Pouhých dvacet kapitol o soužití rodiny s „hudebně nadanou“ kočkou nepostrčila zkušená spisovatelka Markéta Zinnerová (nar. 1942) nikam do literárního vzduchoprázdna, naopak. Už na straně 23 nechá totiž titulní hebké zvíře obložit knihami, k jejichž ohlasu se tím pokusila připojit a které kočce Lindě předčítá malý hoch Míša.
Která díla jsou zde jmenována?
Inu, Kolářův Modroočko, Kocour Damián, neznámá mi kniha S kočkou Mourou tam a zpátky (patrně fiktivní) a televizní Puf a Muf. Kdepak, scenáristka Zinnerová (Za humny je drak, Tajemství proutěného košíku, My všichni školou povinní) se nezapře. Vždyť i jí načrtnutá maminka tu má své „televizní křeslo“!
V odkazech přímo v textu nechybí ani nejklasičtější Povídání o pejskovi a kočičce Josefa Čapka, i když je opomenuta Velká kočičí pohádka jeho bratra a zcela také chybí Mikeš, a to i navzdory tomu, že taky Linda vede s rodinou dialogy lidskou řečí. Ve skutečnosti je Mikešova absence ve výčtu dosti logická, a proč by ne? Ladovo pojetí se od Zinnerové podstatně liší. Čím?
Mnozí vzpomínáme! Když Mikeš prvně promluvil, bral leckdo nohy na ramena, ba šlo takřka o sci-fi. Zato Lindiny řeči?
Ty jsou jiného druhu. Jde o metaforu. Ta je ale nenápadná a blíží se jakémusi nepřiznanému překládání kočičí řeči i neutuchající pohádkové interpretaci veškerého běžného kočičího chování.
Řadit proto Kočku Lindu mezi „fantaskní příběhy“ a po bok Maxipsa Fíka Rudolfa Čechury, by bylo omylem. Zinnerová je realistka. A nad příhodami „její“ rodiny vzpomeneme spíš vážných souborů kočičích příhod, jak je dal dohromady James Herriot (Zvěrolékař a kočičí historky, Svoboda 1995), anebo jak je kdysi (a pozor, vůbec ne v horší kvalitě) vysílalo na náš trh nakladatelství Ivo Železný (Nejlepší kočičí příběhy, 1997, Nejlepší kočičí příběhy 2, 1999). Přiblížilo tím nezávislé kočky nejen prostřednictvím Kiplinga, Sakiho, Setona, Gautiera, Zoly, Twaina, Wodehouse či Patricie Highsmithové, ale například i z hlediska básníka Charlese Baudelaira… Pojď, krásná kočko, na mé srdce nýt…, překládal Svatopluka Kadlece… To Zinnerové veršíky, do její knihy také vřazené, jsou prostší, přinejmenším… Jsem micinka ničí/ brzy mě to zničí/ Radši chci být něčí,/ více mi to svědčí…
A zrovna tak jsou prostými i dikce a syžet. Anička a Míša najdou modroočku, ta vzápětí, i když mají obavy, okouzlí i jejich hodné rodiče, začíná s nimi žít, stává se rodině „hvězdou“, bytu dekorativním prvkem a světu… Světu dokonce na chvíli spisovatelkou, což ale vnímám právě coby slabší, snad právě Kolářem inspirovanou pasáž.
Lindinou motivací je totiž bohužel nepokrytě jen touha po slávě a nechce tvořit z nižádné niterné potřeby.
Tu slávu měla promyšlenou, a teď hurá do díla! líčí její přístup se samozřejmostí optimistka Zinnerová a Linda ještě k tomu touží psát o sobě.
Selže, většinu času se totiž její hlavička zabývá jen vymýšlením názvů onoho „slavného románu“ a mezi těmi názvy zvítězí právě Linda, poklad rodiny. Když však má dojít na vlastní psaní, výsledkem se stává jen jakési břrfrhhýpěvkkmát, jinými slovy, aniž si to dětský čtenář vůbec uvědomí, většinou zase hltá „jenom“ metaforu nasazenou na běžná utkání reálného zvířete s věcmi každodenního všedního prostoru a tedy i s klapkami psacího stroje. Kdepak tedy Mikeš.
Knížka Markéty Zinnerové má sice také charakter idyly, ale idyly postavené na nohy.
Nevznikala však také najednou, podobně jako Ladovy historky.
Na začátku stála kdysi jediná budoucí kapitola (sedmnáctá), která vyšla roku 1982 jako samostatná publikace Linda, kočka zahradní.
Krátkou pohádku ale autorka s odstupem času přepracovala a doplnila na souvislý text s názvem Každý večer s kočkou Lindou. Ani to však ještě nebyl, jak právě dnes vidíme, definitivní titul. Vraťme se k podstatě:
„Co VŠE udělat pro prostý soulad v rodině?“
Tak bych vystihl základní námět Petrou Jelenovou ilustrované knížky, jejímž antistatickým ozvláštněním se stal i tatínek s fotbalovou minulostí. A všimněme si, že toho titulní hrdinka sice dělá pro soulad dost, to skutečně podstatné však autorka pokaždé ilustruje na aktech lidí, a to jak dětí, tak i dospělých, přičemž nás (kupříkladu) nemine ani tradiční žensko-mužské dilema, totiž jestli jsou opravdu tak nutné občasné „přemísťovací nápady“ (maminka versus nábytek), anebo jde jen o bezuzdné obracení bytu vzhůru nohama (sportovní to otcův náhled na věc).
Nejen těmito prvky koresponduje Zinnerová i s knížkou britského humoristy George Mikese „Tsi-Tsa“ (1978) vydanou česky roku 1996 s titulem Číča.
Životopis kočky - v překladu Evy Marxová.
Markéta Zinnerová se ovšem celoživotně věnuje tvorbě pro děti (a připomeňme i její divadelní hru Čičihrátky, 1988), a tak v tom duchu odvyprávěla i tuhle svoji „kočkovitou“ zkušenost…
Sotva se tatínek neprozřetelně vzdálil do práce - měl dojem, že pobyt ve vysavači a mydlinkách Lindu trochu skřípl a milá číča bude alespoň chvilku sekat dobrotu - tedy jakmile se za ním zavřely dveře, Linda hup! Na psací stůl. Hup! Zpátky pro nový klobouk. Kočka spisovatelka není kočka ledajaká. Spisování na ní musí být vidět, rozhodla se.
Hlavní hrdinka románu jí byla jasná hned. Půjde o skromnou, slušně vychovanou, společenskou číču s všestranným nadáním. Čirou náhodou se jmenuje úplně stejně - upejpavě se usmála - jako autorka románu, totiž Linda.
LINDA, KOČKA DOBRODRUŽKA! nadepsala velkými písmeny. Název se jí velmi zalíbil - například pobyt s maminkou v kuchyni vyjadřoval přesně.
ZE ŽIVOTA KOČKY LINDY, napadlo ji dále. LINDA POKLAD RODINY. To bude vůbec nejlepší.
Nebo KOČKA LINDA DETEKTIVEM? - Tenhle atraktivní název opouštěla nerada, stejně jako další: LINDA HOLMESOVÁ, ale chyběla jí k nim detektivní zápletka.
Třeba ji později nějaká napadne, neviděla to beznadějně. Pro jistotu ani jeden neškrtla.
