Bombardování Prahy 14. února 1945 byla jedna z nejzbytečnějších válečných akcí spojeneckých armád na konci Druhé světové války. Den, který se zapsal do dějin Prahy jako “Krvavá popeleční středa”. Zbytečně zemřelo 701 lidí a více než tisíc bylo zraněno.

Po americkém bombardování Prahy bylo vystaveno 400 rakví před kostelem sv. Ludmily na náměstí Míru.
Aby lidé nezapomněli.
Aby si připomínali, že válka je nejzrůdnější lidská činnost.

„Za starých časů psali, že je něžné a vhodné zemřít pro svou zemi. Ale v moderní válce není v smrti nic něžného ani vhodného. Jde pouze o bezdůvodné umírání.“
Ernest Hemingway

V ten den, 14.2. 1945 zemřela šestnáctiletá Eva, dcera malíře Josefa Lady.
Krátce po poledni šla na hodinu klavíru. Byla považována ze velmi talentovanou klavíristku. Pak uslyšela bombardéry. Na ulicích byla panika a Eva utíkala domů, aby varovala rodiče. Bydleli nedaleko Výtoně, dnešní Ladova ulice. Nedoběhla. Zahynula někde v okolí Emauzského kláštera, který zničily americké bomby.
Rodina malíře Josefa Lady se s její smrtí nikdy nevyrovnala. Šest let po smrti své dcery Evy (1951), zemřela usoužená Ladova manželka Hana.

„Věřím, že všichni ti, kteří z války těží a přispívají k jejímu vyvolání, by měli být zastřeleni hned první den akreditovanými zástupci loajálních občanů své země, kteří v ní budou bojovat.“
E. Hemingway / Sbohem armádo / předmluva 1948

Historické souvislosti:
Jaltská konference se konala 11. února 1945. Na konferenci si Sovětský svaz, USA a Velká Británie zhruba rozdělily sféry vlivu po vítězství nad nacistickým Německem, na němž měl největší podíl Sovětský svaz. Byla potvrzena demarkační linie a tak bylo jasné, že Československo bude spadat do sféry vlivu Sovětského svazu.
Nenávist vůči SSSR nebyla jen ze strany Německa, ale i ze strany USA i Británie, kteří by nejraději viděli SSSR poražený. Zničení průmyslové infrastruktury i obytných civilních budov v těchto oblastech bylo jednoznačně záměrem. Dokonce se počítalo i s následnou další válkou se Sovětským Svazem.

Američané se později snažili bombardování Prahy vysvětlit jako chybu navigátora.
Ve dnech 13.-15.2. 1945 byly totiž Drážďany mohutně bombardovány spojeneckými vojsky, přesto, že byly plné civilního obyvatelstva a německých utečenců.
A tak jedna bombardovací vlna bombardérů si údajně spletla Drážďany a Prahu. Američané to vysvětlovali tím, že navigátorovi akce vysadila navigace a musel se orientovat podle hodinek. Pro úplnost uvádíme, že Praha a Drážďany jsou od sebe vzdáleny cca. 200 km. Přesto na Prahu shodili cca. 200 tun bomb.

Americké bomby zcela evidentně zasypávaly hustě obydlený střed Prahy.
Zničeno a poškozeno bylo přes 2000 domů. Byl rozbombardovaný klášter Emauzy (Praha 2), jeden z “pomníků” Karla IV. Byl poničený barokní Faustův dům v jižní části Karlova náměstí, Vinohradská synagoga. Bomby zasáhly také tři nemocniční objekty. Výbuchy se ozývaly také z Vinohrad v okolí dnešní Vinohradské třídy, na Pankráci, ale i na druhé straně Vltavy. Všechno civilní objekty.

„Nikdy nevěř tomu, že válka jakkoliv nutná a ospravedlnitelná, není zločin.“
Ernest Hemingway

Dobový tisk bombardování Prahy ostře odsoudil.

Časopis Pestrý týden (24. února 1945):
„Anglo-americké teroristické letectvo svým náletem na pražské obytné čtvrti, nemocnice, dětské útulky, porodnice a kulturní klenoty naší země znovu dokázalo, že teror je systémem spojeneckého vedení války po všech stránkách.“

Národní politika (23. února 1945):
„Vražedný cynismus nepřítele vybil se výhradně na bezbranném civilním obyvatelstvu, kulturních památkách, nemocnicích a městských obytných čtvrtích.“

Bombardování Drážďan 13.2. -15.2. 1945.
V Drážďanech 13.-15. února 1945 zabily britské zápalné pumy 25 000 až 135 000 lidí. V drtivé většině civilní obyvatelstvo. Americké a britské bombardéry B17 během bombového útoku takřka srovnaly se zemí Drážďany v době, kdy už bylo jasné, že Německo válku prohrálo. Viz kniha: Kurt Vonnegut / Jatka č.5.
O válce Kurt Vonnegut píše:

Ernest Hemingway napsal po I. světové válce povídku Vojákův návrat o tom, jak je hrozně hrubé ptát se vojáka po návratu domů na to, co viděl.
Myslím, že když se nějaký civil vyptával na válčení a na válku, spousta lidí včetně mě schválně držela jazyk za zuby. Bylo to módní.
Víte, jedna z nejpůsobivějších možností, jak vykládat válečnou historku, je odmítnout ji vykládat. Civilům pak nezbývá, než si představovat ty nejúžasnější hrdinské činy.

Další zbytečné bombardování Prahy bylo 25. března 1945.
Cílená akce amerického letectva na zneškodnění důležitých továrních provozů v Libni a Vysočanech a vojenských letišť ve Kbelích a Letňanech. Do konce války zbývalo několik týdnů.
Bombardovalo se v neděli, prý aby byly co nejmenší ztráty na lidských životech. Přesto zemřelo přes 550 lidí.

Bombardování Prahy, Drážďan, Plzně na úplném konci války lze bez nadsázky považovat za válečný zločin.
Politici Spojených států ani Británie se Československu ani České republice nikdy neomluvili.

The post Bombardování Prahy 1945. Američané zabíjí dceru Josefa Lady a 700 Pražanů first appeared on Čítárny.

Vánoce. Období, které se vždy oslavovalo jako jedno z nejdůležitějších období v roce. Doba zimního slunovratu znamenala naději, že slunce a s ním i podmínky pro život se vrací. Lidi v ten čas znovu propojuje víra v dobrou úrodu na polích i v sadech, naději, že louky budou plné dobré pastvy pro všechna zvířata.
Drobné dárky v ten čas byly původně určeny k usmíření sil, které mohly negativně ovlivnit úrodu na polích a stromech, čistotu studánek a studní, zdraví dobytka apod. Tedy všechno, co člověk potřeboval k harmonickému životu v přírodě a vlastnímu přežití.

Co lidská paměť pamatuje, bylo to období, kdy lidé věřili, že se v noci z 21. na 22. prosince opět zrodí bůh Slunce.
Slunovrat oslavovali půstem, nočním bděním a nejrůznějšími obřady, které měly usmířit bohy, zajistit bohatou úrodu a mírové soužití bez válek.
Západ slunce v tento den nebyl jen koncem dne, ale i začátkem nového cyklu, kdy se slunce znovu narodí a přinese světlo do temného období zimy.

Podle staroslovanské mytologie je zimní slunovrat chvíle, kdy slunce sestoupí na nejnižší bod oblohy a den je nejkratší v celém roce, proto se nazývá Kračunem.
A právě v okamžiku, kdy Slunce na kračun zapadá, umírá Dažbog, syn Svarogův. Nastávají noci, vládne tma svoji největší mocí. Zima vítězí nad létem, nastává doba odpočinku, vláda Morany. Ale nic v přírodě se nikdy nezastaví, tuto noc zplodí Svarog, bůh ohně, svého syna, boha Slunce Dažboga, znovu.

A při ranním rozbřesku spatří svět opět Božice, nově zrozeného Dažboga.
Je to důkaz, že po zimě přijde opět jaro, že po době strádání příjde opět doba hojnosti. Dažbog Svarožic je zatím slabý a vláda zimy trvá dál, ale nebude to již dlouho a Svarožic v podobě mladíka Jarovíta svrhne na počátku jara Moranu a její krutovládu.
Dažbog, bůh Slunce, nám dává to, co potřebujeme k životu, jeho darem je teplo a světlo a také radost, kterou nám působí dotek jeho paprsků. Jenom díky němu může uzrát úroda a plně si zasluhuje naši úctu.

Počátek vánoc v upadajícím Římě.
Křesťani si od počátku zvolili šikovné Public relations pro své vidění světa a jeho stvoření. Na původní tzv. pohanské svátky naroubovali svátky svoje a patřičně k tomu upravovali i své legendy v Bibli.
V Římě se od roku 275, na příkaz císaře Aureliána, slavil svátek Narození Slunce. Někdy po roce 300 n.l. ale sílící křesťanská církev převedla pohanský svátek na tradiční svátek oslavy Ježíšova narození, 25. prosince. V knize Johna Williama, History of the Intellectual Development of Europe se píše: 

“Vy slavíte vznešené svátky pohanů… a co do způsobu, ty jste si přisvojili beze změn. Ničím se nelišíte od pohanů, jen že máte oddělené od nich své shromáždění.”

První historickou zmínku o oficiálních vánočních oslavách křesťanských máme v kalendáři Řeka Furia Dionysia Philocala z roku 354.
V pátém století byl tzv. Boží Hod už významným svátkem, dokonce jím začínal liturgický rok a v roce 529 císař Justinián zakázal v tento den pracovat. Koncil v Agde roku 506 nařídil křesťanům, aby v v tento den chodili k svatému přijímání. Koncil v Tours roku 567 pak ustanovil dvanáctidenní sváteční období od Božího Hodu do Tří králů.

Tento křesťanský svátek byl postupně projektován do všech křesťanských církví v Evropě.
Ale v 16. století, době počátků reformací církve, byla na mnoha místech Evropy nejen zrušena mše svatá, ale omezily se i vánoční svátky.
Ve Skotsku dokonce byly od roku 1583 zákonem zakázány a v Anglii přišel zákaz v roce 1647 po odhlasování anglickým parlamentem. V ten čas chodily po ulicích měst hlídky, které kontrolovaly nařízení.

Ve střední Evropě se po nesmírně tragickém období třicetiletých válek vrací násilnou cestou katolická církev k moci a s ní i mše svatá a Vánoce.
Protestanti byli ve jménu “pravdivější” církve vyhošťování ze země nebo zabíjeni. Ale jako vždy v historii, ne všechno je v životě lidském tragické, a tak křesťanské obyčeje měly mezi normálními lidmi svoje kouzlo. Už v 16. století se Vánocům mezi českým obyvatelstvem říkalo Kristmen nebo ve Slezsku Kristinde, což byla vlastně zkomolenina od Kristkind (Kristovo dítě), jeden čas se jim na Moravě říkalo Štědroň a teprve mnohem později přichází Ježíšek, kterému se také někde moc krásně říkali Paňátko, což bylo odvozeno od syna panny.

Od 16 století se objevují zmínky o stavění Betlému.
Betlém si lidé stavěli především doma a od roku 1562 i v kostelech. Tehdy Jezuité postavili poprvé Betlém v pražském kostele a to v životní velikosti.
V hebrejštině slovo bét lechem znamená dům chleba, ale také dům (boha) Lachama. Od nepaměti se tak jmenovala malá judská vesnice ležící necelých 12 km od města Jeruzaléma. Narodili se v ní podle pověsti starozákonní král David a Ježíš Kristus.

V České republice patří mezi nejznámější vyřezávaný a pohyblivý Třebechovický betlém, který byl vytvořen na přelomu 19. a 20. století.

Krýzovy jesličky – největší lidový mechanický betlém na světě,
který je zapsán v Guinessově knize rekordů, patří k nejnavštěvovanějším expozicím muzea v Jindřichově Hradci. Velkolepý betlém, který jeho tvůrce, jindřichohradecký punčochářský mistr Tomáš Krýza, vytvářel více než šedesát let. Jesličky obsahují 1398 figurek lidí a zvířat, z nichž se 133 pohybuje. Figurky jsou vyrobeny z kašírovací hmoty a ze dřeva. Původní mechanismus, který byl zpočátku poháněn ručně, rozvádí pohyb z jediného elektromotoru.

Ale možná taky nevíte, že některé zvyky kolem Vánoc vlastně ani nejsou v pravém slova smyslu lidové.
Tak třeba současnou podobu červenobílého Santa Klause vymyslela reklamní agentura pro Coca.Colu. Santa Klaus, jako reklamní figura, spatřila světlo světa kolem roku 1920. Je ale pravdou, že už před rokem 1890 se v amerických časopisech objevovala kreslená postava dost podobná dnešnímu Santovi.

Tradice zdobení stromečku je zase jen obyčejný měšťanský zvyk, který u nás začal někdy v 18. století.
Jenže tehdy se stromečky zavěšovaly ke stropu za špičku a buď se nezdobily vůbec nebo jen velmi málo. Tento zvyk je zapsán v brémské kronice z roku 1570.
V Čechách byl vztyčen vánoční strom v roce 1812, zřejmě na Libeňském zámečku, kde jej nechal postavit tehdejší ředitel Stavovského divadla Jan Karel Liebich.
První inzerát na vánoční stromek se objevil v českých novinách kolem roku 1843 a na Moravu dorazil tento morbidní zvyk řezat mladé stromky až počátkem 20. století, kdy se velmi rozšířil.

Takto byl Mikuláš (Christmas Father) prezentován v 19. století. Podoba s Coca-colovským Santou je víc než zřejmá.

Příchod neboli Advent
Adventní období začínalo adventní nedělí, která připadala na den mezi 27. listopadem a 3. prosincem, a bylo obdobím velmi slavnostním.
Při ranní bohoslužbě se čte Kniha Izajáše s proroctvími o Kristově narození a je doporučen půst. Sňatky byly zakázány, stejně jako při postu.

Vánoce jsou pro věřící poslední ze tří velkých svátků v roce (s Velikonocemi a Letnicemi).
Sloužily se tři mše, počínaje půlnocí, a kostely mohly být ozdobeny cesmínou a břečťanem nebo svíčkami navíc.
Tři dny po Vánocích (den svatého Štěpána, svatého Jana Evangelisty a svatých neviňátek) byly také hlavními svátky.
Bohaté domácnosti období mezi Vánocemi a Zjevením Páně (6. ledna) braly jako svátek a dárky si vyměňovaly 1. ledna, na Nový rok, spíše než o Vánocích.

Vánoce a nákupní horečka novodobých odpustků
V současnosti se svátek zdařile přetavil do tradice viditelně přihlouplého konzumu, imbecilních úsměvů, kýčovitých barevných světýlek. Nakupování dárků připomíná hysterické skupování odpustků ve středověku, jako bychom si drahými dárky a tunami jídla i pití zbavovali zodpovědnosti za vlastní hříchy.

Ronald Hutton ve své knize o britských rituálech během roku “The Stations of the Sun” (1996), píše:
“Bědovat, že jsou Vánoce příliš komerční, to je už také tradice.”

Jenže hystrická vánoční tradice se táhne víc jak sto let.
Už v roce 1897 si George Bernard Shaw stěžoval, že vánoční oslavování vnucují obchodníci a novináři “neochotnému a znechucenému národu”.

Zapomněli jsme totiž příliš rychle na hlavní odkaz zimního slunovratu, který byl, a doufám, že pro mnoho lidí stále je, poselstvím a symbolem pokračující přátelské pospolitosti pro další období.

Poznámka: Všechny ilustrace kromě poslední jsou dílem Josefa Lady.

The post Vánoce, tradiční zimní slunovrat Kračun 21.12. Historie křesťanského svátku, jak ho určitě neznáte first appeared on Čítárny.

Vánoce si jen těžko představíme bez obrázků Josefa Lady. V této opravdu hezké vánoční knížce jsou také velmi povedené básničky, říkanky, povídání básníka Michala Černíka. Jsou nejen o Vánocích, ale také o zimě a o všem, co děti na Vánoce dělají.
Doporučujeme do všech škol!

Lada Josef, Černík Michal / České Vánoce Josefa Lady / 2012

ŠTĚDRÝ DEN
Ráno zabijeme kapra
Smrtí začíná se Štědrý den
Krvavý balónek duše
vyjmeme z útrob ven

I svou duši náhle pocítíme
až v krku jako rybí kost
a z úst se dere pára
stoupá na věčnost

VÁNOČNÍ
Z kostela zaznívá radostné Zdrávas
andělé ve vločkách na zem se snáší
Bojíš se radovat nahlas
abys tu radost do mrazu nevyplašil

Na tuhle chvíli jsi i nejsi sám
Nasloucháš jak se pro tebe domů
slétávají tóny zvonů
Mají sílu tě zdvihnout až ke hvězdám

ANDĚLSKÁ
Anděl jenom křídly mávne
a letí nad městem a nad polem.
Jak je létat snadné!
Jak je krásné býti andělem!

Má velká křídla z bílých peří
a na nebi má postýlku,
a když chce, tak nebe rozesněží
a dá nám bílou nadílku.

POSELSTVÍ JEŽÍŠKOVI
Ježíšku opět slavíme Vánoce
a ty ještě netušíš
že dary králů ti už v kolébce
zbujely v kříž

BIBLICKÁ PRAVDA
Člověk je z prachu
vody a bláta
Ta pravda biblická
zůstane odvěká

Svatý je život
láska je svatá
svatým však
nenazvu člověka

HRA NA ZIMU
Hraju si na zimu
a všude zima je
a dýmám z komínů
a vrším závěje.

Na mráz hraju si
a z vody dělám led,
všem sahám na nosy,
pod šaty lezu hned.

Na vítr hraju si
a foukám meluzínu,
jak krajky rozvěsím
na stromy bílou zimu.

Na sníh hraju si
a padám do polí
a padám na lesy,
padání přebolí.

Nekoukám na bouli,
koulím se jenom tak
a já se ukoulím
a budu sněhulák.

The post České vánoce Josefa Lady a básničky, říkánky, vyprávění k vánocům Michala Černíka first appeared on Čítárny.

Málokdo ví, že Josef Lada (*17.12. 1887-1957) byl zakladatel českého kresleného seriálu. Ladovo smutné plátno Ponocný (1947) bylo 24. listopadu 2012 vydraženo za jeden milion a dvě stě tisíc.
V šumu těchto korun by mohlo snadno zaniknout, že šlo nejen o geniálního malíře. Byť ne zrovna často olejů, nýbrž i o výsostného zakladatele českého komiksu. Ne, nebyl to tedy Cimrman, kdo se tenkrát za Rakouska vzepjal k výkonu.

Kriticky Josefa Ladu v tomto směru asi poprvé nahlédl Jaroslav Pecháček, když si (1940) povšiml jeho spřízněnosti se Sekorou.
Jejich umění je výslovně epické nejen výrazem, ale samostatným původem. A je spíš obrázkovým vyprávěním, než výtvarnou záležitostí. Vraťme se ale o sto dvanáct let. Ladovi (nevidícímu na jedno oko) je zase třináct a týdeník Švanda dudák vyhlašuje poprvé soutěž o nejlepší žertovný obrázkový cyklus.
Přicházejí příspěvky, léta plynou a nevím, zda štěstí zkusil i Cimrman, víme však jedno.

Roku 1904 Lada přispěl třemi stripy (celkem šesti obrázky) Příhody pana Krátkozrakého.
S výhradami jde o nejstarší komiks v české kotlině.

Zas plynul čas a 1906 Lada počal spolupracovat se zbrusu novým týdeníkem Neruda.
V čísle 10 uveřejnil komiks Dobrý nápad nad zlato! a inspirován Francouzem Benjaminem Rabierem (1864-1939), Adolfem Oberlanderem (1845-1923) z Mnichova a naším Karlem Stroffem (1881-1929) pokračoval, a pokud náš komiks nezaložil, rozhodně první užil hrdiny, který se za námi, čtenáři, oddaně vraceli (v dalších číslech).

Roku 1911 otiskl Lada v Karikaturách i výrazný strip Hrdinný tenor a počínaje rokem 1913 tvořil pro Kopřivy.
Ale prvořadě pracoval Lada mezi roky 1908-1916 pro Humoristické listy. T teprve úvodem let dvacátých se těžiště této tvorby přeneslo do novin.

Ilustrace © Josef Lada

V únoru 1922 začal vycházet první Ladův seriál v Českém slově (Zvednesám)
a od 25. března se zde vynořovaly Šprýmovné kousky Frantíka Vovíska a kozla Bobeše, které zlomyslností ovlivnil již slavný Wilhelm Busch (1832-1908).
Na podzim 1923 tento seriál sice dočasně zanikl – a vyšel souborně (a v barvě) doplněn verši spisovatele Jana Morávka, ale v letech 1926-1927 přikreslil autor ještě 7 dílů – do Pestrého týdne. Co vedlejší hrdina se tu prvně zjevil sám kocour Mikeš.

Opět za Morávkovy asistence vyšlo roku 1927 i rozšířené souborné vydání Vovíska o 25 částech a výbor o 16 stránkách s Bruknerovými verši se objevil poté až v edici Kulihrášek (1970). Abych byl i osobní, udělal na mě tenkrát dojem, i když právě taky surovostmi.
Ale takové už ty stripy jsou…
Po strážce s kozlem Bobešem vyskočí třeba na čele báby obrovská boule, anebo je kozlík rovnou satanáš zavrtaný v dětské peřince a skoro bábě přivodí infarkt. S jezdcem Frantíkem bací kozel do zdi, zatímco sám podběhne sklepním okýnkem, a jindy se Vovísek div neutopí i v černé močůvce. Do jezevčíků v pytli se zde vydatně buší motykou a dřepneme i na ježka. Ale dost. Konstatujme radši, že se na pietní reedici čekalo až do roku 2004.

Ilustrace © Josef Lada

Nyní se ponořme zpátky se do časů, kdy ještě malíř spolupracoval s Eduardem Bassem na komiksech pro Lidové noviny. Po delším Panu Keťákovi tu adaptoval i svou první literární předlohu, Křest svatého Vladimíra od Karla Havlíčka Borovského.

Načež došlo i na Haška, se kterým se kamarádil.
Nejdřív mu Lada nakreslil – ještě netypickou – obálku pro první sešitové vydání Švejka (1922). Po Haškově smrti se však věci ujal přímo vášnivě, byť i odvážně krátil a méně odvážně umravňoval, a jakmile zjistil, že není Švejk uzavřen, i jej dopsal. A úplně jinak než Karel Vaněk.

Došlo na to v nedělním Českém slově 1923-1925 a jedná se o 540 obrázků v 90 pokračováních pod titulem Švejkovy osudy.
Zaznameníhodná je i skutečnost, že ilustrace pro knižní vydání vznikly výběrem a mírnou úpravou těchto kreseb, dodá Tomáš Prokůpek – v předmluvě letos vydaných Nezbedných komiksů (Plus) – a my vidíme, že se tedy kanonizované Švejkovo vzezření vylouplo z komiksu. Zrovna jako odsud vstoupili do psaných knih i Mikeš i Bobeš i Sekorův Ferda i Foglarovy Rychlé šípy.

Náklad Slova se tehdy díky Ladovi vyšplhal o sto tisíc a on směl v říjnu 1925 založit barevnou přílohu Kvítko z čertovy zahrádky.
V sedmi prvních číslech tu symbolicky a z vděčnosti navázal na Haška sedmi vtipy se Švejkem, vlastní válečné eskapády ale přetiskl až roku 1958 týdeník Květy (a 1969 Svět socialismu). 1961 vyšlo toto Ladovo dílo pod titulem Můj přítel Švejk i knižně, přičemž první česká verze je teprve z devětašedesátého. Celkový počet Ladových ilustrací k Osudům dobrého vojáka Švejka činí přitom dokonce 909 obrázků. Ale ještě do let dvacátých.

Ilustrace © Josef Lada

Od března do října 1928 Lada pilně kreslí Dobrodružství Tondy Čutála (1-27), první svůj seriál na pokračování, který uveřejnil dětský koutek Českého slova, z něhož se v srpnu stala samostatná příloha Slovíčko.
Souborné vydání s Morávkovými verši se jmenovalo Dobrodružství Tondy Čutala (1929) a všimněme si, že Lada nevypráví jen o letu do Afriky, ale úvodem vlastně ještě zůstává u nenavazujících stripů, aby až pak vyslal darebníka a jeho psa Žulíka na výlet, ale ani ten ještě ne mezi černochy. A tak tu vývoj nápadů můžeme dodnes dobře sledovat.
Díky Svatopluku Hrnčířovi se Čutal roku 1958 zkráceně vrátil v měsíčníku Pionýr a díky Albatrosu i v Kulihráškovi (1971) s verši Josefa Bruknera (jen 51 obrázků z 84). Kompletně pak teprve roku 1999 (29 stran).

A vyvrcholení Ladovy seriálové tvorby? V letech dvacátých jím byl cyklus Jak se dělají noviny pro výstavu Pressy v Kolíně nad Rýnem.
Oč tu šlo? Na pana Sadílka a jeho psa Fifku se zřítil dům, což se stalo námětem novinové reportáže: a vyšla pak i co zvláštní číslo deníku A-Z (1928). Nikdy předtím ani potom Lada nepracoval tak intenzívně s jazykem moderního humoristického komiksu, zdůrazňuje Tomáš Prokůpek. A je tu rok 1932 a za další Ladův komiks lze označit i celou knihu Fidlovačka o zážitcích dvou sourozenců na pouti, přičemž verše Václava Řezáče pro druhé vydání (1970) upravil Josef Brukner. Ó, jaký dojem dělá podobné dílo, dostanete-li ho darem k šestinám, jak se mi stalo, a současně se to tehdy přihodilo i sto tisíci dalších dětí.

V listopadu 1935 se totiž Lada pokusil i o delší komiks pro dospělé ve Večerním Českém slovu a tato pseudoreportáž Z Habeše obrazem a slovem.
Malíř Josef Lada jede za africkým dobrodružstvím vlastně do sebe slívá nápad s Čutálem… a Švejka. Bohužel, po čtyřech dílech byla navždycky zastavena a je to obrovská škoda, protože právě Habeší se Lada odvážně pokusil navázat na Švejka (jak si dodnes už jen málokdo uvědomí).

A dál? Dobrodružství psa Kuldíka (Pražský ilustrovaný zpravodaj 1936, 14 dílů) a Dobrodružství Tondy Vyskoče z téhož zpravodaje (15 pokračování 1936-1937) jsou dodnes prakticky neznámé cykly nenavazujících stripů.
V letech 1936-1937 vyšlo ve Slovíčku i 16 dílů fantaskních Žertovných kousků Frantíka Klinděry, jejichž hrdina se mocí kouzelníkovou mění v rozličná zvířata (kapr, slon, vlk, medvěd i čuník). Opět díky Hrnčířovi se Klinděra znovu vynořil i roku 1962 v Pionýru a roku 1968 opět ve Slovíčku (jako Příběhy Frantíka Klinděry). Ale zpátky časem…

Pro týdeník Mladý hlasatel, ve kterém se jen rok nato objeví Rychlé šípy, připravil Josef Lada pro léta 1936-1937 (a nad verše Břetislava Mencáka) cyklus Jarka Mráz – jeden z nás (6 dílů) – o voříškovi a školákovi.
Nu, a se světem kresleného seriálu se pak jednou provždy rozloučil Velkofilmem o králíčkovi (15 částí) v nedělním Českém slově (1940), kde víc než výrazně využil dialogických bublin. A titulní hrdina oněch bajek? Soupeří s lišákem jen pár let po vydání knihy O chytré kmotře lišce (1937). Na první sešitové vydání došlo ovšem až dík Albatrosu a zmíněné edici Kulihrášek (1969) a mělo již jen 10 dílů.

Ilustrace © Josef Lada

Úvodem Nezbedných komiksů připomíná Tom Prokůpek i některé Ladovy žáky a staví sem dokonce Káju Saudka anebo Čechokanaďana Marka Čolka (nar. 1964).
Právem však hlavně všestranného Františka Voborského (1906-1984), jenž stvořil zjara 1929 v návaznosti na Švejka dobrosrdečnou hlupačku Pepinu Rejholcovou. Bohužel kolaboroval a poválečnou kariéru si pohřbil.
Pominu-li Alenu Ladovou, náleží ovšem k Mistrovým žákům i její spolužák Neprakta (1924-2011), a je jedním z mála, kdo mohl kreslit Švejka a zůstat přesto svůj, aniž popřel kodifikovanou podobu, zdůrazňuje Prokůpek neuvěřitelné. Co to však bylo platné – a tento Švandrlíkem vymyšlený příběh (1972) knižně prvně vyšel až letos, a sice právě v Nezbedných komiksech a jen co miniatura.

Nezbedné komiksy přitom sice obsahují většinu Ladových seriálů z týdeníku Humoristické listy a z Vilímkova kalendáře, který byl jejich ročenkou, ale chybí ty, co se vztahovaly k politice. I tak však Tomáš velmi štědře vybral hned 82 raných seriálů (rozvržených na 88 stran).
Po rutinním zásahu cenzury se ovšem nedochoval text druhé poloviny příběhu Když se prase pomine, tropícího si roku 1915 šprýmy z C. a K. policie, a co se tu psalo, se už nedovíme. Prokůpek však neupozorňuje na očividné cenzurní zásahy i u některých dalších příhod (Frantík a kanár, Překvapení na letním bytě, Cvičený pes, Není prase jako prase, Max a Lumpík, vodní pytláci). A závěrem už jen několik perliček o Ladovi a násilí.

Seriál Kočičky slečny Klementiny čili Přílišná láska škodí (touž hrdinku využil pak ještě jednou) končí roku 1915 brutální scénou oběšení hned pěti koček naráz, a to
Lada musel překreslit, nicméně Plus letos vydal onu neuhlazenou verzi, a když jsme u uhlazování, vězme i, že nebýval útlocitný, důkazem čehož může být takřka hororový komiks Transplantace na vsi (1909), v němž jistý chasník během hospodské pranice přijde o ucho.
Lékař naštěstí zrovna zabíjí prase, i přišije muži před našimi zraky a bez umrtvení přistřižené ucho pašíkovo. To však na pacientově hlavě do dvou měsíců obludně vyroste, takže je doktor opět bez umrtvení přistříhává – a mladík pak toto vlastní ucho baští s přílohou a slovy: „Sakra, to je dobrý, škoda, že mi tenkrát Jáchym neurazil celou hlavu.“

Ani Ladův Holičský výkon v Zaběhlé Lhotě z téhož roku ovšem nepůsobí následkem přítomnosti břitvy přesmoc mírumilovně a ve Všeho moc škodí (1911) je další tučný pašík zaříznut následkem nemístné snahy se opálit „do zlatova“.
A obdobou je příběh Husa a sluneční lázeň (1915). A ještě jinde je hubené čuně před zaříznutím poměrně bestiálně nafouknuto, aby se vůbec prodalo, a ve stripu „z časů Fantomase“ Hra na pařížskou policii (1912) hrozí obří kudla dokonce děcku uvězněnému do klece a odpálenému do prostoru. Nepřišel nakonec Lada o oko právě tak?

Nevím, ale efekt děsu brzdí náhodou právě tady omyl, následkem něhož v redakci (i té dnešní) zaměnili pořadí obrázků.

Ilustrace © Josef Lada

A co víc? V „Dojímavé historii“ O věrném Hektorovi (1914) spáchá titulní pes sebevraždu a v Tragédii vola – pravdivé jen zpola (1915) pojde hrdina hlady před vlastním chlévem, protože si neumí sundat jelení parohy.
O těžkém údělu člověka nejen za války svědčí pak Strašidlo na hradě Rajbrcánu, když zjistí, že bylo lepší osaměle strašit, než se lopotit v mizérii a drahotě světa.
Už jen selanku představují vedle podobných výjevů komiksy o nezasloužených výprascích a o svádění viny na druhého (Pomsta oklamaného kocoura, Micínka a Mufíček) anebo osudy zloděje uniknuvšího venkovanům díky včelám a poté, co si obličej nechá tak šíleně poštípat, až mu k nepoznání opuchne.

Strip Hastrman v době moderní (1915)?
Je už „jen“ rozmarným výletem na pole fantasy, v tomto případě zelná. A příběhy Co se může stát v budoucnosti (1914) a Konec drahoty vepřového (1916)? Ty zase zůstanou Ladovým vtipným zabroušením do ranku sci-fi.
V prvním případě i do budoucnosti individuálního letectví, v tom druhém ale zase skoro kráčí o horor, protože tu jeden profesor dosáhne sérem, aby sviním neustále dorůstaly kýty, asi jako ještěrkám ocas.

I navzdory tomu všemu jsou však dnes Ladovy komiksy ráji plnými úlevy!

Více než stostránková barevná publikace Nezbedné komiksy shrnuje obrázkové seriály, které Josef Lada mezi lety 1908 a 1916 otiskl v týdeníku Humoristické listy.
Díky dostupnosti originálů se přitom mnohé z nich dočkají kvalitnější reprodukce než v čase své premiéry. Unikátní soubor doplňuje rozsáhlý text Tomáše Prokůpka, historika komiksu, který zasvěceně líčí vývoj a proměny Ladových kreslených příběhů.

Kniha je ideálním dárkem pro milovníky Josefa Lady, fanoušky komiksů i příznivce jadrného, místy černého, sarkastického, ale zároveň úsměvně zastaralého humoru.

Nezbedné komiksy | Josef Lada | Vydal Plus, 20112
Stáhni si ukázkau: pdf – zde

Předložený výběr Ladových raných obrázkových seriálů vychází z kolekce originálů uložených v uměleckých sbírkách Památníku národního písemnictví v Praze.
Některé z nich už byly zahrnuty do doposud vydaných Ladových monografií, vždy s nimi ale bylo nakládáno jako s ilustracemi – tedy bez ambice dohledat původní doprovodné texty. Předkládaná publikace s nimi poprvé pracuje jako s obrázkovými seriály, u nichž je textová část stejně důležitá jako obrazová.

Soubor zahrnuje všechny dochované příběhy, které se mezi lety 1908 a 1916 objevily v Humoristických listech a Vilímkově humoristickém kalendáři.
Při stanovování formálního hlediska výběru byly do kategorie „obrázkový seriál“ zahrnuty i celostránkové výtvory složené ze dvou panelů. Z obsahových důvodů byla vypuštěna pouze díla, jež se vztahovala k dobovým politickým událostem a pro dnešního čtenáře by postrádala základní srozumitelnost.

Ve dvou případech se dochované originály obsahově liší od prvního vydání.
Příběh Když se prase pomine (str. 71) byl po zásahu cenzury zkrácen, takže se v Humoristických listech objevily pouze první tři panely a nedochovaly se textové komentáře ke zbylým polím.
U seriálu Kočičky slečny Klementiny (str. 84) kreslíř vytvořil novou verzi posledního panelu, v podkladech z Památníku národního písemnictví ale byla dostupná pouze verze první.
Současně se mezi originály neuchoval první panel příběhu Dobrý nápad v špatném čase, když ved’ domů strejda prase (str. 40) ani první dvě pole seriálu Chytrý mopslík (str. 44) – v obou případech byly nahrazeny podklady získanými z prvního vydání.

Textový doprovod byl ponechán beze změn, pouze byl přizpůsoben současnému pravopisu.
Vybarvení Ladových originálů byla ponecháno v původní autentické podobě, třebaže má v některých případech pouze provizorní formu a sloužilo jako pokyn pro doplnění barev v tisku. Nově bylo podle finální podoby prvního vydání dobarveno pouze pět příběhů, které by bez tohoto zásahu ztratily srozumitelnost – konkrétně se jedná o seriály Zklamání profesora Kedlubny v Alpách (str. 23), Všeho moc škodí (str. 29), Soused Pazdera na výstavě modernistů (str. 36), Románek malé Micínky (str. 69) a Co je černé, to je věrné (str. 98).

NEZAPOMEŇTE!
Památník Josefa Lady a jeho dcery Aleny v Hrusicích >>

The post Josef Lada. Neznámá historie zakladatele kreslených komiksů a vyprávění first appeared on Čítárny.

Jaký byl Josef Lada, když byl mladý? Nejen o tom vypráví tato kniha. Jsou tam i jeho napsané básně, bajky, říkadla a mini komiksy. Doporučujeme pro děti od třetí třídy.

Hřejivá knížka, kterou z díla milovaného malíře sestavili všem dětem. Lidová říkadla, bajky, autorovy vzpomínky na dětství strávené v malebné středočeské vesničce Hrusice, které doplňují verše J. Seiferta a F. Hrubína.
A především spousta kouzelných Ladových obrázků s neopakovatelnou atmosférou.
Veselá knížka plná zvířátek a svérázných postaviček potěší malé i velké.

Výbor sestavil po smrti autora L. M. Pavlíček za přispění zetě Josefa Lady Jana Vrány.

Josef Lada (*17. 12. 1887, Hrusice – †14. 12. 1957, Praha)
malíř, ilustrátor, jevištní výtvarník, karikaturista a spisovatel, scénograf a autor moderních pohádek pro děti.
Po vzoru Josefa Mánesa a Mikoláše Alše vytvořil stylizovaný obraz české vesnice a jejích obyvatel s podtextem laskavého humoru.
Za svůj život vytvořil Josef Lada asi 15000 ilustrací a kolem 400 obrazů ve volné tvorbě. Jako umělec získal uznání i v zahraničí, vystavoval v mnoha cizích zemích.

Josef Lada byl především malíř, ale celý život tvořil s symbióze výtvarného a literárního projevu.
Jeho kresby doprovázely verše pro děti od Seiferta či Hrubína, lidovou poezii, např. Říkadla nebo Halekačky naší Kačky, i umělecko-naučné publikace – Svět zvířat, Veselý přírodopis.
Základem Ladových prací pro děti byla vyprávění jeho vlastním dětem. Vycházel ze známého vesnického prostředí, folklorní tradice, perzonifikuje svět zvířat, pracuje s nadsázkou.

Památník Josefa Lady a jeho dcery Aleny >>

The post Josef Lada dětem. Jedinečný výbor českého ilustrátora first appeared on Čítárny.

Vánoční křesťanský čas. Asi nejmilejší období v našem životě. Pro celé toto období byla typická příprava zvláštních druhů pečiva a také obchůzky různě přestrojených postav.

V předkřesťanské době mělo raně zimní období jiný význam nežli dnes.
Spadala do něj oslava zimního slunovratu – Dies natalis Solis invicti, neboť slunce bylo uctíváno jako zdroj životodárné síly.
S oslavou slunovratu bylo spjato obětování a požívání určitých plodin a z nich připravovaných pokrmů.

Mnohé zvyky a pověry předkřesťanské doby jsou spojeny s pečivem, s jeho tvarem i úlohou, kterou mělo.
Bylo připravováno ze surovin, které symbolizovaly plodnost, zdraví, sílu, nejobvyklejší kulatý tvar pečiva přestavoval slunce. Jejich původní význam se ve zvycích odrážel i poté, kdy období Vánoc nabylo jiného smyslu.
Některé pokrmy servírované na vánočním stole měly zajistit v následujícím roce blahobyt i dobrou úrodu. Byly to především pokrmy z obilí, luštěnin, hub. Z dalších plodin to byly šípky, mák, česnek a med. Konkrétní význam pověr a obyčejů se v průběhu času měnil a často docházelo k synkrezi zvyků předkřesťanských a křesťanských, mnohdy ani nelze zjistit a odlišit jejich pravý původ.

Od konce listopadu do konce roku, v některých regionech až do Tří králů (6. 1.), chodily po domech různě přestrojení lidé jako:
Barborky (4. 12.)
Mikuláš (6. 12.)
Ambrož (7. 12.)
Matička nebo Mikulajka (8. 12.)
Lucky (13. 12.)
Klempera a Tomáš v Domažlicích, Perchty a další postavy,
aby hodné děti podarovaly a ty zlobivé napomenuly, případně potrestaly. Dávaly se ořechy, čerstvé nebo sušené ovoce i pečivo.

Vánoční sváteční pečivo mělo především zoomorfní tvary.
Pekli se hadi, slepičky, husy, kohouti, koníci, psi, lišky, ptáčci, ještěrky, dále postavy panáčků a panenek, mikulášků i čertů. Tvarovaly se různé preclíky ve tvaru žebříku či klíče, esíčka, točenky, vrtáky, rohlíky a žemle. Pékaly je především maminky pro svoje děti, ale daly se koupit také na mikulášských trzích nebo u pekaře.
Adventní průvody žen na Frenštátsku, Hodonínsku či Zábřežsku se soškou Panny Marie mají svůj původ v biblickém vyprávění o Panně Marii hledající nocleh. Ženy se soškou chodily po devět večerů před Štědrým dnem, zpívaly mariánské písně a v domě, kde měla Panna Maria tu noc přebývat, měly u sošky pobožnost. Poslední z žen sošku opatrovala až do Hromnic.

Na severní Moravě, den před vánočním Štědrým večerem, se po večeři po chalupách toulá Perchta, někde také Šperechta, Perychta, a slídí po prázdných lidských žaludcích. Když nějaký najde, nacpe jej hrachovinou.
Řez sešívá dratví. Malé děti ze strachu před Perchtou poctivě plnily při večeři svá bříška, jen aby na něm ráno neměly černý křížek, znamení od Perchty!
Perychta měla na hlavě králičí kůži, na těle obrácený kožich, v pokrvácené ruce nůž a v druhé škopek s hrachovinou. Představme si, jak hrozivě vypadala v přítmí blikavého světla za zimního večera.

Někdy převlečené postavy naopak pečivo dostávaly.
Obcházely domácnosti hlavně na Lucii nebo na Silvestra, v předvečer či v den Tří králů. Říkalo se jim šťuchavé báby, vrtibáby, klofací báby, ometačky, případně ometáci, nebo vdolkové báby. V rukou měly metly, kartáče, košťata, vařečky, kosinky, kopisť nebo štětky, také napodobeniny břitvy. Těmito nástroji vymetaly z domácnosti nečistotu i starý rok. Symbolicky holily muže, popichovaly děti i dospělé osoby. Za to dostávaly nejčastěji potraviny,nebo pečivo – vdolky, buchty, šišky.

Oblečené byly tyto postavy různě, jedno však měly společné: zakrytý obličej, aby nebyly k poznání.
Klofací báby neboli klovcové, klovavé báby byly zahaleny do bílého prostěradla a na obličeji měly škrabošku s dlouhým čapím nosem. Ometači chodili ve dvou, měli čepice s kožíšky, na hlavě korunku z pozlaceného papíru a přes oděv přepásanou bílou košili. Klempera byla zahalená do prostěradla a na obličeji měla bílý závoj, také Tomáš byl celý v bílém.

K podzimním a zimním svátkům se vztahovaly i zákazy různých činností, které souvisejí s uctíváním duší předků, s vírou, že jejich duše v tento čas přebývají mezi živými.
Proto se zakazovalo zametat, neboť lidé věřili, že by při zametání mohly být duše zraněny nebo vymeteny a pak by se za to rodině mstily. Ze stejných důvodů se nesměly zvedat předměty spadlé na zem, bílit stěny, mlít obilí, vylévat voda na dvůr, vynášet popel a prudce vstávat od stolu. Stejně tak se nesmělo příst, navíjet, tkát, plést, vázat, šít. Zakázaný byl i hlasitý hovor a smích, aby nebyl rušen klid mrtvých.

Všechny ilustrace: Josef Lada

Více v kJosef%20Ladanize:
Křesťanské vánoce našich babiček hezky česky a se stolem plným dobrot

The post Vánoční čas v keltské a křesťanské době. Od Dušiček po Hromnice first appeared on Čítárny.

Borovský zemřel roku 1856 na tyfus, který dostal od své ženy, ale teprve po 20 letech, nejspíš to bylo v roce 1877,  vychází poprvé jeho “Křest svatého Vladimíra.
Borovský  zmíněnou báseň bohužel nikdy nedokončil, ale jeho desátý Zpěv s názvem Konkurs vás pobaví i dnes. Vlastně celá jeho báseň stojí stále za čtení, protože je nadčasová.

“Křest svatého Vladimíra” Karla Havlíčka Borovského  (31. října 1821 a zemřel 29. července 1856)  je satirická báseň, která kriticky reflektuje období křesťanské misie na východě, konkrétně křest ruského cara Vladimíra Velikého.
V rozsáhlé básni Borosvký ironicky zobrazuje, jak se křesťanská víra a její šíření staly prostředkem mocenských her a manipulací, zároveň kritizuje pokrytectví a násilí spojené s tímto procesem.
Z básně vyloženě cítíte skepticismu vůči náboženským a politickým institucím a odhaluje jeho touhu po osvobození od dogmat a násilí, což je v jeho velé tvorbě dominantní.

O čem je báseň Křest sv. Vladimíra aneb velmi trefné nadčasové poučení o historii.
Za dávných časů sloužil ruskému carovi bůh Perun. Měl za úkol udržovat lid v poslušnosti a pokoře. Lidé se k němu modlili jak vzteklí, ale také ho žádali o kdejaký nesmysl. A Peruna to velmi rozčilovalo. Jednou ho car požádal, aby zahřměl na oslavu jeho svátku. Perun se naštval a odmítl to. Za urážku cara byl vlečen za koněm a následně utopen v Dněpru.

Tak se z maličké příčiny
stala velká mela:
Ruský národ neměl boha,
církev ovdověla.

Od té chvíle si lidé dělali, co chtělí, protože se vypařila víra i strach. Církev na to doplatila nejvíc. Ztratila své věřící poddané a moc.

Ale církevní mašinka
ta se zarazila,
neboť kněžím u pytlíku
zaťata jest žíla.

Vypíše proto konkurz na boha nového. Nabídky se hrnou odevšad. Od muslimů, křesťanů, židů,… Vše končí takzvaným pochodem do Říma, jinak řečeno jezuitským maršem, ve kterém se Havlíček vypořádává s jezuitským pokrytectvím v tzv makaronském verši, kdy střídá latinu a češtinu.

„Te Deum laudamus –
V Kyjově je rámus,
Dies irae dies illa –
Nastane tam naše víra.“

Konkurs

Věje vítr černomorský,
travou v stěpi klátí;
sbíhají se do Kyjova
páni kandidáti.

Věje vítr od západu,
v Kyjově se práší;
každá firma haní jiné,
sama se vynáší. –

Poslal papež dekret z Říma,
pečeť jako talíř:
„Co je po té řecké víře,
nedám za ni halíř!

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
římská církev mezi všemi
nejcírkvovatější!“ –

A carhradský patriarcha,
pečeť jako miska:
„Nevěř tomu, Vladimíre,
co ancikrist píská.

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
řecká církev mezi všemi
nejcirkvovatější!“

A rabínské synedrium
„Šulem, šulem“ píše,
„nevěř Římu, nevěř Řekům,
drž se jen Mojžíše.

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
židovská je mezi všemi
nejcírkvovatější.“

Také mufti muhamedský
překřičet se nedá:
„Potluč ty psy nevěřící,
uvěř v Muhameda!

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
musulmanská mezi všemi
nejcírkvovatější!“ –

V carském dvoru na Podolu
psi se o kost hryzli:
také ty ostatní sekty
konkurovat přišly.

Čert zná všechna jejich jména!
Ale jak se ctily,
z toho se ruské hokyně
mnoho naučily.

Tenkrát byly zlaté časy
pro dohazovače,
rosolku pili z krajáčů,
jedli jen koláče.

Protože jim v tom konkursu
obchody tak květly,
jmenují se od té doby
také „boží metly“.

Knihu ilustroval například František Gellner nebo výroční vydání z roku 1946 doprovodil svými ilustracemi Josef Lada. Viz obrázek.

The post Borovského Konkurs pobaví i po 150 letech. Křest sv. Vladimíra jakoby psal dnes first appeared on Čítárny.

Když se v roce 1899 Ondřej Sekora (25. 9. 1899 – 4. 7. 1967) narodil, bylo Josefovi Ladovi a Josefovi Čapkovi dvanáct let. Záměrně ho uvádím do souvislosti s těmito dvěma dalšími významnými ilustrátory, protože všichni tři ovlivnili dobré jméno české ilustrace ve světě.
Všichni se tedy narodili ještě za Rakouska-Uherska a se vznikem tzv. První republiky se s veškerým elánem  nového státu vrhli do práce pro noviny. Nejenže byli schopni psát, především své články dovedli ilustrovat, s mnoha dalšími té doby dovedli nakreslit skvělé karikatury, načrtnout rychlé komentáře a přes ilustrační tvorbu pro noviny se postupně dostávali k ilustraci i psaní pro děti.

Snad ještě větší podobnost můžeme sledovat u Lady a Sekory, neboť ani jeden z různých důvodů nedokončil vysokoškolská studia výtvarných umění a akademici se poměrně dlouho zdráhali uznat jejich pravé místo v tvorbě nejen pro děti.
Dalo by se říci, že u některých skalních tento poněkud směšný postoj stále přetrvává. Čas sám však prověřil kvalitu jejich díla, dávno přesáhli svůj región a knížky s jejich obrázky jsou známy v mnoha zemích, a co je nejdůležitější, stále je dnešní děti čtou. V neposlední řadě musím také vzpomenout, že na různých aukcích, pokud se tam jejich díla objeví, rovněž cena jejich děl závratně roste.

Na několika ukázkách se pokusím demonstrovat jejich ilustrační práci a také kresby jejich současníků.
U Sekory je sice uvedena ukázka až z roku 1941, ale první obrázkový seriál pro děti Voříškova dobrodružství mu vyšel již v roce 1926. Ve všech ukázkách je patrné, že se ilustrací v novinách naučili linkovou narativní zkratkou vyjádřit velmi osobitě. Každý svým stylem, lze ale vysledovat i jistou podobnost.

Nejstarší z ilustrátorů těchto ukázek je Stanislav Lolek, kolega Ondřeje Sekory z brněnské redakce Lidových novin, i když téměř o dvacet pět let starší. Méně známý je František Bidlo, přítel Ondřeje Sekory, který pro svou protifašistickou karikaturu zemřel na konci války v německém pracovním táboře.

Ondřej Sekora v době narození.
Byl prvorozený z druhého manželství svého otce, včetně dvou děti z matčina prvního manželství jich bylo nakonec šest. Královo Pole, kde se narodil, je dnes součástí Brna. Otec byl učitelem, ale syn si ho příliš neužil, umřel, když mu bylo sedm let. Matka rozhodně neměla lehký život s tolika dětmi, přesto se jim snažila zajistit co nejlepší vzdělání. Ondřej Sekora začal studovat práva, ale brzy zjistil, že je mu tento obor vzdálený. Naštěstí se dostal do redakce Lidových novin, kde se právě seznámil s tolika významnými osobnostmi své doby. Navíc ho poslali na stáže do Francie, kdy se snažil doplnit techniku kreslení a malby.

Ve francouzské metropoli navázal také mnohá přátelství s českými výtvarníky, kteří tou dobou také v Paříži pobývali.
S redakcí Lidových novin se v roce 1928 přestěhoval do Prahy, kterou tak poznal až po Paříži. Stal se sportovním redaktorem, psal soudničky a později vedl v novinách dětský koutek. Uměleckoprůmyslovou školu navštěvoval v Praze 1929/1931 u Arnošta Hofbauera. Sám sportovně založený napsal a ilustroval vůbec první Pravidla rugby a v podstatě tuto hru v Čechách prosadil. Knížka Vaškův vítězný gól patří také k těm sportovním.

Naši kunsthistorici ho často přiřazují díky obrázkovým seriálům, které začaly vycházet právě v novinách a časopisech, stejně jako Ladu, k počátkům českého komiksu.
Já se osobně domnívám, že to jsou skutečně jen specifické, české obrázkové seriály a že komiks v pravém slova smyslu je jiný. Tyto kreslené seriály byly velmi oblíbené a samozřejmě je malovala i řada jiných autorů v té době, a kdyby v té době již u nás existoval animovaný film, tam by zřejmě našli vynikající uplatnění – v rozkreslování humorných dějových příběhů, vlastně předchůdcem filmového fázování.

Jiní bohužel rádi říkají, že Ondřej Sekora je český Walt Disney.
Neměl samozřejmě ty samé možnosti jako jeho americký o dva roky mladší kolega, ale rovněž vycházel poněkud z jiných tradic. Český obrázkový seriál je méně akční, více dějový a humor vychází spíše z pointy než ze situace.

Ferda Mravenec a Ondřej Sekora.
Sekorovy ilustrace Ferdy Mravence nejdříve doprovázel politické dění v Pestrém týdnu pro dospělé už v roce 1927 a až v roce 1936 vyšel knižně pro děti poprvé u nakladatele Hokra.
Rázem se stal velmi oblíbeným. Má všechny atributy správného kluka, je statečný, šikovný, kamarádský, čestný. Stal se vzorem a je až neuvěřitelné, kolik přírodovědců už řeklo, že se věnují této vědě díky příběhům Ferdy Mravence. Ještě dnes se dá v pozůstalosti nalézt, jak dalece se věnoval studiu přírodních věd a jak tento reálný základ do svých příběhů zpracoval. K Ferdovi přidal Brouka Pytlíka, který už není tak ideální se svými lidskými chybami, ale možná proto někdy i více oblíbený, Berušku a jiné drobné bytosti z hmyzího života. Prvním čtenářem, který prověřoval kvality příběhů, byl tehdy jeho syn Ondřej, který se narodil z druhého manželství v roce 1931.

Po Mnichovské dohodě, kdy se evropské západní velmoci dohodly obětovat Hitlerovi tehdejší Československo, se poměry v novinách a ve společnosti samozřejmě měnily, mnozí byli postupně vyhazováni ze zaměstnáni, někteří byli nakonec uvězněni a někteří fašistické běsnění nepřežili jako např. již zmíněný J. Čapek nebo F. Bidlo.
Již na počátku 20. století byla velká část inteligence a umělců zaměřena poněkud do levého směru politického spektra, druhá světová válka, zážitky z internací způsobily, že se po druhé světové válce někteří ještě více radikalizovali.

Tato skutečnost potkala také Ondřeje Sekoru, který rovněž na vlastní kůži zažil německý lágr, a já se domnívám, že při jeho životních zkušenostech je to více jak pochopitelné, i když dnešní mladí lidé jsou hotovi k rychlým odsudkům z nedostatku informací, a také propagandy.
Ale to je jiná záležitost, že zkušenosti generací jsou jaksi nesdělitelné.

Se vznikem státních nakladatelství se Ondřej Sekora velmi angažoval, byl jedním ze zakládajících zaměstnanců SNDK, předchůdce dnešního Albatrosu,
Byl tam redaktorem Knižnice pro nejmenší, která vycházela od roku 1949 a rovněž stál u zrodu vůbec první knížky, která v SNDK vyšla. Byl to výbor z K. J. Erbena: Říkej si a hraj, ilustrovaný dcerou Josefa Lady Alenou Ladovou.

V SNDK pracoval do roku 1952 a pak tvořil na tzv. na volné noze. Zakládal Dikobraz, do kterého pravidelně přispíval, pomáhal při začátcích vysílání pro děti v Československé televizi, jezdil na besedy s dětmi a mládeží, ilustroval řadu knih, přispíval do celé řady časopisů. Na chvíli dokonce uvěřil, že době idylických příběhů pro děti je již odzvoněno a některé jeho autorské didaktické knížky této doby nesou stopy tohoto ovlivnění. Došel však zadostiučinění, když jeho knížka Uprchlík na ptačím stromě byla součástí oceněné kolekce dětských knih na EXPO 1958 v Bruselu.

Vrátil se k hmyzímu světu a v roce 1959 vytvořil Čmeláka Aninku.
Ferda Mravenec se dětem vrátil, i když dlužno říci mnohé pozdější úpravy spíše Ferdovi škodily. Dle mého názoru jsou nejhezčí vydání právě ta, která vyšla u nakladatelství Hokr. Někdy chtěl také vyhovět zahraničním nakladatelům, a tak se v některých zahraničních vydáních objevují alternativní ilustrace nebo předsádky. Poslední léta ho stihla nemoc, pro kterou nemohl již pracovat a které nakonec v roce 1967 podlehl.

Co se dělo dál s dílem Ondřeje Sekory?
Stále vycházel doma i v zahraničí a kolem roku 1980 projevila o Ferdu Mravence zájem německá společnost. Mimo černobílé zpracování Hermíny Týrlové z roku 1943, který představoval vůbec první český loutkový film, a pětidílné poloplastické televizní série z roku 1977 s názvem Příhody Ferdy Mravence a TV seriálu ze stejného roku, také v režii Hermíny Týrlové, nebyl stále úplně filmově zpracován. Nikdo tehdy nevěřil, že se poměry železné opony v Evropě nějak radikálně změní, a proto dědic svolil Dilii k prodeji práv na filmová zpracování a tzv. merchandising německému partnerovi.
Obchodovat se zahraničím tehdy mohly pouze dvě určené organizace v oblasti knižní kultury a to: Artia a Dilia. Pouze jejich prostřednictvím se tyto obchody mohly uskutečnit.

Dlužno říci, že smlouva byla sepsána, ale bohužel velmi volně, a tak Němci změnili Ferdovi boty, místo něžného šátečku mu udělali motýlka a filmové příběhy přizpůsobily rychlé akční době. Tato práva mají až do roku 2016 a já věřím, že se Ferda Mravenec dožije nového a věrnějšího filmového zpracování.
Knížky se čtenářům vrátily v původní neupravované podobě.

První monografie se Ondřej Sekora dočkal až v roce 2003!!!
Vyšla pod názvem Ondřej Sekora / práce všeho druhu: osobnost a dílo. Autoři, historici Blanka Stehlíková, Věra Vařejková a Ondřej Sekora, syn poprvé důstojně připomněli tohoto autora a jen doufejme, že to není poslední práce tohoto druhu, je zde ještě velmi široké pole pro badatele a určitě se taková práce časem objeví.

The post Slavný Ondřej Sekora. Málo známé souvislosti světového ilustrátora first appeared on Čítárny.

Sláva českých knih pro děti už skončila. Nicméně kvalita starších knih stále přetrvává. Zvláště v době úpadku veškerých knih pro děti a mládež. Jak po textové, tak po ilustrační stránce. Čest výjimkám.

Na sklonku roku 2017 a nyní počátkem roku 2018 se objevila první ruská vydání klasika české dětské literatury a to titul:
Brouk Pytlík (nakl. Eksmo), Čmelák Aninka (nakl. IDM) a Pošta v Zoo (nakl. IDM). Vedle čtenářů v Japonsku, Německu, Bulharsku a ve Francii má tento autor stále věrné čtenáře i v Rusku.

U příležitosti prvního francouzského vydání Ferdy Mravence v březnu 2017 uspořádalo České centrum v Paříži s MZM Brno výstavu Ondřeje Sekory v lednu a únoru 2017.
Byly zde promítány také dva filmy Hermíny Týrlové s tímto hrdinou, jeden loutkový, který je zároveň také prvním československým loutkovým filmem vůbec, a poloplastická verze z roku 1977. Berme to také jako první připomenutí padesáti let od úmrtí tohoto umělce. Návrhy plakátů výstavy zde připojujeme.

V Moskvě vyšla v roce 2017 Ljuba Štíplová: Co si povídají zvířátka v noci; s ilustracemi Mirko Hanáka, v překladu O.V. Akbulatové, vydalo nakladatelství Andersen, Moskva 2017 a v tomtéž roce Ondřej Sekora: Hurá za Zdendou; s ilustracemi Valerije Ivanoviče Jurlova, v překladu Valentina Feodosijeviče Kločko, vydalo nakladatelství Eksmo, 2017.
U této knížky je zajímavé, že česky vyšla pouze 2x a to v roce 1960, ještě za autorova života v nákladu 30tis. výtisků a pak v roce 1976 v nákladu 74tis. výtisků, samozřejmě s původními ilustracemi Ondřeje Sekory.

Ruská vydání Ferdy Mravence.

Moskevské nakladatelství Andersen vydalo v roce 2017 Evropské pohádky s ilustracemi Mirko Hanáka.
A dlužno toho nakladatelství pochválit, protože vydání opravdu neodbylo, ať už v reprodukci ilustrací, tak v grafické úpravě, správným výběrem papíru… Původní Evropské pohádky z výboru Dagmar Sekorové rozdělili na dva díly a toto je první, který obsahuje pohádky z Francie, Česka, Německa, Dánska, Anglie a Ruska.

Pískací kornoutek Jiřího Kahouna s ilustracemi Miloslava Jágra čtou i děti francouzsky
Švýcarské nakladatelství LA JOIE DE LIRE v Ženevě vydalo v dubnu 2016 knížku Pískací kornoutek ve francouzštině. V překladu je název poněkud delší, zřejmě dal český název překladateli Benoit Meunier zabrat. Překlad podpořilo MK ČR a autory zastoupila Albatros Media, kde se v roce 2013 pod značkou Albatros titul konečně dočkal druhého vydání. Tak doufejme, že se dětem, které čtou francouzsky, bude knížka líbit a s chutí se začtou.

YUKO KIMURA přeložila do japonštiny Povídání o pejskovi a kočičce, které vyšlo na jaře 2017 v nakladatelství Iwanami.

Už v roce 2009 vydalo např. Memo Edition Dobrodružství Tondy Čutala, převzalo ke svému vydání nejnovější doprovodné verše Josefa Bruknera.
Ve Francii, kde se kromě nově vznikajících výpravných titulů objevují i lahůdky staršího data se objevují i české komiksy.

Nakladatelský dům Mešerjakova IDM v Moskvě vydal všechny 3 dily trilogie Ondřeje Sekory, zde vidíte titul Ferda Mravenec v novém překladu O. Akbulatova. (2011). V roce 2017 vyjde Knížka Ferdy Mravence opět rusky, o vydání budeme informovat.  Nakladatelství Labyrint ze Sofie oznámilo, že vydali v bulharštině (už po čtvrté v tomto jazyce) Ferdu Mravence (2013) a na podzim 2013 druhý díl Ferda v cizích službách. Po dlouhé době se zas tedy vrací i do Bulharska a dle vyjádření nakladatelství s úspěchem.

Díky překladatelce paní Akiko Sekizawa a nakladatelství Fukuinkan se konečně dovršilo japonské vydání trilogie Ferda Mravenec, Ferda v cizích službách a Ferda v mraveništi.(2017).

Rovněž přeložila knížky Daisy Mrázkové (autorku zastoupil Baobab) a tři pohádky z Devatera pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek (Pošťáckou, Doktorskou, O tlustém pradědečkovi).
Otázkou je sice výtvarný doprovod, každá knížka pohádek Karla Čapka je ilustrovaná jiným japonským výtvarníkem. Např. ilustrační doprovod Exupéryho k Malému princovi si nikdo vyměnit nedovolí, kromě některých českých nakladatelů.
Další překladatelka Yuko Kimura vedle knížek s Krtkem přeložila Pohádky Boženy Němcové a překládá nově Povídání o pejskovi a kočičce. Tato knížka Josefa Čapka ale už v japonštině vyšla v šedesátých letech. V Tibetu ji vydali v roce 2009 a je zajímavé, že pro překlad použili anglický překlad Lucy Doležalové, kterou svého času vydalo nakladatelství Albatros.

Jedna z knih Daisy Mrázkové přeložená do japonštiny, Vydalo nakladatelstvi Riron-sha / Japanese text by Akiko Sekizawa / Japanese edition copyright 2010 by Riron-sha Co.,Ltd

Mezi nejpřekládanější knihy pro děti se v poslední době zařadila kniha Pavla Šruta a Galiny Miklínové Lichožrouti. Vyšly už polsky, japonsky, srbsky, katalánsky a slovinsky.
Je možné, že vycházejí i další dětské knihy v zahraničí, ale dohledat je není snadné. Pokud o nich víte, pošlete doplňující informace na redakce@citarny.cz.

Knihy Renaty Štulcové byly přeloženy do bulharštiny a ruštiny. Šifra krále Karla (Emas, Bulharsko, 2014), Strážci sedmi divů světa (Litterra Rusko, 2011).

The post Úspěšné překlady českých dětských knih ve světě, o kterých se asi nemůže psát first appeared on Čítárny.

Anglický spisovatel Hugh Walpole (1884-1941) byl poutavý vypravěč a kdysi autor zajímavého úvodu k desátému vydání jedné z biblí dětské literatury, Příběhů doktora Dolittla (1920) od Hugha Loftinga (1886-1947). Knihy, která se stala světovým bestsellerem.

Také v českých luzích kniha vyšla, poprvé roku 1925 v překladu Žofie Pohorecké a pod sáhodlouhým titulem “Příběh doktora Málodělala, jenž jest kronikou neobyčejného života doma a překvapujících dobrodružství v cizích zemích. Doposud netištěno. Vypravuje Hugh Lofting. Ilustruje spisovatel. Všem dětem, dětem léty i dětem srdcem, připisuji tento příběh.”

Zmíněný Hugh Walpole (mj. autor mistrné hororové povídky Stříbrná maska) byl ve své předmluvě k Loftingovi víc než přátelský a hned úvodem sice pálí  kritika, ale jen obecná. Taková, co dá do zubů veškerému „přepsychologizovanému psaní o dětech”, k němuž dospěla literatura po první světové válce, a právě proti tomu je Dolittle vyzdvižen jako dílo „skutečně pro malé děti. A psát pro děti je těžší, než psát o nich,” chápe kritik správně. „To ví každý, kdo se o to někdy pokusil, a já jsem přesvědčen, že to zvládne jen ten, kdo si v názorech a cítění ponechal dost dětského.“

Svého jmenovce Hugha Loftinga pak Walpole dokonce označil za jediného důstojného nástupce Lewise Carrolla (1832-1898).
„Dospělí se domnívají, že stačí, když užijí při psaní dětem dětskou řeč,” píše Walpole. „Není většího omylu. Celá obrazotvornost autora musí být obrazotvorností dítěte!“ A má pravdu, vzpomeňme Foglara.

Krajně britsky působící Lofting žil kupodivu ve Spojených státech a jeho dílo je projevem sentimentální anglofilie.
Přestěhoval se po první světové válce, za níž sloužil u irské gardy, ale v Americe se mu stýskalo. Přesto se nevrátil a dožil v kalifornské Topanze. Ať již ho Walpole jako přítele přeceňoval nebo ne, nejméně jedno má Lofting doopravdy společné s autorem Alenky: Splněnou touhu své dílo ilustrovat. Jeho svébytné obrázky byly převzaty také do prvního českého vydání. A jestliže byl Lewis Carroll s nejvyšší pravděpodobností autista, z rozmarných textů Hugha Loftinga vnímáme i jistou xenofobii, jakožto i dahlovský odpor k „rase“ dospělých. Navíc… Je-li titulní hrdina (zničehonic) políben ženou, musí se dle Loftingových slov „chechtat a rdít jako děvčátko“.

Nad knížkami o Dolittlovi se nám vybaví i dvě populární díla Jamese Alfreda Wighta Herriota (1916-1995) známá u nás pod společným titulem To by se zvěrolékaři stát nemělo (1970, 1972, česky poprvé 1978), ale vlastně je to zavádějící, neboť hrdina Hugha Loftinga není zvěrolékař, ale „normální” doktor. Lidí. Ke kterým ochladne.
A v tom je vtip. Nějaký čas sice provozoval praxi, ale něco se stalo, ucukl a radši se naučil čtyřem stům osmadevadesáti řečem zvířat. I to bylo totiž pro tohoto gentlemana lepší, než denně konverzovat s lidskými pacienty. Asi jako by je pojednou uviděl Swiftovýma očima. Zmlkl, uzavřel se, ale zvířecí hatmatilky naopak zvládl důkladně. Až tolik, že ve zvířecích řečech začal psát i knihy.

Nechce se mu pracovat! dešifroval ovšem tuto vzpouru lid a něco na té selské pravdě bylo, takže se mi další český překlad Dolittlova příjmení Dobrodělal nezdá případný. Otázkou samozřejmě také může být, co vlastně podnítilo lékařovu a snad i Loftingovu nechuť k lidstvu, a odpověď zní, že právě zážitky ze zákopů války. A právě uvnitř nich také vysnil obdobu toho, co kladl do malovaných dopisů dětem i Tolkien. Rovněž Lofting odesílal svá poselství z války vlastním ratolestem, a ty pak v bezpečí domova a daleko od explozí šrapnelů slabikovaly: Doktor měl na starost stále víc zvířat. A stále méně lidí. Až mu zbyl jen prodavač masa pro kočky, a ten byl zase chudý a rozstonal se jenom vždycky o Vánocích.

Tento rapidní nedostatek pacientů, natož pak pacientek, však Dolittlea nehnětl a nepřekáží ani nám, vždyť autor líčí zvířata neobyčejně věrohodně.
A přesto ne polidštěně, všiml si Walpole a mínil, že Lofting tím přístupem překonal i jinak vynikající knihu Žábákova dobrodružství (1908) Kennetha Grahama (1859-1932, v originále Vítr ve vrbách). Ano, a přebil ji právě oním rezolutním odmítnutím antropomorfizace a tím, že „božím tvorům“ nesebral charakteristické rysy a neochočoval. Nevídané?

A přesto právě Dolittleovi jeho papoušice Polynésie i pere! Ale nejen to. Ona o něj vysloveně pečuje. Asi tak, jako by pták pečoval o holátko. Ale má při vší té péči i pevně dané místo, kam smí poodletět, a není tím pádem Dolittlem nijak znásilňována a on jí také ne. A ve spíži má králíky, v piánu bílé myšky („aby v sekretáři nenastydly”), v komoře chová veverku, ve sklepě ježka a každému tomuto druhu náleží zvláštní vchod do stejného domu. Sen dítěte? Určitě! Dokonce i myši měly malinký průkop do sklepa a v řadách tam trpělivě čekaly, až je přijde uzdravit, dočítáme se.

Ilustrace ke knize od Josefa Lady

Doktor Dolittle se tedy svérázně specializoval a proslul mezi zvířaty veškerého světa, kterým byl „znám víc než obyvatelstvu Západní Anglie. A byl šťasten. Žil rád,“ ujišťuje nás vroucně Hugh Lofting.
Ale sám. A dodejme, že vbrzku i bez rodné sestry Sáry, která se radši vdala, než aby sdílela domek s velikánským krokodýlem a kachnou Kvakva, která doktorovi stele, se psem Jupíkem, opičákem Zizim (který mu vaří a opravuje věci), se sovou Huhú (vede účty) a seletem Chrochro, které nejen zahradničí, ale disponuje i „poetickými sklony“, takže například zplodilo verše „sejdeme se na hnojišti, až se měsíc spustí níž“.

Humor a poezii ovšem doplňuje v Loftingově podání chvilkově i značný patos a sentiment, a právě tyto kombinace udělaly z těch příběhů něco naprosto neopakovatelného.
Na první knihu navázalo ještě tucet pokračování. A to: Cesty doktora Dolittla (1922, díl obdržel Cenu J. Newberryho), Pošta doktora Dolittla (1923), Cirkus doktora Dolittla (1924), ZOO doktora Dolittla (1925), Karavana doktora Dolittla (1926), Zahrada doktora Dolittla (1927), Doktor Dolittle na Měsíci (1928), Kniha prasátka Chrochro (1932), Návrat doktora Dolittla (1933), Doktor Dolittle a Utajené jezero (1948), Doktor Dolittle a zelený kanárek (1950) a Příhody doktora Dolittla z Loužovic nad Močálem (1952). Mezitím, roku 1930, vydal i neobyčejně zajímavý román Přítmí magie.

U literárních sérií kvalita často postupně upadá, ale tady ne. Loftingovy zvířecí knížky jsou spíš lepší a lepší a ty prostřední díly vůbec nejlepší. Po právu jsou za takové považovány i kritikou a je proto škoda, že na ně u nás nikdy nedošlo.
{youtube}-0zVwz2jIf8{/youtube}
Plagiáty knihy.
Vraťme se do roku 1925, kdy se u nás Dolittle vynořil poprvé a kdy vyšel rovněž v Rusku, byť ne v původní podobě, ale jako vcelku zdařilý plagiát z pera Korněje Ivanoviče Čukovského (1882-1969) alias autora, který všechno měnil a měnil, až vyměnil. Alespoň v Loftingově knížce zacházel tak prakticky se vším. Příklady?
Krále černochů zhnětl dohromady s vůdcem pirátů Ben Alim v jednoho jediného loupežníka Barmaleje, kteréžto jméno později, už za velké vlastenecké války přiřkl i Hitlerovi v knize Udoláme Barmaleje (1943).
Metoda přetavování „zlé, buržoazní literatury“ k potřebě nového sovětského zřízení nebyla jistěže v novodobém Rusku nijak neobvyklá a třeba i Alexej Nikolajevič Tolstoj (1882-1945) napsal Zlatý klíček aneb Buratinova dobrodružství (1936, česky 1937, znovu 1959) dle Pinocchiových dobrodružství (1881) Carlo Collodiho (1826-1890) a Alexandr Volkov roku 1939 i poruštěnou verzi Baumovy knihy Čaroděj ze země Oz (1900) pod titulem Čaroděj ze Smaragdového města (roku 1939 měl premiéru i známý filmový muzikál podle původní knihy).

Volkov si přitom násilí opravdu nedělal, klidně vyškrtl celou úvodní kansaskou kapitolu a jinou si vymyslel. A zvyk obcházet takto autorská práva se v Rusku do jisté míry udržel i později, jak dokládá ještě tamní variace na Harry Pottera z pera Dmitrije Jemece, jehož Táni Grotter o poletující, udatně čarující sirotě poznamenané na tváři se okolo Moskvy prodalo hodně přes milion kusů (a vzápětí tam uspěla i parodie Porri Gatter). Ale k Loftingovi. Zatímco před válkou u nás aspoň začal vycházet, po ní už přišel jen zmíněný sovětský plagiát Doktor Bolíto. Aspoň že jej ilustroval Josef Lada (1946). Dotyčný překlad R. Novotné se objevil v reedici roku 1949 a další úpravu Čukovského úpravy vydala Ludmila Dušková v roce 1969. Na ni, pravda, vzpomínám rád – a ještě radši na ilustrace Evy Šalamounové (tenkrát ještě ne Natus-Šalamounové). V raném dětství vás něco podobného uhrane.

Reedici téhož překladu nazvanou Doktor zvířátek (1974) opentlil pro změnu svými kresbami Jaroslav Němeček, jinak autor Čtyřlístků. A v Rusku zatím vznikla i Čukovského krátká veršovaná verze, líčící pouze doktorovu pouť do Afriky za účelem vyléčení zvířat. Princip Loftingovy knihy je nicméně natolik nosný, že si i to nejdrastičtější zestručnění vždycky uchová půvab, a to ani nehovořím o přínosu obrázkového seriálu.

V časech ještě černobílé televize proběhla taky dnešním dětem už naprosto nevysvětlitelná éra promítání diapozitivů, a to právě i barevných. Jednalo se také o celé pásy s diapozitivy a stačilo jenom zatemnění, abyste mohli promítat na zeď, pokud jen možno bílou. Ano, tyto obrázky byly samozřejmě nehybné, a pro dítě přesto magické a fakticky postačující.
Vyprávěly se podle nich pohádky i ledacos dalšího, takže také příběhy doktora Bolíta. Na celuloidu vyšel tou formou roku 1961 a zase tolik nevadí, že vyhlíží jako pracovník Červeného kříže a zvířata léčí kdesi pod pyramidami.

Zážitkem se nám jako dětem stalo ovšem i uvedení Attenborouhgova muzikálu Doktor Dolittle (1967).
Dva tisíce zvířat hraje! pěla tenkrát reklama v časopise Ohníček. Patnáct set lidských herců! Uslyšíte i čtrnáct písní. Ve vánočním vysílání mi to neuteklo a dodnes mám pocit, že mě snad nikdy žádná scéna nedojala víc, než když tři ústřední hrdinové (mladík, dívka a kluk) opouštějí v nitru obří ulity mořského hlemýždě „svého“ doktora, který dobrovolně zůstává mezi zvířaty. Utopíme se steskem v moři slzí, připadá chlapci a večer po shlédnutí onoho filmu jsem se taky choulil v „ulitě” pokrývky, brečel a snil, že jsem doktor Dolittle. Ve skutečnosti se jím ovšem stal šedesátiletý Rex Harrison (1908-1990), jen několik let po My Fair Lady (1964), a jednoznačně dokázal, že lze být hvězdou muzikálů a neumět přitom takřka zpívat. Za svou skvělou písničku Mluv na zvířata navíc převzal Oscara.

Doktor Dolittle však během století inspiroval kdekoho a dokonce dílo natolik odlišné, jakým je povídka Ptáci (1952) od Daphne du Maurier (1907-1989) je možná i odrazem působivé ptačí scény z kapitoly Čáry a kouzla, již si citlivá autorka vryla do duše někdy ve třinácti letech.

Ještě na něco jsem ale zapomněl. Na nejpodivuhodnější zvíře Loftingových knih. Na onu živou odměnu opic doktorovi, kterou převzal poté, co doléčil. Stal se jí úžasný „prapravnuk jednorožce” inspirovaný (v čase prvého vydání knihy čerstvým) objevem okapie.
A jak že bylo jméno tohohle bájného tvora překládáno do češtiny?
Původně Šupsem-huptam. Lepší je ovšem Semtamkuk. Měl totiž dvě hlavy, každou na jednom konci těla, a minimálně jedna stále bděla. „Jsem tak plachý, že nesnesu, aby se na mě někdo díval,“ říká to stvoření. Pro Loftinga symptomatická věta. Semtamkuk vlastně nebyl nikdy nikým násilně polapen, ale na společnou domácnost s doktorem posléze kývl – a asi udělal dobře.

Nejnověji převedla první z Loftingových příběhů do češtiny Jarka Vrbová (2002) a pro detailisty vypíchnu, že přitom pozorně odstranila záměnu Karla II. za Karla I., ke které došlo v překladu z roku 1925.

The post Doktor Bolíto. Velezajímavá historie světově známé knihy Hugha Loftinga first appeared on Čítárny.