Tématem vyprávění v knížce Tajemství proutěného košíku je neúplná rodina.
Přestože Markéta Zinnerová příběh napsala již v roce 1978, je jeho téma i dnes pořád aktuální a proto určitě osloví čtenáře. Postavy z knížky neznají mobilní telefony, počítače a různé technické vymoženosti naší současnosti, ale prožívají své životní osudy stejně jako dnešní děti.
O kom a o čem se v příběhu vypráví
Klárka žije už čtvrtý rok s babičkou Vavruškovou v Janovicích a tam také chodí do školy. Má malého brášku Vojtíška, který žije s rodiči v Praze. Rodiče si myslí, že by nezvládli starat se o dvě děti. Rodina by ale měla žít pohromadě. Klárce se stýská po bráškovi, po mámě Miriam, která je loutková herečka, po tátovi Jaroslavovi už tolik ne, protože Klárku stále napomíná a pořád chce, aby mu něco namalovala. Tatínek totiž sní o tom, že bude jednou z Klárky slavná malířka. Klárka kreslí ráda, ale jen tak pro radost, vždycky nakreslí, co zajímavého se jí přihodilo a co prožila s kamarády – takový malovaný deník.
Klárka má v Janovicích kamarády Vláďu a Tondu. Tonda je z myslivny. Vláďa bydlí hned naproti babičce Vavruškové, žije jen s maminkou Hankou a dědou Karasem. Vláďův táta Václav se odstěhoval. Má teď novou rodinu, novou ženu, čekají dítě a vyženil i syna Zdeňka, který bude od září chodit s Vláďou, Klárkou a Tondou do páté třídy v Janovicích. Zdeněk žil donedávna jen s mámou Boženou, táta se mu zabil v mlze na motorce a teď si musí zvykat na nového, rázného otce.
Vláďa nese tátův odchod těžce. Každé dítě se špatně vyrovnává s rozchodem rodičů.
Vláďa se náhodou seznámil s lesákem Ondrou. Zpočátku byl Vláďa nedůvěřivý, ale když mu Ondra daroval asi ročního jezevčíka Žuldu a svezl ho na koni, začal se s ním kamarádit a našel u něho trošku z toho, co mu chybělo po odchodu táty. Ondra učil Vláďu jezdit na koni, chytali spolu ryby, byli spolu v Praze na výletě.
Vláďa a Zdeněk mají společného více, než si myslí a než by byli ochotni připustit. Jenomže kluci nemají vůbec v úmyslu se přátelit, naopak si dělají schválnosti, hlavně Zdeněk Vláďovi a dostávají se tak z jednoho průšvihu do druhého. Nakonec je právě ty společné průšvihy sblíží. Ono není zase tak špatné mít najednou bratra, i když nevlastního a brzy budou mít i společnou sestru.
Autorka představuje zajímavým způsobem dospělé, ponechává jim jejich vlastní jména (maminka Miriam, otec Václav) a bourá klasický model rodičovství, kdy rodiče, máma a táta, vystupují jako nadřazená a neomylná autorita. Markéta Zinnerová ukazuje, že rodiče jsou obyčejní lidé, kteří mají své pocity, svá trápení, občas chybují a hlavně kdysi také byli dětmi. (např. ředitel Merunka vzpomíná na klukoviny, které vyváděl jako dítě a teď jako dospělý řídí janovickou školu, kterou kdysi sám navštěvoval.)
Na třetí generaci - babička Vavrušková a děda Karas – ukazuje spisovatelka důležitou roli prarodičů v životě dětí a rodiny vůbec. S věkem získali životní nadhled a možná právě proto mají pro svá vnoučata více pochopení než rodiče, kteří jsou věčně uspěchaní a zaneprázdnění. Zajímavým momentem je situace, kdy děda Karas zůstává po odchodu syna Václava se snachou Hankou a vnukem Vláďou. Babička Vavrušková i děda Karas mají se svými blízkými spoustu starostí, ale i tak je nenechá autorka na pochybách, že musí žít také svůj vlastní život a mají právo na osobní štěstí. “A jako děti potřebují jiné děti, aby se jim vyzpovídaly ze svých tajností, dědečkové potřebují hodné babičky, aby jim naslouchaly. A nejen naslouchaly, taky poradili, že starost se nedá lámat přes koleno a čas je ten nejlepší ranhojič.”
Dětská duše zůstává pořád stejná – technika ani civilizace ji nemůže změnit. Dnes už legendární kniha Markéty Zinnerové vypráví především o dětech, o tom, co prožívají, co je trápí, z čeho se radují, o čem sní. Každé dítě potřebuje bezpečí rodiny, lásku svých blízkých, porozumění, spoustu trpělivosti ze strany dospělých, touží po dobrodružství, svobodě, důvěře a věří na šťastný konec.
Podle knihy byl v roce 1977 natočen seriál “Tajemství proutěného košíku”.
Tajemství proutěného košíku / Markéta Zinnerová / Albatros
