Tak pravil Zarathustra aneb Kniha pro všechny a pro nikoho je opus magnum slavného německého myslitele Fridericha Nietzscheho. Podle mnoha odborníků patří mezi nejvýznamnější filozofická díla.
Když bylo Zarathustrovi třicet let, opustil svou domovinu i jezero své domoviny a odešel do hor. Zde se kochal svým duchem a svou samotou a po deset let se jich nenabažil...
Člověk je mi příliš nedokonalá věc. Láska k člověku by mě zabila...
Nevidíš viseti duše jako vykuchané špinavé cáry? – A z těch cárů nadělají novin!
Neslyšíš, jak duch se tu stal hříčkou slov? Jak zvrací odpornou břečku slov? – A z té břečky nadělají novin!
Štvou se navzájem a nevědí kam. Rozpalují se navzájem a nevědí proč. Břinkají svým plechem, cinkají svým zlatem.
Jsou studení a hledají teplo u pálených vod; jsou uříceni a hledají chládek u zamrzlých duchů: jsou všichni zkaženi neduhem a nakaženi veřejným míněním...
Nikoho, kdo si poetický příběh perského proroka přečetl, kniha nenechala chladným.
Pro jedny šlo o sžíravou a přitom velmi trefnou kritiku společnosti, jiní v díle viděli jakési antievangelium. Další je naopak vnímali jako dokončení biblického odkazu, zatím co jiní tuto knihu nespravedlivě označili za kořen hrůz druhé světové války či všech moderních válečných konfliktů.
Unikátní filozofický spis dokonce inspiroval světoznámého skladatele Richarda Strausse, který na jeho motivy vytvořil symfonickou báseň.
Ukázka / O kněžích
A jednou dal Zarathustra svým žákům znamení a promluvil k nim tato slova:
„Zde jsou kněží: a třebaže to jsou moji nepřátelé, kráčejte mi tiše mimo ně a se spícím mečem!
I mezi nimi jsou hrdinové; mnozí z nich trpěli příliš –: i chtějí jiným působiti utrpení.
Jsou zlými nepřáteli: nic mstivějšího nad jejich pokoru. A snadno se potřísní, kdo ruku na ně vztáhne.
Ale má krev je spřízněna s krví jejich; a chci, aby má krev i v jejich krvi byla ctěna.“ -
A když přešli, přepadla Zarathustru bolest; a nedlouho s ní zápolil a jal se mluviti takto:
Želím těchto kněží. jsou mi také proti chuti; to je mi však nejmenší od té doby, co jsem mezi lidmi.
Ale trpím a trpěl jsem s nimi: zajatci jsou mi to a lidé znamenaní. Ten, koho zvou vykupitelem, ukoval je v pouta:
V pouta křivých hodnot a poblouzněných slov! Ach, kéž by je kdo vykoupil i od jejich vykupitele!
Kdysi, když jimi moře zmítalo nahoru dolů, mysleli, že přistáli na ostrově; ale hle, byla to spící obluda!
Křivé hodnoty a poblouzněná slova: to jsou pro smrtelníky nejstrašlivější obludy, v nich dlouho spí a číhá záhuba.
Ale posléze přijde a bdí a zžírá a zdáví vše, co si na ní vystavělo chyše.
Ó, pohleďte mi jen na ty chyše, jež si tito kněží vystavěli! Kostely, tak jmenují své sladce páchnoucí sluje!
Ó toho padělaného světla, toho zatuchlého vzduchu! Zde, kde duše k své výšce – létati nesmí!
Nýbrž takto káže víra kněží: „Na kolenou po schodech vzhůru, vy hříšníci!“
Věru, raději ještě nestoudníka zřím než oduřelé oči jejich studu a pobožnosti!
Kdo si stvořil takové sluje a schody kajícníků? Nebyli to lidé, chtějící se skrýt a stydící se čistého nebe?
A teprve až se čisté nebe bude zas rozbořenými stropy dívati dolů na trávu a rudý mák u rozbořených zdí – teprve potom zas ke stánkům tohoto boha své srdce obrátím.
Bohem jmenovali, co jim odporovalo a ubližovalo: a věru, bylo mnoho hrdinnosti v jejich zbožňování!
A jinak nedovedli milovati svého boha než tím, že člověka přibili na kříž!
Jakožto mrtvoly hodlali žíti, černě vystlali svá těla; a i z jejich řečí mi čiší odporné koření umrlčích komor.
A kdo jim žije nablízku, žije nablízku černým rybníkům, z jejichž tůně žába se sladkou zadumčivostí kuňká svou píseň.
Musili by mi zpívati lepší písně, abych uvěřil v jejich vykupitele: a jeho žáci by mi musili býti podobnější lidem vykoupeným!
Nahé bych je viděl rád: neb jedině krása měla by kázati pokání. Ale koho as přemluví tento zakuklený trud!
Věru, jejich vykupitelé sami nevzešli ze svobody a z jejího sedmého nebe! Věru, sami nikdy nekráčeli po kobercích poznání!
Z mezer se skládal duch těchto vykupitelů; ale do každé mezery postavili svůj blud a tuto výplň jmenovali bohem.
V jejich soucitu se utopil jejich duch, a když soucitem kypěli a překypovali, plula vždy nahoře veliká pošetilost.
Horlivě a s pokřikem hnali své stádo přes svou lávku: jako by vedla k budoucnosti lávka jediná! Věru, i tito pastýři naleželi ještě k ovcím!
Malé duchy měli a duše objemné: jak malými však zeměmi, bratří moji, byly až dosud i duše nejobjemnější!
Znamení krvavá psali na cestu, kterou kráčeli, a jejich pošetilost kázala, že krví se dokazuje pravda.
Krev je však pravdy nejhorším svědkem; krví se otráví též nejčistší učení a zvrhne se v blud a v nenávist srdcí.
A jde-li kdo ohněm za své učení – co tím dokáže! Žádoucnější je věru, aby z vlastního žáru vlastní učení vzcházelo!
Dusné srdce a studená hlava: kde to se sdruží, tam vzniká vířící vichr, „vykupitel“.
Větší žili věru a vznešeněji zrození než ti, jež lid jmenuje vykupiteli, než oni strhující vířící vichrové!
A ještě většími, než byli všichni vykupitelé, jest vám, moji bratří, býti vykoupenu, abyste nalezli cestu k svobodě!
Nikdy ještě nebylo nadčlověku. Nahé jsem viděl oba, největšího člověka i nejmenšího: -
Jsou si navzájem ještě příliš podobni. Věru, i největšího jsem nalezl – příliš lidským! -Tak pravil Zarathustra.
Po stopách živoucího jsem šel, šel jsem cestami největšími a nejmenšími, abych poznal jeho ráz.
Stonásobným zrcadlem jsem zachycoval alespoň jeho pohled, když měl zavřená ústa : aby ke mně promluvilo jeho oko. A jeho oko mi mluvilo. Kde jsem nalezl něco živoucího, nalezl jsem vůli k moci; ba i ve vůli sloužícího jsem nalezl vůli býti pánem.
A jako se menší oddává většímu, aby mělo rozkoš a moc nad nejemenším; tak i největší ještě se oddává a za moc dává v sázku i svůj život sám. Toť oddání největšího, že jest odvahou a nebezpečenstvím a že metá kostky o smrt. A kde jsou obětování a služby a pohledy lásky : i tam vládne vůle býti pánem. Po tajných cestách vkrade se tu slabší do hradu a až do srdce toho, kdo je mocnější - a tam mu ukradne moc.
A toto tajemství život sám mi projevil : "Hleď", pravil, "jsem tím, co vždy samo sebe musí přemáhati. Arci, vy to zvete vůlí k plození nebo pudem k účelu, k vyššímu, vzdálenějšímu, zmnoženému cíli : ale všechno to je totéž, všechno to je tímtéž tajemstvím. A raději bych zanikl, než abych se zřekl tohoto jediného; a věru, kde je zánik a listopad, hle, tam se obětuje život - za moc !
Že mi je souzeno býti bojem a vznikáním a účelem a rozporem účelů : ach, kdo uhodne moji vůli, uhodne snad též, po jakých křivých cestách je jí kráčeti ! Cokoli tvořím a jakkoli to miluji - brzy se s tím i se svou láskou znepřátelím : tak velí má vůle. Mnoho věcí je u žijících hodnoceno výše než život sám; než z hodnocení samého mluví - vůle k moci ! " Tak mne kdysi poučoval život : a z toho vám ještě, vy nejmoudřejší, rozluším hádanku vašeho srdce.
