Půvabné předvánoční a vánoční příběhy z dílny autora oblíbených Příběhů včelích medvídků o medvídcích, myšáčcích, králíčcích, ježečcích, ale i bubácích a andělíčcích jsou zasazeny do zasněžené české krajiny, ze které dýchá sváteční pohoda a za okny chaloupek mrzne, až praští.
Zvířecí děti se ale těší na Vánoce docela stejně jako ty lidské – kočička netrpělivě vyhlíží listonoše s vánočním přáním, malý křeček se tolik těší na dárky, až z toho poprvé promluví, myšáček dostane polštářek plný vánočních snů a jezeveček špicuje uši, jestli uslyší cinkání zvonečku.
Knížka je rozčleněna do čtyř oddílů – Vánoce jsou na cestě, Vánoce klepou na dveře, Vánoce jsou tady a Vánoce jsou za dveřmi.
Ilustracemi ji doprovodil sám autor a v předvánočním čase potěší děti, které už dokáží samy číst, i rodiče a prarodiče, kteří z ní budou těm menším předčítat.
Photo: Jiří Kahoun se svoji bestsellerovou knížkou pro děti
Chumelení | Napsal a ilustroval Jiří Kahoun | vydala Euromedia, 2011 | Pro děti od 5 let
Ukázky z knihy...Zlobivé hodiny
„Konečně,“ řekla paní kňourová a pověsila do kuchyně nové hodiny. „Konečně budeme vědět, kdy máme obědvat a večeřet. A ne aby každý jedl, jak ho napadne.“
„Letos snad nezmeškáme štědrou večeři,“ olízl se kňour.
Proužkovaný kňourek hodiny okukoval ze všech stran. Zálibně pokyvoval hlavou a kníkl: „Mami, a na co mají ručičky?“
„Na ukazování.“
„Hm, na ukazování. A kolik ukazují?“
„Za pár minut poledne.“
„Hm, poledne. A mami, kde budou ručičky na Štědrý večer?“
„Velká tady a malá tady,“ ukazovala máma smetákem.
„Velká tady, malá tady. Velká tady, malá tady,“ opakoval kluk.
„Kňourku,“ otočila se k němu máma, „počkej doma, já dojdu s tátou pro nějaký žalud k obědu. A ne abys tu zlobil.“
Za chvilku se vrátili a na hodinách byl večer.
„Táto, podívej, co nám to prodali za hodiny!“ ukazovala rozzlobená máma. „Podívej, jak se předcházejí! A takových peněz stály.“
„Krupice bukvice!“ dupl kňour. „Když nezlobí kluk, začnou zlobit hodiny! Ale mě moc zlobit nebudou! Chytnu je a poletí z okna!“ Rozběhl se k hodinám a chtěl je sundat.
„Tati, počkej,“ ozval se kňourek. „Ony za to nemůžou.“
„Jak to, že ne?! Přece nejsem slepý! Vidím, kde jsou ručičky!“
„Já je trochu postrčil,“ kníkl kňourek.
„A proč?!“ mračili se táta s mámou.
„Aby už byl Štědrý večer,“ šeptl kňourek.Tři bubáci
Za Čertím kamenem se krčili dva bubáci. Kabous a Skuhra. Kouleli očima a dělali:
„Bububu! Bububu!“ Strašili spolu odmalička a vůbec se nebáli. Protože když jsou dva, tak se nebojí. Ale jednou před Vánocemi povídá Skuhra: „Kabousi, blíží se noci plné kouzel.“
„Bububu!“ odpověděl Kabous.
„Počkej! Nech toho a poslouchej!“ okřikl ho Skuhra. „Chtěl jsem ti něco navrhnout. Pojď, budeme strašit na oslavu. A každý zvlášť.“
„Bububu!“ odpověděl Kabous. „Můžeme to zkusit hned. Ty půjdeš ke kamenu z téhle strany a já z druhé.“ A už se šourali od sebe.
„Když jdu sám,“ povídá si Kabous, „nebudu dělat bububu! Budu dělat: Habrdle! Habrdle!“
„Když jdu sám,“ povídá si Skuhra, „nebudu dělat bububu! Budu dělat: Huhra! Huhra!“
U Čertího kamene byla noc nejčernější. Nebylo vidět na krok a najednou se ozvalo:
„Habrdle! Habrdle! Huhra! Huhra!“
Kabous se přikrčil a ani nemukal. Skuhra se přikrčil a ani nemukal. Oba se strachy rozklepali a klepali se za kamenem až do rána.
Začalo se rozednívat a Kabous se Skuhrou pomalu zvedali hlavy.
„Strašličky, Kabous!“ vyskočil Skuhra.
„Strašličky, Skuhra!“ vyskočil Kabous.
„Kamaráde, co tě to napadlo, dělat huhra, huhra? Bál jsem se třetího bubáka celou noc,“ řekl Kabous.
„A co to napadlo tebe?“ povídá Skuhra. „Habrdle, habrdle jsem od tebe nikdy neslyšel.“
„Nejlepší je, když strašíme spolu,“ vzal kamaráda kolem krku Kabous.
„Nejlepší ze všeho,“ vzal ho kolem krku Skuhra. Pak se bubáci houpali ze strany na stranu a dělali:
„Bububu! Bububu!“Tichounká zvonění
Na jezevčí pěšině potkal zajíček jezevčího kluka a povídá: „Štětinko, víš co dělám, než přijdou Vánoce?“
„Jasně,“ řekl Štětinka, „spíš.“
„Kdepak. Napíchám si kolem pelíšku větvičky. Tolik, kolik zbývá dnů do Vánoc, a každý den jednu překousnu. A co děláš ty?“
„Co bych dělal,“ řekl Štětinka, „spím. Maminka říkala, že Vánoce tichounce zvoní na zvoneček. Až přijdou, tak mě zvonění probudí. A právě teď jdu spát. Ahoj!“
Štětinka zavřel dveře, zavrtal se pod peřinku a začal usínat. Pomalu se kutálel do snu a najednou zaslechl tichounké zvonění.
„Vánoce! Jsou tady Vánoce!“ vyskočil a běžel otevřít.
Za dveřmi stál zajíček, zubil se a cinkal na rampouch.
„To jsou nápady,“ zlobil se Štětinka. Zavřel dveře, zavrtal se pod peřinku a začal usínat. Pomalu se kutálel do snu a najednou zaslechl tichounké zvonění.
„Vánoce!“ vyskočil a běžel otevřít.
Za dveřmi stál zajíček, zubil se a cinkal na rampouch.
„To jsou nápady,“ zíval Štětinka. Zavřel dveře, zavrtal se pod peřinku a začal usínat. Pomalu se kutálel do snu a najednou zaslechl tichounké zvonění.
„Zas ten zajíc!“ zacpal si uši Štětinka, otočil se na bříško a usnul. Jenže za dveřmi nestál zajíček. Tichounce zvonily Vánoce. A kdyby Štětinku nevzbudila maminka, určitě by je zaspal.
