Díky urgencím vysokoškolského pedagoga a znalce problematiky Martina Jirouška vydalo loni nakladatelství Volvox Globator poprvé česky pověstný frenetický text Julese Janina (1804-1874) Mrtvý osel a gilotinovaná žena (1829). Jeho výjimečný autor byl synem francouzského lékaře, vystudoval práva a své nejproslulejší dílo o jednom oslu a jisté dámě původně tvořil coby pustou provokaci. Nebo, řekněme, hřích mládí. Vzniklo v jeho pětadvaceti a tento úspěch nikdy více nepřekonal.

Když začínal psát, mělo se jednat o parodii na gotický román i další literární a paraliterární stereotypy doby, ale svobodomyslný a zajištěný Janin se neovládl a všemi stereotypy zůstal okouzlen. Podlehl zkrátka a dobře sám tomu, co by jiný odbyl a zesměšnil, a stal se neplánovaně králem té frenezie, kterou chtěl parodovat.
Půvabné, byť místy morbidní dílo (jiný překlad jeho sekvence přineslo před lety číslo výtečného měsíčníku Plav) má devětadvacet kapitol s tituly jako Morgue, Galvanismus, Paměti oběšence, Nevěstinec či Pojednání o mravní ošklivosti a každá ze „scén“ je tu velmi stylově uvedena jednoduchým úslovím ve stylu „nic nového pod sluncem“. Anebo přiléhavými a jistě i méně přiléhavými motty. Zde jde o citáty vyňaté kupříkladu z Bible, Vergilia, Shakespeara, La Fontainových bajek, ale i z francouzského trestního zákoníku či (klidně) z díla brakového autora Fréderica Soulié (1800-1847), jenž se později proslavil osmisvazkovými Ďáblovými pamětmi (1837-1838).

Mezi těmihle úvody si ovšem všimněte i prostinké větičky z knihy klasika Charlese Nodiera, která nám ironicky říká:
„Skutečně nevinné dívky nejsou v tomto světě běžné.“

A Janinova knížka samotná? Ovšemže kupí stejně neběžně hrůzy; ale jak už v předmluvě upozorňuje Martin Jiroušek, není to hromadění ani zdaleka jen surreálné či pouze náhodné.
Přímo mistrným tahem se pak stal moment, díky němuž disponuje v příběhu tímtéž jménem (titulní) kat (titulní) hrdinky i její - v momentě popravy již dávno zabitý - osel.
Janinovo makabrózní dílko je dnes úvodem doplněno třemi předmluvami.
Jednak tou Jirouškovou (poutavou, i když snad poněkud eklektickou, neboť znalý autor nachází souvislosti téměř všude), jednak dvěma dnes bizarními a dobovými, přičemž jen poslední z nich pochází z pera autora samého, zatímco ta předposlední předcházela původně celým Janinovým Sebraným spisům.
Překlad od Jany Němcové bohužel nikdo nezbavil občasných překlepů.

Ve své době byl Janin možná nejvlivnějším divadelním kritikem a dokonce sepsal šestisvazkové Dějiny dramatické literatury (1853-1858); ale chodí to na světě zvláštně, takže Mrtvého osla a gilotinovanou ženu to skutečně nezastínilo.

Jules Janin / Mrtvý osel a gilotinovaná žena / Ilustrace Michaela Kukovičová / Překlad Jana Němcová / Předmluvou opatřil Martin Jiroušek.
Redakce Markéta Hofmeisterová. Obálka a grafická úprava Miloš Drtina. Vydal VOLVOX GLOBATOR jako 11. svazek edice Alrúna. Praha 2016. 168 stran. ISBN 978-80-7511-295-8

Barona Prášila (jen mírně) připomíná úryvek z patnácté kapitoly:

Motto: Nestoudní Turci mě napichují na rožeň. Rabelais: Gargantua a Pantagruel

„Možná, páni, nevíte, co je takový kůl.
Tenhle ostrý předmět je umístěn na vrcholku našich památek, a příliš se nepodobá těm hromosvodným tyčím, které jste vynalezli vy, jiní Evropané, jako byste chtěli každou chvíli vzdorovat osudu. Šlo o to narazit mě obkročmo na kůl, a abych si lépe uchoval rovnováhu, ke každé noze mi připevnili dvě železné koule. První bolest byla ukrutná. Železo se mi pomalu zanořovalo do těla, a drahé slunce, jehož stále silnější paprsky zasahovaly třpytivé kupole Konstantinopole, by mě v poledne pravděpodobně nezastihlo živého, kdyby se mi z každé nohy železné koule neuvolnily a s rachotem nespadly, a tak když se má muka stala snesitelnějšími, začal jsem doufat, že nezemřu. Moře Konstantinopole je krásné – je to široká bílá rovina, protkaná malými ostrůvky pokrytými zelení a brázděná ve všech směrech loděmi do Evropy.
Z výšky, kam jsem byl umístěn, jsem pochopil, že Konstantinopol je královnou měst. Nyní jsem se nad ní vznášel. U svých nohou jsem viděl její zářivé mešity, její římské paláce, její zahrady zavěšené ve vzduchu, její rozlehlé hřbitovy, tichá útočiště pijanů medoviny, a ve své vděčnosti jsem vzýval Boha věřících. Má modlitba byla bezpochyby vyslyšena, neboť jeden křesťanský kněz mě vysvobodil z nebezpečí těchto dní, unesl mě do své chýše a zachránil.
Sotva jsem byl vyléčen, vrátil jsem se do svého paláce, mí otroci mi padli k nohám. Nazítří jsem si koupil první ženy, které se mi představily. Znovu jsem si napěchoval svou dlouhou dýmku z mořské pěny, namočil ji do růžové vody, a pokud jsem někdy pomyslel na němé Jeho Výsosti a jejich hrdelní trest, bylo to proto, abych si připomněl, že je třeba kupovat ženy takové, jaké jsou, a především abych si s větší hrdostí vzpomněl, že Bůh je Bůh, Mohamed je jeho prorok a Stambul je perlou Orientu.“

Takto mluvil Turek.
Dlouhé vyprávění ho ale unavilo. Nenuceně klesl do polštářů lenošky a znovu zaujal požitkářský postoj dobrého věřícího, který kouří v poledne svou dýmku. V této pozici, kdybych byl malířem, bych vykreslil klid a štěstí. Podle mě nic tak nevyjádří odpočinek jako bohatý Osman položený na perském koberci, bez starosti, bez přání, beze snů, a v téhle šťastné ospalosti Orientu, která vás nenutí dokonce ani zavřít oči, jako by to již bylo pro smrtelníka příliš velké násilí.

Často jsem si povšiml, že zajímavý a přirozené vyprávěný příběh podivuhodně působí na lidi, vzájemně je sbližuje nevímjakou shodou počitků, a často mění nudnou tvář večera v zábavnou. Lidé jsou z něj stejně radostní jako z jídla bez pečeně, které paní de Maintenon nabízela svým hostům. Dobrý a dlouhý příběh často nahrazoval pečeni, která scházela. Takto, po poněkud lakonickém vyjádření Osmanově, získal večer novou tvář – přiblížili jsme se ještě více jeden druhému, a dokonce paní domu podlehla zřejmě proti své vůli všeobecné zábavě a... A řekla nám, abychom si rozdělali oheň...