William Faulkner (1897-1962), možná nejvýznamnější americký spisovatel minulého století, nevydal nikdy dětskou knížku. Co víc, vehementně skrýval takový charakter mající rukopis Stromu přání (1967). Povídku přitom napsal už začátkem roku 1927, kdy za sebou tento budoucí laureát Nobelovy ceny měl teprve dva rané romány, ještě ani zdaleka jej necharakterizující (Vojákův žold, 1926; Moskyti, 1927).
Strom přání je uvozen větou: „Pro svou milou přítelkyni Victorii v den jejích osmých narozenin vytvořil Bill tuhle knihu,“ a matce dotyčné se dvořil už deset let předtím, tedy někdy ve svých osmnácti. Marně; vzala si jiného. S tím jiným se ovšem po letech zase rozešla a s „Billem“ Faulknerem se začala znovu vídat, aby se po rozvodu vzali (1929); takže tehdy už desetiletá Victoria se stala jeho nevlastní dcerou.
Útlou knihu ovšem dostala, jak řečeno, už roku 1927, načež dal Faulkner jiný její rukopis i holčičce jménem Margaret: umírající dceři svých blízkých přátel.
Pro koho asi psal Strom přání přednostně? Nevíme, ale je zajímavé, že existují indicie pro obě možné odpovědi.
Když povídku vymýšlel, vydal se pak nepochybně hlavně vlivu Lewise Carrolla a Franka Lymana Bauma, autora Čaroděje ze země Oz (který zemřel roku 1919).
Zvlášť začátek je ovšem na knihu pro malé kapánek zdlouhavý a koneckonců ani nejde o ryze dětskou knihu v pravém smyslu.
Zato určitě o skrytý úvodní příběh z „mýtu yoknapatawphského kraje“ (jak ságu označuje jeho obdivovatel Josef Škvorecký), přičemž „mistrovské kusy“ následovaly brzy a vymaloval jimi bezesporu „promyšlený, soudržný a přesvědčivý fikční svět“, který byl se Stromem přání „v dokonalém souladu“. Jak nás aspoň ubezpečuje v českém doslovu Petr Onufer hned poté, co ony tři nejuvenilní díla vyjmenuje (Hluk a vřava, Když jsem umírala, Sartoris).
A jmenuje i další „podobné“ knihy, avšak právě Bauma vynechá, což je podle mě drobná chyba, neboť právě vliv tohoto autora je zde očividný.
O přesah se Faulkner pokouší ve finále zapojením figury svatého Františka. Nakolik se mu ale vše skutečně podařilo, nechť posoudí každý čtenář sám za sebe, a neměl by skutečně zapomínat, že v Random House onoho roku 1967 skutečně vydali cosi, co by sám autor „nepustil“.
Ač jinak zveřejňoval (a to minimálně časopisecky) téměř vše, upozorňuje Onufer. I lze se jen dohadovat, proč zrovna Strom přání měl zůstat mimo masovou pozornost: jako zachycení snu jde totiž o text bravurní a po oblouku od začátku ke konci se zrale pnoucí... Také díky Albatrosu si to lze konečně ověřit rovněž v češtině, byť originál vyšel knižně v USA jen dvakrát; a to už v šedesátých letech.
Strom přání tak zůstává nejopomíjenější Faulknerovou knížkou, v úvahu ji většinou neberou ani znalci a není skoro překládána.
Ke spisovatelovým přátelům, dodejme už jen, náležel i Truman Capote, a když byl Lawrencem Grobelem v knize Rozhovorů dotázán na podrobnosti, odvětil:
„Znal jsem Faulknera moc dobře a hodně jsme se přátelili; tedy přesněji řečeno: tak, jak se s ním mohl přátelit ten, kdo nebyl čtrnáctiletá nymfička. Jedině ta totiž mohla být jeho nejlepším kamarádem.“
Což je ovšem tvrzení capotovsky přehnané a bezesporu především „poněkud reklamní“.
William Faulkner: Strom přání. Ilustrace Don Bolognese. Přeložila Hana Zahradníková. Albatros. Praha 2017. 54 stran. ISBN 978-80-00-04713-3