Román Ostří břitvy byl napsán v letech 1959-63. Je reakcí na tehdejší složité mezilidské vztahy, sociální a politické problémy v nově vznikajícím socialistickém SSSR. Hlavní téma knihy je, že člověk může být i dnes skutečným člověkem.
Román je prvním počinem Jefremova vyprávění o daleké budoucnosti.
O pár let později vydává Jefremov knihu Hodina býka, která je neoddělitelně spojena s Mlhovinou Andromeda. K těmto knihám lze přiřadit jeho poslední knihu Athéňanka Thais, o tom, jaká je obecně historie lidstva.
Ostří břitvy je dnes už kultovní dílo. Jefremov v ní prezentuje své rozsáhlé vědomosti, což určuje způsob hledání souvislostí, krásy a budoucnosti lidstva.
V románu autor dal řadu hypotéz z oblasti biologie, psychologie, etiky, estetiky atd. Dobrodružný román nabízející exotiku, tajemství a napětí. Napínavý příběh o cestě skupiny dobrodruhů, kteří se snaží získat starověký poklad a vydat se na tuto cestu k tichu indických klášterů.
Děj románu se odehrává v polovině dvacátého století na různých místech zeměkoule – v Rusku, Itálii, Jižní Africe, Indii, v Atlantském oceánu.
Vlastní děj není složitý, několik dějových linií spojuje tajemství legendární černé koruny dobyvatele Alexandra Makedonského.
V roce 1971 o tom Jefremov napsal malíři V.I. Dmitrevskému:
“Břitva je stále považována ušlechtilými kritiky za můj tvůrčí neúspěch. A já si tohoto románu vážím nade vše (nebo ho miluji více). Veřejnost ho již ocenila – 30-40 rublů na černém trhu, jako Bible. Jde o to, že apokryf se musel vložit do jednoduššího dobrodružného rámce…”
A to proto, že určitá témata nebyly v SSSR ideologicky přijímána a byly tvrdě dehonestována, či trestně stíhána. Podobně jako se to děje i dnes za Fialovy vlády SPOLU. (2025)
Tématem románu Ostří břitvy jsou noví lidé, představitelé lepší budoucnosti.
Téma se objevuje jedno století po slavném románu Černyševského “Co dělat”. Ten byl první, kdo psal pozitivně o lidské budoucnosti, jako o skutečné realitě, dosažitelné společným úsilím lidí na celé planetě.
Jefremov má s Černyševským také společné přesvědčení, že rozvoj lidstva bez osvobození žen od patriarchálního ponížení je nemožný, tady jsou oba autoři prostě neoblomní.
Téma svobody a lidské důstojnosti ženy je neustále přítomné ve všech jeho románech, nejen v „Ostří břitvy“, ale také v knize Athéňanka Tháis, kde je navíc velké téma ženské krásy.
Základní kánony krásy, jsou podle Jefremova vyvinuté dlouhým přirozeným vývojem člověka.
Vzdělaný Jefremov si dobře uvědomuje, že negativní zkušenost lidstva je nesrovnatelně silnější, jasnější a hlubší než pozitivní zkušenost.
Jinými slovy, zlo a zvěrstvo jsou vždy přístupnější lidskému chápání, právě kvůli “nashromážděné historické pekelné zkušenosti”, jak se říká v „Hodině býka.“
Proto dystopické témata, hlavní témata v literatuře fantasy, nejrůznější příšery, sadistické projevy vnímáme silněji a jasněji než obrázky o pozitivní budoucnosti, světu dobrých lidských vztahů atd.
Nazýváme to někdy temné struny lidské duše, které je vždy snazší nahmatat než struny krásy a dobra…
“Krása zachrání svět,” řekl Dostojevskij.
“Vědomí krásy zachrání svět,“ objasnil Nicholas Roerich.
“Krása je symbolem pravdy,” napsal režisér Tarkovskij.
A Jefremov chápal krásu jako zářící most do budoucnosti.
Lidské bytosti, protože jsou inteligentní, mají jen dva způsoby vývoje.
První způsob je neustálý rozvoj duchovních schopností, intelektu, sebevědomí, sebekázně, který uvolňuje titánskou energii myšlení pro vědomou reorganizaci života.
Druhý způsob je o zachování rozvoje. Nevyžaduje rozvoj duchovních a intelektuálních sil, pouze předpokládá jejich nevyvinutost, a tím snadněji do ní sklouznete.
To jsou mimo jiné hlavní témata zobrazená ve všech knihách Jefremova.
Budete překvapeni, že Ostří břitvy není jen sci-fi román plný faktických materiálů a teoretických poznámek, ale také jako čepel břitvy, rafinovaný filozofický trakt o starověké duchovní síle a dokonalosti člověka, vítězství rozumu, hledání krásy a lásky.
Ostří břitvy (1963, česky 1967) / Jefremov / Vydal Torden
Ukázka z knihy:
„My všichni se s potěšením dovídáme o tom,“ promluvil konečně Vitarkananda, „že kongresu v Dillí se poprvé účastní vědec psychofyziolog z té ohromné, přátelské a sympatické země, v níž se až do posledních deseti let této vědě nevěnovala pozornost. To nás dříve zaráželo, nebot poprvé v celých dějinách lidstva provedla právě vaše země gigantický čin k vybudování nového světa. Jaký by však byl nový svět bez nových lidí a jak vychovávat tyto nové lidi bez hlubšího pochopení lidské podstaty a jejích zákonů?
Západ nedocenil význam indických objevů na poli filosofie. Evropané se pohroužili do usilovné činnosti, jak vyrobit velké množství věcí, a šli za technikou na úkor snah o zdokonalení člověka. Shledali, že naše hledání v oblasti psychologie je naivní. A zároveň se lidé Západu oddávají dětinské víře v zázraky, jež údajně provádějí naši kejklíři, v ty úspěchy fyzického rozvoje, jichž dosahuje první ze všech stupňů sebezdokonalování, hatha-jóga, a jež se zdají Evropanům nadpřirozené. Domnělé zázraky jim úplně zastřely opravdové úspěchy lidského ducha v indické filosofii.
Podivujeme se, že jste si nevšimli drsné praktické dialektiky, která proniká celou naší filosofií, těch jemně, pozorně a moudře rozvinutých pravidel společenského chování a společenské morálky, těch objevů v oblasti psychofyziologie, které v mnohém předstihly evropské vědecké myšlení některých filosofických disciplín, jako například otázky přechodu jednoty v mnohost a mnohosti v jednotu, vypracovaných s takovou dokonalostí.“ Profesor Vitarkananda se odmlčel a po chvíli uzavřel slovy: „Většina těchto objevů je zahalena v náboženském pláštíku, a to vám zřejmě brání, abyste rozpoznali jejich pravdivou podstatu. A tu jsme u toho, proč jsme se chtěli s vámi setkat. Rádi bychom slyšeli od vás, jaký je váš názor, je-li možné spojit plody práce indických a sovětských badatelů.“
Vitarkananda skončil a usedl na pohovku v klidném očekávání. Nikdo víc nepronesl ani slova. Silou vůle dokázal Girin potlačit své vzrušení. Pomalu se zdvihl z měkkých polštářů křesla, pevně se postavil, rozkročil nohy a okamžitě nabyl potřebného klidu. „Přesnost, pamatuj na přesnost výrazů, nedej se strhnout, nemluvíš svou řečí,“ nabádal sám sebe, zhluboka nadýchl a začal.
„Největším úspěchem, jehož dosáhlo nábožensky filosofické myšlení Indie a kterého si, nevím proč, nevšimli na Západě a s nímž, snad, nejsou jaksepatří seznámeni ani sami Indové, bylo to, že už odnepaměti jste stavěli člověka na-roveň bohu. Ve formuli, že bůh ani člověk nemá moc nad karmou, nad obecnými zákony vesmíru, vidím největší statečnost myšlení oné dávné doby. Člověk i bůh jsou částí vesmírné duše, není žádná boží vůle a je jen celkový běh procesů stvoření světa, které, mají-li být zvládnuty, musí být poznány a vzaty v úvahu. Oč je tato koncepce silnější než otrocké uctívání hrozné síly boha, předurčujícího celý osud člověka, boha trestajícího, pronásledujícího a zavrhujícího. Ze je tato představa základem starožidovského náboženství a jeho odvozenin, křesťanství a islámu, v níž jsou obsaženy všechny základy náboženské filosofie a morálky Západu, nemusím vám zde vysvětlovat.“
