Ivan Jefremov (22.4. 1907 – 5.10. 1972) napsal mimořádnou knihu, která byla dlouho neznámá. Přestože byla v SSSR zakázána. Později se však stala tím nejlepším, co bylo na poli světové scifi napsáno.

Jakákoli romance o budoucnosti je nevyhnutelně podmíněna. Je směšné věřit, že lidé budou mluvit a jednat přesně tak, jak je napsáno v knize. Stejně tak nemá cenu polemizovat, který rys budoucího života autor „vylíčil správně“ a který ne – o zvycích a vkusu nenarozeného dítěte se nehádáme. Nicméně skutečný, a nikoli falešný román o budoucnosti, navzdory vší své konvenčnosti, není nečinnou hrou mysli. Dějiny totiž nejsou chaosem náhod, ale procesem řízeným vnitřními zákony, a proto je možné do velké míry předvídat jeho výsledky.
Ivan Jefremov

O čem píše Ivan Jefremov?

Lidstvo již prošlo vývojovým stádiem, který Jefremov popisuje v knize „Mlhovině Andromedy“.
Metoda okamžitého překonání vesmíru byla zvládnuta, pro civilizace galaxií nastala Éra spojených rukou.
Ivan Jefremov. Mlhovina v Andromedě. Ukázka z scifi románu

Ukáže se však, že na vzdálené galaktické planetě je další lidstvo.
Jde o potomky těch, kteří se nesmířili s příchodem nové éry na Zemi a před mnoha staletími uprchli ze své domoviny. Byli považováni za mrtvé, ale jak se ukázalo, vytvořili vlastní civilizaci, která z nějakého důvodu odmítla nabídku připojit se k bratrstvu Velkého prstenu.
Kromě toho  je na tuto planetu pojmenovanou Tormance vyslána výprava pozemšťanů, aby zjistila osud odštěpené větve lidstva.

Planeta Země je mocná, bohatá, krásná. A jak to vypadá na planetě Tormance, jehož civilizace je stejně stará jako Země?
Navíc se ukazuje, že vývoj na Tormance se ubíral jinou cestou.
Po mnoho staletí existuje systém státního kapitalismu nebo mravenčího pseudosocialismu, systém oligarchické tyranie, sebeizolace a regrese.
Planetu řídí pět lidí, dále jsou tam lidé žijící krátce a lidé žijící déle. Krátce žijící jsou v 35 letech všichni zničeni. Déle žijící je využívají jako otroky.
Naši astronauti se naivně snaží změnit jejich život. Kdo ale myslíte, že nejvíc protestuje proti změnám?
Právě tito otroci, kteří jsou v 35 zabiti.
Je jasné, že jim vnutili  matrici, kterou se otroci dobrovolně a radostně řídí..

Co nám chce Jefremov připomenout?
Takový šťastný život prožívají mnozí i dnes a dobrovolně umírají.
Takový systém se nazývá FAŠISMUS, od slova „fascio“, když otroci ochraňují a brání ty, kteří je utlačují!!!

My, současníci 21.století, víme, že neexistuje a nemůže být jediná, osudově nevyhnutelná cesta rozvoje civilizace.
Pokud by tomu tak bylo, pokud by byla cesta předem určena, pak by nemělo smysl bojovat za sociální, ekonomické, duchovní osvobození – proč se snažit, když stejně bude to, co je předurčeno?
Zvířata plavou poslepu s proudem.
Evoluce má také směr.
Existuje biologický zákon, podle kterého se v průběhu evoluce v její progresivní větvi zvyšuje složitost organismů, vyvíjí se mozek, což nakonec vede ke vzniku inteligence.

V jednom ze svých posledních děl I. A. Jefremov (a je to nejen vynikající spisovatel sci-fi, ale také významný paleontolog) brilantně analyzoval důvody tohoto trendu biologické evoluce.
V přírodě není ani zlo, ani dobro, ale je zde hra sil, která pohání vývoj a nutí život, aby se vyvíjel tímto způsobem a ne jinak. Proto jsme svědci bezohledných selekcí, smrtí a likvidací miliard jedinců, nesčetnými zkouškami, nespočetými chybami a vzácnými úspěchy.
A každá chyba je utrpením a smrtí živé bytosti. A není žádná volba.

POUZE MYSL MŮŽE PROLOMIT KRUH PEKELNÉ HRY NÁHODY A UKONČIT UTRPENÍ.
JINÝMI SLOVY MŮŽE ČLOVĚK VYKROČIT Z „ŘÍŠE NUTNOSTI“ DO „ŘÍŠE SVOBODY“.

Historie planety Tormance ukazuje, jak obtížný je tento krok, jak moc je potřeba tento proces zvládnout a nebýt jeho obětí.
Tento krok nemá obdoby, protože rozhoduje o všem.
Buď prosperovat pro šťastné lidstvo, okamžitě zahynout nebo stále trpět v kruhu utrpení.

Lidé na planetě Tormance se trápí.
Výstup z pekla je nemožný bez vysokého rozvoje vědomí a vládnoucí třída se nevyhnutelně snaží jej snížit, protože jen pomocí nevědomosti, krutosti, hlouposti si může udržet svou moc založenou na útlaku člověka člověkem.

Je zřejmé, že potlačením jedince, otupením vědomí ale tormanská oligarchie brání kreativitě, omezuje vědu, zoceluje duše a tím oslabuje racionální princip, tlačí lidstvo do pekla, činí z něj slepou hračku přírodních a společenských sil. Tak začíná dlouhá a bolestivá agónie.
Tormansané vyčerpávají přírodní zdroje planety a mysl lidí je již tak omezená a depresivní, že lidé nemají čas zvládnout nové zdroje surovin a energie.
A tak postupně přichází civilizační kolaps.

Velmi silná a pravdivá fikce.
Lidské bytosti, protože jsou inteligentní, mají dva způsoby vývoje.
První je neustálý rozvoj duchovních schopností, intelektu, sebevědomí, sebekázně, který uvolňuje titánskou energii myšlení pro vědomou reorganizaci života.
Existuje však i druhý způsob – zachování rozvoje. Nevyžaduje rozvoj duchovních a intelektuálních sil, pouze předpokládá jejich nevyvinutost, a tím snadněji do ní sklouznete.

Právě mezi těmito dvěma póly vzniká akční proud v románu Hodina býka.
1. Na jedné straně lidé vysoce rozvinuté a uvědomělé společnosti Země,
2. Na straně druhé nerozvíjející se a zacyklená civilizace planety Tormance.

Jefremov poměrně snadno vykreslit společnost tormansovského typu, protože analogií je v našem životě a historii víc než dost.
Jak ale popsat strukturu budoucnosti, lidi budoucnosti tak, aby nebyli jen „modrými stíny“?
Úkol neuvěřitelně složitý, ale Jefremov se nebál obtíží. Lidé nové budoucnosti jsou pro něj jiní než dnešní lidé, ale nejsou jen tupým schématem.

Ivan Jefremov je dodnes jeden z nejlepších scifi autorů.
Jeho tři velmi uznávané knihy:
O tom, jak nelze žít je Hodina býka.
Jak je třeba žít v budoucnu popisuje román Mlhovina v Andromedě.
Jaká je obecně historie lidstva, je skvělý historický román Athéňanka Tháis.

“…I. A. Jefremov je pravým protikladem vědce kabinetního či jen úzce a jednostranně specializovaného. Sám jeho život se naprosto neodehrával v závětří. Třebaže ho paleontologie vábila už od dětských let, musil mnoho prožít a zakusit, než se mu podařilo tuto touhu uskutečnit. Revoluce 1917 ho zastihla jako desetiletého chlapce, v občanské válce ztratil oba rodiče a jeho výchovy se ujal rudoarmějský oddíl. Jefremov se jako mladík dostává k námořnictvu a na lodi proplouvá křížem krážem Tichý oceán.

V zimě pak studuje Jefremov v Leningradě svou oblíbenou paleontologii, a aniž toto studium ukončí, stává se báňským inženýrem. Později však za svoje publikované práce v oboru paleontologie je jmenován kandidátem věd. Uplatňuje se vědecky čím dál víc a za války začíná psát a otiskovat první povídky a po válce je vydává knižně. Jméno Jefremov začalo pronikat do podvědomí čtenářů.

Z předmluvy knihy: I. A. Jefremov: Mlhovina Andromedy

Jefremov / Hodina býka / vydal Torden >>
Audio knihy ZDE: https://t.me/Proudnarodnihrdosti/711
Audiokniha >>

Výpisky z knihy Ivan Jefremov / Hodina býka:

Co je nejrychlejší ve světě? Odpověď je jednoduchá: Myšlenka!

Očištění noosféry od lži, sadismu, maniakálně-zlostných myšlenek si vyžádalo ohromné ​​úsilí lidstva Země.
xxx

Štěstí sestává z: komfortního, spokojeného a svobodného života na jedné straně az přísné sebedisciplíny, věčné nespokojenosti, touhy zkrášlit život, rozšířit poznatky, posunout hranice světa…
xxx

“Neplaš se, Kimi,” přerušil mladíka učitel, “děláš chybu, když tak špatně posuzuješ předky. Právě v období Rozděleného Světa se věda stala vedoucí silou společnosti. A také tehdy se šířily podobné nespravedlivé soudy o vědeckých předchůdcích. Ale jejich ‚omyly’ závisely přece na vědecké úrovni doby, v níž žili. Jen si zkuste na okamžik představit, že objevovali stovky elementárních částic mikrosvěta a nevěděli ani, že to všechno jsou jen různé aspekty pohybu v různých rovinách anizotropní struktury prostoročasu.”
xxx

Zřejmě to byla součást psychologie lidí v obtížných epochách přechodu od nižších k vyšším formám společnosti, že víra v poctivost a ušlechtilost člověka a v jeho světlou budoucnost byla nahlodávána hromaděním lží, nesmyslné krutosti a strachu.
Pochybnosti odrazovaly ty, kteří bojovali za změnu, nebo z lidí dělaly líné a lhostejné cyniky. Jak jinak by se daly pochopit nepředstavitelné psychózy na konci VŠE – éry Rozděleného světa – které vedly ke zničení kultury a vyvraždění těch nejlepších?
Mladí lidé z éry Spojených rukou – byli nekonečně vzdáleni všemu, co souviselo s hystericky napjatou nervozitou a strachy minulých dob…
xxx

Od prvních minut po přistání na Tormans cítil zhoubnou psychickou atmosféru celou svou bytostí. Všeobecná nevraživost, nedůvěra a zejména hloupá směšná závist se potýkaly s touhou za každou cenu vyčnívat z davu.
To druhé se dalo vysvětlit pouze ozvěnou kolosálního nárůstu populace, v němž jednotlivé osobnosti ponořily se do miliard ostatních a vytvořily bezejmenný a beztvářný oceán. Psychologická atmosféra Yan-Yachu připomínala tzv. „špatnou vodu“, do které mohl plavec spadnout a v níž pocit klidu a svěžesti vystřídal odpor, svědění a nečistota. Starověcí obyvatelé Země nazývali taková místa „zlou vodou“ – ta se nacházela všude tam, kde řeky nestékaly z hor zalitých slunečním světlem, kde potoky nebyly osvěžovány čistými prameny, lesy a jasným deštěm, ale stály nehybně v bažinách, mrtvých přítocích a uzavřených zátokách, nasycené hnijícími zbytky života.

Totéž bylo možné pozorovat i v psychické atmosféře: tisíciletá stojatá voda, setrvání na jednom místě, hromadění zlých myšlenek a starých nepřátelství vedlo k tomu, že „čistá voda“, čisté city a vysoké cíle, kde nebyl „vítr“ hledání pravdy a odpuštění, prostě zmizely. Zřejmě to byl pobyt ve špatné psychické „vodě“, co vytvořilo neurčitý pocit blížícího se tragického konce.
xxx

Rozmanité strachy, pronikající takovou společnost, jsou analogické pověrčivým strachem, vznikajícím v izolovaných pozůstatcích archaických kultur, které strach před bohy nutil zabezpečovat se složitými rituálními obřady namísto uvědomělé odpovědnosti za své skutky.
“Ale vždyť to je dav!”, řekla Eviza.
„Ovšem, dav. Potlačení individuálnosti ponižuje lidi na lidské stádo, jak tomu bylo v Temných časech na Zemi, kdy křesťanská církev fantasticky vyplnila roli Satana, roztrpčila a udělala vrahy mnoha lidí…

Bohužel, hlavní náboženská kniha technicky nejvyspělejší a nejsilnější. naplněná zlem, zradou, kmenovým nepřátelstvím a nekonečným vražděním…”
xxx

Hovořil o tom, že teprve objev spirálové podoby vesmíru pomohl lidem rozřešit problém mezihvězdných letů na nekonečné vzdálenosti. O bipolárním uspořádání světa věděli matematikové už v epoše Rozděleného Světa, ale fyzikové té doby zkomplikovali celou věc naivními představami o antihmotě.

“Jen si to představte!” zvolal Kimi. “Oni se domnívali, že změna povrchového náboje částice převrátí normální hmotu našeho světa v antihmotu a že při jejich vzájemném střetnutí musí nutně dojít k dokonalé anihilaci! Dívali se na čerň nočního nebe, a nedovedli ji vysvětlit, nedovedli ani pochopit, že skutečný antisvět je právě tady vedle, černý, neproniknutelný, nezachytitelný přístroji zaměřenými na jevy našeho jasného světa…”
“Neplaš se, Kimi,” přerušil mladíka učitel, “děláš chybu, když tak špatně posuzuješ předky.

Právě v období Rozděleného Světa se věda stala vedoucí silou společnosti. A také tehdy se šířily podobné nespravedlivé soudy o vědeckých předchůdcích. Ale jejich ‚omyly’ závisely přece na vědecké úrovni doby, v níž žili. Jen si zkuste na okamžik představit, že objevovali stovky elementárních částic mikrosvěta a nevěděli ani, že to všechno jsou jen různé aspekty pohybu v různých rovinách anizotropní struktury prostoročasu.”
xxx

“Vidím, že jsem s vámi zbytečně ztrácela čas,” řekla Rodis nevybíravě, “když jste ještě nepochopil, že budoucnost může patřit všem, nebo nikomu.”
xxx

Ale filmové rekonstrukce z pozdní doby Rozděleného Světa si kladly za úkol ukázat, že veškeré lidské úsilí o vytvoření krásy, zavedení pořádku na Zemi, touhy po mírové práci a poznání přírody byly naprosto zbytečné a končily jen utrpením a ničením.
xxx

Pokud nás příroda drží v bezvýchodnosti inferna, ve stejnou dobu pozdvihuje se z něho evolucí, jde satanskou cestou nelítostné krutosti. A když vyzýváme k návratu do přírody, ke všem jejím skvělým návnadám krásy a lživé svobody zapomínáme, že pod každým, uslyšíte, pod každým kvítkem se ukrývá had. Budeme-li věrni těmto starým představám, staneme se služebníky Satana. Ale pokud se uchýlíme k druhému extrému zapomínáme, že člověk je částí přírody.

Potřebuje ji mít ve svém okolí a nenarušovat svou přírodní strukturu, jinak ztratí vše, a stane se bezejmenným mechanismem, vhodným pro libovolnou satanskou činnost. K jistině lze přejít po ostří nože mezi dvěma bludnými cestami…
xxx

Zřejmě to byla součást psychologie lidí v obtížných epochách přechodu od nižších k vyšším formám společnosti, že víra v poctivost a ušlechtilost člověka a v jeho světlou budoucnost byla nahlodávána hromaděním lží, nesmyslné krutosti a strachu. Pochybnosti odrazovaly ty, kteří bojovali za změnu, nebo z lidí dělaly líné a lhostejné cyniky. Jak jinak by se daly pochopit nepředstavitelné psychózy na konci VŠE – éry Rozděleného světa – které vedly ke zničení kultury a vyvraždění těch nejlepších?

Mladí lidé z ÄVH – éry Spojených rukou – byli nekonečně vzdáleni všemu, co souviselo s hystericky napjatou nervozitou a strachy minulých dob…
xxx

“Naši předkové se stejně mýlili a považovali mozek a psychiku za něco, co lze oddělit od těla a nelze to spojit se zbytkem přírody. Byli lidé, kteří tvrdili, že celý svět není nic jiného než výsledek lidské představivosti .

Tato myšlenka je u kořene mnoha psychologických chyb.
Mozek a psychika jednotlivce nevznikají jen tak – jejich struktura a fungování se odvíjí od konkrétní doby, odpovídající společnosti a souhrnu znalostí, kterými společnost v průběhu vývoje daného jedince disponuje.

Pouze pokud mozek emocionálně a paměťově silného člověka neustále vstřebává nové dojmy a zážitky, může překonat zákonitostní konzervativnost – a to jen do určité hranice.
Z brilantního vědce se třicet let po vrcholu své kariéry nevyhnutelně stává konzervativec, beznadějně pozadu a neschopný porozumět současnosti, protože jeho mozek je naladěn na dobu, která je nyní hluboko v minulosti.”
xxx

“Hromadná hypnóza ,” hádal inženýr.
„U nás se používá k veřejnému pokání. Biologové vyvinuli speciální zařízení ve tvaru hada, které vytváří kombinaci hudby, rytmického pohybu a světelné hypnózy.”
„Na Zemi je mnoho lidí s vrozenými hypnotickými schopnostmi. Tím, že to posílili speciálním školením, se z nich stávají lékaři, ale já jsem se tím bohužel nestal. Ale právě tento pro historika vlastně zbytečný dar se přesto ukázal jako užitečný.”
xxx

Po dlouhém ekonomickém boji města definitivně postoupila své místo soustavě hvězdicových a spirálových osad, mezi nimiž byla roztroušena informační a výzkumná střediska, muzea i domy umění. Všechno dohromady tvořilo harmonickou síť, rozloženou v mírných subtropických zónách, které jsou k obývání nejvhodnější.
xxx

Míjela jeden kilometr za druhým, sotva si všímala monotónních domů, hledala sochy a monumenty, které na každé planetě odrážely snylidí, vzpomínky na minulost a honbu za krásou. Na Zemi byly sochy velmi oblíbené a byly vždy umístěny na otevřených, osamělých místech, kde člověk vždy našel oporu pro své vize – i v dobách, kdy mu v tom bránilo hektické tempo zbytečných projektů a omezenost života. povznést se nad každodenní život. Obrovská síla představivosti!

Navzdory hladu, zimě a hrůze tato síla vytvářela obrazy úžasných lidí, ať už v podobě soch, kreseb, knih nebo hudby, a absorbovala šíři a smutek stepi nebo moře.
Představivost pomohla překonat peklo tím, že ustanovila první fázi výstupu.
Poté přišla druhá etapa – dokonalost člověka samotného, ​​a také třetí – proměna společenského života.
xxx

Tak vznikly první tři velké etapy, pro které posloužila jako základ síla představivosti. Ve městě „Herz-Der-Wisheit“ byly na náměstích a v parcích většinou obelisky nebo obrázky, které znázorňovaly hady a měly poučné popisky.

Někdy také narazil na sochy připomínající modly velkých vůdců z různých období historie Yan-Yach. Navzdory jejich odlišnému oblečení se tito vůdci podobali jeden druhému jako dvojčata, alespoň když jste se podívali na jejich výhružné, nepoddajné tváře a postoje s pevnou vůlí. Sochy, které byly jednoduše zasvěceny kráse člověka nebo nápadu, nebo možná vynikajícím výkonům, zcela chyběly.

Místy byly hromady rezavého železa, jejichž spletité zkroucení připomínalo křeče choré psychiky jejich tvůrců – šlo o zbytky předmaďarských plastik, tzv. uměleckých děl, vyrobených pro požitek jan- Obyvatelé Yach si ponechali.

Když Tschedy procházela kolem veřejných budov, neviděla žádná vitrážová okna ani fresky – panovníci se zřejmě  cítili narušeni představivostí divadelních umění, protože tato představivost zpochybňovala jejich moc nad lidskými dušemi mělká psychika, která byla pouze primitivní, znala potřeby a neviděla žádný způsob, jak dělat něco jiného, ​​mnohem snazšího vládnout.

The post Hodina Býka a Ivan Jefremov. Nadčasový scifi román o staré a nové lidské civilizaci first appeared on Čítárny.

Ivan Jefremov napsal Athéňanku Tháis jako poslední svou knihu. Je také “třetí částí” mimořádné volné trilogie, která se dá velmi stručně charakterizovat takto:

O tom, jak nelze žít je scifi-román Hodina býka.
O tom, jak je třeba žít v budoucnu, je scifi-román Mlhovina v Andromedě.
O tom, jaká je obecně historie lidstva, je historický román Athéňanka Tháis.

Přinášíme výpisky z jedné kapitoly Athéňanky Tháis, dobrodružně-filosofického románu, na kterých je vidět obrovský rozsah vědomostí Ivana Jefremova a i jeho jedinečný spisovatelský talent.
Je to delší ukázka, ale přesně na jeden dlouhý večer, protože počet slov je stejný jako počet otázek, které obsah vyvolává.

Doufáme, že zatoužíte číst celý příběh helenské hétery Thais a projít se s inteligentní kráskou barvitě podanou historii v době Alexandra Velikého (356 př.n.l. – 323 př.n.l.).
Ocitnete se v Athénách, faraónském Egyptě, v mnoha starobylých a velkolepých městech perské říše tyrana Dareiose III., kterou Alexandr Veliký dobyl a pomstil tak vyplenění Athénských chrámů v době řecko-perských válek.

Ivan Jefremov na Čítárnách >>

Výpisky z kapitoly Moudrost Eridu / Ivan Jefremov – Athéňanka Tháis

Končila teplá babylónská zima. Blížící se léto hrozilo vedry a Alexandr o sobě stále nedával vědět, Lýsippos se rozhodl podniknout cestu do Eridu! … Řeka se na jihu rozdělovala na mnoho ramen, vyschlých koryt a odboček, čímž vytvářela obrovské bažiny v délce půl tisíce stadií, doslova moře rákosí a ostřice.
Jenom velmi zkušení kormidelníci mohli v tomto labyrintu najít hlavní řečiště, které se stáčelo k západu, kde mazlavá hlína a solončak chránily východní okraj syrské pouštní stepi. Za tři dny propluli asi padesát parasangů neboli půldruhého tisíce stadií a ani na chvíli nepřirazili k břehu. Dál už tekl Eufrat širokým řečištěm na východ. Po dalších pětadvaceti parasanzích obtékala řeka ze severu kamenitou vyvýšenou rovinu, na níž kdysi stála prapůvodní starobylá mezopotámská města.

Pátý den plavby přistáli k večeru u starého, napůl zničeného přístavu na pravém břehu řeky Eufrat se schodištěm z obrovských kamenných desek. …Mohutné zříceniny a ubohé nové domky i velký zájezdní hostinec obklopovaly tři velkolepé chrámy.
Dva z nich, správněji jeden zachovalejší, připomněly Tháidě hlavní budovu Kybeliny svatyně a podobné stavby v Babylóně a Súse.
Třetí chrám se stopami častého obnovování se vyznačoval zvláštní architekturou. Jeho základy podpírala cihlami obložená podstavba se zaoblenými rohy.

Po obřadném uvítání uvedli hosty do bočního přístavku, zřejmě určeného k odpočinku a noclehům, nabídli jim ořechy, datle, med, ječné placky a mléko. Když se poutníci po umytí nasytili, vstoupil vysoký kněz v bílé říze s hustým mohutným plnovousem a přisedl si k nim na lavici, ale střežil se cizinců dotknout. Tháis si všimla, jak Lýsippos udělal ve vzduchu znamení a ukázal očima na ni…Když si mezi sebou cosi vysvětlili (Tháis pochopila, že zasvěcení orfici mají přístup k tajemstvím chrámu), vyjádřili oba ochotu dát Helénum k dispozici veškeré své znalosti.

Zavedli Lýsippa a Tháidu do dlouhé chodby, po jejíž zdi byly svisle pevne napjaty stříbrné struny různé délky. Vysoký kněz se v chůzi dotýkal některých strun a ty se rozechvívaly krásným dlouhým zvukem, který se rozléhal ozvěnou po celé kamenné chodbě.

»Tohle zní v každém člověku a spojuje různá pokolení přes propast věků,« vykládal kněz, »a šíří se dál do neznámých dálav budoucnosti. Chápete-li tento symbol, pak vám nemusím vysvětlovat druhý« ukázal kněz na hluboké příkopy napříč chodbou překryté deskami s obrazy zvířat nebo pohádkových nestvůr. Tháis to pokládala za symbol rozdělení generací temnem a nevědomostí, za cestu k úpadku člověka. Nerozpakovala se zeptat se na to Inda. Kněz se přívětivě usmál.

»První kapky deště zemi nezavlaží, ale jsou předzvěstí plodivého lijáku,« řekl druhý kněz s tmavou pletí, »vy taky jste takové kapky. Uchylme se k rozmluvě tam, kde je nerušený klid.«

Tháis si všimla obrazů zvířat namalovaných na zdech mezi sloupy: tygrů, nosorožců, divokých býků. Ale nejčastěji tu byly obrazy slonů, obrovitých zvířat známých v Mezopotámii a někdy přiháněných i do Babylónu, ale nikdy nikde nezobrazovaných. Z dvou bronzových kadidelnic stoupal těžký vonný dým a ležel v sále jako modravá mlha.

»O čem byste chtěli rozmlouvat?« zeptal se kněz s tmavou pletí, zřejmě hodnostně vyšší než majestátní vysoký Ind.

»Během několika let našeho přátelství mi má žačka několikrát položila otázky, na které jsem jí nedokázal odpovědět. Možná že vy, kteří jste pronikli do tisícileté moudrosti, nás osvítíte oba,« skromně pravil velký umělec.

»Vědění je jako majetek,« odvětil starší kněz, »nesmí se jím ledabyle mrhat. A stejně jako bohatství nebo vojenská moc, ocitne-li se v nehodných rukou, slouží hloupému vyvyšování jednoho národa a ponižování druhého.
Kromě toho, a to je velmi důležité, velké objevy, jaké například že Slunce je koule, kolem níž obíhají planety, a že také Země je kulatá, a to nikoliv plošně, a visí v prostoru, mohou rozvrátit víru v bohy vytvořené jen lidskou fantazií.

Moudrému člověku poznání nijak nevyvrátí víru ve velikost světa a účelnost jeho zákonů, které tak dobře vyciťují básníci a umělci. Zato hlupák přijde o víru vůbec a zřítí se do černé propasti nesmyslného živočišného živoření. Hloupost nevědomců je ale k něčemu dobrá: zachraňuje neopatrné hledače pravdy – lidé jim prostě nevěří nebo se jim vysmívají, jak se to stalo vašemu filozofovi Anaxagorovi, když první v Heladě učil, že Slunce je rozžhavená koule. Pro tento ‚směšný blud‘ neměla na Helény nijak významný vliv ani jeho velká myšlenka o ‚nús‘, světovém rozumu, totožná s naší filozofií, ještě předtím váš myšlenkový velikán Anaximadros tvrdil, že člověk vznikl jako výsledek dlouhého vývojového řetězu pokolení zvířat z prvotních rybovitých tvorů. Dospěl k pochopem nekonečnosti vesmíru a obydlených světů.

Pythagorův žák, lékař Alkmaión, objevil před dvěma staletími, že mozek je orgán rozumu a vnímání citů. Věděl také, že planety obíhají po určených drahách, ale i on byl vysmíván. Avšak orfické učení, svým duchem indické, jsme přejali my, Indové, nebo naši společní předkové, takže vy teď můžete bez překážek ovládnout toto vědění a nemusíte se hloupě vypínat nad jinými.«

»Mluvil jsi o posměchu,« nerozhodně začala Tháis, »my máme boha Móma, zplozence Noci a propasti Tartaru, a ten všechno popírá, všemu se posmívá a narušuje dokonce i klid olympských bohů. Tady jsem se setkala s národy, pro něž je výsměch a rozklad všeho starého, velkého a krásného přímo základem jejich existence. Vysmívají se i Erótovi tím, že si vymýšlejí všelijaké odporné kejkle a snižuji božskou vášeň na zvířecký chtíč. V jejich očích jsem já prostě nevěstka, kterou se patří kamenovati.«

„Souhlasím s tebou, pokud jde o škodlivost ignorantského posměchu,« odpověděl vysoký Ind, »ale jeho příčina není podle nás v tom, že existuje nějaký bůh výsměchu. Malé národy obývající země mezi mohutnou egyptskou a mezopotámskou říší byly vždycky porobeny. Člověk odplácí za ponížení tím, že se vysmívá tomu, kdo ho ponížil, má-li k tomu ovšem dost sil. U malých národů je lidský život nejistý a prchavý, nic u nich není trvalé, a tak se tu tedy nemůže vytvořit ani pevná víra a filozofie.«

»Mohli bychom to přirovnat k opicím,« doplnil ho starší kněz, »v naší zemi je jich velká spousta a některé se pokládají za posvátné! Opice jsou ze všech zvířat nejlínější. Žijí si bezpečně na stromech, v lesích, kde mají dostatek ovoce, a proto neztrácejí čas a nemusí vyvíjet žádnou námahu na obživu jako ostatní zvířata – tygr, který se zuřivě honí za kořistí, nebo slon či býk, kteří musí dlouho spásat trávu, aby nasytili své obrovské tělo. Ti si proto váží času a neutrácejí ho na hlouposti. Ale zahálčivé opice se rychle nasytí a pak se baví ohavnostmi. Házejí ořechy tygrovi do očí, kálejí na hlavu slonovi a potom se jim posmívají, přičemž se v bezpečné výšce mohou popukat smíchy! Cítí svou ubohost a neužitečnost a mstí se za to na ostatních úctyhodných zvířatech.«

Heléni se zasmáli, ale Ind mluvil vážně, takže Lýsippos a Tháis v rozpacích zmlkli.

…V následujících dnech se Tháis dověděla o dvanácti Nidání neboli příčinách bytí.
Každá z nich se považovala za následek předešlé a za příčinu následující. Velká příroda, jinak rodící síla Šakti, se jen nepatrně lišila od Velké matky předhelénských kultů s hlavním ženským božstvem. Šesté znamení zvěrokruhu Kana neboli Panna, představující Šakti – sílu přírody neboli Machamaju – velkou iluzi, ukazuje, že prvotní síly musí odpovídat číslu šest a jdou za sebou takto:

1. Parašakti – mohutná síla tepla a světla, z které se rodí všechno na zemi.

2 Džnanišakti – síla rozumu neboli moudrého vědění je dvojstranná: první strana Smriti neboli paměť je nesmírná síla, schopná oživovat dřívější představy a budoucí očekávání; druhá strana je jasnozření čili prozření skrze závěs Maji v čase, jehož všechny tři aspekty – minulost, současnost a budoucnost – tvoří jednotu a jenž je mnohem složitější než čas odpočítávající tlukot lidského srdce.

3. Iččchašakti – síla vůle, napětí proudů uvnitř těla, aby se splnila naše přání.

4. Krijašakti neboli síla myšlení, která je materiální a může svou energií vyvolávat činnost.

5. Kundalinišakti – životní princip veškeré přírody. Tato síla je pohyblivá, hadovitě se plazí a spojuje v sobě dva velké protiklady přitažlivosti a odpuzování, proto se jí také říká had. Kundalini je v životě rovnováhou vnitřního a vnějšího. Její postupný pohyb uvnitř člověka mu dává sílu Kamy-Eróta a vede k převtělování.

6. Mantrišakti neboli síla řeči a hudby, znaků a písma.

Z tohoto výčtu mateřských sil se Helénům nejvíc líbilo Kundalinišakti, pojem blízký jim oběma, duchem umělcům a básníkům, pojem příbuzný dialektice Herakleita z Efesu, Anaxagora a Antifónta. Lýsippos upozornil, že u moudrých filozofů židovských národů je had silou zla, která zničila šťastný život prvních lidí.

Oba Indové se usmáli a starší řekl:

»Naše posvátná kniha Aitareia nazývá vaši Gaii-Zemi Sarporadžini, hadí královnou, matkou všeho, co se pohybuje, neboť had je ve hře protikladných sil symbolem pohybu. Podle našich pověstí existovalo nejdříve plemeno hadovitých lidí neboli nagů, kterých nebylo víc než tisíc.

Teď žije nový druh lidí, v pořadí pátý, jehož symbolem je býk a kráva. Býk je posvátné zvíře u vás na Západě, kráva u nás.
Od nagů zdědil můj národ schopnost podřídit si strašlivé jedovaté indické hady. Tady v našem chrámu je nagova kněžka, která vykonává obřad políbení posvátného hada. Nikdo jiný ze smrtelníků ani nejvyšší kasty nedokáže vykonat tento obřad a zůstat naživu!«

Tháis zahořela zvědavostí a získala slib staršího kněze, že jí strašlivý obřad ukáží.

Mnoho z toho, co jim Indové vyprávěli, zůstalo pro Tháidu i Lýsippa nepochopitelné.
Obrovská délka času, který počítali od stvoření světa, byla v zásadním rozporu s výpočty egyptských, foiníckých a pýthagorovských učenců. Nejkratší čas vypočítali Židé: šest tisíc let. Podle indických údajů se první skuteční lidé objevili na Zemi před osmnácti milióny šesti sty šestnácti tisíci pěti sty šestnácti lety. Se stejně úděsnou přesností vypočetli Indové hrůzné a temné období pohrom v dějinách lidstva, které nastalo po nesmírné bitvě v Indii, kdy vyhynul výkvět lidstva před dvěma tisíci sedmi sty sedmdesáti lety. Tato doba, či jak říkali Kalijuga, má trvat ještě čtyři sta dvacet devět tisíc let.

»Jiní učenci ji počítají kratčeji,« řekl vysoký Ind, »jenom něco přes pět tisíc let.«

Lýsippos a Tháis se po sobě podívali. Takový obrovský rozdíl odporoval přesnosti předchozích ohromujících údajů.
Indové si povšimli rozpaků Helénů a dál jim vyprávěli o přesných výpočtech, k nimž došli jejich matematikové. V knize »sluneční vědy« se čas dělí zvláštním, Helénům neznámým způsobem. Jedna hodina se rovná 24 minutám Helénů a jedna minuta či vikala 24 vteřinám. Dál se čas rozděluje neustále šedesátkrát a toto dělení dospívá až ke kastě: k nepředstavitelně krátkému okamžiku, jenž trvá jednu třísetmilióntinu vteřiny. Na Lýsippovu otázku, proč byla vymyšlena čísla, která nelze změřit a dokonce ani si je představit, odpověděl Ind, že lidský rozum má dva stupně vědomí. Na vyšším stupni, nazývaném »buddhi«, je s to vnímat zcela nepatrné veličiny a poznat složení světa z nejmenších částic, středosil, věčných a naprosto pevných, i když jsou to jen částice energie.

Helénové se také dozvěděli o velkém lékaři Dživakovi jenž žil před tři sta lety a měl kámen, jímž osvětloval vnitřní orgány lidského těla, a o dalším lékaři, ten zas uměl cnránit lidi před onemocněním neštovicemi tím, že jim vtíral do malé ranky krev, kterou vzal někomu, kdo tuto nemoc přežil.

»A proč teď lékaři neužívají všude tohoto způsobu?« zvolala Tháis. »A proč vy sami o tom vyprávíte jako o něčem skoro zapomenutém?«

Starší kněz se na ni dlouho a mlčky díval a mladší rozhořčeně vykřikl:

»Tak nesmíš mluvit, krásná zasvěcenkyně! To všechno a ještě mnoho jiného je tajemství, skryté ve starých knihách. Je-li zapomenuto, bylo to z vůle bohů v karmě. Když se my, kněží nejvyšší kasty, dozvíme, že čtení posvátných knih vyslechl někdo z nižší kasty, vlijeme mu do uší rozžhavené olovo!«

»Jak se potom snažíte rozšířit vědění?« zeptala se s jistou jízlivostí Tháis. »Před chvíli jsem slyšela něco o neštěstí plynoucím z toho, že jsou lidé nevědomí.«

»Nesnažíme se vědění rozšiřovat, ale uchovávat pro ty, kterým je přisouzeno je ovládat!« odpověděl vysoký kněz.

»V jedné kastě? A co ty ostatní, ty mohou žít dál v nevědomosti?«

»Ano. A plní to, co jim bylo určeno. A splní-li to dobře, narodí se v příštím životě v jiné, vyšší kastě.«

»Vědomosti chráněné v úzkém kruhu čeká nevyhnutelně úpadek a postupné zapomenutí,« vmísil se do hovoru Lýsippos, »a uzavřené kasty se hodí k pěstování dobytčích plemen, ale ne lidí. Sparťané chtěli vytvořit odrůdu vojáků, a dokonce se jim to podařilo, ale v životě se všechno mění rychleji, než si lidé uvědomují. Vojenský způsob života dovedl Sparťany na pokraj zkázy.«

»My nemáme jednu kastu, ale mnoho kast na všechno, co je potřebné pro život člověka,« namítl Ind.

»A přesto se mi helénský vztah k lidem zdá důslednější. Vy ve svých posvátných knihách a filozofických soustavách považujete lidi za rovné bohům, ale ve skutečnosti se na ně díváte jako na dobytek a udržujete je v nevědomosti,« tvrdě trval na svém Lýsippos.

»A Heléni snad neuznávají ušlechtilý původ?« zamračil se starší kněz.

»Uznávají. Rozdíl mezi námi je jen jeden, ale zato podstatný. My se domníváme, že ušlechtilý člověk se může narodit komukoliv a že je hoden znalostí i umění a mistrovství, kterého je schopen dosáhnout a užívat. Najde-li si k sobě ženu na stejné úrovni založí ušlechtilý rod a může se to stát v nějakém athénském paláci stejně jako v rolníkově chalupě někde v Chalkidice. Tam i onde může spatřit světlo světa dobro i špatnost. Obvykle se má za to, že mimořádně krásní lidé se rodí za účasti bohů nebo bohyň.«

»Ale otroky nepovažujete za lidi a ponižujete je na úroveň dobytka!« zvolal Ind.

Tháis chtěla něco namítnout. Lýsippos ji zarazil a nenápadně jí stiskl ruku. Vstal, ponechal Athéňanku o samotě s Indy a vyšel známou cestou ke své cele a vrátil se s velkou krabicí z fialového amarantového dřeva, okovanou na růžcích zlatými plíšky. Opatrně ji postavil na osmihranný stolek a nadzvedl petličku. Objevil se podivný mechanismus – změť ozubených koleček a páček nejrůznější velikosti. Na postříbřených okrajích byla vyryta písmena a znaky.

Indové se se zájmem nad krabičkou sklonili.

»Žák pythagorejců Hérakleidés z Pontu, Aristotelův přítel, zjistil, že koule Gáie se otáčí jako vlček kolem své osy a že osa tohoto vlčka je nakloněna vůči rovině, po níž se pohybují planety a Slunce.

Tento přístroj je určen k výpočtu pohybu planet, bez čehož není možné předpovídat budoucnost ani správně plout po moři. Jeho vytvořením podal lidský rozum důkaz svého důmyslu, takže teď stačí už na všechno ostatní jenom ruce a tabulky nahrazující paměť, které jsou zakresleny na víčku. Člověk nemusí provádět zdlouhavé výpočty a může se věnovat složitým problémům.«

Překvapení kněží ztichli. Lýsippos využil jejich rozpaků a řekl:

»My Heléni, místo abychom trestali hledače vědomostí roztaveným olovem, otvíráme brány a zahrady našich akademií a filozofických škol dokořán. A vás, kteří jste začali uvažovat o světě víc než o několik tisíciletí před námi, už doháníme.«

»To je proto, že je vás málo a musíte tudíž o své žáky všemožně pečovat, aby mohli předat pochodeň vědění dál! Ale nás je moc! Kdybychom vědění veřejně vybubnovali, okamžitě ho ignoranti všelijak znesváří a zneužijí proti opravdovým učencům.
V Krijašakti a Kundalini jsme našli tajemství osobní síly a velmi pečlivě chráníme techniku jejího ovládnutí a užívání. Kdyby toto vědění ovládl člověk nedokonalé karmy, přineslo by to vzápětí neštěstí!«

A Tháis se dozvěděla o zákoně karmy neboli odplaty, před nímž Nemesis, dcera Nykty (Noci), vyhlížela jako naivní, maličká a slabounká bohyně spravedlivého trestu.

Přímo v základech světa pracuje obrovitý mechanismus, karma, jemuž podléhá všechno, bozi, lidé i zvěř. Ti musí napravovat své chyby, nedokonalosti – a tím spíš zločiny – v řadě dalších převtělení, v nichž se jejich úděl buď zhoršuje, nebo zlepšuje podle osobního a společenského chování. Lež a klam, zvláště ty zaznamenané v knihách, patří ke strašlivým zločinům, protože mají škodlivé důsledky pro mnoho lidí a mohou být odčiněny až za tisíce let. Hanobení krásy patří rovněž k nejtěžším přestupkům. Ten, kdo komukoli cokoli zakáže, bere na sebe jeho karmu, ať už je jakákoli.

»To znamená, že když zakazujete nižším kastám vědění, berete na sebe jejich nevědomost? Nevědomost miliónů lidí?« znenadání se zeptala Tháis.

Starší kněz ucouvl a z očí vysokého kněze sálal hněv.

»Vy Helénové taky nedovolíte otrokům přístup k vědění,« odpověděl starší Ind, »vás svobodných je málo a jich je hodně a pořád víc. Proto váš svět brzy zahyne, přestože vaše výboje jsou velké.«

Lýsippos musel Athéňanku zarazit, neboť se zase chystala kněžím cosi vyvracet. Tháis si uvědomila že každá víra má své slabiny, a vzdala se námitek! Kritizovat tyto slabiny je snad vhodné ve veřejné diskusi, ale ne v přátelské besedě. Místo sporu se nakonec Athéňanka odhodlala zeptat se na něco, co ji už dlouho trápilo.

»Můj učitel, velký umělec Lýsippos, mě strašně odsoudil za jeden prohřešek a rok se mi vyhýbal.
Krása je to jediné, co lidi poutá k životu a pro co si ho váží, pro co přemáhají jeho útrapy, nemoci a nebezpečenství. Lidé, kteří krásu ničí, kazí nebo se jí posmívají, nemají právo na život. Ty je třeba ubíjet jako vzteklé psy, nositele nevyléčitelné nákazy. A umělci jako kouzelníci krásu tvoří a nesou za ni větší a hlubší odpovědnost než my, nevidoucí, neboť mají pronikavý zrak. To mi řekl Lýsippos před třemi roky.«

»Tvůj učitel má naprostou pravdu a je plně ve shodě se zákonem karmy,« prohlásil kněz s tmavou pletí.

»Z toho tedy vyplývá, že mě čeká strašlivý trest v tomto i v budoucím životě, protože jsem zničila nádherné paláce v Persepoli?« smutně se zeptala Tháis.

»To jsi byla ty?« Indové si se zájmem prohlíželi svou návštěvnici. Po dosti dlouhém mlčení promluvil starší kněz a jeho pádná a přesvědčivá odpověď jí přinesla ulehčení:

»Ti, kdož prahnou po moci, kladou důvěřivým lidem nástrahy. A nejenom důvěřivým, neboť my všichni, malí i velcí, toužíme po zázracích, a proto nás láká všechno neobyčejné. Ti, kdož chtějí ovládat myšlení lidí, kladou nám nástrahy svými hříčkami čísel, znaků a formulek, sfér a zvuků a vydávají je za klíč k vědomostem. Ti, kdož touží ovládat city, zvláště davu, jako jsou despotové a politici, budují obrovské paláce, které deptají lidi a ohromují jejich city. Jakmile člověk podlehne této nástraze, ztrácí svou osobnost a důstojnost. Paláce v Portipoře, jak říkáme Persepoli, jsou taková nástraha. Tys to zřejmě vycítila a stala ses nástrojem karmy, tak jako něhdy trestající zlo slouží dobru. Já bych tě Lýsippova obvinění zbavil.«

»Já už to sám pochopil a odpustil jsem jí,« souhlasil s ním sochař. »A proč jsi mi to takhle nevysvětlil?« vytkla mu Tháis.

»Nepochopil jsem to rozumem, ale citem, slovy nám to vysvětlili teprve oni, kteří znají karmu, naši učitelé z Indie,« Lýsippos se uklonil a po asijském způsobu si dal ruku na čelo.

Nato se kněží uklonili ještě níž.

…»Říkali jste nám,« začal, když všichni čtyři znovu usedli v okrouhlém sále, »že ve vědění je spasení. Podle vás by nebyla ani nepatrná část toho utrpení, které je dnes ve světě, kdyby se lidé víc zamýšleli nad neštěstím způsobovaným nevědomostí. Toto naprosto správné tvrzení se u vás dobře snáší s nelidskými zákony o tajemství vědění. Ale vedle rozumu jsou také city. Co víte o nich? Co dělat s Erótem? Velký sochař, tvůrce sochy, kterou získal váš chrám, hyne láskou.«

»Máš-li na mysli bohyni noci Ratri, nepatří chrámu a je zde jenom přechodně na cestě do Indie.«

»U nás je považována za bohyni měsíce, zdraví a mladých žen, podobnou Afrodítě,« řekla Tháis.

»Naše bohyně lásky a krásy Lakšmi je pouze jednou světlou stranou božstva. Jeho černou stranou je bohyně zkázy a smrti, trestající Káli. Dříve, v dávné minulosti, kdy každé božstvo projevovalo člověku přízeň i nepřátelství, splývaly obě strany v podobě bohyně moci Ratri, a tu uctívám já,« vysvětlil kněz s tmavou pletí.

»Jak můžeš uctívat pouze ženskou bohyni, když vaši bozi posílají nebeské krasavice, aby zlomily přílišnou moc mudrců?« zeptal se Lýsippos. »V tomto ohledu mi vaše náboženství připadá jednak vznešené, protože klade člověka na stejnou výši jako bohy, jednak nízké, protože jeho božstva využívají krásy jako zbraně k nedůstojnému pokoušení.«

»V takovém pokoušení není nic nedůstojného,« smál se kněz, »člověka přece nesvádí nějaká obyčejná jakšini, démon smyslného chtíče, ale sluneční krasavice, vzdělaná v umění i vědách, asi jako ona,« ukázal očima na Tháidu.

Rozvernost, kterou musela dlouho potlačovat, Tháidu pojednou strhla a ona vyslala ke knězi žhavý, dlouhý pohled.

»O čem jsem to mluvil?« třel si kněz čelo ve snaze rozpomenout se.

»Existují dvě cesty zdokonalení a zušlechťování, obě jsou tajné.
Jednou cestou je asketismus, naprosté zřeknutí se všech přání, hloubání, které spojuje nižší vědomí s vyšším. A především potlačení i nejmenšího pomyšlení na to, čemu vy říkáte Erós. Tady žena svým působením muže silně ohrožuje!«

»Jako u Židů, u těch je žena příčinou prvotního hříchu, vyhnání z ráje a jiných pohrom.«

»Ne, to ne. Kromě toho, jak vidět, neznáš jejich náboženství do hloubky, to si vzalo mnoho z babylónské moudrosti, a neznáš ani kabalu.
Tak jako u nás ve filozofických výšinách posvátných Upanišád neexistuje osobní bůh, ale jenom Parabráhman – realita všeobsáhlého Vesmíru, tak ani v kabale neexistuje strašlivý osobní Jehova, ale En Sof, nekonečné a neohraničené bytí.
Pravda se zjevuje prostřednictvím nahé ženy, skrývající se pod jménem Sefiroth. Sefiroth spolu s moudrostí Chochmou, mužským principem, a ženským rozumem Binou, tvoří trojici neboli Koronu, Kether, vrcholek Pravdy.
Ženy nemají zakázán přístup do svatyň.
Dívky kadešim jsou ve své nahotě posvátné, jsou zasveceny bohu stejně jako naše chrámové tanečnice, foinické a babylónské chrámové ženy, nemluvě uz o vašich služebnicích Afrodíty, Rheie a Démétry.
Vsechny staré kulty pocházející ze stejného základu a směřující ke stejnému cíli mají mnoho společného.«

»A proč tedy zuřiví židovští kazatelé o nás vykřikují, že jsme modloslužebníci, a nenávidí naše zákony a ustanovení?«

»Existují spisy elohické, které se vyznačují vysokou moudrostí, a pak o pět století později sestavené spisy o všemohoucím jediném Bohu, jenž se zabývá výhradně lidskými záležitostmi jako vrchní správčí Země.
Je to náboženství sledující jediný cíl: zachovat starý a nepočetný národ, obklíčený nepřáteli.
Právě především u nich najdeš pojem hříchu, jaký neznáte ani vy, Heléni, ani my, Indové. Přirozené určení lásky, totiž zachovat lidský rod, je u nás posvátnou povinností člověka.
Ani v nejdávnějších dobách nebyly u nás ženy nikdy odděleny od mužů a byly stejně jako oni svobodné. Tak je psáno v našich posvátných védách.
Jak bychom mohli považovat za nečistou vášeň, přirozenou jako sám život, v jejímž žáru se rodí budoucí pokolení?«

»Proč potom vaši bohové pomocí vášnivých apsar, nebeských hetér, brání mudrcům, aby se povznesli do nejvyššího světa?« ukázala Tháis vzhůru a vyvolala úsměv obou kněží.

»Nejvyšší svět se tak nazývá nikoli proto, že je někde nahoře, my tím označujeme, že je hodnotově vyšší než všechno kolem něho,« vysvětloval kněz s tmavou pletí, »ale začal jsem ti vykládat o různých cestách k dosažení dokonalosti. První cestou, opakuju, je cesta jasného myšleni – potlačení všech tělesných tužeb, dokonce i touhy po dalším trvání života. Avšak staří obyvatelé Indie s tmavou pletí, k nimž patřím i já, vypracovali jinou cestu, která tvoří filozofický počátek veškerého indického myšlení a současné době nevědomosti, závisti a hněvu, nazývané Kali-juga, velmi dobře vyhovuje. Obsahuje nejhlubší poznání a největší umění, jak ovládat síly lidského těla. Nazývá se tantra. Její podstata je krátce vzato v tom, že člověk musí všechny hlavni životní tužby žít co nejintenzivněji, aby je co nejdříve překonal a osvobodil se od nich.«

»A ty jsi stoupenec tantry?« zeptala se Tháis.

Kněz přikývl.

»A zbavil ses svodů a tužeb?« Podívala se na něj tak, že všechny svaly jeho mohutného těla se napjaly. Nadechl se zhluboka a pokračoval:

»Tantra nezavrhuje tužby, zvláště ne Eróta, neboť ho považuje za hybnou sílu života a vidí v něm možnost duchovního povznesení. A my nikdy neodmítáme pomoc jinému při takovém vzestupu výš, protože máme na paměti Bráhmův příběh.«

Ind jim vyprávěl rozkošnou legendu o lásce nebeské apsary k hlavnímu bohu indické trojice Bráhmovi Jsa ponořen do rozjímání a sebezdokonalování neodpověděl na její toužebné volání. Tu ho apsara proklela a předpověděla mu, že věřící ho budou uctívat méně než ostatní bohy. Bráhma se odebral k druhému bohu trojice Višnovi a ten mu vysvětlil, že se dopustil těžkého přečinu, jehož důsledků se může zbavit jen tím, že se stane apsařiným milencem, a ještě dalšími třiceti pokáními, aby se očistil, neboť žena je největší klenot a účinné ruce přírody – Šakti. Muž, jenž odmítne vášeň kterékoli ženy, dopouští se těžkého přestupku. Proto stoupenci tantry uctívají Šakti a v Erótu jsou velmi zkušení.

»I muži i ženy?«

»Samozřejmě!« odpověděl kněz. »Nestačí jen přání, je třeba činu. Dva, kteří se chystají k onomu obřadu, musí oba nebo alespoň jeden z nich projít dlouhou tělesnou a citovou přípravou, chtějí-li dosáhnout velkého duchovního povznesení a zbavit se nízkých prchavých žádostí.«

…»Když tantra tak mocně ovlivňuje city, srdce a tělo člověka, uměl bys vyléčit mladého umělce z přílišné a beznadějné lásky k mé přítelkyni?«

»Umělci jsou uprostřed mezi stoupenci asketismu a tantry.
Básnická duše se nebojí pokušení, protože spočívá v lásce, která je touha, a toužit znamená doufat v pokračování života. Opravdová poezie odvrhuje všechno falešné, a tím se podobá askezi, ale zároveň se spaluje v Erótových plamenech lásky k milované nebo k Múze. Tato rozdvojenost umělců ztěžuje léčení. Nicméně, pokusíme se.«

»V čem spočívá léčení?«

»Každá myšlenka, soustředíme-li k ní usilovně pozornost, se projeví navenek. Silné přání má svůj nezbytný důsledek.«

»Máš na mysli setep-sa, hypnózu?«

»I tu. Avšak u umělce je nejdůležitější zaměřit jeho žádost ke Khado-Lilit, ukrytou v srdci každého muže. Tak jako vy, Heléni, i my máme báji o několika lidských pokoleních, která žila před těmi dnešními. Heléni věří v lidi zlatého, stříbrného a bronzového věku, což svědčí o jednotném původu mýtů. Ale je tu jeden podstatný rozdíl: my považujeme dřívější lidi za bytosti nebeštější, vy naopak za pozemštější, než jsou dnešní, a tudíž za méně dokonalé.«

»Nemáš pravdu, kněže,« přerušil ho Lýsippos, »cožpak Titáni a Títánky byli horší než dnešní lidé? Prométheus a jeho druhové se obětovali, aby zbavili lidi nevědomosti.«

»A jenom jim připravili víc utrpení z poznané odpovědnosti, protože je obdařili snem o svobodné vůli, ale nezbavili je tíhy nesvobodného života,« dodal vysoký kněz.

»Podle našich mýtů požírá Kronos své děti, které mu zrodila Rheia-Gáia. Úranos je rovněž zabíjí.
Jinak řečeno, čas a nebe stírají z tváře země plody své. Znamená snad tento mýtus, že země, příroda neboli Šakti je neschopna stvořit lidi rovné bohům?«

»To znamená, že lidstvo musí koneckonců zdokonalovaním svého poznání a svého vývojového vzestupu samo sebe přetvořit. Naše staré spisy hovoří o někdejších pokoleních lidí – duchů. Nebudu mluvit o třech prvních, jsou od nás nesmírně vzdálena. Bezprostředně před námi žilo čtvrté lidské pokolení s nádhernými ženami nebeského původu. Židovská mytologie neuznává různá, po sobě jdoucí pokolení ale jen jednou stvořený pár lidí, stejných, jako jsou dnešní. Ale i podle jedné jejich báje prý první člověk, Adam, měl před lidskou ženou Evou už jinou – Lilit. Báje z ní udělala zlého démona, sice krásného ale všemožně ubližujícího Evě, až poslal Bůh tři anděly a ti vyhnali Lilit do pouště.

Indické Lilit jsou úplně jiné. Také umějí létat ve vzduchu, ale jsou k lidem bezmezně dobré. Královna všech těchto pražen, kterým říkáme khado, se jmenovala Sangie khado a byla nad pomyšlení krásná. Na rozdíl od apsar neměly khado rozum, ale jen city. A sen o krásném lidském těle a nadlidské Erótově schopnosti přetrvává u nás jako vzpomínka na tyto Lilit.«

»Slyšela jsem od Orientálců vyprávět legendu o peri, nebeských krasavicích, zrozených ohněm. Také létají ve vzduchu a občas se skloní k některým vyvoleným smrtelníkům,« řekla Tháis, neboť si vzpomněla na svůj pobyt u jezer poblíž Persepole.

»Je to nepochybně rovněž ohlas vzpomínky na Lilit,« souhlasil s ní starší kněz, zjevně se vůči Tháidě choval stále pozorněji.
»Naším úkolem je vyvolat tuto vzpomínku v umělcově duši, ovládnout ji a všechno další už svěřit obzvlášť dovedným posvátným tanečnicím, aby ho zbavily ničivé vášně k modelce, která s ním nemíní spojit svůj osud!«

»Děkuji ti, Lýsippe. Když jsi se mnou, nebojím se, že pochybím,« řekla Tháis na rozloučenou, »to asi dělá tvá moudrost…«

…»Být moudrý, Athéňanko, je málo příjemné. Moudrých proto nebývá mnoho.
Moudrost pozvolna zraje v tom, kdo nepodléhá chvále a odmítá lež.
Uplývají léta a ty pojednou zjišťuješ, že už nemáš někdejší touhy, a uvědomuješ si, jaké je tvé místo v životě. Člověk má menší nároky, je opatrný a váží důsledky svých činů, což znamená, že je – moudrý.
To není štěstí, jak ty to poeticky chápeš, vůbec ne. Lidé s oblibou překonávají úzkost a hněv písněmi a tanci, aniž vědí cokoli o jejich podstatě.
Je třeba hodně hloubat, takže pravým jazykem moudrosti je mlčení.
Lidé čistého srdce to dobře vědí.
Nemoudré je říkat pravdu lidem, kteří mají raději zázraky a chtějí dosáhnout cíle nejkratší cestou. Taková cesta vsak neexistuje. Je totiž jenom postupný vzestup.
Ale poslouchej, co ti teď prozradím, je to jedna z největších moudrostí: obdiv zničí zaručeně a rychle každého.«

»Máš na mysli obdiv k ženám?«

»V žádném případě. To je přirozené uctívání krásy a Eróta. Já mluvím o pochlebování králům a vojevůdcům, v jejichž rukou jsou osudy lidí, lhostejno zda nadlouho nebo krátce.«

»A myslíš přitom na Alexandra?«

»Vžij se na okamžik do člověka, jehož uctívají miliony nejrůznějších lidí, pravdomluvní i lháři, duše čestné i otrocké, statečné i zbabělé. Musel by mít vskutku božskou sílu, aby nepodlehl a nezradil své sny.«

»Lze se zpronevěřit vlastnímu osudu?«

»Zrádce vlasti odsuzují všechny národy právem k smrti.
Ale proč lidé nechávají bez povšimnutí zrádce vlastní duše?
Takoví zpronevěřilci přece už nemají schopnost žít v pravdě. Na takového člověka se nelze v ničem spolehnout. Kráčí od špatného k horšímu a zlo v něm neustále narůstá. Kdo je nečestný, ztratí brzy všechnu důstojnost.
Hodně se mluvilo o mé čestnosti. Snažím se nikdy nevyzradit tajemství a nepídím se po tom, co mi lidé nehodlají říci. Velký zločin vyrůstá z řetězu malých chyb a přestupků, a velkého, bohům rovného důstojenství dosahuje člověk tím, že dokáže být zásadně zdrženlivý a ovládá sám sebe.«

»A ty si myslíš…«

»Posuzuj jenom sebe, i to je nesmírně těžké, ale při posuzování velkých a tím spíš vynikajících lidí to přenech času a lidem.
Nestačí jednat správně, je také zapotřebí vědět, kdy správný čin vykonat. Nemůžeme nasednout do loďky, která už odplula, nebo do té, která ještě nepřiplula.
Vědět, co dělat, to je už půlka všeho, ale druhá půle je, víme-li, kdy svůj čin uskutečnit.
Každá věc na světě má svůj čas, jenže lidé ho obvykle nevystihnou…«

…Po několika dnech jejich pobytu v chrámě Eridu zavanul horký západní vítr.
Tháis v té dusné noci špatně spala. Vítr ze syrské stepi dul s rozčilující jednotvárností, hvízdal skrze nesčetné otvory a okénka na chrámových půdách a způsoboval tělesnou malátnost a duševní stísněnost. Vanul i příští den, aniž zesílil nebo zeslábl. Athéňanky se zmocnila melancholie.
Zdálo se jí, že žije zbytečně: pořád jen vzpomínat na ty, kdo odešli, hluboce utajovat svou lásku, nekonečně čekat na Ptolemaia, starat se o velký dům a ochraňovat společné bohatství, ve skutečnosti podíl z pokladů ukořistěných ve válce.
Mohla je rozmnožit. Ale proč?
Mohla… mohla hodně, ale stále před ní vyvstávala otázka: proč?
Unavilo ji snad její ustavičné nadšení, s nímž se do všeho vrhala, nebo její výbušná přecitlivělost?
Možná že nepozorovaně zestárla a už se nedokáže jako dříve nadchnout, jezdit na koni s větrem o závod, zadržovat slzy nadšení při pohledu na krásu nebo naslouchat se zatajeným dechem vyprávění a písním.

The post Jefremov a Athéňanka Tháis. Výpisky z jedinečného historického románu first appeared on Čítárny.

Román Mlhovina v Andromedě je někdy označován za novou komunistickou utopii. Samozřejmě tomu tak není, protože Ivan Antonovič Jefremov (1907 – 1972) román koncipoval jako syntézu humanistické filozofie a vědeckého předvídání možné budoucnosti pozemské civilizace. Jde o čistě kosmický román nejen svým námětem, ale i rozsahem problémů, které jsou v něm nastoleny.

Román byl napsaný v letech 1955-1956 o samotě na chatě u Moskvy.
Jefremov hodně pracoval. Téměř každý den napsal 8-10 stran textu. Při psaní knihy často obdivoval noční oblohu kvalitním dalekohledem, kde čas od času hledal nejbližší galaxii, která nakonec dala románu jméno. Mlhovina Andromeda.
Sám několikrát vzpomínal, že ta doba byla jedna z nejšťastnějších v životě.
Román vyšel v roce 1957 v populárním časopise Technika mládí a později díky v nakladatelství Mladá garda.
Kniha se stala se velmi populární a byla přeložena do mnoha cizích jazyků.

Mlhovina v Andromedě je kniha o budoucnosti, o které každý normální člověk intuitivně sní.
Jefremov v náboženské, filozofické a společenské rovině popisuje formou románu vědecky podloženou předpověď budoucnosti. Popsal jednu z jejích možných variant, aniž by předstíral, že jde o nějakou novou ideologii nebo nový náboženský kult.

Hlavní dějovou linkou je popis cesty mezihvězdné lodi Tantra.
TA přistane na neznámé planetě obývané strašlivými medúzami. Průzkumníci zde objevili další hvězdnou loď – “Sail”, která byla před mnoha lety považována za mrtvou. Posádka “Sail” zmizela. Tajemní obyvatelé nového světa se snaží zabránit lidem, aby ze „Sail“ do „Tantry“ přenesli zásobu paliva, která je nezbytná pro návrat na Zemi.
Erg Noor, vedoucí mezihvězdné expedice, se nakonec rozhodne ulovit obludnou medúzu.
Jefremov popisuje, že navzdory rozvoji vědy a techniky musí průkopníci a cestovatelé vždy očekávat nejrůznější rizika a nebezpečí. Nejdůležitější roli přitom bude vždy hrát základní lidské vlastnost – připravenost k sebeobětování.

“… V branách temnoty, v mracích mlhy vznikl pohyb formy, pro lidskou fantazii nevysvětlitelný a o to děsivější. Už to nebyl ten známý tvor ve tvaru medúzy: v šedém polostínu se pohyboval černý kříž se širokými laloky a konvexní elipsou uprostřed. Na třech koncích kříže byly čočky, které se leskly ve světle reflektoru, který se prodíral mlhou vlhkých par. Základna kříže byla pohřbena v temnotě neosvětlené hlubiny půdy.

Jefremova vize Planety lidí:

Planeta Země je v knize popisována jako místo pobytu pro lidi, kteří dosáhli vysokého stupně rozvoje vědy a techniky, a co je mnohem důležitější, vysokou úroveň sociálních vztahů a osobní odpovědnost členů společnosti.
Jefremovova úvaha nás vede k tomu, že až si lidé uvědomí své místo ve světě, vztah individuální a společného, spolu s přijetím myšlenek humanismu, může se Země stát „skutečnou planetou lidí“.

Mlhovina Andromeda ukazuje, jak se díky společné tvůrčí práci lidstvo sjednocuje v jeden celek, rozvíjí společný jazyk, lidé se zbavují rasových předsudků a zároveň si zachovávají vše nejlepší ze svého kulturního a historického dědictví.
Zbaví se také přemrštěného konzumismu, hromadění zbytečností, když hlavním cílem a smyslem života se stává zajímavá práce, výzkum, vědecký vývoj, cestování, užitečný a osobní rozvoj podle schopností.
Problém výživy je řešen pomocí nových technologií, ve kterých můžeme zachytit dnešní vývoj v biogenním inženýrství. Mořská řasa chlorella se pěstuje v oceánu a je základem pro výrobu potravin.

Společnost sama o sobě nemá centrální vládu, ale existuje několik kolegiálních orgánů, které řeší zásadní problémy.
Důležitější problémy řeší obecné referendum, které probíhá velmi rychle prostřednictvím komunikace na dálku (jak by se nyní řeklo, online).
Obecně je víra v možnosti vědy v románu prostě obrovská.

Avšak lidé Země v mlhovině Andromeda nejsou zdaleka ideální bytosti, mají stále své pochybnosti, problémy, konflikty.
Šéf Vnějších stanic Dar Veter propadá těžkým depresím – ztrácí zájem o práci a život. Opouští své místo, vydává se na archeologickou výpravu, která ho přivádí zpět k radosti bytí. Nepovedená láska ho však opět učiní nešťastným a ze společnosti se stěhuje.

Události se vyvíjejí ještě dramatičtěji kolem experimentu vědce Rena Boze, který byl pro vysokou míru rizika zakázán, ale fyzik jej na základě osobního rozhodnutí Mvena Masse vede. Experiment se nezdaří a končí zničením a smrtí lidí.
Mven Mass dobrovolně odchází do exilu na Ostrov zapomnění – poněkud kuriózní verze soudního trestu budoucnosti.

V jiných, pomocných liniích, I. Jefremov píše hodně o výchově a pedagogice, mravní stránce lidské společnosti.
V mnoha ohledech se snaží spojit budoucí vysokou technogenitu civilizace s humanistickými hodnotami sahajícími až do starověku.

Jinými slovy, „Mlhovina Andromeda“ ukazuje, že problémy jednotlivce a společnosti nezmizí, nicméně v obrazu budoucnosti, který namaloval Jefremov, nejsou tak drsné a bezútěšné jako v despotických námětech. Beznadějné situace neexistují a pokrok a humanismus si postupně vybírá svou daň.

Román končí tím, že Erg Noor a Niza Krit jsou eskortováni na novou expedici, ze které se již nebudou moci vrátit kvůli délce kosmického letu.
Na jednu stranu je to příležitost napsat pokračování, na druhou stranu Jefremov připomíná, že rozvoj lidské společnosti i v daleké budoucnosti nebude možný bez vědomé touhy po sebeobětování a dokonce čin ve jménu lidskosti.

Mlhovina Andromeda vlastně není žádná utopie.
Román vypráví o Zemi a civilizaci, o které v hloubi duše sní každý člověk na naší planetě.
A nejde zde o komunismus, ale o naše nejhlubší očekávání radosti a štěstí z možné plnosti a bohatství pozemského života. Navíc v zásadě je civilizace popsaná v mlhovině Andromeda zcela reálná a možná.
Otázkou je vědomí samotné volby lidstva. Ve skutečnosti se román stal symbolem humanismu a všeho nejlepšího, co je nám, pozemšťanům vlastní.

Jefremov si po dlouhý čas svého života uvědomoval, že život lidí se v čase na planetě Země zásadně mění
Mnohé naděje poválečné generace se bohužel nenaplnily – svět se zkomplikoval, sem tam vypukly lokální války a socialistický systém se zdaleka nestal všelékem na problémy. Vypuknutí konfliktu mezi SSSR a ČLR navíc ukázalo, že vztahy socialistických zemí mohou být stejně nepřátelské a dramatické jako vztahy kapitalistických.
A v samotném SSSR jsou reformy omezovány, narůstá byrokracie, sociální systém je konzervován, veřejný život je přísně regulován. To vše nemohlo Jefremova nezklamat, protože to v mnoha ohledech odporovalo koncepci, kterou postavil v mlhovině Andromeda.

Spisovatel se hodně zamýšlí nad tím, proč se vše děje právě takto, hledá příčiny neštěstí a válek.
To vše vede Jefremova k myšlence napsat nový román – “Hodina býka“.

Ivan Jefremov / Mlhovina v Andromedě / vydal Torden

Ivan Antonovič Jefremov (1907 – 1972)
byl vynikající sovětský vědec-geolog a spisovatel, filozof a myslitel.
Je zakladatelem sovětské vědecké fantazie, velkého vědce-proslulého paleontologa, autor mnoha vědeckých fantastických knih.
Předpověděl mnoho věcí, které se již dávno staly známými atributy naší existence: holografie, geostacionární satelity, 3D televize, exosuit s vnější pevnou kostrou, lékařské přístroje, které mohou proniknout do těla.
Byla objevena jím předpovídaná ložiska rtuťových rud na Altaji, ložiska diamantů v Jakutsku.

Výpisky z knihy Ivan Jefremov / Mlhovina v Andromedě ZDE >>

The post Ivan Jefremov. Mlhovina v Andromedě, román o nadějné budoucnosti naší civilizace first appeared on Čítárny.

Hlupáci. Jsou všude kolem nás.  Vasilij Osipovič Kľučevskij, ruský historik a publicista, (1841 – 1911) brilantně rozebírá všechny typy hlupáků.

„První druh hlupáků jsou ti, kteří nechápou to, co musí pochopit každý.“
Znáte takové, všichni chápou, oni ne. To jsou hlupáci prvního druhu.

A jsou hlupáci druhého druhu, kteří chápou to, co nechápe nikdo, žijí v matrici.
Jsou totiž lidé, kteří berou věci tak, jak jsou předem dané. Žijí zásadně podle předlohy – matrice.
A jsou lidé, kteří vystoupili z této matrice. Chápou, že je to podvod, že je to všechno špatně, v různých sférách naší společnosti.
Celkově jsou vnímáni společností žijící v matrici jako hlupáci.

Víte, vyzkoušel jsem to na sobě.
Když mluvíte s člověkem, který říká něco, co protiřečí vašim stereotypům, vašim představám o životě. Je velmi složité pochopit: ten člověk je hloupý, ničemu nerozumí?
Nebo chápe mnohem víc, než vy, protože říká to, co je pro vás nepochopitelné.
Jestli říká věci příliš chytré, nebo příliš hloupé, z vaší úrovně nerozeznáte. Protože říká to, co je pro vás absolutně nepřijatelné.

Chtěl bych, abyste se v této klasifikaci neváhali začlenit k této kategorii, kategorii lidí, které mnozí nechápou.
Myslí si, že žijí nesprávně, myslí si, že jsou hlupáci. Toho se nesmíte bát! Pokud si věříte, pokud znáte svoji cenu.

Protože člověk, doufám že to chápete, nevznikl z opice. Je stvořen shůry, podle velmi seriózního programu, v mozku máme téměř sto miliard neuronů a délka cév jen v mozku je 160 kilometrů.

Uvedu ještě další kategorii, hlupáci třetího druhu.
To jsou ti, kteří žijí v matrici. Jejich perspektiva je „člověk služebný“, oni žijí tak, protože tak žijí všichni.
Nesnažte se nikdy žít tak, jak všichni ostatní. Tento stav se nazývá „stroj psychiky zombie biorobota“.
Proč to tak děláš? Protože to tak dělají všichni.

Puškin, mimochodem, o hlupácích psal.

Člověk je také „zvířecí stroj psychiky“, to je, když reaguje hlavně na instinkty. Takový člověk je pak „zombie“
(proč to tak děláš?, všichni to tak dělají).
Člověk je „démoni“, který myslí jen na sebe
(já jsem nejhlavnější, vše udělám jen tak, jak chci já).

Je ještě „člověk rozumný“, který žije především skrze intuitivní prozření a rady duše.
Tak se snažte být člověkem rozumným, a ne takovým, jako všichni ostatní.

Chtěl jsem vám citovat Puškina, o lidech, kteří nemají zvířecí stroj psychiky, ale současně ani nejsou člověkem rozumným, který žije intuitivními prozřeními a řídí se radami duše.
Možná jste už slyšeli, máma říká:
„Srdcem cítím, duše mi radí.“
To je reálná kvalita člověka, člověk musí srdcem cítit a duše mu bude muset radit, pokud žije v souladu s Božím záměrem.
O těch, kteří jen bez rozmyslu kopírují okolí, Puškin píše:

„Byl ohlušen šumem vnitřní úzkosti, a tak své nešťastné bytí vláčel, ani zvěř, ani člověk, ani to, ani ono, ani žijící ve Světě, ani mrtvý přízrak.“

Momentálně probíhá globální tvrdá práce, abyste nebyli vypuštěni z matrice, ale naopak bylo vypěstováno nové plemeno lidí, kteří by nic nechápali, a které možno chovat jako dobytek.
O tom hovořil Michail Kovalčuk:
Řekl, že se teď plánuje taková budoucnost, kdy plánují vypěstovat nové plemeno lidí, tak zvané „člověk služebný“.
Jednoduše řečeno otrok, ale v nové podobě. Rozumějte, otrok spoutaný v okovech je velmi nebezpečný, protože on chápe svoje otroctví. Ale jsou potřební otroci, kteří nechápou, že jsou otroci a speciálně takové lidi se nyní snaží vypěstovat, nové plemeno lidí „člověk služebný“.

Takový otrocký typ člověka musí mí tři základní parametry:
1. Omezené vědomí, tj. nesmí chápat, jak je sestaven svět, nesmí chápat to, co vám vyprávím.
2. Do toho se spouští další procesy: Řízené rozmnožování.
3. Levné „jídlo“. To znamená geneticky modifikovaná levná produkce.

Zvláště tyto tři základní procesy se spouští za účelem vypěstování otroků, kteří by byli spokojeni se svým otroctvím.

Mimochodem, pro pochopení mnohého v životě, bych vám doporučil přečíst si knihy od Ivana A. Jefremova.
Není to vůbec fantasta, byl to zcela unikátní člověk, paleontolog, chápal globální dějiny lidstva. Odhalil všechna tato „tajemství“, vystoupení z matrice, jak se tyto matrice formují.

Existují tři základní Jefremovy knihy,
jak se vyznat v životě a nestát se „člověkem služebným“:

1. Je to především kniha Hodina býka. Ta je o tom, jak nelze žít.
V Hodině býka je to prostě popsáno. Je to o planetě, na kterou přilétají naši astronauti, planetu řídí pět lidí, dále jsou tam lidé žijící krátce a lidé žijící déle.
Krátce žijící jsou v 35 letech všichni zničeni. Používají je jako „člověka služebného“, v 35 všichni podléhají zničení.
Déle žijící vládnou a využívají je.

Co myslíte, když se naši astronauti snaží změnit život, kdo myslíte, že nejvíce protestuje proti změnám?
Právě tito otroci, ti samí, které v 35 zahubí. Vnutili jim to, vnutili jim to skrze matrici.
Podívejte, ti co dlouho žijí, je potom bolí zuby, mají různé problémy. A vy, takový šťastný život prožíváte, a když vás všechny ničí, jste všichni zdraví.

To se nazývá FAŠISMUS, od slova „fascio“, když maličcí lidé ochraňují ty, kteří je utlačují.
Oni je dokonce brání. To je základní dílo, mimochodem bylo zakázáno v sovětských dobách, dnes je možné si ji v klidu přečíst – Hodina býka.
Hodina Býka a Ivan Jefremov. Nadčasový scifi román o staré a nové lidské civilizaci

2. O tom, jak je třeba žít v budoucnu, je jeho další román Mlhovina v Andromedě.
Mlhovina v Andromedě. Ukázka z scifi románu Ivana Jefremova

3. O tom, jaká je obecná historie lidstva, je román Athéňanka Tháis.

Článek od:
Viktor Efimov – ruský fejetonista. Má vysokoškolské vzdělání ve čtyřech oborech: technickém, politickém a finančním a ekonomickém.
Zabývá se problémy nadnárodní veřejné správy. Od roku 1989 spolupracuje s analytickou skupinou známou jako „Vnitřní prediktor SSSR“.
Od roku 2005 je rektorem Státní agrární univerzity v Petrohradě.
Knihy Efimova >>

The post Hlupáci. Tři kategorie lidí otrockých a lidé, kteří ví jak nelze žít first appeared on Čítárny.

Mlhovina Andromedy od I. A. Jefremova. Přednáška. 
Diskutovali Devana (Iveta Hajdová) a Kamil Jeremiáš z ISOPu.

Mlhovina v Andromedě je kniha o budoucnosti, o které každý normální člověk intuitivně sní.
Román Jefremova Mlhovina v Andromedě je někdy označován za novou komunistickou utopii. Samozřejmě tomu tak není, protože Ivan Antonovič Jefremov (1907 – 1972) román koncipoval jako syntézu humanistické filozofie a vědeckého předvídání možné budoucnosti pozemské civilizace.

Jde o čistě kosmický román nejen svým námětem, ale i rozsahem problémů, které jsou v něm nastoleny.
Román byl napsaný v letech 1955-1956 o samotě na chatě u Moskvy.

Knihu Hmlovina Andromedy nájdete na tomto odkaze:
Hmlovina Andromedy :: INLIBRI

The post Mlhovina Andromedy od I. A. Jefremova. Přednáška. Devana a Kamil Jeremiáš first appeared on Čítárny.

Ivan Jefremov. Jak si ho pamatují jeho současníci? Fyzicky silný člověk, boxoval. Erudovaný, uměl nazpaměť celého Briusova a Bloka, dokázal citovat celé strany Grina a Doyla. Geolog a zoolog, cestovatel a filozof, měl krásný bas a absolutní sluch. V každém případě člověk s mimořádnými analytickými schopnostmi o kterého se zajímaly nejvyšší politické špičky a bezpečnostní státní aparát SSSR.

Jeho nadčasové úvahy o morálním a etickém vývoji společnosti, lidských hodnot byly základem jeho osobnosti i autorské kreativity. Ne náhodou hlavní vědou budoucnosti v jeho knihách je historie a poměr zármutku a potěšení kritériem úrovně rozvoje civilizace.

Ivan Antonovič Jefremov (1907 – 1972) o vědecké fantastice napsal mimořádně výstižně:

„Vědecká fantastika – to je pěna na povrchu moře vědy. Pověst nám říká, že z mořské pěny a hvězdného světla se narodila Afrodita, bohyně lásky a krásy. Fantastika se musí stát Afroditou, ale pokud na ni světlo hvězdného nebe nedosáhne, pěna na břehu vytvoří špinavé skvrny.”

Některé jeho vědecké a technické předpovědi, které včlenil do svých knih a povídek se staly skutečností.

V roce 1954, jen 300 km jižněji od míst popsaných v povídce, bylo objeveno první obrovské jakutské naleziště diamantů. Komín Mír.
V povídce “Diamantový komín” (1944)

Objevení velkého naleziště rtuťových rud na Jižním Altaji.
V povídce “Jezero horných duchů” (1943)

Holografie.
V povídce “Stín minulosti” (1945)

Speciální vlastnosti tekutých krystalů.
V povídce “Atol Fakaofo” (1944)

Trojrozměrná televize s parabolickou konkávní obrazovkou, geostacionární družice, který se neustále nachází nad jedním bodem zemského povrchu.
V románu “Mlhovina Andromedy” (1955)

Speciální oblek (“skákající skelet”), který lidem umožňuje překonat zvýšenou gravitační přitažlivost.
V románu “Mlhovina Andromedy” (1955)

Elektronická kniha
V románu “Mlhovina Andromedy” (1955)

Omlazení organismu (pokožky) s pomocí laserové terapie a terapie na bázi rádiových vln.
V románu “Mlhovina Andromedy” (1955)

Radio-lifting a termoregulace pokožky s cílem aktivizace růstu mladých buněk.
Omlazovací procedury s využitím laseru a širokopásmového světla.
V románu “Mlhovina Andromedy” (1955)

„Evda Nal si v paměti vyvolala vše, co věděla o základech dlouhověkosti,“ očistě organismu od entropie. Tyto staré struktury byly kdysi zdroji stárnutí a nemocí, ale během tisíciletého zkoumání začaly ustupovat, když se stárnoucí organismus začal promývat zářením, chemickými roztoky nebo vlnovými otřesy.
V povídce Mladá garda (1976)

Wiki odkaz: Jefremov Ivan

The post Ivan Jefremov. Jaké vědecké vynálezy předvídal světový autor scifi first appeared on Čítárny.

Román Ostří břitvy byl napsán v letech 1959-63. Je reakcí na tehdejší složité mezilidské vztahy, sociální a politické problémy v nově vznikajícím socialistickém SSSR. Hlavní téma knihy je, že člověk může být i dnes skutečným člověkem.

Román je prvním počinem Jefremova vyprávění o daleké budoucnosti.
O pár let později vydává Jefremov knihu Hodina býka, která je neoddělitelně spojena s Mlhovinou Andromeda. K těmto knihám lze přiřadit jeho poslední knihu Athéňanka Thais, o tom, jaká je obecně historie lidstva.

Ostří břitvy je dnes už kultovní dílo. Jefremov v ní prezentuje své rozsáhlé vědomosti, což určuje způsob hledání souvislostí, krásy a budoucnosti lidstva.
V románu autor dal řadu hypotéz z oblasti biologie, psychologie, etiky, estetiky atd. Dobrodružný román nabízející exotiku, tajemství a napětí. Napínavý příběh o cestě skupiny dobrodruhů, kteří se snaží získat starověký poklad a vydat se na tuto cestu k tichu indických klášterů.

Děj románu se odehrává v polovině dvacátého století na různých místech zeměkoule – v Rusku, Itálii, Jižní Africe, Indii, v Atlantském oceánu.
Vlastní děj není složitý, několik dějových linií spojuje tajemství legendární černé koruny dobyvatele Alexandra Makedonského.
V roce 1971 o tom Jefremov napsal malíři V.I. Dmitrevskému:

“Břitva je stále považována ušlechtilými kritiky za můj tvůrčí neúspěch. A já si tohoto románu vážím nade vše (nebo ho miluji více). Veřejnost ho již ocenila – 30-40 rublů na černém trhu, jako Bible. Jde o to, že apokryf se musel vložit do jednoduššího dobrodružného rámce…”
A to proto, že určitá témata nebyly v SSSR ideologicky přijímána a byly tvrdě dehonestována, či trestně stíhána. Podobně jako se to děje i dnes za Fialovy vlády SPOLU. (2025)

Tématem románu Ostří břitvy jsou noví lidé, představitelé lepší budoucnosti.
Téma se objevuje jedno století po slavném románu Černyševského “Co dělat”. Ten byl první, kdo psal pozitivně o lidské budoucnosti, jako o skutečné realitě, dosažitelné společným úsilím lidí na celé planetě.
Jefremov má s Černyševským také společné přesvědčení, že rozvoj lidstva bez osvobození žen od patriarchálního ponížení je nemožný, tady jsou oba autoři prostě neoblomní.
Téma svobody a lidské důstojnosti ženy je neustále přítomné ve všech jeho románech, nejen v „Ostří břitvy“, ale také v knize Athéňanka Tháis, kde je navíc velké téma ženské krásy.
Základní kánony krásy, jsou podle Jefremova vyvinuté dlouhým přirozeným vývojem člověka.

Vzdělaný Jefremov si dobře uvědomuje, že negativní zkušenost lidstva je nesrovnatelně silnější, jasnější a hlubší než pozitivní zkušenost.
Jinými slovy, zlo a zvěrstvo jsou vždy přístupnější lidskému chápání, právě kvůli “nashromážděné historické pekelné zkušenosti”, jak se říká v „Hodině býka.“

Proto dystopické témata, hlavní témata v literatuře fantasy, nejrůznější příšery, sadistické projevy vnímáme silněji a jasněji než obrázky o pozitivní budoucnosti, světu dobrých lidských vztahů atd.
Nazýváme to někdy temné struny lidské duše, které je vždy snazší nahmatat než struny krásy a dobra…

“Krása zachrání svět,” řekl Dostojevskij.
“Vědomí krásy zachrání svět,“ objasnil Nicholas Roerich.
“Krása je symbolem pravdy,” napsal režisér Tarkovskij.
A Jefremov chápal krásu jako zářící most do budoucnosti.

Lidské bytosti, protože jsou inteligentní, mají jen dva způsoby vývoje.
První způsob je neustálý rozvoj duchovních schopností, intelektu, sebevědomí, sebekázně, který uvolňuje titánskou energii myšlení pro vědomou reorganizaci života.
Druhý způsob je o zachování rozvoje. Nevyžaduje rozvoj duchovních a intelektuálních sil, pouze předpokládá jejich nevyvinutost, a tím snadněji do ní sklouznete.
To jsou mimo jiné hlavní témata zobrazená ve všech knihách Jefremova.

Budete překvapeni, že Ostří břitvy není jen sci-fi román plný faktických materiálů a teoretických poznámek, ale také jako čepel břitvy, rafinovaný filozofický trakt o starověké duchovní síle a dokonalosti člověka, vítězství rozumu, hledání krásy a lásky.

Ostří břitvy (1963, česky 1967) / Jefremov / Vydal Torden

Ukázka z knihy:

„My všichni se s potěšením dovídáme o tom,“ promluvil konečně Vitarkananda, „že kongresu v Dillí se poprvé účastní vědec psychofyziolog z té ohromné, přátelské a sympatické země, v níž se až do posledních deseti let této vědě nevěnovala pozornost. To nás dříve zaráželo, nebot poprvé v celých dějinách lidstva provedla právě vaše země gigantický čin k vybudování nového světa. Jaký by však byl nový svět bez nových lidí a jak vychovávat tyto nové lidi bez hlubšího pochopení lidské podstaty a jejích zákonů?

Západ nedocenil význam indických objevů na poli filosofie. Evropané se pohroužili do usilovné činnosti, jak vyrobit velké množství věcí, a šli za technikou na úkor snah o zdokonalení člověka. Shledali, že naše hledání v oblasti psychologie je naivní. A zároveň se lidé Západu oddávají dětinské víře v zázraky, jež údajně provádějí naši kejklíři, v ty úspěchy fyzického rozvoje, jichž dosahuje první ze všech stupňů sebezdokonalování, hatha-jóga, a jež se zdají Evropanům nadpřirozené. Domnělé zázraky jim úplně zastřely opravdové úspěchy lidského ducha v indické filosofii.

Podivujeme se, že jste si nevšimli drsné praktické dialektiky, která proniká celou naší filosofií, těch jemně, pozorně a moudře rozvinutých pravidel společenského chování a společenské morálky, těch objevů v oblasti psychofyziologie, které v mnohém předstihly evropské vědecké myšlení některých filosofických disciplín, jako například otázky přechodu jednoty v mnohost a mnohosti v jednotu, vypracovaných s takovou dokonalostí.“ Profesor Vitarkananda se odmlčel a po chvíli uzavřel slovy: „Většina těchto objevů je zahalena v náboženském pláštíku, a to vám zřejmě brání, abyste rozpoznali jejich pravdivou podstatu. A tu jsme u toho, proč jsme se chtěli s vámi setkat. Rádi bychom slyšeli od vás, jaký je váš názor, je-li možné spojit plody práce indických a sovětských badatelů.“

Vitarkananda skončil a usedl na pohovku v klidném očekávání. Nikdo víc nepronesl ani slova. Silou vůle dokázal Girin potlačit své vzrušení. Pomalu se zdvihl z měkkých polštářů křesla, pevně se postavil, rozkročil nohy a okamžitě nabyl potřebného klidu. „Přesnost, pamatuj na přesnost výrazů, nedej se strhnout, nemluvíš svou řečí,“ nabádal sám sebe, zhluboka nadýchl a začal.

„Největším úspěchem, jehož dosáhlo nábožensky filosofické myšlení Indie a kterého si, nevím proč, nevšimli na Západě a s nímž, snad, nejsou jaksepatří seznámeni ani sami Indové, bylo to, že už odnepaměti jste stavěli člověka na-roveň bohu. Ve formuli, že bůh ani člověk nemá moc nad karmou, nad obecnými zákony vesmíru, vidím největší statečnost myšlení oné dávné doby. Člověk i bůh jsou částí vesmírné duše, není žádná boží vůle a je jen celkový běh procesů stvoření světa, které, mají-li být zvládnuty, musí být poznány a vzaty v úvahu. Oč je tato koncepce silnější než otrocké uctívání hrozné síly boha, předurčujícího celý osud člověka, boha trestajícího, pronásledujícího a zavrhujícího. Ze je tato představa základem starožidovského náboženství a jeho odvozenin, křesťanství a islámu, v níž jsou obsaženy všechny základy náboženské filosofie a morálky Západu, nemusím vám zde vysvětlovat.“

 

The post Jefremov. Kultovní Ostří břitvy o starověké duchovní síle a hledání krásy first appeared on Čítárny.

Román „Mlhovina Andromeda“ přinesl Jefremovovi největší slávu, stejně jako jeho pokračování Hodina býka. Je zajímavé, že v Česku nejsou tyto světové romány příliš známé. Oba romány popisují éru tzv. “Velkého prstenu, éru sjednocení lidstva” s inteligentními světy jiných galaxií, splývajících v jediný univerzální lid.

Mlhovina Andromeda, román o tom, jak je třeba žít v budoucnu.
Kniha vznikla v letech 1955-1956 a byla vydána v roce 1957. Lidstvo prochází pozitivním vývojovým stádiem. Metoda cestování, okamžitého překonání vesmírných vzdáleností byla zvládnuta. Naplnění světa krásou, estetizace všech sfér života se stává vnitřní potřebou každého člena společnosti.
Na planetě Zemi je přirozený neustálý rozvoj duchovních schopností, intelektu, sebevědomí, sebekázně, který uvolňuje pozitivní energii myšlení pro vědomou reorganizaci života. Umění se v úzkém spojení s vědou podílí na proměně člověka a světa kolem něj.

Rozvíjet emocionální stránku člověka se stalo nejdůležitější povinností umění.
Pouze ona vlastní sílu vyladit lidskou psychiku a připravit ji na vnímání těch nejsložitějších dojmů.
Toto období je nazváno Érou spojených rukou neboli Érou Velkého prstenu a je zároveň érou Krásy, kterou lidstvo plně chápe.
Mlhovina v Andromedě. Ukázka z scifi románu Ivana Jefremova

Pokračování je v jeho další knize Hodina býka, román o tom, jak nelze žít.
Expedice z vyspělé planety Zemi se přesouvá na planetu Tormance, kde žijí potomci lidí. Jejich civilizace se ale zacyklila v otrokářský systém. Svým způsobem Jefremov popisuje vše negativní, které vidíme v současnosti. Jejich svět nevyžaduje rozvoj duchovních a intelektuálních sil, pouze předpokládá jejich nevyvinutost, a tím snadnější ovládatelnost. Otroci dokonce ani nechtějí žít jinak, svobodněji.
Hodina Býka a Ivan Jefremov. Nadčasový scifi román o staré a nové lidské civilizaci

V době, kdy vychází Mlhovina v Andromedě vyšel na Západě „Pán prstenů“ (1954-1955).
Popisuje také dva, naprosto rozdílné světy. Tolkienův Jeden prsten je prostředkem k podrobení lidí a jejich proměně v otroky. Sauron se připravuje na příchod ještě většího zla na Zemi. Gandalf říká, že je nutné svrhnout Saurona a nechat Zemi tak, jak je, jeho potomkům, aby se mohli svobodně rozvíjet.

Určitě znáte známe heslo WEF: Building Back Better. Neboli Vrátit se zpět a začít znovu. To je přesně heslo o novém začátku otrokářství, s kterým budete souhlasit. Říká se tomu manipulace vědomí. Mimochodem vynikající kniha stejného názvu od Kara-Murzy (audio).

Jefremov i Tolkien působí jako proroci nové doby, která by měla čelit zpátečnickému zlu a nahradit ho grandiózním skokem v duchovním, duševním i technologickém rozvoji.

Jejich knihy jsou svým způsobem odpovědí na vývoj dvou možných civilizací.
Východní a Západní.

The post Jefremov a Tolkien. Knihy světových autorů o budoucnosti lidstva first appeared on Čítárny.

O obrazech moskevského umělce Nikolaje Nedbajlo (1940-2015) (Недбайло Николай) přihlášené do soutěže World 2000. Slavný spisovatel sci-fi Ivan Antonovič Efremov se zamýšlí nad hranicemi a možnostmi fantastického žánru v malbě.

Jak může malíř kreativním přehodnocením přítomnosti proniknout do budoucnosti?
Odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá. Pokud si například spisovatel může vzít konkrétní příklady budoucnosti z historie nebo současnosti, hromadit je, přetvářet jejich kombinace a posloupnost, pak je takový proces legální pro umělce s přísnými zákony kombinace barev, světla a stín a perspektiva?

Fantastická malba začala proměnou vnějšího vzhledu předmětů.
Pamatuji si, že jako dítě na mě nesmírně zapůsobil román Pierra Giffarda „Pekelná válka“. Tam na ilustracích visely na obloze monstrózní vzducholodě o velikosti téměř celého města, kolosální bitevní lodě se plazily, chrlily kouř a oheň, potápěly se gigantické ponorky.
Umělec mechanicky navrhl budoucnost a zvýšil technologii počátku tohoto století do nepředstavitelných rozměrů. Tato jednoduchá technika, která byla ve skutečnosti smutným důkazem omezenosti lidské představivosti, byla dlouho jakýmsi kánonem: tak byl ilustrován Jules Verne a předválečný „Svět dobrodružství“ je plný takových. kresby.

V té době by bylo zbytečné mluvit o fantasy malbě jako o žánru. Neboť žánr se rodí, když se forma stává povinnou.
Kresby našich předků černým uhlem na šedých skalách ještě nejsou rytiny (nemám samozřejmě na mysli vysoké umění jeskyní Francie); kamenné modly na skythských mohylách ještě nejsou sochařstvím; nízkorychlostní zeppelin, oblečený v raketovém krytu, ještě není hvězdná loď.

Podle mého názoru některé současné kresby pro vědeckofantastická díla nebo obrazy zachycující civilizace neznámých planet, které se od nás vzdalovaly na cestě do budoucnosti, pokusy o zobrazení krajiny Země proměněné nadcházejícími staletími, v sobě často nesou zlomyslnou tendenci beztvarost.

Vzpomínám si na dlouholetý spor o právo sochaře deformovat lidské tělo v souladu se svými vlastními záměry.
Umělec často plánoval ukázat hrdinovo mocné spojení se zemí a udělal mu nohy jako klády jako slon; Ve snaze vykreslit hněv, bolest, nenávist vyřezal buď obří pěst, nebo ústa neuvěřitelných rozměrů rozervaná křikem, zdeformovaný nos, beztvaré oko.
Tento směr sochařství, ať už se nazývá jakkoli (ať už jde o expresionismus, primitivismus a další „ismy“), pochází z neschopnosti, nedostatku dovednosti.
Velcí mistři minulosti mohli vyjádřit všechny odstíny našich vášní – strach, radost, vztek, smutek, zoufalství, odhodlání – v rámci krásného lidského těla, aniž by vůbec pokřivili jeho proporce. Protože jejich pojetí formy bylo spojeno s potvrzením harmonie, s triumfem krásy.

Nyní se zamysleme: jak si každý z nás představuje budoucnost?
Sídlo krásy, triumf sociální harmonie a spravedlnosti. Krása je světelným mostem do budoucnosti, po kterém musí umělec sci-fi cestovat v budoucích časech. Jeho povolání: sbírat, kousek po kousku, zrnko po zrnku, vše krásné, co je nyní rozptýleno v našich životech po celé tváři naší planety; sbírat, zobecňovat, koncentrovat a mít na paměti harmonickou symfonii zítřka.
Zobrazování budoucnosti je kolosální úsilí o sbírání krásy. Z prostoru kolem nás. Z lidské duše. Z odrazů slunce na vodě. Z hvězd, z mraků.

Nechci být kategorický, ale jsem přesvědčen, že v umění nelze vytvořit nic krásnějšího než to, co již vytvořila příroda.
Celý vývoj země a života je hromaděním harmonické krásy zrnko po zrnu. Příroda zrodila a utvářela dokonalost jako účelnost po stovky milionů let, zatímco umělec má k dispozici okamžik, okamžik. Je to stěhovavý motýl, vlající z květu na květ.
Otázka je, zda se mistr dokáže zapojit do skrytého rytmu přírody, aby vytvořil skutečně krásný, jasný a nezapomenutelný výtvor. Je to těžká, smrtelně těžká práce; stává se to a je to nad síly génia; Netřeba dodávat, že zde není místo pro epigony, hackery, polovzdělance, nikoho, kdo je připraven nahradit zákon krásy rozmarem, osobní svévolí. Zásah do krásy, narušení harmonie přírody nevyhnutelně vede k zániku kritéria pro hodnocení takového díla.

Je příznačné, že smysl pro harmonii, milion let zkušeností cílevědomosti se v každém z nás vždy bouří proti beztvarosti.
Vždyť my všichni – kontemplátoři uměleckých výtvorů – v sobě nosíme stejný mikrokosmos jako jejich tvůrci. Všichni jsme nevyhnutelně zapojeni do krásy nahromaděné v přírodě.
A pokud umělec předstírá, manipuluje s neuvěřitelnými, neopodstatněnými, neharmonickými formami a barvami, plody jeho úsilí děsí a znechutí.
V tomto pokřiveném zrcadle psychiky je vhodné vytvářet apokalyptické vize některých západních umělců – hlasatelů univerzálních katastrof. Na jejich ponurých plátnech se navzájem ničí brutální zástupy pozemšťanů; divoši, kteří přežili atomovou válku, kopou na skládkách a hledají kousek chleba; Mrtvoly zvířat a ptáků hnijí na březích špinavých jezer a moří naplněných ropou.

Ano, na světě je stále ještě spousta šera, strachu a neradosti. Ano, lidská krev stále proudí všude na Zemi.
Ale právě sem by mělo směřovat úsilí umělce, ale i každého příčetného člověka, aby se svět stal spravedlivějším, jasnějším, laskavějším, aby štěstí provázelo naši civilizaci.
Proti myšlence smrtelné smrti myšlenkou harmonického oběhu pozemské existence je naléhavým úkolem moderního progresivního umění myšlenka morálního vzestupu po stupních poznání. Přirozeně, že takový komplexní problém lze vyřešit pouze obrácením se k přirozené kráse.

Už v románu Ostří břitvy (1963, česky 1967) jsem se musel ozbrojit proti slovu „krása“, které stále existuje v umělecké kritice jako synonymum pro nevkus a nevkus.
Toto je falešný, zavádějící termín: žádná krása nebyla a není.
Existuje pouze krása ve všech jejích neomezených projevech.

To je krása na živočišné úrovni.
Vysoce vyvinuté svaly, výrazné oči, pružné plynulé pohyby, ať už jde o pohyb zvířete nebo člověka. Let ptáků je krásný, hejna ryb jsou krásná, a dokonce i tygří zuby, sněhově bílé, podivně zářící v temnotě jižní noci, jsou prvoplánově krásné.

Další úrovní krásy je duchovní velikost, inteligence a důstojnost člověka zářící skrze fyzickou schránku.

Krása je prázdné slovo, kterým se lidé hájící formalistické excesy různého druhu snaží odradit umělce, kteří se zabývají hledáním skutečné krásy…

Vraťme se ale na začátek našeho článku.

Přeměna vnějšího vzhledu předmětů nebo mechanické triky tedy malíři nepomohou představit si budoucnost. Je potřeba jiný přístup.
Technologie budoucnosti nemůže být složena ze stejných prvků jako technologie kolem nás.V tomto případě by Zítřek byl jakousi podobností s dneškem, nezaujatě posunutým o několik století nebo tisíciletí zpět.
V tomto případě bychom my – jako lidstvo, jako umělci, jako vědci, jako filozofové, jako tvůrci – nepokročili ani o krok ve svém vývoji.

Ne, cesta k zobrazení budoucnosti je zásadně jiná.
Jedná se o vysoký let fantazie v rámci kvintesence zkušeností všech generací lidstva, založený na nejvyšších výdobytcích harmonické účelnosti přírody, kterou nazýváme krásou, rozptýlenou v tloušťce času a napříč rozlohami život.

Transformovat přítomnost do budoucnosti znamená usilovat o koncentraci krásného, ​​znamená to chránit krásné před rozpuštěním v beztvarost. Zachovejte neocenitelná zrna pozemské Krásy pro potomstvo.

Tyto myšlenky podnítily také tyto dva fantastické obrazy Nikolaje Nedbajla.

Již několik let sleduji rozvoj talentu mladého malíře. Tohoto umělce mám rád právě proto, že hledá krásu. Jeho první práce byly poněkud eklektické a napodobitelné, ale napodoboval ty skutečné mistry, kteří tvořili krásu ve všech staletích. Líbí se mi jeho radostné barvy, jeho otevřené vnímání života, jeho humor, jeho laskavý přístup k lidem, jeho uctívání krásy.

Nemohl jsem se nezaujat, když jsem zjistil, že Nikolai Nedbaylo se začal věnovat žánru sci-fi.
A když jsem se podíval na jeho první plátna, byl jsem s nimi potěšen: stejná sbírka krásy, radostných barev a jasného nebe. A k tomu všemu – poměrně silná fantasy, ve které umělec není podřadný a v některých ohledech nadřazený svým významným bratrům v žánru.
Jeho „Žijící plachty“ jsou zprávy z této nádherné, barevné budoucnosti, která bude vždy přitahovat hvězdné průkopníky.

Jeho „Moskva třetího tisíciletí“ se svým vzhledem nápadně liší od té Moskvy se zlatou kupolí, která byla po mnoho staletí symbolem krásy pro každého Rusa. Ale to je ta krásná Moskva, která za sto nebo tisíc let zazáří v srdcích našich potomků.

Jefremov / Časopis “Technologie-Mládeže”, 1972, č. 6, s. 11-14.

Ivan Antonovič Jefremov. Velmi zajímavé zamyšlení nad životem a jeho smyslem

The post Malíř Nedbajlo Nikolaj. Zobrazování budoucnosti je kolosální úsilí o dosažení krásy first appeared on Čítárny.

Velmi zajímavý text o životě a jeho smyslu, které si Ivan Jefremov zaznamenal do svého deníku během expedice do pouště Gobi v roce 1946.
Stejné nebo podobné myšlenky pak můžeme číst v jeho jedinečných scifi románech Hodina Býka nebo Mlhovina Andromeda etc.

Nejvyšší štěstí člověka je vždy na pokraji jeho sil.

Slabí se modlí za zázraky, jako žebráci o almužnu, místo činů, místo aby uklízeli cestu vlastní silou a vůlí. Břemeno svobodného a nebojácného člověka je velké a smutné. Jedině když se nesnaží navléci ho na boha nebo bájného hrdinu, ale sám ho nese, stane se skutečně božským, hoden nebe a hvězd!

Náš svět je obrovský, obrovský, majestátní a zajímavý ve své současnosti, minulosti i budoucnosti.
Velký vzájemný vztah jevů, nekonečná rozmanitost přírody, tajemství živého – tak plný může být život toho, kdo to všechno touží poznat, že rozhovory a spisy o „vyčerpání“, „prázdnotě“, „bezcílnosti“, řeči o různých krizích literatury a života se stávají nechutně hnusnými.
Tyto krize mohou existovat pouze v ubohé představivosti lidí, kteří je uměle vytvářejí!

Pochopení, že inteligentní bytosti jsou nástrojem k poznání samotného vesmíru.
Pokud k tomuto pochopení nedojde, pak lidstvo vymře jako druh, jednoduše v průběhu přirozeného průběhu kosmické evoluce, jako nepřizpůsobené/nepřizpůsobené k řešení tohoto problému, bude vytlačeno vhodnějším (což nemuselo nutně být vznikají na Zemi).
Je to zákon historického vývoje stejně neměnný jako zákony fyziky.

Všechno je to o přetížení.
Pokud vyrovnáte všechny tři linie zátěže, o kterých mluvil Serjoža, získáte skvělý psychologický výtah, díky kterému bude celé tělo imunní nejen vůči únavě, ale také vůči nemocem.

Vezměte si válku – jak zřídka lidé ve válce onemocní a nenajdete horší podmínky.
A přetížení je na všech linkách nejmonstróznější. Všichni vědci, designéři, umělci, zatímco zajati prací, matky s nemocnými dětmi nepodléhají nemoci.
Osmdesát procent našich nemocí je duševních , to znamená, že závisí na oslabení psychiky následuje oslabení hlavních „biochemických os“ organismu.

Člověk, na rozdíl od zvířat, získal silné myšlení a představivost.
Zvířata jsou mnohem automatizovanější než lidé. Všechny psychické vlivy proto velmi rychle přecházejí a mizí, zatímco u člověka zůstávají dlouho a mohou být příčinou nemocí.
Ale je tu ještě jedna, silná stránka téže věci: člověku je poskytnuta mnohem větší duševní síla, což s sebou nese vytrvalost a odolnost těla, odolnost vůči smrti a vážným nemocem je mnohem větší než i u mocných zvířat.

Ivan Antonovič Jefremov (22.4. 1907 – 5.10. 1972)
Světově proslulý paleontolog, zakladatel nového oboru vědění – tafonomie; světově proslulý spisovatel sci-fi, který se stal klasikem žánru; kosmistický filozof, který vyvinul noosférický koncept; originální sociální myslitel, který významně obohatil humanistickou složku nejen socialistické doktríny. Jeho výpravy shromáždily pozoruhodné paleontologické sbírky na území SSSR a Mongolska. Je po něm pojmenováno mnoho druhů fosilních zvířat, planetka Jefremiana nebo nerost jefremovit.
Patří k těm jedinečným osobnostem, které svou obsáhlostí a hloubkou svého života a myšlení plně odpovídají skutečnému humanistickému ideálu renesance.

V roce 1969 Ivan Jefremov napsal:

„K veškeré destrukci říší, států a dalších politických organizací dochází ztrátou morálky.”
“Vidíme, že od pradávna jsou morálka a čest mnohem důležitější než meče, šípy, sloni a tanky.”

JInak řečeno:
„Neschopnost, lenost a hravost „kluků“ a „dívek“ v jakémkoliv snažení je charakteristickým rysem právě této doby. Říkám tomu „výbuch nemravnosti“ a zdá se mi mnohem nebezpečnější než jaderná válka.

Teorie pekla Ivana Jefremova: Klíč ke společnosti budoucnosti.

Jedním z Jefremovových hlavních objevů je teorie pekla.
Jeho hlavní dispozice jsou odhaleny v románu „Hodina býka“: masakry utrpení dávají vzniknout lidskému rozumu, který se může povznést nad přirozenou nutnost a mechanismy „hloupé selekce“.
Člověk dokončuje proces přechodu od „proto-mysli“ (soubor podmíněných reflexů) k „pravé mysli“, což mu umožňuje vytvářet potřebné modely reality.
Magie a náboženství jsou prvními kroky na cestě takového modelování, které se postupem času stává složitějším, víceúrovňovým a variabilním.
Hromadění znalostí a rozvoj „procesu modelování reality“ vede k tomu, že v sociální sféře je možný přechod k „vědomé sociální struktuře“, to znamená kompetentní navrhování sociálních mechanismů v souladu s úkoly, kterým čelí.
To lze podle Jefremova vnímat jako počátek přechodu k novému sociálnímu systému, který odstraňuje všechny existující zdroje sociálního utrpení.

The post Ivan Antonovič Jefremov. Velmi zajímavé zamyšlení nad životem a jeho smyslem first appeared on Čítárny.