Duchamp a jeho vrstevníci položili zásadní otázku: co je vlastně umění? Trvalo sto let pokusů, výbojů, experimentování i úvah a komentářů, než byla odpověď konečně nalezena: výtvarným uměním se může stát naprosto vše, včetně ready-madu, happeningu, graffiti, komiksu, parafráze, zabalené skály, sítotiskové kopie, skvrny na zdi nebo exkrementu.
Stačí chtít, nalézt galeristu a diplomovaného historika umění, který výplod za umění prohlásí. Umění je to, co je za umění označeno a jako takové vystaveno, klec spadla. Na rozdíl od mlýnů božích, tento mlýn mele rychle a vtahuje další a další uchazeče o pětiminutovou slávu.

Chuť stát se umělcem bohatě stačí. Není věc, která by si nenašla své obhájce, nadšence, sběratele a spekulanty. Výtvarné umění vždy něco ilustruje. Dnes především rozlohu manipulovatelnosti, stupidity a nestydatosti. To je zjištění, z něhož vyplývá řada praktických důsledků. Jestliže zmizelo kritérium umožňující něco z umění vyloučit, pak debaty o umění ztrácejí smysl. O to víc se o něm neustále žvaní.

Kupříkladu umělecký proud, jenž se producíruje pod etiketou konceptuální, nemá bez komentáře šanci přežít.
Ocenit ho může ovšem zase jen ten, kdo přistoupil na určitý typ diskursu. Rozdíl mezi balamucením a vysvětlením je ovšem těžké odhalit. Dodnes sice v uměleckých kavárnách posedávají blouznivci dělící umění na dobré a špatné, ale ani oni už nejsou schopni popsat, v čem jsou jejich pocity kvalitnější než slast milovníků kýčů. Rozdíl mezi trpaslíkem ohavným, jimiž jsou obleženy příhraniční oblasti, a postmoderní ironií nesoucí všechny atributy trpaslíka zahradního spočívá pouze v tom, že ten druhý je vystaven v galerii. Pojem kýč se tak díky současným umělcům stal jen historickým vymezením pro přechodové období na počátku XX. století.

Pátrat po talentech je zbytečné a umělecké školy ztrácejí smysl. Jestliže existují lidé ochotní vyčlenit v barokní vile místnost pro hromadu uhlí, v níž je zapíchnuta neonová trubka, restaurátoři, kteří si lámou hlavu jak restaurovat mastný filc, uklízečky schopné uklidit výkvět postmoderny a úspěšní prodejci lebek osázených diamanty pak nezbývá než velkoryse nebo bezradně přijmout právo na jakýkoli výron tvořivosti.
Jestliže má názor člověka, který za svůj život navštívil desítky muzeí, stejnou váhu jako mínění cucáka, který spatřuje smysl umění v boji proti bankám, pak výsledek prostě nemůže být jiný. Jestliže se umělec s potetovanou paží, náušnicí v uchu, šedivými vlasy na ramena provokující měšťáka neproměnil v obecně vysmívanou figurku, není co dodat. Sto let podrývání jakékoli autority přineslo své ovoce. Absence konsensu způsobila, že každý má právo dát průchod svým sklonům, včetně těch nejnižších nebo nejprimitivnějších. Takzvané citace, parodie, mystifikace jsou zjevným přiznáním tvůrčí impotence a stádnosti správně povýšené na projev doby.

Dokonce už není možné spojovat vysoké s nízkým, protože nedouk už ani neví, co bývalo považováno za vysoké.
Jestliže je uměním všechno, pak není uměním nic. Bez selekce, bez náznaku směřování, bez měřítek jakkoli časově omezených zbývají pouze individuální choutky. Jestliže je cestou k úspěchu objekt inspirovaný cizím nápadem a vytvořený cizíma rukama a autorovy zásluhy tkví pouze v nestydatosti a obchodní šikovnosti, pak se vytrácí rozdíl mezi umělcem a tunelářem. Prodat zbohatlíkovi nebo státnímu úředníkovi svůj výplod je projev příbuzné mentality, na níž eventuální zručnost provedení nic nemění. Za povšimnutí ovšem stojí, jak avantgardní rozbíječi tradic hájí své podvody odvolávkami na modernistické tradice.

Je lepší si přiznat, že jsme v koncích, než si namlouvat, že k nejhoršímu ještě nedošlo. Protože nám nikdo současné umění nevnutil, ztratili jsme právo si stěžovat.
Hledat přednosti, jež toto nepříjemné zjištění rovněž přináší, je docela vzrušující práce. Jednou z výhod současné situace je to, že milovníky umění svléká do naha. Ten komu se líbí vše, co je v současné době za umění vydáváno, může být bez zaváhání prohlášen buď za lháře, nebo za nerozhodného osla bez osobnosti. Přesvědčit redaktora výtvarného časopisu, že nahá umělkyně sedící na stromě a žvýkající trávu na protest proti ničení přírody je pouze přežvýkavec, je nemožné, ale nic nebrání ho s klidným svědomím považovat za idiota. Tím, co se člověku líbí, co ho nechává lhostejným, co se mu oškliví, na sebe prozrazuje, odkud pochází, kam patří, co ho utvářelo, kam došel. Jakmile člověk sebere odvahu opustit stádo lidumilů tvrdících, že každý názor má stejnou váhu, získává právo opovrhovat poskoky a pošklebovat se pitomcům. To za trochu rizika omylu stojí. Potřeba přizpůsobit okolí svému vkusu je univerzální, ale nikoli nezničitelná. I to je důležité zjištění.

Opravdu, ačkoli je to k nevíře, existují lidé, jimž je naprosto lhostejné, jak vypadají a v čem žijí.
My ostatní toužíme si své okolí zkrášlit. Jestli bibelotem v kredenci, reprodukcí Picassa, krucifixem nebo sochou od módního skláře záleží už pouze na možnostech sběratele. Nejen finančních, ale také intelektuálních a ryze osobních. Umění mluví za nás, i když třeba jako hmatatelný projev úpadku, bezmoci a bezradnosti. Naprosto chápu, že za těchto okolností se normální člověk galeriím specializovaným na současné umění vyhýbá. To není důkaz nekulturnosti, ale naopak nepoškozeného citu i rozumu. Za tento stav věcí samozřejmě někdo nese vinu. Pachatele není v tomto případě obtížné odhalit: sami dělají, co mohou, aby se dostali do slovníku umění XX. století. Vyhostit marketingové génie, jimž se podařilo zneužít nerozhodnosti a mimetismu, musí ovšem každý sám, protože kurátoři, namaštění umělečtí kulturisté, avantgardní průkopníci, ředitelé muzeí moderního umění a zbožíznalci to za nás rozhodně neudělají.

Nostalgicky lkát nad ztrátou orientačních bodů znamená plýtvat energií. Tepat nešvary zavání kazatelským moralizováním. Poukazovat na stupiditu také doposud žádného hlupáka/blbce od páchání hloupostí/blbostí neodradilo.
Jestliže se uměním stalo i mixování rybiček nebo polepování plátna chlupy a nehty, pak se otevírá stejně bohatý rejstřík odpovědí: bojkot, výsměch, lhostejnost, záliba v nemódních směrech, brouzdání minulostí. Naštěstí i zjemnělému estétovi zůstává dost a dost věcí, na nichž si může smlsnout. Žádná móda nikomu/mi nemůže zabránit prožít život třeba hlubokým ponorem do prerafaelitů nebo studiem čínské kaligrafie.

K nesporně pozitivním rysům proměn umění posledního století patří i gigantické rozšíření obzoru a rozšíření jeho prostoru o celé oblasti do té doby neznámé.
Naivní umění, art brut nebo třeba africké sochařství jsou pouze tři příklady z mnoha. Pojem moderní je pouze synonymem současný a používalo se ho již v renesanci, ale ani to většina dnešních mediálních hvězd netuší, a proto není důvodu, vyjma nevzdělanosti, snobismu nebo stupidity, se jejich výplody obtěžovat. Podíl umění XX. století na individuaci jedince je prostě nesporný, což je zase solidní argument proti staromilcům, kteří lomí rukama nad neúprosným zánikem nejen umění, ale rovnou celého světa. Většinou vyjde najevo, že to, co považují za svět, je pouze jejich nevzhledná vesnice s ošuntělými domky a dvorky zavalenými odpadky. Cesta se vine mezi zaklínáním vznešeností, posvátnem, službou a prachsprostým zviditelňováním zteřelého, zpravidla neduživého ega usilujícího o místo na slunci v přelidněném světě. Důvod k pohoršování veškerý žádný, protože oba přístupy končí v bezbřehém oceánu nudy.

Že je umění zároveň i byznys, v němž se točí miliony, je podstatné pro počtáře, nikoli pro bytosti, pro něž hledání krásy něco znamená.
Proč by najednou, zničehonic, jako blesk z čistého nebe, poprvé v dějinách hledání rovnováhy, tříbení vkusu, zjemňování vidění, odlišování stínů, uvádění do souvislostí, zvažování a porovnávání mělo být záležitostí expertů nebo většinového člověka? To je jako snít o tom, že se jednoho krásného dne pláže zalidní překrásnými modelkami. Vzácné je to, čeho je málo.

Estetika ošklivosti je nesmysl, protože ošklivosti je všude dost.
Každodenní ukoptěnost, malost nebo nízkost nikoho/mne na dlouho upoutat nemohou. Někteří lidé budou dál milovat jemnost, přesnost, citlivost, analytickou schopnost, sebeovládání a neprodejnost. A co na tom, že produkce umělců, pro něž je tvorba cestou k pochopení podstaty, může zůstat v mediálním cirkusu nepovšimnuta? Stejně po nich zbude krása marného gesta a dobrodružně prožitý život. Dobrou náladu zlepšující elegantní kontury, uklidňující pohyby, radost působící kompozice, na podstatu omezené tvary totiž existují. Ale vysvětlovat to těm, kdo nechápou rozdíl mezi marností a nicotností, by bylo ztrátou času, který je lepší věnovat pátrání po věcech na první pohled neviditelných.

Zdroj: Český rozhlas, Vltava, pořad Psánou kurzívou - http://www.rozhlas.cz/vltava/porady/_zprava/39250

Literární texty spisovatele Lubomíra Martínka (narozeného 9. 5. 1954 v Českých Budějovicích) jsou v pořadech Českého rozhlasu poměrně dobře zastoupeny: v roce 1991 zde byla uvedena desetidílná četba na pokračování z autorovy prvotiny Představení (vydal Index v Kolíně nad Rýnem, 1986), vystavěné ještě, na rozdíl od řady pozdějších prací, na zřetelně vystupujícím, lineárně vyprávěném příběhu a inspirované jeho zážitky z období před odchodem do exilu (1979), kdy působil jako kulisák v Divadle Na zábradlí (1976–1979); v témže roce (1991) to byly Schůzky s literaturou nazvané Přibližování, věnované spisovatelově osobnosti a tvorbě. V průběhu dalších let se v našem vysílání pravidelně objevovaly autorovy eseje z jeho knih Mys dobré beznaděje (Praha 1994), Nomad’s Land (Praha 1994) a Palimpsest (Praha 1996) i četba na pokračování z románu Opilost z hloubky a četba z prózy Mezi polednem a půlnocí.