mne, a klouzaje k nim dolů
kameníčkem, přesličkou a hadím mlíčím,
zavolal s milými rozpaky:
,,Nu což, i politujeme, i sníme!

Pražské povstání
Jaroslav Seifert
Ještě jednou jaro! V čas ten milostný
rozkvetly větve ohněm střel
a kašny, dosud němé v tlamách ryb,
počaly zpívat. Ještě jednou jaro,
ještě jednou květen v květu střel!

Čas, který hryže krajky na zvonech
a přitom drápkem větru cuchá vteřiny,
zamával prudce mraky nad střechou.
Ten prapor sto let takto nezavlál,
když kamení se dalo na pochod.

Vzpomínám dní, kdy zvon snad počal sám
a střílny samy na hradbách
otevřely se náhle jako pěst
a kouř z nich tekl dolů po schodech
tak jako bahno. Ještě jednou jaro!

Ještě jednou, ještě jednou v struny
města! Kdo je rozehrál,
kdo odnášel to město pod paží
jak loutnu, nebe zpřevracel
a zpíval květen? Živí básníci,

ti, jež jsem znal, ti bili do dlažeb
a v střepy oken, která řinčela,
a v kalužiny, které tmavěly,
a v překousané dráty na oknech
a v pneumatiky převrácených aut.

Ať je si tma už křídlem havraním
a tmou! Jitra jsou závojem,
jejž obléka si Praha vášnivě –
a v jejích věžích jako ve vlasech
plamen je vpleten, struha, dým a krev.
Ach, ještě jednou jaro v rukou mých!

The post Poezie osvobození. Přišli včas. Devátý květen 1945. Nezval, Seifert, Holan… first appeared on Čítárny.