Známá dětská knížka. Tady ji máme. Znova. Knížka běsů i ďasíků os Radovana Krátkého s ilustracemi Miroslava Váši se jmenuje Bubáci aneb Malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel (1961) a dočkala se letos zjara reedice po... spočítejte si kolika letech (přičemž cena původního výtisku se předtím blížila na internetovém Aukru tisícovce).
Vtipný a mnoha nostalgiky léta sháněný či schraňovaný slovník nadpřirozených bytostí nemá chyb a postrádá snad jen onen papírový proužek s nápisem Kdo záložku ukradne, ať mu ruka upadne!
Jak si vzpomínám, ve výtisku, jenž jsem si jako kluk opakovaně vypůjčoval v městské knihovně, ona záložka chyběla, ale nebylo to mým přičiněním! Co však nechybělo a nechybí ani dnes, je naprosté magično, kterým encyklopedie uhrane. „Příšerně strašidelné obrázky,“ charakterizoval jsem kdysi tento svůj dojem ve čtenářském deníku. Ne, už se jich nebojím, ale stále jsem pod vlivem Vášova kouzla. A čtu.
Lesní muž (píše Krátký) byl strašidlo obrovité postavy. Přebýval v hustých černých korunách borovic, za tmavých nocí obcházel les a svítil si očima. Když ho nikdo nezlobil, býval k lidem přívětivý. Často jim i pomáhal. Nedaleko lesa Vydrholce u Koloděj je ves Blodov, jež mívala asi 12 čísel, a říkalo se jí U sedmi zlodějů, neboť tu žili lidé chudí, kterým nezbývalo, než kupovat za pět prstů a za jéžišmarjá uteč. Lesní muž jim přál a chránil je před panskými myslivci, a tak ti dlouhoprsťáci šťastně pytlačili, v pokoji líčili oka a vždy hodně ulovili.
Dolistujete-li ovšem spolku se mnou Bubáky až na stranu 165 a přečkáte ve zdraví veškeré ďasíky, běsy a děsy, narazíte na výrazný červený nápis. Zní:
Žádáme laskavé čtenáře, aby zavřeli oči a přeskočili další stránku. Jinak je může potkat nepříjemné překvapení!!!
Pochopitelně jsem ani tenkrát nevydržel a pokaždé onen list obracel krajně napjat, aby mě vzápětí pobavila černá, úplně černočerná stránka, jak od uhlí z čertovy nůše zamazaná a doplněná o stránku dřív tímto pokáráním:
„I vy neposluchové! Kdybyste byli zavřeli oči, byli byste uzřeli to, co vidíte na vedlejším obrázku. Proitože jsme však tušili, že to neuděláte, museli jsme vám tu tmu nakreslit, abyste o nic nepřišli. Snad si nemyslíte, že jsme vás chtěli připravit o nějaké důležité strašidlo? Teď mrzí nás, že jste nám nevěřili, a vás asi mrzí, že tu nic není. To je tak, když se neposlouchá.“
Taky strana 233 ovšem čeká na čtenáře jednobarevně, je pro změnu červená a čteme následující UPOZORNĚNÍ:
Před vystoupením dalších strašidel je radno obstarat si začazené sklíčko a sklenici vody, jelikož budeme pracovat s prudkým ohněm. Než si přinesete nezbytné pomůcky, malíř – opatřený azbestovým štětcem a vodovými barvami – se pokusí zahnat ohnivá strašidla do příslušných mezí, aby nedošlo k požáru a neshořelas vám tato kniha.
Načež následuje kapitola o ohnivém muži, býku, kohoutu, krocanu, psu, sudu i sloupu!
A další legrácky? Našly se, k nalezení jsou pořád a touto překrásnou knížkou zůstaly rozptýleny, takže v abecedním seznamu strašidel je třeba u písmene E zařazena Elektřina, zastupující kulový blesk alias ohnivou kouli. Ne, jiné strašidlo od E totiž autory vykutáno nebylo.
Oproti tomu ďasů od K je hned několik habadějů.
Klekánice, klemprda, koňská noha, kostlivec, koutníček, kudibal, Kordula, Krakonoš... A přece nesmí chybět ani krvavé koleno. Jelikož však autor nevypátral pražádný přízrak od G a jelikož jde o knihu hodně českou, takže ho nenapadl pták Gryf, jednoduše dotyčnou souhlásku škrtl. Tak. A Váša poblíž vyvedl v barvách „jen“ varovný galimatyáš grobiánů neboli pár zlotřilých klučinmů.
Ale u písmene P se škrtat nemuselo nic – a cituji:
Panny (mám na mysli strašidla) rozděluje strašidelný přírodopis na panny vodní, polní a lesní.
Panny polní a lesní se dále dělí na panny krotké, zdivočelé – tedy divoženky – a na panny úplně divoké a zpustlé.
Mezi ty patří jezinky, ježibaby, polednice a jiné podobné exempláře.
A jací ještě bubáci na nás z těch 368 stránek jukají?
Třeba i sám anděl, hned úvodem u A, a roku 1961 se jím ovšem začínalo s podstatně větší samozřejmostí, než by tomu bylo dnes. Anděl, byť zobrazený se zobákem, přece není bubák.
Na příslušných místech knihy je ovšem následován o dosti horší čtveřicí čert, ďábel, satan a Luciper. Listujeme a brzy nám nechybí ani bazilišek a drak a nepřijdeme ani o všemožná stvoření bezhlavá, ani o bílou, ba ani o černou paní. A následuje i černý muž, i když nikoli pod bičem otrokáře, a bílý kůň a černokněžník a čarodějnice. Ale zvlášť je ježibaba. Pak i světýlka alias bludičky (též cvendy) a bludný kořen, diblík a divoký lovec i divý muž, domácí oheň i domovníček a hospodáříček. A duch. A dušičky. Fext. Františkán. Had se zlatou korunkou, hastrman i vodník (každý má své heslo) a hejkal a (dokonce) cholera a zimnice.
Meluzína, jezinky (podle Hrubína ovšem Jeskyňky), polednice a tzv. lucek zvaný též luciš či luciáš. Mniška. Můra i upír (ach, víte, jak málo se to liší?) a vlkodlak i nemodlenka a ochechule a veškeré „pidimužstvo“ a plivník a tzv. postelníček a prašivec a rozobabel a skalní muž.
Siréna. Stodolník. Sudičky. Zmok. Inu, a spočítat a sečíst veškerá tato strašidla dost dobře nejde. Proč? Často se jedno a to samé vykutálené strašidlo vyskytuje pod více jmény a ještě jindy se jedná o mírně se lišící varianty téhož druhu. Krom toho...
Ne, vůbec se nedostalo třeba na starověkou mytologii, a tak to už bylo na každém z nás, dětí, zda budeme v bádání pokračoval i jinde a odhalíme toho... Ano, ještě spousty. Aspoň ve mně byl (takřka kryptozoologický) zájem takto šťastně roznícen a dopomohla k tomu i pamětihodná Pejmlova/Augustova kniha Draci a obři (1947). Ani tam nechybí drak a bazilišek. Kdož ví. Možná i ona původce Bubáků podnítila.
Kromě redaktorů a grafika Oldřicha Hlavsy byli ti původci jen dva. Krátký a Váša.
Radovan Krátký (1921-1973) ze Staré Hlíny u Třeboně měl v této vsi jako kluk blízko zvlášť ke strašidlům polním, lučním a vodním, ale i lesním. Jeho tatínek byl učitelem a mladík se stal po maturitě na gymnáziu (1941) hercem Pražského dětského divadla Míly Mellanové. Dočasně; roku 1942 ho potkalo totální nasazení v Linci. V letech 1945-1949 vystudoval pak češtinu a latinu a nastoupil do Československého spisovatele, ale víc mu vyhovoval Dikobraz, kde byl zaměstnán v letech 1951-1957.
V šestatřiceti odešel na volnou nohu. Překládal z latiny, italštiny i francouzštiny, mj. Voltaira, Boccaccia, Anatola France (Ostrov tučňáků, 1954), Cesara Pavese (Přijde smrt a bude mít tvé oči, 1964), Pasoliniho (Zběsilý život, 1965), Marcela Aymé (Zelená kobyla, 1966). A dokonce i Garibaldiho.
Napsal knihu Jedenadvacet senzací (1956), reportáže Na lovu mořských ďáblů (1959), veršovanou pohádku Myšulín (1964), populárně naučné Tajuplnosti, mámidla a kejkle (1964), které jsem si jako kluk opakovaně půjčoval podobně jako Bubáky; napsal i parodický Snář (1966) a populární pojednání o literárních předchůdcích dnešní sci-fi O putování na Měsíc (1967).
Dal dohromady i Prostonárodní kalendář (1968), Kocourkovské povídačky (1969) a knížku z historie pirátství Dobrodruzi pěti moří (1970), je spoluautorem známé Zemanovy adaptace verneovky Dva roky prázdnin (Ukradená vzducholoď, 1966) a jen krátká, avšak plodná byla Krátkého spolupráce s novinářem a rozhlasovým zpravodajem Milanem Šedým (1923-1970). Napsali pohádku Sášenka ztratila panenku (1957), dětský román Lodní deník... (1957) a také celoroční rozhlasový cyklus Vrabčák Pepík.
Bohužel, Milan Šedý předčasně zahynul v sedmačtyřiceti letech v Chartúmu a Radovan 30. dubna 1973, kdy mu nebylo více než jedenapadesát.
A ilustrátor Bubáků Miroslav Váša (1920-1996)?
Stejně jako Krátký pocházel z jihu, a to přímo z Českých Budějovic. Jeho výtvarné práce mají svébytnou atmosféru; měl výrazný talent. V letech 1939-1943 studoval u Františka Kysely a Jaroslava Švába na Umprum, byl (obdobně jako Krátký) totálně nasazen a později, do roku 1947 pokračoval ve studiu u Františka Tichého na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Váša ilustroval Olbrachtova Dobyvatele (1957), Vrchoveckého Hrozbu z nebe (1960), dva svazky Pitavalových Případů (1966-67), Dickensovy Nadějné vyhlídky (1965), Březovského Tajemný hrad Svojanov (1969), Karlštejnské virgilie Františka Kubky (1971), výběr Klostermannových povídek Robinzon na Otavě (1973), Případ baskervillského psa (1972) svého kamaráda Ludvíka Součka, ale také Gellnera, Haška, Mařánka, indiánské knížky Václav Šolce a v neposlední řadě četná díla cestovatele Mikeše Pařízka. S Radovanem Krátkým pak udělali knížku Pamflety (1961) a v Kanadě za ni - ještě s Oldřichem Hlavsou - obdrželi cenu Typomund. Vášovým malebným Bubákům se pak asi nejvíc blíží hrůzné ilustrace v souboru ukrajinských pohádek Zlatý střevíček (1970).
„V rozsáhlém svazku Bubáků převažuje - přes bohatou barevnost - hlas kresby, a to tím spíš, že architektura výtvarné složky knihy je stejnoměrně rozdělena mezi parodizaci hororu v cyklu celostran a bezpočet drobných ilustračních zásahů v široké emotivní stupnici,“ hodnotí legendární dílo o českých přízracích historik František Holešovský a my si dnes můžeme podchycené tu báchorky znova studovat.
Ne, není to nijak banální doplněk ke Krvavé Máry etnologa Petra Janečka.
