Kyselinovej test je základní kniha o hippies a dalo by se říct, kronika používaní LSD v Americe. Příběh party Veselých šprýmařů a Kena Keseyho, kteří život pojali jako nekončící mejdan na cestě napříč USA v pomalovaném školním autobuse. 
Postupně do příběhu plného drog a alkoholu Wolfe příbírá Jacka Kerouacka, Timothyho Learyho a další beatnické hvězdy. Tom Wolf je považován za zakladatele tzv. nové žurnalistiky a na jeho způsobu vypravování je to opravdu vidět.

Tom Wolfe si obrovské a zasloužené uznání získal svým stěžejním dílem Kyselinovej test (The Electric Kool-Aid Acid Test, 1968, č. 1999) – rozměrnou freskou o vstupu LSD do amerického života a kultury.
Jak píše l.bosch ve své studii, spolu s filmy Woodstock (1969) a Bezstarostná jízda (Easy Rider, 1969) tvoří tato kniha nejlepší – a ze současného pohledu zřejmě i nejucelenější – pohled na cíle a snahy hippiesovské generace 60. let. Oproti předchozím knihám není Kyselinovej test ani tak reportáží, jako spíše „literaturou faktu podanou beletristickými prostředky“. Dnes je řazena mezi základní díla nového žurnalismu.

“Buďto jste v autobuse, anebo v něm nejste.“ Kesey, hlavní hrdina románu.

Díky znalostí kalifornských reálií, tamější drogové scény i vládní drogové politiky, Tom Wolfe věrně zachytil halucinogenní vnímání skutečnosti –, a především svým vypravěčským zaujetím tento rozpor překlenul, takže celý text budí dojem, jako by všechny „zapsané“ události v knize byly autorem skutečně „prožité“.
Autor se přitom nijak netají tím, že všechny informace získal z vyprávění jednotlivých účastníkù, z jejich vzpomínek, deníků, korespondence, filmových sekvencí, magnetofonových nahrávek, z bádání v Pranksterském archivu na Keseyho farmě, novinových článků, recenzí a kritik a policejních zpráv.

Kniha Kyselinovej test je kronikou zachycující postupné šíření LSD ve všech vrstvách americké společnosti: od roku 1960, kdy Ken Kesey a mnoho dalších začali v laboratorních podmínkách experimentovat s LSD a ostatními „psychomimetickými“ drogami (meskalin, peyotl, psilocybin), do roku 1967, kdy „si prakticky každé dítě mohlo za pět dolarů koupit jakýkoliv trip“.
Wolfe se snažil – mimo jiné – vzít touto knihou vítr z plachet hysterickým výlevům nad Sodomou a Gomorou nové generace, kterých byla plná většina tehdejších časopisů i knih.
Vlastní příběh se točí především kolem Kena Keseyho, autora knihy Vyhoďme ho z kola ven a Tak mě nìkdy napadá (Sometimes a Great Notion, 1964, č. 1999), a jeho party Veselých šprýmařù, Merry Pranksters*, „přechodníků“ mezi beatnickou generací a generací hippies, jejichž cesta přes Ameriku v pomalovaném autobuse byla ve své podstatě veřejnou psychedelickou verzí Kerouakova románu Na cestě.

Tom Wolfe a jeho poznámka o psaní knihy...

Pokusil jsem se nejen o vylíčení toho, co Pranksteň dělali, ale taky o znovuvytvoření vnitřní atmosféry či subjektivní reality toho všeho. Myslím, že bez tohohle všeho není jejich dobrodružství možné pochopit Veškeré události, podrobnosti a rozhovory, které jsem tu zaznamenal, jsem buď sám videi a slyšel, anebo mi je vyprávěli lidé, kteří u toho byli, anebo jsou to věci, které byly zaznamenané na páskách nebo na filmu nebo písemně. Mel jsem to štěstí, že se mi podaňlo získat pomoc mnoha mimořádně nadaných lidí s neobvyklou vyjadřovací schopností; nejdůležitějším z nich byl Ken Kesey sám. Pranksteň zaznamenali mnohé ze svých vlastních dějin v Pranksterských archivech ve formě pásků, deníků, dopisů, fotografií a čtyřicetihodi- nového filmu o výpravě v autobuse. Kesey byl taky natolik velkorysý, že mi dovolil čerpat z dopisů, které psal Larrymu McMurtrymu, v kapitolách o útěku do Mexika. Většina dialogů a textu, psaného kurzívou v Kapitole 21. a 22., pochází z těchto dopisů.

Pro všechny Prankstery, jak jsem se snažil ukázat, byly události, popsané v téhle knize, zároveň skupinovým dobrodružstvím a osobním objevováním. Mnozí z nich získali na obou těchto hladinách obrovský vhled. Vzpomínám si zejména na své rozhovory s Mountain Girl, Hasslerem, Black Marií, Stewartem Brandem, Kenem Babbsem, Pagem Browningem, Mikem Hagenem, Doris Delay, Hughem Romneym, Zonkerem, Georgem Walkerem a Nealem Cassadym. Zejména Šandy Lehmann- Haupt mi vylíčil své pranksterské dobrodružství se všemi podrobnostmi.
Kromě Keseyho existovalo několik vynikajících spisovatelů, kteří měli co dělat s pranksterskou ságou. Dramatik Norman Hartweg pro mě zaznamenal své zážitky na řadu pásků. Ed McClanahan mi opatřil informace o několika fázích pranksterského dobrodružství a Robert Stone mi mnoho vyprávěl o době, kdy byl Kesey v Mexiku psancem.

Hunter Thompson mi umožnil přístup k několika páskům, které natočil, když pracoval na své knize Hell‘s Angels, a ty části jeho knihy, kde se píše o Pranksterech a Andělech, mi také pomohly.
Taky jsem měl štěstí, že jsem objevil lidi, jako byla Clair Brushová, která pro mě sepsala 3 000 slov dlouhé vylíčení svého zážitku na Kyselinovým testu ve Wattsu, z něhož mnohé cituji při popisu Testu.

Ukázka z knihy...

Jo, bylo mu to jasné. Kesey se vznášel na LSD a jeho smysl pro čas byl dočista fuč a tisíce myšlenek za vteřinu vykřikovalo mezi synapsemi, útržky vteřiny, a co je to, sakra, minuta — ale pak mu v hlavě utkvěla jedna myšlenka — sí-le-ná, oh-romeni. Vzpomněl si, že pokaždé, když to vzal, měl tep 75 za minutu, a tak když Dr. Mlha pronese: ״
Teď״, Kesey si nenápadně přiloží prst na zápěstí, počítá do 75 a řekne: ״Už!״
Dr. Smog se podívá na stopky. „Neuvěřitelné!" řekne a vyjde z místnosti.
Tys to řek, kámo, ale tak jako spousta jinejch lidí o tom nevíš vůbec nic.
LSD; jak je možné, že by o něm nevěděli — ale to si říkáte teď, když tahle velká tlustá písmena září na každém časopise, obaleném do plastiku, v každé trafice... Tohle byl rok 1959 a začátek roku 1960, plné dva roky před tím, než Ma- ininka&tatínek&bratříček&sestřička uslyšeli o těch hrozných písmenech a nespokojeně zamlaskli, pro¬tože Dr. Timothy Leary a Dr. Richard Albert s tím škvařili mozky harvardských chlapců jak bramborové hranolky. Bylo to dokonce ještě před tím, než Dr. Humphry Osmond vymyslel termin ״psychodelický", který byl později pozměněn na ״psychedelický", aby se tím ten výraz zbavil slova ״psycho", připomínající cvokhauzy... LSD! Bylo to ohromné tajemství, na které tu narazili, vlastně obrovité supertajemství — velké vítězství laboratoř, nich morčat!

Když přejížděli pohoří Blue Ridge, byli všichni zfetovaní kyselinou, včetně Cassadyho a on se v tom okamžiku rozhodl, že sjede až úplně dolů po té nejpříkřejší, nejhnusnější horské silnici na světě, aniž by jednou jedinkrát šlápl na brzdy.

Do New Yorku dojeli v polovině července a připadali si jako koně, když ucítí rodnou stáj. Všem bylo dobře. Projeli napříč 42. ulicí a pak vzhůru po Central Park West a reproduktory řvaly a dokonce i New York se musel zastavit a zírat. Pranksteři  k Newyorčanům natáhli ruce pomalované zářivými barvami, Kesey a Babbs ve svých červenobíle  pruhovaných košilích vylezli na vršek autobusu  a vyhrávali lidi.

Kesey právě v autobuse připravoval pásky a mikrofony a zesilovače a sluchátka a elektrické kytary. Hagen si připravoval svou 16milimetrovou kameru a filmy. Bob Dylan a Beatlesáci a Joan Baezová a Roland Kirk a Mississippi John Hunt chraptěli a šuměli z reproduktorů na sprašovém pahrbku nad silnicí. Pak sem z Big Sur zajel Allen Ginsberg se svým společníkem Peterem Orlovskym a s celou suitou pobledlých hindů ze střední školy Chestera A. Arthura. Ginsberg po celou noc vyzpěvoval mantry a zvonil na zvonce a tloukl na činelky. Cassady se napral speedem a začal sebou maniakálně cukat, kopat kolem sebe, tancovat, vypadalo to, že se pohybuje rychlostí šicího stroje, nastaveného na svrchní stehy. Ginsberg, jak se zdálo, vyzpěvoval v rytmu košťátka, kterým si džinisté za pochodu smetají s cesty hmyz, aby ho nezašlápli. Cassady si začal nezdravě přepínat hlasivky, mluvil čím dál tím rychleji a rychleji a nechybělo mnoho a byl by odvibroval pryč, jak tomu kdysi říkal parapsycholog Charles Fort, a okamžitě by odplul do kladného absolutna. Byl to hodně zvláštní mejdan.
xxx

Než se vydali na východ, napříč přes kontinent, zastavili se v Babbsově domě v San Juan Capistrano, na jih od Los Angeles. Babbs a jeho žena Anita tam měli domek. Zajeli s autobusem do Babbsovy garáže a posadili se, aby si ještě jednou všechno probrali, než se vydají na východ. Byla to jejich první instruktáž.

Kesey začne mluvit svým známým měkkým oregonským přízvukem a všichni jsou zticha.

„Doufám, že se na naší výpravě stane tohle,“ říká. „Chci říct, bude se to stávat dál, protože se to už začalo stávat. Všichni začínáme dělat tu svou věc a budeme ji dělat dál, všem na očích, a nikdo z nás nebude ostatním lidem nic zakazovat.“

„Kravina,“ řekne Jane Burtonová.

To Keseyho na okamžik vyvede z míry, ale pak se toho rozhodne využít.

„Tohle je Jane,“ řekne. „A dělá svou věc. Kravina. To je její věc, a tak to dělá.“

„Nikdo z nás nebude ostatním nic zakazovat. Pokud říkat kravina je někoho věc, v tom případě bude říkat kravina. Pokud někdo rád nakopává prdele, tak to bude na naší výpravě dělat, bude nakopávat prdele. Bude to dělat všem na očích a nikdo nebude mít důvod se kvůli tomu nasrat. Stačí, aby řek: ‚Je mi líto, že jsem ti nakopal prdel, ale není mi líto, že rád nakopávám prdele. Tohle dělám, nakopávám lidem prdele.‘ Každej bude tím, čím je, a ať je, čím chce, nebude proč se omlouvat. Ať jsme, co jsme, na týhle výpravě se v tom budeme rochňat.“