Světoznámý příběh Krtka, Krysy, Jezevce a Žabáka. Život prvních tří by poklidně plynul, navštěvovali by se v jezevcově útulném příbytku nebo se s krysou projížděli po řece na lodičce a pořádali pikniky… Nebýt ztřeštěného žabáka.
Poslední dobou tropí samé neplechy, jezdí nepřiměřenou rychlostí a kouří. Svou lehkomyslností a bezbřehým výtržnictvím působí spoustu potíží – sice především sám sobě, ale když jeho samolibost překročí únosné meze, rozhodnou se jeho přátelé zakročit a přivést ho na správnou cestu. Přece nepřipustí, aby jejich kamarád žabák přišel o své honosné panství?
Kenneth Grahame, *8. března 1859 – †6. července 1932
Žabákova dobrodružství (The Wind in the Willows, 1908), nejznámější dílo skotského spisovatele K. Grahama, je dnes považováno za klasiku dětské literatury, která však oslovuje i dospělé čtenáře. Grahamův příběh o bohatém a lehkomyslném žabákovi inspiroval mnohé tvůrce, například A. A. Milne, autor pohádek o medvídkovi Pú, adaptoval Žabákova dobrodružství pro divadelní prkna. V 90. letech 20. století psal volná pokračování žabákových historek britský spisovatel William Horwood.
Žabákova dobrodružství | Kenneth Grahame | ilustrace Jaromír F. Palme | přeložila Helena Čížková | vydalo XYZ, 2010
1. vyd. Družstevní práce, 1933 - přel. Mila Grimmichová, verše Jaroslav Seifert, ilustrace Josef Čapek; v roce 1987 v Albatrosu ilustroval Luděk Vimr (6. vyd.): v roce 2001 Jindra Čapek (7. vyd.)
Ilustrace Jaromír F. Palme
Ukázky z knihy:
Když konečně dovečeřeli a jak krysa, tak krtek si užívali pocitu, že nejenže vyvázli se zdravou kůží, ale že je jim po té vydatné hostině jaksi malá a že už jim nic a nikdo nechybí, sesedli se všichni kolem krbu plného žhnoucích uhlíků a mysleli na to, jaká je to slast vysedávat tu tak dlouho a cítit se tak svobodně a sytě! Chvíli vedli jen takové všeobecné řeči, a pak je jezevec žoviálně vybídl: „Tak, a teď bych se rád dověděl, co je nového v tom vašem koutě světa! Jak se vede našemu milému žabákovi?“
„Ech, s tím to jde od desíti k pěti,“ odvětila ustaraně krysa a krtek, jenž se pohodlně rozvaloval na lavici a vyhříval se v záři ohně, se pokusil o náležitě pochmurný výraz. „Zrovna minulý týden měl zase bouračku, a to dost ošklivou. Abys tomu rozuměl, chce stůj co stůj řídit sám a je na to žalostně levý. Kdyby si najal nějaké slušně vychované, solidní a v umění řidičském vyškolené zvíře, vyplácel mu přiměřenou mzdu a nechal by to na něm, bylo by všechno v pořádku. Ale kdepak! Má se za bohem nadaného řidiče, který nemá zapotřebí se něco od někoho učit. A pak to dopadá, jak to dopadá.“
„Kolik jich už měl?“ zeptal se zasmušile jezevec.„Bouraček, nebo aut?“ nadhodila krysa. „No, koneckonců, ono je to v žabákově případě vlastně jedno. Obojího sedm. A ta nabouraná auta? Víš, jak má tu úschovnu lodí? No, tak ta je plná – doslova, až po střechu – kousků rozbitých motorových vozidel – a ani jeden z nich není větší než tvá čepice! Dohromady to dává těch zbylých šest aut – tedy, jestli by to ještě vůbec někdo dohromady dal.“
„Třikrát skončil v nemocnici,“ přispěl se svou troškou do mlýna krtek, „a těch peněz, co zaplatil na pokutách! Hrůza pomyslet!“
„Tak tak, to je další problém,“ navázala krysa. „Žabák je bohatý, to je známá věc, jenže zase není milionář. A je zoufale nemožný řidič a s nějakými předpisy si absolutně neláme hlavu. Dřív či později se buď zabije, nebo přijde na buben. Jezevče! Je to přece náš kamarád – neměli bychom něco podniknout?“
Jezevec usilovně přemýšlel. „Tak podívejte,“ pravil nakonec a z jeho hlasu se ozývala jistá strohost, „teď nic dělat nemůžu, to je vám doufám jasné?“Oba přikývli, naprosto ho chápali. Dle pravidel zvířecí etikety nelze v zimním období od nikoho očekávat, že bude konat nějaké hrdinské skutky či podstupovat jakoukoliv námahu, a to ani mírnou. V tento čas jsou totiž všichni ospalí – a někteří dokonce opravdu spí. Všichni mají ruce více či méně svázány nevlídným počasím a odpočívají po klopotných dnech a nocích, jež těžce prověřovaly každičký jejich sval a jež si neustále žádaly veškeré vypětí jejich sil.
„Takže potud je to dáno,“ pokračoval jezevec, „ale, až se rok zlomí a přijde období, kdy jsou noci krátké a jeden jich beztak půlku probdí a všecek rozechvělý se už nemůže dočkat, až se bude za svítání – ne-li dříve – vstávat a začne se kmitat... Inu, vždyť to znáte!“
Krysa s krkem vážně přikývli. Jakpak by to neznali!„Nuže,“ hovořil jezevec dál, „potom si – tedy ty, Krysulko, já a tady náš přítel krtek – vezmeme žabáka pořádně do parády. Žádné nesmysly mu trpět nebudeme. Přivedeme ho zpátky k rozumu, a bude-li to nutné, tak třeba i násilím. My už ho naučíme, jak se chová soudný žabák! My už ho... Ale ty spíš, Krysulko!“
Krysa sebou trhla a vyhrkla: „Nespím!“
