VHRSTI je zatím málo známý ilustrátor

vhrsti ilustrator

Tajemný český ilustrátor, spisovatel, komiksový kreslíř a scénárista se narodil v roce 1975. Roku 2005 se stal členem České unie karikaturistů a je také součástí neoficiální nové vlny českého a slovenského komiksu Generace nula. Za svou tvorbu získal mnoho ocenění, mimo jiné Cenu učitelů za přínos dětskému čtenáři za knihu Už se nebojím tmy (Mladá fronta 2007). Že je to opravdu všestranný tvůrce, dokazuje škála jeho projektů – od soutěže Dokreslete Vhrstiho 2007 přes komiksovou výstavu v brněnské tramvaji až ke strašidelnému pexesu, kouzelným omalovánkám a spolupráci s Muzeem strašidel v Plzni. Jeho veselé, barevné obrázky zná asi každý, někdo ze Sluníčka, někdo z Nového prostoru a někdo z kreslených vtípků, kterých vytvořil už opravdu hodně.

Na vašich oficiálních stránkách jsem nenašla žádnou zmínku o tom, kdo se skrývá pod značkou Vhrsti. Nějaký tip sice mám, ale přesto - prozradíte nám své civilní jméno?

Moje jméno sice není právě nejpečlivěji střeženým tajemstvím, nicméně veškerou svou tvorbu publikuji už pár let výhradně pod pseudonymem a jsem rád, že tak smím vystupovat i jako objekt tohoto rozhovoru ;-)

Ráda bych se Vás zeptala co vy a knihy? Pamatujete si tu první Nej? Měl jste jako malý čtenář svou oblíbenou dětskou knížku?

Nejútlejší dětství bezesporu nesmazatelně poznamenalo Zvědavé štěňátko Zdeňka Millera. Později to byly pochopitelně Verneovky a Mayovky. Moc rád jsem měl i Boříkovy lapálie Vojtěcha Steklače a jsem opravdu pyšný na to, že právě tyhle Steklačovy knížky můžu teď po Adolfu Bornovi sám ilustrovat.

Pokud by měl někdo zájem, tak na blogu Vhrsti  nalezne článek o tom, jaké to je ilustrovat knížku po panu Bornovi. Kromě toho tam jsou také ukázky a perličky o minulosti a budoucnosti této úžasné Steklačovy série.

TUCET400.jpg

V knize Už se nebojím tmy, které jste tvůrcem, vyprávíte příběh Štěpána a jeho medvídka Bartoloměje, kteří společně bojují se strachem ze tmy. Co vás hnalo k napsání této knihy?

Tahle knížka nevznikla ani tak z potřeby výpovědi o mém dětství jako spíš pomoc pro děti, které z něčeho – a nemusí to být jenom tma – mají strach právě teď. Jakkoliv jsem se rozhodl kreslit kluka, který mi podle mého názoru není vůbec podobný, s plyšovým medvídkem, jakého jsem nikdy neměl, stejně si všichni myslí, že jsem to já a vyprávím vlastní příběh. A já jsem to lidem přestal vymlouvat. Nakonec na tom něco bude. I já jsem byl docela bojácné dítě.

Po vaší prvotině následovala kniha Prázdniny v nebi, kde se děti opět potkají se Štěpánem, medvídkem Bartolomějem a uličnickým andílkem Vítkem. Bylo těžké navázat na první díl, který se setkal s takovým úspěchem, že jste za něj dokonce dostal ocenění? Laťka byla asi postavená hodně vysoko.

O nastavených laťkách příliš nepřemýšlím. Každou knížku, a vůbec všechno, co dělám, se snažím dělat nejlíp, jak to v danou chvíli umím. A jsem přesvědčený, že Prázdniny v nebi, které vyšly přesně rok po mé prvotině, nejsou o nic horší než Už se nebojím tmy. Spíš naopak.

Nemohla jsem si nevšimnout vaší úzké spolupráce se spisovateli Markétou Čekanovou a Zdeňkem Zajíčkem, kterým jste ilustroval knihy Dva tucty plzeňských pohádek a pověstí (RLA Stallion 2006) a Půl kopy pohádek a pověstí z plzeňského kraje (RLA Stallion 2007). Jak se vám na knihách pracovalo? Měl jste volné ruce a dostatek prostoru pro své nápady?

Ano, na těch dvou knížkách jsem spolupracoval opravdu rád a myslím, že je to na nich vidět. Ostatně obě jsou takřka vyprodané a už společně začínáme vymýšlet další.

Image   bohousek350.jpg

Tak to se můžeme opravdu těšit. Ale povězte, jaké to je kreslit pro děti? Vaše obrázky jsou někdy lechtivé až provokativní... Stalo se vám někdy, že jste to přece jen trošku přepískl a obrázek radši do dětské knihy nezařadil?


Jednou se mi to opravdu stalo. Na obálku Půl kopy pohádek a pověstí z Plzeňského kraje jsem nakreslil pivní vílu s půllitrem v ruce. Sice tam nakonec zůstala, ale ještě jsem před ní musel dokreslit skřítka, abych ten půllitr zakryl. Sklenice oroseného plzeňského na obálce knížky pohádek zkrátka nemohla projít... Tak má víla na hlavě aspoň věnec z chmelových šišek.

Trochu provokativní – i když zcela výjimečně – moje obrázky možná občas jsou, ale to hlavně proto, že se mi nelíbí, když někdo na děti dělá ťuťuťu ňuňuňu. Já je beru jako naprosto rovnocenné partnery, kteří nepotřebují žádné speciální zacházení ani jako čtenáři ani jako diskutující při mých besedách ve školách či knihovnách. Spoustě věcí rozumí třeba jinak než dospělí, ale často je chápou mnohem líp a rychleji. Pořád se od nich učím a nepřestávám je obdivovat.

Takže jsou děti vaší inspirací?

Inspirativních věcí vidím všude kolem sebe pořád plno. Je až neuvěřitelné, při kolika obyčejných situacích se mi stane, že si řeknu: Tohle by byla skvělá pohádka. Málokdy mě ale napadne si tu myšlenku zaznamenat, takže spousta pohádek zůstane nejspíš nenapsaných.

Komu se se svým novým dílkem pochlubíte jako první? Máte nějakého dvorního kritika?

Mým prvním kritikem je moje manželka. Chápajícím a shovívavým.

Jste tvůrce, který je znám nejen v krajích českých, ale také v cizině – vystavoval jste v Paříži, Barceloně, Ottavě a kdoví kde ještě. Jaké jsou zahraniční výstavy? Jsou důležitější lidé nebo exotické prostředí?

Sice by to bylo fajn, ale mezinárodní výstavy v dalekém zahraničí, kde mám třeba jenom jeden obrázek, se většinou musí obejít bez mé osobní účasti, protože pořadatelé mají málokdy prostředky na zaplacení pobytu všech zúčastněných autorů. Jinak návštěva jakéhokoliv místa je určitě na lidech. Byl jsem vloni soukromě v Řecku a byl jsem z těch lidí tak nadšený, že jsem si jednu Řekyni dokonce pozval jako kmotru Prázdnin v nebi.

Tak to sdílím váš názor, protože do Řecka se mi provdala sestra a opravdu jsou tamnější lidé srdeční, přátelští a stále mají na vše dostatek času. Prostě jižní pohoda, která by nám, uspěchaným středoevropanům také prospěla.
A otázka z druhé strany - co byste nikdy, opravdu ani kdyby na chleba nebylo, nedělal?

Těžká otázka. Hodně opatrný bych byl pravděpodobně při nabídce spolupráce od nějaké politické strany, zejména od nějaké mně nesympatické. Pochopitelně bych svou tvorbou nikdy nepodporoval násilí, rasismus a podobné věci.

Na závěr vždy své hosty žádám, aby něco vzkázali našim čtenářům. Máte také nějaké životní moudro, zkušenost nebo radu, kterou byste nám rád předal?

Svůj svět si vytváříme každý sám tím, jak ho vnímáme. To je asi největší moudro, jakého jsem se v životě dopracoval. A prakticky aplikovat se ho budu učit asi celý život.

Tak to vám přeji, aby jste svět vnímal v jasných barvách a aby vás nikdy neomrzelo kreslit pozitivní obrázky, které roznáší radost.
Mockrát Vám děkuji za váš čas a milé odpovědi.

Připravil Marťánek