Ivona Březinová vyslala do světa svou další knížku pro děti. Je určena čtenářům od osmi let a jmenuje se Kluk a pes. Kluk se jmenuje Julin Váša a má to těžší, než jeho vrstevníci.
„Tak jedeme, Juline,“ usměje se tatínek a přistrčí k synovi vozík. „Pojedeš jako Hamilton ve formuli I. To budou kluci čubrnět, co?“
Jo, to tedy budou, povzdychl si Julin v duchu. Ještě loni chodil po škole o berlích. Hm, tak letos to bude jiné. Ale vlastně lepší. Berle jsou dřina. Teď se bude vozit. Všude. Po chodbách ke třídám i do jídelny. A po tělocvičně. To bude jízda! Když dá plnou rychlost, kluci budou muset pěkně natáhnout nohy…
Julin je správný kluk, i když nemůže běhat jako ostatní. Proto ho spolužáci berou, někteří mu dokonce trochu „závidí“ jeho pojízdné křeslo na baterky. Nikdo ho nelituje. A tak si užívá podle možností jako ostatní děti ze třetí třídy.
Pes se jmenuje César a chystá se na kariéru osobního asistenta. Julina miluje a udělal by pro něj první poslední. Ale musí se ještě mnohé naučit, než bude se svým malým páníčkem smět do jeho školy. Proto se chystá na roli „žáka“ v opravdové psí škole.
Tak tohle je ta škola? Páni, voní to tu, hmmm. Docela se mi to tady zamlouvá. Jé, tady toho kluka znám ze školky, kam jsem chvíli chodil. Rone! Pamatuješ si na mě? Já jsem César. No jasně, já věděl, že si vzpomeneš. Kámoši? Aha, máme být zticha a dávat pozor. Tak jo, už mlčím. Bude zábava? Bude.
Jak vidíte, oba dva jdou do školy. Julin do třetí a César do první třídy. Oba si také dovedou pěkně užívat, ale to až poté, co udělají domácí úkoly. Ty Césarovy jsou zvláštní, ale nesmírně důležité. Učí se podat všechny možné věci, které bude Julin potřebovat, otvírat dveře, přinášet dobroty z ledničky, sundávat oblečení – nejvíc se mu líbí nošení bot a stahování ponožek… To všechno se musí naučit, aby měl Julin snazší život. A taky musí být pořád ve střehu. Aby se nic, ale vůbec nic nepřihodilo…
Všechny peripetie školní docházky i příhod, které se udály po zazvonění, nám prozradí jak Julin, tak jeho čtvernohý asistent. Dozvíme taky se o závodech, které Julin zorganizoval v parku, o pátrání po ztraceném klukovi, o veselém dovádění s rodiči na horách, které ale vůbec nemuselo skončit vesele. Také nám oba povypráví o svých spolužácích, oba jich mají hodně, a César nám k tomu navíc vyštěká své názory na dvounožce.
Kluk a pes je knížka plná jemného humoru, přestože její hrdina žije s hendikepem.
Autorka nám v ní připomněla, jak je důležité, mít kolem sebe přátele, na které je spolehnutí. A Julin to štěstí má – vedle prima spolužáků mu pomáhá skvělý čtyřnohý kamarád César. A nejen díky Césarovi tento malý kluk s vozíkem může prožívat dobrodružství všedního dne jako jeho zdraví kamarádi. Kluk a pes je zkrátka výtečná kniha pro společnou četbu ve třetí třídě. Určitě bude bavit holky i kluky a navíc, je plná podnětů k následným debatám nad textem.
Ivonu Březinovou znám léta, vím, že si ráda hraje se slovíčky, ale také že ji lákají závažná témata. Nebojí se o nich psát ani v knížkách pro nejmenší. Už dříve napsala příběh, ve kterém se setkává dítě s nemocí v rodině. Byla to Lentilka pro dědu Edu – veselé vyprávění o neveselé nemoci. Teď tedy hendikepovaný Julin…
Ivono, knížku Kluk a pes jsi psala pro malé čtenáře, nebála ses, že je tématem odradíš?
Nebála. Nebát se vyprávět malým čtenářům o věcech opravdu závažných, mě naučila Lentilka pro dědu Edu. Tam jsem se bála. A jak! Nevěřila jsem si, že dokážu napsat příběh, který se točí kolem tématu Alzheimerovy nemoci, tak, aby byl poutavý pro malé děti. Dlouho jsem kolem toho tématu kroužila. Ale sotva jsem tenkrát napsala první větu, věděla jsem, že to půjde. Kluk a pes už vychází z podobného autorského přístupu – použít optiku legrace a samozřejmého smíchu i tam, kde na první pohled samozřejmý není.
Psí škola, o které tak pěkně vyprávíš, je pro mnohé z nás absolutně neznámým pojmem. Jak jsi získávala informace o tom, jak to v ní chodí?
Už samotná existence psí školy mě naprosto fascinuje. Fakt, že psi chodí do školy, mají tam své spolužáky, své učitele, oblíbené a neoblíbené předměty, dělají úkoly a skládají zkoušky, mě prostě uhranul. A začala jsem pátrat. Nakoukala jsem velké množství internetových šotů na toto téma, hlavně informace společností Helppes, Psi pro život nebo Pomocné tlapky.
Ale měla jsem i konkrétní informátory, především Míšu Skokanovou, tehdy studentku, dnes už mladou učitelku, která sama do školy také nechodí, ale jezdí, a navíc vychovává nejen děti, ale právě i asistenční psy. Sama ví nejlíp, co lidé v její situaci potřebují. Měla jsem i další poradce, například knihovnici Ivanu Hutařovou a jejího manžela, kteří byli mými prvními čtenáři a zasvěcenými rádci. Nebo kamarádku Ilonu Fryčovou, která přes zrakový hendikep vystudovala tvůrčí psaní na Literární akademii, snad i díky svému vodicímu psu Athosovi.
Julin to nemá v životě snadné, přesto je to kluk, jak má být. Jak se ti psal takový hrdina?
Vnímám Julina jako úplně obyčejného chytrého kluka, který nepodléhá žádným smutkům. V jeho rodině se žádné bolestínství nenosí. Mají dva „kluky“, Julina a Césara. A César je pro Julina opravdu spíš jako brácha než jako pes. Všichni se mají moc rádi, ale z Julina kvůli jeho velkým zdravotním problémům nikdo nedělá chudinku. A proč taky? Julin se jako chudinka v žádném případě necítí. Ze svého hendikepu často dokáže udělat i přednost. A tak ho také jeho kamarádi berou.
Po „lentilce“ přišla „psí škola“. Prozradíš nám, jaké závažné téma připomeneš malým čtenářům příště?
Mám v sobě jedno velké téma – téma přežití. Už dlouho. Zatím nevím, pro jak staré děti to bude. Ani kdy se k tomuto psaní dostanu (a jestli vůbec), jen to ve mně tak naléhavě doutná. Tak uvidíme, radši o tom víc nechci mluvit, abych tu jiskřičku třeba neuhasila.
Kluk a pes | Ivona Březinová | Ilustrace: Eva Švrčková | Albatros, 2011
