Deník Pavla Juráčka z let 1959 - 1974 jsou rozsáhlé zápisky (1078 stran) a výjimečný dokument doby. Přestože jsou psány v době socialismu, mají neuvěřitelný přesah i do dnešní společnosti. Často máte při čtení pocit, že Juráček žije práve dnes a ne v době jediné komunistické strany. Je to jen důkaz jak neuvěřitelně podobné jsou oba systémy. Ten modrý tzv., demokratický ve kterém žijeme a ten rudý, rádoby překonaný. O čem to svědčí je zřejmé.
Pavel Juráček byl jedním z výrazných představitelů československé nové filmové vlny, a to zejména třemi autorskými filmy: Postava k podpírání (1963, spolu s Janem Schmidtem), Každý mladý muž (1965) a Případ pro začínajícího kata (1969).
Rozsáhlé zápisky (1078 stran) z původního listinného materiálu připravil k tisku Jan Lukeš.
Pavel Juráček (2.8. 1935 – 20.5. 1989) byl český filmový režisér a scenárista, výrazný představitel české nové vlny 60. let. Byl signatářem Charty 77. V letech 1962-1970 zastával funkci dramaturga. Natočil dva samostatné autorské filmy Každý mladý muž a Případ pro začínajícího kata, spolupracoval námětově a scenáristicky na snímcích Hynka Bočana (Nikdo se nebude smát), Karla Zemana (Bláznova kronika), Jindřicha Poláka (Ikarie XB-1), Věry Chytilové (Sedmikrásky) či Jana Schmidta (Konec srpna v hotelu Ozon). Na počátku 70. let byl propuštěn z Barrandova, po podpisu Charty 77 vyslýchán StB a nakonec donucen k odchodu do SRN (1977–1983).
Další knihy:
Postava k podpírání (2001)
Kniha je průřezem literární a filmovou tvorbou Pavla Juráčka. Obsahuje básně, povídky, realizované scénáře (Postava k podpírání, Případ pro začínajícího kata) a další texty, například filmovou povídku Golem, inspirovanou stejnojmenným románem Gustava Meyrinka. (Vydalo nakladatelství Havran Praha./Sestavil Miloš Fikejz./244 stran.)
Dvanáct osudů dvou staletí (2006)
V knize jsou mezi dalšími jedenácti osobnostmi poprvé uvedeny i životní osudy Pavla Juráčka. Autor Josef Fryš, černobílé a barevné fotografie, 272 stran, Příbram.
Filmový dokument o Pavlu Juráčkovi
Klíč k určování trpaslíků aneb poslední cesta Lemuela Gullivera (2002), režie Martin Šulík
Výpisky z knihy Deník...
Zkuste si při čtení vyměnit slova komunismus za kapitalismus a podobně. Budete překvapemí mírou shody...
Neznám žádná jiná měřítka kromě dvou: buď je mi něco trapné nebo příjemné. Řídí mě tedy vkus. Ve všem, ve výběru přátel, ve volbě vět, v chování, v hovoru, v rozhodování, v obdivu i v nenávisti.
Komunismus, to je takové lízátko pro hodné děti, příslib zahalený do tajemné jednoduchosti primitivních představ o štěstí. Problémy, konflikty a nesnáze v něm neexistují. Jenže každý ví, že ta pohádková pohoda je nesmysl, že to je nedůstojné inteligentního člověka, aby to přijal do víry, ale nikoho ani nenapadne dumat, jak to skutečně bude vypadat.
Uvědomil jsem si, že začínám získávat ten správný barrandovský poměr k lidem: Všichni jsou nadutci, nic neumějí a jestliže chci mezi nimi vyjít, musím být ještě větší podvodník než oni!
Film je děvka mezi uměními a kdo chce s ní něco mít, musí v tom umět chodit, jinak je odsouzen k posměchu.
Poctivý, přímočarý, důsledný člověk je na Barrandově tvorem, z něhož se může stát nanejvýš rekvisitář.
Film je pro mne něčím nečistým. Připadám si jako loupežník, který je odhodlán, že až naloupí dostatečné množství peněz, vrátí se k původnímu řemeslu. Obvykle skončí na šibenici, protože málokdo dovede v pravou chvíli přestat.
Nejsnadnější a nejúspěšnější povolání na světě je povolání filmového režiséra.
Film je prostě živnost pro lidi, kteří nic neumějí a chtějí něco udělat pro svůj komplex velikášství. Čeští režiséři se většinou rekrutují právě z těchhle individuí.
Všichni jsou takoví. Na plnou hubu vykládají v novinách, televizi, klubu a všude o tom, jaký měli záměr, jakou myšlenku, co chtěli říci a tak dál. A ve skutečnosti šlo jenom o to, zdali scénář, hotový scénář, v němž je záměr, v němž je myšlenka a jenž něco říká (protože by to jinak ani nemohl být scénář), měl točit režisér X, ale netočil jej, jelikož točil jiný, takže jej nakonec točil Y. A scenáristé drží hubu, poserové! Klidně si nechávají celá léta líbit, že si režiséři veřejně přivlastňují jejich myšlenky a názory, jejich nápady, jejich inteligenci, vtipnost nebo znalost lidí.Ještě se nikdo z nich neozval proti trapné zlodějské konvenci, která přiznává autorství filmu výhradně režisérovi, jenž obvykle přijde ke scénáři jako slepý k houslím.
Film je prašivé umění.
AMU ztratila u dívek někdejší význam, protože se Praha otevřela zahraničním studentům. Nyní dívky z filologie, filosofie a práv usilují o poměr s cizincem a čeští „umělci“ byli vystřídáni „černými hubami“. A ještě něco se změnilo. Ti, co přišli po nás, ti mladší o tři nebo čtyři roky, jsou daleko praktičtější, nežli jsme byli my. My jsme strašně chtěli diskutovat, psát, něco vytvořit, o něco se hádat, přestože jsme nic neuměli. Byli jsme však ctižádostiví, neskromní a hodně jsme snili.Oni jsou jednodušší. Nechtějí nic, než vystudovat. Jsou strašně střízliví a bez fantazie.
Někde za rokem 1935 vede hraniční čára, někde v roce 1936 nebo 1938. Lidé, kteří se narodili za ní, jsou docela jiní než my. Je to neuvěřitelné, ale nicméně zřejmé na první pohled. Jsou jaksi amerikanisovaní, praktičtí, střízliví, sportovnější, neduchovní...
Avšak to, co čeká na scenáristy, kteří nepřestali, je horší než šibenice. Kornatění myšlenek, hladové vyprahlé pusto v mozku, mučivý věčný žentour stále týchž příběhů, z něhož není úniku, strašně mylné, ale tím tvrdohlavější přesvědčení, že psát, to nic vlastně není, že to je jednoduché, že stačí přišpendlit na holou dějovou osnovu pár dobrých nápadů...
To dostane režisér a ten to předělá podle svých představ. Autor se k tomu pak má vyjádřit. Uvažuje tedy: Ta věc se mi hnusila už jako povídka. Nedovedu si představit, že bych se tím měl ještě jednou zabývat. Jestliže s režijním scénářem nebudu souhlasit, budu muset znovu psát a myslet na to. Tak tedy souhlasí.
Za rok nebo ještě déle, kdy už na tu věc docela zapomněl, se dočte v novinách, že režisér nemohl nic dělat, protože slabiny scénáře byly nepřekonatelné. Jestliže je film dobrý, nikoho ani nenapadne, aby to přičítal scénáři. A na festivaly jezdí zásadně jen režiséři a dívky, které hrály hlavní roli.
Nuže, je tady někde místo pro nějaké, třeba i sebeskromnější umění? Pro poctivost? Dobrý scenárista musí být především obratný, otrlý, chytrý a vypočítavý podvodník. Běda čisté naivní dušičce, která by se do toho pekelného mlýna dostala! Tam se umění nedělá, tam se dělá řemeslo. Má zlaté dno.
Sedím v klubu obklopen herci, scenáristy a režiséry. Někdo se ptá: „Pane režis..., pardon! pane Juráček, co budete teď točit?“
Ironicky se na něj podívám. „Nic. Natáčení mě nebaví. Prostě jsem to jen tak zkusil... To není práce pro člověka, který chce v životě skutečně něco udělat. Točit může i cvičená opice!“
Nápad – to je ve filmu fetiš, celé generace filmařů strávily životy v honbě za Nápadem.), pak je úspěch zaručen i při zcela průměrných realizačních kvalitách.
Proto asi mají mnozí lidé k filmu takový odpor. A proto jej považují za oblast podvodníků a poloumělců. Mají pravdu. Ctižádostivec, který má to štěstí, že se uchytne u filmu, skoro vždycky udělá kariéru, i když je to omezenec, nevzdělanec a hochštapler.
Pohoršuje mě, že kdybych přestal jíst, že bych umřel. Zaráží mě to, protože se tu objevuje naprosto nečekaně poznání, že nejsem svým pánem, že o sobě nerozhoduji. Že o mé existenci rozhoduje dva tisíce kalorií denně. Není to strašné?
Právě tak mě štve, že se musí spát. Jsou chvíle, kdy mě tato biologická nutnost udivuje do té míry, že nemám daleko k bláznivému rozhodnutí nepodřizovat se svému tělu, nechodit spát, tvrdohlavě setrvávat v bdění navzdory sobě.
Nebo mniši, ti se také o nic nemuseli starat. Klášter – to byla vlastně velice důmyslná instituce. Osvobozovala člověka od vnější závislosti. Odjakživa jsem snil neurčitý, mlhavý sen o tom, jak strávit dlouhý čas sám se sebou. Jenom a jenom sám se sebou. Mám skoro pověrčivou víru, že z takové samoty bych měl nesmírný užitek. Vzrušuje mě to.
Před třemi týdny mi přišlo svatební oznámení Slávka a Bětky. Nemám odvahu se s nimi setkat. Vyprávěli by mi o tom, jak si budou šetřit na televizor nebo na auto... Mám z takových řečí strašnou hrůzu. Cítím při nich, jak se vzdaluji... Kdybych jim vyprávěl o sobě, mysleli by si, že se ze mne stal vyvrhel.
Nesnáším lidi, kteří se pokorně rozplývají v „lidu“, pochlebují mu a činí z něj boha.
Nechci přizvukovat těm, o nichž píšu, že žijí dobře, že jsou správní lidé a že většina vytváří vzor.
Vždyť to jsou převážně maloměšťáci nebo pásci nebo obojí dohromady.
A ze všeho nejprotivnější je mi hodný, dobrý, spořádaný, zásadový člověk, protože je sterilní.
Nedávno jsme hovořili s Danielem o tom, jak bude vypadat komunistický člověk.
A shledali jsme, že se kolem té věci vytvořil neuvěřitelně zhovadilý názor, že člověk budoucnosti se bude podobat andělům.
Hrome, to je největší nedostatek marxismu, že se o tyhle věci nestará! Zmocnily se jich staré panny v sukních i kalhotách a vytvářejí tak růžovosladký obraz, že to je k blití. I ten nejvzdělanější, nejrozumnější komunista začne blekotat křesťansko-humanistické nesmysly, když má mluvit o morálce, vztazích a člověku budoucnosti.
Čtu vlastní životopis Benvenuta Celliniho11 a s údivem shledávám, že pikareskní příběhy, které mám tolik rád, jsou mnohem realističtější, než jsem si myslel. Všechno se to opravdu stalo. Ohromuje mě to. Ta bezcennost lidského života, ta spousta gest, to křížení mečů pro maličkosti...To je tedy renesance, o které jsem si myslel, že byla nejušlechtilejší dobou v dějinách. A zatím papež, kardinálové, král a vévodové byli obklopeni lidmi, kteří kradli, cizoložili, zabíjeli, pomlouvali, lhali... A měšťané rovněž a umělci samozřejmě také. Papežové měli nemanželské děti, které se stávaly v osmnácti letech kardinály, příbuzní se vraždili, jako by se nechumelilo, když měl vévoda špatnou náladu, dal klidně zavřít do hladomorny svého nejmilejšího přítele.
A umělci, ta obrovská nedotknutelná jména z dějin umění, ti posvátní velikáni se pomlouvali, nenáviděli, pobíjeli pro křivé slovo, pro přízeň panovníka, pro zakázku... Dělali si co mohli nejhoršího a nemohli si navzájem přijít na jméno. Tak tedy vypadala renesance. Opět mám důvod nenávidět školy. Proč nám tohle někdy někdo neřekl? Proč se žvaní o quattrocentu a cinquecentu jako o vrcholu lidského ducha, o vrcholu duchovní a mravní harmonie? Vždyť to není pravda.
Já trouba jsem si tu dobu tolik idealizoval a svého času jsem tvrdil, že věřím v příchod nové renesance. A nikdy jsem si nedal práci s přemýšlením, co to vlastně renesance byla. Viděl jsem jen veliká umělecká díla. Obrazy, sochy, architekturu... A nevšiml jsem si, že nebýt jistých hospodářských faktů v italských republikách, nebýt toho, že v té době byl papež a někteří vévodové a králové velice bohatí, že by nebylo Michelangelovy slávy.
Žádná duchovní kvalita, žádná harmonie, ušlechtilost a já nevím, co ještě, ale plné truhly v pokladnicích daly vzniknout renesanci. Církev soupeřila se světskou mocí, papež závodil s florentským vévodou a jejich koňmi byli malíři, sochaři a architekti.
Proč nám to ve škole vždycky vykládali tak idiotsky?
