Před několika lety jsem se dočetl, že státní agentura CzechTourism zkoumala, jaký je nejsilnější motivační stimul turistů pro cestu do Ruska. První byl alkohol, pak architektura a třetí pohádky. Dá se říct, že chcete-li dostat do svého kraje turisty, nabídněte jim pohádku. Pohádkové kraje jsou ale i v Česku. Máme Valašské království, Ladův kraj, Pohádkové Hrusice, Pohádkové království, Jičín, město pohádky atd.
Každá pohádka je smyšlený příběh, ve kterém se objeví nadpřirozené jevy či bytosti, kladný a záporný hrdina, několik mrtvol a nakonec dobro zvítězí nad zlem. To je velmi důležité zvláště dnes, kdy heslo na české vlajce "Pravda vítězí" se změnilo na "Pravda vyděsí".
Forma pohádky existuje několik set let, ale ve formě mýtů, bájí a pověstí existovala od nepaměti. Jejich vliv na lidské myšlení je neuvěřitelně silný, protože naplňují nejzákladnější lidské touhy po lásce a pravdě, nepobuřují a jsou většinou lehce pochopitelné.
Pohádky jsou také zdrojem negativních emocí, zvláště v oblastech, kde náboženství ovlivňuje politickou moc
Existuje arabská pohádka Ptáček, ve kterém si dívka začne uvědomovat svoji zamilovanost do sličného junáka. Příběh, kdy žena je v lásce iniciativní se v arabském světě stal problémem a ministr školství palestinského vládní hnutí Hamas, Násir Šajr nechal pro jistotu stáhnout všech 44 příběhů Knihy národních pohádek z roku 1989. Byl prý plné sexuálních výrazů, které jsou proti víře.
Další zajímavý příběh se odehrál v New-Yorkské knihovně, kde museli stáhnout z dětského oddělení útlou knížečku o dvou samečcích tučňáků, kteří vychovávají svá mláďata. Kniha se jmenuje "And Tango Makes Three" a je to povídání o skutečném příběhu dvou samčích tučňáků Roya a Sila ze ZOO v New Yorku. A proč knihu stáhli? Protože kniha prý nabádá děti k homosexuálnímu chování a to není v souladu s učením církve, které operují na americkém území, na kterém ještě dnes americký prezident radí Bohu, aby žehnal Americe a kde existují školy, který zavrhují Darwinismus a nevyučují ho. Mládě totiž vychovával pár dvou samčích tučňáků, což je v přírodě ne zcela výjimečný jev.
Podobně dopadla i kniha Pullmana. Jeho The Good Man Jesus and the Scoundrel Christ (2010) vypráví pohádkový příběh křesťanské postavy Ježíše, který se poněkud vymyká biblickému pohledu tak, jak ho prosazuje katolická církev. Vzhledem k jeho popularitě netřeba ani zdůrazňovat, jak kniha pobouřila zejména ředitele Vatikánu, papeže.
Pohádky jsou také tvrdě atakovány za rasismus.
Zkuste dnes v českém prostředí napsat do pohádky slovo cikán a uvidíte, jak se v médiích téměř okamžitě zviditelní zmocněnkyně pro lidská práva nebo jiný orgán. Velmi špatně dopadl Kocour v botách, neboť: "Milé děti, ti lidé byli cikáni!" napsal Josef Lada na konci jednoho kocouřího dobrodružství a děly se neuvěřitelně hloupé věci. Romský aktivista Václav Miko podal stížnost ministryni školství Miloslavě Kopicové, že Ladův kocour Mikeš je politicky nekorektní, a tudíž by neměl být používán jako učební pomůcka. Věřím, že pokud by se takovým názorům poskytl prostor k diskusi, byl by zakázaný nakonec i Lada, jako propagátor rasismu. A co např. Karel Čapek se svým "žlutým chlapcem" ve Velké kočičí pohádce?
K soudu se dokonce dostali Čmelda s Brumlou z večerníčku Příběhy včelích medvídků.
Soudní znalci museli prověřovat píseň, “Bílá ,bílá, bílá, komu by se nelíbila,“ protože byla zařazena na výběrové CD Zdeňka Plisky, jenž je sympatizantem Národního odporu.
A jak to vypadá, když se politická korektnost vymkne kontrole?
Nová verze známé pohádky o Popelce ze studia Disneye zbourala v Americe mýtus a pohádku rasově promíchala. Popelka i kmotřička jsou černosšky, princ Asijec. K tomu se ještě pozměnil děj. Popelka je utlačovaná za svou barvu kůže. Tak to je už jak u blbců na dvorku....
Vzbuzování strachu a násilí v pohádkách
Původně byly klasické pohádky určeny spíš dospělým a tak jsou v nich dodnes prvky násilí, víceméně odrážející stav své doby. To platí skoro pro všechny pohádky. Počínaje těmi nejhororovějšími bratří Grimmů, Erbena. Nicméně vraždy a násilí jsou i v pohádkách Němcové, Andersena a dalších. Jen si připomeňme starou německou pohádku Červenou Karkulku. Zaživa vlkem sežraná babička i Karkulka a sám vlk je nakonec zaživa rozpárán myslivcem. Ať už strach v pohádce byl jakkoliv silný, vždy pohádka vedla k silnému vítězství dobra nad zlem nebo rozumu nad hloupostí.
Přesto většina nakladatelů považuje horor a násilí v pohádkách za normální. Prachy jsou prachy.
„Dítě se potřebuje bát, považuje to za výzvu, za opravdový test psychických sil. Přežít hororovou četbu je pro něj někdy větším vybitím, než třeba sport,“ řekl kdysi redaktor z dětského vydavatelství Albatros, kteří hororů vydávají možná nejvíc. Například kýč jako je Požíračka mrtvol švédského spisovatele Ulfa Panmelfelta. V knize děti určitě zaujme napínavý příběh o holčičce, které spadne do rakve žvýkačka. Když ji vyloví a začne znovu žvýkat, zjistí, že kouše mrtvolné oko, přičemž žvýkačka je v očním důlku. Pro některé redaktory Albatrosu je to ale normální čtení.
Podobným způsobem "zabodovala" překladatelka Sylvie Pýchová, když přeložila pohádku Perraulta O Palečkovi, (Ottovo nakladatelství, 2004)
kde používá věty jako: „Uprostřed noci vešel do pokoje poslepu obr a v ruce držel velký nůž. Zkontroloval čepce a… bez zaváhání podřízl… své dcery! Pak si šel zase lehnout." K tomu snad není ani co dodat, pokud víme, že kniha je určena dětem.
Čtyři mimořádně stupidní horory pro děti z Albatrosu, Fragmentu, Mladé Fronty a Joty dětem nekupujte, chcete-li, aby byly normální...
To vám poradí každý slušný psycholog.
Negativní vliv hororů na chování dětí je evidentní
Někteří dětští psychologové si myslí, že děti, které žijí ve sterilním rodinném prostředí prostě mají zájem zkoumat rozsah lidského strachu, a tudíž je to úplně normální. Jiní zkušení psychologové varují, že děti v současné přijímají násilí a strach z něho každodenně ze všech médií v neobyčejné reálné brutalitě. Proto jim násilí, smrt, vraždy, stříkající krev nepřijde jako nic nepatřičného, stejně jako dětem před 200 lety. Je tady ale rozdíl.
Násilí na rozdíl od minulosti je víceméně přijímáno virtuálně, a ne v každodenním životě. Bodnout nebo zmáčknout spoušť se pro mnoho děti stává spíš hrou s absencí morálních zábran a soucitu k lidskému životu. Jednoduše proto, že citová výchova není v žádném případě součástí brutální hry, zprávy, hororu... a často ji postrádají ve vlastní rodině.
Formování současného světa mediálním násilím a vybuzováním strachu mezi určitými skupinami lidí se objevuje ve všech literárních dílech, moderní pohádky nevyjímaje. Autoři i nakladatelé často nedoceňují důsledky hororových knih pro děti a v touze po úspěchu, jsou schopni předložit dětem cokoliv.
Dnes většina autorů přichází z velmi realistickým ztvárněním pohádek a často v nich chybí i morální ponaučení, které je pro pohádky typické a ještě častěji se dá těžko určit komu jsou pohádky vlastně určeny. Zda dětem nebo dospělým. Z pohádek se někdy stávají obyčejné krvavé horory, které mají přímý nebo nepřímý dopad na psychiku dětí.
Je bez diskusí, a každý slušný psycholog vám řekne, že formování citové výchovy v dětství se odráží po celý dospělý život jedince.
Pokud dítě vyrůstá v prostředí agresivního chování, které je chápáno jako normální, může se lehce stát, že v dospělosti se podle toho budou reálně chovat a rozhodovat. Zabíjení a mučení mohou později lehce pochopit jako normu. Proč například velitel koncentračního tábora nechápal svoje odsouzení za vraždy statisíců lidí. Vždyť přece dobře a kvalitně plnil svoji práci, ke které byl od malička vychováván. To je extrémní příklad, kdy naučené schéma z dětství formuje životní postoje, kde absence soucitu je nahrazována smyslem pro pořádek a řád.
Přesto, že smrt je součástí většiny pohádek, paradoxně se většina společností vlastní smrti bojí. Děsí nás, nemluvíme o ní, ale na druhé straně jsou média plné krve, násilí, válek v přímém přenosu, brutálních slovních ataků na lidskou psychiku.
Je neuvěřitelné, s jakým relativním klidem je to přijímáno. Zřejmě je to proto, že násilí je chápáno jako virtualita, nikoliv uchopitelná skutečnost. A to dokonce i ve zprávách. K tomu se přidružuje samozřejmě fakt, že média ví, že vybuzovaní násilí a strachu přitáhne větší pozornost diváků a čtenářů, bez ohledu na vzdělání. Jen lidé samostatně myslící, jsou schopni rozeznat neuvěřitelné množství hnusu, které média a mnozí novináři kolem sebe záměrně šíří.
Nelze proto zabránit, aby děti tuto skutečnost nevnímaly. Lze je ale dobře nasměrovat i pomocí těchto každodenních zkušeností.
Smysluplná výchova není záležitost drilu a jasně stanovených schémat chování, jak tomu bylo ve školách ještě před 50 lety, ale je postavena na neustálé a rozumné diskusi, kde rodič už není neomylná autorita, ale rádce, který jim představuje život ve vší kráse i hloupé hrůze, kde nechybí soucit a smysl pro práci ve prospěch celku.
Pokud je ale výchova v rodině nedostatečná nebo jednosměrná, pokud děti nenacházejí ve svém okolí, škole, v literatuře patřičné kladné vzory, mohou velmi lehce převzít násilné vzorce chování, které se stanou dominantnější formou jejich vlastního chování.