„Sherlocku Holmesi! Vaše pátrání je marné. Kosa tentokrát narazila na kámen. Zanechte pátrání včas, než Vás potká neštěstí. Konečně se našel někdo, kdo je chytřejší než Vy. VRAH.“ Už takovýto dopis by mohl dokazovat, že kniha, jejíž je zábavnou součástí, náleží kategorii takzvaného literárního braku.
Nebo snad ne? - Causu zkusme rozplést prostřednictvím jiné citace. Tu předchozí jsem, podotýkám, vyňal z kapitoly nazvané Létající mrtvola a následující citát z kapitoly Trápení tlusté paní, přičemž každá kapitola zároveň představuje samostatnou povídku.
Sherlock Holmes se vřítil do otevřených dveří domku, kde bylo vše rozházené, nábytek pokácený, v ložnici ležel manžel tlusté paní svázán a měl roubík. Sotva ho inspektor Lestrade osvobodil, vyskočil oknem.
„Za ním!“ zvolal Sherlock Holmes. „Musíme ho dopadnout živého nebo mrtvého!“
Tak jsme vyběhli z domu a vidíme, jak ten manžel sedl na kolo a ujíždí pryč, a když jsme se rozhlédli, tak jsme spatřili, že kousek odtud stojí u chodníku pohřební vůz s rakví, ale v tu chvíli práskl funebrák do koní a ti začali cválat a my jsme honem zezadu naskákali do toho pohřebního vozu a ten se hnal šílenou rychlostí za tím mužem na kole, ale ten jel taky šílenou rychlostí, takže jsme ho pořád nemohli dohonit, a tak jsme pořád jeli dál a rakev se natřásala a mně z toho lezl mráz po zádech! A tak jsme pořád jeli, až jsme se dostali do takového malého městečka, a tam jsme se konečně přiblížili k manželovi tlusté paní, který jel stále na kole, a funebrák vzkřikl strašidelným hlasem: „Ha, kam jedeš, ničemo?“ A ten pán od té tlusté paní se vůbec neohlédl a zvolal: „Nevšímejte si mě, jó? Já si vás taky nevšímám!“ Ale v té chvíli vytáhl funebrák pistoli a prásk! Prostřelil tomu manželovi obě pneumatiky, a ten hned spadl na kokos a funebrák se zachechtal a vtom se nadzvedlo víko rakve a ta mrtvola vyndala ruku, a jak se ten funebrák chechtal, tak ho ta ruka prostřílela skrz naskrz automatickou pistolí a funebrák se skácel na kokos, a ta mrtvola vyskočila z rakve a divoce se zachechtala a vtom uviděla toho manžela, co už přicházel k sobě. I on ji uviděl, a tak udělali prásk, prásk a oba se svalili úplně mrtví.
Tak to vidíte, a jsme v koncích. Nebo nejsme? Citováno bylo z publikace Prázdniny se Sherlockem Holmesem (1966), již vysoce stylově, a totiž imitacemi amerického komiksu, ilustroval talentovaný Dobroslav Foll (1922-1981). I díky tomuto malíři sledujeme na obrázcích zběsile pálící muže a ve sporu s nimi stradivárky pod bradou preludujícího Sherlocka. A vůkol? Vznášející se dým.
Krvavé rozuzlení případu. Kouř z pistolí učinil situaci nepřehlednou! Střílející umrlec. Muž s houslemi kráčí po stopách zločinců. Kupa mrtvol u zahrádky. Před vilou tchyně promluvily pistole! Tak psaly toho dne všechny večerníky Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.
Možná zaujme i další z ilustrací, provázející povídku Únos nebohé sirotka, a čteme pod ní: Nevinné, svedené dítě pálilo do policistů jako zběsilé. Vida; ale co teprv obsah bublin u úst zuřivě střílejících gangsterů? Je o pár uncí těžší, ničema! Škoda rány, která padne vedle, drahý Tobi. A výše zmiňovaný sirotek? Dodává krvelačně: Rozsekáme je na hadry, krásná slečno Angelino. A ta? Mrká. A obláček u rtů té dámy je vyplněn následujícím textem: Nasyp to do nich! Ať mají dost!
„Dobra“ Foll navíc zachytil „gangstera převlečeného za nevěstu a nevěstu převlečenou za gangstera“ a věru mistrně umocňuje působivost Tafelova (1929-1973) tenkrát takřka podvratného díla. - Zatímco šerif telefonuje, poznává Holmes v jeho sekretářce Angelinu Massacriniovou, čtěmež dál. „Byl bych věru špatným odborníkem, abych nepoznal vás, Angelino!“
„Jste ďábel, Holmesi.“ A místní šerif; co ten na to? „Proklatě! Radnice opět vyletěla do povětří!“
Ulicemi Peppermintu zní střelba, zvíme. Beng beng, štěkaly pistole! A jeden z lotrů káže jinému: „Spusť ty svoje řehtačky, chlapče!“ Kulky sviští zadem z vozu nebezpečného gangu a terčem je policejní auto, jehož osádka chtěla pomáhat a chránit. „Dostali mě, lotři,“ úpí postřelený na dlažbě jako v časech prohibice v Chicagu, nicméně finále vše napraví a „ostří hoši“ se samopaly jsou zatýkáni: „A žádné hlouposti, boys!“ Tak vítězí zákon, jenž dva roky předtím obdobně kráčel kiny s Limonádovým Joem! A Angelina?
Vrhá se Sherlocku Holmesovi okolo krku. „Případ byl v podstatě prostý,“ ujistí v tu chvíli všechny ten ctihodný muž. „Jen díky vám, Holmesi!“ ujistí naopak jeho Angelina, načež spatříme obraz dlouhatánské řady bulících londýnských bobíků, kteří již trčí po kotníky ve slané vodě. Veškerá londýnská policie v slzách, zvíme.
Ale tady by neměla chybět malá poznámka, a také nechybí. Hle: Zcela vpředu prchá vrah s nenápadným pouzdrem na oběti zn. Murder. K dostání v prodejnách Řempo.
A předposlední obrázek? „Lord zbrocený krví!“ A poslední? „Lord rozstřílený jak ementál! V pozadí pes baskervillský.“
O pádné finále se ale postará teprve doktor Mortimer alias synovec známého podezřelého z románu Pes baskervillský. Cituji:
Mortimer se objevil na prahu. „Pojďte k nám, doktore,“ řekla lady Anna, „můj přítel Sherlock Holmes nám vysvětlí, jak to je se sněžným člověkem.“
„Vstoupím, ale jen s krajním přemáháním, mylady. Mám o tomto pánovi poněkud jiné mínění než vy. Co byste ostatně říkala tomuto řešení?“ A dr. Mortimer rychlým pohybem vytáhl pistoli a vystřílel do Sherlocka Holmese celý zásobník.
Hlava mého přítele v lenošce bezmocně poklesla. Holmes byl mrtev a jeho nos ustřelen. Lady Anna vzdychla. Omdlela.
„Hola, hola, copak to provádíte, milý doktore?“ ozval se za námi ironický hlas.
Mortimer s kouřící pistolí v ruce se obrátil. Stál tváří v tvář živému Sherlocku Holmesovi.
„Poškodil jste, jak vidím, jen poprsí předka sira Lewise,“ podotkl můj přítel netečně.
Prázdniny se Sherlockem Holmesem vyšly poprvé v roce 1966 a jsou typickým produktem éry uvolnění okolo roku 1968.
Dobroslav Foll ilustroval pak tímtéž „amerikánským“ stylem třeba i první vydání Steklačova Žlutého Roberta v časopise Ohníček. Prázdniny sice znovu vyšly roku 1994, ale bez těchto stěží odmyslitelných ilustrací – a výtvarník Stanislav Duda je sice rovněž génius, ale v tomhle případě jen těžko mohl původní verzi přebít.
A jak vlastně Tafelova kniha v letech šedesátých vznikala? Zeptal jsem se na to svého času autorovy manželky, překladatelky Vlasty Tafelové (1929-2006), od jejíž smrti uplynulo letos prvního ledna přesně deset let. Řekla mi:
„Jednou na začátku léta přišel za manželem tehdejší šéfredaktor Světa sovětů Jan Bureš, stěžoval si, že jim přes prázdniny vždycky klesá náklad a poprosil, aby manžel něco vymyslel do přílohy pro děti. Tak se Jarda do toho dal. - To jsem byla již na volné noze jako on a trávili jsme léto u mé matky na Šumavě, kde se nám velmi dobře a v klidu pracovalo na verandě.
Jarda měl také rád procházky v lese, ale v přírodě nikdy dlouho nevydřel a táhlo jej to zase domů, k rozdělané práci. Každý týden odesílal do Prahy povídku o určeném počtu řádek, a když mu na podzim 1965 nakladatelství nabídlo knižní vydání, ještě celek z gruntu přepracoval a obohatil mnoha nápady, takže vznikla docela pěkná knížka.“
Audio: Pro rozhlas načetl redukovanou verzi knihy Petr Nárožný.
Jaroslav Tafel: Prázdniny se Sherlockem Holmesem. Ilustrace Dobroslav Foll. Státní nakladatelství dětské knihy. Praha 1966, edice Střelka, sv. 45. 41 000 výtisků. 272 stran.
