O vojácích Albert Einstein velmi přiléhavě řekl, že pochodující voják dostal svůj mozek omylem, protože mu stačí k životu mícha. Má samozřejmě pravdu, že takoví lidé mají svůj mozek vypraný do čista, jako Arielem. Je to ovšem důsledek důkladných praktik, kterým se dnes říká brainwashing.

Kniha historie ovládání mysli a vymývání mozku je fascinující přehled vývoje a podob brainwashingu od jeho počátků až po dnešek, kdy jde o víc než žhavé téma – podle expertů totiž sebevrazi z řad Al- Kajdy či palestinští atentátníci prokazují znaky vymývání mozků za pomoci technik, které některé organizace zdokonalují již řadu let.

Nejde ale jen o praktiky tajných služeb a teroristických organizací, které Dominic Streatfield mapuje na základě donedávna utajovaných materiálů MI5, MI6, CIA a amerických a britských armádních zpravodajských složek. Je zajímavé, že se poprvé o brainwashingu, jako skutečného nástroje ovládání lidí, hovoří až v souvislosti s korejskou válkou.

Kniha si také klade otázku zda vůbec brainwashing existuje. Zda nejde jen o výmysly novinářů, kteří v mnohých  exemplářích sami vykazují prvky vymytého mozku, protože noviny, potažmo média, jsou pro vymývaní mozků jak dělaná.
Kniha Brainwash ukazuje, že manipulace s lidským myšlením je ve skutečnosti fenomén, se kterým se můžeme setkat jak v celé historii lidstva, tak v dnešním každodením životě a před kterým není zcela bezpečný nikdo. Koneckonců mediální hysterie lží, polopravd a zavádějících informací jsme viděli jak po 11.září, tak v Afganistánu, Iráku, Libyi a při politických volbách.

Co je brainwashing

Vymývání mozků nebo též brainwashing je technika směřující k ovlivňování jednoho nebo více lidí tak, aby změnil svoje názory nebo chování, a to ve prospěch toho, kdo brainwashing provádí. Nejčastější důvody této snahy jsou politické, náboženské nebo finanční. Podobné techniky ovlivňování jsou v některých zemích a dobách používány i při policejním a soudním vyšetřování, psychiatrické léčbě, výchovném působení zejména na děti nebo na odsouzené. Pro ovlivnění lidí jsou používány metody jako spánková deprivace, zvukové a filmové smyčky pouštěné stále dokola, drogy, společenská izolace, tvrdý režim a dril, týrání hladem, žízní, zimou a emocemi, které vyvolává bezmocnost.

Zůstává otázkou, zda vůbec existují techniky, které jsou s to měnit lidské myšlení do té míry, aby mohly být nazývány brainwashingem. Tato otázka je čas od času znovu rozebírána.

Brainwash | Streatfield Dominic | Vydala Mladá Fronta,  2009

Jedním z příkladů častých brainwashingových metod jsou Overtonova okna.
To je způsob společensko-mediální manipulace, na konci které je ve společnosti prosazeno to, co dříve nebylo myslitelné. Podle Overtona existuje pro každý společenský problém tzv. okno možností. V rámci něj lze o něm diskutovat tak dlouho až je společnosti nemyslitelné téma akceptováno, případně i legislativně ukotveno.
Overtonova okna aneb šest kroků od nemyslitelného k uzákoněnému

Výpisky:

Pro případné badatele na poli dějin vymývání mozků a kontroly mysli jsou k dispozici dvě klíčová díla: Pátrání po mandžunském kandidátovi (The Search far the Manchurian Candidate, Norton, 1991) od Johna Markse a Manipulátoři mysli (The Mind Manipulators, Paddington Press, 1978) od Alana Scheflina a Edwarda Optona. První z nich se dočkala dotisku, druhá zatím bohužel ne.

Využití provokatérů ve vyšetřování se datuje až k procesům s čarodějnicemi. V knize Malleus maleficarum z roku 1486 se doporučuje umístit do cely čarodějnice „důvěryhodnou osobu”, která ji zatáhne do důvěrného rozhovoru, zatímco „kolem postávají na vhodném místě slídilové” a poslouchají. V roce 1939 byla tato technika v německých špionážních kruzích natolik známá, že každý agent, na kterého Stephens narazil, byl již během základního výcviku upozorněn, že by se mu něco takového mohlo v případě zajetí přihodit.

Kennedyho prohlášení, učiněné v únoru 1960 během přednášky „Vědecké poučení z vyslýchání”, vyvolalo zděšení a vedlo ke zřejmě nejvíce zneklidňujícímu odhalení ohledně britského výzkumu vymývání mozků.

Jehou současník z MI5 souhlasí. „S profesionálem musíte zacházet takřka v rukavičkách,” prozradil v roce 1971 badateli Peteru Deeleyovi. „Posadíte se s ním v pohodlném pokoji a nezkoušíte žádné triky. Jednáte s ním prostě jako chlap s chlapem.” Podle tohoto zdroje je jen malá naděje, že by se podobná osobnost mohla zlomit, ať děláte cokoliv, protože je velmi dobře seznámena s tím, co může od výslechu očekávat.
Zároveň tito lidé bývají příliš chytří, než aby se chytili na obvyklé triky. „Jsou přirozeně mazaní a inteligentní,” pokračoval. Jde přesně o ten typ lidí, kteří dokáží neustále mluvit, a přitom vůbec nic neříct. Může to být velmi matoucí. Navádějí vás na falešné stopy, ale to, co opravdu chcete zjistit, jména a místa, se nikdy neobjeví.”

Stejným způsobem může být užitečný i detektor lži, ne proto, že by dokázal stanovit, kdy lidé lžou, i když v tomto smyslu dokáže být při vyslýchání osob, které nejsou vyškoleny v umění ho obelstít, velmi účinný, ale protože váhajícímu subjektu nabízí možnost uvěřit, že pracuje bez chyb a dokáže ho vědeckými metodami odhalit. Stejně jako u „séra pravdy”, podstatná část takovéto operace má spočívat v „divadélku”, které test doprovází. „Dobrý operátor,” prozradil Johnu Marksovi jeden z pracovníků CIA, „dokáže detektor lži dokonale využít, aniž by ho vůbec zapnul.”

Klíčem k rozvázání jazyka osobám, které by jinak neřekly ani slovo, například válečným zajatcům poučeným o tom, že mají při výslechu mlčet, je přimět je hovořit o záležitostech natolik bezvýznamných, že nemohou být považovány za tajné, a následně tyto drobné skulinky využít pro zahájení dialogu. Jednou z cest, jak vyšetřovaného přimět k první indiskreci, je lež. „Lékaři” provádějící prohlídku nemusí být skutečnými lékaři.
„Zástupci mezinárodních humanitárních organizací” jsou často také nedůvěryhodní. Nabídky na odeslání pohlednic příbuzným, v nichž je může zadržený informovat, že je naživu, jsou jen velmi zřídka upřímné. Ve chvíli, kdy vyšetřovaný přizná, že by byl rád, kdyby se jeho manželka dozvěděla, kde se nachází, je požádán o adresu, telefonní číslo a jména dalších příbuzných. Tímto způsobem je možné se dopracovat k mnoha různorodým informacím, které později pomohou zvýšit tlak na vyslýchaného.

Je třeba poznamenat, že od roku 1971 nesmí britská armáda používat takzvaných „pět technik” souhrnně tvořících „hloubkový výslech” (kápě, stání u stěny, bílý šum, spánková deprivace, ponechání o chlebu a vodě). Vězni smějí mít kápě na hlavách během přepravy, nemohou však v nich být vyslýcháni ani jim nesmějí být ponechány po nadměrnou dobu.