Děti ji možná budou znát z několika dětských publikací, Markéta Laštuvková je ilustrátorka, která v dobách svých studií strávila tři měsíce na stáži v Austrálii v Canbeře. Narodila se ve znamení Blíženců a možná i to jí dává rozlet, nápady a energii…V současnosti se věnuje ilustracím dětských knih, básní, malbě a grafice. V roce 2009 získala cenu Albatrosu za ilustrace za rok 2008 ke knížce O pastelce bez barvy. Její obrázky jsou vzletné, plné fantazie a ponechávají čtenáři a divákovi ještě mnoho prostoru pro svou vlastní fantazii, její obrázky jsou trošku tajemné a hodně pohádkové.
Soudě dle vašich internetových stránek, referencí i ilustrací se zdá, že jste optimistka a veselá povaha? Je to tak?
Jsem radši veselá než smutná. Ale nejsem takový ten nenapravitelný optimista, dokážu se i pěkně uzavřít. Ale nikdy jsem neměla potřebu se ze špatné nálady třeba vymalovat.
Jak případně bojujete se špatnou náladou? Co vás vrátí zpátky do světa veselých lidí?
Když mě špatná nálada přepadne a nechce se pustit, jdu si zaběhat. Bydlím u obory Hvězda, běhám si tam svoje“ konzervativní“ kolečko. Tam se mi dobře přemýšlí a většinou se vrátím fyzicky vyčerpaná, že už na špatnou náladu nemám sílu. Ale ne, vážně, občas špatnou náladu mám. To se ji pak snažím pojmenovat, zviditelnit a přijít na to, kde se vlastně vzala.V jednom starším českém filmu bušila jedna dívka míčem do namalované postavy, J…tak tohle přesně nedělám, ale jistá podobnost tu je))). Ale především mě zpátky na zem vrátí děti. Nenechají mě dlouho chodit doma zamračenou. A také mám kolem sebe kamarády.
Jak relaxujete?
Relaxuji….zase běhám.)) Pak ráda čtu,v tramvaji, na zastávce, večer v posteli. Miluji zahrady, relaxuji v zahradách. Sama žádnou v současnosti nevlastním, ale vnímám je kolem sebe. Mám kamarádku architektku, se kterou začínáme navrhovat zahrady k domům, které projektuje. Také ráda cestuji. Beru si s sebou skicák a barvičky. To je pro mě asi ten největší relax.
Podle čeho vybíráte knížky, které chcete illustrovat? Máte oblíbeného autora textů?
To není tak, že bych si vybírala knížky, které chci ilustrovat. Spolupracuji s některými nakladateli, kteří mi knížku k ilustrování nabídnou. Mám radost z každé zakázky, ilustruji ráda a práci neodmítám. Bohužel jenom ilustrováním nás neuživím, dělám příležitostně i jiné práce, přesto si větší část času nechávám právě na ilustrace. Oblíbeného autora mám, vlastně autorku. Je to Martina Komárková, která napsala mimo jiné knížku O pastelce bez barvy, o které jste se zmiňovala na začátku. Právě za tuto knížku dostala cenu také Martina za literaturu. S Martinou se známe už delší dobu, její texty mi jsou velmi blízké, ilustrovala jsem pro ni knížku o tarbíkách a sbírku básní pro dospělé Prašní lidé.
Na vašich stránkách www.marketa-lastuvkova.cz je k vidění několik vašich akvarelů. Přiznám se, že mne zaujaly na první pohled asi úplně nejvíc. Dýchá z nich taková veselá barevnost, přitom to vůbec není kýčovité. Má to atmosféru… Prozraďte laikům, co je to akvarel a jak vzniká?
Akvarely jsou vodovky. Trochu lepší vodovky, než ty čínské z papírnictví. Ale nakonec i s těmi se dá docela dobře kouzlit )). Já si kupuji akvarely v prodejnách pro výtvarníky, kupuji si barvičky samostatně, v takových malých hranatých kalíškách. Ze vzorníku si vyberu právě ty barvy, které potřebuji. Pracuje se s nimi stejně jako s obyčejnými vodovkami, které děti určitě znají. Vozím je s sebou když někam jedu. Maluji si venku skici, někdy mi do nich prší, někdy nemám s sebou vodu, tak naberu do kelímku tu z bazénu nebo z moře.
Již na začátku jsem zmínila, že jste studovala také tři měsíce v Austrálii, jak na vás tato země zapůsobila.
Co vás překvapilo mile a co třeba nemile?
Je to už delší doba kdy jsem byla v Austrálii. Byla jsem tam na stáži, na tři měsíce od října do poloviny prosince. Takže jejich jaro a začínající léto. Tahle cesta pro mě byla asi dost zlomová, myslím, že teprve tam jsem našla, že krajina je pro mě zásadní. Do té doby jsem ji vnímala podvědomě. Teprve tam, když jsem chodila sama do buše, nebo jsem strávila týden na plenéru v deštném pralese, jsem se začala rozkoukávat kolem sebe. Sedla jsem v Canbeře na autobus, a když se mi podařilo nastoupit na správné straně ( v Austrálii se jezdí nalevo stejně jako v Anglii ), za chvíli jsem dojela na konec města a dál šla pěšky do buše. Krajina mě obklopila a já se na chvíli stala její součástí. Tohle jsem si přivezla s sebou domů a už mě to nepustilo. Tak tím mě asi Austrálie překvapila nejvíc, že jsem jela tak daleko, abych našla část sebe. Samozřejmě jsem chodila i do města, nebyla jsem jen v Canbeře, několik týdnů jsem strávila v Sydney. Už od začátku listopadu se za výlohami obchodů začali objevovat zasněžení Santové na saních. To mě taky trochu překvapilo, na ulici bylo 40 stupňů, ve výloze pod nulou. Australané slaví vánoce v plavkách na pláži, ale Santové v kožichu tam jezdí.
Co chystáte, jaké jsou vaše plány na léto a nejen na léto, vlastně i dále do budoucna? Na čem pracujete, co chystáte pro malé čtenáře, jaké výstavy vás čekají… prostě kde o vás uslyšíme?
Chystáme s Martinou Komárkovou pokračování knížky O pastelce bez barvy, knížku básniček pro děti a ještě další dětské knížky. Od poloviny července budu vystavovat obrazy ve Vila Baltica, je to malá moc příjemná pekárnička na Praze 7. Také plánujeme společnou výstavu s Janou Vavrečkovou. O tom kdy a kde to bude budu postupně informovat na webových stránkách.
