Tajemný Ludvík Souček, muž s geniální pamětí aneb jak na něho vzpomínají

Tři sta šedesátistránkové Vzpomínky na Ludvíka Součka (*17. 5. 1926 – †26. 12. 1978) vydané letos v Třebíči „Nakladatelstvím Akcent, Drahomír Rybníček“ jsou sestaveny z rozhovorů, které vedl Luboš Koláček… vlastně jen se sedmi osobami:

s paní Dagmar Součkovou, vdovou po spisovateli,
s Davidem Součkem, synem žijícím od roku 1984 z donucení ve Vídni,
s právníkem a dobrým Součkovým přítelem, byť o čtvrtstoletí mladším Pavlem Toufarem,
s Ondřejem Neffem,
s filmovým pracovníkem Václavem Junkem (synem stejnojmenného Součkova ilustrátora a mj. spoluautora Rychlých šípů),
s překladatelem a spisovatelem Pavlem Weiglem
s Marcelem Pokem, synem to někdejšího televizního redaktora a spisovatele Lubora Poka, přičemž… Přičemž ten posledně zmíněný rozhovor je ale už takřka bezvýznamný.

A ty ostatní? Jsou nesporným přínosem, jak se říkává. Přínosem, aspoň podle mne, k fascinujícímu mapování Součkovy osobnosti. A Ludvík Součekkoneckonců v tomhle případě ani nevadí ta jejich syrová podoba, následkem níž zůstává taky v knize několik omylů a pár redundancí.

Všechny tyto rozhovory (v případě paní Součkové je jich vlastně sedm) proložil pak autor několika biografickými a úvahovými texty počínaje silně faktografickou kapitolou Rodina Ludvíka Součka, již ovšem tvoří pouhé dvě a půl strany vlastního textu a která se v „géniově“ (chcete-li, tak bez uvozovek) životě dobere vlastně pouze do věku jeho devatenácti let (1945, a právě tato pasáž je také hlavním předmětem stížnosti Součkova životopisce Jana Kubáta, o které jsem psal už 14. srpna v článku Ukradli Součka! Už zase?).

Navazuje na ni kapitola Životní peripetie doktora Ludvíka Součka, která rovněž není dlouhá: jistě nemá víc než deset rukopisných stránek, a ty jsou ještě do vysoké míry zahlceny výčtem Součkových knih. Jako místy až redundantní se následkem toho jeví závěrečný Dodatek k celé knize s titulem Co, kdy, kde, jak a o čem vyšlo Ludvíkovi Součkovi knižně (str. 310-356), nicméně i tady v Dodatku se pochopitelně doví zájemce mnohé. A čistě mimochodem: věděli jste například, že Souček nejen přednášel na Karlově Univerzitě, ale také tu od roku 1960 studoval?

Koláčkovy vsuvky jsou tedy krátké a navíc tvrdím, že psané takovou formou, která prozrazuje určitý chvat. Ten je pak až totálně zřejmý i na dosti zoufalém úvodu celé publikace, který asi opravdu vznikl „na koleně v poslední chvíli“. A pokud ne, pokud někde v tichu pracovny, pak ať se nad sebou autor vážně zamyslí!

Jako poněkud diskutabilní se mi také jeví další dvě Koláčkem spíchnuté kapitoly, které začínají na straně 275.

První se jmenuje Ironik a „chronický“ idealista a jde především o komentované citace ze Součkova díla. Ne že by nebyly zajímavé, nicméně selhává hned úvodní pokus, kdy Luboš Koláček marně hodlal ilustrovat Součkovu obrovskou odvahu, s níž si prý dělal legraci z okrskáře Veřejné bezpečnosti. Takový pohled je až příliš účelový a vykonstruovaný.

Lubošem koláčkem vybrané, pocházejí ovšem nejen ze Součkova díla, nýbrž i z úst rozličných dalších lidí, kteří ho znali a kteří tedy doplňují oněch šest mužů a ženu zpovídaných v „okolních“ rozhovorech. Mnozí tito „svědkové“ však bohužel nejsou vůbec jmenováni a další Koláčkův pokus o doložení něčeho, totiž přetrvávající Součkovy nábožnosti, vyzní opět trošku směšně, jelikož citace o tvůrcově duši ve skutečnosti neříkají prakticky nic.

A dál? Ano, cituje se zde ovšem kupříkladu z knihy Luďka Svobody Antikvariát a já (1991), kterou jsem neznal, a pak, a to je to hlavní, i z mnoha Součkových dopisů.

A nutno dokonce říci, že se zubařův alkoholismus jejich prostřednictvím doložit vcelku podařilo - a vyloženě úžasná jest pak v tomto směru i „citátová“ kapitolka Jak doktor Ludvík Souček vnímal svoje choroby a léčení (dopisy Dulince) umístěná ovšem pouze na stránkách 107-109.

Vztah otce k synovi pak poutavě rozkryje pasáž Co napsal Ludvík Souček o Davidovi, ve které jsou navíc citace z dopisů Koláčkem i komentovány, a to často jako by z hlediska psychologa.

Opět diskutabilnější je ale kapitola Autobiografická „Kili“ aneb Ludvík Souček o své smrti.
Zavání až šarlatánstvím. Cituje se tu nejen z údajně „fascinující“ (ve skutečnosti dost banální) Operace Kili, nýbrž také z nedokončené prózy Železo přichází z hvězd, přičemž se však účelově vybrané pasáže dávají velmi diskutabilně do souvislosti se Součkovou smrtí. Ta kapitola působí až násilně a vcelku navíc spíše jako nějaký samostatný, i když ne právě ještě dotažený článek, který byl do publikace asi zasunut až dodatečně. Nebylo to tak snad, pane magistře?


A totéž lze říct o „astrologické“ kapitolce Názory, strachy, schopnosti a neschopnosti (str. 149-152) a obdobně nadbytečnou je koneckonců i vzpomínka autorova kamaráda, plodného spisovatele Jana Bauera, i když jistě hezky napsaná…

A nakolik je pak nadbytečným i přetištění dnes už poměrně známých vzpomínek Rosse Hedvíčka, to se neodvažuji sám posoudit, jsou tu však celé i s komentáři: páně Koláčkovým i páně Neffovým (k nahlédnutí na stránkách 168-175).

A pak… Samo finále Součkova života je „naštěstí“ záležitostí tolika možných hledisek, že se na jednom jeho „zdejším“ vylíčení snad ani nic zkazit nedá, a tak vnímám závěrečnou Koláčkovu kapitolu jako vcelku fascinující. Nazval ji… Záhadná smrt a horror s nebožtíkem jako epiloque, a já bych jen dodal, že přílišný smysl pro lapidárnost titulů nemá (na rozdíl třeba ode mne).

No, a co? Zde to prostě nevadí, neboť vlastní obsah a materiál hrdě překonává jakoukoli formu i jakýkoli přístup k práci s tímto materiálem a touto pomyslnou formou.

Kniha právem náleží i do řady děl samotného Ludvíka Součka, který ji spolu s Lubošem Koláčkem do určité míry i sám napsal. A ne snad? Je to tak, i když byly jeho zde přítomné texty uveřejněny poprvé až dnes, tedy třicet roků po jeho smrti…
Co obnášejí?
V první řadě jsou to už zmíněné úryvky z korespondence, které tvoří kapitoly Dulíkovy (Ludvíkovy) dopisy Dulince a Co Ludvík Souček – tu a tam – poznamenal k vlastní tvorbě. Druhá z nich ale na konci přechází k citacím ze Součkem kdysi už publikovaných úvah… Zdroje ovšem chybí…
Koláček se v obou zmíněných kapitolách (str. 55-72) zcela zdržuje vlastních komentářů a nijak to nevadí, jsou to stránky z celé knížky snad nejvíc fascinující!

Jako spíš formální naopak působí vřazení dlouhé a bohužel nedatované Přednášky dr. Ludvíka Součka s podtitulem UFO – záhada létajících talířů, za jejíž vydání však samozřejmě dík! A abych nezapomněl! Kniha Vzpomínky na Ludvíka Součka obsahuje i některé zubařovy rané verše anebo aspoň úryvky, a to včetně docela dojemných Šesti pantoumů o lásce pro Dášenku, která 27. IX. 1955 dlouho nešla, v době čekání napsal ošklivý chlapeček Ludvík.

A teď je to tedy vše? V podstatě už ano, jen pro pořádek ale ještě připomenu Součkův působivý portrét z pera jeho redakčního kolegy v Albatrosu Jana Šnobra, který Koláček převzal z málo známé publikace Minislovník oprav oblíbených omylů (1976) vydané k Ludvíkovým padesátinám.

Suma sumárum stojí první nebeletrická kniha o Součkovi (tou beletrií bylo Neffovo Tušení podrazu) především stojí na oněch sedmi „povídáních“ se Součkovou manželkou, dále pak na návštěvě u Součkova syna (narozen 1958) ve Vídni plus na dosti přínosných, byť naprosto nezpracovaných rozhovorech s Pavlem Toufarem a Ondřejem Neffem.

Co do podnětnosti následuje těsně za nimi i ještě kratší rozhovor s Pavlem Weiglem, zatímco Junkovo a natož pak Pokovo vzpomínaní mají už význam spíš jen marginální. O to víc se (snad) můžeme těšit na rozhovory s dalšími Součkovými známými anebo i příbuznými v chystané knize Jana Kubáta.

Osobně jsem Součkem fascinován od dětství a Velké otazníky mi někdy v osmi letech vlastně otevřely svět záhad. Příšer, létajících talířů, ale i rudého Marsu s jeho (údajně) dutým měsícem. A pak jsem dospíval - a dospíval i k dalším a dalším Součkovým knížkám. Jeho vypravěčství mě nadchlo! I pro literaturu faktu, abych ale průběžně žasl i nad jeho báječnými prózami.
Ani dnes nemám odstup od vší té látky a snad proto nemohu než doporučit i Vzpomínky na Ludvíka Součka. Po faktografické stránce mě fascinují, nedokáži si pomoci, a mohou být podle mého názoru i slušným odrazištěm pro budoucího životopisce (zatímco magistr Koláček tu knihu za biografii nijak nevydává). Když se ale hlouběji zamyslíme nad mnohým tu řečeným, opět a opět vykukují ta stará ale.

Mnoho, mnoho stránek popsáno… a hle, stejně si musíme říct: A neměla by snad paní Dagmar Součková v některých ohledech i svaté právo lhát? A nelhala? Nelže? A co její paměť? A lze skutečně všemu věřit, co zde čteme, a stalo se to opravdu až do biblického písmene tak, jak nám vylíčili ona a její syn?

Tak například pasáž o knize Krotitelé ďáblů, jenom tu si vezměme. Věrohodnost oné prózy je konfrontována se skutečnou, ale daleko pozdější autorovou návštěvou Mongolska. Dobrá, ale vylíčení onoho vztahu podává Koláček až ďábelsky zmatečně!

A další a další otazníky se všude rojí – místo aby ubývaly. A jak jde člověk do hloubky, jen zjišťuje, že neví nic… A kde je vůbec svědectví druhého, staršího ze synů? Chybí.

A co spousta spolužáků, kteří Součka třeba mohli i zlobit? A co další, už dospělí, jichž měl zubař plný adresář (jeho stránky jsou tu několikrát ofotografovány)? Nejsou snad ještě všichni mrtví, ne? Tak jako třeba hodně zde vzpomínaný Kamil Lhoták…

Osobně mě asi nejvíc překvapilo, jak moc se Ludvík Souček bál. A zvláště pak v letech, kdy u každého muže, i sebevyrovnanějšího, dochází k tzv. krizi středního věku.
U Součka se navíc tato doba prazvláštně vykryla s krizí roku osmašedesátého a my jsme svědky až nadlidského jeho tvůrčího vzepětí. A kolik jen děl vychrlil okolo toho roku 1970, kdy mu bylo čtyřiačtyřicet (jako je dnes mně). Zdá se to (bez počítače a internetu!) až neskutečné. A když si odmyslíme nějaké ty omyly (plynoucí z nechuti ověřovat data) a nějaké to plagiátorství (i tak slavná a výtečná povídka jako Desetioký těží totiž jak z Meyrinkovy Hry cvrčků, tak z Hiltonova Ztraceného obzoru a… a snad i ze Zíkova Orlího srdce), jsou to přece až dodnes báječně a bezvadně napsané knížky zabudované každičkým řádkem velice pevně do reálného prostoru.

Vidíte! A přece se mi zdá – tedy po přečtení všech Koláčkem uspořádaných materiálů - víc než očividným, že Souček minimálně od své čtyřicítky naprosto nebyl duševně zdráv, přičemž… Ano, nemám na mysli jenom zcela očividnou maniodepresivní psychózu, ale i zřetelnou paranoiu a… A pokud ne přímo autismus, pak dost možná aspoň vystrčené růžky Aspergerova syndromu.

A vůbec, jaké a které prášky vlastně doktor Souček bral? A jak se jejich konzumace vyvíjela? Rostla? Ví to někdo? A kdo by směl kontrolovat lékaře?
Ne, ne. A sám jsem si jist vlastně pouze jediným. Velice vydatně se Souček léčil - a zároveň i soustřeďoval - prostřednictvím červeného vína.
Ale i tak zůstal hysterikem a svým způsobem bytostí do jisté míry infantilní. V partnerce bezesporu hledal matku, stal se oportunistou ve všech myslitelných směrech a v jisté fázi života asi do určité míry i abstrahovala od vlastní tělesnosti.
Především ale Souček zůstal člověkem až chorobně (a s tou nejtužší samozřejmostí) lhavým. Ano, jistě i zdravě fabulujícím a pábícím, ale také egomaniakálně mystifikujícím – a vždy ve vlastní prospěch, pochopitelně.

A co se týká třeba i jenom onoho jediného dopisu, v kterém své paní líčí naprosto iracionální obavy o její život, netřeba pak už vůbec žádného komentáře.

Netuším nakolik byl přímo i megalomanem, jak se o něm vyjádřila ona nejmenovaná dáma a nepřítelkyně, a nakolik i psychopatem, ale psychotikem byl nepochybně, i když, pravda, kdo z nás od jistého věku není.
Především však Součka jeho vysoká inteligence a vnímavost vedly přes kaluž bázlivosti až k totální bezcharakternosti. Ale v úhrnu? A vzhledem k efektu jeho života?
Na málokterém osudu by šlo lépe zilustrovat, jak naše vlastní vnitřní a soukromé „dějiny“ vždy korespondují s historií světa.

Souček se narodil za první republiky - ve vatě. Ve vatě upředené maminkou i „knižním“ a bohatým strýčkem.
Druhá světová válka se mu – jen z dáli - poprvé ukázala, když mu bylo třináct. Pak… Ocitl se během ní i v pověstném Kuratoriu, ale ještě než skončila, byl ve Straně. Stal se pak lékařem, a to již okolo pro změnu „řádil“ komunismus. Popravovalo se, opět, ale plálo i lidové nadšení. Pak „to podepsal“. Ocitl se v armádě, ale je snad armádní zubař skutečným vojákem? Jak kdy. V jeho případě…
Myslím, že vojáctví si lépe dokázal až daleko, daleko později. Když psal knihu Rakve útočí. Je o válce Severu proti Jihu a chválil ji i historik Polišenský. Od předčasného propuštění z armády však její psaní Součkovi stejně nepomohlo…

A dál? Nechci se pouštět do spekulací, ale bylo by zajímavé vymodelovat Součkův osud na pozadí jiné historie. A nemíním teď ani tak druhou světovou válku, jako právě pozdější éru socialismu. Právě i díky ní přece získal Souček velkou řadu výhod, a tak se jeho přemrštěné hrůzy stávají po roce 68 i zajímavým paradoxem.
Ano, ano, byly na místě. Normalizace nestála za moc, nicméně nelze říct, že by šlo v jeho případě o tragédii. A nelze například nevidět jeho svébytné chápání pracovní doby a teoretických „povinností“ - v tom kterém zaměstnání.
Ne. Z hlediska dneška jsou mnohé tyto jeho peripetie pro mladou generaci už takřka nepochopitelné. Vždyť… Souček by mohl být i komunistům tím nejlepším příkladem toho, že tu „přece jen šance byla“. Tak proč se vlastně jeho „života běh“ jeví z určitého pohledu až skoro tragicky?
Je to snad právě dokladem toho, že režim - který často nevyžadoval po lidech už ani žádnou práci - dokázal právě a zrovinka tak tvůrčího ducha úplně zdevastovat?

Nevím.
Ale ukažte mi modelového Součka, který se dožil letošního podzimu 2008. Ukažte…, a já vám pak třeba řeknu víc.