Platón (*427 př. n. l. – †347 př. n. l.)
Narodil se v Aténách. Jeho otec Aristón odvozoval svůj původ od krále Kodra a jeho matka Periktioné pocházela z rodu Solóna. Dostalo se mu nejlepší výchovy od vzdělaných sofistů, kteří Platóna naučili uměním, které byly považovány za klíčové pro budoucího politika. V mládí Platón také psal básně a tragédie.
Ve svých dvaceti letech pak Platón potkal Sokrata a zůstal u něj po zbývajících osm let jeho života. To ovšem neznamená, že jeho filosofické vzdělání formovali jen sofisté a Sokrates. Platón se dostal do styku také se staršími filosofy, hlavně pak s Hérakleitem z Efesu a jmenovitě s jeho stoupencem Kratylem. Studoval však také eleaty a pythagorejce.
Po porážce v peloponéské válce a nástupu oligarchické vlády se Platón patrně zapojil do politiky, ale krvavá restaurace demokracie spolu se Sokratovou popravou v něm vyvolala děs z demokracie a politiky vůbec. Brzy po Sokratově popravě Platón spolu s dalšími jeho žáky uprchl do Megary. Odtud začal brzy podnikat dlouhé cesty. Nejprve navštívil Afriku, kde studoval matematiku pod vedením Theodóra, který vystupuje v několika Platónových dialozích. Odtud pak cestoval do dnešní Itálie a do Egypta. V Itálii se seznámil s dalším slavným pythagorejským matematikem Archytou z Tarentu a také se syrakuským rodákem Diónem, který byl zetěm a švagrem tamního tyrana Dionýsia I.
Po návratu do Athén začal působit ve funkci učitele. Převzal od Sokrata metodu učení v rozhovorech, kterou provozoval v zahradě, nazvané k poctě héróa Akadéma. Vzniklá Akademie byla školícím centrem, které si na nedostatek žáků nemohlo stěžovat, a to nejen z toho důvodu, že Platón vyučoval zdarma. Proslulo svoji kvalitou a pojem akademie se nám zachoval dodnes ve smyslu vysoké školy.
Svoji činnost v Athénách přerušil Platón dvojí cestou na Sicílii k Dionýsiovi II., vládci Syrakus a synovci Dionýsia I. Do těchto končin ho znovu pozval Dión, který byl Dionýsiovým blízkým příbuzným. Doufal, že Platón zde uvede do praxe svoje vize státu řízeného filosofy jako nejschopnějšími občany.
Filosof zřejmě doufal v totéž, a proto se na Sicílii skutečně vydal. Dionýsios se však ukázal být průměrnou povahou a nijak dobrým vládcem. Platóna sice měl v úctě, ale jejich přátelství nebylo z nejpevnějších, protože vládce se odmítal nechat vést. Po rozpadu přátelství oba muži cítili touhu opět se spojit. Platón se tedy vrátil. Dionýsios však nemohl snést ani filosofovu přítomnost, neboť se cítil zahanbován tím, že by měl být veden někým jiným. Ovšem právě na tomto Platón stavěl. I proto se rozhodl znovu odcestovat do Řecka. To mu chtěl Dionýsios znemožnit, a tak bylo třeba několika intervencí z různých stran, aby byl Platón propuštěn. I pod vlivem této zkušenosti později Platón odmítal četná města, která se na něj obracela s žádostí o vypracování ústavy. Zůstal ve své milované Akademii a zemřel pravděpodobně roku 347 před n.l. ve věku 80 let.
Platónovy spisy
Platónovo myšlení prošlo dlouhým vývojem. Žádný z jeho spisů neobsahuje ucelený výklad jeho filosofie. Jednotlivá díla řeší vždy jen dílčí problémy. Spisy jsou nejčastěji psány formou dialogu, výjimkou je Obrana Sokratova a Listy. Doba vzniku jednotlivých dialogů není známa, lze jen přibližně určit jejich posloupnost.
Jak už bylo řečeno, Platónovo myšlení nebylo od začátku stejné, ale měnilo se pod různými vlivy. Jako jisté zjednodušení se přejímají tři, někdy čtyři stádia:
a) V prvním (sokratovském) byl Platón pod vlivem Sokrata, objevuje se u něj kritičnost, skepse vůči zdánlivým jistotám a přistupuje tak i k etické problematice zkoumané Sokratovými dialektickými metodami. Dá se říci, že v tomto období Platón hájí Sokratovu památku a představuje jeho učení.
b) Druhé období (konstruktivní) je pro Platóna nejklasičtější, neboť právě v této době vzniká jeho filosofie idejí. Platón převzal názory o nesmrtelnosti duše a jejím převtělování, o těle jako o hrobu duše a hledá ve svých pracích pozitivní řešení problémů a nalezení konečných jistot.
c) Období třetí (období stáří nebo též kritické) je charakteristické tím, že Platón doplňoval, modifikoval nebo i odmítal své dřívější názory.
Platónova díla:
- I. období:
Lachés - pokus o definici statečnosti
Charmidés - zkoumá uměřenost
Euthyfrón - dialog o tom, co je zbožné a co již ne
Lýsis - o přátelství a lásce
Kritón - Sokratův příběh z vězení - Kritón mu chce pomoci ven, ale Sokrates odmítá, neboť by se tak prohřešil proti zákonům
Hippiás Menší - o lži, o chybách (člověk chybuje z nevědomosti, nikoli ze zlé vůle)
Hippiás Větší - o krásnu, je to v podstatě parodie na mnohomluvnost sofisty
Ión - dialog o poezii
Obrana Sokratova (Apologiá Sókratús) - tři fiktivní Sokratovy řeči před soudem, který ho nakonec odsoudí k smrti
Gorgiás - polemika se sofisty, odsuzuje řečnictví jako nástroj osobního prospěchu
Prótagorás - další útok proti sofistům - jediná ctnost je vědění
- II.období
Menón - cestou k vědění je rozpomínání duše, která již všechno viděla ve svých minulých převtěleních
Kratylos - o podstatě řeči
Euthydémos - proti rétorické eristice
Menexenos - polemika s rétory
Hostina
Faidón - o Sokratově žákovi, který vypravuje o posledních hodinách Sokrata
Ústava (Políteiá) - 10 knih o ideálním státě
Faidros - Sokratova oslava Eróta jako dárce božského šílenství a původce růstu duše až k idejím
Parmenidés - o problémech Sokratova učení
Theaitétos - o vědění
- III.období
Sofistés - navazuje na poslední dílo druhého období
Polítikos - o dokonalém státníkovi
Filébos - o tom, zda hledat dobro (tedy vrcholný cíl života) v rozkoši nebo ve ctnosti
Týmaios - výklad Platónovy přírodní filosofie
Kritiás - nedokončené pokračování Týmaia, hlavně o civilizaci na Atlantidě
Zákony (Nomoi) - nejdelší Platónovo dílo (12 knih) uveřejněné až po jeho smrti, probírá podstatu, použití a účinnost zákonů
