„Už jsem to odklep,“ zašklebil se ďábelsky. „Když zachraňuješ svět, na korektnost se nekouká.“ Nakladatelství Aldebaran Group for Astrophysics vydalo roku 2013 sci-fi, jež svou dikcí upomene na starého dobrého Františka Běhounka i na modernější borce typu Arthura C. Clarka či Asimova. Taky duchové těch tří asi koukali autorům Pirátů na Marsu přes ramena. A Kir Bulyčov, jistou míru jemu vlastní ruské poetičnosti dílo naplňuje.
Když už odvážně srovnáváme, neměli bychom ale opomenout ani film.
Armageddon nebo Hvězdná pěchota – podle Roberta A. Heinleina – se tu taky odrazily. Ne, u Mentzlových se naprosto neválčí s pavouky, ale podobně dech beroucí atmosféra nás ovane. Země je ohrožena. K tomu, aby nezanikla, je třeba přemýšlet, ale i disponovat technikou a schopnými mladými lidmi (to připomene Enderovu hru), kteří se ujmou záchrany, uskutečněné ve studeném kosmu.
Je nutno potřít Piráty, Piráty s velkým P, kteří někomu ze čtenářů snadno mohou – a myslím, že to byl záměr – připomínat i tzv. Pirátskou stranu. Což nežertuji, a kdybych se dozvěděl, že vydání Pirátů tato strana podpořila, ani bych se nedivil.
Ale zpět na Rudou planetu: Bude ji – podle Mentzlových – spravovat Švýcarsko a běžně ji budou navštěvovat děti školou povinné.
Díky za tu šanci speciálním programům výuky spojeným dokonce s manuální prací! A Mars? Bude Pozemšťany geologicky formován, doplňován o úrodnou zeminu (ty děti ji budou plít) a napájen. S nedostatkem vody je to tam ovšem nejhorší. Na povrch se proto nechá řízeně dopadnout kometa, rozhodnou vědci. Komety totiž obsahují H2O, byť v pevném skupenství. V dovětku Pirátů pak čtu: „Jedinou opravdovou fikcí, které se autoři dopouštějí, je myšlenka, že by na terraformaci Marsu někdo uvolnil peníze.“
Spoluautorství, s jakým se setkáváme u Mgr. Dany Mentzlové a ing. Rudolfa Menztla je u nás aktem relativně neobyčejným i v rámci literatury jako takové.
Vybaví se mi hned jen čtyři podobné páry, a to Vrbenská-Medek, Renata a Jaroslav Malinovi (napsali knihu Zasáhli mimozemšťané a katastrofy do vývoje lidstva?, Profil 1988), manželé Lenkovi (autoři řady záhadologických publikací) a v jiném ranku Karel Tony Neumann plus Nina Neumannová, tvůrci Údolí myšího řevu (1936, 1948, 1990) a Šesti dobrodruhů (1932).
Vedle – jen částečně barevných – ilustrací Ivana Havlíčka jsou doplněni krásnými mapami obou marsovských polokoulí i slovníkem jmen, ve kterém nechybí ani rakouský parašutista Felix Baumgartner (roku 2012 uskutečnil stratosférický seskok skoro ze čtyřiceti kilometrů).
Ale nemíjí nás ani slovníček pojmů. Uvnitř něj pak narazíme třeba na Césarovu šifru. I ona je jedním z klíčů umístěných do příběhu a autorům bych co se týká onoho slovníku vytkl jen to, že v titulu Poeovy povídky Zlatý Skarabeus užívají velké S, ačkoli hned vedle na stránce píší o nějakém muži, který prý „stál na povrchu měsíce“ – s malým m. Tolik hnidopich.
Pokud přistoupíme k Pirátům jako k artefaktu, zbývá snad říct, že mají pevnou, lesklou vazbu a sestávají celkem ze sedmi částí, které… se jmenují Noctis Labyrinthus, Valles Marineris, Astro-Aqua, Krysař, Eros, Seskok a Carolus Rex.
A koho autoři pasovali na onoho Krysaře?
Reálně existující planetu Eros 433. Ta se jmenuje se po řeckém bohu lásky, ale disponuje rozměry jako z Malého prince, 13x13x33 km. Její dráha se protíná s dráhu Marsu. 14. února 2000 sem – i navzdory tak minimalistickým rozměrům – dopadla sonda NEAR Shoemaker. Taky ji spatří hrdinové našeho příběhu, ale čas na exkurzi do nitra sondy nebude. Jsou nuceni využít gravitaci planetky Eros jako krysařovy píšťala a zbudovat tím způsobem „gravitační prak“.
Zvláštností knížky manželů Mentzlových je stálé střídání vyprávěcích perspektiv. Děj totiž sledujeme očima hned šestnácti postav.
Není to, pravda, střídání tak oprávněné, jako jim byl trik klasického románu Měsíční kámen od Wilkie W. Collinse, ale pokud vám nečiní problém přeskakovat mezi vnímáními jednotlivých individualit, ono oživení akceptujete. Nespletu se asi, budu-li přitom předpokládat, že si oba autoři před psaním figury předem rozdělili, načež každý pracoval hlavně na svých. Navíc ovšem narazíte i na části vyprávěné čistě autory, i když to nelze tak snadno definovat. Sám např. chápu jednu takovou sentenci jen jako pohled hrdiny-policisty.
Ono namnožení perspektiv je oživením, ale taky Achillovou patou. Možná autoři narazí i na kritika, jenž taký přístup oštempluje/oznámkuje i slovem neobratnost. Já sám ne, já vnímám prvořadě akurárně vědeckou důslednost při dodržení systému, k němuž se oba spisovatelé sami úvodem nepsaně zavazují.
Sepsali dílo hlavně pro děti, ano, ale rozhodně také klasicky pojatou tvrdou“ sci-fi, jakých se dnes rodí spíš méně než víc.
