Když plyšový žabák Filemon jednoho dne objeví na svém těle přišitou cedulku se jménem továrny, kde ho vyrobili, netuší, jaké dobrodružství tím začíná. Spolu s kamarádkami, ovečkami Peřinkou a Bimbalkou, se vypraví Podkrkonoším na cestu plnou nástrah, na jejímž konci zjistí, že domov není tam, kde nás vyrobili, ale tam, kde nás má někdo rád.
Pohádková prvotina Jany Šrámkové, která v roce 2009 získala za svou psychologickou novelu Hruškadóttir Cenu Jiřího Ortena.
Putování žabáka Filomena / Jana Šrámková / ilustrace Alžběta Skálová
vydává Labyrint v edici RAKETA, 1. vydání 2010 / pro děti od 6-12 let
Ukázky z knihy / 8. kapitola, ve které padají místo trakařů šišky
Naštěstí byli naši cestovatelé tři, takže ať si vlak provádí, co chce, tři už je dost na to, aby nebylo nutné bát se zas nějak přehnaně moc. Sluníčko přece kvůli tomu, že přejeli správnou zastávku, svítit nepřestalo, na polích se pořád vlnila modrozelená pšenice a vítr dál proháněl záclonky České dráhy. A jen co se tím navzájem trochu utěšili, začalo to dokonce zpomalovat, až už bylo dočista jisté, že vlak opravdu brzdí. Pak se objevil nápis Červený Kostelec a zastavili úplně.
Pořádně to zasyčelo, dveře se otevřely a Filemon s ovečkami vyskočili ven na rozpálené nástupiště. Ještě počkali, než se dal vlak zase do pohybu, zamávali mu, jak se sluší a patří na černé pasažéry, a začali se rozhlížet, kde že se to vlastně octli.
Konečně jedno opravdu hezké nádraží! Škoda jen, že ne to pravé, kde měli vystoupit, jinak by mu k dokonalosti nechybělo nic.
„Tak, to by bylo,“ shrnula situaci Peřinka. Pak svraštila čelo a už zase důležitě dloubala prstem v mapě. „Inu, co nemáme v hlavě, musíme mít v nohách. Bude to pěkný kus cesty.“
Opravdu na žabáka a jeho průvodkyně čekal pořádný pochod, zvlášť když si představíte, jak mají krátké nožičky. Ale aspoň teď pro začátek, dokud byli ještě nasezení, uhoupaní a rozhrkaní z cestování, přišlo jim moc prima vesele si vykračovat ulicí mezi domky, občas odehnat mouchu a nakopnout kamínek.Když přešli velkou silnici, uviděli teprve, co že je to doopravdy čeká za cestu. Kus před nimi začínal les, ale kdepak nějaký malý lesík nebo hájek sem tam strom. Opravdový veliký a hustý les, ve kterém běhá tolik zvířat, zpívá tolik ptáků, bublá tolik pramenů a šumí tolik stromů, až je tam úplné ticho, že slyšíte vlastní dech. A jak se do lesa po včerejším dešti opíralo slunce, stoupala z něj pára jako z čarodějného kotle nebo z maminčiny bramboračky.
