Snad před třinácti, snad před čtrnácti lety provedl navštěvovaný literární web průzkum v několika městských knihovnách. Knihovníci odpověděli na otázku, kolikrát v roce si čtenáři vypůjčili tu kterou knihu toho kterého spisovatele klasika. Ta čísla byla znepokojivě malá a převažovala mezi nimi - nula. Žijící klasik pak redakci sepsul: „O takových věcech se nemá vůbec psát!“
V jiný den na jiném místě tribunus slovesných umělců (generací všech) rozčileně zahřímal, že desetimilionový národ nedokáže uživit své básníky. Plénum bouřlivě zaaplaudovalo. Novinář, samozřejmě slovesným umělcem prokletý, natotata napsal, že v Praze proběhla valná hromada sběratelů pivních tácků.
Nabyl-li surfující čtenář dojmu, že je cosi schizofrenního v zemi dánské, zmýlená to není. Onemocnění mravnosti neukojených ješitů, kteří by chtěli solit, přičemž nemají čím, brání postiženým pochopit to nejpodstatnější: v jejich sanatoriu s nimi churaví etikum.
(Na plti vedle spisovatele znovu tribunus: „Literární časopisy se neuživí! Přitom v devatenáctém století sehrály tak velkou úlohu.“)
Století jsou jako lidé. Podepíší se, a odejdou.
Čtenář Dostojevského / Emil Filla / 1907
Naříkaví spisovatelé, už uvyklí samofinancování svých knih, se trudí. Knih napsali dost a dost. Jenže kam se poděl čtenář? Cožpak tu ještě předevčírem nebyl?!
Deprimující „předevčírem“ jako by bylo celým tisíciletím. Aktuální společensko-technologické prostředí po potenciálním čtenáři žádá, aby nehleděl stále jen do zrcadla. Aby zrcadlo obešel. Aby uviděl, že i za zrcadlem je život a ten život kypí, ten život se rozpíná, protože netušeně velký prostor mu to dovoluje. Vždyť k reálprostoru přibyl kyberprostor. Náš čtenář tam jde. Náš čtenář není tím, kdo listuje. On kliká a surfuje. Protože, ten průměrný, na střední škole nepřečetl jediný beletristický výtvor a na fakultě se nořil převážně jen do skript a do knih odborných, jsme na rozpacích, je-li pojmenování „čtenář“ ještě sémanticky adekvátní. Raději mu budeme říkat povšechněji recipient estetického fenoménu.
Soudí-li lidské individuum, postaru nazývané „spisovatel“, že má co nabídnout recipientu estetického fenoménu, musí už zítra do kyberprostoru.
Neudělá-li to, jako by neexistovalo. Udělá-li to, přestane existovat jeho jedinečné zoologické já.
Ostatně. Někteří se kyberprostoru nevyhýbali už na začátku století, třebas tehdy v branži i za heretiky považováni. Nešlo o literární benjamínky. Právě naopak. Básníci umělecky z nejkvalifikovanějších přinesli k patě virtuálního Olympu dary bohyně Athény hodné. Vládnou krásným slovem, grafikou, komponováním, barvami a pohybem vytvořeného. Vládnou tím vším, protože inteligentní software jejich inteligentního hardwaru má takové dispozice. Inteligentní život má nový obsah.