Ivona Březinová je známá autorka knih pro děti a mládež. Poznala jsem ji kdysi na natáčení jakéhosi televizního pořadu, kam přišla jako komparsistka. Ovšem ne kvůli nedostatku peněz, ale samozřejmě kvůli připravované knize.
Uplynulo pár let a naše cesty se sešly v knihkupectví Fantazie, kde Ivona pravidelně pořádá literární večery.
Jak vzpomínáš na své dětství?
Moje dětství bylo plné pohody. Každý víkend jsem s rodiči jezdila na chatu nebo v zimě lyžovat na nedaleké sjezdovky. V létě jsme jezdívali k rybníkům a jezerům, ale i k moři. Každé jarní prázdniny jsem trávila na lyžích.
Schopnosti jedince se většinou projeví už na základní škole. Dařilo se proto tobě lépe v češtině, nebo jsi excelovala i v matematice?
Čeština mi ve škole šla mnohem výrazněji než matematika. Dalo by se říct, že v češtině jsem vynikala, v matematice zanikala. Ráda a hodně jsem od malička četla, ale i psala. Kniha pro mě byla kamarádka i sourozenec. Prožívala jsem vymyšlené příběhy a snila svoje vlastní.
Psala jsem nejlepší slohy ve třídě. Hrála jsem si na to, že jsem spisovatelka.
Znamená to tedy, že jsi měla jasný cíl už od základní školy?
Ještě dřív. Psaní byla moje radost, sotva jsem uměla písmenka. Ale ve vážné podobě to přišlo až na gymnáziu, kde byl mým češtinářem básník a spisovatel Jan Houška, který mě dost ovlivnil. Řekla jsem si, že jeho cestu k literatuře zkusím napodobit. Nikdy jsem ale moc netoužila po práci učitele, ostatně na základní ani střední škole jsem nikdy neučila.
Nicméně po dostudování Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem jsi zůstala na katedře bohemistiky.
Ano, chvíli jsem plánovala, že ze mě bude literární vědec. V té době jsem napsala i pár odborných literárněvědných článků či studií.
Zlomovým okamžikem se stala mateřská dovolená, kdy jsi začala psát první knihy pro děti. Proč až tehdy?
Vedle svých dcer jsem si totiž uvědomila, že jsem si ještě nesplnila svůj dětský sen - stát se spisovatelkou. Zkusila jsem to a jsem neskonale vděčná, že mi to vyšlo.
Učení máš ale asi stejně napsané v osudu, protože ses k němu vrátila…
Působila jsem na Literární akademii Josefa Škvoreckého jako lektorka tvůrčího psaní, pak i jako vedoucí katedry a prorektorka pro uměleckou a ediční činnost. Byl to velmi intenzivně a tvořivě prožitý kus mého života.
Na tvých seminářích také vznikla tvůrčí skupina Hlava nehlava, která vydala i několik sbírek. Kolik jich vlastně už je?
Za šest let se podařilo vydat šest společných povídkových sbírek. Mnozí členové tvůrčí skupiny Hlava nehlava už úspěšně publikují samostatně.
Obě se shodneme na tom, že psaní je pěkná dřina. Navíc ty jsi za nějakých patnáct let napsala skutečně desítky knížek. Co tě na té práci pořád ještě baví?
Na psaní příběhů je úžasné, že si člověk může pokaždé vyzkoušet něco jiného. Jako autor můžu ve své fantazii být tím, kým bych nikdy být nemohla, mohu zažít situace, do kterých bych se v reálném životě třeba ani nechtěla dostat, ale se svým hrdinou je spoluprožívám. Žít v příběhu je velké dobrodružství, často úplně přesně nevím, kam mě zavede a co se přihodí.
Prožívání cizích životů je ale poměrně psychicky namáhavé. Jak to zvládáš?
Je to náročné, někdy i hodně vyčerpávající, ale naprosto skvělé. Člověk při psaní modeluje živé bytosti, určuje jim život a vytváří jim svět, ať už zdánlivě reálný, nebo naopak zcela fantaskní. Psaní je úžasná psychologická hra s motivy, pohnutkami a důsledky, ale i se slovy a zvuky. A navíc - vytvářet příběh znamená tak trochu tvořit i samu sebe, protože každá kniha ve mně nějakou částečkou navždy zůstane.
A co tě ale pak na psaní nebaví?
Nebaví mě korektury a takové to čtení osmé, deváté, desáté verze. Ale ke spisovatelskému řemeslu to patří. Mělo by být ctí každého autora, aby svůj text odevzdal do nakladatelství co nejčistší.
Děkuji za rozhovor. Martina Bittnerová
Photocredit: Monika Váňová, Studio M101