Washingtonská deklarace byla vyhlášena v Paříži 18.10.1918. Opustili jsme tak tzv. žalář národů – Rakousko-Uhersko, aby mohlo vzniknout samostatné Československo, které jsme 31.12.1992 rozbili a svou samostatnost 1.5. 2004 předali dnes čím dál víc totalitnější EU.

Washingtonská deklarace neboli Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou (Declaration of Independence of the Czechoslovak Nation by its Provisional Government)
patří k zásadním dokumentům souvisejících se vznikem samostatného Československa.
Text deklarace vznikl mezi 13 a 16. říjnem 1918 ve Washingtonu, je podespán T. G. Masarykem a Milanem Štefánikem a Edwardem Benešem.
Dne 18. října 1918 byl text předán americké vládě. O den později vyšel tiskem.

Washingtonská deklarace:

V této vážné chvíli, kdy Hohenzollernové nabízejí mír, aby zastavili vítězný postup spojeneckých armád a zabránili rozdělení Rakousko-Uherska a Turecka, a kdy Habsburkové slibují federalizaci říše a autonomii nespokojeným národům, podrobeným jejich vládě, my, československá Národní rada, uznaná vládami spojeneckými a vládou americkou za prozatímní vládu československého státu a národa, v plném souhlasu s prohlášením českých poslanců, učiněným v Praze dne 6.ledna 1918 (poznámka č. 1), a vědomi si toho, že federalizace a tím více autonomie neznamenají ničeho pod habsburskou dynastií, činíme a prohlašujeme toto naše prohlášení nezávislosti.

Činíme tak, poněvadž věříme, že žádný národ nemůže být nucen žít pod svrchovaností, které neuznává, a poněvadž máme vědomí a pevné přesvědčení, že náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího se útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století. Máme za to, že svoboda jest prvním požadavkem federalizace, a jsme přesvědčeni, že svobodní národové střední a východní Evropy snadno utvoří federaci, jestliže to shledají nutným.

Činíme toto prohlášení na základě našeho historického a přirozeného práva. Byli jsme samostatným státem již od sedmého století a r.1526 jako samostatný stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili jsme se s Rakouskem a Uhrami v obrannou jednotu proti tureckému nebezpečí.
Nikdy jsme se v této konfederaci nevzdali dobrovolně svých práv jako samostatný stát. Habsburkové porušili svou smlouvu s naším národem, nezákonně překročujíce naše práva a znásilňujíce ústavu našeho státu, kterou sami přísahali zachovávat, a my proto odpíráme zůstat déle součástkou Rakousko-Uherska v jakékoli formě.

Požadujeme pro Čechy právo, aby byli spojeni se svými slovenskými bratry ze Slovenska, kdysi součástky našeho národního státu, odtržené později od našeho národního těla a před 50 lety vtělené v uherský stát Maďarů, kteří nevylíčitelným násilím a krutým útiskem podrobených plemen pozbyli veškerého mravního a lidského práva vládnout komukoliv, kromě sobě samým.

Svět zná dějiny našeho zápasu proti habsburskému útisku, zesílenému a v systém uvedenému dualistickým vyrovnáním rakousko-uherským z r.1867. Tento dualismus je toliko nestoudnou organizací hrubé síly a vykořisťování většiny menšinou; je to politický úklad Němců a Maďarů proti našemu vlastnímu národu, stejně jako proti jiným slovanským a latinským národům monarchie.
Svět zná historii našich práv, kterých Habsburkové sami neodvážili se popírat. František Josef uznal opětovně nejslavnostnějším způsobem svrchovaná práva našeho národa (poznámka č. 2). Němci a Maďaři postavili se na odpor tomuto uznání a Rakousko-Uhersko, sklánějíc se před Pangermány, stalo se kolonií Německa a jako jeho předvoj na východě vyvolalo poslední balkánský konflikt stejně jako nynější světovou válku, kterou Habsburkové počali sami, bez souhlasu zástupců lidu.

Nemůžeme a nechceme nadále žit pod přímou nebo nepřímou vládou těch, kdo znásilnili Belgii, Francii a Srbsko, chtěli být vrahy Ruska a Rumunska, jsou vrahy desetitisíců občanů a vojínů naší krve a spoluviníky bezpočetných nevýslovných zločinů, spáchaných v této válce proti lidskosti těmito dvěma degenerovanými a neodpovědnými dynastiemi.
Nechceme zůstat součástkou státu, který nemá existenčního oprávnění a který odpíraje přijmout základní zásady moderní světové organizace, zůstává toliko umělým, nemorálním politickým útvarem, který překáží každému hnutí, směřujícímu k demokratickému a sociálnímu pokroku. Habsburská dynastie, zatížená nesmírným dědictvím chyb a zločinů, je stálou hrozbou světovému míru a my považujeme za svoji povinnost k lidstvu a civilizaci přispět k jejímu pádu a zničeni.

Odmítáme svatokrádežné tvrzeni, že moc dynastie habsburské a hohenzollernské je původu božského; odpíráme uznati božské právo králů. Náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje.
Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou, aby vedla náš národ, a upíráme jí veškerá práva vládnout československé zemi, která, to zde nyní prohlašujeme, bude od nynějška svobodným a nezávislým lidem a národem.

Přijímáme ideály moderní demokracie a budeme k nim lnout, poněvadž to byly ideály našeho národa po staletí.
Přijímáme americké zásady, jak byly stanoveny prezidentem Wilsonem: zásady o osvobozeném lidstvu, skutečné rovnosti národů a vládách, odvozujících všecku svou spravedlivou moc ze souhlasu ovládaných. My, národ Komenského, nemůžeme než přijmout tyto zásady, vyjádřené v americké deklaraci nezávislosti, v zásadách Lincolnových a v prohlášení lidských a občanských práv. Za tyto zásady prolévá náš národ krev dnes po boku svých spojenců v Rusku, v Itálii a ve Francii.

Načrtneme jen hlavni zásady ústavy československého národa: konečné rozhodnutí o ústavě samé náleží zákonitě zvoleným zástupcům osvobozeného a sjednoceného národa.

Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního. Církev bude odloučena od státu. Naše demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím: ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně na roveň mužům. Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením; národní menšiny budou požívat rovných práv. Vláda bude mít formu parlamentární a bude uznávat zásady iniciativy a referenda. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí.

Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci; výsady šlechtické budou zrušeny. Národ náš převezme svou část předválečného státního dluhu rakousko-uherského; válečné dluhy ponecháme těm, kdo do nich zabředli.

Ve své zahraniční politice přijme československý národ plnou část odpovědnosti za reorganizaci východní Evropy. Přijímá cele demokratický a sociální princip národnostní a souhlasí s naukou, že veškeré úmluvy a smlouvy mají být sjednány otevřeně a upřímně, bez tajné diplomacie.

Naše ústava postará se o účinnou, rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí jakékoliv zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství.

Demokracie porazila teokratickou autokracii. Militarismus je zničen – demokracie je vítězná – na základech demokracie lidstvo bude reorganizováno. Mocnosti temnoty sloužily vítězství světla – vytoužený věk lidstva vzchází.
Věříme v demokracii – věříme ve svobodu – a ve svobodu vždy větší a větší.

Dáno v Paříži, dne 18.října 1918.

profesor T. G. Masaryk, předseda ministerské rady a ministr financí,
generál, Dr. Milan Štefánik, ministr národní obrany,
Dr.Edvard Beneš, ministr zahraničních věci a ministr vnitra.

The post Washingtonská deklarace. Prohlášení nezávislosti československého národa 18.10.1918 first appeared on Čítárny.

První československý prezident Tomáš G. Masaryk. Poprvé jsem ho prostudoval až v roce 1990, kdy mi můj třídní učitel (byl jsem v osmák) předal u jakési příležitosti Hovory s T. G. Masarykem od Karla Čapka. Byla to doba popřevratové euforie, kdy člověk objevoval mnoho nových věcí, dříve potlačovaných a zakázaných.
A tak jsem si tu knihu nepřečetl už nikdy celou, byl jsem uchvácen jinými proudy, hltal jsem světové kulturní dědictví a k muži, jejž moje babička nazývala tatíčkem, jsem se vracel jen vlažně a příležitostně.

Neoslovil mne jako filozof, ani jako myslitel, ba málo i jako politik. Co ovšem stimulovalo mou pozornost vždy, když jsem se s Masarykem dostal do styku, byla jeho osobnost, v níž se obrazily mravní a kulturní hodnoty, jež mnozí Čechové kdysi ctili a jež definovaly tu podobu národní svébytnosti, za niž se netřeba stydět.
Náš tehdejší mnohonárodnostní stát se hlavně díky Masarykovu vlivu stal přes všechny své problémy v celé střední a východní Evropě výspou klidu, prosperity a civilizačních hodnot. Mohl se poměřovat s Francií, Bitánií a USA jako rovný s rovným, byť vzešel z po všech stránkách zaostalé monarchie. Nechci idealizovat první republiku, leckterá smradlavá pravda o Češích ostatně vyplula na povrch záhy po jejím pádu, nicméně Masaryk pro mne určitě patří k lidem, jako byl Komenský, Hus, Jiří z Poděbrad, svatý Václav, Karel IV. nebo Palacký, kteří zasazují českou ideovou kulturu do kontextu evropského civilizačního étosu a vedou ji k vysokým inspiracím a metám.

 Zvláště blízko je mi Masaryk ve svém živém zájmu o světovou literaturu a leckdy se s ním shodnu i na hodnocení jednotlivých autorů.
Jak vyplývá z Hovorů, cenil si konkrétně v ruské literatuře především Puškina a Gogola (jmenuje i Gončarova… jistě se tomu není co divit, neboť ideový schematismus Oblomova hlásá Masarykovi drahé zásady prakticismu), a s tím plně souhlasím (přidal bych ještě Někrasova). Spolu s Masarykem chválím též Gorkého, s Tolstým se naopak hádám a vůči Dostojevskému jsem nedůvěřivý.
O posledně jmenovaném čteme v Hovorech (Československý spisovatel Praha 1990) toto:

„Dostojevskij mě zaujal i negativně, musil jsem být proti té ruské a slovanské anarchičnosti (BC: velice dobře ji může poznat čtenář Deníku spisovatele), které přes všecek svůj návrat ku pravoslaví nepřekonal. Stal se svou dvojakostí otcem ruského jezuitství.“
Podobně jsem nadšením žasnul, když jsem četl Masarykova slova o mém milovaném Rabelaisovi: „…na tom jsem vyciťoval vlastní charakter francouzský.“

A Masaryk byl frankofilem, byť v pozdějších letech dával přednost duchu anglosaskému – tehdy ostatně mezi Francouzi a Anglosasy nebyl tak velký rozdíl, jako je dnes. Když chválí jednotlivé francouzské autory, překvapivě mi tam chybí Montaigne nebo Villon, Ronsard a Racine (čili stará katolická Francie), naopak poněkud přebývá Musset (kde je Maupassant?) a především Comte, který měl na Masarykovu filozofii rozhodující vliv. Již tady, na podkladě zkušeností mladého Masaryka, jak o nich mluví v Hovorech, si můžeme udělat obraz o jeho estetické senzibilitě: měl rád, stručně řečeno, to prostě zdravé okořeněné nyvou romantikou – možná by mu byl velice blízko E. Rostand se svou skvělou a proslavenou hrou Cyrano z Bergeracu, o níž se Masaryk ale vůbec nezmiňuje.

Hlouběji do Masarykova literárního světa vnikneme v jeho stěžejním díle, v pravém kompendiu „masarykismu“: ve Světové revoluci (Čin-Orbis Praha 1925).
Kontext celé knihy tvoří politická filozofie, ale myšlenky se často rozbíhají i do hloubek kulturního srovnávání, etiky nebo náboženství. Masaryk byl jednoznačně příznivcem nové doby a revolucí, které směřovaly proti konzervativismu Svaté aliance, proti spojenectví oltáře a trůnu. Pro něj byly demokracie, reformace, svědomí a individualismus prakticky totéž. Novodobou historii chápe jako mohutný emancipační proces, jako boj mezi demokracií a katolickou teokracií, to je ona světová revoluce, to je však také Masarykův horizont, který jej organicky včleňuje do století devatenáctého a problematizuje aplikovatelnost jeho myšlení ve století dvacátém. Já se však nebudu zabývat rozbory „masarykismu“, a všimnu si jen jeho názorů literárních.

Začnu Masarykovým srovnáním soudobé kultury francouzské a anglické, které se děje ve stínu jeho bipolárního vidění světa:

„Mne zarážel v romantismu francouzském ten zvláštní nervosní až zvrácený sexualism; myslím, že posud Musset je vlastním představitelem tohoto cítění ve Francii. Hledal jsem (myslím, že správně) v tomto prvku romantiky vliv katolicismu na katolíky podle jména: katolicism svým asketismem a ideálem celibátním příliš upozorňuje na pohlaví a zveličuje jeho význam a to již v útlém mládí…. Katolicisující básník Charles Guérin to formuloval: „věčný souboj mezi ohněm pohanského těla a touhou nadpozemskou katolické duše.“

A není to jen asketism, je to upřílišený transcendentism náboženský vůbec, který katolíka skeptika a nevěrce vede k protivě krajního naturismu… Protestantism je mnohem méně transcendentní, je realistický.

V Baudelairovi romantické spojení ideálu katolické madony a naturalistické Venuše je drasticky a přímo representativně provedeno… Zola to salto provedl svým naturalistickým románem…“ Masaryk v tomto jevu vidí dekadenci, ztrátu francouzské odolnosti, ale Francie světovou válku vyhrála, ba vzešla z ní jako kontinentální hegemon. Je pravda, že jižanský katolický svět měl vždy poněkud větší sklon k sexuální uvolněnosti (stačí si přečíst Boccaccia nebo Rabelaise), ale s náboženskou extází to mělo pramálo společného. Mnohem víc se v katolicismu naopak vášnivost promítla do mystiky (srv. poezii svatého Jana od Kříže) či do situace v klášterech (výmluvná je Diderotova Jeptiška).

Z Masaryka mnohem hlasitěji než racionální úvaha mluví protestantská prudérie – od dob královny Alžběty dosahovala v Anglii přímo chorobných rozměrů.
Joyce (jejž Masaryk považuje za hlasatele „naturalistického a sexuálního terrestrismu“) a Lawrence představovali proto stejně přirozenou reakci jako Zola nebo Maupassant (nebo Nietzsche v Německu). USA si to ještě radikálněji prožily po druhé světové válce, kdy se konzervativní tendence prosadily a kdy se proti nim zvedla beat generation.
Pokud jde o Baudelaira, je příznačné, že literární modernista a anglikán Eliot v něm proti Masarykovi viděl jednoho z posledních autorů, který autenticky vnímal napětí mezi dobrem a zlem, čili protiklad mezi Madonou a Venuší.
Masaryk by asi těžko porozuměl sexuální revoluci jako emancipaci od pokrytectví, od idealizovaných ikon manželského vztahu, které přinášely schematismus a s ním nerovnost (dlužno poznamenat, že stejně by na tom byl také Eliot). Jakmile již není podstatné hlavně to, „co tomu řeknou lidé“, je radikálně otevřen prostor pro autenticitu vztahu dvou osob (na rozdíl od vztahu dvou sociálních rolí). Moderní „úpadková“ literatura chce říci pravdu, ne pohádky – a Masaryk to nikdy úplně nepochopil.

Úpadek a obrození bývají často definovány těmi, kdo chtějí de facto udržet status quo, a to je podle mne i Masarykův případ.
Byl pozitivista i platonik, stavěl Huma dosti jasně před Comta, ale jeho vize dějin je comtovská, ctil pravdu a demokracii, přesto prezidentství pojal dost autokraticky a přehlížel obrovskou zkorumpovanost prvorepublikové politiky. Tyto velké rozpory doby samotné, dědictví fin de siècle, mu nevadily – ale „dekadence“ ano, ačkoli právě ona vedla k tříbení chaosu do nové skepse vůči civilizačním předsudkům a do nového odhodlání jít k věcem samým, nic si nepředstírat. Masaryk se hlásí k Mussetovi, Tennysonovi, sestrám Brontëovým, Austenové, a tím se odřezává od nové doby.

Jeho obdiv k anglosaským humanitním ideálům a k prosperitě Británie zase příliš zanedbává koloniální kontext, hodnotí tedy současnost poněkud falešným přitakáním. Zaslepenost britského humanismu se v plné míře ukázala neschopností jasně odsoudit Hitlerův nástup k moci a v dobrých předválečných vztazích s jeho režimem. Smysl avantgardy v nejrším slova smyslu, čili boj proti slepé konformitě za autentický život, jímž není myšlen život podle nějakých abstraktních ideálů považovaných za správné, ale úsilí bez přetvářky být sám sebou a hledat životní plnost, byl Masarykovi cizí.

Zajímavé je jeho spojení ruské revoluce z roku 1917 a soudobé literatury:

„Největší spisovatelé ukazují nám ruskou duši nemocnou a chorobnou, ale ukazují nám také její živelní touhu po pravdě. Tolstoj jen reliéfně vyjádřil, po čem toužili všichni, když podstatu umění viděl jen v pravdě, pravdivosti. Carism právě pravdou nebyl, a vojna neobnažila tu nepravdu více a lépe než Puškin, Gogol, Lermontov, Gončarov, Turgeněv, Dostojevskij, Tolstoj, Gorkij! Dostojevského teď Rusové přímo zovou prorokem revoluce – a válka a revoluce je krvavým ověřením ruské literatury… Rusko padlo, muselo padnout svou vnitřní nepravdou, jak by řekl Kirějevskij. Válka byla jen velikou příležitostí, kdy se vnitřní nepravda objevila v plné nahotě, a carism se shroutil sám v sobě a sám sebou. Carism dovedl Rusko zhruba civilisovat, t. j. dát evropské vymoženosti šlechtě, byrokracii, důstojnictvu, ale mužík a voják-mužík – Rusko – žili vně té carské civilisace a proto se jí nezastali, když ve válce svou nedostatečností a vnitřní chudobou neobstála.“

Masaryk v této souvislosti obviňuje ruskou pravoslavnou církev, že se málo starala o mravní výchovu lidu. To je ten jeho idealismus: je možné, aby ve státě, který je staletí ve vleklém úpadku a jenž nedokáže civilizační ideou konkurovat Západu, církev zachránila situaci? Ruská literatura byla především záležitostí elit, mohla tedy obrazit napětí, jež prožívaly mezi svou ruskou identitou a západní kulturou, díky níž byly elitami, ale nemohla rozmělnit mentalitu carismu, a ten se vrátil s bolševiky. Mužici možná starý carský systém rádi neměli (zvláště zrušení nevolnictví je paradoxně uvrhlo do bídy – ve své pohnuté a velmi autentické sociální poezii o tom podává svědectví Někrasov), ale jeho pád se udál tak nějak bez nich, a tím méně se jich na něco ptal Lenin.

Když se Masaryk dostává k rozboru americké literatury, nachází v ní i dekadenci. Nedokáže si přitom odpovědět na otázku proč? – ba poukazuje na to, že důvody, kterými se vysvětluje její vznik v Evropě, jsou protikladné těm, kvůli nimž se mohla objevit v USA.
Díky Poeovi a Dostojevskému, jež oba považuje za dekadenty, se Masaryk dotýká toho, co dnes nazýváme globalizací a čehož byla dekadence možná jedním z prvních projevů (i když svět jako vesnice v západní režii byl už dávno předtím myšlen Vernem!):

„…uvažoval jsem o tom, že v „novém“ a „čerstvém“ světě americkém a ruském nalézáme, co nám podává „stará“ Francie – budeme muset ty obvyklé klasifikace národů důkladně revidovat.“

Masaryk si ale všímá i boje soudobé americké literatury proti puritanismu (a sám puritány hájí), proti tomu, co on nazývá americký „kocourkov nejen duchovní, ale hlavně mravní.“
Je skoro senzační slyšet dnes o meziválečné Americe jako o nějakém maloměstském hnízdu, jež se oproti staré Evropě teprve líhne a prodělává nemoci dětského věku. Masaryk také tvrdí, že Amerika se ve své mladší generaci odříká anglosaské identity, což jen dokazuje, jak cizí je jeho doba době naší. Anglosas byl tehdy zřejmě chápán především jako imperiální Brit, a proto je jasné, že USA, osvobozená kolonie, nechtěly mít s britskou říší mnoho společného – na druhé straně dnes se anglosaský ztotožňuje s pohledem na svět a se zvyky vlastními Američanům a spolu s nimi Australanům, Kanaďanům či Novozélanďanům a až potom Britům.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Prezident T.G. Masaryk o dobrých knihách, spisovatelích a společnosti first appeared on Čítárny.

Mám před sebou opravdu vynikající vědeckou knihu, srozumitlenou, čtivou, věcnou, s bohatým poznámkovým aparátem, obrazovou přílohou, kompletním jmenným rejstříkem a chronologickým seznamem korespondence, kterou po více než deset (1884 – 1895) spolu vedli tehdejší poslanci Říšské rady c. k. Rakousko-Uherska profesor T. G. Masaryk (1850 – 1937)   a český národohospodář, politik a profesor Josef Kaizl (1854-1901).

Knihu vydal Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR v edici Korespondence TGM, má 340 stran. Autorský kolektiv vedl výzkumný pracovník a řešitel projektu Jan Bílek  a jeho spolupracovnicemi byly Helena Kokešová, Vlasta Quagliatová a Marie Ryantová. Dokázali všichni shromáždit a zpřístupnit chronoloicky řazené úctyhodné dílo. Zasvěcenou a zevrubnou  předmluvu k němu napsal dnes již rovněž proslulý historik Martin Kučera.

Jenom výčet  archivních fondů a  souborů institucionálních a také soukromých umožňuje nahlédnout a představit si onu mravenčí důsledně historicko-vědeckou práci  a snahu po kompletní korespondenci. Celkem 149 dopisů (autorem 86 je TGM a 63 J. Kaizl) si vyměnili oba protagonisté, jejichž originály mohly tak být nyní publikovány v autentickém znění. Do této  doby se to žádnému z historiků nepodařilo, všechna  dosavadní a předchozí pátrání zůstala pouze u pokusů a neúplného torzovitého opisu určitých částí nalezené korespondence.

Čím je tak pozoruhodná korespondence obou mužů, kteří spoluvytávřeli a působili na rozmanitost českého politického a myšlenkového dění? V tehdejší  společnosti dochází k profesionalizaci politiky a vzniku novodobého stranictví, oba politici jsou na počátku vědecké a politické kariéry. Měli mnoho shodných, ale i rozdílných společných rysů, čili mnohé je spojovalo a přitahovalo.

Masaryk získal mezinárodní rozhled na vídeňské univerzitě a svými cestami po několika zemích, zejména poznání Spojených států amerických. Ve svém myšlení o dobovém socialismu dospěl k jeho osobité verzi: společnost se postupně vyvíjí k vyšším stupňům sociální spravedlnosti, nad problémy materiálními stojí etika a duch (odtud rozpoznání civilizačně kulturní krize v nedokončeném Masarykově seriálu Moderní člověk a náboženství).

Kaizl měl poněkud snazší přístup k politickému uvědomění (mj. jeho strýc byl staročeským politikem), s Masarykem sdílel snahu po mezináordním rozhledu a záhy si uvědomil nedostatečnost dosavadního studia národního hospodářství, které si nutně doplňoval rovněž studiem v zahraničí.
Sotvaže přišel Masaryk do Prahy v roce 1882 a seznamoval se s kritickými učenci začínající české univerzity, založil a ideově vedl od října 1883 Athenaeum (podle názvu budovy starověkého Říma, která se stala učilištěm pro rétory) – listy pro literaturu a kritiku vědeckou. Vlastně šlo  o revui s programovým úsilím o modernizaci české vědy a zejména jejímu otevření pro reálné potřeby naší společnosti. Kaizl přispěl hned do prvního čísla. Velmi rychle porozuměl Masarykově výzvě po nové vědní disciplíně – sociologii.

Charakteristiku vztahů TGM a JK vystihl naprosto přesně Jan Bílek: od souhry ke konfrontaci. Písemný kontakt má několik vrstev – zpravodajskou, organizační nebo výkladovou. Čtenář v něm postupně objevuje osobnostní a myšlenkový vývoj obou z dvojice realistického hnutí, dozvídá se o jejich profesních zájmech a společenských aktivitách.  

Studiem dopisů jsme  vtaženi do vzájemné komunikace o hodnotách a cílech, jak je oba mužové formulují, jak nad nimi uvažují, ale také jak se přou a rozhodují o jednotlivých postupech. Jaká je jejich prezentace na tiskové tribuně a naproti tomu, co z toho se objevuje v politické praxi. Jak oba  organizují svá uskupení, jak přistupují k řešení ožehavých personálních a institucionálních záležitostí. Čtenářsky zajímavé  jsou zážitky z cest po zahraničí i doma, ale také líčení čistě soukromých problémů.  
Tady dnešního čtenáře maně napadá soudobá výměna názorů prostřednictvím internetu, facebooku,  e-mailů, blogů, internetových portálů  a jejich pravidelných webových stránek, nemluvě o vzájemné výměně SMS zpráv po mobilních telefonech – ne bezvýznamných. Kdopak ji asi někdy v budoucnu uspořádá tak systematicky – a zdali se to vůbec kdy může někomu podařit? A bude vůbec v budoucnu sociální objednávka po něčem takovém?

Ve stručně pojaté recenzi, která odpovídá rozměrům, únosným pro tento server,  lze po přečtení a prostudování cenných dokumentů, jež představují zachovaný soubor, ocenit  jejich hodnotu zejména v tom,  jak se rozvíjela intenzivní spolupráce  obou politiků v aktivní politice, jak narůstaly jejich rozpory  a jak se nakonec obě silné osobnosti rozcházely, třebaže usilování obou bylo shodné: pochopit, definovat, vysvětlit směry dalšího vývoje českého národa.
Jde tady o úžasnou neustále rezonující problematiku  úvah, diskusí a polemik o demokratismu, liberalismu, ale také znovu o české otázce, o identitě našeho národa v rámci globalizující se společnosti, v jeho postavení nejen  v Evropské unii, ale v evropské historii, kultuře a umění. Po této knize by měli sáhnout především soudobí politici, aby si osvětlili prehistorii naší společnosti, způsoby jednání a chování intelektuálně vzdělaných lidí.

Ale to bychom na nich asi chtěli něco nemožného při pohledu na současný neutěšený stav naší společnosti. Nebo obráceně: naopak osvojujme s my všichni, každý z nás,  lépe  historii a události kolem našich největších osobností, abychom mohli každý svým dílem působit k rozvoji humanitní demokracie v naší zemi, ale i navzájem ve spolupráci se sousedy a ostatními  národy.                

The post T.G. Masaryk a Kaizl. Korespondence aneb jak uvažovali politici za první republiky first appeared on Čítárny.

Zvláštní  osudy vnuků T.G.Masyryka, Herberta  a Leonarda Revilliodových, sepsala  Libuše   Paukertová – Leharová (*1933) a knihu vydal na podzim 2009 Zdeněk Susa ve Středoklukách (138 stran + 24 stránek ilustrací  na křídovém papíru). Autorku již dobře známe od roku 2005, kdy pro současné české čtenáře objevila postavu mladší dcery TGM v knize, nazvané V  exilu s Olgou Masarykovou-Revilliodovou. Poznala ji totiž  v roce  1948, kdy odešla s rodiči do exilu a třicet let s ní udržovala přátelské styky.

V polovině 90. let autorka  skončila svou mnohaletou kariéru v evropských úřadovnách OSN v Ženevě a upnula svou pozornost k literatuře faktu. Uveďme, že do exilu odešla  v patnácti letech jako vnučka někdejšího předsedy vlády Františka Udržala a dcera diplomata Břetislava Morávka. Studium a pobyt v zahraničí ji přivedl  do role trpělivé  archivní badatelky  a rovněž objevený literární talent způsobil, že máme od ní již dvě velmi čtivé, zasvěcené knihy s některými dosud neznámými skutečnostmi o rodinném životě švýcarského lékaře Henri Revillioda a z rodiny našeho prezidenta Osvoboditele. Jak známo, měl čtyři vnuky a dvě vnučky. Starší syn Herbert (1880-1915) byl otcem malého Tomáše a Herberta (oba však záhy zemřeli) a naopak jeho  obě dcery Anna (1911- 78) a Herberta (1915-96) se dožily vysokého věku.

Mladší dcera TGM Olga (1891-1978) přivedla na svět své dva syny – Herberta v roce 1921 a Leonarda o rok později. Právě o těchto vnucích TGM máme v rukou vskutku pozoruhodné vyprávění, v závěru vybízející dokonce k diskusi a  k dalšímu pátrání po záhadách, spjatých s jejich tragickou smrtí.

Snad pochopíme, že po smrti TGM musela i švýcarská rodinka čelit nepříznivým a pochmurným událostem. Evropská politická scéna se měnila a oba chlapci, vychováváni k demokratickému smýšlení, proti totalitnímu zlu  a vlastenecky orientovaní  na zemi původu své maminky a svého dědy. Ta prožívala krušné období a zvláště pak zrada našich spojenců v Mnichově v září 1938 celou rodinu hluboce ranila.

Osmnáctiletý  Herbert, student ženevského klasického gymnázia,  přemýšlel o budoucnosti, o lepším uspořádání Evropy, pohyboval se ve velice informovaném a sofistikovaném mezinárodním prostředí. Svědčí o tom úryvky z mnoha dopisů, které  si vyměňoval s Francisem Leyem, jehož rodina byl od roku 1937 v Belgii.

Obou bratrů a vnuků TGM se přirozeně dotýkaly  plány na obranu neutrálního a spořádaného Švýcarska, které se cítilo též ohroženo fašismem a nacismem. Kdyby Hitler porušil švýcarskou neutralitu, nemohla  by Švýcarská konfederace pro Revilliodovi   „zaručit vůbec nic“. Paní Olga  proto nemeškala a v roce 1940 se ocitli oba její synové i s matkou ve Velké Británii. Šestašedesátiletý doktor Henri Revilliod  zůstal sám v ženevském bytě. Největší břemeno  z rozdělení rodiny nesla paní Olga.

Synové jí to vynahrazovali svou pílí  a studiem  edinburgské univerzity. 
Velikonoce 1941 trávili  s Janem Masarykem okruhem jeho známých v Londýně.Také vánoční prázdniny 1941-42 strávili chlapci s matkou u přátel.. Leonard začal brzy při studiu psát jeden esej za druhým. Téma Evropa a reforma ho natolik uchvátilo, že prostudoval  Masarykovy Světovou revoluci, dopodrobna znal názory TGM  z rozhovorů s Karlem Čapkem – nevadilo mu, že byl ve francouzštině, anglická vydání byla neustále k nedosažení.
To všechno jen do chvíle složení závěrečných zkoušek v červnu 1942, kdy se Robert po vzoru svých spoluvrstevníků a přátel přihlásil jako dobrovolník do Královského letectva RAF a zanedlouho posílal dopisy plné optimismu z Leteckého kontrolního střediska na hranicích Walesu. Jak už to v armádách chodí, jeho dopisy mívaly nejrůznější razítka z míst, odkud je Leopard posílal, až také přistál v New Yorku, dále v  Kanadě,  později na   Bahamách.

Autorka velmi podrobně  líčí  stoupající vojenskou kariéru a zejména okolnosti, které ji provázely. Zprávy vojenské rozvědky předávané RAF ohledně Leoparda, nutily velitele ke zvláštní opatrnosti. Možná, že se styděli  za Mnichov, byli zahanbeni  vysokou kvalitou československých letců, takže chtěli zabránit tomu, aby v britské uniformě nepadl vnuk TGM, navíc dobrovolník. A tak v jednom dopisu staršímu bratrovi uvádí, jaký dostali rozkaz: „I když někteří vojáci píšou otevřeně, aniž by byli chyceni, to neznamená, že je to dovoleno. A hlavně mi nepište, že víte všechno, že znáte můj konečný cíl, i když jste se to dozvěděli od jiných…“ Dopis píše i tetě Alici, dostává písmo i od Edvarda Beneše.

Podrobně je vylíčen tragický konec nadporučíka Revillioda nad ostrovem Tiree.
Došlo k tomu 16. srpna 1944  a spolu s ním přišlo o život.  dalších sedm pilotů čtyřmotorového bombardéru Halifax. Na vojenském pohřbu  na ostrově Tiree bylo kromě rodiny Leonarda, mnoho vysokých důstojníků, speciálem přiletěl Jan Masaryk  z Londýna, kondoloval Edvard Beneš s chotí. Vyšlo mnoho důstojných a příznivě nakloněných nekrologů.

Jaký byl zvláštní osud  druhého bratra – Herberta? 
Byl muzikálně velmi nadaný, vystudoval  teorii hudby, harmonii, hru na housle a klavír, avšak po smrti svého bratra se již do dalšího studia nepřihlásil.  Způsobil to i dlouhodobý pobyt v nemocnici, měl křehké zdraví a musel šetřit své síly. Na podzim 1944 se vrátil  na filozofickou fakultu edinburgské univerzity, kde studoval v letech 1940-42. V té době se již komunisté připravovali k převzetí moci v Československu  a neušlo jim, kam by  po válce mířily Herbertovy studie historie a mezinárodního práva.  V únoru 1945 zemřel na vnitřní krvácení jako následek střelné rány do břicha. Nepomohla ani rychlá operace v nemocnic i v Edinburghu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by Herbert byl připraven spáchat sebevraždu.´

Dokument, který nahrazuje ve Skotsku zprávu soudního lékaře, neexistuje., protože byl v minulosti zničen, konstatuje autorka ve své knize. Po zevrubném pátrání a líčení událostí, které následovaly, dospěla  k několika dosud nevysvětlitelným  otázkám, na něž hledá odpověď i tady u nás po listopadu 1989, kdy se může otevřeně a svobodně psát teď už i ve spojitosti se záhadnou smrtí Jana Masaryka.
Spisovatelka  Libuše Paukertová-Leharová  má zato, že by všechny otázky měly být prozkoumány skupinami badatelů a zájemců o pravdivý  osud Masarykovy rodiny, a to v různých zemích, s použitím širokého spektra pramenů v několika  jazycích.

The post Zvláštní osudy vnuků prezidenta T. G. Masaryka, Herberta a Leonarda first appeared on Čítárny.