Jsou horory, které někdy děsí i příjemně, protože jsou vzdálené skutečnosti a my je vnímáme z bezpečí. Ale jsou situace, které mnohý takový horor předčí, protože jsou drsnou součástí našeho života. Někdy se uvnitř nás pere spousta strachů, aniž bychom se je o to prosili. Který vyhraje? A mohou se nakonec stát vítězové z nás samotných?
Kryšpín chodí do páté třídy. Je to citlivý kluk, v mnohém ohledu vnímavější než jeho okolí. Žije jen se svou skvělou babičkou, které říká baminko. Kamarádů moc nemá. Přátelí se vlastně jen s vietnamskou dívkou Hangh, která chodí do vedlejší třídy. Spolužáci ho moc neberou, kvůli zdravotnímu omezení jim připadá divný. V lepším případě ho ignorují, v horším mu ubližují. Situace se vyhrotí na škole v přírodě. Šikana nabývá takové intenzity, že Kryšpín jedné noci z horské ubytovny raději utíká pryč. Do lesa, kde je sám, ve tmě nic nevidí, neslyší, a přesto se cítí bezpečněji než v pokoji plném spolužáků. Nikdo však neví, kde je. A tak se rozjíždí pátrání, do kterého je zapojen i policejní pes…
Útěk Kryšpína N. / Březinová, Ivona / Ilustrovala Barbora Kyšková / Praha : Albatros, 2014, 96 stran. ISBN: 978-80-00-03712-7
Ukázka z knížky...
Terén pod Kryšpínovýma nohama je teď nerovnější. Jde se mu čím dál hůř. Navíc má neodbytný pocit, že ho sledují. Někdo. Nebo něco. Vystrašeně se otáčí, ale vidět není nic. Nebo ano? Co ten stín vzadu? Kryšpín se znovu dává do běhu. Rukama vztaženýma před sebe si chrání obličej. I tak ho má poškrábaný až běda. Ale to nevadí. Hlavně aby ho to za ním nechytilo!
Náhle cítí, jak se mu cosi otře o tvář. To nebyla větev. Ani list. A teď zase! Tak už ho mají. Nebo má. Kdoví jaké zvuky tvor vydává? Mlčení je někdy horší než sebeděsivější hlas.
„Áááá,“ řve Kryšpín hrůzou a mlátí kolem sebe rukama, aby zvíře, které po něm chňapá, odehnal.
Náhle mu mezi prsty uvízne cíp látky.
„Já se picnu! To je můj šátek,“ mumlá ulehčeně a sám nad sebou vrtí hlavou, jak ho taková hloupost jako šátek vlající mu kolem obličeje mohla tak příšerně vystrašit.
Na chvíli se zastavuje, ale vnitřní nejistota ho hned žene dál. Musí odtud pryč, prostě musí. Na zemi leží spousta spadaných větví plných ostrých výčnělků. Jako stvořené se tady přerazit, zvlášť když zašel měsíc, napadne ho a vzápětí leží na zemi. Jako by ten karambol přivolal.
„Já do toho kopnu!“ vzteká se a s bolestivým sykotem se zvedá ze země.
Dlaň pravé ruky má tentokrát pořádně sedřenou. Moc na ránu nevidí, ale mazlavá tekutina s typickým pachem krve mluví za všechno.
„Snad to není hluboký a přestane to téct,“ bručí si sám pro sebe a bez váhání si dlaň ošetří mohutným plivnutím. „Tak, ještě ovázat kapesníkem a… bude to dobrý.“
Navyklým pohybem zkontroluje, jestli krabička je tam, kde má být, a už chce vykročit, když mu dochází, že kolena má úplně mokrá.
„No, to snad ne,“ vyjekne a očima se snaží proniknout tmu. „Je tu nějaká bažina nebo co.“
Kryšpínovi je jasné, že musí postupovat velmi obezřetně. Pohybuje se v předklonu, opatrně našlapuje a nezraněnou rukou ohmatává terén před sebou. To je jeho štěstí. V příští chvíli ruka máchne do prázdna a Kryšpín má co dělat, aby se po hlavě nezřítil do jakési strouhy. Pevně se zapře nohama a znovu hrábne rukou dolů. Prsty mu obklopí chladná spěchající voda.
