Smetiště je vůbec jednou z klíčových metafor pro porozumění Hrabalovu dílu. Nejlepším příkladem budiž kniha Příliš hlučná samota.

„... já opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám, abych mohl žít v myšlenkami zalidněné samotě, protože já jsem tak trochu furiant nekonečna a věčnosti a Nekonečno a Věčnost mají asi zálibu v takových lidech, jako jsem já,“ píše Bohumil Hrabal v závěru první kapitoly Příliš hlučné samoty (Sebrané spisy BH, sv. 9, s. 14).

Příběh Hanťi je dobře známý. Každý si na prvním místě vybaví onen sklep se starým lisem, jímž hrdina posílá na poslední cestu vyřazené knihy a jiný nepotřebný „papír“.
Jen na první pohled se jedná o periferii moderního světa. Svým způsobem jsme tu naopak v samotném jeho středu. „Odpad“, který se sváží ze všech koutů, je vlastně archeologickým, ne-li přímo psychoanalytickým záznamem života společnosti, která o sobě na svých smetištích prozradí více, než kdekoliv jinde.

Odsun vysloužilých knih do sklepa se starým lisem jako by měl vytlačit papírovou veteš mimo oblast lidského (s)vědomí, někam, kde nebude slyšet její nářek a zármutek. Hanťa je tím, kdo ono zapřené (s)vědomí znovu oživuje; místo aby poslušně a neosobně spouštěl likvidační mechanismus, nahlíží do nitra ostrakizovaných vět, nechává je v sobě bez ladu a skladu (a tedy bez selekce, s maximální otevřeností) zaznít a tak je „proti své vůli vzdělán“ (s. 9). Je osloven otázkami vyřazených knih, a ty mu nedopřejí klidu.

Musí se opíjet, aby to všechno ustál: „za těch třicet pět let jsem vypil tolik piva, že by z toho ležáku byl padesátimetrový plavecký bazén“ (s. 9), a ten věčný (roz)hovor jej stejnou měrou bolí i těší. Vždycky jsou tu slzy na krajíčku – a nezáleží na tom, zda jsou to slzy radosti nebo smutku; někdy to ani nejde rozpoznat.

„... a já vím, jak ještě krásnější musely být časy, kdy všechno myšlení bylo zapsáno jen v lidské paměti, tenkrát, kdyby někdo chtěl slisovat knihy, musel by presovat lidské hlavy, ale i to by nebylo nic platné, protože ty pravé myšlenky přicházejí zvenčí“ (s. 9)

z Nekonečna a Věčnosti. Pravá moudrost je založena v nich, na rozdíl od pouhého knižního "vzdělání". A přesto ji zakoušíme teprve tehdy, když se nekonečnému a věčnému vzdalujeme.

V knihách se moudrost stává vzděláním a průmyslovým produktem – a proto je zužitkovatelná a v posledku likvidovatelná. Knihy, které lze pálit či lisovat, splývají v gigantickou horu materiálu, surovinu, průtok zpracovaných položek. Rostoucí množství odpadu jako svědectví a nejhmatatelnější výsledek rostoucí hltavosti produkce si žádá výkonný superstroj, jenž nelelkuje, nečte, jen pohlcuje, vydává počet, neboť času není nazbyt, je třeba lisovat a lisovat – neprodlévat.

A proto se nevyhnutelně blíží okamžik, kdy je Hanťa, pro kterého je každý slisovaný balík originálem, uměleckým dílem, poctou každému „smetí“ a oceněním jeho svébytnosti, nahrazen pracovníky brigády socialistické práce. Pod jejich rukama, navlečenýma do rukavic a vzdálenýma osobitému hmatovému zážitku, se vytrácí lidská dimenze práce, končí epocha, kdy dělník „byl od práce zbědovaný a umazaný, protože si musel pustit práci na tělo.“ (s. 55).

Hanťa najednou ví, že gigantický „pres“, s nímž pracují výkonní socialističtí brigádníci, „je smrtelná rána všem malým lisům“ (s. 55) – tedy všem individualistům Hanťova typu, všem originálům s vlastní hlavou a (s)vědomím, kteří v sobě bez ustání vytvářejí vždy neopakovatelný a neprefabrikovatelný „balík světa“. Hrdina už ale nedodává něco, na co bychom neměli zapomenout: jeho „malý lis“ je nejenom protikladem „velkého“, ale i jeho předchůdcem, neboť i on je postaven na proměně moudrosti v knižní vzdělanost jako jednu z podob nezměrné produkce ve věku mas a mobilizací.

Hrabal si působivě pohrává s asociacemi, jež spojují obraz onoho superstroje s mentalitou doby:
„pás unášel knihy a bílé odřezky vzhůru, tak jako běžící chodník unáší chodce“ (s. 53), ba ještě víc: „tak jako děti /z brigády socialistické práce - M. Š./ vytrhávaly vnitřnosti z knížek, tak mladé dělnice v Libuši vytrhávaly z kuřat zavěšených zaživa na pohybujícím se pásu zručnými pohyby játra a plíce a srdce (...).“ (s. 58)

Hrdina poznává, že nastává epocha, do které nepatří a na kterou se nedokáže adaptovat. Přirovnává se ke starým mnichům „několika klášterů, kteří když se dozvěděli, že Koperník objevil jinačí kosmické zákony, než platily dosud, že Země není centrem světa, ale naopak, tak ti mniši páchali hromadně sebevraždy, protože si nedovedli představit jinačí svět, než ve kterém a kterým doposavad žili.“ (s. 64). Nedovedli uvěřit novým knihám a opustit ty staré.

Chvíli se zdá, jako by Hanťa byl jedním z nich. Už jej skoro vidíme, jak následuje osud dávných mnichů, Seneky a jiných, o kterých četl; lehá si do lisu, aby se proměnil v jeden z těch krásných a rmutných balíků – když tu se ukáže, že to byl jenom opilecký sen. Stáli jsme na pokraji tragédie, která se na poslední chvíli jakoby odložila, a my jsme tak přišli o očekávaný humanistický patos. Je v tom možná něco plebejsky laskavého, zcela jistě mnoho aristokratické ironie – a snad i trocha nepravdy.

Ano, přesně tolik nepravdy, kolik je jí v tvrzení, že Země je středem vesmíru.
To tvrzení vyhodila naše knižní vzdělanost na smetiště dějin. Koperník se přece nedá popřít… Hanťa, který už na tom smetišti viděl snad všechny velikány, ví své. Místo, aby ve jménu nových knih zavrhl ty staré, nebo aby naopak zatvrzele a staromilsky odmítal veškeré moderní objevy, místo toho, aby se stal hlasatelem těch či oněch pravd, stává se on, znalec pomíjivosti lidského vědění, moudrým furiantem nekonečna a věčnosti.

závěr: Bohu- či Lidumil?

Furiant nekonečna a věčnosti… Snad nikde jinde se Hrabal sám o sobě nevyjádřil tak dokonale.
Ten výraz v sobě nese prostou lidskou malost i ušlechtilou povznesenost mudrce. Vtírá se nám pak otázka, jaký postoj k dějinám a naší současnosti nám vlastně odkázal? Nevyzařuje z jeho textů touha nechat se unášet, případně se dát odplavit někam do tichého zákoutí, mimo hlavní proud, do jakési zátočiny meditace? Nechybí tu odhodlání utvářet historii, přebírat za ni zodpovědnost, být jejím aktivním tvůrcem?

Možná se při hledání odpovědi můžeme opřít o již naznačenou nejednoznačnost Hrabalovy pozice, jak byla znát už ve scéně z Prokopnutého bubnu. Nepřítomnost pevného a jasně definovatelného zakotvení může mj. napovídat, že se tu jedná i o jisté vyklonění mimo tradiční rámec naší kultury, mimo západní styl myšlení (zůstávaje ovšem jednou nohou v něm). Když se vrátíme k Hanťovi z Příliš hlučné samoty, můžeme zřetelný doklad pro toto tvrzení najít ve scéně, kde hrdina konfrontuje Ježíše (tedy symbol Západu) a Lao-c‘ (zde tedy symbol východní mentality):

„a viděl jsem, jak Ježíš jde neustále do kopce, zatímco Lao-c‘ už stojí na vrcholku, viděl jsem rozhorleného mladého muže, který chce změnit svět, zatímco starý pán se rezignovaně rozhlížel a návratem k počátku si podšíval svoji věčnost.“ (s. 31).

Sklon k taoistické „rezignaci“ (lze-li tomu tak říkat) je z Hanťova příběhu patrný, nicméně ani ten není jednoznačný.
Zaznívá zde sice jedna z klíčových vět taoistické etiky, totiž že „nebesa nejsou humánní“, na jednom místě se však hned dodává: „ale je asi něco víc než tato nebesa, soucit a láska, na kterou jsem zapomenul a zapomněl“ (s. 52).
Ovšem zjevná lítost nad oním zapomněním je nesporně důkazem, že to není zapomnění absolutní, ba právě naopak. A především je tu vnitřní nesouhlas se vskutku „nehumánním“ obřím lisem socialistické brigády jako symbolem temného samopohybu dějin. Jenže hned je třeba dodat: tento nesouhlas se neproměňuje v žádnou vzpouru, dokonce i prostá rezistence je jaksi nedbalá a nedůsledná.

Důvod může být jednoduchý. Hrabalovi nejde o vzpouru, ale o svědectví, výpověď, včetně výpovědi o příkoří a zlu.
A to s sebou nese jeden významný rys: potřebu být vyslyšen, nejen Bohem, který je možná „nehumánní“ (svou funerální práci Hanťa dokonce v úvodu knihy označuje za „bohumilou“), ale také lidmi – ba především lidmi, neboť ti humánní jsou a nemohou nebýt; a proto lze od nich čekat útěchu. Touha po ní je možná nejdůležitějším zdrojem Hrabalova psaní.

(V tomto textu, který je napsán u příležitosti Hrabalových nedožitých devadesátin, odkazuji k soubornému vydání Hrabalova díla, které v devadesátých letech vycházelo v nakladatelství Pražská imaginace.)