Vít Janota. Vzestup a pád říše stínu

Krásný tisk, nová sbírka básníka Prahy Víta Janoty, s výtvarným doprovodem Miloslava Mouchy.

Vzestup a pád říše stínu / © Vít Janota, 2022 / Illustration © Miloslav Moucha, 2022 / Vydal www.dauphin.cz

Miloslav Moucha (*1942)
grafik, malíř, spisovatel, se narodil 25. 3. 1942 v Litvínově. V roce 1969 odešel do emigrace, žije střídavě v Paříži a Praze. Ve výtvarné oblasti je samoukem, ale díky svému talentu působil jako profesor na L´École des Beaux-Arts v Besançonu. Uspořádal na tři desítky samostatných výstav a je zastoupen ve sbírkách významných světových galerií včetně Centre Georges Pompidou a Národní galerie v Praze. Jeho tvorba má převážně meditativní charakter. Od avantgardy a konceptualismu se během 70. let trvale vrátil k malbě.

Vít Janota (*1970)
Básník, překladatel, příležitostný hráč na saxofony a klarinet. Vystudoval fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK, vystřídal různá zaměstnání a nyní pracuje jako programátor. Vydal osm básnických sbírek a svou tvorbou je též zastoupen v rozličných almanaších, sbornících a antologiích. Za knihu Víkend v jakémsi Švýcarsku byl nominován na cenu Magnesia Litera 2017 v kategorii poezie.

Ukázka:

Někdy se pod kůží dalo nahmatat
cosi hladkého a tvrdého
nějaký do masa zarostlý oválný předmět

v takových chvílích
se slova vypouštěla jako dým
jen na zapřenou sevřeným koutkem úst
a po prasklinách po tepelných tunelech
v podloží těch vět
vzlínal mráz

stávali jsme mlčky
s rukama v kapsách
s tváří obrácenou k soumraku
plni jemně nařaseného
pečlivě poskládaného vzdoru
a pokud někdo z nás
přeci jen nalezl odvahu
překročit křídou nakreslený kruh
pak jen proto
aby se naplnila slova proroků

byli jsme mladí v těch dnech
a po širokých schodištích
jsme sestupovali s hlavou hrdě vztyčenou
neboť bez ohledu na armády démonů
které již umetaly cestu
pokora nepatří k výsadám mládí

byli jsme mladí
a na prvním schodu jsme dosud necítili
onu tektonickou závrať
se kterou znavený poutník nehybně hledí
do doutnajícího kráteru osamění
se kterou špinavá klec
plná nemytých upocených těl
trhavě letí vstříc antracitové hlubině zítřka

dech ještě nebyl cítit
dezinfekčními roztoky a chirurgickou ocelí
každý krok neklesal jako batyskaf
pod nezměrnou tíhou oceánu
vždyť poznání
ke kterému jsme v naivní víře směřovali
mělo být něčím víc
než jen zelenkavým přísvitem
za obludně vypouklými skly žabích průzorů
než jen pohledem strnule upřeným
na světélkující ciferník hloubkoměru