Ludvík Souček (*17. 5. 1926, Praha – †26. 12. 1978, Praha)
Přední český spisovatel science fiction zejména pro mládež a literatury faktu na konci 20 století, v níž popularizoval tzv. záhadologické teorie.
Ačkoliv Ludvík Souček byl téměř současníkem Josefa Nesvadby, díky věkovému posunu maturoval na konci války a pak studoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, kterou coby stomatolog absolvoval v roce 1951. Po praxi na zubní klinice v roce 1954 vstoupil do armády. (V té době ovšem řada záložních důstojníků byla povolána na cvičení a dostali na vybranou, zda se nechají aktivovat jako vojáci z povolání - nebo jako záložáci zůstanou na cvičení na předem nevymezenou dobu. V žádné vzpomínce na LS jsem nezachytil, zda to byla tato „svobodná“ volba, nebo zda se pro kariéru vojenského lékaře rozhodl přímo.)
Nejprve působil dva roky jako lékař v Koreji, pak pracoval jako stomatolog v Ústřední vojenské nemocnici, od roku 1964 byl na Ministerstvu národní obrany. V roce 1968 epizodně pracoval na ÚV KSČ, v letech 1969 až 1971 byl v armádní redakci Československé televize. Pak až do svého odchodu do invalidního důchodu v roce 1976 byl pracovníkem nakladatelství Albatros. Jeho tělesná konstrukce ho přenesla přes ohromující množství infarktů, pamětníci říkají, že infarkt pro něj bylo něco jako rýma. Přesto jeho kvóta nebyla nekonečná a tak se jeho životní dráha uzavřela v jedenapadesáti letech.
Ludvík Souček byl všestranný člověk s ohromnou pamětí podporovanou rozsáhlým výstřižkovým archívem. Jedním jeho velkým koníčkem byla fotografie. Napsal řadu publikací o této tématice (Speciální fotografické techniky, 1960, Jak se světlo naučilo kreslit, 1963 aj.), pro víkendovou přílohu deníku Mladá fronta vedl fotografickou rubriku (tu po něm převzal na jedenáct let, až do roku 1989, Ondřej Neff).
Jeho velkou zálibou byly záhady toho typu, pro které se vžilo označení „dänikenovské“. Půdu pro to měl u čtenářů připravenou - v roce 1969 vyšel český překlad knihy Jitro kouzelníků Louise Pauwelse a Jacquese Bergiera, v té době nepřekonatelné encyklopedie otazníků vědy a historie, plná otazníků a spojovacích můstků mezi magií a vědou. Dvojice jeho knih se spojujícím názvem Tušení... (Tušení stínu, 1974, Tušení souvislosti, 1978) byla myslím díky Součkově vypravěčskému umění ještě čtivější, než Dänikenovy knihy. Rukopis třetí knihy - Tušení světla - se ztratil a jsou o něm především nepřímé informace, včetně stejně nepřímých dohadů o jeho údajných osudech po Součkově smrti. Jediný nalezený fragment Tušení světla byl vydán v roce 1992 v nakladatelství AF167.
Ludvík Souček se ale do historie české literatury a SF zvlášť zapsal svojí trilogií Cesta slepých ptáků. První stejnojmenný díl vyšel v roce 1964. Kniha byla silná svojí mystifikační silou, dokonce prý byl Souček žádán o zprostředkování kontaktu na svoje literární hrdiny a doktor Kameník byl zván na besedy. Iluzi reálnosti podporoval její styl - mix rozhovorů, reportáží a zpráv z novin, výborně typograficky řešený a doprovázený fotografiemi a fotomontážemi Vratislava Tachezyho, které atmosféru autenticity příběhu zaokrouhlovaly na plných sto procent.
Druhý díl Runa Rider vyšel v roce 1967 a v něm již fantastický charakter nabyl vrchu, o rok později pak vyšla závěrečná kniha Sluneční jezero. O významu této knihy na generace čtenářů SF svědčí i to, že v opakovaných čtenářských anketách (s účastníky spíše mimofandomovými) se tato trilogie umístila na prvním místě nejpopulárnějších SF knih - a to v letech 1985, 1990 a - věřte nevěřte, i v roce 2000, více jak dvacet let po smrti autora a tři desítky let po prvním vydání.
V jeho románové tvorbě jsou i tři knihy volného cyklu Případ... - Případ ztraceného suchoplavce (1968), Případ jantarové komnaty (1970) a Případ baskervillského psa (1972), ve kterých mísí záhadologické motivy s fantastikou. Těžiště jeho tvorby je ale v povídkách a novelách, které byly vydávány například ve sbírkách Bratři Černé planety (1969), Operace "kili" (1970), Pevnost bílých mravenců (1972) a Zájem Galaxie (1973). Román Blázni z Hepteridy vyšla původně časopisecky (1972), v edici Karavana pak v roce 1980 a podobný cyklus absolvoval i román Bohové Altantidy (čas. 1970, knižně 1983). Dál pak vycházely různé výběry jeho povídek a nedávno i znovu trilogie Cesta slepých ptáků, ovšem bez oné typografické úpravy a fotografií Vratislava Tachezyho.
Specifickou položkou v jeho bibliografii je článek Přímluva za budoucnost (Literární měsíčník 1978, č. 6), který stál na začátku formování československého fandomu. Příspěvek Ludvíka Součka československé SF je ovšem mnohem rozsáhlejší. Již citovaná obliba jeho trilogie Cesta slepých ptáků i vydávání jeho povídek v osmdesátých letech v antologiích, pořádaných Vojtou Kantorem, spolu s popularitou jeho osobnosti známé z literatury, televize a také z besed se čtenáři - to vše povzbuzovalo tehdejší generaci fanů v jejich samoorganizujícím se snažení.
Přes občasnou poplatnost jeho děl dobové ideologii je jedním z nejvýznamnějších a nejpopulárnějších (alespoň u generací, které vyrůstaly do 80. let, často s jeho knihami) českých spisovatelů SF 20. století; několikrát zvítězil ve čtenářských anketách o nejoblíbenějšího autora. Ludvík Souček si čtvrt století po své smrti zaslouží, abychom si na něho vzpomněli - a také abychom připomněli, že jméno jedné z cen čs. fandomu nebylo zvoleno náhodně, ale odkazuje právě na počátky organizovaného SF hnutí v Československu a na člověka, který k nim, bezděky a po své smrti, sám výrazně přispěl.
(psáno s přispěním Slovníku české literární fantastiky a science fiction Ivana Adamoviče)
Převzato ze Sardenu
Výběr z díla:
1951 Hrajeme maňáskové divadlo (divadelní teorie)
1962 Hrátky kolem křižovatky (dětská kniha)
1963 Jak se světlo naučilo kreslit (teorie fotografie)
1964 Cesta slepých ptáků (SF román, další vydání 1976, 1989 (celá trilogie v jednom svazku) a 1999)
1965 Krotitelé ďáblů (dobrodružný román)
1965 Co oko nevidí (teorie fotografie)
1966 Cesta k moderní fotografii (teorie fotografie)
1967 Cesta slepých ptáků II. Runa rider (SF, další vydání 1976 a 1999)
1968 Cesta slepých ptáků III. Sluneční jezero (SF román, další vydání 1976 a 1999)
1968 Případ ztraceného suchoplavce (dvojice novel, detektiv Martin Anděl)
1969 Bratři Černé planety (sbírka SF povídek)
1970 Operace „Kili“ (sbírka SF povídek; část nákladu zničena zásahem cenzury – v jedné povídce sovětský voják kleje a souloží)
1970 Záhada S M (divadelní hra na základě SF novely Pevnost bílých mravenců)
1970 Případ Jantarové komnaty (SF román, detektiv Martin Anděl, další vyd. 1990)
1971 Fotografujeme na cestách (příručka o fotografování)
1971 Nebeské detektivky, senzace a záhady
1972 Případ baskervillského psa (SF román, detektiv Martin Anděl)
1972 Pevnost bílých mravenců (dvě SF novely)
1973 Zájem Galaxie (sbírka SF povídek, vyšlo bez titulního příběhu)
1974 Blázniví vynálezci (literatura faktu, obsah opsán názvem)
1975 Co zavinil Gutenberg (historie knihtisku)
1976 Rakve útočí (populárně-historická kniha o prvním nasazení námořních obrněnců Virginia (Merrimac) a Monitor ve válce Severu proti Jihu)
1980 Blázni z Hepteridy (SF román, původně v časopise Letectví a kosmonautika 1972, další vydání v roce 1986 a 2000)
1982 Otazníky nad hroby – populárněhistorická kniha o smrti známých osobností (občas hledající nekonvenční vysvětlení)
1983 Bohové Atlantidy (SF román; původně v časopise Svět v obrazech 1970, další vydání v roce 2000, doplněno torzem románu Mnémosyné Inc.)
1985 Hippokratův slib (sbírka SF povídek, další vydání v roce 1997)
dále:
Tušení stínu
Tušení souvislostí
Velké otazníky
Obrazový opravník obecně oblíbených omylů – populárně naučné
