Autor veselých včelích medvídků Jiří Kahoun napsal novou povídkovou knížku pro děti s deseti veselými čertovskými vyprávěními. Ideální kniha pro všechny děti i chytré rodiče, kteří ví, proč s dětmi čtou nebo jim kupují knihy. Koneckonců Kahounovy knížky patří k těm, které zůstavají v knihovnách po generace.
O čem je knížka
Mocný vládce Remcal, brepta Šmoura, kulhavý rozumbrada Camfour, koktavý Maťátko a malý neposeda Prskavka jsou pěkně povedená čertiska.
Nejradši lenoší v teplém peklíčku, když však jde o něco dobrého na zub nebo nějakou lumpárničku, hned ožijí. A protože jsou to popletové, o rozruch a taškařice je postaráno. U všech čertů, to zas byla mela, když se vyhrnuli na svět! Jakmile se pořádně vyřádí, spokojeně zalezou zpátky do svých pelechů. A to by v tom byl čert, abyste se s touhle rohatou knížkou nepobavili!
U všech čertů | Jiří Kahoun | ilustroval Houf | Vydal Albatros, 2010
UKÁZKA Z KNÍŽKY:
Na palouk svítilo slunce a ze stříšky úlu visely dlouhé rampouchy.
Uvnitř se ozval šramot a někdo strkal do dvířek.
„Kdo to tam drží?“ bručel Camfour a nemohl otevřít. „Já vím dobře, že tam někdo je!“
Rozběhl se, ramenem narazil do dvířek a vypadl ven do sněhu. Dvířka urazila několik rampouchů a jeden ležel Camfourovi u nosu. Čert ho zvedl, začal ho cucat a příšerně se přitom šklebil. Pak olízl ještě jeden, zvedl se, vlezl do úlu a zavřel za sebou. Vracel se dírou do pekla a přemýšlel, co to znamená pro čerty, když se dělají rampouchy.
„Jo, už to mám,“ ťukl se do čela.
Tentokrát nekopl do hrací skříně a nechal ji v klidu odpočívat. Místo toho obcházel po špičkách čerty, budil je a šeptal jim něco do uší. Rozespalí čerti se motali po pekle jako jarní mouchy. V chůzi se protahovali a šlapali do kvelbu s hracími nástroji. Maťátko z něj táhl 60 Čertovské zápasy vozembouch, Camfour nesl trumpetu, Šmoura heligonku a Prskavka klarinet. Rozestoupili se kolem kamen, Camfour dal rukou znamení a už to řinčelo. Ozvala se prapodivná muzika, plechy a plechovky na vozembouchu břinkaly, harmonika kvičela a na peci se posadil vyplašený Remcal.
„Co se to zase děje?!“ zaječel. „Co je to za kravál?!“
„Šéfe, zkuste se zaposlouchat,“ zmáčkl harmoniku Šmoura, „to není kravál, ale muzika.“
A znovu do toho řízli jaksepatří. Umcára, bumtata! Třísk! a písk! a bum!
„Dóóst! Ticho! Praskne mi z vás hlava! Co máte dneska za práci?“
„Šéfe, budete se divit,“ řekl Camfour.
„Já z divení nevycházím!“ vřískal Remcal. „Já se divím pořád!“
„Šéfe, držte se. Dneska je den čertího rohu!“ hlásil Camfour.
„A jak to víš?“
„Venku, na stříšce úlu jsou rampouchy.“
„Vážně?“ divil se Remcal. „Ty už tady dávno nebyly.“
„Na mou duši, na psí uši. Ať mně peklo kožich spálí,“ zvedl dva pazoury Camfour. „Visí tam rampouchy jako nohy.“
„No, tak hrajte! Proč nehrajete?“ řekl Remcal. „Taková událost je jednou za roky. To se musí jaksepatří oslavit. Na to jsou čertí paragrafy.“
A čerti vrzali a břinkali, až z toho hlava brněla. Remcal na peci si držel uši a nohama kopal do taktu. A najednou zaječel:
„Stop! Ticho! To je randálu na sto oslav. To se nedá vydržet!“
„Šéfe, a co trkanda?“ ozval se Šmoura.
„Trkanda bude,“ odpověděl Remcal. „Trkanda k tomu odpradávna patří jako k čertovi rohy.“
„No, no, no…“ mnul si ruce Maťátko.
„Ale nejdřív si rohy pořádně vypucujte a udělejte si na nich parádu,“ přikázal Remcal.
