„Nedostanete mne! My zasvěcení jsme zbraněmi smrtelníků nezranitelní. Teď zmizím, ale až se vynořím…“ (doslovný citát ze Součkova díla) „A muž v lásce zklamaný upne zmarněnou energii k cíli tou půlí mozku, která patří intelektu,“ abych citoval i dál. Nicméně Ludvík Souček si, jak známo, příslušný citát k doložení čehokoli dokázal vcelku chladnokrevně i vymyslet - když ten pravý nebyl po ruce. Bez rozpaků, zato v rozletu. A že letěl - a obzvlášť rád doplňoval marxistické filozofy… Avšak od začátku.
Neznámé i známé začátky Ludvíka Součka
Ludvík Souček (1926–1978) publikoval už na stránkách Vpředu, jak dokládá i poměrně nedávný výbor Třináct nožů z Jamboree, a láska k psaní mu zůstala. I k četbě, ostatně byl synem knihkupce. Za války prošel totálním nasazením a v květnu 1945 byl raněn. Odmítl vyznamenání. Vystudoval medicínu a pracoval na zubní klinice i v Komisi pro příměří v Koreji, což později vedlo až k dohadům, zda v Asii nefungoval jako „český Mengele“. „On schvaloval procesy, ba i popravy,“ tvrdí český historik umění František Dvořák, ale já mu odpovídám: Souček hlavně rád provokoval. „Máte nějaký názor? Máte? Tak já jsem proti!“ To byl jeho styl. „Vzdorný rytíř,“ nazývá jej Ondřej Neff.
V nemocnici Souček pracoval do roku 1964 a pak řídil kulturu Ministerstva obrany. Stal se podplukovníkem a dotáhl to až na ÚV KSČ (1968). A tu let uťat. Prý shodil dvacet kilo.
Nicméně stal se šéfem zpravodajství armádního filmu, televizním komentátorem a posléze i redaktorem Albatrosu. Už od mládí dobře fotografoval a ještě lépe o tom psal, ba přednášel na univerzitě. V padesáti šel po šňůře infarktů do důchodu. Co však ten pro Součka znamenal? Jen víc psát!
Podivná předpoveď vlastní smrti
V Ostravě navíc natočil s Milanem Švihálkem působivý seriál Od zmizelého diplomata k jiným vesmírům (1978, 6 dílů), a když dva z protagonistů zemřeli, podle legendy pravil: „Teď jsem na řadě já.“ Ne, nebyl snad paranoidní, ale svému příteli, překladateli Františku Jungwirthovi, se údajně svěřil, že je sledován. Načež zemřel. Předčasně? Záhadně? Podle všeho šlo jen o devátý infarkt. Souček sám prý čekal smrt jen o měsíc později.
Ale více o psaní
V sedmdesátých letech jsem dospíval - Součkem fascinován. Plnil mezeru trhu „očištěného“ od záhadologie a chrlil knihy jednak tak mocně, až jej Ondřej Neff (dr. Souka známe z jeho románu Jádro pudla) přirovnal k sopce, jednak v takové kvalitě, že vstoupil rovnou do čítanek. Titul „posledního polyhistora“ mu právem náleží a on nás, čtenáře, až dodnes poutá oněmi spanilými jízdami „obory napříč“. Ne, idiotství hrozící specialistům se ho nikdy netklo.
Ale nemyslete, neobdivuji chodící encyklopedii s fenomenální pamětí „prvního českého interneta“. Jen žasnu, jak briskně uměl seskládat i ty nejodtažitější věci. A s jakou samozřejmou pochopitelností. Vstřebal fakta - a rovnou vydával jemně tkaný gobelín s nejúžasnějšími obrazci. Ctím však svého Mistra prostě i pro fantazii a dětskou zvídavost.
„Právě jsem sehnal Burrouhsovy romány o Marsu. Tak jsem se hned pustil do čtení,“ svěřuje se bezelstně dětem v časopise Pionýr (1974) a stejně dobře píše o epizodě války Jihu proti Severu (Rakve útočí) jako o mravencích (Malí rytíři velkých měst), vyzná se v houbách a dílo Nebe plné balónů tvoří nadšen vzduchoplavbou: s pěknou knížkou o ní ostatně radil i spisovateli Karlu Vrchoveckému, žijícímu dnes v Německu jako Karl von Wetzky.
Zvládl i dvoudílnou encyklopedii Kdo byl kdo (i když s chybami), sestavil hned dva „opravníky omylů“ a svazek Blázniví vynálezci. A ač „radši neřídil“ a nechával se vozit, psal o dopravní výchově stejně živě jako o historii knihtisku. Věřil si, to bylo to, a věřil především, že umí napsat cokoli. „Měla by být o tomhle...“ ujelo někomu - a „Souk“ už šel a knihu hned napsal.
V Otaznících nad hroby se zabýval Lincolnem, Napoleonem, Rasputinem i Draculou, ale uměl i divadelní hru (Záhada s M). Zajímal se o maňásky a jaké uměl komiksy! Titulní zloduch Desetioký je v jednom odhalen co tvůrce sněžných mužů, yettiů - a že k tomu prý stačí řez do mozku muže a huňatý kožich. „Raněné Desetioký zabíjí,“ čteme.
I spojme tento fiktivní příběh s Koreou a hle, právě tady nejspíš leží jedno ze semenišť klepů. To sám Desetioký je podle nich zubařovovým alter egem!
Jeden z mála, který uměl vědu popularizovat. Materiál zužitkovaný při psaní beletrie Souček uplatňoval v literatuře faktu a naopak. Obojí se doplňovalo.
Svedl vědu popularizovat, ale i prodat jako sci-fi. Působivě domýšlel. A ten fofr! Své paní Dagmar prý nakázal: „Říkej, že to píšeme měsíce,“ nicméně fingovanou reportáž Cesta slepých ptáků (zvolenou později v anketě za nejlepší českou sci-fi všech dob) nadiktoval za čtrnáct dní. S láskou tu navázal na Cestu do středu země (k níž napsal doslov) a Islandem šel ve stopách Vernových hrdinů až do kráteru Sneffelsu. Stejně tak však patřil detektivce a Případem baskervillského psa se nám hlásí nikoli nějaký agent, nýbrž ryzí holmesolog.
Ne náhodou byl Součkův syn (chartista žijící dodnes ve Vídni a mj. editor Ladislava Klímy) tak dlouho členem naší holmesovské společnosti...
Jak známo, Sir Artur Conan Doyle vyšel v případě „Psa“ ze skutečných legend. Tak i Souček, jenže po svém: na konci apokryfu po nás proto juknou mimozemšťané. Ó, jak rád opětovně prožívám besedu na slunném zápraží Šolcova statku ve Šrámkově Sobotce. Král roztočů dr. Samšiňák ji uvádí a ing Pacner s akribií představuje pečlivě podloženou sci-fi Cesta na Mars (1979). „A chňapne tam po nich něco?“ skočí mu do řeči dětsky bujný zubař, aby vzápětí mohl už jen zklamaně mávnout rukou: „Nic?“ Hned jsem ho měl radši.
A kritici? U beletrie mu vytýkali, že se příliš stejnou měrou vtěluje do všech postav, mnohomluvně však přitom ponořen stále v témž myšlenkovém řečišti. Ale co měl Souček dělat, když „šlo snad o šest bytostí“, směje se jeho přítel Kamil Lhoták.
A jen řeka o tolika proudech mohla ostatně zrodit i zcela a zbrusu nového pátrače - vozíčkáře Martina Anděla, českého Nerona Wolfa. Souček tou figurou rozvinul u nás nikdy nezakořeněný typ ušákové detektivky.
Oč jde? Pátrač Anděl hned v prvním díle najde přátele v nejmenovaném redaktorovi a jeho pozdější ženě a ti se mu v případě potřeby stávají rukama a nohama, když po Praze, po Čechách a posléze i ve světě ověřují, co Martin vydedukoval. Zárodek Andělův přitom vidím už v dr. Holubovi z Cesty slepých ptáků, a ne tedy Mengele, to tito muži jsou Součkova alter ega. Anděl - a Holub. Příznačná jména. Škoda jen, že o své trojici pátračů stihl napsat jen čtyři příběhy.
Pátý došil až nedávno Jan Jandourek pro knihu Městopis (2000). Odvážím-li se napsat šestý? Musím! V dětství jsem však byl víc než jeho detektivkami nadšen právě Desetiokým a Velkými otazníky (1967), jež Mistr celoživotně sbíral. I prvé dva Danikeny přeložil - a doplnil. A vylepšil. Druhý překlad se ovšem ztratil. Přímo posedlý byl Atlantidou, ale zajímalo ho toho tolik, až se počal novým oblastem vyhýbat. „Neumím klouzat po povrchu, vše chci znát hloub,“ stěžoval si a kdekomu říkal lenochu. „Nepředstavitelně moc četl,“ vzpomíná jeho paní.
Souček měl přitom sloní, skoro fotografickou paměť. Do ní si snad tiskl rovnou celé stránky.
Sám sobě fotoaparátem! Jednou čtené nezapomínal a velké otazníky sbíral tak dychtivě, až k němu samy začaly přicházet. „Start UFO jsme viděli z chaty,“ ujišťoval na besedě. A prý v jeho přítomnosti mizely věci. Mystifikátor? Kdo ví, byl uzavřený. Skutečně tajemný. Ještě po letech svou ženu překvapil znalostí nového jazyka - ale záleží na tomhle všem? Čtěme jej. Dál. Tohoto zubaře, i když prý v praxi „bolel“. A že jeden čas „radši“ vrtal chrupy šimpanzů a hrochů? Nu, ale víte, že byl i uznávaným odborníkem na tajnou schránku ve stoličce?
Součkovo veledílo zůstalo a my v něm dnes postřehneme i to dobré, i kde účel světil prostředky.
Chce podtrhnout vizi? Upraví fakta. A vybírá: co se mi víc hodí do krámku? Ne vždy navíc výpůjčku dozná. „To Herman Melville ovšem doznával,“ napsal do Tvorby, nicméně mezi řádky se smál: „Nejste sčetlí? Váš problém.“
V Případu jantarové komnaty je tak zaseta a zakleta celá pasáž z Haggardova románu Ona.
K Součkově legendě ale nejvíc přispěla trilogie Tušení (1974, 1978, 1992).
Za normalizace se zdála zjevením, podobně jako už zmíněný seriál, natočený podle poslední kapitoly prostředního dílu. Žasl jsem co kluk nad Součkem v televizi, nad tím skvělým vypravěčem - a bez papírů!
Osudný třetí díl trilogie (prý 300 stran) údajně existoval v jediném výtisku, jenž doktor nosil pořád sebou. Nakonec však vyšlo jen torzo (respektive cosi úplně jiného) Po stopách bludiček (1992)…
A jedenáct pokračování Tušení světla z Tvorby 1976? namítnete. Nu, ve skutečnosti jde jen o základ druhého z dílů (porovnejte sami). A existoval vůbec ten třetí? Byl opravdu zcizen a je dnes umně rozpuštěn např. v dílech Součkova přítele Pavla Toufara? On přece rukopis údajně četl, nejspíš jako jediný člověk na světě…
Podobná obvinění (vyslovená kdysi jak Součkovým synem, tak třeba i scifistou Františkem Novotným) Toufar popírá a já mu věřím. Ostatně již v Tajnostech Starého Plzence (Mladý svět 16/1996) jsem tuto věc „uvedl na pravou míru,“ i když jen žertem (cituji): „A reportérka Ivana našla trezor s Tušením i zbytky autobiografického románu Železo přichází z hvězd…!“
Našla, našla, tak vidíte. A ani nepípla.
A Součkův odkaz dnešku? Zkusme to:
1. I ty mysli součkovsky.
2. I ty čti následující fiktivní „součkiádu“ z poslední strany onoho ztraceného Tušení:
„Ne, nedostanete mne. Já, text zasvěcený, jsem rukama smrtelníků nezranitelný. Teď zmizím… Ale až se vynořím...“
