Po deseti letech práce vychází poslední díl literárních cestopisů pro mládež, Bleděmodrá kafkárna. Byla to dřina, spousty kilometrů v nohách a spousty stránek dokumentů v očích. Ale především to byla obrovská radost, píše Ivona Březinová, autorka populárních literárních cestopisů.
Sedmý a zároveň závěrečný díl literárních cestopisů pro mládež, který sleduje osudy Fany, Nikol a Simči i většiny současných hrdinů, kteří se v předchozích dílech objevili. Strasti a slasti maturantů opět nenásilně prostupují osudy spisovatele, tentokrát Franze Kafky, autora, který je v zahraničí téměř synonymem Prahy, ale pro většinu českých teenagerů zůstal zatím neobjevený. Bleděmodrá kafkárna je vhledem do kafkovského světa, který je nám v mnohém až nebezpečně blízký.
Jak vznikal tento jedinečný projekt knih pro mládež? zeptali jsme se autorky...
Béčkovkami, jak sedmi dílům této série knih pro dospívající trochu laškovně říkám, jsem se nejvíc přiblížila své původní profesi odborné asistentky na katedře bohemistiky, kde jsem kdysi začínala a kde jsem se věnovala hlavně literatuře 19. a začátku 20. století.
Od učení na vysoké škole mě tehdy odvedly moje děti. Na mateřské dovolené jsem zkusila psát příběhy a začal se mi plnit můj velký životní sen – stát se spisovatelkou. Ale na své původní povolání, kdy jsem směřovala k tomu, stát se literárním vědcem, jsem nikdy nezanevřela. Práce na sérii literárních cestopisů pro mládež byla mým dočasným návratem do dnů trávených v archivech a badatelnách. Ale byla i dobrodružným putováním na místa, kde slavní spisovatelé z mých knih zanechali své stopy, ať už to bylo u Máchova jezera, na Ještědu, v Ratibořicích, na Slovensku, ve španělské provincii La Mancha, v irském Dublinu nebo v Praze.
Během deseti let střídavého sbírání informací a psaní příběhů vzniklo mezi mnou a partou mých hrdinů nebývale silné pouto. Tak silné, že teď, po dopsání a vydání posledního dílu, cítím, že se mi po mých hrdinech bude stýskat. To jsem ještě s žádnou jinou knihou nezažila. Přála bych jim, aby na svých cestách nezabloudili a aby prožili hezký život plný úžasných zážitků.
A vám přeji, abyste si s Bleděmodrou kafkárnou zkusili zahrát geocachingovou hru. Co přesně to obnáší, najdete v knize. Ivona Březinová
Bleděmodrá kafkárna – ukázky
Když jsem se dneska ráno probudil z šílených snů, zjistil jsem, že jsem se proměnil v opici. Paže a nohy jsem měl pokryté hustou tmavou srstí, a jak jsem si rukama s nápadně úzkými dlaněmi promnul obličej, nahmatal jsem zarostlou tvář s placatým nosem a s široce vyceněnými zuby v mohutné čelisti.
V první chvíli mě napadlo, že vlastně ani nemusím být opice, jen jsem se s opicí prostě probudil. A to pořádnou. Včerejší večer zřejmě musel stát za to. Jenže v druhé chvíli mi došlo, že už rok nechlastám. Zmateně jsem se podrbal na hnědém, mírně vypouklém břiše, z něhož sklouzávala přikrývka a které si o podobnosti s mým propadlým lavorem mohlo nechat leda zdát. Co se to se mnou stalo?
Obrátil jsem hlavu k oknu. Bylo na obvyklém místě. Kapky deště dopadaly na okenní plech. Chtěl jsem vstát, ale z nějakého důvodu to nešlo. Ležel jsem na zádech a bezmocně mlel chlupatýma, vzhledem k ostatnímu tělu žalostně krátkýma nohama bez možnosti obrátit se na bok. A právě to mě uklidnilo. Vzpomněl jsem si, že o něčem podobném už jsem četl…„Víš, co mi řekl Aleš?“ odložil Manuel knihu a přitulil se k Simoně. „Že jsem jako zeměměžič K.“
„Kdo je zeměměřič K?“ zeptala se Simča téměř bez zájmu.
„Ty opravdu málo čteš. To je pžece hlavní postava Kafkova románu Zámek.“
„Zase ten Alešův Kafka!“
„Není Alešův. Znaj ho lidi na celým světě,“ namítl Manuel.
„Počkej, chceš mi tvrdit, že jsi Kafku znal dřív, než jsi přijel do Český republiky?“
„No jasně, že jo. Četl jsem španělsky Proměnu a Proces. Zámek až teď česky.“
„Já padnu. A co ti teda Aleš vlastně říkal?“ vyburcovalo to konečně Simonu.
„Že Zámek je pžíběh neznámýho cizince, který v neznámý zemi touží získat domovské právo.“
„Takže něco jako povolení k pobytu,“ přerušila ho.
„Pžesně. Taky si v tý cizí vesnici našel holku. Hospodskou Frídu.“
„Hele, ten byl mazanej skoro jako ty,“ polechtala Simča Manuela dráždivě pod bradou. „Myslel, že se ožení a o domovský právo bude mít postaráno.“
„Možná. Ale taky chtěl to domovský právo kvůli svý práci, kterou měl pro ten cizí zámek dělat. Měl vyměžovat pozemky, když byl zeměměžič. Jenže oni se nějak kroutili a tu práci mu nechtěli dát, i když si ho kvůli ní původně pozvali.“
„Hehe, takže měl vlastně dostat zelenou kartu, ne?“ smála se Simona už opravdu pobaveně.
„No. Nebo modrou, pžímo bleděmodrou,“ culil se Manuel. „Ta je pro zvlášť vysokou kvalifikaci. Jenže furt nic. Zkus si to pžedstavit. Ten cizinec se požád snaží proniknout na zámek, kde jsou soustžeděný všichni ti tajemný a úplně nedostupný úžedníci, který maj právo mu to povolení udělit. Požád úžadujou, ve dne v noci. Furt s někým jednaj, maj na to v zámecký hospodě spousty maličkých kancelážiček na úplně zamotaných chodbičkách, kterýma vozej tuny lejster…“ rozohnil se. „To je jako na cizinecký policii, ambasádě a úžadu práce v jednom!“
„A udělej mu ho nakonec, to povolení?“
„To já nevím,“ pokrčil Manuel rameny a bradou ukázal na právě odloženou knihu. „On to Kafka nedopsal.“
