Hodina Býka a Ivan Jefremov. Nadčasový scifi román o staré a nové lidské civilizaci

Hodina Býka. Scifi román Ivana Jefremova

Mimořádná kniha Ivana Jefremova (22.4. 1907 – 5.10. 1972) Hodina býka je o tom, jak nelze žít. Kniha patří k tomu nejlepšímu ve světové scifi.

Jakákoli romance o budoucnosti je nevyhnutelně podmíněna. Je směšné věřit, že lidé budou mluvit a jednat přesně tak, jak je napsáno v knize. Stejně tak nemá cenu polemizovat, který rys budoucího života autor „vylíčil správně“ a který ne – o zvycích a vkusu nenarozeného dítěte se nehádáme. Nicméně skutečný, a nikoli falešný román o budoucnosti, navzdory vší své konvenčnosti, není nečinnou hrou mysli. Dějiny totiž nejsou chaosem náhod, ale procesem řízeným vnitřními zákony, a proto je možné do velké míry předvídat jeho výsledky.

Lidstvo již prošlo vývojovým stádiem znázorněným v předcházející knize Jefremova „Mlhovině Andromedy“. Metoda okamžitého překonání vesmíru byla zvládnuta, pro civilizace galaxií nastala Éra spojených rukou.
Mlhovina v Andromedě. Ukázka z scifi románu Ivana Jefremova

Ukáže se však, že na vzdálené galaktické planetě je další lidstvo.
Jde o potomky těch, kteří se nesmířili s příchodem nové éry na Zemi a před mnoha staletími uprchli ze své domoviny. Byli považováni za mrtvé, ale jak se ukázalo, vytvořili vlastní civilizaci, která z nějakého důvodu odmítla nabídku připojit se k bratrstvu Velkého prstenu.

Na tuto planetu pojmenovanou Tormance je vyslána výprava pozemšťanů, aby zjistila osud odštěpené větve lidstva.

Planeta Země je mocná, bohatá, krásná. A jak to vypadá na planetě Tormance, jehož civilizace je stejně stará jako Země?

Ukazuje se ale, že vývoj na Tormance se ubíral jinou cestou. Po mnoho staletí existuje systém státního kapitalismu nebo mravenčího pseudosocialismu, systém oligarchické tyranie, sebeizolace a regrese.
Planetu řídí pět lidí, dále jsou tam lidé žijící krátce a lidé žijící déle. Krátce žijící jsou v 35 letech všichni zničeni. Déle žijící je využívají jako otroky.
Naši astronauti se naivně snaží změnit jejich život. Kdo ale myslíte, že nejvíc protestuje proti změnám?
Právě tito otroci, kteří jsou v 35 zabiti.
Vnutili jim to, vnutili jim to skrze matrici.
Nepřípomíná vám to něco?
I dnes mnozí takový šťastný život prožívají a dobrovolně umírají.
Takový systém se nazývá FAŠISMUS, od slova „fascio“, když otroci ochraňují a brání ty, kteří je utlačují.

My, současníci 21.století, víme, že neexistuje a nemůže být jedna – jediná osudově nevyhnutelná cesta rozvoje civilizace.
Pokud by tomu tak bylo, pokud by byla cesta předem určena, pak by nemělo smysl bojovat za sociální, ekonomické, duchovní osvobození – proč se snažit, když stejně bude to, co je předurčeno?
Zvířata plavou poslepu s proudem.
Evoluce má také směr. Existuje biologický zákon, podle kterého se v průběhu evoluce v její progresivní větvi zvyšuje složitost organismů, vyvíjí se mozek, což nakonec vede ke vzniku inteligence.

V jednom ze svých posledních děl I. A. Jefremov (a je to nejen vynikající spisovatel sci-fi, ale také významný paleontolog) brilantně analyzoval důvody tohoto trendu biologické evoluce.
V přírodě není ani zlo, ani dobro, ale je zde hra sil, která pohání vývoj a nutí život, aby se vyvíjel tímto způsobem a ne jinak. Proto jsme svědci bezohledných selekcí, smrtí a likvidací miliard jedinců, nesčetnými zkouškami, nespočetými chybami a vzácnými úspěchy.
A každá chyba je utrpením a smrtí živé bytosti. A není žádná volba.

POUZE MYSL MŮŽE PROLOMIT KRUH PEKELNÉ HRY NÁHODY A UKONČIT UTRPENÍ.
JINÝMI SLOVY MŮŽE ČLOVĚK VYKROČIT Z „ŘÍŠE NUTNOSTI“ DO „ŘÍŠE SVOBODY“.

Historie planety Tormance ukazuje, jak obtížný je tento krok, jak moc je potřeba tento proces zvládnout a nebýt jeho obětí. Tento krok nemá obdoby, protože rozhoduje o všem.
Buď prosperovat pro šťastné lidstvo, okamžitě zahynout nebo stále trpět v kruhu utrpení.

Lidé na planetě Tormance se trápí.
Výstup z pekla je nemožný bez vysokého rozvoje vědomí a vládnoucí třída se nevyhnutelně snaží jej snížit, protože jen pomocí nevědomosti, krutosti, hlouposti si může udržet svou moc založenou na útlaku člověka člověkem.
Potlačením jedince, otupením vědomí ale tormanská oligarchie brání kreativitě, omezuje vědu, zoceluje duše a tím oslabuje racionální princip, tlačí lidstvo do pekla, činí z něj slepou hračku přírodních a společenských sil. Tak začíná dlouhá a bolestivá agónie.
Tormansané vyčerpávají přírodní zdroje planety a mysl lidí je již tak omezená a depresivní, že lidé nemají čas zvládnout nové zdroje surovin a energie. Postupně přichází kolaps.

Velmi silná a pravdivá fikce.
Lidské bytosti, protože jsou inteligentní, mají dva způsoby vývoje.
První je neustálý rozvoj duchovních schopností, intelektu, sebevědomí, sebekázně, který uvolňuje titánskou energii myšlení pro vědomou reorganizaci života.
Existuje však i druhý způsob – zachování rozvoje. Nevyžaduje rozvoj duchovních a intelektuálních sil, pouze předpokládá jejich nevyvinutost, a tím snadněji do ní sklouznete.

Právě mezi těmito dvěma póly vzniká akční proud v románu Hodina býka.
Na jedné straně lidé vysoce rozvinuté a uvědomělé společnosti Země,
na straně druhé nerozvíjející se a zacyklená civilizace planety Tormance.

Pro spisovatele je poměrně snadné vykreslit společnost tormansovského typu, protože analogií je v našem životě a historii víc než dost.
Jak ale popsat strukturu budoucnosti, lidi budoucnosti tak, aby nebyli jen „modrými stíny“?

Úkol neuvěřitelně složitý, ale Jefremov se nebál obtíží. Lidé nové budoucnosti jsou pro něj jiní než dnešní lidé, ale nejsou jen tupým schématem.

Ivan Jefremov je dodnes jeden z nejlepších scifi autorů. Jeho tři velmi uznávané knihy:
O tom, jak nelze žít je Hodina býka.
O tom, jak je třeba žít v budoucnu, je román Mlhovina v Andromedě.
O tom, jaká je obecně historie lidstva, je román Athéňanka Tháis.

Jefremov_spisovatel_a_vědec.jpg

“…I. A. Jefremov je pravým protikladem vědce kabinetního či jen úzce a jednostranně specializovaného. Sám jeho život se naprosto neodehrával v závětří. Třebaže ho paleontologie vábila už od dětských let, musil mnoho prožít a zakusit, než se mu podařilo tuto touhu uskutečnit. Revoluce ho zastihla jako desetiletého chlapce, v občanské válce ztratil oba rodiče a jeho výchovy se ujal rudoarmějský oddíl. Jako mladík se dostává k námořnictvu a na lodi proplouvá křížem krážem Tichý oceán.
V zimě pak studuje v Leningradě svou oblíbenou paleontologii, a aniž toto studium ukončí, stává se báňským inženýrem. Později však za svoje publikované práce v oboru paleon-tologie je jmenován kandidátem věd. Uplatňuje se vědecky čím dál víc a za války začíná psát a otiskovat první povídky a po válce je vydává knižně.

Tvrdá výchova revoluce a života udělala z něho odvážného a zaníceného člověka, který je oddán socialismu a neleká se žádných překážek. Jasná ideovost, velké a široké znalosti v řadě oborů, historické chápání jevů, aktivní působení na přítomnost – tyto podstatné rysy nacházíme i v Jefremovovi spisovateli…”
Z předmluvy knihy: I. A. Jefremov: Mlhovina Andromedy

Jefremov / Hodina býka / vydal Torden >>
Audio knihy ZDE: https://t.me/Proudnarodnihrdosti/711

Výpisky z knihy Jefremov – Hodina býka:

Co je nejrychlejší ve světě? Odpověď je jednoduchá: Myšlenka!

Očištění noosféry od lži, sadismu, maniakálně-zlostných myšlenek si vyžádalo ohromné ​​úsilí lidstva Země

Štěstí sestává z: komfortního, spokojeného a svobodného života na jedné straně az přísné sebedisciplíny, věčné nespokojenosti, touhy zkrášlit život, rozšířit poznatky, posunout hranice světa…

“Neplaš se, Kimi,” přerušil mladíka učitel, “děláš chybu, když tak špatně posuzuješ předky. Právě v období Rozděleného Světa se věda stala vedoucí silou společnosti. A také tehdy se šířily podobné nespravedlivé soudy o vědeckých předchůdcích. Ale jejich ‚omyly’ závisely přece na vědecké úrovni doby, v níž žili. Jen si zkuste na okamžik představit, že objevovali stovky elementárních částic mikrosvěta a nevěděli ani, že to všechno jsou jen různé aspekty pohybu v různých rovinách anizotropní struktury prostoročasu.”

Rozmanité strachy, pronikající takovou společnost, jsou analogické pověrčivým strachem, vznikajícím v izolovaných pozůstatcích archaických kultur, které strach před bohy nutil zabezpečovat se složitými rituálními obřady namísto uvědomělé odpovědnosti za své skutky.
“Ale vždyť to je dav!”, řekla Eviza.
„Ovšem, dav. Potlačení individuálnosti ponižuje lidi na lidské stádo, jak tomu bylo v Temných časech na Zemi, kdy křesťanská církev fantasticky vyplnila roli Satana, roztrpčila a udělala vrahy mnoha lidí… Bohužel, hlavní náboženská kniha technicky nejvyspělejší a nejsilnější. naplněná zlem, zradou, kmenovým nepřátelstvím a nekonečným vražděním…”

Hovořil o tom, že teprve objev spirálové podoby vesmíru pomohl lidem rozřešit problém mezihvězdných letů na nekonečné vzdálenosti. O bipolárním uspořádání světa věděli matematikové už v epoše Rozděleného Světa, ale fyzikové té doby zkomplikovali celou věc naivními představami o antihmotě.
“Jen si to představte!” zvolal Kimi. “Oni se domnívali, že změna povrchového náboje částice převrátí normální hmotu našeho světa v antihmotu a že při jejich vzájemném střetnutí musí nutně dojít k dokonalé anihilaci! Dívali se na čerň nočního nebe, a nedovedli ji vysvětlit, nedovedli ani pochopit, že skutečný antisvět je právě tady vedle, černý, neproniknutelný, nezachytitelný přístroji zaměřenými na jevy našeho jasného světa…”
“Neplaš se, Kimi,” přerušil mladíka učitel, “děláš chybu, když tak špatně posuzuješ předky.
Právě v období Rozděleného Světa se věda stala vedoucí silou společnosti. A také tehdy se šířily podobné nespravedlivé soudy o vědeckých předchůdcích. Ale jejich ‚omyly’ závisely přece na vědecké úrovni doby, v níž žili. Jen si zkuste na okamžik představit, že objevovali stovky elementárních částic mikrosvěta a nevěděli ani, že to všechno jsou jen různé aspekty pohybu v různých rovinách anizotropní struktury prostoročasu.”

“Vidím, že jsem s vámi zbytečně ztrácela čas,” řekla Rodis nevybíravě, “když jste ještě nepochopil, že budoucnost může patřit všem, nebo nikomu.”

Ale filmové rekonstrukce z pozdní doby Rozděleného Světa si kladly za úkol ukázat, že veškeré lidské úsilí o vytvoření krásy, zavedení pořádku na Zemi, touhy po mírové práci a poznání přírody byly naprosto zbytečné a končily jen utrpením a ničením.

Pokud nás příroda drží v bezvýchodnosti inferna, ve stejnou dobu pozdvihuje se z něho evolucí, jde satanskou cestou nelítostné krutosti. A když vyzýváme k návratu do přírody, ke všem jejím skvělým návnadám krásy a lživé svobody zapomínáme, že pod každým, uslyšíte, pod každým kvítkem se ukrývá had. Budeme-li věrni těmto starým představám, staneme se služebníky Satana. Ale pokud se uchýlíme k druhému extrému zapomínáme, že člověk je částí přírody.
Potřebuje ji mít ve svém okolí a nenarušovat svou přírodní strukturu, jinak ztratí vše, a stane se bezejmenným mechanismem, vhodným pro libovolnou satanskou činnost. K jistině lze přejít po ostří nože mezi dvěma bludnými cestami…

“Naši předkové se stejně mýlili a považovali mozek a psychiku za něco, co lze oddělit od těla a nelze to spojit se zbytkem přírody. Byli lidé, kteří tvrdili, že celý svět není nic jiného než výsledek lidské představivosti .
Tato myšlenka je u kořene mnoha psychologických chyb.
Mozek a psychika jednotlivce nevznikají jen tak – jejich struktura a fungování se odvíjí od konkrétní doby, odpovídající společnosti a souhrnu znalostí, kterými společnost v průběhu vývoje daného jedince disponuje.
Pouze pokud mozek emocionálně a paměťově silného člověka neustále vstřebává nové dojmy a zážitky, může překonat zákonitostní konzervativnost – a to jen do určité hranice.
Z brilantního vědce se třicet let po vrcholu své kariéry nevyhnutelně stává konzervativec, beznadějně pozadu a neschopný porozumět současnosti, protože jeho mozek je naladěn na dobu, která je nyní hluboko v minulosti.”

“Hromadná hypnóza ,” hádal inženýr.
„U nás se používá k veřejnému pokání. Biologové vyvinuli speciální zařízení ve tvaru hada, které vytváří kombinaci hudby, rytmického pohybu a světelné hypnózy.”
„Na Zemi je mnoho lidí s vrozenými hypnotickými schopnostmi. Tím, že to posílili speciálním školením, se z nich stávají lékaři, ale já jsem se tím bohužel nestal. Ale právě tento pro historika vlastně zbytečný dar se přesto ukázal jako užitečný.”

Po dlouhém ekonomickém boji města definitivně postoupila své místo soustavě hvězdicových a spirálových osad, mezi nimiž byla roztroušena informační a výzkumná střediska, muzea i domy umění. Všechno dohromady tvořilo harmonickou síť, rozloženou v mírných subtropických zónách, které jsou k obývání nejvhodnější.

Míjela jeden kilometr za druhým, sotva si všímala monotónních domů, hledala sochy a monumenty, které na každé planetě odrážely snylidí, vzpomínky na minulost a honbu za krásou. Na Zemi byly sochy velmi oblíbené a byly vždy umístěny na otevřených, osamělých místech, kde člověk vždy našel oporu pro své vize – i v dobách, kdy mu v tom bránilo hektické tempo zbytečných projektů a omezenost života. povznést se nad každodenní život. Obrovská síla představivosti!
Navzdory hladu, zimě a hrůze tato síla vytvářela obrazy úžasných lidí, ať už v podobě soch, kreseb, knih nebo hudby, a absorbovala šíři a smutek stepi nebo moře.
Představivost pomohla překonat peklo tím, že ustanovila první fázi výstupu.
Poté přišla druhá etapa – dokonalost člověka samotného, ​​a také třetí – proměna společenského života.

Tak vznikly první tři velké etapy, pro které posloužila jako základ síla představivosti. Ve městě „Herz-Der-Wisheit“ byly na náměstích a v parcích většinou obelisky nebo obrázky, které znázorňovaly hady a měly poučné popisky. Někdy také narazil na sochy připomínající modly velkých vůdců z různých období historie Yan-Yach. Navzdory jejich odlišnému oblečení se tito vůdci podobali jeden druhému jako dvojčata, alespoň když jste se podívali na jejich výhružné, nepoddajné tváře a postoje s pevnou vůlí. Sochy, které byly jednoduše zasvěceny kráse člověka nebo nápadu, nebo možná vynikajícím výkonům, zcela chyběly. Místy byly hromady rezavého železa, jejichž spletité zkroucení připomínalo křeče choré psychiky jejich tvůrců – šlo o zbytky předmaďarských plastik, tzv. uměleckých děl, vyrobených pro požitek jan- Obyvatelé Yach si ponechali.
Když Tschedy procházela kolem veřejných budov, neviděla žádná vitrážová okna ani fresky – panovníci se zřejmě  cítili narušeni představivostí divadelních umění, protože tato představivost zpochybňovala jejich moc nad lidskými dušemi mělká psychika, která byla pouze primitivní, znala potřeby a neviděla žádný způsob, jak dělat něco jiného, ​​mnohem snazšího vládnout.

Sdílejte:

Podobné články