Nový svazek ediční řady Kompletní Boříkovy příhody, který má pořadové číslo 16 a uzavírá plánovanou řadu vydání Boříkových příběhů v novém kabátě. Vojtěch Steklač nám kluky představí jako studenty elitního gymnázia. Jak už víme ze svazku 15, Bořík, Aleš, Čenda a Mirek tráví prázdniny akčně – jako detektivové vlastní detektivní kanceláře, které naoko šéfuje jejich přítel, polepšený delikvent Hugo. V Magnetickém mobilu se dozvíte o jejich dalších úspěšných pátráních a naopak o neúspěšném čelení dívčí invazi v podobě spolužaček Palhounové a Teckertové…
Nový svazek vychází v nakladatelství XYZ s ilustracemi výtvarníka, který si říká VHRSTI
První příběhy o Boříkovi začaly od roku 1970 vycházet v časopise Ohníček, kam Steklač o rok dříve nastoupil. Později vyšly v několika edicích i knižně. V roce 2006 Albatros vydal kompletní soubor jeho příběhů nazvaný Velké Boříkovy lapálie.
Vojtěch Steklač k příběhům Boříka a jeho kamarádů prozradil:
„Když jsem napsal první story o Boříkovi a jeho partě, bylo to na počátku letních prázdnin ve Znojmě. Stalo se tak už před pětačtyřiceti lety. Bořík se tehdy ještě jmenoval Michal a příběh byl o tom, jak kluci slavili Alešovy narozeniny. Tehdy jsem vůbec netušil, že mě Bořík bude provázet celým mým literárním životem. Ten zahradní altánek, porostlý révou, ve kterém jsem prvního Boříka napsal, patrně už dávno nestojí. Já přitom v psaní nekonečného Boříka stále pokračuji. Stal se mým životním průvodcem a jsem rád, že se NAKLADATELSTVÍ XYZ Boříka ujalo. Teď vybíráme jako hrozinky ty nejlepší z příběhů, ty jenž se mi nejvíc povedly a ještě k nim přibývají příhody úplně nové. No a k tomu všemu ještě patří nový ilustrační doprovod, který musím výtvarníkovi Vhrsti moc pochválit. Snad se bude nové vydání líbit i vám, čtenářům…“
Ukázka z knížky...
„A hele, Palhounka! Tak s tebou jsme původně nepočítali. Ale máš štěstí, že jsme s Hugem upekli pizzu. Kdyby šlo o řízky, tak by teď pochopitelně jeden chyběl, ale pizza se dá na šest spravedlivých dílů rozdělit. I když ty díly budou menší, než kdyby jich bylo pět,“ dodal náš šéfkuchař smutně.
Vzápětí za Alešem se z podpalubí vynořil Hugo s tácem, na kterém byla velká pizza.
„A hele, Palhounová,“ řekl překvapeně.
Hned za Hugem se vynořil Čenda.
„A hele...,“ nestačil ani doříct, protože Palhounka se namíchla.
„Co se všichni tak zatraceně divíte?! Chováte se, jako bych sem nepatřila, anebo dokonce jako kdybych tu snad nebyla vítaná?!“
V duchu jsem si pomyslel, že je to dívka nejen podrazácká, ale i přiměřeně inteligentní. Uhodila hřebíček na hlavičku.
Jestli je pravda, že člověk se dokáže ze svých chyb poučit, pak všichni kluci z naší party by si měli dobře pamatovat, že kdykoliv se na naše pracně dobyté území vplížily holky, nikdy to dobře nedopadlo a minimálně jsme se pak o to území museli s nimi dělit.
Což bylo krajně nespravedlivé, protože zatímco my jsme to území museli vydobýt, holky se na něm pouze usídlily. A to většinou dosti panovačným způsobem. Jejich vypuzení pak bylo velmi náročné, a pokud si dobře vzpomínám, tak se vlastně nikdy nezdařilo docela.
Což nás vlastně nutilo dobývat stále nová území, kde se holky ještě neusadily. Ovšem to stálé dobývání někdy člověka utahá tak, že si řekne: Tak a dost, na tohle území, třeba zrovna na tenhle hausbót, bude holkám přístup zakázán!
Uvědomil jsem si, že tuhle geniální myšlenku musím klukům okamžitě sdělit, jen co Palhounová vypadne.
Zatím se k tomu vůbec neměla. Cpala se pizzou a snažila se chovat roztomile. A jestli náhodou nevíte, jak tohle holky dělají, tak ony to dělají tak, že se snaží vlichotit těm všem, které ještě nenamíchly.
Tím pádem bylo jasné, že já s Mirkem jsme vypadli ze hry. V ní zůstali jen Čenda s Alešem a Hugem. Každému z nich lichotila spolužačka jinak.
Tak například Alešovi řekla, že ji přímo fascinuje, jakým je znamenitým kuchařem. Aleš se okamžitě pyšně nadmul. V životě jsem ho tak nadmutého neviděl, i když jsme mu s klukama říkali totéž, a nejmíň stokrát.
O Čendovi se zase ta bestie vyjádřila, že je nesmírně dvorný. To když jí upadlo sousto, Čenda jí ho podal a ona mu ho slízla z prstu jako Alík.
Zároveň tím jedním vrzem ocenila i Huga. Prý naše paluba je tak čistá, že se z ní klidně dá i jíst, a právě to je Hugova zásluha.
Jedině já, a možná taky Mirek, jsme věděli své. Jenže proti té převaze tří nadmutých holubů se momentálně nedalo nic dělat. Muselo se počkat, až Palhounová dožvaní a opustí palubu. Když se tak konečně stalo, chtěl jsem kluky a Huga seznámit se svou dobře promyšlenou myšlenkou, jenže Mirek mě bohužel předešel.
„Konečně sami! Well, well, gentlemani, nejvyšší čas vrátit se k případu paní hraběnky!“
Musel jsem ústa užuž nachystaná k závažnému sdělení, opět sklapnout.
„Takže co o případu vlastně víme, nejen z jejího vlastního sdělení, ale i z toho, co se z ní Boříkovi podařilo vytáhnout? Je tady několik zvláštních skutečností. Předně prokletí rodu Elzniců. Členové tohoto rodu dokážou velmi rychle zbohatnout, avšak vzápětí velmi rychle zchudnout. Už dvakrát se hraběnku pokoušel někdo vyloupit, avšak patrně nenalezl to, co hledal, protože nakonec nic neuloupil. Patrně to bude souviset s hraběnčiným podezřením, že je nemanželská, protože jí se, na rozdíl od ostatních příslušníků rodu, ještě nikdy zbohatnout nepodařilo. A tak ji vlastně živí pronájem přízemí malostranského domu, který se jen stěží dá nazývat palácem, a v něm jsou zřízeny sportovní potřeby.“
To, jak to Mirek shrnul, bylo naprosto vyčerpávající, a Hugo se toho okamžitě chytil.
„A ještě něco, pánové! Všechno, co Mirek říká, můžu podepsat, akorát bych ještě dodal, že hraběnce ani tak nejde o to, jestli je manželská, anebo ne, ale nejvíc ji určitě štve, že ještě nikdy nezbohatla, jak je v rodě Elzniců jinak zvykem!“
„Prima,“ poklepal Hugáčovi na rameno uznale Aleš, „rozšířil jsi spektrum našeho pátrání.“
„Ale kam?“ zeptal se nechápavě Čenda.
„Správným směrem,“ tvrdil Aleš. „Jestli chceme něco vypátrat, tak především musíme propátrat ten malostranskej palác! A najít to, co nenašla ani hraběnka Elznicová, ani ten zloděj!“
„No jo,“ řekl jsem pochybovačně, „ale dovolí nám to hraběnka?“
„Byla by sama proti sobě, kdyby nedovolila,“ pokrčil Hugo rameny. „Mirek to pěkně shrnul, a Aleš dal pátrání nový směr. Tak do toho, pánové!“
Domů jsem se vracel společně s Mirkem.
„Poslyš, Boříku, něco bych ti měl říct. Ne snad, že bych se ti chtěl omlouvat, to by mě ani nenapadlo, ale přece jen mě něco napadlo. Nezdá se ti, že když nás holky lákají do svých sítí, tak bez jakejchkoliv skrupulí použijou i všechny podrazácký metody, co je napadnou?“
„Jo,“ odvětil jsem, „tos řekl velice přesně a i mně se to tak jeví. Dokonce si docela dobře dovedu představit, že by taková jedna podrazácká holka mohla nás dva klidně rozhádat. A místo pátrání a chladnýho analytickýho uvažování bysme na sebe jen útočili, a možná i řvali.“
„Tak ona není tak špatná,“ pravil zdrženlivě Mirek. „Dokonce si o ní myslím, že není o nic horší než Teckertová.“
„Ale já přece netvrdím, že Teckertka je lepší než Palhounka. Naopak si myslím, že obě jsou stejný!“
„Myslíš zmije?“ zeptal se Mirek.
„Klidně zmije,“ potvrdil jsem mu.
„Tos mě uklidnil,“ pravil spokojeně Mirek. „Takže my dva jsme pořád nejlepší kamarádi?“
„Ale jo,“ souhlasil jsem, „pořád!“
