Líbilo by se Vám uhánět futuristickou krajinou v pojízdném městě? Naskočte si s Philipem Reevem do jeho příběhu Smrtelné stroje a nechte se přenést do daleké budoucnosti - někdy kolem 40. století, kdy Zemi zdevastovala atomová válka, Atlantský oceán zcela vyschl a mohutné tektonické otřesy daly vzniknout novým horským masivům.
Častá zemětřesení a výbuchy sopek znemožnily lidským osadám setrvávat na jednom místě. Proto byla města přebudována v mobilní mnohapatrové kolosy, které se posunují po vyschlém oceánském dně na housenkových pásech a z propagačních plakátů na náměstích hřímá heslo doby: „Pohyb je život!“.
Kvůli nedostatku potravin a přírodních zdrojů se města pronásledují a napadají navzájem, a připravují se tak o všechno, co se dá použít – o dřevo, uhlí, kov.
Technické vymoženosti naší současnosti jsou dávno ztraceny a pohřbeny pod sutinami poválečné zkázy. Úlomky počítačů jsou nadšeně vykopávány „archeology“ a neuměle rekonstruovány „inženýry“. A nikomu není úplně jasné, jak přesně fungují. Jsou to jen fascinující polomytické artefakty, „vyspělé technologie starověkých civilizací, které zničila Šedesátiminutová válka“. Ve futuristickém světě pojízdných měst jsou veškeré používané technologie pouze mechanické.
Do tohoto fantaskního prostředí je zasazen dost klišovitý příběh o dvou dětech, které musí zachránit svět.
Obě děti jsou (jak jinak) sirotci a („překvapivě“) se jedná o chlapce a děvče. Zkázu představuje šílený vědec, posedlý touhou po moci. Nepřipomíná Vám to náhodou Doktora No ze série o Jamesi Bondovi? Takových pocitů deja vu zažijete nad stránkami knihy víc. Reevovo vyprávění hraje nejrůznějšími reminiscencemi na známá díla a styly jako pestrobarevná disko-koule. Například postava Krutihlava připomíná něco mezi zombií a Terminátorem. Toponymie Reeva evokuje toponymii Pullmana z trilogie Jeho šerá hmota.
A v mechanických technologiích budoucnosti zachytíte echo od Julese Vernea. V jedné z kapitol se dočkáte dokonce až dickensovského vykreslení neutěšených poměrů městské chudiny a cynismu vykořisťovatelů. (Reeve ten výjev nejspíš zamýšlel jako satiru na sociální nerovnost, ale konečný výsledek je dokonalá karikatura.)
Dějové zvraty jsou tak nepravděpodobné, že připomínají brakovou literaturu.
O zběsilé úprky, efektní výbuchy a záchrany života jen o vlásek není v příběhu nouze. Bohužel ale není nouze ani o umírání, postavy Vám padají před očima jako mouchy, autor se vůbec nerozpakuje je zabíjet. Úmrtnost je v tomto příběhu tak vysoká, že knihu lze doporučit pouze starším dětem, nejméně od 13–14 let. O to zvláštnější je pak skutečnost, že morálním podtextem vyprávění má být nesmyslnost zabíjení a válek.
Všechnu akčnost a klišovitost textu však vyvažuje jeden prvek ryzí hodnoty – spisovatelova obdivuhodná a nespoutaná představivost.
Jestli jsou dějová křivka a morální poslání jednoduché a snadno čitelné, pak prostředí, které Reeve vytvořil, je přímo úchvatné, připomíná rozsáhlé plátno plné výrazných barev. Možná že nápad s pojízdnými městy je trochu „přitažený za vlasy“ (mně například vrtalo hlavou, kde města, která jsou věčně v pohybu, berou vodu), ale myšlenka o kultuře, která zapomněla své znalosti, je zajímavá.
Smrtelné stroje jsou literárním debutem Philipa Reeeva, spisovatele, který se předtím živil jako ilustrátor.
Pro velký úspěch autor napsal k příběhu tři pokračování. Když měl vyjít druhý titul z řady, mnozí si prý neuměli představit, o čem v něm chce Reeve vyprávět, zvlášť když v prvním díle zabil téměř všechny své postavy. Ale on si s tím zřejmě poradil. Druhý titul vyšel nedávno i česky – pod názvem Pomsta jednooké letkyně – a má 336 stran. Nechejte se překvapit…
Smrtelné stroje / Philip Reeve / překlad: Dominika Křesťanová / Vydala Mladá fronta 2005
Formát: 312 stran, 20x12,5cm, česky, vázaná vazba
