Pavel Weigel (26. května 1942 – 30. listopadu 2015) roce 1965 vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. V letech 1965 až 1970 pracoval jako technolog v SCHZ Lovosice. V letech 1972 až 1991 byl referentem ministerstva životního prostředí a pracoval též jako redaktor časopisu Ochrana ovzduší.
Těžiště jeho literární činnosti spočívá především v překladech, kterých knižně publikoval více než sto. Překládal hlavně dětskou literaturu, literaturu faktu a science fiction, především z polštiny a ruštiny (Stanislaw Lem, Janusz Zajdel, Dorota Terakowska, Kir Bulyčov, Sergej Lukjaněnko, Anatolij Karpov a mnoho dalších).
Pavel Weigel získal také cenu za dlouholetou činnost pro science fiction i jako nejlepší překladatel toho žánru u nás. Pracoval jako scénárista některých výstav a působil v porotách cen Magnesia Litera, Hledáme dokonalé projekty či Nadace českého literárního fondu. Byl předsedou Dozorčí rady DILIA, členem Syndikátu novinářů, Obce spisovatelů a Obce překladatelů.
Ukázky z básnického díla:
Podsvětí
Tečou tečou temné řeky
temné prameny podzemního zla
Chárón stařec pokrytý věky
přes Acheron převézt nehodláPyriflegethon – plameny kovové
každého odvážlivce zdrtí
Styx – řeka tekuté smrti
jíž bojí se i sami bohovéV závratných vírech se tu pění
Léthé – chladivá náruč zapomnění
Proti Kókýtu a smrti nejsou léky
tečou tečou temné řeky
Absolutní rým
J. Cimrmanovi
Není jenom zemská přitažlivost,
ale také ženská přitažlivost.
Nejprve tě k tomu přitáhne,
a potom tě domů přitáhne.
Daleká moře
Daleká moře si představuji jako ženy
podivuhodných tajemství jsou plny
u břehů se odívají do krajkoví pěny
a daleko od pobřeží už jen v nahé vlnyDaleká moře jsou čirá hluboká
žijící poklidně v neustálém míru
bez bouří tornád nepohod a vírů
když prudce se tu mihne ploutev žralokaa pohádka bleskově mine
Dál všude kolem na hladině
zelené vlny se neustále mění
daleká moře si představuji jako ženy
Juan, svůdce z Ameriky
inovoval svoje triky.
Místo aby mluvil hezky,
rozesílá esemesky
Juan z Jižní Ameriky.
Ludvík Souček tušil stíny
že prý tady byli jiní.
Na tom není ještě dosti,
tušil také souvislosti
Ludvík Souček nebyl líný.
Ondra Neffů od Bertramky
pilně plní knížek stránky.
Všechno, co se doví, poví
Neviditelnému psovi,
a ten o tom píše články.
Vlado Ríša z IKARIE
brázdu v poli scifi ryje.
Je to brázda hluboká,
navedl ho Gooka,
a Vlado teď scifi žije.
Jan Kantůrek, těžká váha
Zeměploše zabrat dává.
Čtyři sloni silní jsou,
i Kantůrka unesou
-což je jistě dobrá zpráva.
Monolog
Nedovedu si představit, jak budu bez Tebe žít.
Co na tom, že se nevídáme.
Přesto jsem Tvůj a vše, co mám, je Tvé,
neboť jsi mi to propůjčila
svým úsměvem, tak krásným,
že si ani nebyl vědom štěstí,
které vyvolával v mých očích.
Propůjčila jsi mi lásku – schopnost
radovat se ze světa, na kterém jsi Ty,
naději nezávislou na ničí vůli,
a obraz sebe, který plyne ve všech mých nervech.
To všechno jsi mi dala jako někdo,
kdo vytřepává ubrus z okna
a krmí tak nevědomky ptáky.
Proč Ti to vlastně píšu? Stejně vím,
že naděje, která mi zmizela před léty,
byla jen pouhou fikcí.
Vždyť každý den byl jen čekáním
na zítřek, kdy se možná rozhodnu,
že pozítří Tě snad oslovím.
Tak prošla léta – další budou stejná,
neboť mnohé se mění, jak jistě víš sama,
a spoléhat se dá jen na málo věcí.
Jednou z nich je má láska, i když nevím,
zda můžu dávat toto jméno citu,
uzavřenému do skořápky Tvých omluvných slov.
Jedno mi ale nevezmeš. Budeš žít dál
v mé mysli jako dosud. Dál budu slýchat
Tvé kroky zaznívat do svých
a vídat Tvůj bezpečný úsměv vedle svého ramene.
Budeš tedy dál žít dvakrát,
aniž se někdy setkáš se svým druhým já,
které žije v mých očích.
A tak ti děkuji za všechno, oč jsem bohatší:
Za všechna slova, která nebyla pronesena.
za všechny city, které nebyly projeveny,
za všechny polibky, které zůstaly viset ve vzduchu.
Nechci však, aby sis něco vyčítala.
Nemůžeš přece za to, že jsi někoho fascinovala,
jako slunce nemůže za to, že svítí.
Promiň, že jsem Ti psal, ale
když já si vůbec nedovedu představit,
jak budu bez Tebe žít
