Čarodějův učeň Otfrieda Preusslera se právem řadí mezi poklady světové literatury. Je to mimořádně působivá knížka pro děti o moci a jejím zneužívání, o vůli jednotlivce se vzepřít a postavit se zlu a o síle přátelství a obětavé lásky. Příběh, na němž spisovatel pracoval s přestávkami dlouhých deset let.
O čem je příběh?
Vesnický chlapec Krabat vyslyší tajemné volání přicházející k němu ve snu a vydá se k mlýnu na Blatech, kde se nechá najmout do služby. Stane se jedním z dvanácti chasníků, kteří nejenom vykonávají mlynářské práce, ale také se pod vedením svého Mistra, černého mága, učí čarovat. Na konci děje se Krabat utká s Mistrem, aby osvobodil sebe i své druhy z jeho temné moci.
Otfried Preussler vychází z lužickosrbské pověsti o Krabatovi a stejně jako pověst je i jeho vyprávění časově a místně lokalizováno.
Preusslerovo autorské zpracování ale nese také mnohé rysy klasické kouzelné pohádky. Velmi charakteristické pro jeho text je typicky pohádkové trojnásobné opakování. Krabatovi se zdá třikrát stejný sen, než se vypraví k mlýnu. V tom snu ho hlas Mistra volá třikrát jménem. Ve mlýně se chlapci třikrát po sobě zdá sen o útěku. A jeho pobyt ve mlýně trvá tři roky.
Opakování je vůbec příznačné pro tuto knihu, opakují se nejenom scény, ale dokonce i výroky během nich vyslovované, přestože v různých případech vycházejí z úst jiných postav. Například scéna zametání mlýnice, což je první úkol, který se zadává novým učňům. Během prvního roku jeden ze starších chasníků, Tonda, použije kouzlo, aby pomohl Krabatovi splnit úkol:
„Pronesl několik nesrozumitelných slov a rukou udělal znamení ve vzduchu. Prach v mlýnici se zdvihl, jako kdyby zadul ze všech koutů a štěrbin mlýnice vítr. Zdvihl se prachový vír, ke dveřím – přes Krabatovu hlavu, ven k lesu a pryč.
Mlýnice byla vymetená. Čistá, bez jediného smítka. Hochovi se rozšířily údivem oči.
„Jak se to dělá?“ chtěl vědět.
Tonda mu zůstal odpověď dlužen, řekl jen: „Pojď do domu, Krabate, ať ti nevystydne polévka.“
V třetím roce zase Krabat pomáhá s úkolem novému učedníku Lobošovi:
„Vyřkl zaklínací formuli, levou rukou nakreslil do vzduchu muří nohu. Prach se zvedl, jako by ze všech štěrbin a skulinek najednou začal foukat vítr. Zdvihl se obláček moučného prachu a fuč! ven ze dveří, k lesu.
Mlýnice byla jako vymetená, do posledního smítka. Hoch vykulil oči.
„Jak se to dělá?“
Krabat mu zůstal odpověď dlužen.
„Slib mi,“ řekl, „že to neřekneš živé duši. – A teď pojďme do domu, Loboši, nebo nám vystydne polévka.“
Opakujících se scén s téměř stejnými větami je v textu víc.
Obřad přijetí učně mezi mlynářskou chasu; scéna s jedenácti „bílými přízraky“ u postele nováčka; scény u ohně o velikonoční noci… Opakují se také příjezdy „Kmotříčka“, smrt jednoho z chasníků v poslední noc roku, pohřeb zemřelého a slova vypravěče, která ho doprovázejí – „nepobyli u hrobu ani o chvíli déle, než bylo třeba“ aj.
Tato opakování dávají vyprávění přízračnou strašidelnou atmosféru. Každoroční obětování života jednoho z chlapců a nemožnost z mlýna utéct dělají příběh ještě temnějším. Moci černého mága není možné ujít ani sebevraždou – pokus o to a neúspěch Mertena jsou děsivé:
„Do stodoly vešel Mistr. Podíval se na ně, jako by nebyli nic než banda ubožáků. Sehnul se pro nůž.
Řez – a tupý úder.
Ochable jako pytel hadrů spadl oběšenec na zem. Tam teď ležel, Mistrovi u nohou, a chroptěl.
„Břídile!“
Mistr to řekl s odporem, pak odhodil nůž na zem a odplivl si.
Jako by na ně na všechny plivl, na všechny – a to, co Mistr ještě řekl, jim také patřilo, všem bez výjimky.
„Kdo ve mlýně zemře, o tom rozhoduji já!“ pronesl důrazně. Jedině já!“
Skutečnost, že Otfried Preussler při líčení zla čtenáře ničeho neušetří a nic jim nezastírá, vedla překladatele knihy Radovana Charváta k poznámce v doslovu k českému vydání: „Občas temná, hrozivá atmosféra příběhu není vhodná pro čtenáře mladší deseti let.“
Po vzoru pohádek je v příběhu zlo nakonec zdoláno a dobro vítězí.
Mistr umírá a mlýn mizí v plamenech. Jenomže mrtví chlapci, jejichž životy byly během let obětovány, nevstávají z hrobů a ani Kmotříček, který není nikým jiným než samotným Ďáblem, není zničen. Ne všechno je napraveno a zlo nepřestává úplně existovat. To ale ani není cílem Preusslerova vyprávění, jeho pozornost je soustředěna především na volbu jednotlivce, na rozhodnutí Krabata se vzepřít a jeho odmítnutí se spolupodílet na páchání zla. Když se ho Mistr snaží zlákat na svou stranu, nabízí mu, aby se stal jeho nástupcem ve mlýně a vedl Černou školu dál. Nabízí mu neomezenou moc nad životy chasníků a ještě mnohem víc – moc čarovat a vyhlídku už nikdy v životě nemuset pracovat a přesto mít od všeho víc než dost. Cenou za to by ale musel každý rok ve mlýně někdo z chasy zemřít. Krabat odmítá a to i přesto, že svou vzpourou dává v sázku vlastní život.
Z otrhaného žebrajícího tuláčka, kterým je na začátku, se Krabat na konci příběhu stane tím, komu bylo určeno zlomit moc černého mága – téměř mytickým hrdinou. A to je další rys vlastní pohádkám.
Jak píše V. J. Propp, „pohádka má ráda kontrasty“ – z usmolené Popelky se stane královna, z hlupáka – hrdina, ze zavrženého a přehlíženého – vyvolený. Ani obraz Krabata není v tomto ohledu výjimkou.
Stejně jako hrdinové z pohádek i Krabat získá pro svůj cíl věrného pomocníka – „hloupého“ Juru. A stejně jako ve většině pohádek i Krabatova cesta končí získáním nevěsty. Úkol, který Krabat a jeho děvče musí splnit, je jedním z nejčastěji zadávaných těžkých úkolů v pohádkách.
Kromě pohádkových vlastností v knize můžeme najít i podobnosti s biblickými symboly.
Dvanáct učedníků a jejich temný Mistr hned vyvolávají asociaci s Ježíšem a dvanácti apoštoly. V Bibli se jeden z dvanácti – Jídáš – nechá zlákat temnem a zradí Krista. V Čarodějově učni se také jeden z dvanácti – Krabat – přikloní ke straně dobra a tím přivodí zkázu Mistra.
Kniha nese velmi silné morální poslání – žádná moc, jakkoliv velká a děsivá, nemůže zvítězit nad čistým a čestným srdcem.
Převyprávění lužickosrbské legendy o Krabatovi (Krawatovi, Chorvatovi) z přelomu 17. a 18. století ze slezské Horní Lužice, již nám krásným a poutavým jazykem a předkládá rodák ze severočeského Liberce a známý německý spisovatel Otfried Preussler, je o silách srdce, jež nelze změnit a jež ovládají naše city a jednání a mohou být zdrojem nenávisti i lásky, zloby, závisti či radosti. Je možné je využívat k dobrému či zlému (neboli k bílé i černé magii, jak se kdysi říkávalo). V tomto věčném souboji vede k osvobození z osidel zla jen cesta pevné vůle a víry v lásku.
Čarodějův učeň / Otfried Preussler / Praha : Argo, 2003. 200 stran, druhé vydání / Ilustrace Ludmila Zemanová / Překlad Radovan Charvát.
1. vyd. Knižni klub a Arcadia, 1996 / překlad R. Charvát / ilustrace Jan Henke
Vydání doprovázejí obrázky ze stejnojmenného animovaného filmu Karla Zemana, které umocňují požitek z příběhu.
