Vybraná pasáž z článku, ve kterém PhDr. Ing. Jiřím Weiglem, CSc velmi jasně a poučně definuje příčiny a důsledky odchodu Británie z EU, tzv. Brexitu (24.06.2016)
31. ledna večer nastává brexit a Velká Británie odchází z EU. Někteří, kdo se na tuto událost dívají primárně z naší české perspektivy, často říkají, že už nejde o nic zásadně zajímavého, protože příležitost, kterou brexit a šok z něho původně znamenaly, nebyly využity k nezbytné potřebné reflexi a z ní plynoucí revizi evropské integrační politiky. Evropský establishment brexit ustál a Titanic se sune nerušeně dál. Tento skeptický pohled má své hluboké ratio a oprávnění.
Na druhé straně jsem však přesvědčen, že bez ohledu na to představuje brexit zásadní přelom z hlediska geopolitického. Bere jím za své univerzalistická a globalistická idea, která ovládla nejen evropské elity, ale i do značné míry představy široké evropské veřejnosti, že Evropská unie a evropská integrace jsou nevyhnutelnou a kýženou budoucností, v níž se postupně rozplynou a zaniknou všechny evropské státy a národy. Brexit je potvrzením, že ani zde konec historie nenastal a Evropa se vrací zpět ke svým starým zlomům, tradicím a třecím plochám, že historii a tradice nelze konstuktivisticky znásilňovat a libovolně měnit.
Po brexitu bude náš kontinent vypadat zcela jinak. Kontinentální EU už nebude univerzálním projektem, ale pouhým německým blokem, v němž si slábnoucí Francie není jista, jak obstojí vůči svému daleko silnějšímu hlavnímu partnerovi Německu, který se stává stále méně předvídatelným.Centrální kontinentální blok vytvořený kolem dominantní velmoci usilující o vládu nad Evropou není v evropské historii novum. Naopak, vytváření takových seskupení, boj proti nim a jejich rozpad jsou náplní evropských dějin od 17. století. Světovládné ambice Habsburků, francouzských Ludvíků, Napoleona, vilémovského Německa i Hitlera vždy narážely na odpor okrajových velmocí. Jednou, a v podstatě hlavní z nich, byla vždy Anglie, později Velká Británie, která podobný vývoj trvale pokládala za své zásadní ohrožení. Proto vždy organizovala a platila koalice proti momentálnímu kontinentálnímu hegemonovi a neváhala ani sama vstoupit do války, aby sjednocení Evropy pod vládou někoho jiného nedopustila.
Druhou velmocí, která se vždy cítila pokusem kontinent sjednotit ohrožena, bylo Rusko. A Rusko přes různé peripetie a váhání vždy nakonec proti kontinentálnímu hegemonovi do války vstoupilo (Napoleon, I. a II. světová válka).
Je paradoxní sledovat, že 75 let po skončení druhé světové války bude náš kontinent geopoliticky připomínat situaci před spojeneckým vítězstvím. Většina Evropy tvoří blok, v němž je vedoucí silou kdysi poražené Německo, a na jeho stranách zůstanou dvě tradiční velmoci – Velká Británie a Rusko, vítězové poslední války, které podobnému vývoji v historii vždy bránily. Ocitáme se na půdorysu, který je politickým stratégům a diplomatům důvěrně známý. O Rusku si můžeme dnes a denně v médiích číst, že se k evropské integraci a jejímu prohlubování a rozšiřování příznivě nestaví, ba právě naopak. Je to logické a odpovídá to jeho historické tradici i zkušenosti. Lze očekávat, že britská politika se bude po brexitu vyvíjet podobně, bez ohledu na obsah dohodnutého rámce vztahů s EU. Existence mocné a dominantní kontinentální velmoci není a nebude v britském zájmu...
Více:
https://www.institutvk.cz/clanky/1466.html
Jiří Weigl (1958) vystudoval ekonomiku zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Praze a arabistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1990 – 1998 působil po boku Václava Klause jako poradce na ministerstvu financí a šéf poradců na úřadu Vlády ČR. V období let 2000 - 2003 pracoval jako výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku a v roce 2003 byl jmenován vedoucím Kanceláře prezidenta republiky. Tuto funkci opustil v roce 2013, kdy se stal výkonným ředitelem Institutu Václava Klause. Hovoří anglicky, arabsky, rusky a německy.
xxx
Mimochodem. Někde jsem četl, že stoupence Brexitu najdete hlavně na vesnici. Fakt na první pohled zřejmý i z mapy referenda. Typické anglické komunity totiž žijí své každodenní starosti a jsou jim ukradené pseudo-intelektuální kecy o multikulturalismu, starosti elit, herců či burz. Ano čtou bulvár pro pobavení, ale míra selského rozumu je na vesnici zatím větší jak ve velkých městech a v pravý čas se dokáže aktivovat. Díky jim snad ještě na britském ostrově zůstane kultura taková, jak o ní psal Karel Čapek v Anglických listech, o které píše Shaw, Chesterton, Agatha Christie, Doyle a mnozí další.
(Mik Herman)