Kniha je napsána vypravěčem mistrovského šarmu, napsal kritik v Chicago Tribune a je to opravdu nejlepší vánoční dárek pro milovníka koček i všech zvířat. Navíc knížka není zdaleka jen k vánocům, je opravdu pro celou rodinu a po celý rok, protože každý si v ní najde svůj příběh.
Cleveland Amory nám dal ten nejlepší dárek k Vánocům - tuto knížku. Ačkoliv jeho kocour, kterému dal jméno Polar Bear, opravdu k němu přišel o Vánocích, zdaleka to není knížka jen pro vánoční čtení. Naopak, potěší vás a poučí, kdykoliv v roce ji začnete číst.
Knížka byla napsána hlavně pro dospělé; ti v ní naleznou mnoho nových poznatků a velkou dávku humoru. Ale i děti v ní najdou zalíbení, a při jejich vrozené lásce ke zvířatům je možná víc než dospělé dojme osud Polar Bear, který ve svém životě nepoznal nic jiného než hlad, bolest a strach, a pocítil laskavý dotyk lidské ruky teprve, když jej pan Amory zachránil a vzal k sobě domů.
O kocourovi, který přišel na Vánoce | Cleveland Amory | Vydal Práh, 2009
Ukázka z knihy:
Ráno, čímž míním opravdové ráno, jsme museli dojít k dalšímu kompromisu. Tentokrát šlo o vodu. To, že většina koček vodu nenávidí, je jen další omyl. Jeden můj britský přítel, John Aspinall, který jako soukromník choval zvířata nedaleko Canterbury, měl ve svém parku tygry a také bazén. Když bylo horko, tygři se pravidelně nořili do vody, a když zatoužili po větší společnosti, přišli často až k Johnovým dveřím, zaškrábali na ně a vyloudili tygří verzi zamňoukání, načež John na sebe kvapně hodil koupací úbor, otevřel dveře a všichni nejkratší cestou pádili do bazénu. Obyčejně tygři chodili do vody postaru, ale když viděli Johna, jak skáče šipku ze skákacího prkna, vydali se i oni na prkno, aby vyzkoušeli její vlastní verzi.
Ani malé kočky nemají k vodě odpor, alespoň když je horko. Jedna moje přítelkyně, Marti Schollová, původním povoláním newyorská modelka, které měla televizní pořad v Las Vegas, s sebou k bazénu brávala své dvě kočky. Když v jeden obzvláště parný den skočila do vody, všimla si v chování svých koček neobvyklého zájmu. Bez okolků je vzala do náruče a přidržela je těsně nad vodou. Potom je položila na vodu a podpírala je dlaní, jako by učila plavat malé dítě. V mžiku vyrazily od ní pryč a labužnicky si užívaly koupele. Po několika dalších lekcích se staly sólistkami – plavaly samy přes celý bazén tam a zase zpátky.
+++
Můj kocour v žádném případě nepatřil mezi ten typ koček, jaký měli John Aspinall a Marti Schollová. Zároveň však nijak vehementně nedával najevo, že by vodu nesnášel. Jenom neměl rád vodu ve vertikální podobě – tedy déšť nebo sprchování. Kapajícího kohoutku si nijak nevšímal – vlastně ten se mu velice líbil. Ale musel kapat jen málo. Pokud se množství kapající vody zvětšilo, přísně trval na vodě horizontální. Obzvláště měl rád, když jsem v ní seděl já – tedy ve vaně. Sprchu nikdy nemiloval a bylo mu jedno, jestli jsem v ní byl, nebo ne.
A tak jsme opět dospěli ke kompromisu. I když jsem si vždycky dával sprchu, nyní jsem se jí vzdal a napouštěl si vanu. Po koupeli ve vaně, rozhodl jsem se, jsem mnohem čistší než po osprchování. Ať to byla pravda nebo ne, velice se mi zalíbil i dodatečný rituál, který vymyslel kocour a jehož jsem se s chutí účastnil. Zatímco jsem seděl ve vaně, vždycky vyskočil na její okraj – což byl riskantní úkon, opravdu bravurní kousek – balancoval na hraně a potom se vydal na pomalou a vážnou obchůzku kolem vany. Tu se ke mně naklonil, šťouchl do mě hlavou, tu mě lehce kousnul a pokračoval dál. Když se propracoval na konec vany, pečlivě prozkoumával kohoutek, a pokud jsem jej nenastavil tak, aby trošku kapal, otočil se a naznačil mi, abych tak učinil. Což jsem samozřejmě učinil.Užíval jsem si našeho koupelnového rituálu, kdykoli to bylo možné. Jednou jsem si však přečetl článek, tuším, že to bylo v časopisu Cat Fancy, v němž autorka popisovala, že jednou z nejkouzelnějších věcí, kterou její kočka dělá, je to, že se s ní koupe. V dalším svém vyprávění popsala v podstatě totéž, co jsem prožíval se svým kocourem i já – včetně šťouchání, kousání do ramene a do krku a také průzkumu vany a pití vody přímo z kohoutku.
V domnění, že moje a jenom moje kočka dělá takové úžasné věci, mě ten článek zprvu pořádně znechutil. Nicméně mě potěšilo pomyšlení, že kdyby byly na světě jenom dvě takové kočky, ta moje a pisatelčina, pak by to nebylo zas tak zlé. Ji aspoň napadlo, že stojí za to o tom napsat článek.
Stále však ve mně hryzaly pochybnosti, takže jsem se za čas vypravil k jedné své „kočičí“ přítelkyni a přímo se jí zeptal, jestli se koupe se svou kočkou. „Ó ano,“ odpověděla okamžitě, „víš, koupat se společně je ta nejkrásnější věc. Vyskočí na...“
„Já vím,“ zarazil jsem ji příkře. Zaražený jsem ale zůstal i já. Takže teď už nejsme dva, ale tři. A co ostatní? Začal jsem chovat plíživé podezření, že tam venku jsou statisíce koček, které dělají to samé a dělají to tak už stovky let, nebo alespoň od té doby, co byla vynalezena vana. Mám zato, že mezi kočkami je dobře známo, že lidé si při koupání ve své hlouposti myslí, že jejich kočka je ta jediná, která něco podobného dělá. A navíc, i kdyby si lidé nemysleli, že jejich kočka je ta jediná, která to dělá, stejně je dobré dělat to každé ráno, protože tím vylepší svým lidem náladu, což jí přinejmenším zajistí větší a lepší snídani.
