Vzpoura mozků, legendární seriál časopisu ABC jako kniha

Sedmdesátá léta minulého století a dnešní generace čtyřicátníků čeká na každé další vydání časopisu ABC, aby se dozvěděla o dalších osudech vesmírného hvězdoletu Prométheus a jeho odvážné posádce, která pomůže osvobodit Zemi od nadvlády robotů. Po více než čtyřiceti letech se Václav Šorel rozhodl příběh rozšířit a z původního komiksu ho rozvinout do podoby románu.

Dnes už legendární Vzpoura mozků byla inspirovaná nejen obavou z přetechnizované společnosti, ale i návštěvou ve výpočetním středisku, kde velkému sálu dominoval tehdy značně prehistorický počítač. Bylo to v roce 1977. Komiks se sci-fi tematikou slavil v časopise ABC mladých techniků a přírodovědců velký úspěch, proto na sebe nedaly čekat i další příběhy – historicko-fantastická Tvrz o putování astronoma Martina Hrubého z 20. století do husitské doby, Galaxia, vědecko-fantastické dílo o cestě dvou přeživších kosmonautů vesmírem nebo takřka dokumentární Operace Jericho, popisující vojenskou akci britského královského letectva při záchraně francouzských odbojářů z vězení z Amiensu.

Zájem o letectví dokázal Václav Šorel i zpracováním příhod známého pilota první světové války Biggleswortha zvaného Biggles nebo komiksem Vrabec o útěku českých pilotů do Anglie.
Zásadní komiksy Václava Šorela vydalo nakladatelství XYZ ve Zlaté knize komiksů.

Vzpoura mozků | Václav Šorel | XYZ, 2013

Václav Šorel (1937)
pracoval v letňanské Avii, kde se také setkal s kreslířem Františkem Kobíkem. Společně začali tvořit díla, která lze dnes označit za kultovní.

Ukázka z knihy:

Hvězdolet Prométheus byl připraven k poslednímu skoku a současně i k přechodu na podsvětelnou rychlost. EVA seděla za velitelským pultem. Už to nebylo ono rozevláté děvče prohánějící chodbami hvězdoletu, ale soustředěný člen posádky. Vydala pokyn záznamovému zařízení, tedy vlastně sobě, a začala vysílat zprávu
pro palubní deník.
Třináct hodin dvacet šest minut palubního času, tisící osmý den letu. Jsme na začátku posledního skoku. Po jeho dokončení přecházím na podsvětelnou rychlost. Posádka je v hibernaci. Prostorové souřadnice souhlasí, zapínám kompenzátory setrvačnosti na plný výkon. EVA pro palubní deník. Konec.

...Na začátku skoku jasně zazářila růžová barva, postupně přešla v zelenou a před opětovným objevením vesmíru se kolem lodi míhaly fialové a černé pruhy. Pak zase vzplály hvězdy a vypadalo to, jako by se hvězdolet zastavil. Samozřejmě šlo o zrakový klam. Stále jsme letěli vysokou rychlostí, přestože hvězdolet začal vůči sluneční
soustavě zpomalovat.
Protože byl Prométheus vybaven komunikačním zařízením s nadsvětelnou signalizací, EVA začala vysílat zprávu, která měla Zemi informovat o našem návratu, a byla připravena přijmout odpověď. Během prodlevy, která nutně nastala, se v křesle protáhla, jak to často viděla u lidí. Její stále zřetelnější lidské chování se nedalo přehlédnout a určitě by neuniklo pozornosti posádky, kdyby s ní ovšem byla v kokpitu a neležela v hibernačních kójích.
Okolní vesmír se tvářil lhostejně. Lhostejný byl i k Prométheu a ke všemu, co se dělo na jeho palubě. I přes snižování rychlosti hvězdolet rychle zkracoval vzdálenost k hranicím sluneční soustavy a odpověď stále nepřicházela. EVA i nadále seděla v Halově křesle, ale ve stejném okamžiku prověřovala telemetrii spojení včetně čidel na povrchu hvězdoletu.