Kallocain podle Karin Boye je droga pravdy, po jejímž požití každý vyzradí na sebe i na své nejbližší i ta nejskrytější tajemství. Její objevitel je zde loajální souvoják Světového státu Leo Kall, který žije v nedaleké budoucnosti, kdy o světovládu soupeří Světový stát a Univerzální stát. Kniha je o tom, jak dohled nad lidmi zvyšuje úzkost a agresi.

Román je stejně strhující jako Orwellův román 1984 nebo Huxleyův román Konec civilizace.
Tragický obraz života ve fašistickém a totalitním státě ale v mnohém napovídá, co se už nyní děje v různých společnostech na naší planetě. Takže řadit román do oblasti scifi dost dobře už nejde.

Román Karin Boye vznikl v hluboké depresi, vyvolané zdánlivě nezadržitelným postupem Hitlerovských německých armád na počátku 40 let 20.století.
Tragická situace v Evropě měla nakonec vliv na její dobrovolný odchod ze světa na jaře 1941.

„Organizace? Nehledáme žádnou organizaci. To, co je organické, nepotřebuje být organizováno.
Vy stavíte zvenčí, my jsme budováni zevnitř. Vy se stavíte sami jako kameny a rozpadáte se zvenčí dovnitř.
My rosteme zevnitř jako stromy a rostou mezi námi mosty, které nejsou z mrtvé hmoty a mrtvého nátlaku.
Z nás vychází živé. Do vás vchází neživé.“
Karin Boye

Tímto románem se Boye řadí k literárním velikánům a vizionářům jako je Orwell, Huxley, kteří se také zamýšleli nad tématem budoucnosti lidstva a vytvořili literární fikce světa, které se v mnohých případech stávají nebezpečnou realitou už dnes. Viz výběr knih o budoucnosti lidtva

Karin Boye (26. 10. 1900 Göteborg – 24. 4. 1941 Alingsås)
jedna ze zapomenutých, ale velmi zajímavých švédských spisovatelek 20. století, se do světové literatury zapsala svým posledním antiutopickým románem Kallocain, vytvořeným během několika měsíců v roce 1940.

Výpisky z díla: Karin Boye / Kallocain

Ráno vyšel v novinách článek s titulkem
MYŠLENKY MOHOU BÝT TRESTNÉ!

Stačí jen vyčkat, až bude vyhlášen zákon jdoucí do mnohem větší hloubky, než světová historie dosud znala: zákon o protistátních myšlenkách a citech. Možná že to ještě nějaký čas potrvá – ale že k tomu jednou dojde, tím jsem si jist.

Dovedete vůbec vyslechnout pravdu? Všichni nejsou dost pravdiví na to, aby mohli pravdu slyšet, to je na tom to smutné.

„Člověk! – Jakou mystiku si lidé kolem toho slova nevybudovali! Jako by to samo o sobě bylo něco úctyhodného, že člověk je člověk! Člověk! Vždyť je to biologický pojem. A tam, kde je to něco jiného, bylo by nejlepší to co nejrychleji odstranit. Myslím, že je nutné začít od začátku a odnaučit lidi vidět ve spoluvojákovi člověka v uvozovkách.“

Každý spoluvoják bez výjimky se musel už jako dítě naučit, jaký je rozdíl mezi nižšími a vyššími formami života – nižší jsou jednoduché a nediferencované, například jednobuněční živočichové a rostliny, vyšší složité a diferencované, například lidské tělo ve své jemné a dobře fungující komplikovanosti. Každý spoluvoják bez výjimky se rovněž musel naučit, že přesně stejně je to se společenskými formacemi: z neplánovité hordy se tělo společnosti vyvinulo v nejvýše organizovanou a nejdiferencovanější ze všech formací: náš současný Světový stát. Od individualismu ke kolektivismu – od samoty k pospolitosti, taková byla cesta tohoto obrovitého a svatého organismu, v němž jednotlivec není ničím než buňkou s jediným významem: sloužit organismu jako celku. Tolik ví každý mladý spoluvoják, který má za sebou dětský tábor. Kallocain je nutný článek v celém tomto vývoji, protože rozšiřuje velkou pospolitost i do nitra, jež si člověk dřív ponechával pro sebe. Cožpak Rissen opravdu nepochopil něco tak logického, nebo nechce pochopit?

V mládí byly mé smysly jen jakýsi přívažek, náročný souputník, kterého jsem musel sytit, abych se ho mohl zbavit a zabývat se něčím jiným, byly i hrdým nástrojem rozkoše, ale nikdy nebyly tak docela součástí toho, co jsem doopravdy považoval za své já.

Náš Světový stát rozhodně neměl na otázku pohlaví nějak asketický pohled, naopak je přece nutné a čestné plodit nové spoluvojáky, a dělalo se vše, aby muži a ženy, jakmile dospějí, dostali příležitost splnit v tomto ohledu svou povinnost.

Vzhledem k tomu, že obsah tohoto rukopisu je v mnohém směru nemorální, rozhodl se Cenzurní úřad uložit ho do oddělení nebezpečných rukopisů v Tajném archívu Univerzálního státu. Definitivní zničení nebylo doporučeno, protože právě tento nemorální obsah by mohl být spolehlivějšími badateli použit jako materiál při zkoumání mentality tvorů obývajících zemi za našimi hranicemi. Zajatec, který je autorem spisku a jenž se dosud pod dozorem věnuje chemické práci – v současné době pod přísnější kontrolou, pokud jde o používání státního papíru a tužek – by měl svou vskrytu rostoucí neloajálností, svou zbabělostí a svou pověrčivostí být dobrým příkladem degenerace příznačné pro celou tuto méněcennou sousední zemi, degenerace, jež se dá stěží vysvětlit něčím jiným než dosud neprozkoumanou dědičnou a nevyléčitelnou vnitřní otravou. Tato otrava náš národ naštěstí nepostihla, a pokud by se ukázalo, že nákaza se šíří i přes hranici, byla by nemilosrdně odhalena právě prostředkem, k jehož výrobě dotyčný zajatec kdysi přispěl. Vyzývám tímto každého, kdo bude rozhodovat o půjčování tohoto rukopisu, k nejvyšší opatrnosti a jeho čtenáře k nejpečlivější kritice, jakož i k nejnezlomnější důvěře v daleko lepší a šťastnější situaci v Univerzálním státu.
Hung Paipho, cenzor.

Dílo Karin Boye:

Romány
Astarte (1931) – raný román s mytologickými prvky.
Merit vaknar (1933) – „Merit se probouzí“.
Kris (1934) – Krize, částečně autobiografický román o osobní a náboženské krizi.
För lite (1936) – „Příliš málo“.
Kallocain (1940) – poslední a nejznámější román (dystopie), napsaný těsně před smrtí.

Psala také eseje, kritiky a překládala (např. T. S. Eliot – The Waste Land do švédštiny).

Básnické sbírky
Karin Boye je především básnířka a ve Švédsku je ceněna hlavně pro poezii:
Moln (1922) – Mraky (debut).
Gömda land (1924) – Skryté země.
Härdarna (1927) – Ohniště (zde je slavná báseň I rörelse – „V pohybu“).
För trädets skull (1935) – Kvůli stromu

Její nejznámější báseň Ja visst gör det ont – „Ano, samozřejmě to bolí“.

The post Karin Boye. Kallocain. Proslulý vizionářský román o nacistickém a totalitním státě first appeared on Čítárny.

Karel Čapek byl pro mnohé jedinečným spisovatelem a intelektuálem, pro další měl desítky odporných chyb, které jeho velikost srážely až na úroveň sadisty, který kope do malých psů. Ale tak už to bývá u lidí, když svým psaním provokují hlupáky, kteří nemají schopnost se jasně zamyslet.

Karel Čapek byl bezesporu jedním z nejlepších a nečestnějších novinářů, které česká historie zná a Lidovky od té doby neměly ve svých řadách člověka, tak vzdělaného a literárně činného.

Před příchodem Hitlera do Československa ho víceméně uštvali čeští příznivci nacismu.
Cokoliv Karel Čapek napsal bylo v médiích okamžitě a hystericky napadeno.
Jeho náhla smrt, ještě před příchodem Hitlera, “překvapila” mnohé, že i Národní divadlo nevyvěsilo černý prapor.
Přesto ho na poslední cestě 29. prosince 1938 vyprovodilo tisíce lidí.
Jeho dílo je ale dnes aktuálnější, než knihy naprosté většiny současných autorů, o novinářích nemluvě. Těch opravdu slušných žurnalistů, jak se zdá, je  jak prstů na jedné ruce.

Nedávno jsme se jen tak zamýšleli nad Čapkem v souvislosti s událostmi ve světě, které i on často a břitce komentoval.
Sestavili jsme proto krátké SMS zprávy vycházející z jeho knih a novinových článků, které jsou i v dnešní době víc než aktuální.
Až nás mrazí, jak se svět vůbec nemění nebo si myslíme, že se mění pomocí těch, kteří místo mozku používají míchu, jak vtipně poznamenal o takových lidech Albert Einstein.

Jaké SMS by dnes napsal Karel Čapek všem psychopatům, kteří chtějí války?

MIROVA SPOLUPRACE
SESLI JSME SE V ZAJMU MIRU. DOHODLI JSME SE, ZE BUDEME VALCIT SPOLECNE

DODATEK K MEZINARODNIM SMLOUVAM
ANO MY JSME ZASADNE PRO MIR,  ALE S KYM VALCIME, JE NASE VNITRNI ZALEZITOST

BILATERARNI DOHODA
UZ NEKOLIKRAT JSME VAM NABIDLI OBOUSTRANNE VYHODNOU DOHODU:
MY NEBUDEME KRAST VASI TRAVU A VY NAM ZA TO BUDETE DODAVAT PO DOBREM CO JE POD NI.

NAVRH NA RESENI VALECNEHO KONFLIKTU
JSME OCHOTNI DISKUTOVAT O KONFLIKTU NA MEZINARODNI KONFERENCI, OVSEM S PODMINKOU, ZE BUDE DANO ZA PRAVDU NAM.

NECHCEME VALKU
JEN VAS CHCEME UPOZORNIT, ZE KDYBYSTE SE POKUSILI BRANIT, BYLI BYCHOM NUCENI POVAZOVAT TAKOVE JEDNANI, ZA PORUSENI  SVETOVEHO MIRU

NASE VÍTEZSTVI
NASE CETY DOBYLY SKVELEHO VITEZSTVI NAD TREMI STY POPRAVENYMI
VOJACI, UCINILI JSTE VSE, CO JSTE MOHLI PRO VELIKOST SVEHO NARODA. UZ HO ZBYVA JEN POLOVINA

DUKAZ O DOBRE VULI
NA DUKAZ NASEHO USILI O MIROVE RESENI KONFLIKTU, ODLETELA NAD VASE UZEMI MISE, KTERA ZAHAJILA POKOJNE BOMBARDOVANI VASICH MEST

PROTESTNI ZPRAVA
NEPRITEL ZAKERNE STRILEL NA NASE LETADLA, POKOJNE SVRHUJICI PUMY NA JEHO MESTA

ZPRAVA Z BOJISTE
NASE LETECTVO BOMBARDOVALO S PRONIKAVYM USPECHEM NEPRATELSKE SILY. BYL ZABIT JEDEN VOJAK, SEDMDESAT ZEN A STO DETI.

PROTESTNI ZPRAVA
ZALUJEME CIVILIZOVANEMU SVETU, ZE NAS BARBARSKY NEPRITEL, MISTO TOHO, ABY PRIJAL NASE PODMINKY, NECHAVA DAL OD NASICH LETCU ZABIJET SVE ZENY A DETI.

KONDOLENCE POZUSTALYM
VERIME, ZE SMRT VASICH BLIZKYCH VAS POVZBUDI K RADOSTNE A SPOLECNE SPOLUPRACI ZA MIR NA CELEM SVETE

V letech 1980-1995 vycházelo v nakladatelství Československý spisovatel (později Český spisovatel) nejkompletnější vydání spisů Karla Čapka, které zahrnuje celkem 25 knih, z čehož si dovolujeme upozornit na knihy, kde jsou Čapkovy nejen zveřejněné poznámky, ale také vynikající eseje a úvahy, které dnešní novináři už nejsou schopni psát. Čest vyjímkám.

XIV. Od člověka k člověku I. (1988) – Čapek a jeho společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1905 -1925
XV. Od člověka k člověku II. (1991) – Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1926 – 1931
XVI. Od člověka k člověku III. (1991) – Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1932 – 1938
XVII. O umění a kultuře I. (1984) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1907 – 1918
XVIII. O umění a kultuře II. (1985) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1919 – 1925
XIX. O umění a kultuře III. (1986) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1926 – 1938
XX. Hovory s T. G. Masarykem (1990)
XXI. Kritika slov, O věcech obecných čili Zóon Politikon (1991)
XXII. Korespondence I. (1993)
XXIII. Korespondence II. (1993)
XXV. O umění a kultuře, Od člověka k člověku – dodatky (1995)

The post Karel Čapek a protiválečné SMS. Války chtějí jen psychopatičtí politici first appeared on Čítárny.

Válka. Nejděsivější slovo v lidském slovníku. Nejvarovnější romány s protiválečnou tématikou. Knihy o psychopatech, lidských idiotech i zfanatizovaných lidech, které by měl číst každý rozumný a slušný člověk, který si přeje na světě MÍR A NE VÁLKU!

Válečná literatura není jen o brutálních bitvách a strategických manévrech, ale také o hlubokých úvahách o lidské povaze, utrpení a tichu, když slyšíte tlukot vlastního srdce při pohledu na lidská zvěrstva.
Taková díla nás nutí přemýšlet o tom, proč se lidé nechávají tak lehce zmanipulovat do všech útočných válek.
A na konci každé válečné rovnice zjistíme, že u útočné války jde vždy o zisky, zdroje, moc a nastartování ekonomiky, která kolabuje.

“Vždycky jsem si myslel, že všichni jsou proti válce, dokud jsem nezjistil, že pro válku jsou nejvíce ti, kteří do války nemusí.”
Erich Maria Remarque

„Všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země.“
Ernest Hemnigway

“Lidé, kteří válku nezažili, ale sami válku vedou nebo ji vyvolávají, netuší, jaké hrozné věci dělají.”
Helmut Schmidt

„Nikdo se zdravým rozumem nedá přednost válce před mírem;
Neboť v jednom pohřbívají otcové své děti a v druhém synové pohřbívají své otce.
Herodot

“Ti, kdo chtějí mír, se musí připravit na mír a ne na válku.”
Robert Jung

„Vy lidé pořád chcete nějaké války nebo co. Strach o peníze, to je to celé. A tomu se říká krize.“ 
Karel Čapek / Válka s Mloky

 

Erich M. Remarque /  Na západní frontě klid
Tento klasický román se stal symbolem války, v níž mladí vojáci bojující na frontě čelí hrůzám, které je vytrhávají z normálního života. Remarque mistrovsky zprostředkovává okamžiky ticha a zamyšlení, kdy se hrdina snaží pochopit, co zbylo z lidských hodnot tváří v tvář nekonečnému násilí. V pauzách mezi bitvami prozkoumává vnitřní obavy a naděje a zanechává ve čtenáři otázky po smyslu existence.
Remarque. Na západní frontě klid Nejpravdivější román o zrůdnosti válek a idiotství lidí

Karel Čapek / Válka s mloky
Čapkův scifi bestseller / podobenství Válka s mloky (1936) jsou ve skutečnosti tři knihy, na sebe navazující. Andrias Scheuchzeri, Po stupních civilizace a Válka s mloky. Přesto, že je mnohými román popisován jako utopistický není tomu tak a Karel Čapek sám píše “…to není utopie, nýbrž dnešek…“
Válka s mloky. Podobenství Karla Čapka není utopie, to je bohužel dnešek

Karel Čapek / Bílá nemoc
Vizionářské dílo, drama Bílá nemoc Karla Čapka z roku 1937 jsme docenili plně až v roce 2020, kdy se světem prohnala mediálně-politická hysterie, později nazvaná pandemie Covid-1984.
Bílá nemoc Karla Čapka. Světové vizionářské dílo o nastupující totalitě

Ernest Hemnigway / Sbohem, armádo
Sbohem, armádo (A Farewell to Arms, 1929) je román, který je reakcí Ernest Hemingwaye na životní zážitky z První světové války.
Román sice neodrývá stupiditu a nadšení lidí umírat za pochybnou ideu tak, jak o tom píše Remarque v knize Na západní frontě klid, ale jedinečně popsaným intimním příběhem dvou mladých zamilovaných lidí ve válce dostatečně zdůrazňuje zrůdnost válečnou i a důvod, proč nepodporovat žádnou válku.
Sbohem, armádo. Protiválečný román Hemingwaye pro ty, kteří rádi umírají pro cizí zájmy a zisky

Jean Malaquais / Válečný deník
Válečný deník je drsné a syrové svědectví o podivné válce mezi Německem a Francií v letech 1939–1940. Vojín Malacki si nebere servítky a navýsost literárním stylem podává obraz válečné mizérie, zbavený všech ilusí o hrdinství.
To v západoevropské literární tradici není vůbec obvyklé a nakolik Malaquais svým Válečným deníkem šokoval Francii, svědčí i skutečnost, že po publikaci v exilovém nakladatelství v USA v roce 1943 se „řádného“ vydání na francouzské půdě dočkal až v roce 1997.
Válečný deník. Čtivý obraz válečné mizérie, zbavený všech iluzí o hrdinství

Joseph Heller / Hlava 22
Hlava XXII se nepodobá žádné knize, kterou jste četli. Má svůj styl, svou logiku, svůj výjimečný charakter a rukopis. Neustále balancuje mezi komikou a hororem. Je výstředně zábavná a působivá až mrazí. Je to kniha, která v plné míře popisuje válečnou mašinérii a zrůdnost zabíjení lidé, ať se děje v kdekoliv.
Hlava 22. Hellerův vynikající román o nesmyslnosti válek, tuposti i stupiditě vojáků

Kurt Vonnegut / Jatka č. 5
V roce 1968, kdy Kurt Vonnegut napsal Jatka č. 5, konečně dozrál natolik, že mohl psát i o vybombardování Drážďan. Byl to největší masakr v evropských dějinách.
Román Kurta Vonneguta není jen protiválečná próza. Je to roztrhaný mechanismus paměti, kde se propojí minulost a přítomnost a realita se rozpadne na úlomky snů a traumat. Příběh o tom, jak člověk ztrácí sám sebe v chaosu a paměť se stává posledním ostrovem přežití.
Kurt Vonnegut a Jatka č.5, které zažil při spojeneckém bombardování Drážďan 1945

Dieter Noll / Dobrodružství Wernera Holta
Dva romány o osudu mladých lidí za druhé světové války a po jejím skončení. Německo ke konci Druhé světové války, kdy do války rukují děti / studenti ze škol, 15tiletí kluci, aby si zničili jednou provždy život. Mezi nimi i Werner Holt.
Dobrodružství a návrat Wernera Holta o nekonečné zrůdnosti války

Viktor Fischl / Dvorní šašci
Krátká próza, která se díky vypravěčskému, spisovatelskému umění a díky neobyčejnému příběhu čte jedním dechem. Patří k těm několika málo knihám o holocaustu, která mají neuvěřitelný přesah až do dnešních dnů. Ojedinělý příběh hrbatého soudce, kejklíře Wahna, hvězdopravce Max a liliputána, které si velitel koncentračního tábora za své dvorní šašky a díky tomu přežili. Viktor Fischl vypráví příběh těch čtyř nejen v koncentračním táboře, ale i v předvečer šestidenní války v roce 1967 v Jeruzalémě.
Viktor Fischl. Dvorní šašci, mistrovská kniha vynikajíícho vypravěče

Jiří Beneš / V německém zajetí
Jiří Beneš, synovec prezidenta Edvarda Beneš, napsal knihu “V německém zajetí” jako jedno z nejsilnějších českých svědectví o holokaustu a zrůdnostech nacistických německých táborech Osvětim, Buchenwald, Dachau a Dora–Mittelbau. V knize autor s mrazivou dokumentární přesností popisuje brutalitu německého gestapa, nelidské zacházení s vězni, jejich týrání a zabíjení i celkovou děsivou atmosféru vyhlazovacích táborů.
Jiří Beneš. V německém zajetí o zrůdnostech Němců za války

William Faulkner / Srpnové světlo
V tomto díle Faulkner zkoumá, jak válka (i když ne vždy otevřeně) ovlivňuje osudy lidí v dobách míru. Vytváří klid mezi konflikty, do kterých se vetkávají osobní dramata a sociální aspekty. Tento kousek je připomínkou toho, jak může být pauza stejně důležitá jako akce samotná.

Michail Šolochov / Tichý Don
Román se zabývá ruskou občanskou válkou a ukazuje, jak se životy donských kozáků mění pod vlivem historických zvratů. Pauzy ve vyprávění umožňují čtenářům vidět každodenní životy a vnitřní konflikty postav – jejich lásku, touhu a smutek. Sholokhov mistrovsky ukazuje, jak válka rozděluje rodiny a ničí osudy.

Svetlana Alexijevič / Doba z druhé ruky
Alexijevič sleduje následky rozpadu Sovětského svazu a jeho dopad na životy obyčejných lidí. V tomto díle slouží pauzy jako chvíle hlubokého zamyšlení nad ztracenými nadějemi a obnovením lidských spojení v době krize.

William Golding / Pán much
Ačkoli nejde o válečný román v klasickém slova smyslu, příběh dětí uvízlých na pustém ostrově slouží jako metafora pro méně ožehavou stránku lidské povahy. Pauzy mezi konflikty odhalují vnitřní strachy a vášně a zdůrazňují, jak rychle se může civilizace zhroutit.

Norman Mailer / Nazí a mrtví
Opravdu strhující obraz války v Tichomoří. Líčí invasi amerických jednotek na ostrovy Anopopei a boj o jeho vyčištění od Japonců, hlavně se však zaměřuje na charakterizaci amerických vojáků a velitelů, zachycení jejich životních osudů, pohnutek a názorů.

Pierre Boulle / Most přes řeku Kwai
Vojevůdci obou válčících stran na japonský zajatecký tábor v asijské džungli a jeho obyvatele již zapomněli, protože válka jim přináší denně nové starosti. Rozkaz však už byl vydán: v džungli roste prakticky nepotřebný most. Pohled do mikrosvěta vězňů a věznitelů tohoto proslulého románu skýtá mnohem širší výhled na absurditu války.

Michail Šolochov / Osud člověka
Legendární příběh válečného hrdinství, známý i z filmového zpracování.
Jeden z nejlépe zpracovaných filmů o druhé světové válce!!!

Lev Nikolajevič Tolstoj / Vojna a mír (1865–1869)
Jedno z největších děl světové literatury – čtyřdílná historicko-filozofická epopej (přes 1200–1600 stran podle vydání), která spojuje osudy několika ruských aristokratických rodin s reálnými událostmi napoleonských válek (1805–1820), zejména s francouzskou invazí do Ruska v roce 1812.

The post Protiválečné romány. Nejpůsobivěji napsané světové a české knihy o válce first appeared on Čítárny.

Erich Remarque (1898-1970)  prožil zřejmě nejstrašnější dobu svého života v květnu 1933. Nacisté veřejně pálí jeho knihy s cílem navždy ho vymazat z lidské paměti. Přesto se román Na západní frontě klid (německy Im Westen nichts Neues) zařadil mezi nejčtenější světová díla první poloviny 20. století, byl přeložen do 50 jazyků.
Remarque byl dokonce navržen na Nobelovu cenu.

Román Na západní frontě klid je nejlépe napsaná kniha o zrůdnosti první světové války.
Vyšla poprvé časopisecky v roce 1928. O rok později byl román poprvé vydán knižně a dne spatří k tomu nejlepšímu, co bylo ve světě 20. století napsáno. Protože kniha je vyloženě protiválečná, dodnes vzbuzuje obdiv milónů a také odsouzení hlupáků.

“Tato kniha nemá být obžalobou, ani vyznáním. Má být toliko pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou – i když unikla jejím granátům,”
E.M. Remarque.

O čem je kniha Na západní frontě klid.
Remarque popisuje osud Pavla Bäumera, mladého studenta, naivního německého vlastence, který se v roce 1914 dobrovolně přihlásí na frontu, když předtím je celá gymnaziální třída zfanatizovaná jejich profesorem Kantorkem. Z citlivých a naivních kluků se postupně stávají zrůdy, jenž zabíjejí, aby přežili. Při čtení všech těch zrůdností člověk chápe o čem je skutečně armáda a jak jednoduché je z myslících a rozumných bytostí vytvořit zvířata s abnormálním pudem sebezáchovy. Pavel a jeho kamarádi se tak zařazuji do tzv, Ztracené generace, která nepoznala nic než zabíjení a děs války a po jejím skončení se nemají kam vrátit ani na co navázat. Sám hlavní hrdina, pod šikanou sadistického poddůstojníka, poznává nepopsatelnou hrůzu a naprostou nesmyslnost válečné mašinerie, a nakonec umírá, když za naprostého ticha zbraní sahá v zákopu po motýlu.

„Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám 18 let a začali jsme milovat svět a život; a museli jsme na něj střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce. Jsme odříznuti od činorodosti od snažení, od pokroku. Už v to nevěříme; věříme ve válku.“
citát z knihy.

Nejsilnější pocit je zklamání. Ne zášť, ne žárlivost nebo dokonce nenávist… po nich alespoň něco zůstává v duši, po zklamání je prázdnota.
Erich Maria Remarque

Jeden z největších momentů románů je část, kdy v jámě po vybuchlé bombě se náhodou sejdou dva nepřátelští vojáci. Jeden okamžitě zabije druhého a po nějakém čase si začne prohlížet jeho dokumenty. V tom okamžiku mrtvý dostane jméno, vidi část jeho života a najednou pochopí, že zabil člověka. Už neexistuje nepřítel, jsou jen trpící lidé. Jako bych v tom okamžiku slyšel Švejka: ” Proboha nestřílejte, vždyť jsou tady lidi!”

Erich Maria Remarque (1898-1970)
V první světové válce byl několikrát raněn, ale přežil. Později se živil jako učitel, obchodní příručí, sportovní novinář, prodavač náhrobků či reklamní agent. Na počátku 30. let emigroval před nacismem do Švýcarska, válku prožil v USA, kde přijal americké občanství, a poté se opět vrátil do Švýcarska.
Erich Maria Remarque se jmenoval vlastním jménem Erich Paul Kramer. Jméno Remark je jeho pseudonym – odzadu přepsané skutečné jméno Kramer. Změnil si jej po válce, protože se styděl být nadále Němcem.

Mezi jeho další slavná a čtivá díla patří Čas žít, čas umírat, Tři kamarádi, Černý obelisk, Nebe nezná vyvolených, Miluj bližního svého, Vítězný oblouk, Jiskra života, Noc v Lisabonu; divadelní hra Poslední dějství.

Remarqueův nejslavnější román byl Na západní frontě klid.
Za rok bylo v němčině vytištěno 1 500 000 výtisků! Dílo bylo přeloženo do 36 jazyků. Román byl zfilmován, film podle knihy dostal 2 Oscary.

Člověk, který má radost z toho, jak pochoduje v zástupu a šiku při vyhrávání hudby a připravuje se na válku je hodný opovržení: Velký mozek dostal omylem, mícha by mu stačila.
Albert Einsein

Výpisky z knihy:

Ach, mami, mami! Jsem pro tebe dítě – proč si nemůžu položit hlavu na tvůj klín a plakat? Proč musím být pořád silná a zdrženlivá, taky se mi chce jednou plakat a získat útěchu, už jsem opravdu skoro dítě, krátké chlapecké kalhoty mi stále visí ve skříni – od té doby uplynulo tak málo času, proč to všechno prošlo?
xxx

Kantorek, přísný mužíček v šedivém šosáku, se špičatým, myším obličejem, byl nas třídní. Měl přibližně touž figuru jako kaprál Himmelstoss, ,,hrůza Klosterbergu”. Je to ostatně komické, že neštěstí světa pocházi tak často od malých lidí, jsou mnohem energičtější a nesnesitelnější, než velcí. Chráníval jsem se dostat se k oddílu s malými veliteli rot; jsou to zatracení holomci.
xxx

Zakomplexovaný profesůrek Kantorek měl při hodinách tělocviku tak dlouho přednášky, až celá třída jako jeden muž vytáhla pod jeho vedením na okresní velitelství a dobrovolně se přihlásila na vojnu. Vidím ho ještě před sebou, jak na nás blýská svými brejlemi a ptá se dojatým hlasem:
,,Vy přece půjdete taky, kamarádi?”
Tito vychovatelé mívají tak často své city v kapsičce u vesty; taky je každou hodinu vyndávají. Ale o tom jsme tenkrát ještě nepřemýšleli.
xxx

Odpoledne najednou jsme ho slyšeli volat a viděli jsme ho venku se plazit. Pozbyl jenom vědomí. Poněvadž nic neviděl a byl šílený bolestí, nevyužíval žádného krytu, takže byl od nich sestřelen, než mohl někdo proň dojít.
Přirozeně, že nelze z toho vinit Kantorka; kam by se svět dostal, kdybychom už toto měli nazývat vinou. Kantorků bylo tisíce, a byli vesměs přesvědčeni, že dělají to nejlepší způsobem pro ně pohodlným.
xxx

Dni jsou teplé a mrtví leží nepohřbeni. Nemůžeme všechny snést, nevíme kam s nimi. Jsou pochováváni granáty. Mnohým se nadmou břicha jako balony. Ksikají, krkají a hýbají se. To v nich kručí plyn.
xxx

Mlčení se táhne do nekonečna. Mluvím a musím mluvit. Tak mluvím na něho a říkám mu to: ,,Kamaráde, já tě nechtěl zabít. Kdybys sem skočil ještě jednou, neudělal bych to, kdybys i ty byl rozumný. Ale před tím jsi mi byl jenom myšlenkou, kombinací, která žila v mém mozku a vyvolala rozhodnutí; tu kombinaci jsem ubodal. Teď teprve vidím, žes člověk jako já. Myslil jsem na tvé ruční granáty, na tvůj bajonet a na tvé zbraně; teď vidím tvou ženu a tvůj obličej a to, co máme společného. Odpusť mi, kamaráde! Vidíme to vždycky příliš pozdě…

Proč se nám stále znova neříká, že jste právě takoví ubozí chlapíci jako jsme my, že vaše matky se o vás strachují právě tak jako naše a že máme stejný strach před smrtí a stejné umírání a stejnou bolest. Odpusť mi, kamaráde, jak jsi mohl být mým nepřítelem! …

Jeho uniforma je ještě napolo rozepatá. Tobolku s papíry lze lehce najít. Ale zdráhám se ji otevřít. Je v ní legitimace s jeho jménem. Pokud neznám jeho jména, mohu ho snad ještě zapomenout, čas jej vymaže, tento obraz. Jeho jméno je hřebík, který se do mne zarazí a který nebude nikdy možno vytrhnout. Je v něm síla, která bude umět všechno zase vyvolat, bude se to vracet zas a zas a vstávat přede mnou.

Držím nerozhodně tobolku v ruce. Vypadne mi a otevře se. Vylétne několik obrazů a dopisů. Seberu je a chci je zase uložit, ale tlak, který mne svírá, celá nejistota situace, hlad, nebezpečí, tyto hodiny s mrtvým mě přivedly do zoufalství, chci urychlit rozřešení a zesílit a ukončit svá muka, jako tluče člověk nesnesitelně bolavou rukou o strom, bez ohledu na to, jak to dopadne. Jsou to fotografie ženy a malého děvčátka, uzounké amatérské fotografie před zdí s břečťanem. Vedle jsou dopisy. Vyndám je a pokouším se je číst.
Většině nerozumím, lze to těžko rozluštit a znám jen málo francouzsky. Ale každé slovo, které přeložím, proniká mi do prsou jako výstřel, jako bodná rána. Hlava mi bolí předrážděním. Ale tolik ještě chápu, že těm lidem nesmím nikdy psát, jak jsem chtěl dřív. … Tento mrtvý je spjat s mým životem, proto musím dělat všechno a slíbit všechno, abych se zachránil; slibuju slepě, že chci žít jenom pro něho a pro jeho rodinu, mluvím na něho vlhkými rty a přehluboko ve mně spí při tom naděje, že se tak vykoupím a přece jen ještě odtud dostanu; malá lest, že se budu potom vždycky ještě moci podívat, co a jak.
A proto otevru knížku a čtu pomalu: Gérard Duval, typograf. Napíšu si tužkou mrtvého adresu na obálku dopisu a strčím zas všechno rychle do blůzy. Zabil jsem typografa Gérarda Duvala. Musím se stát typografem, myslím si zmateně, stát se typografem, typografem!
xxx

Tato kniha nechce být ani obžalobou ani vyznáním. Chce se pokusit vydat svědectví o generaci, která byla válkou rozibita – i když unikla jejím granátům.
xxx

Závěr knihy:

Kdybychom se vrátili 1916, byli bychom z bolesti a ostroty svých zážitků
rozpoutali bouři. Vrátíme-li se teď, jsme unavení, rozpadlí, spálení, vykořeněni a bez naděje. Už nikdy se nebudeme moci v sobě vyznat. A nebudou nám taky rozumět – neboť před námi roste pokolení, které sice tato léta ztrávilo s námi, ale mělo postel a zaměstnání a teď se vrátí do svých starých posic, v kterých na válku zapomene, – a za námi roste pokolení, podobné nám, jací jsme byli, a to nám bude cizí a nás odsune.

Náš život je zbytečný i nám samým, budeme růst, někteří se přizpůsobí, někteří se poddají a mnozí budou bezradní; – léta se rozplynou a konečně zajdem. Ale je také možno, že to vše je jenom melancholie a ohromení, které se rozpráší, až budu stát opět pod topoly a budu poslouchat šumění jejich listí. Není možná, aby se nadobro ztratila ta měkkost, která zneklidňovala naši krev, to nejisté, to ohromující, to přicházející, tisíce tváří budoucnosti, ta melodie plynoucí ze snů a knih, šelest ženských šatů a tucha žen, není přec možná, aby to zašlo v bubnové palbě, v zoufalství a v bordelech pro mužstvo.

The post Remarque. Na západní frontě klid. Nejpravdivější román o zrůdnosti válek a idiotství lidí first appeared on Čítárny.

Nejznámější knihou Jakoba Christoffela je román Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (1668-1671). Prosťáček Nejprostší, jak by se název dal přeložit, je nejen napínavým příběhem z biografickými prvky, ale hlavně neuvěřitelně realistickým obrazem zvrácené společnosti v období 30-leté války (1618–1648). Vyznění celého románu je v podstatě silně protiválečné a humanistické.

Děj románů začíná útěkem hlavního hrdiny (v té době dítětem) před tlupou vojáků, kteří vypálili a vydrancovali jeho domov.
Usazuje se u poustevníka (ve skutečnosti je to šlechtic a jeho vlastní otec). Ten se o něj dva a půl roku stará a kvůli jeho hlouposti a jednoduchosti mu dává jméno Simplicius Simplicissimus. Naučí ho však číst a psát. Po smrti poutníka se Simpilicius vydává do blízké vesnice. Najde ji však zpustošenou a plnou mrtvol. Je zajat a uvězněn vojáky, kteří ho považují za špiona. Když však jejich velitel zjistí, že mrtvý poutník byl jeho švagr, Simplicius je propuštěn a stane se veliteľovým pážetem. V této službě se poprvé setkává s lidskou proradností, nevzdělaností a primitivismem, které ho v různých formách míjí po celý jeho život.

Osud nebyl na Simplicia vlídný. Celý jeho příběh je neobyčejně spletitý a plný dramatických zvratů.
Za svou částečnou prostoduchost a nevzdělanost byl zpočátku považován za blázna, ale postupně se společnosti přizpůsobuje a naučí se v ní žít. Později se například stane hercem, vojákem, mastičkářem, sukničkářem, loupežníkem i kajícným poutníkem. Ze sluhy se stane pánem s vlastním sluhou Skočdopole.

Celá kniha je napínavé spojení historických faktů a románové fikce.
Sledujeme neuvěřitelný životní příběh, prokládaný autorovými postřehy na lidské chování a společnost kolem 30-leté války, kterou mnozí považovali za příchod apokalypsy, díky neuvěřitelným krutostem a narůstajicímu primitivismu v celé nábožensky zblázněné společnosti.
Je to příběh člověka, který dlouho nenachází cestu žít tak, jak by si přál, ale s neznámou silou (osudem), která mu způsobuje tolik utrpení, nepřestává bojovat. To, co však na konci svého putování překvapivě nachází, je touha vidět to neviditelné, které je za našimi smysly. „ Skutečné nekonečno, nový svět bez břehů, absolutno.“ Proto se postupně se odvrací od zblázněného světa a stává se poustevníkem a misantropem.

Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen (cca 1622 – 17.8.1676)
se narodil v německém Gelnhausen nedaleko Frankfurtu nad Mohanem. Žil u dědečka, který byl pekařem a hostinským a staral se o vnuka místo otce, který brzy zemřel. V roce 1634 městečko zpustošili hordy císařských vojáků a vtáhli dvanáctiletého Hanse do marasmu třicetileté války. Stal se válečným dítětem, staral se o koně a podílel se na neklidném a drsném vojenském životě.
O pět let – v roce 1639 se objevuje jako mušketýr ve městě Offenburg. Brzy však začal pracovat v kanceláři pluku a ve vojenské kariéře postoupil na sekretáře pluku. Když se oženil, skončil s vojenskou kariérou a 11 let působil jako správce majetku u svého bývalého plukovníka ve vesničce Gaisbach. Později byl správcem hradu Ullenburg. kde byla bohatá knihovna, čehož Grimmelshausen využil pro své vzdělání.
O tři roky se však vrátil do Gaisbachu, kde si otevřel hospodu. Nakonec dožívá 17. srpna 1676 jako otec 10 dětí a vážený starosta v městečku Renchen.
Své bohaté zážitky z dětství a z válečných let začal sepisovat až po roce 1660 a publikoval je pod různými pseudonymy. Jeho autorství zjistil Hermann Kurz až roku 1837.

Výpisky z knihy:

Pýchu jsem pokládal za jakýsi druh fantastického blouznění, které má svůj původ v nevědomosti, neboť zná-li se člověk dobře a ví-li, z čeho vzešel a kam nakonec přijde, není možné, aby tak bláznivě zpychl. Vidím-li páva nebo krocana, jak se čepýří a durdí, žasnu nad tím, jak pěkně se tak nerozumná zvířata dovedou vysmívat člověku v jeho těžké nemoci.

„Příčinou prokletí většiny lidí bylo, že ani nevěděli, co vlastně byli a čím býti mohli nebo měli.“ Dále mi vřele radil, abych se vždy vystříhal zlé společnosti, neboť její škodlivost je prý nevýslovná. A hned uvedl příklad: „Kapka vína v octě vínem nezůstane, stejně tak krůpěj octa ve víně zanikne.“

Lupičství je nejšlechtičtější exercitium, jaké je dnes na světě možné. Kolik království a knížectví nebylo založeno a dobyto násilím? Anebo kdo na tomto světě má králi nebo knížeti za zlé, když vykořisťuje obyvatelstvo svých zemí, kterých jeho předchůdci dobyli? Vidím na tobě, jak rád bys mi namítl, že mnozí byli pro vraždu, loupeže a krádeže pověšeni, na kole lámáni nebo o hlavu zkráceni. To vím také, neboť tak velí zákony; ale jistě jsi neviděl věšet nikoho než ubohé, nepatrné zloděje, a to je také správné, neboť ti se neměli ani opovážit tohoto znamenitého zaměstnání, které přece přísluší a je, myslím, vyhrazeno jen srdnatým. Kde jsi viděl někdy trestat nějakého muže vznešeného stavu za to, že příliš zatěžoval svou zem? Co je šlechetnějšího nad toto řemeslo? Nevidíš, jak se den co den navzájem olupují ti největší potentáti? Nevidíš, jak se ten mocnější snaží srazit toho slabšího? Ba nadto ještě: žádný přece netrestá lichváře, který tajně provádí své výnosné řemeslo dokonce pod rouškou křesťanské lásky. Proč bych tedy měl být pronásledován já, jenž páši totéž s německou důkladností, jenže bez pokrytectví?

Tři věci: znáti sebe sama, vystříhati se zlé společnosti a býti vytrvalý, pokládal ten muž patrně za dobré a nutné proto, že sám jich dbal a nepochodil přitom zle; neboť jakmile se poznal, utekl nejen ze zlých společností, ale z celého světa a setrval také v tomto předsevzetí, na němž patrně závisí blaženost, až do konce!

Častý smích není nikterak znakem rozumného muže, podle přísloví: Mnoho smíchu, málo rozumu. Není třeba hledat proti tomu nějaký lék, protože je to nejen veselá nemoc, ale mnohého také přejde dříve, než je mu příjemné.

Mnozí lidé jsou prasáčtější než prasata, vzteklejší než šelmy, chlípnější než kozli, závistivější než psi, splašenější než koně, tupější než osli, chlastavější než krávy, lstivější než lišky, žravější než vlci, bláznivější než opice, jedovatější než hadi a ropuchy a od zvířat se liší jen postavou, při čemž ovšem ani zdaleka nejsou tak nevinní jako telata.

Každý má tolik důvtipu, kolik je mu ho k sebezáchově třeba, a proto si mnozí (doktor sem, doktor tam) marně namlouvají, že jen oni jsou chytří a duchaplní, neboť za horami žijí také lidé.

Smělý voják, který si navykl nevážit si života a odvažovat se každého nebezpečí, je věru hloupé zvíře, které se nechá jako ovce vést na porážku.

Žrát a chlastat, hladovět a žíznit, holkařit a hýřit, podvádět a hrát, hodovat a výskat, zabíjet a být zabíjen, vraždit a být vražděn, sužovat a být sužován, štvát někoho a sám být štván, lekat a sám být lekán, loupit a sám být oloupen, krást a být sám okrádán, bát se a být obáván, rozsévat utrpení a zase sám trpět, bít jiné a býti sám bit, zkrátka ničit a kazit, a naopak zase sám býti ničen a poškozován, to bylo smyslem a jediným cílem jejich života.

Zde platilo právem, kolik hlav tolik rozumu, protože každý byl posedlý jinak než jeho druhové. Bylo by to velmi zábavné, kdyby byl člověk věděl, že se to jednou skončí a beze škody přestane. Ale pokud se týká mne a těch, kteří měli ještě rozum, bylo nám velmi úzko, zvláště proto, že těch bláznů přibývalo a že jsme nevěděli, jak dlouho budeme my sami uchráněni takového stavu.

Domnívá-li se někdo, že vypravuji o svých životních příhodách jen proto, abych čtenáři ukrátil dlouhou chvíli anebo abych po způsobu šprýmařů a vtipkařů ponoukal lidi k smíchu, velice se mýlí! Neboť mně samému se smích protiví, a kdo nechává nenávratný čas uplynout neužitečně, ten plýtvá nadarmo oním darem, který nám byl poskytnut. Jak bych tedy sám mohl k takové ztřeštěnosti ještě ponoukat a být bezdůvodně kratochvilným rádcem jiných lidí? Nejmilejší čtenáři, to bych si rozmyslil, abych se k něčemu takovému propůjčil. Kdo chce kam, pomoz si tam sám. Pakliže však místy povídám něco šprýmovného, děje se to kvůli těm zhýčkancům, kteří nedovedou zhltnout ani jedinou léčivou pilulku, dokud není dobře pocukrována nebo pozlacena, nemluvě ani o tom, že patrně také nejváženější mužové, kdyby četli jen a jen o věcech vážných, odložili by takovou knihu dříve než jinou, která je občas přinutí k mírnému úsměvu.

Žil jsem velmi samotářsky, největší mou radostí a zábavou bylo sedět u knih, jichž jsem si mnoho opatřil o nejrůznějších věcech, zvláště o takových, které vyžadují velikého přemýšlení. Říkal jsem si: „Blázne, co je ti po druhých lidech.“

Úhrnem řečeno, mnozí mě pokládali za bezpříkladného blbce a já jsem každého měl za chytrého blázna. Myslím, že tento obyčej je ve světě dodnes obvyklý, neboť každý je se svým důvtipem spokojen a domnívá se, že je nejchytřejší ze všech; říká se přece trefně: Stultorum plena sunt omnia. (Všude je plno hlupáků. – Ciceron, Dopisy přátelům)

Poznámka Misantropova ke knize:
Jakožto zajímavost bych chtěl na závěr uvést tři pozoruhodné příklady autorova vztahu k češství, jež jsem nalezl při pročítání a vypisování z tohoto díla.
Tak za prvé: nejméně dvakrát Grimmelshausen použil přirovnání „krade jako Čech“;
v druhém případě užil výrazu „česká vesnice“ v téže situaci, kdy my říkáme „je to pro mne španělská vesnice“, ve významu „je mi to zcela neznámé“ (přičemž existuje také stejné hornoněmecké úsloví „tschechische [böhmische] Dorf“, znamenající totéž, co u nás „turecké hospodářství“, ve významu „nepořádné“ či „zanedbané“);
a konečně za třetí se autor zmiňuje, rovněž nejméně dvakrát, o dřevěných tyčinkách na čištění uší jako o „českých“, takže je docela dobře možné, že tato hygienická pomůcka je původně českým vynálezem anebo snad jen českým kulturním importem do německých zemí.

Více úryvků z textu knihy:

The post Simplicius Simplicissimus. Protiválečný překvapivě čtivý román o válkách ze 17. století first appeared on Čítárny.

Šklovského fenomenální román-vzpomínka Sentimentální cesta podává opravdu drsný válečného obraz Ruska zmítaného rudou revolucí, zmatky i hrdinstvími utopenými v krvi a vodce, vše podbarveno orientální rafinovaností tehdejší Persie interpretováno  šarmem již téměř vyhynulé klasické ruské inteligence. Neobyčejný vhled do ruské duše a dějin z pera spisovatele, který je známý spíše jako význačný literární vědec.

Sentimentální cesta |  Šklovskij, Viktor Borisovič | Z ruského originálu Сентиментальное путешествие, 1923, Berlín, přeložil, předmluvu napsal a poznámkami opatřil Petr Šimák | Vydal Dauphin, 2011

Šklovskij, Viktor Borisovič (24.1 1893 Petrohrad – 6.12. 1984 Moskva)
ruský spisovatel a literární vědec. Roku 1914 vstoupil dobrovolně do armády a jako komisař prošel východní frontou, Persií, účastnil se občanské války i revolučních událostí. Právě z této doby jeho raného mládí pochází kniha Sentimentální cesta, kterou dopsal roku 1923 v Berlíně. V té době už byl proslaven jako progresivní literární teoretik a kritik: roku 1916 byl jedním ze zakládajících členů OPOJAZu, zakládal sdružení Serapionovi bratři a byl jednou z ústředních postav ruského avantgardního hnutí. Šklovskij je českému prostředí dobře znám již od 30. let 20. století, kdy jeho formalistické studie měly zásadní vliv na rozvoj pražského strukturalismu. Známá kniha Teorie prózy, soubor Šklovského formalistických studií, vyšla v Praze v českém překladu již roku 1933.

Šklovskij a ostranenie
Ostranenie je termín z ruské literární vědy, který vymyslel Šklovskij. Podle něho lidé v průběhu svého života opakují činnosti a vidí věci tolikrát, že se naše vnímání vše automatizuje, rozmývá, zevšeďnuje, a časem už ani nevnímáme, co vlastně pozorujeme nebo děláme.
A myslel to jako postup v literatuře, kdy se něco známého a zdánlivě obyčejného popíše různými výrazovými prostředky tak, aby se nám zdálo, že to vnímáme úplně poprvé. To ztíží naše vnímáni a vyvolá v nás pocit, že jsme na tu věc pohlédli úplně poprvé. Cíl a poslání umění podle něho byl, aby šlo proti automatizaci vjemů a navrácelo nám pocit prvotního vjemu, je to stejní jako u děti, které vidí nebo dělají věci úplně poprvé. A to znamená při fotorafování zapomenout na svět kolem a na několika detailech zachytit to podstatné, co právě kolem tebe je. To asi umí každý, když chce.. Geniální věci jsou vždycky jednoduché.

Ukázka z knihy:

A cesta stále pokračovala, nekonečná jako válka; vždyť žádná vojenská cesta nikam nevede.
V poušti jsme potkali stáda koní. Jak jsem už psal, neměli jsme dostatek píce, takže vysílená zvířata nebylo čím nakrmit. Krmit je bylo zbytečné a neměli jsme to srdce je zabít – a tak jsme je vyhnali do širé stepi na pastvu. Umírali pomalu. Projížděl jsem kolem nich.
Mimochodem, ještě k tomu soucitu. Slyšel jsem o takovém výjevu. Stojí kozák. Před ním leží nahý, opuštěný kurdský chlapeček. Kozák ho chce zabít – udeří jednou a zamyslí se, udeří podruhé a zase se zamyslí.
Říkají mu: „Zabij ho rovnou!“ A on na to: „Nemůžu, je mi ho líto.“
Přijel jsem do Soložbulaku. Je to nevelké město ležící v kotlině. Kdysi bylo slavné svými kožichy a ražbou zlata.
Pogrom už končil, všechno bylo vydrancováno.
Zašel jsem do armádního komitétu. Svolal muže z pluků. A promluvil k nim.
Podrážděně mi odpovídali, že Kurdové jsou nepřátelé. „Kurd je nepřítel“ – to je písnička ruského vojáka v Persii. Najednou se však zarazili a řekli, že jsou proti pogromům.
Dozvěděl jsem se podivné věci. Kromě Kubáňců a jedné sanitární roty drancovali všichni – a to doslova.
V transportech u nás sloužili (jako dobrovolníci či co) Molokánci 1 se svými trojspřežími.
Člověka hned napadají takové asociace: Molokánci – duchoborci, Bílá Arapie, 2 mysticismus a něco podobného… Dokonce i tito Molokánci drancovali. Loupili i dělostřelci.
Velitel divize se během pogromu zabarikádoval ve svém domě a nevycházel.
Ano, některé obyčeje z persko-kurdských pogromů z historie nevymizí.
Když začal pogrom, vylezli Kurdové (Soložbulak je kurdské město) se svými ženami na střechy, věci si s sebou nevzali a město nechali napospas drancovačům. Tím se vyhnuli násilí. Ne navždy, samozřejmě.
Žal a stud z prachu pogromů dolehly na mou duši a „smutek jako armáda černochů zakrvácel moje srdce“ (to je druhá část verše z překladu jednoho perského lyrika).
Nechci plakat sám, řeknu tedy ještě něco – je to příliš kruté, než aby to mohlo zůstat skryto.
V armádním komitétu byl jeden voják a ten energicky dokazoval, že hladovějícímu obyvatelstvu nemůžeme nic brát.
Je třeba říct, že naše armáda, na rozdíl od některých kavkazských sborů, nehladověla: dostávala alespoň půldruhé libry chleba a dostatek skopového. Výjimkou byly oddíly strážící průsmyky.
Tento voják převezl z rekviziční cesty ukázky kurdského hladového chleba. Chléb byl udělán z uhlí a hlíny, s přísadou malého množství žaludů.
Nikdo ho neposlouchal.
Není těžké si představit, jak Kurdové nenáviděli naše rekviziční oddíly, tím spíš, že mnohé oddíly si opatřovaly potraviny, jak je zrovna napadlo, tedy bez jakékoli kontroly.
Jeden takový oddíl Kurdové obklíčili. Veliteli, nějakému Ivanovovi, který se dlouho bránil se šavlí v ruce, usekli hlavu a dali ji dětem na hraní.
A děti si s ní hrály tři neděle.

1 Molokánci (dosl. „ti, co pijí mléko“): ruská náboženská sekta, spiritualitou blízká západním kvakerům. Molokánci mají předepsáno pít více než 200 dní v roce mléko. Původně se jednalo o výraz odporu proti pravoslavné církvi.
2 Bílá Arapie: ruský idiom, označuje se jím produkt fantazie nevzdělaného člověka, blud, nehorázný výmysl.

The post Šklovského Sentimentální cesta o nenávisti, soucitném rozumu ve válkách first appeared on Čítárny.

Populární spisovatel Ian McEwan na akci Guardian’s Open Weekend v dubnu 2012 řekl:  „Jsem součástí velké skupiny, která považuje případný útok na Irán za absolutní pohromu. Neštěstí, škody a nechtěné následky tohoto útoku by byly pro celý svět katastrofální.“

A má k tomu dobré důvody. Už jeho kniha Sobota z roku 2003, poukazovala na schémata, která vedou k vyhlašování válek.
Nesmíme se proto divit, že tato kniha je často záměrně interpretována jako údajná výzva k vojenské agresi proti Iráku. Dochází zde ke známé ideologické demagogii s polopravdami, kdy se zvýrazní názor McEwanse o tom, že Saddáma Husajna je nutno svrhnout pro jeho zločiny proti lidskosti, ale záměrně se zapomíná na jeho další tvrzení, že vláda Busche mladšího nebude schopna korigovat dlouhodobý konflikt, který by válkou v UIráku začal.

A dnes mu dáváme za pravdu, ba co víc, vraždy na civiliním obyvatelstvu pácháné americkými vojáky v Iráku vyvolávají čím dál silnější zhnusení nad agresivní zahraniční politikou Spojených Států, Francie i Velké Británie.

Ian McEwan velmi přesně předkládá další názory, které média neprezentují. Íránský režim je dnes velmi vratkým díky sporům mezi Ahmadínežádem a nejvyšším vůdcem Chameneím a proto jakkýkoliv útok by zemi znovu sjednotil a postavil za teokracii. Problém by se tak rozšířil do neodhanutých dimenzí. Také odmítá izraelská tvrzení, že pokud by armáda proti iránskému jadernému programu během několika měsíců nezasáhne, přesune Teherán své zbraně do tajných míst, kde už je nebude možné zničit. Zde je nutno podotnout, že dosud nikdo neprokázal, že Irán skutečně vytváří jaderné zbraně. Souvislost s důvody o chemických zbraních, které vedly k agresi do Íráku jsou zřejmé.

Pokud vezmeme v úvahu každodenní dění ve světě, je nutno se zamyslet na jedním důležitým faktem.
Jsou lidé, bušící do válečných bubnů opravdu jen slepí fanatici nebo chtějí záměrně vyvolat celosvětový chaos, který by z těchto válek, zcela nepochybně nastal a který by mohl přivést civilizaci na pokraj samotného konce. To není science-fiction, to může být realita už příští rok. Navíc je zcela zřejmé, že názor o vytváření nového světového řádu pod kontrolou malé mocenské skupiny není jen konspirační teorie, ale začíná mít zcela reálné podoby v každodenním životě. (viz film Thrive s českým překladem)

Sobota | Ian McEwan | Odeon, 2012, 2 vydání
Vzpomenete si, co jste dělali v sobotu 15. února 2003? Možná jste si užívali volna. To však londýnskému neurochirurgovi Henrymu Perownovi nebylo onoho dne dopřáno. Ostatně je v pohybu už od čtyř ráno, kdy ho z postele vytáhla jistá předtucha… Díky McEwanovi ho ten den sledujeme krok za krokem, v nemocnici, na squashi s kolegou, na návštěvě u matky, a hlavně při náhodné potyčce na ulici, která však bude mít později katastrofální důsledky. Na tuhle sobotu Perowne hned tak nezapomene. McEwanův ducha­plný román o mozku i hodinářsky precizní úvaha o čase, který nám je vyměřen, pojmeno­vává hodnoty, které lze i za jediný den odezřít z lidského života.

Na rozdíl od některých svých kolegů – chirurgů psychopatů – si Henry na konfrontace nepotrpí. Není ten typ, co s chutí mává mačetou. Klinická zkušenost je ovšem, vedle všeho ostatního, co jeho zaměstnání obnáší, drsný proces, který člověka zatvrdí a nutně oslabí jeho citlivost. Pacienti, mladší lékaři, čerstvě ovdovělí lidé, samozřejmě lidé z vedení – během dvou desetiletí nevyhnutelně nastaly chvíle, kdy byl nucen hájit své, něco jim vysvětlovat nebo je uklidňovat tváří v tvář zuřivému výlevu citů.
Zpravidla je toho v sázce hodně – pokud jde o kolegy, řeší se problémy profesního postavení, pýchy či prohospodařené nemocniční zdroje, pacientům hrozí zdravotní omezení a příbuzným mohl náhle zemřít manžel, manželka nebo dítě – a jsou to závažnější záležitosti než poškrábaný vůz. Zvlášť pokud souvisejí s pacienty. Tyto chvíle v sobě mají čistotu a nevinnost: všechno je odhaleno až na samu dřeň existence: paměť, vidění, schopnost rozeznávat tváře, chronická bolest, motorické funkce, dokonce uvědomování si vlastní osoby.
To, co leží v pozadí a jemně světélkuje kolem, jsou složité otázky medicínské vědy, zázraky, jež dokáže, víra, kterou vzbuzuje, a oproti tomu postupně zdolávaná, ale stále dost rozsáhlá neznalost mozku, myšlení a vazeb mezi nimi. Pravidelné pronikání do lebky s jakýms takýms úspěchem je relativně mladé dobrodružství.
Občas nutně dojde ke zklamání, a když nastane, následuje zápolení s příbuznými v jeho ordinaci; nikdo nemusí zvažovat, jak se chovat nebo co říkat, nikdo nemá pocit, že ho sledují. Všechno vytryskne na povrch…
xxx
Přestože se překvapeně znovu otáčí k Baxterovi, a přestože vidí, nebo spíš vycítí, co se k němu s takovou rychlostí blíží, částí svých myšlenek zůstává věcným diagnostikem, jenž registruje špatné sebeovládání protivníka i jeho citovou labilitu, svědčící o snížených hladinách GABA mezi příslušnými vazebními místy na striátních neuronech. V lidských záležitostech je toho hodně, co se dá přičíst na vrub kvality některých složitých molekul.
Kdo však kdy přičítal škody spáchané na lásce, přátelství a všech nadějí na štěstí pouhému přebytku, či naopak nedostatku toho či onoho neurotransmiteru. A kdo kdy objeví morálku a etiku mezi enzymy a aminokyselinami, když panuje všeobecný názor, že je třeba hledat jinde? Když byla Daisy v druhém ročníku na Oxfordu, uchvátil ji jeden pohledný bláznivý kantor a pokoušela se otce přesvědčit, že šílenství je sociální výmysl, prohnaný nápad, jehož prostřednictvím bohatí – tohle možná dost dobře nepochopil – utlačují chudé.
Otec s dcerou se tehdy pustili do jedné z prudkých hádek, kterou mistrovským řečnickým tahem ukončil Henry tím, že jí nabídl prohlídku uzavřeného psychiatrického pavilonu. Souhlasila bez váhání, a pak se na věc pozapomnělo…
xxx
Z toho Perowne pochopí, že čest má být uspokojena tím, že dostane nakládačku. Před očima mu defiluje chmurná budoucnost, podobně jako po srážce kvůli uplatnění pojistky. Týdny bolestného zotavování. A to je možná ještě optimistický výhled. Baxter z něho nespouští zrak, pohled, s nímž nemůže pohnout, pokud zároveň nepohne celou svou těžkou oholenou hlavou.
Obličej mu oživují drobné záchvěvy, které se nikdy úplně nezformují do výrazu. Je to svalový nepokoj, z něhož se jednoho krásného dne – jak se Perowne po krátké úvaze domýšlí – stane atetoid, člověk sužovaný bezděčnými, neovladatelnými pohyby…
xxx
Odchází od okna, a vtom si vzpomene na slavný experiment s myšlením, o němž se před dávnými a dávnými lety dozvěděl na hodinách fyziky. Kočka, Schrödingerova kočka, je schovaná v uzavřené krabici a je buď ještě naživu, nebo už po smrti poté, co nahodile aktivované kladivo rozbilo ampulku s jedem. Dokud pozorovatel nenadzdvihne víko krabice, obě možnosti – mrtvá kočka i živá kočka – trvají a jsou stejně skutečné, existují bok po boku v paralelních vesmírech. Ve chvíli, kdy víko zvednou a podívají se, jak na tom kočka je, se kvantová vlna pravděpodobnosti zhroutí. Nic z toho mu nedávalo smysl. Žádný lidský smysl. Bezpochyby je to jen další příklad představy o vlastní důležitosti. Někde slyšel, že už i fyzikové od onoho pokusu upouštějí. Henrymu připadá, že se taková věc vymyká požadavkům na vědecký důkaz: nějaký výsledek či důsledek, ostatním známý, existuje ve světě odděleně, nezávisle na něm, a čeká, až mu on sám přijde na kloub. Poté se zhroutí nanejvýš jeho nevědomost. Ale ať už to dopadne jakkoli, je nyní rozhodnuto. A ať mají cestující namířeno kamkoli, ať jsou vyděšení a živí, nebo mrtví, teď už budou u cíle své cesty…

The post Ian McEwan. Román Sobota je protiválečný román o agresívní politice USA first appeared on Čítárny.

Když jsem knihu četl jako malý kluk, měl jsem chvílemi husí kůži a slzy v očích. Bylo mi asi deset a možná poprvé jsem pochopil, co je válka. Dnes si troufám říct, že právě mezi řádky této knihy se ve mně začal rodit silný odpor k jakémukoliv násilí a dementním projevům propagující války.

Příběh je o malé holčičce, která jednoho dne pochopí, že její rodina není její. Příběh vskrze lidský a komorní v celé své nahotě odhaluje kousek po kousku zrůdnost války a nelidské snahy nacistů převychovávat děti s ukradenou identitou k obrazu svému.
Hlavní hrdinka malá Leni Freiwaldová vyrůstá v německé rodině s nepříliš vlídnou matkou, ale o to víc hodnou babičkou Matyldou a bratrem Raulem. Druhá světová válka zuří nejen na frontách, ale i v německých domácnostech převládá nacistická propaganda. Leni postupně odhaluje věci, které jsou pro ní záhadou. Tu kufr s nápisem Made in Czechoslovakia, tu foto strýce Otty, na které jsou oběšení lidé. Jednoho dne dostane od své spolužačky Anne Lore kousek papíru, na němž je napsáno: Nejsi žádná Freiwald, jsi cizí bastard! A našli tě na nádraží! Od babičky se dovídá jen kousek pravdy, a tak její touha po skutečných rodičích vstupuje do snů a nenaplněných přání.

Vlastní pátrání začne v okamžiku, když skončí válka. Pomocí Jamese, Američana jde na úřad a hledá. S pomocí učitele Bauma a amerických vojáků zjišťuje svou pravou totožnost. Je Alena Sýkorová, dcera českého učitele, kterého za války popravili nacisté a ji, tehdy tříletou, odvlekli do Německa na převychování. Konec je nakonec klasickým happyendem. Nachází ženu, kterou viděla ve svých snech a která je její matka.

Příběh Leni je jeden z mnoha tisíců, který popisuje situaci skutečných českých sirotků tajně přijatých za války do německých rodin a později repatriovaných. Zdaleka ne všechny skočily šťastně. Mnohem víc bylo dětských tragédií a zbytečně zničených lidských životů.

Svého času populární kniha pro mládež (1948), která byla přeložena do mnoha jazyků. Asi nejcenější vydání je z roku 1967 s ilustracemi vynikající Evy Bednářové (1937-1986), která byla oceněna i cenou IBBY.

Říkali mi Leni / Zdeňka Bezděková / ilustrovala Eva Bednářová / 1967

The post Říkali mi Leni. Bezděkové nezapomenutelná novela pro mládež o zrůdnosti válek first appeared on Čítárny.

Erich Maria Remarque napsal 80 stran. Přesto v nich autor dokázal říct téměř všechno o nesmyslnosti válek. Mistrovské povídky poukazují nejen na zběsilost lidského chování, hysterickou propagaci válek s naprosto lživými argumenty, ale vyzdvihuje i hodnoty plné lidskosti, soucitnosti, přátelství a rozumu. Jsou to příběhy, které vám nedají spát.

Remarque ve většině svých knihách psal o lidech, jejichž životy ovlivnila válka.
Jeho scéna z knihy Na západní frontě klid, kdy se voják ocitá v jámě po výbuchu s umírajícím vojákem ” z druhé strany”, je tím nejlepším, co bylo ve zkratce o válce napsáno. Není výmluvnější popis nesmyslnosti zabíjení, než ten, když si voják prohlíží fotky rodiny vojáka, kterého před chvíli zabil.

Kniha povídek s příznačným názvem Nepřítel je plná příběhů člověka, který válku osobně protrpěl.
Nemusíte mít obavy, že tématem je jen zabíjení, nenávist. Remarque nepopisuje tyto hrůzy jako fanatický televizní reportér s neprůstřelnou vestou daleko od dění.
Vtáhne vás přímo mezi účastníky, ale nastavuje úplně jiné zrcadlo.
Popíše příběh vojáků z nepřátelených stran, kteří se náhodně setkají a zjistí, že nejsou naplněni nenávisti, že neexistuje žádné nepřátelství. Další povídka vás donutí zamyslet se nad tím, jak zbraně mění myšlení lidí, co udělá člověk, když se ocitne v davu. Ukáže vám místa, které jsou zasypané olovem a krví mrtvých a vy objevíte hrůzné ticho, které se nad tím prostorem bez života klene jak memento.
Prožijete příběh člověka, který při zabíjení ztratí paměť, ucítíte lidský hyenismus a strach, který trvá ještě dlouho po válce. Bude vám vyprávěn příběh muže, který díky válce přijde o všechno a skoro na konci svého života se postaví na nohy a začne naplno žit.

Remarque ukazuje člověka ve své duševní nahotě a ubohosti, ale také ve své síle pochopit a chovat se podle toho.
Na několika stránkách autor popíše válku aniž byste museli číst obsáhle kroniky, studovat historii nebo shlédnout desítky akčních filmů. V tom byl Ramarque skutečný mistr, stejně jako Hemingway.

Kniha vyšla poprvé v roce 1993 v Německu (v Československu v roce 1998)
ale dnes je opět aktuální, když nejen česká média šíří strach z války mezi lidmi. Tyto povídky jsou skutečné, na rozdíl od akčních válečných filmů plné falešných hrdinů a hvězdnatých vlajek nebo přímých tv přenosů ze současného válečného násilí s reportéry, kteří o válce a lidském chování neví vůbec nic. Což často nacházíme i v knihách českých tzv. válečných reportérů České televize, které vzbuzují jen smích.

Nepřítel / Maria Erich Remarque / Překlad: Ivana Vízdalová / Vydavatel: Euromedia Group-Ikar, 2007 (2. vyd., 1. vyd. 1995, Brána)
Povídky byly napsány krátce po vydání nejslavnějšího autorova díla Na západní frontě klid a vyšly v americkém časopisu Collier’s Weekly v letech 1930 a 1931.

Ukázky z knihy…

Po chvíli se bílá látka na druhé straně zvedla a objevila se helma. Mávali jsme košilí ještě horlivěji, až z ní musely padat vši. Zvedla se ruka a držela balíček. A pak pomalu prolézal ostnatým drátem muž; plazil se k nám na rukou a kolenou, přitom čas od času zamával kapesníkem a vzrušeně se usmíval. Asi v polovině země nikoho se zastavil a položil balíček na zem. Několikrát na něj ukázal, zasmál se, pokýval hlavou a lezl zpátky. To nás neobvykle rozrušilo. Spolu s téměř klukovským pocitem, že děláme něco zakázaného, že někomu vytřeme zrak, a s prostě čirou touhou dostat se na ty dobré věci, které tam před námi ležely, získal závan svobody, nezávislosti a triumfu vrch nad celým mechanismem smrti. Stejný pocit jsem měl, když jsem stál uprostřed vězňů, jako kdyby do pouhého obrazu „nepřítele” vítězně prorazilo něco lidského a já chtěl svým dílem k tomu triumfu přispět.

Rychle jsme shledali dohromady pár dárků, opravdu ubohých věcí, protože my jsme měli daleko méně k darování než kamarádi naproti. Pak jsme opět signalizovali košilí a okamžitě jsme dostali odpověď. Pomalu jsem se zvedal; hlavu a ramena jsem měl nekrytá. Můžu ti říct, že to byla zatraceně těžká minutka, jen tak tam nechráněně stát, ve volném prostoru nad pažením.

Pak jsem lezl přímo dopředu; a teď se mé myšlenky úplně změnily, jako by najednou zařadily zpátečku. Ta zvláštní situace se mě zmocnila; cítil jsem, jak ve mně stoupá velká, překypující radost; šťastně a se smíchem jsem hbitě lezl po čtyřech. A prožíval jsem nádherný okamžik míru – osobního, soukromého míru, míru na celém světě mně kvůli.

Položil jsem věci, zvedl ty druhé a lezl zpátky. A v tom okamžiku se mír zhroutil. Cítil jsem zase, jak mi stovky pušek míří do zad. Zaplavil mě hrozný strach a pot po mně tekl v potůčkách. Ale dorazil jsem k zákopu nezraněn a bez dechu jsem tam zalehl.
…
Naštěstí byl pošmourný den; poprchávalo a brzy se setmělo. Bylo už čtvrt hodiny po našem domluveném čase. Pomalu jsme zase byli schopni dýchat. Pak se ale můj zrak zastavil; jazyk mi ležel v puse jako onuce; chtěl jsem křičet a nemohl jsem; ztuhlý zděšením jsem se díval přes zemi nikoho a viděl, jak se pomalu objevuje ruka, pak tělo. Bühler se hnal kolem pažení a zoufale se pokoušel dávat znamení. Ale bylo už pozdě. Major vypálil. Ozval se slabý výkřik a tělo kleslo zpátky.

Na okamžik zavládlo podivné ticho. Pak jsem uslyšeli řev a spustila strašná palba. „Střílejte! Přicházejí!” křičel major.
Pak jsme i my zahájili palbu. Nabíjeli jsme a stříleli jako šílenci, nabíjeli a stříleli, jen abychom měli ten hrozný okamžik za sebou. Celá fronta se dala do pohybu, začala pálit i děla a tak to pokračovalo celou noc. Do rána jsme ztratili dvanáct mužů, mezi nimi i majora a Bühlera.

Od té doby nepřátelství řádně pokračovalo. Už se nevyměňovaly cigarety a ztráty rostly. Od té doby se mi přihodila spousta věcí. Viděl jsem umírat mnoho mužů. Sám jsem nejednoho zabil. Ztvrdl jsem a ztratil cit. Léta plynula. Po celou tu dlouhou dobu jsem se neodvážil myslet na ten slabý výkřik v dešti.
…
Strašné mlčení u Verdunu. Mlčení po bitvě. Mlčení, jemuž není ve světě rovno; neboť dosud ve všech bojích nakonec zvítězila příroda. Ze zmaru zase vyrůstal život, města byla znovu vybudována, lesům se opět dařilo a za několik měsíců na polích vzrostlo nové osení. Ale v této poslední, nejstrašnější válce poprvé zvítězil zmar.
Stávaly tu vesnice, které už nikdy nebyly obnoveny; vesnice, ze kterých teď už nezbyl kámen na kameni. Země pod nimi je ještě tak plná smrtelného nebezpečí, živého výbušného potenciálu, plná granátů, min a otravných plynů, že každé kopnutí motykou, každý záběr rýče je nebezpečný. Byly tu stromy, které už nikdy nevyrašily, protože nebyly zničeny jen koruny a kmeny, ale rozdrceny a podsekány i nejhlubší kořeny. Byla tu pole, po nichž už nikdy nepřejede pluh, neboť jejich setba je ocel, ocel a zase ocel.

V trychtýřích po vybuchlých granátech ale v této proděravělé zemi skutečně roste pocuchaná, matná divoká tráva. Na jejich okrajích kvetou rudé vlčí máky a heřmánek, uprostřed odpadu občas nepořádně a nesměle vyrazí ojedinělý keřík. Ale tento řídký porost jen zesiluje dojem mlčení a bezútěšnosti. Je to jako by na tomto místě byla díra v běžícím pásu událostí, jako by se tu zastavil čas, jako by čas, jenž s sebou nese nejen minulé, ale i budoucí, tady ze soucitu vypnul motor. Nikde na světě není taková země; poušť je živější, neboť její mlčení je organické.
…
Někteří hledači tvrdí, že podle tvaru dolní čelisti mohou říct, zda mají před sebou německou nebo francouzskou lebku. A je důležité, aby se kosti večer odnesly do hlavního skladu, jinak by je do rána sežraly lišky. Je to divné, že tady lišky žerou kosti. Jistě nemají k žrádlu nic jiného. A přesto tady žije hodně lišek. Hledači dřepí ve svých nespočetných malých dírách a hrabou jako krtci. Je pravda, že kosti, které najdou, jsou identifikovány a soustřeďovány na hřbitovech, v mauzoleích, v obrovských kamenných rakvích. A přece by snad bylo lepší nechat vojáky odpočívat, kde odpočívají už deset nebo dvanáct let; všichni jsou tam kamarády.

The post Nepřítel. Remarque a jeho mistrovské povídky o zrůdnosti válek a nesmyslného zabíjení first appeared on Čítárny.

Dva romány o osudu mladých lidí za druhé světové války a po jejím skončení. Německo ke konci Druhé světové války, kdy do války rukují děti / studenti ze škol, 15tiletí kluci, aby si zničili jednou provždy život. Mezi nimi i Werner Holt.

Kvalitně zfanatizovaní z Hitlerjugend byli infikovaní ideou Třetí říše, která ovládne svět.
Jejich kameradenschaft byl už záhy zpochybněn kvůli kvůli mazáctví a šikaně. Ale pak přicházejí další a další zpochybnění celé ideologie německého nacismu NSDAP. Když ale fanatici z jeho jednotky likvidují bez milosti každého, kdo odmítá vyplnit rozkazy Fűhrera o boji až do samotného konce, kdy střílejí i vlastní spolubojovníky jako „zrádce“, tak se v něm něco zlomilo…

Stejně jako za první světové války v románu Na západní frontě klid.
Tehdy šílený tělocvikář Kantorek zlanařil do války celou třídu chlapců, kde v zákopech umírali jeden po druhém.

Tato fanatická zrůdnost se zase opakuje v roce 2024 na Ukrajině,
kde jsou lidé ve zbytečné a hlavně vyprovokované válce zfanatizovaní novodobou nacistickou propagandou nebo násilím a bez přípravy odvlečeni do zákopů. Tam během krátké doby umírají.
A vždy vyjde najevo, až po jejich smrti, za jaké zájmy a pro jaké peníze padli.
Zbytečně. Zbytečně. Zbytečně.

W.Holt je autobiografickou postavou, mající reálný základ v autorovi Nollovi.
Autor píše: (volně přeloženo)

Podívejte se, jak jsem viděl válku. Chci vám sdělit vše, každý čtenář si může vybrat, co se mu víc líbí. Válka, zlo? Naděje, láska, touha? Vše tam lze najít. Tak žili v časech, kdy se mezi pohlaváry definitivně usadilo základní heslo: „Užívejte války, mír bude strašný„. I mladým vojákům, před nedávnem ještě studentům gymnázia, se dostalo sexu, alkoholu, kuřiva… ale i umírání, protože válka si nevybírá. Smrt nebo celoživotní zmrzačení je daň za nenávist mezi národy, kterou propaguje každý válkychtivý psychopat.

Návrat Wernera Holta je volné pokračování velmi úspěšného románu Dobrodružství Wernera Holta.
Voják Werner Holt se vrací zcela rozvrácen z druhé světové války ke svému otci ve východním pásmu Německa. Odtud prchá do západního pásma, kde žije jeho matka v poněkud lepší finanční situaci. Po několika milostných románcích, prchá zklamán zpět do východní části k otci.

Ano je to ten otec, který za války s nechutí odešel z lukrativního prostředí IG Farben a vyprávěl mu na čem se pracuje ve firemních laboratořích. Tenkrát mu ale nevěřil. Teprve životní zkušenosti mu ukázaly, jaká je a byla skutečnost, zastřená ideologickými žvásty o vítězství.

The post Dobrodružství a návrat Wernera Holta o nekonečné zrůdnosti války first appeared on Čítárny.