Držitel Oscara Theodor Pištěk (*1932), jehož pradědečkem je malíř František Ženíšek (1849-1916) a jehož stejnojmenný tatínek (1895-1960) hrál v neuvěřitelném počtu tří set pětadvaceti snímků, což prozatím u nás jiný herec nepřekonal, je světově uznávaný malíř a - ve sto pěti případech - se taktéž uplatnil jako nápaditý filmový výtvarník.
Napřesrok mu bude pětaosmdesát. Jen šest let života se přitom věnoval i žánru komiksu. Přesto to stačilo a rovněž na tom poli nechal nezanedbatelnou stopu. Nejen nezanedbatelnou. Bezesporu kultovní, jak znovu dokazuje právě vydaná kniha Kultovní komiksy.
Kudy však mistr fotorealistické kresby vlastně v říši komiksů zabrousil? Zapříčinila to jeho láska k rychlé jízdě.
Už Pištěkův dědeček dovážel navíc do Rakouska-Uherska vozy značky Ford a Theo se stal hned v osmnácti letech (1950) členem Automotoklubu, když předtím – asi od šestnácti - vozíval otce na představení pragovkou.
Začal se míhat po tratích, zúčastnil se dokonce seriálu Evropský pohár v závodech na okruzích, zajel na motocyklu s dobrým časem Velkou cenu Brna a v letech 1975-1976 byl nominován až do československé reprezentace. Důvěrnou znalost zákulisí cen zúročil v hyperrealistických obrazech.
Mezi závodníky se ovšem nepohyboval sám a zamíchal se mezi ně také o šest let mladší Ivo Pechar (*1938).
Právě o zmiňované Velké ceně Brno chystal tento novinář reportáž pro měsíčníku Motoristická současnost, dík tomu se seznámili, a když se stal Pechar redaktorem Ohníčku (1969-1984), oslovil Pištěka (1971), neboť potřeboval spoluautora pro svou komiksovou adaptaci knihy Allena Andrewse Blázniví motoristé (New York 1965, Praha 1969). Malíř zakázku přijal.
Na celých devět let vznikla tak pro mou generaci nezapomenutelná dvojice, která časopis od té chvíle bravurně plnila nejen pokračováními tří dnes už bájných komiksů 10 000 mil na vzdorujících strojích (62 stran), Profesor Dugan (104 stran) a Pavouk Nephila (92 stran), ale také ilustrovanými články a... Povídkami.
„O svém komiksovém partnerovi nejdříve Pechar napsal reportáže o jeho zlaté formuli a jeho závodních úspěších, a když Theodor Pištěk tyhle jeho povídky a texty ilustroval, pozval ho ke spolupráci na velkém příběhu o první světové rallye Peking-Paříž,“ napsal o tom trochu nemotorně sám Ivo Pechar v úvodu nové knihy.
Blázniví motoristé jsou výbornou non fiction a čerpají mimo jiné z dobových reportáží ve francouzském deníku Le Matin (1883-1944), který roku 1907 dosáhl podstatného navýšení nákladu dík své výzvě uspořádat dosud nerealizovatelný automobilový závod z Pekingu do Paříže.
Ona rallye se opravdu mezi 10. červnem a 10. srpnem 1907 uskutečnila, ovšem pouze za účasti pěti vozů, z nichž nakonec zvítězila Itala italského knížete Scipiona Borghese (1871-1927). Ivo Pechar byl zaujat, realitu bláta i pouště Gobi ovšem nenechal v původním stavu, ale patřičně ji zdramatizoval a hlavním kladným hrdinou adaptace učinil dobrodruha Charlese Godarda na nizozemském voze Spyker. Jeho spolujezdcem byl i v reálu zvláštní zpravodaj Matinu Jean du Taillis, který ovšem v téže skutečnosti (a oproti komiksu) nakonec Godarda podle zradil!
Do souboje s dvojicí Godard-du Taillis postavil scénář pochopitelně právě knížete Borghese a jeho mechanika Luigi Barziniho; a ač tomu tak možná úplně nebylo, učinil z nich nelítostné, ba úskočné padouchy vybavené kontem takřka beze dna a schopné sabotovat ostatní jezdce a Godarda nakonec nepodloženě udat z podvodu, aby byl pozdržen francouzskou policií.
Skvělý Pecharův/Pištěkův seriál byl uveřejňován čtrnáctideníkem po celé dva roky (1971-1973).
Vzhledem k tomu, že jsem tehdy podlouhlý časopis ještě neměl předplacen, četl jsem jej teprve dodatečně a na přeskáčku, pokud jsem se ke starším číslům dostal ve starém papíru. Některá pokračování ke mně ale nedoputovala nikdy, i uvítal jsem první knižní vydání nakladatelstvím Bbart (2002). Nemylme se však! Prvním není. Jednalo se totiž jen o reedici druhé části komiksu, zatímco kompaktní celek se dostává v knižní formě prvně do rukou nostalgikům (a jistěže i nových čtenářům) teprve letos.
Na rozdíl od pozdější a příliš už fantasmagorické akce „New York–Paříž bez použití lodi“, který automobilisty zcela nereálně nutil překonat zamrzlou Beringovu úžinu, lze závod Peking-Paříž bezpochyby označit za úspěšný a jistě by se na původní trase brzy opakoval, kdyby po sedmi letech nezabili Ferdinanda v Sarajevu a kdyby nevypukla první světová válka. A především kdyby nebyl po dalších třech letech svržen car. Což se stalo – a nový ruský (a zřejmě i čínský) režim věru nestál o žádný revival a průjezdy aut. Veteráni se tak na památnou trasu směli vrátit až v letech 1997, 2007 a 2013.
Ilustrace Theodor Pištěk
Taky v novém vydání je adaptace Bláznivých motoristů doplněna vědeckofantastickými komiksy Profesor Dugan (1973-1975) a Pavouk Nephila (1975-1977), které vyšly už v Bbartu nekráceně.
Ty jsem jako devítiletý až třináctiletý vykulenec mohl šťastně sledovat čtrnáct dní co čtrnáct dní (časopis mi rodičové už předplatili), takže se mi vpíjely do duše stejně jako mnohých dalším příslušníků té samé generace (třeba i včetně Ivana Adamoviče). Je přitom zajímavé, nakolik Theodor Pištěk inovoval - i jen během těch několika let – svůj přístup k práci. Je skutečností, že stále hledal a hledá nové cesty.
Tak například perokresby Vzdorujících strojů ještě byly barevné a působivě tónované, ale rovněž neuhlazeně skicovité. „Jako by malíř kreslený seriál tvořil na kapotě vozu,“ charakterizuje jejich vzhled Milan Krejčí.
To se ovšem vyvíjelo a už jen v černobílé a se šedými plochami provedl mistr zbývající dva seriály, přičemž Dugan sestává z lavírovaných perokreseb a Nephila z perokreseb bohatě šrafovaných. Všimněme si však i scénářů.
Na Duganovi upoutá, že se - podobně jako v případě Fantomasově - do titulní úlohy nenominoval žádný kladný hrdina, ale (na konci zhynuvší) padouch.
Od Pechara to byl chytrý tah, přičemž Pištěk onoho vědátora i lotra do jisté míry vybavil svou vlastní tváří. A snad je záměrná i podobnost slova Dugan se jménem Lovecraftova božstva Dagona! Fascinující finále, ve kterém se ponorka setká s věru neuvěřitelnou podmořskou civilizací, tomu aspoň napovídá.
Pechar ovšem přidal i zloducha druhého alias věrného Duganova nohsleda, který se představuje v pátém pokračování slovy: „Kapitán Netz. Velel jsem ponorkám už za války,“ a děj nato spěje prostřednictvím několika zvratů k prvnímu z velkých podmořských objevů, který Pechar vylíčil skrz následující sentence.
Dugan (drží si lysou lebku a zírá průzorem ponorky): „Poklad Atlanťanů! Splnil se můj velký sen! Splnilo se tušení lidstva!“
Netz (jako by iracionálně náhle zavelí): „Zastavit sestup! Rotory na zpětný chod! Sakra, rozumíte! Zpětný chod!“
Dugan: „Kde je? Co se s ním stalo? Vy blázne! Shodil jste poklad do propasti!“Do oné hlubiny vysazení potápěči jsou pak ohroženi také obří rybou, která jednoho z nich zachytí do tlamy.
„Dělejte něco, Netzi, rychle, nebo ta ryba toho muže pozře!“ volá Dugan, nicméně pohlcený nešťastník se v dalším pokračování přece jen prořeže vlastním nožem do Atlantiku, což Pechar pod prvním obrázkem 19. dílu komentuje slovy: „Naději mu dodávalo vědomí, že únik z tlamy netvora žábrami se už jednou podařil – v roce 1954 při oceánografické expedici Calypso.“
Děj ovšem spěje dál a mimo jiné dochází taky na nezapomenutelný moment, kdy je Netz konsternován pohledem na podmořský vrak a z úst se mu dere: „Bože! Bludný Holanďan!“ Ale neprozrazujme vše a snad jen upozorněme, že co se dějové linie týče, do očí to sice nebije, ale trochu je, myslím, patrno, že je ta základní až dodatečně doplněna některými dalšími linkami (seriál byl podle mého názoru nastavován), takže při výsledné analýze je jistou otázkou, zda není „vodních atrakcí“ nakonec nakumulováno do jediné plavby až příliš.
Poněkud retardačně například možná působí právě setkání s vrakem (skutečné) atomové ponorky Minerva (a nikoli tedy s jakýmkoli Holanďanem), zmizelé reálně roku 1964... Nemyslím si ovšem, že by cokoli podobného v tomto seriálu jakémukoli čtenáři kdy vadilo, a to podobně, jako ani v Dni trifidů nikdy nikomu v praxi nemohlo překážet, že John Wyndham vedle sebe pomyslně vtloukl hned dva šokující klíny najednou...
Pavouk Nephila kumuluje motivy naštěstí už méně a určitě je škoda, že tyto dva scénáře stále ještě nebyly adaptovány žádnými filmaři, ať už pro dílo animované či pro dílo hrané skutečnými herci (ať již u nás anebo v zahraničí), i ptal jsem jednou přímo pana Pištěka na případné ambice jeho a Pecharova díla v Hollywoodu, ale když mi odpovídal, uviděl jsem na jeho „duganovské“ tváři mírné zklamání z onoho pokusu.
Závěrem jen upřesním jeden nedbalý údaj Milana Krejčího z doslovu, neboť syn Theodora Pištěka Jan v letech 1990-1991 Nephilu pro časopis Aréna nepřekresloval proto, že by snad jeho otec „neměl čas“, a Theodora dozajista nikdy ani ve snu nenapadlo dělat v případě zdařilé seriálu jakýkoli „remake“. Přesto naň došlo, ale ona verze zůstává se 47 stránkami nakreslenými Jane Pištěkem (*1961) nedokončena. A není ani moc známa.
Ilustrace Theodor Pištěk
Ještě méně se pak ví, že Pechar po převratu přišel i se stejně zbytečným nápadem překreslit také celých 104 stran Profesora Dugana.
Zřejmě to chtěl udělat i pro peníze, ale našel se nesporně výtečný grafik, rytec a medailér Karel Zeman (*1949) a skutečně do věci šel na úrovni. Počínaje koncem roku 1991 tak nakreslil asi dvě třetiny Dugana znovu!
Jenže tato (zdařilá!) verze nebyla až na některé ukázky nikdy uveřejněna a pohřešuje se, a to zhruba od momentu krachu Pecharova nakladatelství Knižní podnikatelský klub.
Letošní svazek Kultovní komiksy však není jen komiksový. Navzdory názvu. V závěru je doplněn i čtyřmi Pištěkem ilustrovanými texty Ivo Pechara ze starých Ohníčků a tucet obrázků se vine hned ke třem povídkám Hořící ruce, Píseň dlouhoploutvých a Usvědčen begónií a k jednomu článku Záhadné pásmo v záhadném moři.
Například pro mě ten text znamenal (mezi 10. a 25. zářím 1978) jedno z prvních setkání s legendou o Bermudském trojúhelníku, již ovšem Ivo Pechar, pravda, v Ohníčku připomněl už 25. 5. 1974 celostránkovým článkem pro tzv. Klub chytrých (a ještě bez Pištěkových ilustrací).
Do roku 1979 ilustroval náš výtvarný mág skvěle na dvacet Pecharových povídek a roku 1980 obrázky povýšil dokonce i celý Ivův samostatně vydaný román Rivalové z benzínové aleje.
Nato ale opět odhodlaně zamířil k filmu a na kostru škodovky 110 Super Sport typu 724 umně umístil design vampýřího vozu Ferat Vampire RSR pro filmový horor Upír z Feratu natočený Jurajem Herzem (za volantem s naší budoucí „první dámou“ Dagmar Havlovou) dle sci-fi povídky Josefa Nesvadby.
Roku 1984 následoval pak už nejslavnější Pištěkův snímek Amadeus.
Ivo Pechar: Kultovní komiksy. Kreslil Theodor Pištěk. Úvod Ivo Pechar. Doslov Milan Krejčí. Nakladatelství Josef Vybíral. Žalkovice 2016. 168 stran. ISBN 978-80-88098-14-0
